charlizee komentáře u knih
Souběžně se čtením knihy jsem se dívala na film. U každé kapitoly jsem si představovala, jak by to asi mohlo být natočeno a pak jsem zkoumala výsledek. Bavilo mě to moc. Příběh mi neskutečně sedl, knížka je výborně napsaná, přeložená. Oceňuji ten paradox témat - dovolená, lázně a pohodička na povrchu, pod nimi ale spousta hořkosti, přetvářky a každodenní reality.
Řečeno slovy Grety: “Tohle je knížka o klimatu a má být nudná.” Upřímně vám říkám, že už jsem četla nudnější knížky. Mnohem nudnější. A zdaleka nebyly o klimatu.
•
“...pravda je jen další věc, která se dá koupit za peníze.”
•
“Žijeme jen jednou..., ale co ti po nás?”
•
“Vám došly výmluvy a nám dochází čas.”
•
“Naděje je úplně všude. Ale to na nás klade požadavky.”
Vzdělaná je momentálně všude. Všichni ji čtou, všichni o ní mluví. A to do takové míry, že mě vlastně vůbec nepřekvapovala. O tom, z jakého prostředí Tara pochází, bylo prozrazeno tolik, že jsem to už skoro brala jako odraz normálního stavu. Ty zvrácenosti ve mně dostatečně nerezonovaly, první částí jsem se proto vyloženě prokousávala. Jakmile ale došlo na vzdělávání, jakmile začala bojovat sama za sebe, pak už to byla “jednohubka”. Konfrontace s běžným světem, komparace dosud poznaného a nyní objevovaného, celý ten proces sebeutváření s novou schopností posuzování různých myšlenek...ty jsou skutečně velmi inspirativní. Vše navíc s obdivuhodnou mírou sebereflexe. Kéž je nám Tara příkladem.
Když hlavní postava přemýšlí v kontextu jiných literárních postav, porovnává děj či jednání se svým reálným (reálně fiktivním) bytím, čtenář (já) plesá(m) blahem.
I detektivka totiž může čtenáře obohatit. Michal Sýkora je autorem, který má co říct.
Je to napínavé, propracované a děsivě pravděpodobné...
“Ars una, species mille. Umění jedno, způsobů tisíc.”
A zase se mi chtělo zpívat..., tak moc dobré čtení to je! Ten text není úplně snadno přístupný, ta slova je potřeba trochu převalovat v hlavě a spojovat si a budovat (na nich) myšlenky, ale právě o to hodnotnější přínos čtenáře provází.
“...a všichni právě teď dýcháme světlo.”
V průběhu čtení jsem udělala pokus. Dvě stránky jsem jenom přeletěla očima. Zachytila jsem pár slov. Když jsem si pak obě stránky přečetla slovo od slova, význam zůstal kupodivu stejný :)
Aneb nečekejte vysokou literaturu (to asi ani u Edice světový bestseller nejde, že?) - smiřte se s vypnutím mozku a odreagováním na pozadí originálního (přitom děsivě pravděpodobného) příběhu.
Za mě je Kara každopádně konzistentnější než (s ní srovnávaná) Lapena a také stylisticky zdatnější...
Když jsem zjistila, že vydání od Sofia books je “jen” převyprávěním, vnímala jsem to jako takový trochu podvod. Podvod čtenáře na autora. Kdybych si nepřečetla i toto vydání od Ikaru (standardní překlad), tak bych snad ani nemohla klidně spát...
Převyprávění je přístupnější, čte se velmi snadno, tedy je rozhodně vhodné pro mladší čtenáře. Děj je zkrácen, ale nezměněn (rozuměj - jsou vynechány sáhodlouhé popisy), jsou vypuštěny některé postavy a část hlavních postav je pojmenována (přeložena) jinak.
Oproti tomu tento překlad, který se drží původního amerického vydání, je místy rozvleklý, takže se vůbec nedivím těm, kteří knihu nikdy nedočetli (přiznalo se mi k tomu docela dost lidí). I proto si pro sebe přirovnávám Malé ženy k Babičce - ta je naším národním pokladem, zároveň je ale jednou z nejčastěji nedočtených knih.
Autor se stává spisovatelem ve chvíli, kdy umí pracovat s jazykem. To Jakub Trpiš bohužel (zatím) neumí. Nestačí totiž jen nápad a dobrý příběh, byť je sebevíc doplněn pílí a zápalem. Literatura je mnohem více o vnímání jazyka, citu pro něj, o jazykové obratnosti…, kteréž Revoluce v této podobě nepřináší.
Uvedené považuji za důsledek absence redakční práce, jež by literární úroveň dokázala pozvednout (ať už proškrtáním nefunkčních pasáží nebo úpravou stavby kostrbatých vět). V neposlední řadě nemohu opomenout ani nekvalitní provedení jazykové korektury.
Zkrátka - je to asi jako v životě: Líbivý zevnějšek nezaručuje kvalitní obsah…
Malé ženy nejsou vůbec literaturou mého srdce (a mysli). Zatím nevím, jestli je to tímto vydáním (které je převyprávěním, v němž je používán velmi jednoduchý jazyk a také zjednodušený děj), anebo obecně schématem, tématem, stylem (k čemuž se momentálně přikláním). Každopádně mě to zajímá tak, že určitě sáhnu po překladu, který v těchto dnech vydává IKAR.
O této útlé knížce už toho bylo v online prostoru napsáno tolik, že ani není třeba nic moc dodávat.
Za mě jen to, že:
Ano - postavy se možná občas chovají nepochopitelně a vy nevíte proč, ale v tomto případě to funguje. Vždyť frustrace v reálném životě také pramení z něčeho pro okolí skrytého a nejasného...
Prostě si to přečtěte... Je to tak krátké, že to zvládne každý a máte-li děti, je to něco jako povinná četba.
Dospívání v devadesátkách s Helenou a jejími chlapci, Lenkou Lanczovou, nemocemi všeho druhu, hodinami u VHS a dalšími hodinami na ICQ...ve výčtu bych mohla pokračovat a citovat celou knížku :) Chvílemi jsem si říkala, že mě to neba a taky že mi vadí ta nespisovná čeština, někdy se mi to prostě ani číst nechtělo...ale těch posledních 40 stran, ty za to stály, ty mi to všechno vynahradily.
Mám ráda minimalistické příběhy. Takové, v nichž autor pracuje s jednotvárným prostředím a výrazně omezeným časovým rámcem. Není úniku je přesně tím typem knihy. Anotace vypadala slibně, napětí by mělo čtenáře provázet od první do poslední stránky. Mělo by.... Občas je to totiž tak předvídatelné anebo přehnané, že to napětí v sobě někde zapomenete.
Paradoxem dnešní společnosti je to, že o dění na Blízkém východě má více informací, než o dění v sousedním státě. Něco podobného poznamenal autor v průběhu vyprávění příběhů ze současného Slovenska na konto atraktivity témat. Fascinovaně jsem přihlížela souboru reportáží a někdy si jen těžko připouštěla, že tohle je fakt pravda...
Klobouk dolů “dramaturgovi” Čtenářského klubu Martinus za to, že vyšel mimo komfortní beletristickou zónu.
Chvilku mi trvalo, než jsem se začetla, ale jakmile jsem ten svět akceptovala, šlo to poměrně rychle. Tím “světem” myslím reálné historické osobnosti a reálné prostředí, ty posunuty fantastickým směrem na pozadí událostí, které se nestaly, stát se nemohly, nebo se staly jinak. A co tvoří hlavní přísadu toho všeho? Sex.
Pro ilustraci dále uvádím ukázku :)
“Chlapci, nehádejte se, na všechny se dostane.”
Aby všem ušetřila čas, lehla si na bok a jeden host do ní zatloukal hřebík zepředu, zatímco druhý zezadu. Milého Jánošíka si nechala až na závěr. Nejdřív mu důkladně vyleštila hlaveň v tom svém předlouhém žlábku mezi ňadry a pak si mu rujně vyskočila do sedla.
"Pro mne existuje prozaické dílo pouze do té míry, pokud mi poskytuje to, co zhruba nazvu estetickým blahem, čili pocit být nějak, někde napojen na jiné stavy bytí, kde je umění (zvědavost, něha, vlídnost, extáze) normou. Takových knih není mnoho."
•
Už někdy v průběhu čtení mi běželo hlavou tohle moudro. Prostě když je intertextem kniha, pak i čtenář. Vlastně k němu není potřeba nic dodávat, protože stejně nic lepšího nevymyslím...
Možná trochu subjektivních canců :)) (Uvedená věta se nevztahuje ke komparativu použitému ve větě jí předcházející).
Nikdy jsem to nechtěla dočíst. Nikdy. Tak moc jsem se do té knihy zamilovala. A do autora. Odpověď zní ano. Platonicky určitě.
•
Co jsem v průběhu čtení říkala: Miluju v té knize každé písmeno!
Co mi říkali druzí: To vypadá jako Tvoje osudová kniha... (Brno, Olomouc, Pálava, Vysočina)
•
Nejpoetičtější věta: “...,a potom pro tebe v šatní skříni jazyka vyberu slovesa, která budou nejlépe vyhovovat tvému temperamentu a tvým způsobům.”
•
- Škoda, že Nanu už si zabral Zola. Ten anagram mohl být dokonalý.
- Taky jste se pozastavili nad tím, že na uvedený typ občanky už se nedodávala fotka od fotografa, ale fotilo se přímo na úřadu? Ta fotka byla vždycky jenom virtuální. Fyzická byla až (a pouze) na té plastové kartičce.
- A přiznejte se, kolik z vás si dohledávalo kavárnu v Poličce, brněnské a jiné podniky, MAČ anebo (takových vás určitě moc nebude) hlavní hrdinku (protože koho by zajímalo, jak ve skutečnosti doopravdy vypadá, že?!)?
ALE JINAK JE TO VŠECHNO FIKCE :))
Tak tohle pro mě bylo fakt náročné. Jednak tématem, jednak po jazykové stránce - po té především. U každého třetího slova jsem přemýšlela, co vlastně znamená.
Ve vydání, které máme doma, je spousta doplňujících materiálů, mj. je čtenář seznámen s Burgessovou nespokojeností ohledně Kubrickovy adaptace... (Ach ti literáti... :) )
Mimochodem - je to nejvíc ČB obálka, kterou jsem sehnala pro splnění Čtenářské výzvy 2019 :)
V antické mytologii jsem nikdy neměla úplně jasno. Listopadový výběr ČK Martinus mi proto přišel celkem vhod, motivoval mě k rozšiřování vlastních obzorů.
Román z fantastického světa, jehož příběhy si lidstvo vypráví od nepaměti, je předkládán moderní formou, přináší spoustu podnětů k zamyšlení a přesahů do dnešní doby.
Kundera mě neskutečně baví. Tolik myšlenek a vědomostí vměstnat na 300 stránek...všechno to stylisticky dokonale propojit a přitom nepoužívat žádný košatý jazyk...to je prostě vrchol mé čtenářské chuti.
Žert jsem si koupila na gymplu hned po přečtení Nesnesitelné lehkosti bytí. Proč jsem na něj víc jak dekádu nesáhla, tomu nerozumím. Naštěstí téma “Ostrava” ve Čtenářské výzvě mě k němu letos přivedlo :)
Před dvěma roky jsem se (na dovolené) zařekla, že už od této autorky nic číst nebudu. Manželé odvedle se mi vůbec nelíbily. Zářijový výběr ČK Martinus mě proto trochu vyděsil. Šnůru jsem porušit nechtěla, navíc všichni slibovali, že tohle je zatím její nejlepší kniha... Přísahám, že jsem moc chtěla, aby se mi to líbilo a že nejsem předpojatá!!! :)) Překvapení se ale nekonalo, pro mě to byla jen další plytká detektivka. Kvalitní postavy, atmosféra, dobře budované napětí, překvapivost, jazykový styl...nic z toho jsem tam nenašla. A některé dialogy postav byly tak kostrbaté, že by tak spolu nemluvili snad ani cizinci...
Radši sáhněte po klasice Deset malých černošků :)
Můj první Hartl - do fanclubu nejspíš nevstoupím... :) Vůbec mi nesedí jeho styl psaní a práce s jazykem jako taková. Nicméně oproti tomu, jak mi cca prvních 50 stran bylo doslova protivných, tak jsem celou knihu přečetla za tři večery.