charlizee komentáře u knih

Takové maličkosti irské spisovatelky Claire Keegan zaznamenaly v minulém roce zajímavé prvenství, když byly zařazeny do shortlistu Man Bookerovy ceny jako nejkratší próza v historii.
Povídky a novely jsou přitom, řekněme, autorčinou doménou. Vždyť její nejrozsáhlejší kniha, česky dosud nevydaná Antarctica, čítá 224 stran. Snadno se proto nabízí oslavná hodnocení, kterak se v jejích knihách nenachází ani slovo navíc.
Já si na psaní Keegan cením právě toho, že nepotřebuje vše doslovně vysvětlovat a především lacině ždímat emoce, spoustu toho nechává mezi řádky a spoléhá na vědomosti čtenáře.
Pro případ, že by tyto chyběly, je český překlad opatřen doslovem Denisy Novotné, která v něm mimo jiné vypočítává dokumenty, studie, písně či filmy, v nichž bylo téma Magdaleniných prádelen zpracováno. (Jestli neznáte skladbu Magdalene Laundries od Joni Mitchell, najděte si ji na Spotify. Je dokonalá. )
Nakonec se bohužel musím přiznat, že jsem byla při čtení značně ovlivněna kritikou překladu od Alice Hyrmanové McElveen. Mojí prvotní reakcí na ni byla otázka, zda bylo cílem způsobit překladatelce Haně Ulmanové trauma. Teď ale velmi oceňuji, jak důkladně kritika zpracovala nepřesnosti, kterých se český překlad dopustil, a že jsem si tak některé věty mohla přečíst bez změny či posunutí významu. Pochybení se bohužel netýkají jen nepochopení irské angličtiny, nýbrž také citu pro češtinu, kdy jsou některé britské idiomy přeloženy mechanicky bez toho, aniž by byl důsledně promyšlen a použit jeho odpovídající český ekvivalent. Minimálně tohle mohla (měla) odhalit redakce.
A tak doufám, že pokud nulová sazba DPH na knihy něco opravdu pozitivně ovlivní, bude to patřičné ohodnocení překladatelů, redaktorů a korektorů, jejichž výběr bude zohledňovat schopnosti s ohledem na význam zpracovávané látky, nikoliv jimi poptávanou odměnu, která se pochopitelně ruku v ruce s odborností a zkušenostmi navyšuje. Nemusí se nutně snižovat cena knih, za kvalitu si mileráda zaplatím a věřím, že je nás takových víc.

5 21.05.2023

Hledáte-li ústřední postavu, k níž si nedokážete vybudovat pozitivní vztah, která vám bude protivná, její smýšlení a pohnutky nepochopitelné, a svou lhostejností vás bude až rozčilovat, pak se seznamte s protagonistkou románu Ottessy Moshfegh Můj odpočinkový rok.

Slečně bezejmenné se dostalo dobrého vzdělání, krásy, ba dokonce i finančního zajištění. Podle běžných měřítek našeho světa (či chcete-li kultury) má všechno.
Ale právě že ne.
A rozumět jí bude především ten, kdo to měl někdy podobně, kdo by měl být, v souladu s všeobecným názorem, šťastný a na nic si nestěžovat, přesto ale cítí podivnou prázdnotu, zbytečnost a není schopen lidské vřelosti.

Pokud potřebujete děj, není tohle knížka pro vás. Jestliže ale v literatuře zvládáte experimentální formy a neotřele zpracovanou kritiku konzumní společnosti, farmaceutického průmyslu a povrchnosti, jste tady správně.
Není to snadné čtení a často se může zdát nezáživné a nudné, fakt to má ale svůj smysl.
Mě to místy ovlivňovalo až tak, že jsem neměla chuť vylézat z postele a v ničem jsem neviděla smysl.
A taky si to dost možná jen namlouvám, protože to byl jen náhodný, nesouvisející stav. Who knows.

1 17.05.2023

Tohle není kniha pro každého, bezesporu ne. A mám pocit, že to tady platí víc než u jiných knih.
Často totiž čtete o tom, co čte někdo jiný. A obvykle to není čtení příliš záživné, protože se týká zastaralých, dávno neplatných informací.
Často uvíznete v nesmyslných, opakujících se dialozích.
Často budete mít pocit, že se neustále variuje totéž.

Pod tím vším ale zjistíte, jak skvělý je Rudiš pozorovatel. Mistr konverzace. Jak přesně dokáže vystihnout dialog se starým, zatvrzelým člověkem. Jak chytře dokáže klást kontrasty, třeba když Kraus v myšlenkách vzpomíná na svou jedinou lásku a to protíná Winterbergovo předčítání popisků exponátů ve vitrínách vojenského muzea. Jak lehce dokáže propojovat velké dějiny s životem malého člověka, aniž by o nich vyprávěl s prvoplánovými emocemi

Podle různých komentářů soudím, že je to jedna z knih, která často končí v poličce rozečteno na neurčito. Pokud patříte k těm, kteří by knihu rádi dočetli, ale zatím se s ní spíš lopotíte, vyzkoušejte audioknihu v podání Pavla Baťka. Ten tady podle mě předvedl zatím svůj nejlepší výkon, kdy bez pitvoření se ztvárnil jak stařce, tak jeho opatrovníka, přesto je ale dokázal odlišit tak, aby se posluchač neztrácel.

20 07.05.2023

Je to výrazně o postavách a mnoha jednostranných milostných vzplanutích, o každodenních banálnostech, které ovšem umí skrývat osudovost. A vše to směruje k mrazivému závěru, který jedinou větou podtrhne tragickou nevyhnutelnost.

Je nutné, aby na jevišti bylo všechno právě tak složité a právě tak jednoduché jako v životě. A. P. Čechov

3 05.05.2023

Jako u spousty jiných knih založených na internetové předloze mám zase pocit, že je ten hype okolo způsoben pouze výběrem kontroverzního námětu a nebylo s ním vůbec potřeba opouštět online prostor.
Přišlo mi, že si autorka neuměla definovat jasný cíl a nedokázala se rozhodnout, zda chce knihou dělat feministickou osvětu, bořit sexuální tabu či být strašně vtipná Ze začátku je veden exkurz do odbornosti, až mi to připomínalo Bibli vagíny. (Mimochodem, právě tu bych doporučila, pokud vás zajímají nepovrchní, hutné informace.) Někdy se objevilo téma i tam, kde byste žádné nečekali, nakonec mi ale nejvíc vadila právě ta rádoby vtipnost. Autorka zřejmě chtěla za každou cenu dokázat, jak strašně je nad věcí, tlačila tam na sílu všemožné bonmoty, ale já prostě nechci číst zbytečné věty o ničem, v nichž se schizofrenně točí v kruhu: Tohle nezkoušejte - kecám, jasně že to zkuste - ne, snad jste pochopili srandu, určitě nic podobného nedělejte!
Já vám nevím, no Život vám tohle čtení asi nezmění, nejsem si jistá ani zvýšením sexuálního sebevědomí, ale pokud jste dosud netušili, že základem všeho je komunikace, mohlo by to zafungovat.

1 30.04.2023

Tady ty populární thrillery jsou zkrátka mým guilty pleasure.
Narozdíl od ryzích čtenářů žánru je ale nečtu se zaslepeností, protože jinak si neumím vysvětlit, proč by byla Šelma tak nekriticky přijímána.
Naprosto nezpochybňuju, že každá část příběhu, ba i každý použitý postup, je možný a proveditelný. Však taky údajně autor vše konzultoval s vědci a odborníky. Prosím vás, ale v tak koncentrované kombinaci je to pravděpodobné asi tak, jako že já poletím do vesmíru a potkám se tam s Elvisem. I v takových thrillerech by měla být zachována jakási míra realističnosti, nehledě na to, že když si na Šelmě uděláte jednoduchý rozbor autorova postupu, přesně se vám vyjeví veškerý záměr a manipulace se čtenářem. Podobně jako Brownův Langdon se i Theo Cray seznámí s novou, zajímavou ženou, aby neprodleně poté potlačil svůj pud sebezáchovy a v první řadě ochraňoval ji. Psychologie a charakteristika postav je tak nefunkční, že asi i sám autor zapomněl na armádní výcvik Theovy milé, když ji v závěrečném střetu se zabijákem vykreslil jako dezorientovanou, v akci nezkušenou osobu, která je bez Theových instrukcí bezradná.
Zůstává jediná jistota - i nadále budu tento žánr vyhledávat a číst, můžete být klidní. Na čem jiném bych si mohla tak zachytračit, že? :))

Bylo vydáno i jako audiokniha. Ta je výborná v tom, že ji zvládnete poslouchat u různorodých činností, nevyžaduje 100% soustředění. Nicméně interpretace Zdeňka Velena je nemastná, neslaná, až bych řekla zkostnatělá. A vůbec největší průšvih celé nahrávky je hudba. Podezřívám její tvůrce, že ji skládali po požití odvaru z lysohlávek. Nutno slyšet.

2 16.04.2023

Tesla, Edison, Ford, Kolben, Morgan. Každé z uvedených jmen je vám přinejmenším povědomé.
Lukáš Vavrečka tyto známé osobnosti použil coby postavy svého fiktivního příběhu a zasadil je do New Yorku alternativních 30. let 20. století.
Velmi dobře se mu přitom podařilo vystihnout žánr noir - od spiknutí, přes několik sledovaček, až k trefné femme fatale (mimochodem, k tomuto tématu doporučuji vynikající diplomovou práci Milana Haina Žena ve filmu noir).
Co se týče samotného příběhu, po slibném začátku došlo k postupnému vystřízlivění, až rozbřednutí. Možná je to příliš komplikovanou zápletkou, možná přehršlí postav, každopádně nesnadná orientace se pro mě po čase stala důsledkem toho, že děj neodsýpal.
V audioverzi to bylo ještě znatelnější v okamžicích, kdy jsem se 100% nesoustředila (např. při řízení auta), jsem se musela často vracet, aby mi neunikaly souvislosti. Audioknihu jinak považuji za velmi, velmi zdařilou. Jednak díky vhodné hudební složce, jednak díky fenomenálnímu přednesu Vasila Fridricha ten podle mě u nás momentálně nemá v roli předčítače konkurenci.
Umím si tento román představit jako výbornou předlohu filmu, jehož vizuální podoba zajistí dějovou přehlednost. Ale co já vím, možná jsem se v knize ztrácela jen proto, že nemám dostatečnou představivost. :)

2 14.04.2023

Poslední dobou vnímám v literatuře (a u českých autorek zejména) takový nešvar. Postavám jsou nakládány až abnormálně strastiplné osudy, které samozřejmě nutí čtenáře k dojetí. Masové publikum si přijde na své a kniha se lépe prodává.
Nemám to nikomu za zlé, to jen já hledám v literatuře něco jiného.

U Lidmily Kábrtové musím nicméně vyzdvihnout styl, čistý jazyk a nápaditost, s jakou propletla postavy ve svém povídkovém románu. Bavily mě ty momenty, kdy vypluly souvislosti na povrch. O podobný princip se snaží, mnohdy asi pod vlivem prokletí jménem Láska nebeská, spousta autorů, leč ve většině případů jsou ta propojení okatě strojená. Pro Čekání na spoušť to naštěstí neplatí - pojítka jsou důmyslná a zapadají.

Pokud jste fanoušky hlubokých lidských příběhů, po knize určitě sáhněte. Dostane se vám přístupného čtení a stránky vám budou ubíhat jako nic.
Vy ostatní - zlí, opovržliví a namyšlení čtenáři, přejděte směle dál. (Pak spolu založíme něco jako klub.)

3 09.04.2023

New York, jedna osudová láska, dva odlišné světy. Ona je Židovka, on Arab.
Zní to přesně jako kniha, která by (nejen mě) měla bavit.
Jenže nebavila.
Sice jsem stále nedospěla, rozuměj knihu neodložila, ale dočetla jsem ji úkolem a vyloženě na sílu.
Někdy po první třetině už se v podstatě opakovalo stále to samé, čímž vůbec nechci bagatelizovat rozdíl těch dvou kultur a jejich historického nepřátelství, jen si myslím, že je to každý vnímavý čtenář schopen vstřebat i z kratšího rozsahu. To neustálé fňukání a popisování téhož bylo ubíjející.
Díky nápadně nenápadné návnadě v textu se navíc konec dozvíte asi 100 stran předem a začnete uvažovat o významu věnování na začátku knihy. Dá se vyložit jako známé, otřepané heslo podle skutečných událostí? Skoro se obávám, že ano.
A co je vůbec nejhorší, tak v knize, která má být celá o hluboké lásce, tu lásku nějak postrádám. V textu je nesčetněkrát zmíněno, jak se ti dva milují a jsou pro sebe jako stvoření, ale proč tomu tak je, to mi nějak uniklo.
Minimálně ve mně ale příběh podnítil zájem o izraelsko-palestinský konflikt. A to se taky počítá.

1 05.04.2023

Nesmírně si vážím všeobecně vzdělaných lidí, kteří dokáží běžné situace prokládat bonmoty typu: Je to jako by se dějepisář jednoho dne probudil v době první punské války. Doufejme, že tu válku pozorujeme z Říma, a ne z Kartága. :))
Lidí pokorných, kteří toho hodně ví a hodně toho dokázali, přesto o sobě stále pochybují.
Přesně tak vnímám profesora Jana Konvalinku, se kterým v roce 2020 vedl rozhovor Aleš Palán.
Stále častěji mluvíme o tom, jak se rozpadá kritické myšlení a zatím jsem nenašla účinnější obranu, než o tom mluvit ještě víc, diskutovat a číst. Právě tato kniha je plná inspirace a moudrosti.
Jediné momenty, kdy jsem skřípala zuby, byly ty, kdy se pan profesor rozhodl ignorovat současná pravidla českého pravopisu Aleš Palán na to v jedné otázce upozorní, čímž poskytne čtenáři vysvětlení. (Pravopisné reformy vnímá Konvalinka jako sociální inženýrství a útok na sdílený kulturní prostor.)

2 26.03.2023

Jaké to je, když se váš syn nevrátí z války, je prohlášen za mrtvého a vy pohřbíváte jen prázdnou rakev?
Jaké to je, když vám blízkého zabije výbuch a z jeho těla zbydou jen části?
Jaké to je, když vás v márnici vyzvou, abyste si z uložených kusů libovolné vybrali a tělo si z nich složili?
Irácký novinář Ahmad Saadáwí byl v roce 2006 svědkem podobně absurdní situace a tak se údajně zrodil nápad na knihu Frankenstein z Bagdádu.
Že jste ještě nikdy nečetli knihu od iráckého autora? Jestli ono to nebude tím, že právě tohle je vůbec první český překlad irácké knihy.
Postavy proplouvají mezi kapitolami, nahodilá zmínka vyústí v důmyslně propojenou podrobnost a celé je to (teď asi napíšu strašlivý oxymorón) opravdu zábavné.
A taky nesmírně obohacující, vždyť máme konečně možnost iráckou kulturu vnímat prostřednictvím ryzí, nepatetické literatury, ne jen prostřednictvím odstupových žurnalistických textů.

3 22.03.2023

Zimní pohádky nesou podtitul Příběhy z celého světa, protože autorka sesbírala lidové pohádky doslova ze všech možných koutů (vedle řady tradičních zemí stojí příběhy z pouště Kalahari či Grónska) a doplnila je dvěma pohádkami umělými (Louskáčkem a Sněhovou královnou). Každá kapitola je opatřena úvodem, který přibližuje zemi původu či vysvětluje pozadí vzniku pohádky. Knížka je navíc doprovázena kouzelnými ilustracemi.
V období adventu bude tohle čtení fungovat ještě lépe, protože se v něm neobjevuje jen motiv zimy, ale často právě i Vánoc. Těch 18 kapitol si můžete naladit na odpočítávání zbývajících dnů do Štědrého večera.

Celkový dojem kazí jen množství překlepů v textu. U knih pro děti, kdy se vyvíjí cit pro jazyk, to považuju za obzvlášť velký problém.

Osm hor je přesně ten typ knihy, který bych hned po dočtení nejradši začala číst znovu.
Moc se mi líbil film (který jsem viděla dříve - v lednu), ale rozhodně vám tady teď nebudu psát, jak je knížka lepší. Ten příběh je totiž dokonalý v obou podobách.
Je dojemný, zábavný, bolestný a nesmírně autentický.
Přesně a jednoduše pojmenovává rozdíl mezi civilizací a osamělým životem v horách a dokáže to vystihnout jen prostřednictvím jazyka. Zatímco Pietro z města používá abstraktní pojmy typu příroda, horal Bruno ji definuje konkrétně a ve všech jejích jednotlivostech, nemusí se schovávat za neurčité, nadřazené výrazy. Vyprávění je protkáno celou škálou podobných životních poznání a děj je v podstatě druhořadý, přesto příběh chytne a nepustí.

Dvě poznámky jako P.S.
1. Film na mě působil doslovněji, to vyústění v něm bylo zcela nezvratné
2. Knihu do audio podoby načetl Pavel Batěk - poslouchá se moc příjemně, jen hlasově neodpovídá mé představě Pietra. Možná je to ale dáno tím, že mám jako Pietra zažitého (z filmu) Lucu Marinelliho. O příjemném poslechu se bohužel nedá mluvit v případě hudebních předělů, ty tam určitě narval někdo, kdo netušil, o čem ta knížka je, protože jinak si to nedovedu vysvětlit.

7 08.03.2023

A mně se to hrozně líbilo! :)) Hlavní hrdinkou je vysoce uvědomělá žížala Vanda. Jak já miluju tyhle příběhy s neobvyklými zvířátky!
Vanda, evidentně ovlivněna postmoderními principy, hned úvodem prohlásí, že nemůže být jen tak standardně užitečná žížala, ale musí prožít něco extra speciálního, když už o ní vypráví tahle knížka :D No a tak se vydá hledat pravou lásku Víc vám neprozradím. Snad jen to, že je to tak ultimátně boží, že se objeví i jednorožec! :))

03.03.2023

Kdo čeká od C. J. Tudor duchařinu, bude její třetí knihou překvapen. Ti druzí se od předchozích dvou totiž výrazně liší, i když zvnějšku si hrají na to, že ne… A možná právě to je kamenem úrazu.
Po knížce by měli sáhnout především fanoušci thrillerů, ne hororů. Podle obálky i anotace čtenář čeká, kdy se objeví ten děs a hrůza, tajemno, nadpřirozeno…, servírováno je ale jen dramatické rozuzlování záhady okolo zmizení pětileté Izzy. Sice tam jedna okrajová linka, která působí jako kříženec Noční můry v Elm Street a Carrie, prosakuje, ta je ale nakonec nevysvětlená a nedotažená, až je zbytečná.
Mohl z toho být čistý, napínavý příběh, protože má veškeré atributy klasické „jednohubky,“ která chytne a nepustí, jen je bohužel nabízena nesprávnému typu čtenáře a vydává se za něco, čím není.
Zkusit můžete i audioknihu, kterou čte Vasil Fridrich - ten i kdyby mi předčítal složení prášku na praní, tak bych ten poslech milovala.

1 27.02.2023

Ráda si nechávám doporučovat knihy žánrů, které běžně nečtu, často pak ale narazím na to, že je číst neumím. A tohle byl bohužel přesně ten případ.
Přibližně prvních sto padesát stran se mi četlo lehce, bavilo mě poznávat to magické prostředí a vnímat strach vycházející z Hvozdu, postupně se to ale ztěžovalo, až mi nakonec přišlo, že se knížka neustále prodlužuje a já se nebyla schopná dobrat konce. Některé pasáže jsem četla opakovaně a přesto jsem nedokázala popisovaný děj pochopit či si jej představit. Asi omezená fantazie. Takže teď se zase na chvíli uklidím do bezpečí všedního světa a problémů jeho lidí, i když nemůžu říct, že by se mi Ve stínu Hvozdu nelíbilo.

2 25.02.2023

Bylo pro mě náročné se do knížky vpravit, což mohlo být zčásti způsobeno tím, že mě žánr historického románu obecně nebaví.
Rozvleklé mi připadalo především uvedení do doby, které probíhá na pozadí popisu okolností narození a dospívání básníka Françoise Villona. Nemyslím si, že by to bylo nutné pro vstřebání kontextu dané epochy, protože události tam fungují opravdu jen ve stínu postav - to na ty je směřována veškerá pozornost.
Dlouho jsem román vnímala jen jako „ten o slavném básníkovi“ a nedařilo se mi ponořit hlouběji, pak se to ale v jedné fázi změnilo. Objevila se lidská bytost, se kterou mě bavilo prožívat jeho přítomnost a lásku. Paradoxem je, že Villonova osudová láska, která se prolíná velkou částí vyprávění, nijak osobitě a hluboce vyobrazena není. Její motivy nejsou zpracovány tak dobře jako v případě té lásky druhé, tragické - možná díky tomu, že autorka věnovala více prostoru oběma zúčastněným.
•
Klasik promine, ale zbytečných pasáží je v románu prostě dost, ačkoliv chápu tu snahu o uměleckou formu a provázání s Villonovým básnickým dílem. Zároveň ale hodnotím jako velmi pozoruhodné, jak autorka rekonstruovala básníkův život především na základě jeho díla.
•
Audiokniha je oproti originálu výrazně osekaná a mám za to, že to knize na půvabu nikterak neubralo, spíš naopak. Jediné, co mi v poslechové verzi chybělo, byly všechny dobové (či Villonovy) básně, kterými Loukotková příběh provázala - místo nich je ale použita středověká hudba, která dobu samozřejmě také vhodně ilustruje. U audioknihy pak dále musím vyzdvihnout i přednes Hany Kofránkové, který byl podle mého a s ohledem na zpracovávanou látku úplně přesný. Intonačně, rytmicky…, působil vznešeně…, a ačkoliv by se dal zaškatulkovat pod pojem „stará škola“, tomuto románu to prostě slušelo.

6 17.02.2023

Tak dlouho jsem Marťanovi odolávala a ohrnovala nad ním nos, až se z něj nakonec stala má oblíbená kniha.
Neznáte se náhodou někdo s Markem Watneym? Nutně ho chci za kamaráda - jeho hláškám se nedá konkurovat. :)) Celý příběh je chytrý, promyšlený a neuvěřitelně ZÁBAVNÝ. Andymu Weirovi se podařilo namíchat perfektní koktejl emocí. V jednu chvíli se smějete, zároveň se vám ale chce plakat, jak si uvědomujete bezvýchodnost situace a hrdinovu osamělost. Robinson Crusoe byl vlastně v naprosté pohodičce - vždyť měl na své straně pozemskou atmosféru a ostrovní plodiny…
Marťana doporučuju taky jako audioknihu v interpretaci Jana Zadražila a Jana Vondráčka. Některé party jsou náročné na pozornost a pochopení, těch technických detailů a fyzikálních zákonitostí je zkrátka moc… V kombinaci s knihou to ale všechno perfektně zapadá.

20 09.02.2023

Jsou jako další část tvého vědomí, ty knihy, které k tobě přilnou jako nově objevené střípky vlastního světa.
Anna Beata Háblová napsala přesně takovou knihu. Takovou, která nevydírá, prvoplánově neždímá emoce, a přesto je hluboká. Která důmyslně prolíná současnost s minulostí skrze všední motivy a sugestivní jazyk. Která dává nahlédnout do dvou odlišných sociálních vrstev, do kontrastu dvou světů, zároveň ale nehodnotí ani neodsuzuje.
Takovou, kterou bych třeba jednou chtěla napsat taky.
•
“Ale tady? Tady se nedá dělat vůbec nic. Jen mít hlad a žízeň.”

7 31.01.2023

Tohle je moje oddechová literatura. :)
Konec hry navazuje na předchozí díly (Hadrový panák a Loutkář) a bez jejich znalosti spíš nebude fungovat. Výrazně totiž staví na dřívějších případech a psychologii postav, rozvíjí je a také uzavírá. Zároveň je nejméně krvavý a nejméně zběsilý, což je takový příjemný kontrast k většině severských thrillerů, v nichž se díl od dílu násilí stupňuje.
Konec hry je více o detailech ve vyšetřování a o nezdolné víře v kladný (psychický) kredit mentora většiny současného detektivního týmu.
Čtení mi uteklo jako nic, bavilo mě to a co víc - příběh mi přišel velmi pravděpodobný.
Jen si (zase) neodpustím poznámku:
Pakliže se pustím do popisu finančních transakcí a machinací, pro jistotu proberu názvosloví s někým ekonomicky vzdělaným. Nebo ne?!
Protože když si pak autor plete debetní a kreditní položky, je zřejmé, že to neudělal…
Ano, ve výsledném textu by (mu) to měl někdo opravit. Ale ideální svět neexistuje a zjevně opět selhala i redakce…

2 29.01.2023