charlizee komentáře u knih
Kdo kdy řekl, že ho nebaví povídky, tak nečetl tyhle...
Absolutní naplnění a pocit nekonečného blaha
(TOP 3):
• Ruský člověk
• Do Paříže
• Hra pro čtyři ruce
První zmíněnou hluboce miluju, do druhé jsem bezhlavě zamilovaná, a k té třetí ještě nemám přirovnání, protože jsem ji dočetla právě teď a pořád rezonuje...
Po přečtení čehokoliv od Jana Němce mě vždycky opustí veškeré spisovatelské ambice... To je asi jako s Pink Floyd. To nejlepší už prostě bylo napsáno.
•
“V životě jsou taky situace, které se dotýkají spíš zevnitř než zvenčí...”
•
“Myslel jsem, jak vás oslním,” povzdechl si.
“Dnes je to s vámi ženami těžké. Jak to, že to víte? Chtěl jsem vás oslnit...a jenom jsem si naběhl.”
Gustav Gunnarsson je nejpřekládanějším islandským spisovatelem první poloviny 20. století a Islanďané prý rádi věří, že inspiroval Hemingwaye k napsání Stařce a moře... Mně tato novela něčím připomínala i Malého prince nebo Alchymistu. Je to čisté, hluboké čtení a nemělo by uniknout vaší pozornosti.
Po knížce jsem sáhla, protože za ni Stephen King v roce 2015 obdržel cenu E. A. Poe a “Edgaři” jsou jedním z témat letošní čtenářské výzvy... :)
Příběh mě chytil hned od začátku, přesto jsem se prvními 200 stránkami prokousávala dva týdny. Zbývajících 200 stránek jsem pak slupla za dva dny.
Řeknu vám, jiní autoři by si s tolika nápady a zvraty vystačili na 3 knížky, ne tak King...
No a nemohla bych to být já, abych zase neměla štěstí na sérii. Pochopitelně se detektiv v.v. Hodges objeví v dalších dvou pokračováních a taky v televizní sérii...
Nekonečnu zdar!
Zimní lidé jsou strašidelným příběhem, který se odehrává částečně na počátku 20. století a částečně v současnosti. Tušíte správně, že se prolínají dvě časové roviny.
Co tam máme dál...? Jedno zapadlé městečko v americkém Vermontu, nespokojenou dospívající dívku, jedno prokletí, tajný deník s postupem, jak oživit mrtvé a taky portál na onen svět... To asi tak pro představu. :)))
Nejvíc jsem se těšila na to, jak se strašně budu bát..., když v tom najednou zazvonil zvonec a knížka dospěla ve svůj konec... :)))
Před pár měsíci jsem četla autorčinu prvotinu s názvem V lidožroutově zahradě.
Když byla Leïla ve své rodné zemi na autorském turné se zmíněnou knihou, začaly se na ni obracet marocké ženy se svými (všedními) problémy. Díky tomu vznikla publikace SEX A LŽI.
•
Velmi oceňuji přístupnou formu, kterou autorka zvolila. Myslím si, že je velmi důležité, aby se touto problematikou zabývali také mladí lidé - aby věděli, že každé náboženství má nějaký výklad, resp. více výkladů, které se mohou názorově zcela lišit. V této době, kdy neustále slyšíme o islamizaci Evropy, je důležitější, než kdy dříve, mít informace, podněcovat zájem... A to podle mě Leïla opravdu umí.
•
Zvolená komiksová forma nahrává tomu, aby si to zvládl přečíst opravdu každý. S deváťáky/kvartány (a staršími) by to mohl být podklad pro diskuzi v občanské výchově/ZSV. Knížka neřeší problémy do hloubky, spíš je nastíní a zažehne jiskru zájmu. A mám za to, že o to šlo autorce především.
Ta knížka snoubí všechno, co mám ráda. Sáhodlouhé popisy, během nichž se zdánlivě nic neděje. Vyšetřování vraždy. Téma společenské předpojatosti. A šokující odhalení až v úplném závěru, které nechává na čtenáři, aby si to všechno okolo domyslel.
(No dobře, až tak šokující není, dá se odhadnout a pozornému čtenáři to prostě dojde... Nic to ale nemění na tom, že potvrzení té domněnky vyvolá takový ten spokojený úsměv na rtech. A víc říct nemůžu, abych nespoilerovala...)
•
Pokud se vám líbily knihy Jako zabít ptáčka nebo Vzdělaná, bude se vám líbit i tohle. Zaručeně.
Literární ploužák. Tak bych vám jednoduše přiblížila novinku Matěje Hořavy.
Obrovská životní tíha tady tančí s lidskou otevřeností a ryzostí bytí. Tbiliská paneláková šeď střídá mlčenlivou přírodu a delfíny v Batumi. V jednu chvíli se procházíte českou krajinou, abyste se náhle ocitli kdesi uprostřed gruzínských hor a tohle střídání prostředí je tak souznící, že ty tisíce kilometrů přeskakujete s elegantní lehkostí.
Všichni o Matějově stylu říkají, že to je poetická próza. Je. A není pro každého.
Zdánlivě chybí děj, zdánlivě... Stane se toho strašně moc, celé je to prosycené myšlenkami... No co vám budu... Četli jste někdy Bibli? Tak asi tak.
Jestli o nějaké knížce dokážu říct, že “se četla sama,” tak právě o Zuzanině dechu. Její slova se do mě vpíjela s obdivuhodnou lehkostí.
A když mně stačí na knížku 3 dny, tak to je fakt co říct...
Nebudu psát žádné chvalozpěvy. Jednak je jich tady už tolik, že by to bylo plýtvání slovy, a pak také proto, že já jsem úplně o dech nepřišla.
Protože:
V poslední třetině mi Zuzanin dech výrazně připomněl Sophiinu volbu, především motivem, který nazývám “jednou zažité zlo si Tě i v budoucnu najde, ať už v jakékoliv formě.” Jakmile se mi tam tohle srovnání vkradlo, nemohla jsem se zbavit dojmu jakési plytkosti... (To je fakt zvláštní, když Styron popsal dvojnásobek stránek, že? :D )
Nicméně sečteno, podtrženo: Stojí za vaši pozornost. Ta stavba příběhu je unikátní.
Marie Výrová popáté a tentokrát v povídkovém kabátě.
Na povídkách mi obecně vadí to, že jen co začnou, tak skončí. To tady neplatí.
Dalším kladem je výrazná odlišnost jednotlivých příběhů.
První povídka, která se z velké části věnovala téměř promlčenému zločinu, mi připomněla můj oblíbený román (téhož autora) Ještě není konec.
U druhé jsem ocenila odlišný postup, díky němuž byl pachatel v podstatě jasný od začátku a čtenář tak spíše společně s vyšetřovateli řešil rekonstrukci události a její dokazování.
A třetí povídka? Tak ta má především FENOMENÁLNÍ závěr. A kdybych to nenapsala verzálkami, musela bych to přídavné jméno napsat dvakrát!
Mariusze Szczygieła zná většina z nás nejspíš díky jeho mezinárodnímu bestselleru Gottland.
Libůstka - Dámské příběhy se ke mně dostaly náhodou. Poslala mi je k přečtení moje teta, vlastně ani nevím proč...
Při čtení ve mně nejvíce rezonovala myšlenka, jak se 20. století, století plné neblahých zvratů, dokázalo podepsat na životech obyčejných lidí. Nejvíce to vynikne v posledním příběhu, který sleduje životní osud vynikající polské herečky, Idy Kamińské (znáte ji z Obchodu na korze).
Každý příběh je zpracován jinou formou a každý je originální. Pokud na knížku někde narazíte, dejte jí šanci...
Kamila Hladká měla nápad s velkým N. Vyhledala vdovy po hornících a z povídání s nimi sestavila tuhle drásavou sondu do duše. Stránku za stránkou mi to víc a víc připomínalo Modlitbu za Černobyl od laureátky Nobelovy ceny, Svetlany Alexijevičové.
Koho tahle knížka nerozbrečí, ten má srdce z kamene.
"K čemu klíč, když dveře jsou dokořán?”
•
Je mi jedno, že jsou postavy překultivované a pronáší velká slova a hluboké myšlenky asi tak v každé větě. Protože tohle je přesně ten typ romantiky, u kterého já zapomínám dýchat, třesu se, brečím... A je to přesně ten příběh, který chci žít a nechci jej dočíst...
Na jednu stranu obdivuji autorovu rešeršní činnost, informace jsou po faktické stránce velmi důkladně zpracovány, na stranu druhou (jako mnozí jiní) podotýkám, že se pořád dokola opakuje totéž... Ale pokud nic jiného, tak jsem dostala neskutečnou chuť vyrazit do Norska.
Tuto knihu bych normálně zařadila do školních osnov. Komiks? Komiks!
Děcka to bude bavit, protože obrázky a dialogy, takže maximálně přístupná forma, přitom ale napěchované informacemi, které jsme my teda v dějepise neprobírali...
Umanutost (v dobrém slova smyslu) JUDr. Horákové mi znovu a znovu bere dech...
P.S.: Studenty bych za odměnu otestovala, kdo z nich v knize odhalil faktickou chybu - jedna významná se v knize bohužel opradu objevuje...
Když si při čtení neustále uvědomujete, kolik času musel autor strávit hledáním pramenů, pak je velmi pravděpodobné, že v rukách držíte vědecké pojednání anebo skvělý historický román.
Karin Lednická v Šikmém kostelu odvedla neskutečnou práci, kde na relativně malém prostoru předložila mnohé historické souvislosti a přitom je dokázala citlivě vtělit do čtivé beletrie.
Měla jsem tentokrát chuť na něco odpočinkového...
Karanténa a všudypřítomný virus v příběhu plní funkci jakéhosi fantastického prostředí, které už si ale v roce 2020 dokážeme naprosto živě představit. Příběh je standardní, dobře vystavěný, kroky detektiva jsou logické, ale ten tlak na strunu napětí, ten je přehnaný a často vyloženě pro efekt á la Hollywood (závěrečná scéna na London Eye byla dokonalou parafrází na úvodní scénu Mission: Impossible II).
Co mi ale nakonec vadí úplně nejvíce, je mediálně omílaná story o tom, kterak “Peter May před 15 lety předpověděl budoucnost”. Všichni vydavatelé jeho příběh tenkrát odmítli, protože byl prý těžko uvěřitelný, nerealistický.
Čím to, že to na mě působí jen jako dobře promyšlený marketingový plán?
Plachetnice na vinětách připluly po větru příslibu, že se kultura po vynuceném jarním spánku opět probouzí.
Jiří Hájíček má čistý, lehce stravitelný styl, ukrývající neskutečnou hloubku... Ty literární konotace! Ach, tak v těch pasážích jsem asi i nahlas chrochtala blahem.
Krvavý Bronx výrazně doporučuji, to je potřeba říci hned na úvod.
Velmi oceňuji nápad situovat soubor povídek do jednoho konkrétního místa a k tomu vycházet ze skutečných událostí - rozuměj z novinových noticek.
Samotnou mě díky této sbírce začala historie brněnského Cejlu zajímat a nebýt ní, nedokázala bych své okolí zapáleně informovat o vývoji událostí v této Brňáky odsuzované čtvrti.
•
Sbírka je velmi nápaditá, je obdivuhodné, jak si s novinovou inspirací dokázal každý jednotlivý autor pohrát po svém. Zpestřením je sledování i (navazujících) přesahů z povídek, které se někteří autoři pokusili zakomponovat.
•
Na závěr si neodpustím jednu kousavou poznámku, že právě mezi těmito literáty výrazně vyniká povídka jedné v současnosti velmi oblíbené autorky, v níž její neautentické postavy a styl přesně odpovídají představě o žánru “červená knihovna”.
Baletky jsou velmi přístupným textem o taneční dřině a dospívání.
Často v různých diskuzích narážím na názory, že “kdyby to napsala baletka, která ty hlavní role dostávala, kniha by vypadala jinak.” Tak přátelé, přesně tohle je dokonalý zástupný příklad toho, že hodnotíme věci, do kterých nevidíme a kterým nerozumíme. Když chci rozumovat, měl bych si nejdřív o diskutovaném tématu něco zjistit. Protože Miřenka Čechová je všechno, jen ne neúspěšná nebo nedoceněná tanečnice...
Text je velmi naléhavý a ačkoliv mi obecně vadí hovorová čeština, sem prostě sedne. A poznámka na závěr: Když jsem to dočetla, vzpomněla jsem si na Memento.
Souběžně se čtením knihy jsem se dívala na film. U každé kapitoly jsem si představovala, jak by to asi mohlo být natočeno a pak jsem zkoumala výsledek. Bavilo mě to moc. Příběh mi neskutečně sedl, knížka je výborně napsaná, přeložená. Oceňuji ten paradox témat - dovolená, lázně a pohodička na povrchu, pod nimi ale spousta hořkosti, přetvářky a každodenní reality.