Chytuš komentáře u knih

Nejlepší víkend ever? Doma s knížkou a horkým čajem (kávička taky dobrá).
Večírek, party, zábava, seznamování s novými lidmi? Pomooooc!
Chceš se si promluvit? Jasně, poslouchám, vlastní mluvou neruším :-)
Skupina více lidí na jednom místě? Děkuji a nashledanou...
A to všechno v roztomilých kresbičkách Debbie Tung... Já se našla - tedy ne tak často, jako u knihomolky, ale statisticky vzato, taky jsem jednou z introvertní skupinky...
Co introverty zachraňuje? Jejich drahé extrovertní polovičky aneb J. forever (v mém případě roztomilý dvojsmysl)!

89 20.08.2020

Pokud by byli všichni katoličtí kněží jako Marek Vácha, neměla by církev podle mého názoru problém s odklonem lidí od víry. I když někteří zarytí katolíci by mohli být i pobouřeni spojováním prapůvodní pohanské víry s důrazem na respektování přírody a všeho živého s citáty z Bible... Pro většinu věřících i nevěřících však musí být nádherný zážitek zaposlouchat se do kázání tohoto osvíceného duchovního. Jeho myšlenky jdou dál, až do tradičních náboženství, do prapůvodní víry, ze které se všechno odráží a pramení... Nejsem katolík, ani mě Marek Vácha ke katolíkům nepřivedl, spíš mě velmi mile překvapil svým netradičním přístupem a krásnými myšlenkami, se kterými možná nemusíte souhlasit, ale neškodí se nad nimi pozastavit a zamyslet...

75 18.08.2020

"Chceš, aby zemřel, nebo aby byl mrtvý?"
Hodnocení téhle knížky je obtížné. Nejdřív jsem se nemohla pořádně začíst, postavy mě míjely bez patřičného zásahu, zato nezapomněly na scéně předvést pár klišé, že se z toho jednomu točila hlava... Abych nebyla nespravedlivá, Lukovy vsuvky ohledně života vlků jsem hltala, což bylo jedním z důvodů, že jsem nakonec u knížky zůstala. Další, i když ryze kontroverzní téma, mě tolik nepolapilo - Cara s Edwardem na opačných stranách barikády, přemýšlejíc o životě a smrti, a mezi nimi kličkující Georgie - tady přiznávám, že jsem i trochu přeskakovala, protože Jodi to bere až moc zeširoka a dokolečka opakuje stále stejné nebo dost podobné věci. Druhá polovina ale celkový dojem vylepšila, moc se mi líbily nenásilně propojené příběhy z vlčího života s aktuálním dějem - Jodi tyhle pavučinky umí splétat s mistrovstvím jí vlastním! Takže sice jsem čekala víc, ale zklamaná nejsem.

82 08.08.2020

(SPOILER) "Vyrůstat a stárnout. Hrát si. Objevovat. Jako Pú a Prasátko. A pak jako Správná pětka. A pak jako Heidi a Anna ze Zeleného domu. A pak jako Pandora, otevřít velkou skříňku světa a nebát se, nestarat se, jestli to, co je uvnitř, je dobré, nebo zlé. Protože je to obojí. Všechno je vždycky obojí.
Ale musíte tu skříňku nejdřív otevřít, aby jste to zjistili." str. 251
Kruté a brutální, ale i chytré a něžné. A hodně evoluční... Melanie byla naprosto skvělá, počítám, že zas dlouho v knížce nepoznám tak rozporuplnou románovou postavu, které bych držela všechny palce - vlastně proti domácímu týmu, dá se říct :-) I konec byl parádním logickým vyústěním předchozího děje a paralela s všemi dary obdarovanou Pandorou úchvatná.
POZOR MOŽNÝ SPOILER: Jen se mi po dočtení do hlavy vloudila taková zákeřná otázka, jak se bude generace dvě v novém světě po otevření Pandořiny skříňky živit? Ale to je jen taková hnidopišská poznámka k jinak skvělému románu....

86 01.08.2020

Nečekejte děj, ale připravte se na "nepřikrášlenou nahotu" dědiny. Nepojmenované dědiny, tím pádem si čtenář může dosadit název vlastní. Mně rázovití obyvatelé téhle dědiny připomněli dokonce dědiny dvě - mojí rodnou (i když já už jsem ta zpovykaná, co nad zabijačkou, sádlem a dobytkem ohrnuje nos a "rači koupí fialový kuře v supermárketu, než bych si dala domácí slípku... Ale vajíčkama nepohrdnu - díky mami a tati :-)" a druhá dědinka (tam dokonce i s podobným nářečím) je manželova rodná. Ale lidi jsou všude furt stejný, co vám budu povídat :-) A jestli mi někdo bude tvrdit, že Petra Dvořáková tady byla mimo a na vsích to takhle nechodí, holt tu správnou dědinu, kde si všichni vidí do talíře a hospodářství je nad zlato, nepoznal. Ale pořád existujou, i když hynou na úbytě. Ty mladý totiž už žijou jinak, městsky :-)

114 28.07.2020

"Mrtví by měli vědět, že jsou milováni."
Bůh ví, že romantiku nevyhledávám a nad romantickými knížkami mám co dělat, abych si neukroutila krk nebo nenamohla oční bulvy jejich neustálým protáčením. Tohle ale bylo jiné. Kontroverzní. (Co jiného si taky myslet, pokud kniha začíná slovy: "Kam až moje paměť sahá, vždy jsem milovala tři věci: dlouhé letní prázdniny, svého bratra Walthera a Adolfa Hitlera.") Přesto jsem o lásce a soucitu asi nečetla lepší knihu od dob povinné četby Romea a Julie.
Láska a nenávist jsou strany jedné mince a chování lidí je stále stejné... Dojemné a zdrcující čtení. Na druhou polovinu si připravte dostatek papírových kapesníčků, protože dokáže rozplakat i zaryté cyniky, jako jsem já...

81 27.07.2020

Tak já nevím. Na Pandu jsem se těšila, ale po přečtení jsem hlavně rozčarovaná. Tereza, která se chová i myslí jako patnáctiletá puberťačka, co dokola řeší hlavně svoje mindráky... Vztahová vsuvka (ačkoli jsem už věděla, jak to s Terezou dopadne díky tomu, že jsem četla Vlaštovku v bublině) byla taková podivná a pro mě osobně taky neuvěřitelná.
S Marií to bylo o fous lepší, nicméně ani u ní jsem nebyla schopná uvěřit, že by to měla být žena, narozená za první republiky, její myšlení i vyjadřování mi k tomu vůbec nesedělo. Linka týkající se Tereziných rodičů byla ze začátku skvělá, ale brzo se rozmělnila až do podivného závěru. Shrnuto podtrženo - čtivá odpočinková knížka, od které jsem ale vzhledem k tématu čekala víc...

82 26.07.2020

Tahle knížka má svoji nepopiratelnou přidanou hodnotu - z každého slova, z každé věty přímo sálá láska autorky k rodnému kraji. Kraji chudému a zapomenutému... A k lidem - tomu zvláštnímu mixu Poláků, Čechů i Němců. Autorce se pomocí rodinné ságy podařilo skvěle vykreslit místní prostředí, zvyky a tradice i letoru místních :-) Celý děj je zasazen mezi dva pro region velmi významné milníky - rok 1894 (velký zával v místních dolech) a 1921 (konečné určení hranice mezi Polskem a ČSR). Krásně napsané, poučné a nostalgické. Rozhodně doporučuji.
"A Barbora si je najednou jistá, že tímto okamžikem se v jejich životech všechno zlomilo k lepšímu. Smůlu si definitivně vybrali. Teď už bude jenom dobře.
Ona a hlavně mladí mají před sebou krásné časy.
Celé krásné dvacáté století." str. 245

153 24.07.2020

Krimi? Jenom kulisami. Za sebe říkám kvalitní psychologický román. Do jaké míry jsme ovlivněni svými geny? Do jaké míry nesou odpovědnost za činy svých dětí rodiče? Kam bychom byli ochotní zajít, abychom ochránili své děti? A za jakou cenu? Za mě naprosto skvělé téma, mistrně zpracované. Všemožným detektivním románům mám spíš tendenci se vyhýbat, ale tohle bylo jiné, neotřelé, se spoustou odboček k zamyšlení (rodičovství, partnerství, dospívání, šikana, rivalita na pracovišti...). Rozhodně doporučuji, obzvláště rodičům dospívajících dětí, i když to ve vás možná vyvolá nepříjemné pocity a otázky...
"Pořád jsem Jacobovi věřil a samozřejmě jsem ho nepřestal milovat, navíc neexistovaly žádné důkazy - žádné neotřesitelné důkazy - proti němu. Právník ve mně tohle všechno věděl. Ale otec se cítil zrazený, zraněný. Emoce jsou psychické procesy, jistě, ale mají i své fyzické projevy. Touha, láska, nenávist, strach, hnus, to všechno člověk pociťuje i tělesně, ve svalech a kostech. A já teď cítil někde hluboko v břiše drobnou ranku, která už se neměla zacelit, nepatrné vnitřní krvácení." str. 255

82 22.07.2020

Udělala jsem chybu.
Vlastně několik:
1) Když jsem se ještě ani na straně 100 nezajímala ani o hrdinku, ani o děj, měla jsem to asi vzdát. Jenže - nerada nechávám knížky nedočtené....
2) Když ve mně Roz nedokázala ani v půlce vzbudit žádnou (a tím myslím žádnou - ani pozitivní, ani negativní) emoci, mělo mi být jasné, že to úplně nebude to pravé ořechové. Roz ze mě prostě nevydupala to, co u čtení chci - emocionální prožitek. Chci se smát, chci plakat, chci se strachovat, chci soucítit, chci mít stísněný pocit nebo se chci příjemně vzrušovat... Tady nic. Nic z toho nepřišlo.
3) Do třetice a naposledy - bože ten odbytý závěr! No nebudu spoilerovat a jen napíšu, že mi taky nesedl...
Za mě odpočinková (spíš holčičí) knížka, která mi rychle vyšumí z hlavy.

75 10.07.2020

Trochu mi to celé připomnělo Shustermanovo Bez šance nebo sérii Hunger games - mladá dívka, která se musí postavit systému a rozcupovat ho na cucky.

Celestine West je inteligentní a krásná dívka na prahu dospělosti, kterou (jak už to tak u takových dívek chodí) zajímají kluci (hlavně tedy jeden) a to, jak být dokonalá a rozhodně ničím nevyčnívat. Systém, ve kterém žije, totiž morální selhání jakékoli osoby může uznat za vadné. Abychom si rozumněli - neprovedou nic zakázaného nebo protizákonného (na to mají v systému normální policii, soudy a vězení), ale selžou morálně - lžou, špatně se rozhodnou nebo překročí uznávané společenské meze. Celý systém bedlivě střeží morální soudci - dohlížitelé a Výbor. Pokud někoho shledají vadným, takovou osobu ocejchují a ponechají živořit na kraji společnosti. Celestine takový systém nevadí, dokonce ho podporuje - až do doby, kdy sama udělá něco, co se ve společnosti netoleruje (a rozhodně to naší optikou žádný přestupek není, ba právě naopak) a to začne ten pravý fičák...

Jediné, co knížce musím vytknout je ta naprosto otřesná obálka. Ten, kdo jí navrhoval, by potřeboval vytahat za obě uši - k obsahu se totálně nehodí. Pokud bych si měla čtivo vybrat podle obálky, tak téhle knize bych se vyhnula kilometrovým obloukem....

"Má někdejší sebejistota a předstíraná odvaha, nebo jak to vlastně nazvat, jsou ty tam. Poučila jsem se, že být odvážný znamená prožívat strach uvnitř, na každém kroku. Odvaha nepřevládne jen tak, její boj se projevuje v každém vašem slově a na každém kroku. Je to takový tanec, zápas o to, jestli jí dovolíte prosáknout na povrch. Odvaha pomáhá překonat strach, ale skutečně odvážní můžete být jen za cenu nesmírného strachu." str. 108

78 07.07.2020

Čeněk je číslo a Dominik dílo :-) Vzledem k událostem loňského roku, kdy jsem se stala nevlastním přičiněním dvojnásobnou tetou, jsem si potřebovala připomenout (neb mé vlastní ratolesti jsou v rozmezí před pubertou až v pubertě), co to vlastně ségru a švagrovou čeká. No a čeká je tedy ještě spousta srandy, pokud to pojmou jako Dominik Landsman :-)

Pozor - této knize se vyhněte, pokud jste velmi mladí a potomka plánujete "někdy v budoucnu" (aneb je potřeba, aby bylo dostatek potomstva, které udrží naše důchody na důstojné úrovni - já se snažila, ale sama to nezvládnu, že...). Pro takto velmi mladé jedince je kniha krajně nevhodná, najde se v ní pouze jediná pasáž, kterou pro jistotu uvádím zde, aby vás ani nenapadlo v knize byť jen listovat:
"Jestliže se ptáte, jak si cíleně vyrobit dítě konkrétního pohlaví, tak je to celkem jednoduché. Jestliže chcete mít syna, tak během koitu často krkejte, sem tam si odplivněte a dívejte se u toho v televizi na fotbal. V případě, že jste zatoužili po dceři, tak v průběhu kopulace dlouze hovořte o svých pocitech a často pobrekávejte."

Naopak doporučuji všem rodičům, ať už čekatelům (alespoň prozříte, do čeho jste se uvrtali), tak praktikujícím rodičům všeho věku (alespoň zjistíte, jaká zlatíčka doma máte a že sem tam nějaký karambol - např. v podobě orazítkované čerstvě namalované zdi - je procházka růžovým sadem)!

76 05.07.2020

Je to už pár dní, co jsem knihu dočetla, přesto jí nemůžu dostat z hlavy. Je to jedna z těch, které už navěky zůstanou vypálené v mém srdci a v mojí duši...
U jiných knih mi obvykle mixování žánrů a témat vadí. Tady jsem měla pocit, že každé písmeno patří přesně tam, kde je. Dystopický svět Finska současnosti - na tuhle hru jsem úplně na začátku měla problém přistoupit, protože Finsko přece takhle nevypadá... V průběhu čtení mi ale došla genialita autorčina záměru - skrz přehnané zvýraznění všech nešvarů kritizuje současný vývoj... Rozdělení společnosti na eloje (stačí se podívat na tisíce současných instagramových profilů mladičkých holek s duck-face, vystavených jak nějaké zboží a hned vám naskočí paralely třeba s "partnerským trhem"), morloky (aneb ženy, které mají svůj názor, tudíž jsou nepohodlné a nepoddajné), maskuly a mínusové muže je v knize naprosto geniálně podaná. Přidejte si do ingrediencí drogovou závislost na chilli (kapsaicinu), skvěle popsané psychedelické zážitky (autorka prý vycházela z šamanských spisů, ale pochybuji, že zůstala jen u nich, protože podobné stavy se nedají jen načíst), maličko šmrncnuté myšlenkami o návratu k přírodě a návratu k vnitřní podstatě sebe sama. Vítejte u finského podivna. Nechte se unášet, nechte se vtáhnout dovnitř, do jádra slunce, do žhavé podstaty. Stojí to za to. Fakt kvalitní matroš!

84 04.07.2020

Stejně jako My děti ze stanice ZOO jsou mementem šíleného propadu dospívající dívky kvůli drogové závislosti, Vrány jsou mementem postupného propadu dětské duše v důsledku citového strádání v rodině. Depresivní, těžké čtení o tom, jak emočně nevyzrálí jedinci (nazvat je rodiči v tomhle případě opravdu nechci) dokážou úplně podupat a zničit dětskou duši. Opravdu náročné téma, které jde až na dřeň...

134 21.06.2020

Divnokniha chytré horákyně - líbila se mi i nelíbila zároveň. Už ze začátku jsem měla neurčitě určitý pocit, že o detektivní pátrání Elišky tu nejde, i když se kolem něj čtenář motá v podstatě celou knihu. Jenže celá ta pátrací posedlost - co se stalo a proč se to stalo - je jen kulisa pro rozvinutí temných vod nefunkčních rodinných vztahů. Absence pozornosti od matky svému dítěti se prolíná v časových smyčkách, ze kterých se nejde vymanit... Citová vyprahlost Elišky v podstatě v jakýchkoli vztazích - je to následek toho, co se stalo? Nebo je to něco, co se předává i podprahově - tedy i kdyby Kateřina neudělala to, co udělala, nedopadla by Eliška, kterou by vychovávala matka bez emocí, nakonec stejně?
Rozhodně to není knížka, která čtenáře nechá chladným. Naopak - dokáže vzbudit tolik emocí - stačí si jen projít komentáře... Autorka rozhodně psát umí, těším se na její další knihy.

89 19.06.2020

Díky autorce za tuhle útlou, přesto hutnou knihu! Díky překladatelce Alexandře Pflimpflové za naprosto skvělý překlad - překladatelsky musela být tahle kniha nesmírně náročná!
Melancholická knížka, která i přes těžké téma "vytrácení" (slov - a s nimi i celé lidské bytosti), dokáže pohladit po duši. O tom, jak je důležité se starými lidmi nejen mluvit, ale víc je vnímat, obejmout a pochopit. Krásně to přede mnou shrnula Osice, její komentář mě dojal, protože podobně to probíhá i jinde... Škoda, že v současné době jsme k takovému bezdotykovému, umělému prostředí vůči ostatním směrováni i různými zákazy a příkazy. Lidé už si nepodávají ruce. A o vděku, o tom opravdovém vyjádření vděčnosti, ani nemluvě - ten se vytrácí postupně, stejně jako Mišce slova. A co potom, až se vytratí úplně? Smutné, přesto - naděje je v každém z nás, v nikom jiném.

"Jsem logoped. Pracuju se slovy i s tichem. S nevyřčeným. Pracuju s ostychem, tajemstvím, lítostí. Pracuju s nepřítomností, se zmizelými vzpomínkami i s těmi, které se vynoří, když se mihne nějaké jméno, obraz, vůně. Pracuju s někdejšími bolestmi i s těmi současnými. S důvěrnými sděleními.
A se strachem ze smrti.
To vše patří k mému povolání.
Ale co mě nepřestává udivovat, nad čím dokonce žasnu, co mi - ještě i dnes, po deseti letech praxe - občas vezme dech, je nepomíjivost bolestí z dětství. Jako takový palčivý otisk, navzdory letům stále žhavý. Který nikdy nezmizí.
Dívám se na ty své staroušky je jim sedmdesát, osmdesát, devadesát let, vyprávějí mi dávné vzpomínky, vykládají o starých, starodávných, prehistorických časech, jejich rodiče zemřeli před patnácti, dvaceti, třiceti roky, ale ta bolest dítěte, jímž byli, je stále tady. Nedotčená. Lze jim ji vyčíst z tváře a zaslechnout v jejich hlase, pouhým okem vidím, jak jim tepe v těle, v žilách. V uzavřeném okruhu." str. 97

85 18.06.2020

Nikdy neříkej nikdy! Stará dobrá rada, na kterou jsem si vzpomněla při čtení téhle knížky. Já si třeba po Okamžicích štěstí odpřísahala, že Hartlovky prostě nejsou čtení pro mě a že se dalším jeho knihám vyhnu uctivým obloukem. A to by byla vážně škoda, protože trampoty téhle nesourodé románové čtyřky jsem si nadmíru užila. Jejich vzlety a pády, dočasné euforie, které je vlastně nakonec nedělají šťastnější v dlouhodobém horizontu... Kam se člověk posune po pár desítkách let od sladkých gymnaziálních nácti? Jak moc je těžké správně kormidlovat svůj život? Protisráčské výzvy jsou jako odpověď na výše uvedené :-) A tu odpověď si musí poctivě najít každý sám. Prostě parádní pojednání o krizi středního věku. Pro mě osobně nejlepší autorova kniha.

114 13.06.2020

"Matka dítěte se zvláštními potřebami musí být jeho advokátkou - prosazovat jeho zájmy ve škole, vědeckou pracovnicí - debatovat s lékaři a kontrolovat léky, které mu dávají, výkonnou ředitelkou - provádět za něj všechna rozhodnutí, a taky osobní strážkyní a vyhazovačkou. Vydala jsem se na sídliště, abych si promluvila s kluky, kteří posedávali na schodišti posetém odpadky. "To se nestydíte?" zeptala jsem se jich svým nejlepším učitelským tónem. Bylo to stejně účinné, jako kdybych bojovala s Voldemortem ozbrojená jen příborovým nožem."
Ach, jak já Lucy chápu... Jen mít ten její naostřený jazýček pro vyřizování různých záležitostí za dítě se speciálními potřebami... A i ten humor našinci občas dochází...
S neskutečným zaujetím jsem četla pasáže, které se týkaly Merlina - tam jsem doslova hltala každičké slovo. Kde se můj zájem po chvíli vytratil, byly milostné a seznamovací eskapády Lucy, zpočátku příjemně švihle zábavné, posléze už jenom švihlé. Tam bych knížce klidně dopřála ozdravný sestřih :-)
Podtrženo, sečteno - Lucy je sarkasticky hláškující hrdinka, která má můj neskutečný obdiv. Dámské čtení, kdy se čtenáři klidně může stát, že se směje nahlas a po pár odstavcích nedokáže udržet slzné kanálky...

76 08.06.2020

Pokud by v letošní čtenářské výzvě byla "Kniha, která se k vám dostala naprosto nečekaně", měla bych svojí favoritku právě tady. Knížku objevila dcera a její zájem o problematiku mě doslova nadchnul - takže proč si také nepřečíst to, co frčí v současných gymnaziálních kruzích?
Bohužel velmi brzy se mé nadšení změnilo v mírnou deziluzi. Autor stručně vypíchl základní pilíře svobody a demokracie, nečekejte ovšem nic objevného, je to prostě stručné shrnutí toho, co už každý přemýšlivý jedinec dávno ví. Navíc v mnoha případech podpořeno praktickými příklady, které jsou ale načrtnuté jako z rychlíku a jednostrannost tak z nich čpí jako sláma z bot. Například hned v první kapitolce "Nepodřizuj se předem" je uveden Milgramův experiment (o jehož děsivých výsledcích vůbec nepolemizuji, výsledek je děsivý), u jehož shrnutí autor uvádí, že žádná z pokusných osob se při opuštění experimentu nezajímala o zdánlivě poškozenou stranu, což tak úplně není pravda. A v tomto duchu pokračuje dál. Obecně pravdivé skutečnosti zaobalí do konkrétních příkladů, ve kterých čtenáře vmanévrovává přesně tam, kde je chce mít. Podkládat knihu o totalitě historickými případy z hitlerovského Německa nebo komunistických zemí je určitě správné, ale aplikovat příklady ze současnosti je sporné, až manipulativní. Stejně tak jako podložit kapitolu o pravdě Havlovými texty může jen ten, který o Havlovi zřejmě neví vůbec nic. Případně čtenáři "poradit", že internet je plný dezinformačních zpráv a tudíž si má předplatit nějaké tištěné médium (a věřit tedy té jediné předložené "pravdě")... Tedy shrnuto podtrženo, pokud by se autor držel obecnější roviny a nezabředával do jednostranných soudů, udělal by lépe...

78 05.06.2020

Pro mě osobně jeden z dalších důkazů o síle lidské mysli. Naprosto geniální kniha, kde každého jednotlivého čtenáře mohou zaujmout různá témata - mimozemské civilizace, lidská psýché, práce psychologa, astronomie, mezilidské vztahy... Je toho hodně, stačí být jen naladěn. A teď mě omluvte, balím si teplé spodní prádlo, baterku a zrcadlo a stopuju první možný světelný paprsek na K-PAX...

85 31.05.2020