charlizee
komentáře u knih
Gottland
Mariusz Szczygieł
Tohle byl vynikající čtenářský zážitek!
Píšu to hned na úvod, protože třeba zaznamenáte jen tu první větu (a bude to dostačující). :-)
Někde na pozadí jsem sice měla uloženo, že polský reportér Mariusz Szczygieł napsal významnou knihu o Česku, ale cíleně jsem ji nevyhledávala. Pak jsme se nedávno s Petrem Šestákem dostali před divadlo Na Zábradlí k Peterovi Handkemu a od něj ke klukovi z Humpolce, který se v roce 2003 upálil u Muzea, aby vyjádřil vzdor kapitalismu a upozornil taky na neřešící se ekologické problémy…
V první chvíli jsem myslela, že Petr mluví o nějaké Handkeho fabulaci - a ono ne! Jen českým prostředím tahle kauza profrčela celkem bez povšimnutí a mnohem víc rezonuje (prý) v zahraničí. Ptala jsem na případ Zdeňka Adamce (z Humpolce) pár lidí okolo sebe a nikdo nic…
A takových témat je v knize víc. (Všechna…?!)
Jak se říká - četla jsem to jedním dechem.
Velmi často mi bylo úzko. Byla jsem ohromená, frustrovaná, dojatá…
Všechny kapitoly jsou napsané nezaujatě a s odstupem, bez patosu, kterého se často dopouštíme (nejen) my Češi, když mluvíme o vlastní historii.
Přijde mi, že novodobé dějiny končí ve školách 2. světovou válkou, na další události nezbývá ve výuce prostor.
Pro doplnění by na středních nebylo od věci číst právě Gottland - minimálně pro vykreslení atmosféry československého prostředí a milníků našeho 20. století. Ta kniha je totiž na dílčích osudech zmapuje celé.
Knihkupec z Kábulu
Åsne Seierstad
Absyntovky a edice Prokletí reportéři, to je prostě sázka na jistotu. Pokaždé obrovské rozšíření obzorů a pokaždé dokonale nenásilnou formou.
Knihkupec z Kábulu je moje třetí zkušenost s touto řadou a dotkla se mě zatím nejvíc.
Uvažuju o tom, jak odlišná kultura někde může být, jak mohou být některé ženy spokojené v absolutním patriarchátu a nic jiného nehledat…, nicméně mě to nevede k odsouzení, ale k mnoha úvahám, jak vnímají “náš svět” ti na druhé straně příběhu a že vlastně neexistuje definice toho, co je a co není správné.
Tady a teď s čistým svědomím říkám, že jsem šťastná za to, kde jsem se narodila a kde žiju, ale zároveň si naplno uvědomuju, že stejný pocit bych mohla mít, kdybych vyrostla v islámské zemi.
Nebo taky nemusela.
Mohla bych být jako Lejla, jedna z osob, jejichž osudu se kniha dotkne.
Lejla, která touží cestovat, vzdělávat se a nebýt jen služkou celému klanu a čekat, jakého starce jí rodina vybere za muže.
“Je jako Popelka, ovšem v Lejlině světě není žádný princ.”
A nakonec - v něčem jsou si stejně ty naše společnosti podobné:
“Aby se člověk někam dostal, musí znát toho správného člověka… Bez správných podpisů a potvrzení se nic nedá do pohybu.”
No nepřipomíná vám to něco? ️
Inferno
Dan Brown
(SPOILER) Úvodem musím zmínit, že Dana Browna za to, co dokázal, obdivuju a taky to, že jsem dostatečně uvědomělá a skutečně jsem neočekávala žádný literární klenot. Přistupuju k Brownovi jako k ryze komerčnímu bestselleristovi, který píše tak, aby se zavděčil masám.
Bohužel to s každou další knihou přináší čím dál větší potřebu šokovat, kombinovat a vymýšlet ještě více obskurní konspirační teorie. Nicméně se zdá, že se podobný přístup vyplácí, protože negativní hodnocení Inferna se tady hledá nesnadno… :))
Na knížku jsem se těšila coby na dovolenkovou oddechovku. Mnohem častěji než pohodu jsem ale cítila zvýšený tep z nelogičností, které se na stránkách odehrávaly. Ke konci se sice překombinováním všeho lapsy vysvětlí, o to víc šablonovitě to pak začne působit. Moje panenky jsou protočené do zásoby na rok dopředu. :)
Vůbec celá ta základní premisa, že bioterorista jedná tak neúčinně, že odhalí epicentrum vypuštěného viru, je dost pochybná… Tenhle ještě navíc nezapomene souřadnice místa zakódovat tak dokonale, že to vlastně odporuje i tomu, pro koho byl vzkaz s “mapou” zamýšlen.
Jasně, Langdona tam sice Brown nějak nacpat musel, a co mi právě nakonec vadilo úplně nejvíc, byla jeho naivita. On se tady neustále diví, že ho někdo pronásleduje a jde mu po krku… Sice trpí krátkodobou ztrátou paměti a nevzpomíná si na svých posledních pár dní, ale tohle zavání spíš celkovou amnézií - copak předchozí dobrodružství s ilumináty, církví, svobodnými zednáři a kdo ví s kým vším nebyla podobně dramatická?
•
Ale do Florencie, Benátek i Istanbulu si zajedu znovu. Cestopisná lákadla má Dan Brown zmáknuta dokonale.
Vyhnání Gerty Schnirch
Kateřina Tučková
Nechci vůbec snižovat význam románu Vyhnání Gerty Schnirch a důležitost poznání tématu, které zpracovává.
Taky chápu a je pravděpodobné, že kdo se s ním tady setká poprvé, je pohnut, otřesen, zděšen a osloven popisovaným hlubokým lidským příběhem.
Kdo ale s jeho vědomím vyrůstá a má jej neustále v přímé blízkosti, má až nadbytek prostoru k vnímání prostředků, jejichž pomocí je příběh vystavěn.
Zdlouhavé pasáže, kterým chyběl důslednější redaktor, monotónní vlastní zpověď, v níž je ojedinělým, ale o to vítanějším jakýkoliv pohled vnější, a také nedostatečný interpretační prostor, který ustupuje přílišné doslovnosti.
Je škoda, že autorka téma rozvlekla na celou chronologii 20. století a nekoncentrovala se jen na nejpodstatnější historický úsek (a jeho budoucí odraz). V předloženém rozsahu není možné zpracovat všechny etapy se stejnou pozorností.
P.S.: Drobný zeměpisný postřeh: Procházet se Pernou a obdivovat siluetu Děviček je zhola nemožné… Co já pamatuju, tak se nad Pernou rýsuje silueta Sirotčího hrádku.
Svatá hlava
Hana Lehečková
Nebývá obvyklé, že na knihu upozorní její audio podoba, ale mám pocit, že právě to se stalo v tomto případě. Hlavního hrdinu v podání Jakuba Albrechta provází věhlas a i mě na spisovatelku Hanu Lehečkovou před nějakou dobou upozornily kamarádky, když slyšely novelu Svatá hlava na Vltavě jako četbu na pokračování.
Jestli říkám, že rukopis Petry Soukupové poznám vždy a všude, troufám si teď totéž tvrdit i o Haně Lehečkové. Ze Svaté hlavy cítím podobnou energii a naléhavost jako z Poupátek a moc, MOC mě to bavilo číst. Ačkoliv je text psaný vlastně dost experimentální formou, v níž jde o proud mnohdy nesouvislých myšlenek, četlo se mi to opravdu dobře a s obdivem jsem sledovala, jak věrohodně umí autorka zachytit psychiku jedince, těkavost mysli a odraz okolního světa. Ačkoliv čtenář vše vnímá skrze v zásadě nespolehlivého vypravěče, který většinou není schopen správné interpretace vnějších vlivů, dokáže si o jeho světě a sociálně slabém prostředí, v němž se nachází, utvořit celkem komplexní představu. A i tady Hana Lehečková předkládá zásadní témata jako maloměšťáctví, vyčlenění ze společnosti nebo prostituci.
Za mě velké doporučení.
Nevědění
Milan Kundera
Pokud existují knihy nebo autoři, kteří se musí číst opravdu pozorně, Kundera k nim bezesporu patří.
Každé jeho slovo je nositelem významu a je použito naprosto cíleně, promyšleně.
Nejde o žádný líbivý střední proud či “popík”, který má zprostředkovat obsah v co nejdostupnější podobě. Tohle je spíš vážná hudba, která se zamýšlí nad všemi svými aspekty, nad formou a jejími důsledky.
Já to Kunderovi žeru úplně do toho nejmenšího detailu, nasávám každé jednotlivé písmenko, které napíše a právě díky podobným knihám si uvědomuju, jaká je hodnota literatury.
Chata ve Švýcarsku
Julie Caplin
Jsem se rozhodla, že se v květnu pokusím číst romantiku. První snaha bohužel nedopadla…
Sáhla jsem po tomhle příběhu ze série Romantické útěky, která je všeobecně dobře přijímána, přečetla jsem to celé, to zas teda jo, ale romantiku jsem necítila ani chvilku. •
Po setkání se svým osudovým milým hlavní hrdinka otravně pořád dokola opakuje, že to vůbec není muž pro ni, (což trvá asi tak 200 stran), načež lusknutím prstu prozře, protože on je VLASTNĚ!!! úplně dokonalý, k závěru to kvůli kariéře dostane jakous takous logiku, kterou pak ale autorka úplně zrakví, protože na sebe přece nemůžou rok a půl čekat. •
Nevím. Vůbec nemám ten nepřítomný pocit vyvolávající přiblblý úsměv a PŘÍSAHÁM, že jsem k tomu fakt nepřistupovala s despektem a opravdu jsem chtěla, aby se mi to líbilo. No tak se aspoň pokusím upéct ten dort, na který je tam recept. :-D
Selský baroko
Jiří Hájíček
Selský baroko jsem přesně teď potřebovala číst a vím, že v budoucnu se mi to stane znovu. Strašně mě baví, jak Jiří Hájíček prostřednictvím svých postav nahlíží na historii, jak zobrazuje celé její spektrum a dokazuje, že dějiny jsou přímo závislé na tom, kdo je vypráví.
Ztracena v bílém šumu
Javier Castillo
Tohle bylo velké mrzení.
Nebavilo mě to, příběh mi přišel šíleně šablonovitý - až mám pocit, že kdybych z těch 360 stránek 200 vynechala, dostala bych stejnou knihu.
Celý počin vnímám jako prvoplánovou ždímačku emocí, kde ovšem ty emoce nejsou ani pořádně zpracovány a celé to klouže po povrchu - ztratí se dítě, v důsledku té ztráty se rozpadne rodina, v pátrání nečekaně selhává systém a řešení přinese po dlouhých dvanácti letech houževnatá novinářka.
Navíc to ani není dobře napsané, i když nevím - možná jsou ty šroubované, umělé věty dílem překladu.
Sběratel kostí
Jeffery Deaver
Mám takové podezření, že Deaver vedl sám se sebou soutěž, jestli dokáže příběhu dál a dál nakládat, až z toho nakonec vznikla tahle absurdita.
Když jsem si děj dneska shrnovala nahlas, všechno to vyplavalo.
V tomhle příběhu prostě nestačí nápaditý vrah, který se drží scénáře jiného, svého o století staršího předchůdce.
Nestačí ani to, že je k řešení případu povolán detektiv, toho času dlouhodobě mimo službu.
On je ten detektiv navíc kvadruplegik lačnící po svém vlastním skonu, takže samozřejmě - přihrajme mu tam mimořádně krásnou řadovou policistku, jejíž schopnosti byly dosud v policejním sboru opomíjeny. Artritida? Ta ji trápí jen v první čtvrtině knížky, pak najednou ty mučivé, detailně popisované bolesti úplně zmizí… A podobných obratů se stane X a někdy se je autor dokonce snaží vysvětlit.
•
Já vím! Já vím, že se u tohoto typu knih nemá moc přemýšlet, ale sakra, i zábava by měla dávat jakous takous logiku.
Pětka na ostrově pokladů
Enid Blyton
Normálně jsem si způsobila trauma. :))) Ve své nejvíc milované a zidealizované dětské knížce jsem objevila strašnou logickou nesrovnalost.
Svět už nebude jako dřív - leda by pes Tim uměl šplhat po laně… Ale předpokládám, že o tom by autorka čtenáře hrdě zpravila. =D
Ale víte, co mě ve finále mrzí nejvíc? Že se s dospělostí vytrácí ten tetelivý pocit, který při čtení provází dětského čtenáře. Ten bych ještě někdy moc ráda zažila.
Byli jsme tu vždycky
Filip Titlbach
Já bych těm rozhovorům především přála, aby se dostaly i k méně otevřeným lidem naší společnosti a to klidně prostřednictvím liberálů mezi námi, protože ty příběhy poskytují další argumenty pro ten nekonečný boj. Já třeba vím, že se brzy zase v práci pohádáme, když budou od části kolegů padat věty typu • Vždyť je to proti přírodě! • Stejně na sebe chtějí jenom upozorňovat. • A co by jako ještě chtěli? … A já zas budu mít tepovku, jako když žádám naše chlapečky, aby si uklidili hračky… - ale víte co? Mně to za to stojí.
Děkuju Filipe a just keep swimming!
Miss AmeriKa
Miřenka Čechová
Knížka má fantastickou podobu, je nápaditá a graficky dotažená do nejmenšího detailu. Kapitoly se porůznu střídají v češtině a angličtině, a když se vám pak najednou začne zdát, že tohle už jste přece četli, tak to není dejá vu, jen jste dospěli do inverzního bodu, odkud ty kapitoly jedou v opačném jazyce, než ve kterém jste je už jednou přečetli.
Já jsem při četbě dospěla k jednomu nevýznamnému smíření - že nikdy nebudu tak vtipná, sarkastická a trefná jako je Miřenka. Té holce se v hlavě rodí fakt perly.
Jo a prosim vás - co v angličtině zní jako Limp Bizkit, v češtině zní jako Cocotte Minute.
Kodaňská Píseň písní
Annette Bjergfeldt
Potvrdila jsem si, že na tyhle rodinné ságy nejsem - a to ani tehdy, když se v nich objevují barvité postavy, vymazlené metafory a na pozadí probíhají velké dějiny 20. století. Strašně ráda bych řekla něco jiného, ale nebavilo…
Začetla jsem se snadno, v postavách se orientovala, i ten magický realismus byl dávkován snesitelně…ale prostě ne. Not my cup of tea.
Není kouře bez ohýnku
Agatha Christie
(SPOILER) Na malé městečko se přestěhuje za účelem rekonvalescence po úrazu Jerry Burton se svou sestrou. Brzy se ukáže, že městečko si, co se rozruchu týče, nezavdá ani s jejich domovským Londýnem. Anonymní dopisy, sebevražda, vražda…a možná nic není takové, jaké se zdá.
Prostě klasická Agatha.
•
Nejvíc oceňuju práci s postavami.
I když jich tam napere strašnou spoustu hned zkraje, každou vystihne tak dobře, že si ji čtenář zapamatuje a celkem snadno se pak mezi nimi orientuje. Co mi ale zvedá tlak, to je ochota policejních složek zapojovat do vyšetřování běžné občany. Chceš nahlédnout do složky případu? Není problém, i kafe ti uvaříme… Přimotal ses do zásadní situace, která měla být průlomem v šetření a celé jsi to svou přítomností pohnojil? No co, to se stává…, a klidně tě za to ještě poplácáme po rameni…
A nakonec jeden nepatrný detail, který asi jaksi unikl - bacha SPOILER:
V první části vyprávění opakovaně zazní informace, že se anonymní dopisy začaly objevovat dávno před příjezdem Burtonových do města. I proto jsou od začátku mimo podezření. Při rozuzlení případu ovšem vyjde najevo, že pachatel dopisy připravil všechny dopředu a najednou. Jak tedy mohli být Burtonovi mezi příjemci těchto psaníček, když je v době jejich vzniku autor ani neznal? Jednou se tam sice hovoří o zřetelném přepsání příjmení na obálce, nicméně ty dopisy pro ně byly celkem tři…
Životice: Obraz (po)zapomenuté tragédie
Karin Lednická
6. srpna 1944
Den životické tragédie.
Den, kdy přišlo o život 36 nevinných mužů.
Den, který zůstal téměř zapomenut.
•
Karin Lednická v knize kombinuje beletrii a dokument, což jí přidává na čtivosti a naléhavosti. Možná i díky zvolené formě se příběh neutápí v patosu. Toho jsem se bála nejvíc… - nicméně zůstalo u čistého a drásavého sdělení, které jde naproti předsevzetí “nezapomenout”.
•
Troufám si tvrdit, že právě zvolená forma dělá z Životic čtení pro všechny.
K onomu “nezapomenout” je nakročeno. Já bych si ještě trochu neskromně přála, aby došlo také na uvědomění a poučení (se).
Tyranie: 20 lekcí z 20. století
Timothy Snyder
Velmi aktuální kniha, nad jejímiž tématy by se každý měl (umět) zamyslet.
Historii zasazuje Timothy Snyder do kontextu dnešní doby ve stručných, jasně formulovaných myšlenkách. Je děsivé, co všechno dokázal předpovědět.
•
Možná vás budou prudit vyloženě americké kapitoly, napsané tak, aby je i (pod)průměrně uvažující voliči Trumpa pochopili, nicméně jich není tolik a k dokreslení současného stavu světové politiky jsou důležité.
Mapa Anny
Marek Šindelka
Ta knížka je dokonale promyšlená. Každé slovo je na svém místě, jednotlivé postavy se přirozeně vynořují a zase mizí, co povídka, to jiná perspektiva, přitom souzní v ideální harmonii.
Ale chyběla mi tam lehkost. Jako bych cítila tíhu vší té dokonalosti, tu úpornost myšlenek a souvisejících tahů…
Jako bych četla vysokoškolská skripta, v nichž slova schválně drhnou.
Má sestra je sériový vrah
Oyinkan Braithwaite
Tak si udělejme pořádek:
Ačkoliv název napovídá ledacos, tohle není thriller.
A když se s tím smíříte hned v úvodu, ušetříte si zklamání.
Je to dobře napsané, žádná omáčka a zbytečná slova, poměrně nekomplikovaný narativ a celkově nápaditá studie vztahu dvou sester, z nichž jedna má takový nepatrný problém, že občas zabije nějakého chlapce. No nezní to vtipně? :))
Sítě
Petra Dvořáková
Chameleon. Tím je pro mě Petra Dvořáková.
Ke každé látce dokáže přistupovat originálně - dokonce i tři příběhy, zachycené v knize Sítě, jsou zpracovány každý jinak.
Někteří autoři mají svůj nezaměnitelný rukopis, jiní se převtělují podle postav a příběhů.
U Petry Dvořákové si můžete každopádně být jistí tím, že se vždycky bude jednat o palčivé společenské téma. Tohle bylo opět nervy drásající, frustrující a hned v trojité dávce.
