charlizee komentáře u knih

Byla jsem zvědavá, jaké téma si tentokrát Aleš Palán vybral, že si mohl dovolit tak sebevědomý název knihy. Rozuzlení je překvapivé. :)
Vedl totiž rozhovory s lidmi, na které měla nějaká kniha v životě tak zásadní vliv, že je posunula dál, jinam, že jim otevřela oči, dodala odvahu…, zkrátka že jim změnila život. Název knížky proto vlastně oslovuje ty lidi v příbězích uvnitř.
Nečekejte proto, že vám tahle kniha změní život, nicméně jako sociální sonda je opět výborná a dokazuje, jak obšírným tématem literatura je, dokáže otevřít spoustu dveří.
Pocitově jsem se často vracela ke Znamení neznámého, které Host vydal před 3 lety. K přečtení doporučuju obě dvě.

Znáte to, jak se říká, že méně je někdy více, že jo? Tak Stefan Ahnhem to zřejmě neví.
Protože jinak si neumím tady ten 500 stránkový úlet vysvětlit. Když si rekapituluji počet vražd, jejich vynalézavé provedení, důsledné obelhání švédského i dánského vyšetřovacího sboru a infiltrování se do množství přísně střežených budov, nechce se mi ani věřit, že to autor všechno vměstnal do jednoho příběhu a pověřil tím jednoho jediného pachatele, resp. pachatelku. A nad to ještě neopomněl jednu z hlavních úloh svěřit policistce ve vysokém stupni těhotenství, která trpí preeklampsií (což je v knize zmíněno přibližně 150x).
Jako já mám scifi ráda, na to tady ale bylo málo vesmíru. A i na žánr severského krimi bylo tohle trochu moc. Škoda. Předchozí knížka Ahnhemovi vyšla lépe.

Máte nějaký film radši než knižní předlohu, podle které vznikl?
Já Osvícení.
Film jsem viděla několikrát, poprvé přibližně ve svých třinácti letech. Pravděpodobně právě tento film zapříčinil, že jsem se v budoucnu chtěla zabývat studiem filmu. Dodnes mě fascinuje, jak Kubrick dokázal v Osvícení budovat atmosféru, jak dlouho nechal diváka v nejistotě a ve vlastních domněnkách a úvahách.
V knížce na mě oproti tomu všechno působilo mnohem přímočařeji. Od začátku víme, že má pětiletý Danny zvláštní schopnosti. Stejně tak jsme po příjezdu do hotelu neprodleně seznámeni s jeho pohnutou historií a varováni, že to, co se tady může zjevovat, není opravdové… A tak jen čekáme na vyústění. (Mimochodem, i to mi ve filmu přijde lépe propracované).
Tu děsivou atmosféru, která na mě z filmu pokaždé tak silně působí, tu jsem v knížce zkrátka neobjevila. Psychologie postav je sice zpracována důkladně a veškeré souvislosti jsou dobře ukotvené, nakonec možná ale právě to způsobuje nedostatečnou gradaci a absenci hrůzy.
Dost pravděpodobně bych to vnímala opačně, kdybych Osvícení četla před zhlédnutím filmu, ale v tomto případě jsem fakt ráda, že tomu tak nebylo.

Jeden můj kamarád se v recenzi k filmu V síti zeptal, zda je šokující. Pak si rovnou i odpověděl, že snad jen pro rodiče, kteří měli dvacet let hlavu v prd*li.
Jako takhle, podle mě můžeš být zorientovaný jak chceš, můžeš znát veškeré nástrahy, které na internetu číhají, ale když je ti to pak naservírováno v takovém množství a tak otevřeně, tak tě to prostě dostane.
Knížka Kdo chytá v síti je doprovodným materiálem ke zmíněnému filmovému dokumentu. Rozšiřuje ho o rozhovory nad pocity hereček a jejich následným vnímáním toho, co se jim (byť pouze v roli) dělo, o rozhovor s jedním z agresorů o jeho motivacích, najdete tady mj. přepisy některých internetových konverzací mezi obětmi a lovci a taky přepisy soudních rozsudků, které se přímo týkaly zneužívání dětí… Je toho hodně a na pár dní mě to k sobě úplně připoutalo, zároveň podnítilo několik našich rodinných diskuzí.
Já knížku nechám kolovat po svém okolí a k pořízení ji moc doporučuju vám všem.
A klidně si ji můžete přečíst, aniž byste viděli film. Já jsem nejdřív sáhla právě po knížce.

Afghánistán, to není jen politika, válečné spory a Tálibán. Jsou to lidé s pohnutými životními osudy. Lidé, kteří ztratili svou vlast, ať už z Afghánistánu utekli, nebo v něm zůstali. Kniha Khaleda Hosseiniho pomáhá mnohé z toho pochopit a zaručuji vám, že se po jejím přečtení už nikdy nebudete na Afghánce dívat stejně. Jednak se dozvíte mnohé z jejich historie, román totiž obsáhne několik desetiletí - od života v království, přes následný politický převrat a vznik republiky, invazi sovětských vojsk a deset let trvající válku, až po občanskou válku a vzestup moci Tálibánu. A pak se dozvíte mnohé i o sobě samých, lidská rovina příběhu vás vezme za srdce a dojme k slzám. Alespoň mně se to stalo. Opakovaně. V myšlenkách mi stále zní věta, že neexistují žádné vzpomínky, protože Kábul a Afghánistán už nejsou tím, čím dříve bývaly. Amír, hlavní hrdina příběhu, ji slýchal po svém dočasném návratu do vlasti poté, co žil mnoho let ve Státech. Význam toho sdělení ve mně rezonuje o to víc, že jsem často na cestách, a jsem opravdu hluboce vděčná, že se mám kam a za kým vracet. Je to stav, který často považujeme za standard, a ani o něm nepřemýšlíme, přitom bychom jej měli vnímat jako luxus a být za něj dennodenně velmi vděční.
Papíroví draci v románu nejsou jen symbolem štěstí. Jsou také symbolem naděje. Naděje, že i důvěra a narušené vazby se dají znovu nalézt a obnovit.

10 06.10.2024

Snad každý viděl ikonický film,
v němž Audrey Hepburn postává u výlohy luxusního klenotnictví, snídá a sní o své budoucnosti,
v němž ve svém bytě pořádá opulentní večírky a cigarety kouří zásadně s elegantní špičkou,
v němž na okně u požárního schodiště tklivě zpívá Moon river...
Snídaně u Tiffanyho je jedním z příkladů, kdy audiovizuální ztvárnění zasáhlo popkulturu výrazně hlouběji než jeho knižní předloha.
Sama jsem o Capoteho novele z roku 1958 dosud slyšela jen soudy na téma: Jedna z nejpřeceňovanějších knih všech dob.
A víte co?
Pokud mám rozšířit řady těch, kteří tedy její význam přeceňují, hlásím se do první řady. Našla jsem totiž hluboký příběh raněné dívky, která hledá sama sebe a své místo na zemi, v textu zpracovaném na oko povrchně, na který když se ale naladíte, tak právě za vším tím vynechaným patosem a absentujícím doslovným popisem, naleznete mezi řádky ukrytou nesmírnou intenzitu.

„Beztak domov je tam, kde se člověk cítí doma. A já ho zatím ještě hledám."

„Mám věliký strach, kamaráde. Mám, konečně. Protože by to takhle mohlo jít věčně. Nevědět, co je moje, dokud to nezahodím."

5 08.09.2024

Přechodné období momentálně trochu rozděluje sítě.
Proto hned úvodem: Mně se líbilo.
Ne, jistě nemá ambice stát se knihou vašeho života. Nehraje si ani na žánrovou vyhraněnost. A když se mu (samozřejmě) nějakou tu škatulku snažíme vnutit, jsme zklamaní, když se vymyká.
Já bych po detektivce, kde zápletka začíná nalezením mrtvého orla mořského, nesáhla. Zní mi to podobně atraktivně jako tipy na nedělní pečení.
Ale víte co?
Každý den jsem se těšila, až se za Kateřinou do Borkova vrátím. Až s ní zase budu prožívat vesnické etudy a zmar vlastního života a souznít s ní, když bude opovrhovat svou profesí, protože „nikdo nedokáže říct banalitu vzletněji než právník a jednoduchou informaci důmyslně rozprostřít do překombinovaného souvětí.
Přechodné období vnímám jako svěží debut, který skrze svůj nekomplikovaný jazyk a civilní téma dobře plyne, a který bych směle doporučila jako nenáročné (nikoliv ale hloupé) letní čtení.

2 24.08.2024

Ta přede mnou je klasický typ neodložitelné knížky. Hned na začátku vás autor namotá na dvě traumatizované hlavní hrdinky, jejichž příběhy střídá kapitolu po kapitole, a vyprávění tak důmyslně dynamizuje.
Záhy přidá tajemný, moderními technologiemi nabitý dům a navrch směs okoření podezřelými úmrtími a záhadným architektem, který výměnou za směšně nízké nájemné smlouvu novým obyvatelům zpestřuje o dobrých 200 pravidel, jak dům užívat, a občasné dotazníky k vlastním pocitům a úrovni žití.
Vás bude příběh nutit otáčet stránku za stránkou, nutit vás číst dál a dál, i když si budete pořád opakovat, že už fakt jen jednu kapitolu…
Pokud vás bavily třeba Sedmilhářky, zaručeně vás chytne i tohle.

Bolavý, syrový, palčivý, dojemný a skvěle napsaný. Takový je Shuggie Bain.

Sídliště skotského Glasgow, 80. léta, vysoká nezaměstnanost v důsledku zavřených dolů. Matka, která sociální dávky utratí radši za chlast než za jídlo pro své děti. Chlapec, který je už odmala zjevně odlišný od ostatních.
Právě s takovou kombinací faktorů se Shuggie Bain vypořádává každý den.

Pravděpodobně jste už zaznamenali, že autor Douglas Stuart vložil do hlavní postavy románu své alter ego. Považuji tuto informaci za nesmírně důležitou a inspirativní, vezmeme-li v úvahu, že se z popsaného prostředí autor dokázal vymanit, odrazit a navíc uspět ve světě, a to bez jakékoliv okázalosti a obviňování, ať už rodiny nebo systému, (což bývá charakteristickým rysem literatury podobného typu).
Navzdory všemu je z celého příběhu patrná neutuchající a hluboká láska
k matce, která je, ačkoliv syna donutila předčasně dospět a řešit věci, které by žádné dítě řešit nemělo, vylíčena s úctou a respektem, a všechny vnější vlivy jsou ponechány k posouzení čtenáři.

Shuggie Bain je mimořádná kniha, která by neměla ujít vaší pozornosti.

Soumrak jsem četla na doporučení a po několika stranách si říkala, že tohle fakt nedám. Ale víte, jak to dopadlo… Já, chronický dočítač!
Ne vždy se to vyplatí, většinou je to spíš extrémní opruz a jsem sama na sebe za tu posedlost naštvaná, ale v případě Soumraku si to nakonec všechno celkem sedlo. Snad jsem v sobě dokonce i objevila nějakou něžnou duši a vyloženě se těšila, až se večer v posteli zase na chvíli začtu.
Zpočátku jsem se hledala v autorčině stylu, cítila jsem v něm jakousi jednoduchost, až možná povrchnost. Od chvíle narativního zlomu se nicméně otevřela hloubka jednoho v zásadě samozřejmého vztahu, vykreslila se celá škála bolesti a zachytily se jednotlivé banality každodennosti v proměnách duševního rozpoložení.
Neříkám, že vás to emocionálně úplně rozloží, neříkám, že je to extra hodnotná literatura, ani neříkám, že bez přečtení Soumraku nemůžete vůbec dál existovat. Ale mě to teď tak přesně sedlo do nálady a časových možností, že jsem ráda, že jsem nevolila jinak.

Radka Denemarková má výborný pozorovací talent. Dokáže všechny vrtochy současného světa vklínit do textu a dialogů tak přirozeně, že musíte číst vlastně dost pozorně, nebo spíš vnímavě, aby se vám odkrylo to, co je sdělováno.
Mě její sdělení, resp. stav dnešní společnosti děsí.
To, jak zapomínáme, jak bagatelizujeme svou minulost, jak se k sobě chováme, jak se chováme ke svým dětem…
Přesto mi čtení románu A já pořád kdo to tluče zároveň přinášelo neskonalou radost a naplnění, dost mě bavila ta metarovina, v níž je postavám, které jsou pro divadelního režiséra nepodstatnými figurkami, věnováno minimum pozornosti, ačkoliv je z drobných poznámek zřejmé, že za sebou mají silný příběh.
Už jsem to možná někdy říkala, ale znáte to s tím opakováním a matkou moudrosti… Až budu velká, chci umět psát jako Radka Denemarková.

„Z toho krásného počasí jde na mě trochu melancholie, všechno to slunce a ty dlouhé teplé dny, všechno to léto, smutné, smutné, nemůžu za to, krásné počasí ve mně odjakživa probouzelo melancholii a všechno to slunce také, měl jsem mnohem raději špatné počasí…
Jak lépe by mohla začínat kniha k trávení odpoledne v tomto čase?
A víte, co jsem si při jejím čtení uvědomila?
Že je vedle Marka Wattneyho pan Winterberg mojí nejoblíbenější literární postavou.
A taky, že by měl každý spisovatel napsat knihu podobného rozsahu, protože by se dala v rámci autorského čtení zvládnout celá.

2 29.07.2024

Clare je o 8 let mladší než Henry. Poprvé se potkají, když je jí 6 a jemu 36. Tady nějak nesedí počty, co? Jak je to možné? Henry totiž trpí vzácnou poruchou, kvůli které neovladatelně cestuje časem.
Zakletý v čase je tak strašně originální love story, že si ji snad nejde neoblíbit. A to jsem se hodně snažila nejít tomu naproti, na příběh pohlížela skrz prsty a s notnou dávkou jízlivosti. A nakonec? Neumím si představit, co lepšího bych vám doporučila na letošní letní dovolenou.
Je to lehce stravitelné, svižné, přitom chytré a nápadité. Jasně, dalo by se v tom škrtat, ale kdo by se dobrovolně ochudil o čas strávený s někým, s kým je mu dobře?

3 29.07.2024

Chtěla bych strašně moc napsat, jak mě to bavilo, ale sama sobě bych pak připadala jako ten zatrolenej buvol, který chce za každou cenu někoho (neupřímně) obejmout.
Prostředí marketingu a reklamy, do kterého je děj příběhu zasazen, je mi až příliš dobře známé, vždyť jsem z něj po jedné odžité dekádě utekla teprve nedávno. Mnohočetné odkazy mě zase vracely na vysokou, kde pokud jsi v dostatečné míře nehláškoval(a) jako v Bezstarostné jízdě, pohyboval(a) ses někde v nežádoucím průměru a vůbec sis nemohl(a) pomýšlet na místo špatně placeného redaktora Cinepuru nebo Filmu a doby.
A i když se ten konec Danovi povedl mistrovsky a já mu fakt fandila, aby měl přesně na něco podobného odvahu, tak bych si na cestách přála společnost téhle knížky nahradit asi tak, jako bych přála Ardenám nahradit čtyřiačtyřicátý a pětačtyřicátý rok.
Ale úplně, úplně nejvíc si přeju, abych nikdy nemusela číst větu: „Jazykem dokázal vládnout nejen při prezentacích v angličtině. A přísahám, že jestli mi někdy bude umožněno použít Myslánku, tu větu si z hlavy vytáhnu a nikdy ji znovu nevylovím.

2 29.07.2024

Četla jsem tu knížku dlouho. Předlouho. Konkrétně 5 měsíců. Dávkovala jsem si ji.
Často jsem cítila úzkost. Nevěřila, nebo spíš nechtěla věřit, že se něco takového děje. Občas jsem poznávala sama sebe. Nacházela odpovědi. A utvrzovala se v tom, že mi mí synové nemusí nikdy nic dokazovat.
Nemusí v ničem vynikat, mít na sebe přehnané nároky a být za každou cenu nejlepší. Mně bohatě stačí, že jsou a budou moji, a že já můžu být jejich máma. Nikdy nedopustím, aby čekali na pochvalu, která nepřijde, a aby objetí znali jen z filmů.
Zlomit generační trauma(ta) je obrovská dřina, ale je to dřina, která má obrovský smysl. I když při (jakkoliv dobře míněné) konfrontaci váš rodič, prarodič, starší sourozenec, jiný příbuzný, učitel…, vaši traumatickou vzpomínku popře, zlehčí, zesměšní…, nepodlehněte.
A jestli může mít knížka terapeutický účinek, tak tahle ji má 100%.

1 29.07.2024

Jakmile nastane období, kdy jsem zahlcená prací tak, že se nezvládám od myšlenkových pochodů spojených s ní odpojit takřka nikdy, jedinou čtecí jistotou jsou pro mě (nenáročné) thrillery, které svým tempem kopírují mé tempo pracovní.
A byť patří ty od Andrew Mayna dle mého soudu k těm slabším,
tak když už jsem si jednou celou sérii s bioinformatikem Theo Crayem pořídila, hodlám ji taky přečíst.
Já to jinak ani neumím.

Doktor Theo se tentokrát vrhá po stopě šíleného virologa, který se prostřednictvím patogenu podněcujícího u nakažených osob násilné chování, rozhodl stát největším sériovým zabijákem v historii.
Osa příběhu zůstala v porovnání s předchozími dvěma díly v podstatě nezměněna. Doktorovi jde po krku opět FBI, nerozumí totiž jeho vyšetřovacím metodám, i tentokrát se ale najde jeden prozřetelný detektiv, jehož důvěru si získá, a také se objeví pár obskurních postav, které mu na cestě k dopadení psychopata nadšeně pomůžou.
Ani přes přísun chemicko-biologických pouček knížka nikomu mozek nezavaří,
místy je to tak pitomé a přitažené za vlasy, že by se jeden dorval, a pro mě to bylo v tuhle chvíli přesně to, co jsem potřebovala.
Kdo nemá nějakou svou čtecí guilty pleasure, ať hodí kamenem.

1 07.07.2024

Ačkoliv historické (a jakékoliv jiné) ságy v literatuře nevyhledávám, práci Karin Lednické nelze než obdivovat.
Ta poctivost v rešeršování a ověřování informací je patrná z každé stránky a smekám před tím, že ani přes tlak, který na ni byl vyvíjen („Kdy už vyjde další díl?!“) neuhnula ze svého původního záměru ani na chvilku a celý příběh vystavěla s kronikářskou důsledností, pečlivostí, s živými charaktery postav bez známek plochosti, ve všech ohledech šla do hloubky a skutečně tak vystavěla svému kraji pomník, jaký si zaslouží.
Jednu jedinou výtku mám k dopisům, které sice děj vhodně doplňují a oživují, zároveň ale ve svém profesionálně psaném spisovatelském stylu působí neautenticky.
Za obzvlášť důležitý pak považuji doslov autorky, který i méně důvtipné navede na cestu uvědomění (Kéž by!), že „jak plíživě a nenápadně se zlo rodí, jak bývá zprvu obtížně postřehnutelné, jak rychle dokáže rozbujet, když se lidé sveřepě drží jedné jediné pravdy a odmítají byť jen vyslechnout mínění strany druhé…,“
že to stejně platí i dnes a navždy.
Historie už několikrát dokázala, že se lidstvo nepoučí, a tak je na uvedené potřeba neustále upozorňovat, učit se, diskutovat… Stejně jako autorka jsem totiž přesvědčena, že se z diskuze rodí poznání.

14 09.06.2024

Hledáte-li životní čtenářský zážitek,
sáhněte po románu Nejzasutější vzpomínka na lidi.
Protože pokud existuje dokonalost,
zosobňuje ji pro mě právě tato kniha.
Nejzasutější vzpomínka na lidi narušila veškeré mé pořádky. Po dlouhé době je to kniha, která mnou prostoupila, absolutně mě naplnila, nadchla mě a upoutala, a dostala se na vrchol pomyslného žebříčku knih, se kterými bych chtěla uvíznout na opuštěném ostrově.
Jedna kniha, přitom jako byste dostali knihy dvě, tři, deset...
Jako by ukrývala samotnou esenci literatury - lásku ke knihám, vášeň k psaní, vhled do literárních krádeží…

»Vždycky jsem si myslela, že každá vydaná kniha je sumou všech knih, které spisovatel zničil, než dospěl až k ní, nebo výsledek všech těch, co vydržel nenapsat.«
»Já se nikdy nestanu spisovatelem, protože chovám k literatuře přímo posvátnou úctu a bázeň.«
»Literatura se nedá zjednodušit ani vykrátit, literatura zůstává a zůstane vždy; výsledkem je literatura, provokativní literatura, která je zároveň odpovědí, problémem, vírou, hanbou, pýchou, životem.«

6 26.05.2024

Nestává se mi často, abych (si) řekla,
že jsem nic podobného ještě nečetla,
pro Vyhoření to ale platí rozhodně.
Na české literární scéně upřímně obdivuju každé vybočení z rodinných traumat.
Zabalit problém vysoké intenzity městské dopravy do příběhu kurýra na kole mi přijde jako mimořádně povedený a originální nápad. Co víc, mám dojem, že Petr Šesták dokázal uspořádat chaos.
Ačkoliv ve Vyhoření vrství změť myšlenek a střídá mluvnické osoby klidně větu od věty,
pro orientaci v ději to není přítěží, naopak jej dynamizuje.
Vlastně mi to dost připomíná právě jízdu na kole,
při té se v hlavě mísí témata jedno přes druhé stejně tak, a přesto pojem o tom, kde se zrovna nalézáme, a kam směřujeme, neztratíme.
Pokud hledáte něco svižného a nového, touto volbou chybu neuděláte. Nominace na Literu za prózu budiž důkazem.

3 01.05.2024

Prozaický debut Marka Torčíka včera získal nejprestižnější českou literární cenu, a sice Literu (za prózu).
Mám z toho upřímnou radost, protože přesně tenhle typ literatury bych přála ke čtení celému spektru naší společnosti. Pořád totiž neochvějně věřím, že takové „nenásilné vnášení autentičnosti do uměleckých forem může být hybatelem změny.
Román Rozložíš paměť jsem si oblíbila od prvních vět, je totiž psán v du formě, k jejímž skalním fanouškům náležím. :)
Tady funguje jako jakýsi zmizík objektivity,
stírá rozdíly mezi vzpomínkami matky a Marka
a umožňuje oddělit hrdinu a vypravěče,
umožňuje autorovi poodstoupit od sebe sama.
Čeho si nesmírně cením, je věcnost,
s jakou Marek k vyprávění přistupuje.
Ten tam je sentiment,
tak typický pro českou tvorbu posledních let.
Ačkoliv román funguje v podstatě bez děje, narativ je neuspořádaný a skládá se ze střípků různých vzpomínek, pročež je velmi snadné se v něm ztratit,
ani na chvíli nepřijde o svou dynamiku.
Bavilo mě to nesmírně, při čtení jsem prožila celou škálu emocí, a pokud bych někdy musela radikálně vytřídit svou knihovnu, Rozložíš paměť v ní jistojistě zůstane.

2 19.04.2024