Chytuš komentáře u knih

Autorka naprosto skvěle vystihla místo a čas. Při čtení se mi stávalo, že jsem zimu cítila až v kostech a ledové vločky mě bodaly do tváří... Styl celé knížky je takový lehce archaický, takže navozuje tu správnou atmosféru druhé poloviny 19.století.
Problém jsem ale měla s dějem a i se samotnými postavami - knížka je úplně zaplavená typizovanými charaktery - paní Rossová jako navenek seběvědomá a silná žena s vnitřími traumaty; Parker jako pravý muž divočiny, klaďas bez bázně a hany, přesto citlivý a ochranitelský společník; Francis a Donald jako prototypy tápajících mladých mužů, o Suzanně a Marii nemluvě... Zkrátka každá z postav pro mě byla nějakým způsobem šablonovitá a žádná z nich se mi nedokázala přiblížit ke krajině srdeční. I nadále tak v mých top zimních knihách zůstává Dcera sněhu, která mě okouzlila jak svojí poetikou, tak poselstvím příběhu a postavami, které mě dokázaly zasáhnout na pravých (vlastně levých :-) místech.

74 23.01.2020

"Nikdy a v žádném případě se nevzdávejte svých snů. Všechno dobré v životě je možné.
Posuzujte lidi dle jejich činů a charakteru.
Odpusťte svému největšímu nepříteli a odpusťte každému, kdo vám ublížil - uzdraví to vaši duši a osvobodí vás to." str. 192

Zpověď Evy Mozesové je, stejně jako u všech knih s podobnou tématikou, hodně silná. Eva s Miriam měly štěstí v neštěstí, že byly spolu. Mnohem víc, než přímo dění v Osvětimi, mě burcovala lidská nenávist a štvavost předtím, než byla celá rodina Mozesových převezena do koncentračního tábora a hlavně v poválečných letech... Nehodnotím literární kvalitu díla, je vidět, že Eva není spisovatelka, nicméně píše o věcech, na které bychom neměli zapomínat...

77 19.01.2020

Další z knížek, které by se měly dávkovat a číst po částech. Zhltnout najednou je chyba, protože se vám po čase začnou některé vtípky svým opakováním trochu zajídat. Já tu chybu udělat musela, neb nechci našim knihovníkům přidělávat vrásky na čele, nebo se dívat na vystřelující obočí při vracení knížky ala "A takže tady už mělo být vráceno..." Na druhou stranu nemůžu dát knize, kdy jsem se místy (obzvláště pokud došlo na historky života s úkliďákem, zážitků s dětmi, návštěvy lékařů a nákupních center) smála tolik, až mi tekly slzy, nějaké nízké hodnocení, protože takových knih moc není. A humoru není nikdy dost!

80 13.01.2020

Státní ústav pro kontrolu léčiv informuje, že Ždibřich byl schválen jako léčivo na blbou náladu všeho druhu. Dávkování: střídmě, nejlépe 2x-3x denně 6 ks. V tomto dávkování napomáhá nejvíce a taky vám léčivo déle vydrží. Jakmile dojdete na konec, přetočte zpět na začátek a začněte znova. Dokud vás smích nepřejde...
Ždibřich je naprosto rázovitá postavička. Trochu jako současný Jára Cimrman - filozof, ekolog, politolog, znalec psychologie a mezilidských vztahů a bůhví čeho všeho ještě. Intelektuál, který mluví plynně sarkasticky. Znát ho naživo, tak ho asi přerazíte koštětem, ale takhle se prostě necháváte bavit. A bavit, to on umí... Prostě nádhera. Kdo zatím nezkusil, nechť neváhá a pustí si Ždibřicha k tělu - a nezapomeňte na dávkování, viz výše.

70 13.01.2020

Knížka mi hodně připomínala těhotenství - víte, že se něco děje, ale nejdřív to ani není pozorovatelné, všechno je hezky pod pokličkou... A pak hlavně čekáte a čekáte a čekáte. Nic moc se neděje, sem tam nějaká nová informace, ale nic, co by člověka uzemnilo... Tak čekáte a proplouváte, místy se to trochu táhne, ale pořád to tak nějak běží kupředu. A pak to přijde. Konec naprosto úchvatný :-)
Stejně je to i s touhle knížkou. Do dvou třetin jsem jen čekala, až to konečně přijde... Ale nakonec jsem se dočkala :-) Poslední část knihy je naprosto skvělá, napěchovaná spoustou skvělých myšlenek a filozofických úvah, které mě fascinovaly - povážíme-li, že knížka vznikla před více než 60 lety! Jen nedělejte stejnou chybu jako já a nezačínejte číst hned po nějakém thrilleru, ve kterém se pořád něco děje. Tahle kniha chce čas, má svoje tempo, ale čtenáře na konci rozhodně odmění.
"Co byste si přáli vy nebo co bychom si přáli my, tu nehraje žádnou roli - taky by se to dalo říct tak, že vy i my si přejeme jedno a totéž - totiž přežít. Všichni jsme jen hříčky životních sil. Vy jste sice početně silní, ale mentálně nedostatečně vyvinutí, my jsme mentálně silní, ale fyzicky slabí: a teď nás příroda postavila proti sobě, kdo s koho. Je to možná z našeho i vašeho hlediska krutá zábava, ale stará, prastará. Krutost je tak stará jako sám život. Trochu se to zlepšilo: humor a soucit jsou nejvýznamnější z lidských vynálezů, ale nezakořenily ještě dost pevně, třebaže hodně slibovaly." str. 131
"Pokud chceš přežít v džungli, musíš se chovat podle jejích zákonů..." str. 143

83 10.01.2020

Perfektní příklad toho, jak má takový thriller vypadat. Osamocená žena v beznadějné situaci, kdy všechno hraje proti ní, ale ona se přesto nevzdává. Jde jí totiž o tu nejvyšší cenu - vlastní děti. Audru jsem obdivovala za její vnitřní sílu, tohle by jen tak někdo nedal... Za mě velmi povedené - napínavé, čtivé a nervy drásající.

96 08.01.2020

V době lehce povánoční, kdy se ve vzduchu ještě válí dostatačně neodvětraní spálení františci, je dobré zjistit, že to, co obvykle v našich končinách považujeme za vánoční horor, vlastně žádný horor ani není. Může být totiž mnohem, mnohem hůř. Nebo jste snad o vánocích viděli mrtvého Santu, mluvícího netopýra (pardon, kaloně), polonahou Bojovnici z béčkových filmů, která tak úplně nebere své prášky, zombíky, zhuleného policajta nebo snad poněkud zaostalejšího anděla? Já se bavila. Andělsky :-)

78 02.01.2020

V čase vánočním pohádek není nikdy dost. Navíc ty, co děti můžou vidět v televizi, rozhodně politicky korektní nejsou - ta necitlivost k ženským otázkám, minoritním kulturám a životnímu prostředí je prostě do očí bijící! :-D Ještě že nám pan Garner pohádky přizpůsobil na dnešní multi-kulti dobu. Zkuste to také - každý večer jednu pohádku před spaním a uvidíte, jak divoké sny budete mít :-) Já se střídavě bavila, střídavě mi bylo smutno z toho, kam se to vlastně řítíme. No zatím se smějeme, přátelé, zatím ano...
Ty nejlepší kousky: O Červené Karkulce, Popelka, Mášenka a tři medvědi, Kuřátko Mrňátko a Káčátko, které bylo posuzováno podle vnitřních kvalit a nikoli podle vnějšího vzezření. Z poslední jmenované pohádky malá ukázka:
"Moc rád bych vám pověděl pohádku o káčátku, které bylo posuzováno podle vnitřních kvalit, a nikoli podle vnějšího vzezření. Tak přešťastný krátký příběh by to byl.
Jenže samozřejmě i naprosto smyšlený. Na světě zkrátka taková laskavost a spravedlnost nevládne. Antropomorfizovat kachny domácí a přisuzovat jim takto velkorysou povahu by bylo směšné, zvlášť když mají v dané pohádce přestavovat lidi.
Místo toho vám tedy budu vyprávět o ubohém vejci, které se bůhvíjakou souhrou špatných náhod ztratilo, propadlo záchytnou sítí společenství žijícího na dvorku (ne doslova, protože to by byl skutečně krátký příběh) a ocitlo se v hnízdě mámy kachny. Tahle máma kachna žila sama, byla na to pyšná a ráda vzala na svá bedra zodpovědnost za další vajíčko. Nedá se říci, že naše vejce mezi svými spoluvejci jakkoli vynikalo. Každé bylo samozřejmě svým způsobem výjímečně výjímečné. Když se totiž všechna kachňata vylíhla, bylo jasné, že jedno z nich je tak výjimečné, že při pouhém pohledu na ni/něj by jednomu upadl zobák.
"No nazdar," hlesla kachna a rozpomínala se na všechny kačery, které v posledních měsících poznala. co se dělo během toho víkendu v Kodani? Jistě, byla tma jako v pytli, ale opravdu byla tak sjetá?
Ale svébytně hezkému kachněti na vzhledu vůbec nezáleželo. Plavalo jako její/jeho bratři a sestry. Jedlo řasy jako její/jeho bratři a sestry. Mučilo intelektuálně znevýhodněné lovce kanadskými žertíky jako její/jeho bratři a sestry.
Mámu kachnu ale nic z toho nedokázalo utěšit. Měla se svými káčaty velké plány: zapsat je na nejlepší soukromé školy přihlásit na hodiny tance a gymnastiky, tenisový tábor, letní stáže v hlavním městě. A to všechno teď bylo ohroženo, protože společnost i ona sama byly vzhledisticky zaujaty. ..."

66 31.12.2019

Takže takhle - Petra Dvořáková píše skvěle. Podařil se jí mistrovský kousek - napsat román o chlapovi, kterého by jste nejradši co chvíli zlískali, případně řádně nakopali do míst, kde by si to mohl líp pamatovat... Jenže zároveň ho prostě a jednoduše chápete. Je fakt, že Hynka Grábla asi nejlíp pochopí ti, co jsou přesně v jeho věku - tedy mládí v zádeli a do důchodu daleko... Ti mladší budou kroutit hlavou, co to ten stařík blbne a starší si zas možná postesknou "To za našich mladých let..." Ale ve skutečnosti to úplně perfektně sedí...
Naprosto skvěle je zpracované i nemocniční prostředí (to už Petra Dvořáková dokázala v posledním příběhu Sítí) - a jestli si myslíte, že tohle je fikce a takhle to v našem zdravotnictví nechodí, tak z vlastní zkušenosti můžu říct, že se možná Petra Dvořáková naopak ještě drží docela zpátky... Tady je naprosto jasné, že autorka má zdravotnické prostředí skvěle zmáknuté. Jak se ale dostala do hlavy nějakého chlapa, aby takhle odvyprávěvěla čistě chlapský příběh v ich-formě tak, že jí zbaštíte každé slovo, to asi zůstane jejím tajemstvím. Já nadšeně tleskám, volám BRAVO a těším se na další knihy! Myslím, že víc čtenářů by ocenilo spin-off pohledem ženských postav - mohly by se klidně střídat všechny ty hlavní - Markéta, Andrea, Anička, paní Grábelová...
"Zavřu oči zabořím nos do jejího výstřihu a nasaju vůni těla. V tu chvíli vím, že není žádná správná cesta. Že nedokážu být ani rovnej, ani křivej. Můj život se rozlomil vejpůl a já už nečekám žádný pevný lano, který mě bude jistit a táhnout bezpečně k cíli. Musím se spolehnout jen na to, že celá ztracená minulost je ve mně zapsaná a vždycky bude určovat, kým jsem a kým se stanu. Nezbývá než jen dál hrát na tom svým malým pódiu plujícím ve vlnách a věřit, že se nepotopím na úplný dno. Protože život bude ubíhat dál, bez ohledu a to, co si o něm myslím a jestli právě tenhle den není ten poslední.
A jediný, co v tom všem potřebuju, je ta úplně obyčejná a směšná útěcha. Ta, která mi dá možnost vydržet, než se zase dostanu nad hladinu a budu se moct nadechnout. Protože udržet se v životě nad hladinou trvale je pro člověka nemožný." str. 349

128 27.12.2019

Rozhodně nečekejte klasické sci-fi. Spící obři jsou rafinovanou kombinací sci-fi námětu se silným politicko-sociálním podtextem. Takže mimozemské prvky jsou spíš takovou nahrávkou pro politikaření a pletichy - ale ne že by to vadilo! Styl vyprávění k příběhu krásně ladí - jde v převážné většině o rozhovory pana Tajemnéhotahajícíhozavšechnynitky s osobami více či méně zainteresovanými na zvláštním projektu sestavení mimozemského artefaktu. A ačkoli se toho zas tak moc nestane, přesto stránky sviští nadsvětelnou rychlostí a člověk se rozhodně nenudí. Já byla spokojená.

64 14.12.2019

Další z mojí soukromé čtenářské výzvy - tentokrát MR (Must Read) od dcery, fanynky seriálu Riverdale. Musím uznat, že knížka je opravdu hodně čtivá a v určitých pasážích se od ní špatně odtrhává. Jelikož je ale primárně cílená na mládež, najdou se tu i klasické klišé daného žánru (drsňák, co je vlastně hrozně milý kluk nebo ovladatelná krasotinka, která se ale v průběhu děje mění na samostatnou a sebevědomou holku ...). Přesto jsem si čtení užila - hlavní postavy jsem si oblíbila bez výjimky všechny a moc se mi líbilo, jak se s celou situací každý z nich popasoval. Téma vlivu sociálních sítí a otázky skutečného přátelství jsou tady zpracované velmi dobře, takže pokud je vám sladkých ...náct a ještě jste tuhle knížku nečetli, směle do toho :-)

75 01.12.2019

Čteno synům před spaním a řeknu vám, že není lepší metody, jak je dostat brzo do postele, než říct: "Když se nebudete loudat, můžeme toho víc přečíst."
Will se pořád dál vyvíjí a osamostatňuje. Halta už si v tomhle díle moc neužijeme, zato Will dostává novou psí průvodkyni. Jeho úkol je opět zajímavý, jen chvilku trvá, než se k němu dopracujeme (ale tak to zatím bylo u všech předchozích dílů - delší rozjezd, ale pak najednou neskutečný dějový fičák). Každopádně i tohle by se u dalšího dílu mohlo změnit, protože tentokrát nejde o dokončení dobrodružství - naopak na konci čeká takový cliffhanger, že doporučuji už mít po ruce hned další díl...

67 27.11.2019

Ender mi dal pořádně zabrat. Čekala jsem jedinečnou sci-fi lahůdku, kterou smlsnu jako malinu, místo toho mám ale na patře podivnou pachuť. Ale začněme od začátku - na začátku jsou děti. I na konci jsou děti, jen trochu starší a o dost "vycvičenější". Děti ve všeobecně chápaném smyslu ale nečekejte - smířila bych se ještě s tím, pokud by autor svoje bojůvky s laserem v beztížném stavu provozoval s teenagery, nebo alespoň pravidelně nepřipomínal ten naprosto nevěrohodný věk (když už se vám skoro podaří vytlačit věk šest let z hlavy, autor vám mistrně předhodí dialog důstojníka s Enderem, ve kterém se dozvíte věk na den přesně). Mezitím nekonečný bojový výcvik, ze kterého by muselo hrábnout úplně každému. A psychohrátky, ze kterých už hrabe hlavně důstojníkům... A konec dobrý? No ne až tak úplně...
Sice neznám původní povídku, kterou autor rozpracoval, ale nemůžu se zbavit dojmu, že by pro mne byla o dost stravitelnější. Nu což, i ty nejvíc vychvalované delikatesy nemusí chutnat každému...

82 26.11.2019

Tuhle knížku jsem četla ze dvou důvodů - jednak jsem chtěla vědět, jak Petra Soukupová zvládne knížku pro děti a za druhé jsem jí dostala jako povinnou četbu od svého nejmladšího učitele (aneb "Mami, tuhle knížku si musíš přečíst."). Pokud na knížku nahlížím svou dospěláckou optikou, moc mě nenadchla - Martina vylíčená jako pěkně vzpurné a sebestředné kvítko... Ale optikou dětského čtenáře chápu, co je na knížce atraktivní. Není tak učesaná, je ze života, popisuje velmi realisticky vztahy mezi dětmi (a to vůbec ne jen ty pozitivní)... Takových knížek pro děti upřímně moc není. Syna knížka nadchla a po přečtení mu v očích zářily hvězdičky - takže pokud je vám kolem deseti, můžete si je k mému hodnocení přičíst...

67 22.11.2019

Původně jsem půjčila pro dceru, ale už v knihovně mi bylo jasné, že téhle knížce už dávno odrostla. I tak jsem jí vzala domů, třeba se někdo chytne. A chytil se Chytil nejmladší :-) Graficky naprosto dokonalá knížka, příběhy napsané velmi hezky, motivačně. Je jasné, že některé dívky a jejich životní příběhy vás zaujmou víc, některé méně (je to věc osobního vkusu), ale jako celek velmi vydařená knížka pro děti (ne nutně jen dívky) kolem 10 let. A teď se v zájmu genderové vyváženosti vrhneme ještě i na 20 výjimečných kluků, kteří změnili svět...
Děkuji Val, jejíž komentář mě ke knížce nasměroval :-)

72 20.11.2019

Velké dějiny válcují malé lidské životy... Pro tuhle knížku bych asi nenašla dostatek superlativů, proto jen smekám pomyslný klobouk a klaním se autorovi až k zemi. Michal Vrba už mi před časem vpálil ránu mezi oči Prakem a teď se mu znovu podařilo mě dostat do kolen s touhle povídkovou knížkou. Pět nezapomenutelných příběhů, rafinovaně pospojovaných do pomyslného kruhu. Mění se historické podmínky, ale lidstvo zůstává stejné. Jedna z mých nejlepších letošních knižních přítelkyň, kterou už nepustím, zůstává se mnou (od přečtení se k jednotlivým osudům pořád vracím a mám takovou "filozofickou")... A musím pochválit i nádherné grafické zpracování. Zkrátka tahle kniha nemá chybu. A už teď trpím sentimentální náladou z dočtení...

81 16.11.2019

Pokud se v knize prolínají dvě časové roviny, bez výjimky je pro mě vždy ta z minulosti mnohem lepší. U téhle knihy se mi ze začátku líbily oba příběhy... Dění ze současnosti (nebo tedy přesně řečeno z blízké minulosti - děj se odehrává mezi lety 2002 až 2005) bylo rozehrané velmi dobře - Američanka v Paříži, která tam žije už dlouhé roky, přesto pořád tak úplně nezapadá... Líbily se mi Juliiny myšlenkové postřehy a sympatizovala jsem s ní. Jakmile se ale děj začal posouvat do přeslazených klišé, bylo po nadšení. Konec jako z filmu Inge Lindström jsem těžce vydýchávala. Jak jen mohla autorka tak skvělé, neotřelé a neznámé téma nuceného odsunu židovského obyvatelstva z Paříze roku 1942 zabít lacinou sladkou vatou prostě nepochopím...
Co se ale týče příběhu Sarah, tam je to na čistých pět hvězd. Hltala jsem každé slovo, byla zděšená, měla společně s malou Sarah strach, ale zároveň jsem společně s ní doufala, že se stane zázrak... To už prozrazovat nebudu, její příběh je opravdu hodně emotivní a rozhodně stojí za přečtení.

75 12.11.2019

Ani na chvilku nepochybuji, že kdyby místo mě u nás bydlela Marie Kondo, byl by v naší domácnosti mnohem větší pořádek. Úplně jí vidím, jak vchází do domu, obřadně pokleká uprostřed obývacího pokoje, navozuje tichý dialog s naším domem o tom, kde je největší problém... Skončilo by to ale bezpochyby vraždou. Jen nevím, jestli by dřív Marie umlátila manžela úlem, který by našla odložený na terase, nebo by jí manžel zaškrtil děravou ponožkou, kterou by se snažil ukrýt v garáži s tichým mumláním: "Tyhle se ještě dají použít jako pracovní..."
Z historických důvodů je ženské pokolení rozděleno na uklízečky, které ometaly pavučiny z jeskyně a kuchařky, které se staraly o to, aby se nespálil mamut. Já jsem si až do přečtení téhle knihy myslela, že jsem jasná úklidová skupina, ale Marie je rozhodně úplně jiný level uklízečky... Fascinuje mě, pokud někdo z jednoduché poučky "Vyhoď krámy a zbytek ulož.." dokáže sepsat celou knihu a založit si na tom výdělečný podnikatelský plán. V tom je Marie Kondo (ani nechtějte vědět, jak jí přejmenoval manžel, protože z toho by nejedné feministce naskákaly pupínky na ušních boltcích) naprosto bezkonkurenční - to se jen tak někomu nepovede...
Připravte se na hoodně opakování (neboť opakování je matka moudrosti), takže základní poučku vám Marie doslova vmlátí v mnoha různých podobách do hlavy. Krom toho je to vata. I oslavovaná metoda skládání se hodí jen pro ty, kdo mají ve skříních šuplíky, ne police. Takže jediný užitek, který nakonec z knihy mám, že s Marií můžu strašit manžela a děti. "Marii na tebe..." je u nás teď ustálené slovní spojení...

86 10.11.2019

Konzumací mrkve se vám zlepší zrak, ale po houbách uvidíte, co jste ještě neviděli... A u téhle knížky si přečtete něco, co jste ještě nečetli :-) Perfektně propracovaný svět nám paní Kadlečková naservírovala, jen co je pravda! Jen jsem občas měla při čtení takové menší výpadky - chvílemi jsem hltala každé písmeno a pak přišla pasáž, kdy jsem zívala nudou. Doufám, že tohle v příštích dílech paní Kadlečková trochu vytuní a já budu lapená úplně. Ale už teď musím říct, že tahle terransko-össenská psychedelie má hodně do sebe :-)
PS: A taky vsázím domácí Koh-i-Noor, že paní Kadlečková má nějakou tu psychoaktivní zkušenost za sebou :-) Vlastně jsem jich v knize našla několik :-)

76 06.11.2019

Uznávám, že tahle knížka kratičkých fejetonů se mi líbila víc, než předchozí Vaněčkova Chceš-li pobavit Boha, seznam jej se svými plány. Asi už jsem byla víc připravená na to, že to nejsou fejetony k popukání, ale spíš postřehy ze života různého druhu (a tentokrát s bonusem - některé skutečně i pobaví). Ideální čtení na večer, kdy si potřebujete vygumovat vlastní hlavu od běžných starostí...

63 22.10.2019