charlizee komentáře u knih

Soubor drobných črt je literární prvotinou Jiřího Padevěta. V reálném historickém prostředí se odehrávají (tak trochu) konspirační příběhy - některé naprosto uvěřitelné, výstižné a mrazivé, jiné fantasticky ulítlé, že vám až vykouzlí úsměv (nebo posměch?) na rtech.
Někdy bezpochyby poznáte, jaké historické události se text týká, jindy je zapotřebí vysvětlení z Poznámky na konci, ale téměř vždy vás bude zajímat, jak moc pravdivá či smyšlená ta povídačka je. Opáčko hodin dějepisu budiž přidanou hodnotou.

2 22.12.2022

Jestli jsem se letos u nějaké knihy modlila, ať už ji konečně dočtu, byla to tahle…
Achilleova píseň je napsaná krásným, barvitým jazykem, moderním a přitom zohledňujícím historický kontext (věřím, že na tom má velkou zásluhu Tomáš Kačer, který ji přeložil do češtiny), příběh je silný, romance velkolepá, osudová, bolavá…, vyvrcholení skličující tak, že zadržujete slzy…
Ale pokud jste Homéra a Iliady znalí, nemá vám kniha moc co nabídnout. Alespoň tím si já vysvětluju, proč mě to tak strašlivě nebavilo.
Ačkoliv dokážu absolutně ocenit všechny formální aspekty knihy, většinu času mi to čtení fakt nešlo.
Každopádně děckám ve školách bych to cpala horem spodem - rozhodně radši než Homéra (promiň mi, pane klasiku), protože tady je přece jen větší pravděpodobnost, že to přečtou a něco si z toho i odnesou.
•
P.S.: Občas někde narazím na rozčarování nad autorčinou libovůlí, že Achillea nechala usmrtit šípem do srdce, když je přece notoricky známé, že měl jediné zranitelné místo na patě. Skutečnost je taková, že ten mýtus o patě vznikl až později, po Homérovi. Pakliže autorka vycházela z Iliady, byl Achilles (dle slov Apollonových, který vedl Paridův šíp) smrtelníkem. “Vystřel šíp a ten ho usmrtí.”

Já vůbec nechci znevažovat něco, čemu evidentně nerozumím, ale objektivně se ta knížka dala komprimovat do třiceti stran textu (což je přibližně původní záznam Anitina zážitku). Na dalších stranách totiž čtete pořád dokola to samé - asi ve znamení “opakování je matka moudrosti”.

Na jednu cestu vlakem do práce a z práce jsem si přibalila Krkavčí matku. Nějakou dobu už mi doma leží, ale vůbec jsem nevěděla, co od ní čekat. Blog Veroniky Hurdové (podle všeho velmi populární) neznám, to bude ale zkrátka tím, že se blogům obecně dost vyhýbám.
Na přebalu mě dostala věta: Miluju svého muže Honzu, který na mě čeká v nebi.
Prosím vás, tady vás musím varovat - je to past! :))) Nic k tomuto tématu v knize nenajdete. Místo toho se vám dostane pár fíglů, rad, triků, doporučení, pohádek, básniček, fotek…pro nastávající rodiče, pro rodiče začátečníky a mírně pokročilé…, které jsou jakýmsi “best of” z výše zmíněného blogu - z mého pohledu je takový výběr vhodný spíše pro fandy. Knížka je krásně zpracovaná, s precizně odvedenou redakcí a jazykovou korekturou, ale mě to teda úplně minulo.

Vždy velmi kvituju, když se někdo snaží (dětem) historii přiblížit populární formou, na druhou stranu je to dost nebezpečná hra, která může sklouznout až k dezinformacím.
Tím teď neříkám, že je to zrovna tento případ, i když…
• Nazývat válku o Těšínsko drobnou šarvátkou je přinejmenším diskutabilní.
• Sdělení, že Východní Němci to v prvních desetiletích po válce měli nesmírně těžké, ale mohli si za to sami, mi připomíná povrchní argumentaci některých zájmových skupin…

Na žurnalisticko-historickou práci tady dále nacházím příliš mnoho hodnotících adjektiv, až se zamýšlím nad tím, jakou původní představu o textu autor měl a jak k němu přistupoval…

Jako tradičně je odfláklá redakce, namátkou:
• “Začaly po rozhodnutí polské vlády plošně zdražit základní potraviny.”
• “Poslední řady byly demonstrantů ještě půl kilometru daleko u Jiráskova mostu.”

A nakonec nevím, jestli by mladší čtenáře neodradila forma, která mi nejvíc ze všeho připomíná učebnici.
Komiks tvoří jen závěrečnou třetinu knihy (přibližně) a opakuje se v něm všechno, co bylo důkladně probráno v předchozích kapitolách.
Autoři se několikrát hájili tím, že problematika listopadových událostí je složitější, a proto jí bylo nutné věnovat celistvý text… Komiks je pak ale tím pádem nadbytečný a působí jen jako reklamní tahák.

24.11.2022

I o nejznámějších postavách dějin lze vyprávět nové příběhy.
Klubko fabulace na téma, kde se pro napsání jedné ze svých nejznámějších tragédií inspiroval William Shakespeare, rozvinula britská spisovatelka Maggie O’Farrell.
Svůj román přitom pojala spíše jako výklad alternativní historie, než jako klasický historický román - proto taky není důvod k obavám z archaického jazyka či přehršle těžko uchopitelných reálií. A přestože z příběhu dýchá dobová atmosféra, je vystavěn moderně, vyprávěn současným jazykem a soustředěn zejména okolo hloučku postav (více okolo rodiny slavného dramatika, než jeho samého).

V první části knihy autorka střídá časové roviny, což jako prostředek pro vysvětlení klíčových momentů (z minulosti ve vztahu k současnosti) efektivně funguje a udržuje čtenářův zájem. Druhá část, celá zasazená do dneška postav, nepůsobí tak svěže a chytlavě (ale jak bych si já, cynik, představovala umírání, pohřbívání a strádání, že…).

Pozoruhodná je pak také autorčina interpretace faktu, proč Shakespeare ve svých hrách zcela opomíjel veškeré epidemie, ačkoliv ta morová v jeho době opakovaně sužovala Evropu.
Shakespeare se prý dost možná tématu vyhýbal z osobních důvodů a prostřednictvím Hamleta vdechl život vlastnímu mrtvému synovi Hamnetovi.
V románu Maggie O’Farrell epidemie funguje podobně - spíše jako kulisa, nicméně zapřičiňující to, k čemu vyprávění celou dobu směřuje.
Velmi působivá je pasáž, v níž je popsána cesta blechy šířící mor napříč světem anebo závěr, kdy Agnes poprvé navštíví manželovo divadlo a zpracovává veškeré vjemy z něj, z Londýna či hry samotné.

Neposlední zajímavostí je také to, že Shakespearovo jméno v celé knize nepadne ani jednou - pro jeho označení jsou používána různá zástupná pojmenování, přívlastky či jednoduchá zájmena.

A ten překlad? Ach, vrněla jsem blahem. Tereza Marková Vlášková je mistryní oboru!

7 16.11.2022

Hannah Arendt.
Výjimečná žena a intelektuálka.
Ta, kterou feministky milovaly i nenáviděly.
Žena, která patří mezi nejvýznamnější myslitele 20. století.
(Pozn. pod čarou: A přesto se mě pořád někdo ptá, kdo to je…)

A tohle je další komiks, který vás přesvědčí o tom, že nejde jen o obrázky s textovými bublinami.

OIKOYMENH vydalo v překladu Terezy Matějčkové zevrubný popis jejího života a myšlenek, jak jej zaznamenal kreslíř a publicista Ken Krimstein. Vždycky si říkám, že komiksová forma by mohla přimět k začtení se i nečtenáře a ten by přitom získal obsah dalece přesahující běžný rámec vědění.

Připomněla jsem si staré motto FF UPOL “Učíme myslet” a uvědomila si, jak moc ráda přemýšlím.
Uvádí někdo přemýšlení mezi svými koníčky?
Mimo výhrad uvedených v ediční poznámce mám snad jen další drobnou
k nedůstojným a nedůležitým vsuvkám, které podle mého ten text sráží… - Např.: “Co kdybych si tě vzal já? Ač… Jak to říct, ženám tak úplně nakloněný nejsem?” Ale jinak chápu. Já bych si ji vzala taky.

2 28.10.2022

Den trifidů, klasický sci-fi román a další volba pro naše společné čtení s manželem.
Nějak se nám vždycky stane, že čteme příběh, který už Ondra zná – tento třeba z rozhlasového zpracování. Pak to vypadá tak, že čtu a Ondra mi říká: “Teď dávej pozor a tohle si zapamatuj, to je hrozně důležité pro vývoj děje v budoucnu!” Milé, že? :))

Anglický originál vyšel poprvé v roce 1951, český překlad až v roce 1972, nicméně o popularitě knihy svědčí i to, že v češtině máme už 14 různých vydání. A my jsme četli rovnou dvě – z roku 1977 a z roku 2021.
V čem se asi ta dvě vydání liší, co myslíte? :) Že by v roce 1977 neprošli přes cenzuru Sověti, coby manipulátoři informací? :))
A zkoušeli jste si už taky někdy porovnávat obsahovou stránku knihy v různých vydáních?

Děj se odehrává v postapokalyptické Anglii poté, co většina lidí přijde přes noc o zrak. Hrstka vidomých se formuje a snaží se najít způsob, jak přežít ve světě, v němž přestala fungovat zaběhlá pravidla. Příběh čtenáři nakládá spoustu až filozofických otázek, kdy se společně s hrdiny zamýšlíte nad vlastním jednáním – zachránit sám sebe nebo se snažit do vyčerpání sil pomoci i nevidomým? Sjednotit se do jednoho společenství nebo se rozhodovat a žít v menších celcích? A do toho ti trifidi. Rostliny schopné pohybu i zabití člověka. Jakmile se dostanou ze zabezpečených farem, začnou ohrožovat všechny – pokud to nebylo zřejmé dosud, teď se zrak stane skutečnou devízou.

My jsme měli v průběhu čtení problém především s nesourodým tempem vyprávění. Některé pasáže se nesmyslně vlekly, jiné byly psány úsporně a ten kontrast byl dost zřetelný – v podstatě to bylo to první, co jsme si v rámci hodnocení navzájem sdělili. Rýpat do klasika žánru je samozřejmě troufalé, ale věřím, že zručnější autor by ten příběh podal lépe. Protože myšlenka toho vyprávění je skvělá a je esencí sci-fi.

18 20.10.2022

Tohle mi teda nesedlo. Čtení Zahrady mě dokonce až unavovalo a štvalo…
Permanentně jsem měla pocit, že jde o jakési vyřizování si účtů s církví, ale zatímco v Proměněných snech (i Sítích) vše funguje s nezávislou naléhavostí, tady cítím (až se mi chce říct - přízemní) zášť a další vytěžování téhož, zesíleného ještě více šokujícím tématem.
Především jsem vnímala, jak je s církví odsuzována i celá víra a děsilo mě, že to budou číst lidi, kteří se jen utvrdí v názoru, jak je víra špatná.
A zrovna tohle současná společnost nepotřebuje… (Jen ať je mezi námi jasno - tohle vám tady neříká žádný náboženský fanatik, nejsem ani pokřtěná…).
Poukazujeme-li neustále jen na to špatné, jak docílíme toho, aby si všeobecná společnost udělala nestranný názor a nereflektovala pouze negativní zprávy?
Ale abych byla fér - na konci příběhu hrdina dojde smíření, smíření se s vírou. Je to nakonec víra, která mu dodá sílu jít dál a žít, ale v kontextu všech stran knihy je ten význam odbytý. Stejně tak nedůsledně je využito tématu vyčlenění ze společnosti a její povrchnosti a alibismu.
Výsledek mi připomíná cosi jako literaturu na půli cesty. Ani text samotný není ničím výjimečný, nenacházím žádný důvod, proč bych se ke knize kdy vracela. Zato do autorčiny Dědiny, či již zmíněných Proměněných snů, se začtu znovu kdykoliv.

5 15.10.2022

Pokud bych měla vybrat jednu z mnou přečtených knih, která vzbuzuje kontroverzi, bude to tahle.
Vůbec mě nenapadlo, jak bude na lidi působit a jaké představy v nich bude vyvolávat. :)) Sama jsem možná žádné divoké představy neměla jen proto, že jsem sledovala průběh jejích příprav…

Milí zlatí, tak jednou provždy: Ne, tohle není žádné porno, ani žádná recese, ba dokonce ani žádná pseudo příručka z pera společnosti Goop. Je to přesný opak.

A pokud vaše babičky mívaly ve své knihovničce lékařského průvodce a každý náznak nemoci porovnávaly s informacemi popsanými v něm, pak vězte, že tohle jede na podobné vlně, jen je to mnohem lepší, chytlavější a čtivější, protože:
• Autorka je parádně ironická. Miluju její komentáře typu: “…kdyby to tak bylo, naše evoluce by se moc nepovedla, že?”, nebo: “Je to vagína, ne piña colada.”
• “Podporuje” podnikání Gwyneth Paltrow. Prosím, pošlete mi odkaz, až ty dvě někdo společně pozve do talk show.
• Ačkoliv je kniha dost detailní a obšírná (úplně klidně příručka pro medika!), díky příhodným přirovnáním každý pochopí, o čem je řeč.
• Přehledné strukturování kapitol usnadní dohledávání aktuálně potřebných informací - snadno najdete požadované a navíc vám přímo v textu autorka poradí, ve kterých dalších kapitolách se k tématu můžete dozvědět ještě něco dalšího.
• Prozradí vám, kde končí medicína a začíná marketing. (Ach, jak upřímně líto mi bylo teenagerky, kterou za její “nedůslednost” pérovala její matka v drogerii u regálu s intimní hygienou).

Jediné informace, které mi přišly malinko zastaralé, se týkaly menstruačních kalhotek. Jejich vývoj šel podle mě dost dopředu, zdaleka už se nehodí jen pro slabé dny a o tom, že jsou drahé, by se taky dalo polemizovat.

3 12.10.2022

Ta kniha není špatná, to jen já jsem špatným čtenářem této knihy.

Jsem asi příliš racionální na to, aby mě podobný příběh vtáhl a abych se u něj bála. Místy jsem spíš sklouzávala k sarkasmu a některé dialogy měla potřebu nahlas zaníceně deklamovat svému nebohému muži…

Když se snažím rozklíčovat, co přesně mi nesedělo, tak je to ta slovanská mytologie. Ačkoliv mi obvykle nadpřirozeno coby součást fabule nevadí, tady jsem je přijmout nedokázala.

Občas mě pak také provázel pocit, při kterém autory podezírám z vkládání různých odkazů do textu jen proto, aby ukázali, kam až sahají jejich znalosti a vůbec se přitom nezamýšlí nad všeobecným měřítkem. Tady jde např. o použití scén z filmu Sedmá pečeť v běžném dialogu dvou postav.
Mě tohle obzvlášť mrzí, ale lidi Sedmou pečeť obvykle fakt neznají. Vždyť se normálně ptají, kdo je Ingmar Bergman a proč máme jeho jménu na tričku…
A ne, nejde o to, že by autor neměl chtít čtenáře vzdělat, jde o ten způsob - v tomto případě ten dialog.

Ale ať skončím pozitivně:
Označení “český Karika” je vlastně docela příhodné, atmosférou mi Šepot z lesa velmi připomínal Strach.
Ovšem zatímco po čemkoliv jiném od Kariky jsem od té doby nesáhla a ani se na to nechystám, další knihu Kateřiny Surmanové budu vyhlížet. Protože psát rozhodné umí.

5 05.10.2022

Mile mě překvapilo, jak informačně i emocionálně hodnotná kniha je.
Jednak poskytuje vhled do zákulisí vzniku mnoha zásadních snímků naší kinematografie a pak taky poodhaluje soukromí legendární herečky, které by námětem z fleku vydalo na velký román. Zásadní přínos v tomto ohledu má také Tereza Brodská, která vyprávění své maminky zpracovala a její vzpomínky pak místy konfrontovala se svým pohledem - aniž by ji (od)soudila. Podněty k zamyšlení klade spíše na samotného čtenáře a svůj vlastní postoj v závěru glosuje pozitivním: “Díky tomu, jak uvažovala a impulsivně jednala, jsem si ale uvědomila správné hodnoty.”
Knížka je obsáhlá a vyloženě napěchovaná dobovými materiály. Za mě krásné a úctyhodné ohlédnutí se za životem naší jediné filmové hvězdy - jak Janu Brejchovou tituloval Jan Werich.
•
A ačkoliv odchovaná studiem filmové vědy, z filmografie Jany Brejchové je větší část snímků, které jsem neviděla - nutně se teď potřebuju dovzdělat. :))

6 01.10.2022

Kdysi dávno jsem se připravovala na talentovky na uměleckou školu a došlo mi, jak hrozná je škoda, že je hudebka na našich školách jen takový okrajový předmět “pro zábavu”. Učebnici jsme v rámci standardního vzdělávacího systému nikdy neměli, maximem byly zpěvníky Já, písnička.
Když jsem zaznamenala, že se chystá projekt zábavné ilustrované učebnice, moc ráda jsem jej podpořila.
Dějiny hudby - klasika vyšly v nákladu 1.000 kusů, jsou krásné a přehledné. Mapují jednotlivé etapy vývoje klasické hudby, každou uvádí v historickém kontextu a blíže představují nejvýznamnější skladatele s důrazem na ty české.
Bohužel náš školský systém je zaměřen především na nízké pořizovací náklady, takže knížka na kvalitním papíře se mezi schválené učebnice nejspíš nikdy nedostane…, to ale školám a učitelům nebrání k pořízení pár kusů a jejich využití coby podpůrného vyučovacího prostředku.
A samozřejmě si Dějiny hudby můžete pořídit taky domů. Rozšíříte si obzory a taky podpoříte české umělce - tihle dva navíc tvoří na milované Vysočině.

19.09.2022

Tohle byla trefa do černého a já nechápu, proč knížky Lízni si a hrej není plný internet.
Je to napsané tak nadčasově, že kdyby mi někdo řekl, že je to letošní novinka, tak tomu snad i věřím.
Emocionálně mě to bořilo, přestože ten styl psaní může vyvolávat opačné zdání a dojem povrchnosti.
Je to plné frustrace, neporozumění, nepochopení, nicotnosti a beznaděje (aneb momentální psychická stabilita nutná)… Krátké kapitoly jsou předkládány v neuspořádaném sledu, přitom promyšleně - současnost se proplétá s minulostí a vytváří plnohodnotný obraz vyprázdněného života hlavní hrdinky.
Boží je to, fakt že jo.
A překlad podle mě dost vystihuje originální jazyk.
•
Jo a nevěřte české Wikipedii. Lízni si a hrej nemá kromě (spolu)autorky scénáře s filmem Zrodila se hvězda (1976) nic společného. Jde o dva různé scénáře a dva různé filmy.

4 19.09.2022

Třešně v rumu jsou dost netradiční cestopis, ve kterém Michaela Janečková popisuje své třítýdenní poznávání Kuby ve společnosti party českých důchodců, především pak svého dědy, protože cituji: “Jsem na léto měla v plánu asi tolik romantiky, jako je lásky na finančním úřadě.”
Neměla jsem od knížky absolutně žádná očekávání, ale jak jsem ji jednou otevřela, už jsem “jela”. Je to takový uragán pozitivní energie - ano, opravdu se při čtení umím smát nahlas. :))) Autorka všechno popisuje s nadhledem a k dědovým názorům přistupuje s rozvahou, které bych se chtěla naučit. Já totiž po vyřčení perel podobného typu obvykle hned startuju. :D
Pokud hledáte oddychovou, nenáročnou literaturu, která si vůbec na nic nehraje, sáhněte po téhle knize. Co stránka, to bonmot. (A pro mě tedy také návod ke snaze o porozumění jiným názorovým skupinám a mnohdy scestným argumentům.)

6 14.09.2022

Tuhle knížku mi “vnutila” má nejmilejší knihkupkyně a já ji pak koupila k narozeninám oběma svým synovcům. Laskavost sálá z každé stránky. Bezprostředně po přečtení Pandy a dráčka jsem si do svých zápisků poznamenala:
Kdyby psal Honza Mendel pro děti a doplnil to roztomilými ilustracemi, možná by se stal i snesitelným. :-D
•
Nepřekonatelné moudro zní:
Čas strávený nicneděláním není nikdy promarněný.

K dalšímu společnému čtení s manželem jsme si vybrali tento klasický angažovaný román. Tentokrát jsme četli poměrně dlouho a dlouho jsem měla pocit, že se vůbec nic neděje - že se pořád jen utíká ze státu do státu, přežívá na nelegálním výdělku, čeká na vyhoštění, případně na vazbu či vězení a tak stále dokola. A pak mi najednou došla ta genialita, díky níž se na čtenáře právě úmorným opakováním přenese veškerá uprchlická hrůza, kdy nikde nejste doma, nikam nepatříte a navíc vás ani nikde nechtějí. Najednou to všechno začne dávat smysl a vy si navíc uvědomíte paralelu s dneškem a začne ve vás rezonovat zjištění, že historie se opravdu stále opakuje. Mrazivé, děsivé, pravdivé - depka jako blázen.
A teď něco lehčího, prosím.
•
“Chápu. Z Německa jsem byl vyhnán proto, že mám židovského otce. Vy mi tu nemůžete pomoct proto, že mám křesťanskou matku. Podivný svět!”

7 04.09.2022

Přitažlivost planety Krypton mě minula přibližně o jednu galaxii.
Velmi brzy jsem pochopila, že jsem generačně jinde. I když - já vlastně nevím, na kterou generaci tenhle román cílí. Příběhem a myšlenkami je to pro puberťáky, hlavou mi několikrát probleskl odkaz Lenky Lanczové. Jen pro dnešní puberťáky může být matoucím prvkem prostředí xchatu, které je jim vzdálené asi jako slečně Marplové poklidný důchod.
(Mimochodem - Lenka Lanczová kdysi motiv xchatu v jednom ze svých románů také použila.)
Nedařilo se mi ani naladit na vlnu nostalgie, protože Mádlovu psaní chybí lehkost a nadhled.
Úplně nejvíc mi to připomínalo školní slohovky, ve kterých se student snaží učitelku ohromit množstvím použitých adjektiv, přirovnání a knižních obratů.
Jazykovou úroveň pak dokonale vystihuje perla “předklonit se dopředu”.
•
Já vám nevím. Všude se opěvují vážná témata, která Mádl v románu otevřel, ale opravdu je tohle všechno, co v literatuře hledáme? Stačí nám tak málo?
Mně ne.
Bohužel/bohudík si doplňte dle libosti.

4 28.08.2022

Tohle je přesně typ knihy, po kterém bych sama nesáhla, a tak jsem ráda, že občas dostanu i nějakou, o kterou si vyloženě neřeknu, protože třeba Heřmánkové údolí mi teď úplně sedlo do nálady.
Obecně nevyhledávám hluboké lidské příběhy (ba se jim přímo vyhýbám!), které vznikají jen za účelem ždímání emocí… Tady je ale příběh hlavní hrdinky Anny popsán celkem s nadhledem, a i když se vás dotýká to, co Anna prožívá, není to vůbec na sílu – možná to dokonce koresponduje s její povahou a neskutečným životním elánem a optimismem.
Líbilo se mi, že se autorka soustředila téměř výhradně na hlavní hrdinku a nerozmělňovala vyprávění a tragické emoce na X dalších postav, jak to obvykle bývá u jiných autorek podobného ražení. :)) Škoda jen, že přibližně v polovině autorce dojde dech a najednou nemá jakoby co říct. Tak jak se věnovala zpočátku detailům a dobře vykreslovala motivace postav, později přejde ve vyprávění, které na mě působí dojmem „ať už to mám z krku“. Konec je nedotažený, rychlý a v podstatě shrnutý jednou větou.
Každopádně jako příjemného letního společníka bez vysokých literárních ambicí mohu knihu s čistým svědomím doporučit.

8 17.08.2022

Když jsem před dovolenou naběhla do knihkupectví a pořídila si Pláž v Chorvatsku, odměnou mi bylo poklepávání si na čelo a poznámky typu “Tobě to minule nestačilo?”
No prostě jsem si to před dovolenou (navíc právě v Chorvatsku) nemohla odpustit. :-))
Naštěstí byl tenhle díl ze série Romantické útěky mnohem snesitelnější než ten švýcarský (- ten jsem tady “vynášela do nebes” celkem nedávno) a to dokonce tak, že se mi chce říct výrazně.
Až na ten zběsilý konec, kdy na pár stránek autorka naflákala hromadu bláznivých zvratů (- to už jsem měla čelně ťukací tendence opět já) to bylo příjemné, pohodové čtení, u kterého jsem zvládala vnímat okolí a interagovat s dalšími třinácti lidmi = očekávání naplněna.
Nikomu to neříkejte, ale některé postavy z příběhu mi po dočtení chybí.
Postesknout si naopak zase musím nad kvalitou překladu a jeho redakcí, vždyť jen za opakování se sloves ve větách po sobě jdoucích se šikanují děti ve slohovkách snad od čtvrté třídy.
Asi se to holt u nižších literárních forem neřeší.

3 07.08.2022