charlizee komentáře u knih

Mohla bych napsat, jak je povídková kniha ukrajinské spisovatelky Oksany Zabužko hutná, plná metafor, různorodých ženských charakterů a literárních postupů,
jak je chytrá, plná sáhodlouhých vět, a jak moc mi dala,
místo toho ale napíšu, že už bych se fakt měla naučit odkládat knížky, kterým nerozumím, které mi nedávají smysl, a u kterých se trápím.
Za sebe můžu vyloženě doporučit jen povídku Pohádka o kalinové píšťalce,
která je postmoderním zpracováním tradiční pohádky, a kterou jedinou jsem četla bez pocitu povinnosti.
Prosím vás, ale hlavně si to přečtěte někdo vnímavější a vzdělanější, než jsem já, ať tohle nezůstane příliš zásadním zářezem českého vydání Sestro, sestro.

Jane Austen mě vždycky hodně bavila, proto se mi skoro ani nechce věřit, že jsem ji naposledy četla před 16 lety.
Teď si mě získalo její Northangerské opatství, byť za to zdaleka nemůže příběh obdivovatelky strašidelných příběhů, která se z touhy po vlastním dobrodružném zážitku nechává unést svými fantaziemi a zapomíná racionálně uvažovat. Oceňuji především styl Jane Austen a její neustálou přítomnost, prostřednictvím které příběh komentuje, a otevřeně promlouvá ke čtenáři.
„Pokud jde tedy o tohoto, musím pouze dodat (vědoma si toho, že pravidla kompozice zapovídají uvedení postavy, která nemá spojitost s příběhem), že šlo přesně o toho pána, jehož
Tyto prvky jejímu psaní dodávají lehkost, rádoby nanicovatý příběh pozvedají, rytmizují a mě v pozici čtenáře uvádí v úžas a nekritický obdiv.
Ten si zaslouží i překladatelka Kateřina Hilská, protože jazyk autorky vystihla tak přesně, že snadno zapomenete, že nečtete text v jeho originálním znění.

„Všímám si lidí, které jiní obvykle nevidí nebo nechtějí vidět nebo je hodnotí zkratkovitě a předsudečně. A chci je nechat mluvit. Když člověk poslouchá - naslouchá, často se dozví hodně i o sobě, ačkoliv to vždycky nemusí být lichotivé.

Těžko bych hledala slova, která budou o tvorbě Kamily Hladké vypovídat lépe, než tato její vlastní z doslovu knihy Lidi od kolotoče.
Kamila je pro mě nejen vynikající literární dokumentaristkou, je pro mě rovněž talentovanou psycholožkou. Lidi, o nichž vypráví, totiž dokáže otevřít a jejich prožitky přenést na čtenáře, který je reflektuje.
Lidi od kolotoče jsou emotivní, zpracovávají hluboké příběhy provázané láskou a vírou, dělají to ale nepateticky a s tak inspirativním nábojem, že vás to přiměje hodit starosti všedních dní za hlavu a probrat svou vlastní dřímající sílu.
Pro mě byla ta knížka v posledních dnech opravdu velkou vzpruhou.
Nechte se vtáhnout do vyprávění také a já vám minimálně slibuju, že se budete o příští pouti na „toho člověka“ za pokladnou kolotoče dívat jinak.

4 15.11.2023

Pokud si ze školních lavic vybavíte, o čem pojednává poslední Havlíčkův román Helimadoe, budete zákonitě očekávat velké (nebo alespoň nějaké) emoce.
V příběhu sledujeme Emila, prominentního hocha z malého města, který naváže intenzivní přátelský vztah s pěti dcerami (HElenou, LIdmilou, MArií, DOrou a Emou) svého podivínského lékaře Hanzelína, a ač zpočátku okouzlen nejmladší Emou, po setkání se starší Dorou propadne té . Slepě, bezhlavě, a důvtipný čtenář samozřejmě velmi záhy vycítí nevyhnutelnost zrady. Jakkoliv bolavá však má pro Emila tato zkušenost být, v mém případě k přenosu jakýchkoliv emocí vůbec nedošlo. Možná se celý příběh ztratil v poetických konstrukcích vět a významů, možná sám autor neměl zcela jasno v záměru, který chtěl ve vyprávění následovat.
Helimadoe jsem původně začala poslouchat jako audioknihu a myslela si, že mi tak zásadně nevyhovuje interpretace Václava Knopa, až jsem ukořistila klasickou knižní podobu, nicméně můj dojem z četby to příliš nezměnilo - bylo to pro mě zkrátka úporné a namáhavé.

1 02.11.2023

Napořád Emily, třetí román mladé norské spisovatelky Marii Navarro Skaranger, je výrazně jiný než většina současné skandinávské literatury, i proto rozumím jeho rozpačitému přijetí. Hlavní protagonistka, devatenáctiletá Emily, je ztvárněna tak odosobněně, pasivně a neemotivně, že čtenáři neumožňuje jakoukoliv identifikaci a budování vztahu, a vlastně tím dost přesně odráží přezíravost společnosti, s jakou se na lidi z nižší (až okrajové) sociální vrstvy nahlíží.
Příběh Emily je napsán přesně v souladu se zažitými předsudky. Je přístupný, zároveň ale drásavý, stylisticky zabordelený, a tím nesmírně autentický.
Mě oslovil velmi.

3 24.08.2023

Kalmann, to je vám taková jiná detektivka
s hodně osobitým hlavním hrdinou.
Ačkoliv není samotný příběh nijak zvlášť napínavý, je vybudován tak dobře, že vás neustále zajímá, co bude dál, a je to dáno především charakterem Kalmanna, lovce žraloků a samozvaného šerifa, který se prostě tak povedl, že ho ve svém soukromém žebříčku
oblíbených knižních hrdinů řadím hodně, hodně vysoko.
Bavilo mě to moc a věřím, že vás bude také.

11 19.08.2023

"Kam vlastně plyne vztah, který je bezchybný?"
Nádherná, hluboká knížka o vztahu dvou mužů na sklonku 60. let v podmanivém prostředí ostrova Wight, to je Počkej na moře.
A já nemůžu jinak, než se připojit k nadšeným ohlasům ve své sociální bublině.
Všechno mi do sebe zapadalo - poetické popisy krajin, nesourodá dvojice hlavních protagonistů (rozdílný společenský status, národnost i generace) včetně (ne)výskytu jejich jmen, proměny jejich chování v důsledku vývoje vztahu a působení okolí, přesný popis niterných pocitů a boje s pochybami, předsudky a očekáváním. Velmi jsem ocenila určitou formu repetice, kdy byla položena pro děj zásadní otázka, od které se pak začalo odvíjet vše, co jí předcházelo, až nakonec zazněla v dialogu přesně na tom místě, kde byla jeho součástí.
"Nepřitahujeme svými obavami právě to, čeho se navíc bojíme?"

5 09.08.2023

Velká vlna zájmu, zároveň však také posměchu, nevole a znechucení. Tak lze v krátkosti charakterizovat přijetí vzpomínkové knihy prince Harryho.
Pořád jsem byla na hraně zajímá/nezajímá a párkrát knihu prolistovala s překvapivým zjištěním, jak dobrým stylem je napsaná.
Rozhodující okamžik přišel až ve chvíli, kdy ji totálně sepsul jeden můj britský známý - samozřejmě aniž by ji četl.
To jsem si obratem jeden výtisk opatřila, protože co fakt nesnáším, jsou tady ty povrchní, nepodložené odsudky.

Teď už nějakou dobu (po dočtení) přemýšlím, co s vámi chci vlastně sdílet
Napsané je to totiž opravdu dobře, ten první dojem nebyl klamný.
Horší už je to s tím obsahem

V žádném případě se nechci pasovat do role nějakého arbitra, zpochybňovat Harryho pocity a deklamovat, že royal life je něco, po čem každý touží.
Protože není (a je dobře, že si to část veřejnosti už uvědomuje).
Když se do toho narodíte, a tedy nemáte možnost svobodné volby, je to prostě(?)
na nic.
Přijít pak o maminku v citlivém věku (jak jinak než před zraky celého světa), to zkrátka bez lásky a podpory ustát nejde.
Proto se Harrymu vůbec nedivím, že se mnohdy nechával strhnout partou kamarádů a některé věci dělal jen proto, aby nevybočoval.
Když už konečně v něčem smysl našel, vstoupil do armády a zapojil se do reálných misí, jeho královský původ ho zase omezil, protože po vyzrazení jeho přítomnosti automaticky ohrožoval celou posádku.

Co jsem ale zkrátka (přes veškeré pochopení a snahu o ni) nedávala, to byla třetí část s Meghan.
Asi jsem příliš cynická a racionální, a tak se hranice v mé toleranci tím pádem objevily současně s cukrováním, glorifikací a souzněním duší, které vygradovalo až do jakéhosi (Dianina) okultismu.
Za vrchol symboliky budiž považováno nalezení zásadního významu v obrazu s bohyní lovu (taky Diana, chápete).
Za zesnulou maminku se postupně začalo schovávat všechno, je přítomná, dohlíží na Harryho a jeho rodinu, podporuje je, souzní s nimi, a já to vnímám jako strašnou manipulaci z jejich strany a taky slabost jednat sám za sebe.
Každopádně si to přečtěte sami, ať si uděláte obrázek vlastní.

Prince Harryho bych jen ráda požádala, aby už nefilozofoval.
Ten když začne při sledování noční oblohy přemítat o pohledech na minulost, dopadá to podobně, jako když se já snažím vyřešit logaritmické funkce. :))

Jana bude brzy sbírat lipový květ je sbírka básní tak niterná a dojemná, že se musí zákonitě dotknout i největšího necity. I kdybyste o ní nikdy neslyšeli a nic nevěděli, stejně vám dojde, že se týká bolestného rozloučení s milovanou osobou. Pokud pak básně uslyšíte přímo v interpretaci jejich autora Miloše Doležala, zážitek se ještě prohloubí, a to částí i proto, že je Miloš nesmírně oduševnělý a úžasný člověk a opravdu každý, kdo se s ním, setká, si ho zamiluje.

7 03.08.2023

Lepší čtení na koupák či hausbót plný dětí (vlastně kamkoliv, kde je plno dětí), si dokážu jen těžko představit.
Po knižním rozhovoru se známým českým kriminalistou, scénáristou oblíbených seriálů, jsem sice pokukovala dlouho, ale priority byly jinde. Čekalo to nejspíš až na to letní období, kdy byl všude kolem mě permanentní humbuk - k tomu takový typ čtení perfektně sedl.
Když totiž čtete ve struktuře uzavřených odstavců (otázka - odpověď), dá se samozřejmě odbíhat, aniž by se vytrácela atmosféra či vyvlékala nit.
Nečekejte nic na způsob Opravdových zločinů, jednotlivých případů se rozhovor dotýká spíš okrajově. Namísto toho se zaměřuje na popis práce vyšetřovatele a jeho denní rutiny, na vysvětlení kriminalistických postupů a praktik na místech činu, na psychologii pachatelů atd.
Informace jsou zasazeny do kontextu a příkladů, jsou obsáhlé a náplň práce kriminalisty přibližují velmi důkladně.

Jakub Stanjura si pro svůj literární debut vybral nelehké téma, které společnost (prozatím) dost opomíjí. Označuje se termínem gaslighting ten byl zaveden na základě slavné divadelní hry, v jejíž filmové adaptaci ztvárnila hlavní roli nepřekonatelná Ingrid Bergman.
Ve zkratce se jedná o formu psychického násilí, jehož cílem je zpochybnění vlastních rozhodnutí jedince, a tím zvyšování míry jeho závislosti na manipulátorovi.
Na mě jako čtenáře fungovala ta psychologická hra dokonale.
Nejdříve jsem Daniele, hlavní postavě, bezmezně důvěřovala a ani mě nenapadlo, že by její pohled na dění v jejich domácnosti mohl být zkreslený. Později, když jí celé okolí začalo její vjemy vyvracet, jsem chvilku uvažovala nad možností nedůvěryhodného vypravěče. Až se pak příběh přehoupl do své závěreční fáze a mně se z toho čtení začalo dělat úzko (a ve finále mi bylo skutečně fyzicky zle).
Mimo těch patologických partnerských situací jsem nejvíc prožívala moment, kdy o Danielinu situaci ztratila zájem její kamarádka, protože když tě nebije, tak si vlastně nemáš na co stěžovat, všechno se vyřeší, ty to určitě jen zveličuješ. Prosím vás, pokud někdy udělíte někomu podobnou radu, tak si obratem liskněte, třeba vás to probere.
Já se obvykle nenechám emotivně oblbnout, a už vůbec ne strhnout, ale Srpnům se to dost povedlo.
Dobré to je. A já jsem tak ráda, že to o Jakubově prvotině můžu napsat, že si to ještě zopakuju. Dobré to je.

V roce 1961 proběhl v Jeruzalémě proces s Adolfem Eichmannem, nacistickým funkcionářem a jednou z hlavních postav plánu na konečné řešení židovské otázky. V roli reportérky se tam vydala Hannah Arendt a ze statí původně určených pro The New Yorker vznikla kniha, která dnes patří k jejím nejznámějším dílům.
Ačkoliv sama židovského původu, k celému procesu přistoupila striktně nestranně a nesouhlasně reflektovala fakt, že bylo o Eichmannově vině rozhodnuto dávno před zasedáním prvního tribunálu. Zásadní kontroverzi pak ve své době vzbudil především její postřeh o banalitě zla, o tom, že byl Eichmann jen obyčejným úředníkem vykonávajícím rozkazy. Zatímco veřejnost byla přesvědčena o jeho nenávistném charakteru a přála si ho odsoudit coby absolutního ďábla, Arendt přišla se zjištěním zcela odlišným.
Kniha se zdaleka nevěnuje jen soudní reportáži, dotýká se mnoha dalších filozoficko-politických aspektů otázek viny a odpovědnosti, úvah o vítězích a poražených:
O porušování haagské konvence ze strany Spojenců nepadlo samozřejmě nikdy ani slovo, protože Mezinárodní vojenský tribunál byl mezinárodní jen podle jména; ve skutečnosti to byl tribunál vítězů.
Text je hutný, složitý, plný odkazů a citací. V žádném případě nečekejte 325 stran, připravte se spíš na trojnásobek. Ale všechny stojí za to. Její myšlenky jsou podle mě destilátem základního vědění vzdělané společnosti.

Původně (asi do ¾ knížky) jsem si myslela, že budu o norské detektivce V lese visí anděl psát jen pochvalně a nekriticky. Nakonec sice platí, že je tím nejlepším, co jsem letos zatím v rámci žánru přečetla, nicméně k ní přece jen nějaké výhrady mám.
 
Příběh je svižný a propletený z mnoha linií, čtenář se v nich ale celkem bez potíží zorientuje. Rytmus, v jakém se střídají, pomáhá budovat napětí a zvyšuje atraktivitu celého vyprávění. Průběžně jsem byla nadšená, jak do sebe všechno postupně zapadá, jak autor na nic nezapomněl, a jak má každá část propletence v případu svoji roli. Měla jsem pocit, že bych žádnou nevynechala.
Po dočtení se ale bohužel pár otazníků objevilo, některé detaily zůstaly nevysvětleny a prvky vyprávění, které s nimi souvisely, považuji za zbytečné. Příběh by byl dostatečně funkční i bez nich a zmizela by pachuť dílčí nedotaženosti.
Možná autor na něco z toho navázal v dalším pokračování Sova. Já bych to velmi uvítala. Tak uvidíme
P.S.: Pokud nezvládáte knihy, v nichž se vyskytují v roli obětí děti, této se obloukem vyhněte.

8 01.07.2023

Tohle bylo v rámci žánru to nejlepší, co jsem v poslední době četla.
(A taky to nejlepší, co C. J. Tudor dosud napsala!)
Pokud bych měla definovat svou představu o nenáročné letní četbě, Škvíra by dokonale zapadla. Bavila mě každá z povídek, o žádné nedokážu říct, že by se mi nelíbila, koktejl je umíchán s vysokou mírou vyváženosti a sedí i rozsahem - všeho je zkrátka tak akorát.
Pro svou atmosféru se mi nejvíce líbilo Prchavé blues, které mimochodem pracuje se stejnou symbolikou jako autorčin debut Kříďák. Ale dál už bych ten žebříček sestavit nedokázala. Každá povídka je jiná a jinak dobrá.

8 30.06.2023

Vypadá to, že jsem si potvrdila, že nejspíš nebudu patřit mezi fanoušky dua Lars Kepler. Ačkoliv je tenhle příběh konzistentnější a méně rozvleklý než předchozí, zbytečných pasáží v něm vnímám stále dost. Téhož si nejspíš všimli také tvůrci audioknihy, pro jejíž adaptaci byly zcela vyškrtány některé kapitoly a odstavce kapitol pozůstalých, a výslednému dojmu uvedené prospívá. Vyprávění je díky tomu o něco svižnější a méně těžkopádné.
Vyloženě mi sedí zápletka na pozadí mezinárodních vztahů, politiky a obchodu se zbraněmi, ale to, jak ji autoři budují, už vůbec. U jejich knih vlastně zatím nikdy nemám takovou tu nutkavou potřebu číst dál a dál, takovou, která je pro knihy podobného charakteru typická
Fun fact závěrem:
Vyloženě mě pobavilo, jak se v knize synonymně pracuje s pojmy letadlo a vrtulník. Sama jsem na míle vzdálená nějaké technické odbornosti, ale rozeznat letadlo od vrtulníku zvládám celkem bez obtíží. Tady se skutečně pojmenovává tentýž dopravní prostředek dvěma významově odlišnými způsoby.

4 16.06.2023

Morgenland je původní název osady u Malé Morávky v Jeseníkách. Zůstala tady jen jedna chalupa a starý jasan. Místo je dnes označováno jako Ranná a jeho osudy v kontextu dějinných událostí (od vzestupu nacismu přes odsun sudetoněmeckých obyvatel až po současné střípky) zpracoval novinář Pavel Šuba.

Obdivuji, když někdo dokáže svůj vztah k místu zhmotnit do podoby textu a částečně se mu tak odměnit za to, co jemu samému poskytuje. Vnímám, kolik práce na knize autor odvedl a dostál tak své novinářské profesi - dohledával informace, rešeršoval, mluvil s pamětníky.

Co do literárních kvalit ale bohužel nic zásadního nepřináší, přičemž je uvedené způsobeno také nedostatečnou redakční prací. Pakliže by na románu pracoval zkušený redaktor, nezůstalo by v něm tolik nepatřičností.

Příběh je vyprávěn z pohledu několika postav ve dvou časových rovinách, což jde samo o sobě naproti čtenářské popularitě.
Redaktor ale neuhlídal hned několik lapsů, z nichž jako zásadní vnímám následující dva:
1. Nevěrohodná psychologie postavy Johanna. Ten je čtenáři představen jako suverénní, sobecký mladík, aby se záhy proměnil (na základě jednoho tajemného dědictví) v člověka upřímně se zajímajícího o své kořeny a pátrajícího po své rodinné historii.
2. Chybné provázání informací prostřednictvím postav. O událostech minulých se čtenář dozvídá skrze vyprávění Jana a Anni, Johann sám informace čerpal pouze z jejího deníku - ten však končí v jiném, dřívějším momentě, než v jakém jsou později Johannovi známy. Na nedokončenost deníku je v textu navíc upozorněno (cca Dál už nebylo napsáno nic. Listoval jsem tam a zpět, ale další záznam už tady skutečně nebyl.), přitom ale později mluví Johann o tom, že vyústění příběhu včetně falešné domněnky Anni zná právě z něj.

Od knihy vás rozhodně nechci odrazovat, protože mě přes to všechno bavila. Věřím tomu (a zároveň se téhož obávám), že běžný čtenář některé z uvedených postřehů při čtení vůbec nevnímá. Pavel Šuba psát bezesporu umí, románu nicméně zásadně chybí (již zmiňovaná) důslednější následná péče. Té se vzhledem k tomu, jak u nás nakladatelský systém funguje, bohužel dostává málokterému textu. V této podobě tak Klíč k Morgenlandu vnímám spíše jako kvalitní rukopis, než jako finální text.

4 11.06.2023

Mám teď jakoby archeologické období. Pátrám doma mezi haldami knih a objevuju zapomenuté poklady. :)
Některé byly zapomenuty záměrně - zrovna třeba Podivné město.
Předchozí díl Sirotčince slečny Peregrinové mě nenadchnul, ba naopak si vzpomínám, že jsem se nimrala v nějakých logických lapsech souvisejících s přechody v čase.
Ale Podivné město mě bavilo - a to napříč tomu, že se v něm vlastně nic moc neděje. Tedy ono se tam něco děje pořád, ale je to pořád dokola totéž. Nové prostředí, nové fantastické bytosti, útěk před zrůdami a cesta za záchranou slečny Peregrinové. Cut, repeat. Něco jako Hobit bez draka a s obsazením dětských x-menů namísto hobitů. Ale prostě mi to sedlo.
Dílem to bude i díky audioknize, kterou jsem poslouchala souběžně se čtením. Velmi oceňuju použitou hudební složku a přednes Viktora Dvořáka. Ten té knížce vyloženě sluší.

2 08.06.2023

Nejsem žádný odborník na poezii, posuzuji ji dost jednoduše jako baví - nebaví, nebo častěji možná rozumím - nerozumím.
A texty Alžběty Stančákové (včetně těch prozaických) mě baví a rozumím jim. Teda aspoň si to myslím a vzít si to nenechám.

2 01.06.2023

Těla jsou velmi autentickou sondou do duše stárnoucí ženy, do vztahu mezi matkou a dcerou, do společenské předpojatosti a úzkoprsosti.
Psychologie hrdinek je zpracována nepovrchně, živě, věrohodně, a i pokud jste (zatím) nic podobného v životě nezažili, pochopíte a porozumíte.
Obdobně jako Jaroslav Rudiš ve Winterbergově poslední cestě, i Klára Vlasáková v Tělech pracuje s motivem neviditelnosti, která samovolně přichází s určitým věkem. A je to tíživé, leč pravdivé.

12 01.06.2023

Jak s oblibou opakuju, detektivní thrillery jsou moje guilty pleasure. Ačkoliv často obrblu polovinu knihy, tak je čtu vesele dál, relaxuju a nějaký skvost se občas i najde Leč bohužel, Hypnotizér se k nim u mě nezařadil.
Přišlo mi, že jsou ty dvě zápletky k sobě našroubované nešikovně. Chápu, jaký byl původní záměr propojení první se druhou, jak se ale nakonec ukázalo, počínání v té první nakonec důvodem pro vznik druhé nebylo. (Rozumíte správně, že to tak neutrálně popisuju, abych nespoilovala. Třeba ještě existuje někdo další, kdo Hypnotizéra nečetl).
Dál mi ještě vadila jakási košatost, která mě vedla k pocitu, že byl předem definován počet stran, a autoři se tento snažili za každou cenu naplnit.
Po prvním dílu se ze mě tedy fanynka dua Lars Kepler nestala, ale ano, předpokládáte správně, druhý díl je již připraven. :))

6 24.05.2023