Chytuš komentáře u knih
OK, takže bez toho miniaturního spoileru, na který jsem sice na začátku komentáře upozornila, ale zřejmě i tak vadil (kdo si chce oba texty srovnat, původní komentář přesunutý do diskuze):
U tohoto románu oceňuji krásnou češtinu, která čtenáře přenese do předválečné a válečné doby. Jako bych místy sledovala černobílý dobový film. Potud naprostá spokojenost. Čiré nadšení ale u mě postupem děje trochu vystřídal pocit, že si se mnou autor zahrává až moc. Nedokážu to přesně specifikovat, ale jakoby už byl celý děj tlačený příliš přes (negativní) emoce. Vím, že to k takovému silnému tématu patří, ale na druhou stranu mi některé pasáže prostě přišly příliš nepřirozené.
Pozor, v komentáři je drobný spoiler...
U tohoto románu oceňuji krásnou češtinu, která čtenáře přenese do předválečné a válečné doby. Jako bych místy sledovala černobílý dobový film. Potud naprostá spokojenost. Čiré nadšení ale u mě postupem děje trochu vystřídal pocit, že si se mnou autor zahrává až moc. Nedokážu to přesně specifikovat, ale jakoby už byl celý děj tlačený příliš přes (negativní) emoce. Vím, že to k takovému silnému tématu patří, ale na druhou stranu mi některé pasáže prostě přišly příliš nepřirozené (například vzpomínky malého Karlíka, v té době pětiletého...).
Uff. Depresivní. Hodně. Ale to u Petry Soukupové nemůže překvapit. Strohé stylem, hutné obsahově. Epické drama, rozehrané minimalistickými prostředky. Na prvotinu velmi dobré.
Jen pořád přemýšlím, opravdu jsme na tom takhle špatně? Osamocené bytosti v moři sociálních vztahů?
Touha po lásce, uznání, sounáležitosti... V podání Soukupové ale touha nenaplněná... Štestí a naděje? Tu tady nehledejte. Možná jen náznakem, kapka v moři...
Čtecí návrat po více než 20 letech... Musím uznat, že jako studentce se mi knížka líbila mnohem víc - jednak jsem neměla načteno a tehdy mi ani nevadil ten legrační pohled "do budoucnosti" - na léta 70. a obzvlášť pak na rok 2000... Je zajímavé, kam si autor představoval, že se společnost od 50tých let (kdy kniha vznikla) posune. Pro mě osobně ale ve výsledku teď už poněkud rušivé. Pokud by autor události přesně nedatoval, bylo by to parádní odpočinkové a nadčasové sci-fi... Takhle už jen nostalgicky úsměvné. Ale odpočinkové je to pořád :-)
Tak u téhle knížky jsme si to s dcerou prohodily. Původně jsem půjčila pro ní, jelikož jsem jí (zcela mylně) pokládala za typickou YA literaturu, byť s přidanou hodnotou slušného a rozhodně neotřelého dystopického nápadu. Dlouho, předlouho ležela v jejím pokoji, snažila se jí přelouskat, ale nešlo jí to, prostě se nedokázala začíst a vzdala to. Takže přišla řada na mě. Musím říct, že i pro mě byl začátek prostě neuchopitelný, zřejmě pro to, že jsem na celou situaci nahlížela optikou současnosti, společnosti, jak jí máme nastavenou teď. To je ale skoro stejná chyba, jako považovat tuhle knížku za typickou YA. Je jasné, že z našeho současného pohledu je popsaná společnost naprosto nepochopitelná. Ale pokud se nad nastíněnými podmínkami zamyslíte, tak už to z pohledu téhle budoucí společnosti tak nelogické není. Počatý lidský život je posvátný a nesmí být za žádnou cenu zmařený. Každé dítě má právo na to narodit se. Má právo na prožití dětských let. Ale pak přijde puberta. A problémy - nejen s hledáním své identity (všichni víme, s čím je takové hledání vlastní identity spojené, že), ale tady i s tím, že pokud hledáte příliš divoce, hrozí vám rozpojení. Pokud nemáte rodiče a ani žádné vynikající nadání, máte rozpojejí také jisté. A to je asi jediný YA prvek - hrdiny jsou logicky dospívající. Ale dál už máte pekelně dobře skloubenou akci, napětí, zvraty, skoro až hororové prvky (popis rozpojení) a k tomu filozofické otázky, které vám při čtení budou vířit hlavou. A to je mnohem víc, než může nabídnout nějaká YA tuctovka!
Už hodně dlouho se mi nestalo, že by se mi knížka tak moc zadřela pod kůži, jako tahle. Hltala jsem každé slovo, celé 20. století se přede mnou rozvíjelo v celé své nahotě. Netvrdím, že sedne úplně každému, ale já byla naprosto fascinovaná. Na jedné straně strohé a jednoduché vyprávění, na druhé straně tak silný příběh, který čtenáře neušetří v ničem. Ano, přiznávám, brečela jsem. A ne jednou. Jsem autorovi vděčná, že se nesoustředil jenom na šílenosti socialistického režimu (a že jich bylo), ale že velmi trefně rýpe i do let porevolučních. Doba se změnila, ale lidi, lidi zůstávají pořád stejní.
"Svobodu si musíš vybojovat a mít ji v sobě."
"Mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, nemá žádnou... Národ nepředěláš, ledaže bys měl na to staletí, jenom davy můžeš vést dnes tak i zítra tak. Kdo nenávidí, měl v sobě tu nenávist vždycky, kde by se v něm tak najednou vzala! Kdo sloužil, bude sloužit dál, kdo chtěl dobré, bude zase chtít dobré. Ani vůle se nemění. Nedívej se do tváře, která se změnila, nikdo se nestane krásnější tím, že změnil tvář."
Nezdá se vám tohle aktuální a nadčasové? To je citát od Karla Čapka, velmi trefně v Mlýnu použitý. To mi připomíná, že musím oprášit nějaké Čapkovy knihy, čtené už tak hrozně dávno, zřejmě v nich zase najdu něco úplně nového... Ale zpět k Mlýnu - tenhle román rozhodně doporučuji. Velmi silný čtenářský zážitek, který si určitě v budoucnu hodlám zopakovat.
Znovu musím hýřit superlativy. Četli jsme na střídačku s manželem synům před spaním a pořád nás to všechny náramně baví. Dokonce tak moc, že když nebyla zrovna řada s předčítáním na mě a já se mohla pustit do své skoro každodenní večerní kratochvíle (=žehlení), dotáhla jsem si žehlící prkno tak, aby mi neutekl ani kousek z příběhu :-) Will už nám pěkně vyrostl, však už je hraničářským učněm pátý rok! Putování pouští bylo zajímavé a napínavé, došlo i na spoustu hrdinských činů (nejlépe na poslední chvíli nebo na konec kapitoly, aby to bylo co nejnapínavější :-) S tím jak nám původně dětští hrdinové dospěli, přitvrzují i záporáci... Parádní čtení pro všechny dobrodružné duše bez ohledu na věk :-)
Občas (naštěstí ne příliš často) mám chuť oživit v sobě tu pravou vrkající a tokající romantičku a pustím se do nějakého sladkého čtení. Bohužel ta moje část, která je cynická ke všem vztahovým peripetiím na papíře si tuhle nebohou romantičku v komatu zatraceně dobře hlídá a skoro nic z těch sladkých, oživujících slaďáren k ní nepustí.
No nebylo tomu jinak ani v tomhle případě. Tokání ústřední dvojice mi nejdřív přišlo docela vtipné, ale postupem času (a vztahových klišé) místy až protivně pubertální. Asi se vztah dá postavit na neustálých sarkastických hláškách, jídle, svalech a osloveních à la žáků 3B, ale to tedy není to pravé Oříškové pro mě... Ale možná bych se přes tohle všechno ještě přenesla s tím, že je to prostě sladká literatura se špičkováním ústřední dvojice. Co mě ale úplně odrovnalo byl konec, který se vůbec nehodil k 95% předchozího příběhu. Jakoby autorka najednou nevěděla, jak se čtenářem pořádně citově zamávat, proto vytáhne kartu nejvyšší...
Při čtení na vás dýchnou staré, meziválečné časy, slunce, moře a pohoda. V hlavní roli Korfu se svojí faunou (bohatou, ani jsem nevěděla, kolik zvířátek se dá na tomhle krásném řeckém ostrově potkat) a ztřeštěná Durrellovic rodinka, trousící kolem mračna suchého anglického humoru. Co víc si přát?
Je k neuvěření, jak Orwell skvěle tuhle bajku vystavěl. Není to žádné čtení mezi řádky, tahle alegorie je naprosto přesná, odráží historické události a naprosto nikoho nemůže nechat na pochybách, kdo je v příběhu kdo...
Je k neuvěření, že Farmu zvířat v Anglii nejdřív vůbec nikdo nechtěl vydat, aby se soudruzi nerozhněvali. Zato s příchodem studené války se vydavatelé mohli přetrhnout, aby mohli vydat zrovna oni... Svoboda slova? Asi stejná, jako dnes. Můžeš mluvit, ale některé věci lépe nerozebírat, abys nebyl označkován třeba jako štváč proti spojencům. A já myslela, že praví kamarádi vydrží i kritiku...
A do třetice je k neuvěření, jak jsou některé z charakterů stále platné i v dnešní době. Tolik Pištíků ve vládě, jen neslouží jen jedinému Napoleonovi, ale své pravdě dokáží snést jakékoli (i několikrát překroucené) argumenty...
Další z must-read mé dcery (tuším, že teď v prázdninovém období zdaleka ne poslední...). Co se Prvnímu konci nedá upřít je parádní grafické zpracování, nápadité a neokoukané. Ale... Děj pro staré cyniky poněkud rozvláčnější, což jsem ovšem obstojně vyřešila indiánským čtením (aneb kus přečti, kus přelítni očima). Čím víc jsem pokračovala ve čtení, tím bylo jasnější, že pokud budu chtít doběhnout do zdárného finiše, budu muset začít při čtení odpojovat mozkové buňky. Těch chuděr odpojených bylo nakonec tolik, že už jsem měla vážný problém rozeznávat písmenka, nicméně po lítém boji se nakonec zadařilo a První konec mám za sebou (Poslední začátek pro své vlastní dobro otevírat ani nebudu). Závěrem - pokud rok vašeho narození začíná číslicí 2, můžete si k mému hodnocení klidně i 2 hvězdičky přihodit...
Téhle knížce se nedá upřít čtivost a slušné tempo, což je přesně to, co mladí čtenáři vyhledávají. Na druhou stranu tohle bych svým dětem rozhodně ke čtení nedala - ještě pořád mám v živé paměti noční návštěvy u nás v ložnici s tichounkým "Mami, já se bojím..." Zaplaťpánbu je tohle období už za námi a já rozhodně nemám chuť ho jakkoli vracet zpět... Ani já nejsem nějaký milovník hororů a nechuťáren, takže to bylo místy dost i na mě... Pokud by tedy mělo padnout do rukou dětem, tak jen dosti otrlým...
Každopádně příběh zajímavý, jen mě trochu zaskočil otevřený konec, teprve pak jsem si přečetla, že REMADE je prvním dílem chystané trilogie. Tak snad nás vydavatel nezklame a dotlačí i další dvě knihy!
Zřejmě jsem byla přetěšená... Téma Sudety a vztahy mezi Čechy a Němci je pro mě osobně velmi silné, takže jakmile jsem tuhle knížku na DK objevila, věděla jsem, že to bude něco přesně pro mě. Začátek perfektní, na zvláštní styl vyprávění jsem si zvykla hodně rychle... Problém nastal mezi dvěma světovými válkami, tam jsem začala ztrácet zájem o další dění a ačkoli mě následné události zase vrátily zpět do děje, prvotní nadšení už bylo bohužel pryč... Každopádně je tahle knížka určitě v mnohém vyjímečná - stylem vyprávění i tématem, o kterém se sice už nemlčí, nicméně je v místní kotlině stále tak trochu přehlížené...
Jako vždy parádní - spojení černočerného humoru a historie u nás doma prostě frčí. Jen jsem si lámala hlavu s tím, co jsou to ty "ošumělé hrady" - na to jsem ale nepřišla ani v průběhu čtení - svitlo mi až poté, co jsem si zjistila originální název "Dark Knights and Dingy Castles" - ups, zřejmě mělo být "omšelé" hrady :-D Každopádně i tak doporučuji!
"Dějiny dokážou být někdy děsivé, protože učitelé a rodiče od vás očekávají, že se je budete celé hodiny biflovat...
Problém je v tom, že dějiny se moc zjednodušují.
Nikdy není nic jednoduché. Vezměte si například válečníky. Když byl člověk bohatý, vezl se na koni, byl dobře živený a zdravý. A pokud padl v bitvě, zacházelo se s ním jako se šlechticem. Když byl člověk chudý, šlapal mrazivým blátem nebo dusivým prachem bosýma nohama, polomrtvý hladem a nemocný. A pokud padl v boji, skončil většinou jako zvíře na porážce. Bum, šmik - a bylo to!
Tahle kniha je hlavně o těch bohatých na koních. Ne, nejsou tu žádná nudná fakta o jejich holenních brněních a nákolenících, ale zajímavé skutečnosti, které opravdu potřebujete znát, například co to byly halapartny a jak se s nimi strhávali rytíři z koní. Protože holenní brnění a nákolenice jsou jenom kovové pláty na ochranu holení a kolen a ukážou vám je v každém starém muzeu. Ale halapartny jsou ostré zahnuté nože na dlouhých tyčích, na kterých byly háky na strhávání rytířů z koní. Používali je obyčejní pěší vojáci. Jakmile byl obrněný rytíř na zemi, pěšák ostrým a špičatým koncem halapartny našel skulinku mezi dvěma pláty brnění a do té pak halapartnu vrazil.
Kdybyste byli mrznoucí a hladovějící sedláci s halapartnou na krku bohatého a tlustého chlapa v konzervě, co byste udělali? Právě o tom by se v dějepise mělo mluvit: o lidech. Jak se chovali? A proč se tak chovali? A co byste dělali vy, kdybyste byli v jejich kůži... nebo spíš v jejich hadrech?
V knize najdete vyprávění o bojechtivých jezdcích na koních - o nebezpečných zabijácích a temných rytířích. Byli to muži, kteří o sobě všude tvrdili, že jsou věrní svému veliteli (kdo by jim věřil?), ke všem zdvořilí (to sotva) a ochraňujících slabé (to snad nemysleli vážně!).
V této knize je řeč i o domech, ve kterých žili a o které bojovali... tedy o jejich hradech. Chata u Berounky by pro takového rytíře nebyla dost dobrá. Ten si musel postavit nóbl haldu kamenů se spoustou chodeb a věžiček s točitými schody. Byly to ponuré stavby, od krví pocákaných hradeb až po zatuchlé podzemní kobky. Proč si nepostavili chalupu třeba někde u Chrudimi nebo vilu v Bydžově? Protože si mysleli, že hrady jsou bezpečné! Existoval vůbec nějaký způsob, jak takový nedobytný hrad zdolat a jeho zoufalé obránce pobít? Když budete číst dál, dozvíte se to..."
Ne, tohle není žádné sci-fi, ale parádní čistokrevný dobrodružný příběh zcela určitě ano. Má všechno, co by měl dobrodružný žánr nabídnout - drsné muže, správňáky, krásnou a odvážnou dívku, slizké nepřátele, boj za spravedlnost, napínavou zápletku .... To všechno podané moderní formou a velmi čtivě. I přes úctyhodnou tloušťku knihy jsem se příběhem prokousala dost rychle. Až tak rychle, že už teď mě dočtení mrzí. Klidně bych v Amanzi ještě ráda pobyla, takže pokud by se autor rozhodl pro pokračování, nebudu váhat ani chvilku!
Autorovi se skvěle podařilo pomocí různých forem psaní (Nicovy vzpomínky a deníkové záznamy různých dalších postav) nepřímo popisovat charaktery jednotlivých postav. Tak jen pro ukázku - vzdělaný lidumil Willem Storm:
"Dokonalým příkladem mýtu, který přes noc změnil lidské chování, je francouzká revoluce. V roce 1789 obrovský počet Francouzů odmítl mýtus o božském právu králů vládnout a přijal mýtus o svrchovanosti lidu.
Je fakt, pokračoval táta, že lidská schopnost vytvořit sociální konstrukt, imaginární realitu mýtu a uvěřit v něj vedla přímo k naší schopnosti spolupracovat v počtu tisíců a později milionů lidí. Jako lidé, národy, spojenci. Táta se rozesmál a řekl, že nejlegračnější podobu na sebe tahle věc vzala ve světě sportovního fandovství. Sportovní fandovství bylo podle táty tou nejnevysvětlitelnější fikcí a sociálním konstruktem vůbec.
Tyto konstrukty nám ale umožnily spolupracovat a spolupráce z nás učinila nejmocnější živočišný druh na planetě."
Oproti přímočarému Domingovi:
"Proč jsi je zastřelil? Ty poslední dva?"
"Znáš mou mantru."
"Ten druhý chlap mě chce zabít. Když zaváhám, zemřu?"
"To je ona. Nico, jsou to zvířata. Když tě nedostanou dnes, dostanou tě zítra. Nikdy na to nezapomeň."
Opět parádní počin, jak vtipnou formou nacpat dětem do hlavy základní historická fakta - tentokrát o první světové válce. Pravda, místy poněkud černější humor, ale co by jste taky čekali od Angličana? :-)
Jen pro ukázku - proč si voják nikdy nemá dělat starosti?
Když jsi voják, můžeš být buď na bezpečném nebo nebezpečném místě.
Když jsi na bezpečném místě, nedělej si starosti.
Když jsi na nebezpečném místě, můžeš být buď zraněný, nebo nezraněný.
Když nejsi zraněný, nedělej si starosti.
Když jsi zraněný, může jít o lehké nebo těžké zranění.
Když jde o lehké zranění, nedělej si starosti.
Když jde o těžké zranění, můžou se stát dvě věci:
Buď se z toho dostaneš, nebo zemřeš.
Když se z toho dostaneš, nedělej si starosti.
Když zemřeš, nemůžeš si dělat starosti.
Proto si voják nikdy nemá dělat starosti.
Odpusť, že jsem se vrátil je podle mne trochu zavádějící název. Společně s anotací do mě už před čtením zasel názor, že hlavní hrdina zřejmě dojde k tomu, že boj za ideály byl mnohem lepší, než se vrátit zpět ke své rodině. Ale pozor - takhle to vůbec není! Zkrátila bych název jen na "Odpusť", bylo by to mnohem výstižnější - odpusť druhým, odpusť i sobě. Každý si nese kousek nějaké viny, každý se s ní musí vypořádat... Válečná vřava utichla, ale boj zuří dál. Nepochopení a špatná komunikace může rázem vyhloubit zákopy i tam, kde by měl být člověk nejspokojenější - doma. Naprosto skvěle podané odlišné mužské a ženské vidění celé situace, skvěle zasazené do doby vzniku nové, křehké republiky. Celá knížka pro mě osobně byla hodně dojemná, poetická a navzdory těžkému tématu krásná. Jedna z těch, které mi z hlavy rozhodně nevyšumí.
Nevím, proč tak krásný příběh není víc propagovaný, dosavadních 30 hodnocení a 10 komentářů je pro takový skvost opravdu málo. Lidé, neváhejte a čtěte...
Vzhledem k tomu, že jsem nedávno četla Malevil, nemůžu se ubránit malému srovnání. Malevil je určitě stylisticky mnohem lépe zvládnutý, nicméně Třetí vlna mě dostala o dost víc. Příběh je aktuálnější a zasazení převážné většiny děje do paneláku na okraji nejmenovaného českého města bylo naprosto skvělým prvkem. Autor navíc velice přesvědčivě vylíčil dění kolem zhroucení civilizace tak, jak jí známe. Místy mi až běhal mráz po zádech, jestli neměl nějaké prorocké sny... Vyprávění svižně odsýpá, knížka je dělaná formou deníkových záznamů, kdy si říkáte, tak ještě kousek, ještě kousek a nakonec je z toho několik stran :-) Na druhou stranu ale tohle rozkouskované dění místy uškodilo - některé situace byly jen načrtnuté a dál už nijak nepokračovaly (žloutenka v komunitě, místnost pro modlitby...). Pro mě velké překvapení, čtenářům postapo by tahle knížka rozhodně neměla ujít!
Rafinovaně jsem četla hned za jinou "multidimenzionální" knihou ze série Ohnivák - bylo znát, že tahle je trošku dospělejší. Ale zase ne o moc. V obou jde totiž hlavně o emoce a akci. Jelikož akčnosti jsem čekala u téhle knížky o trochu míň, zato vědeckého přístupu o trochu víc, nemůžu po přečtení říct, že by se mi jedno, nebo druhé úplně splnilo. Jasně, celý příběh byl čtivý, hnal se jak uragán dopředu, nicméně mě pořád v hlavě leží ta jedna obrovská nelogičnost hned ze začátku, kterou jsem prostě autorovi neodpustila. Nicméně je to kniha, která asi každého přinutí přemýšlet "co by kdyby" v souvislosti s vaším současným já, takže za přečtení určitě stojí.
Asi bych to přátelé shrnula tak, že v některé dimenzi určitě existuje Chytuš, která je z knížky unesená a uděluje nejvyšší možný počet hvězdiček, v jiné zase ta, kterou knížka vůbec neoslovila... Takže si bude muset vaše současné já v této dimenzi udělat představu samo...
Povinná literatura... Pro školní dorost je to Shakespeare, Mácha, Jirásek... Pro matky pak do tohoto okruhu spadají knihy: "Mami, to si musíš přečíst, to je ta nejlepší knížka na světě...". Vzhledem k propasti skoro 30 let musím konstatovat, že není. Na druhou stranu to není nic průměrně pubertálního, romantiky je v knížce tak akorát a dokonce najdete i poměrně dobrý sci-fi motiv s přiměřeným příběhem (na můj vkus už po předchozích dvou dílech ohraným, ale pokud vás předchozí díly zaujaly, ani tenhle vás nezklame).