ciaram komentáře u knih
Píšu komentář až po delší pauze po dočtení. Já knižně pozřu skoro vše, takže i toto jsem přelouskala celé, protože, co si budeme nalhávat, Mead umí psát čtivě. Jenže jak píše Nelly - zrovna tento příběh je obyčejný - průměrný. Stále jsem čekala, že se něco stane, ale ono ne. Jako by VA a Třpytný dvůr psaly dvě rozdílné autorky. U autorky jsem prostě zvyklá na vyšší standard a hlavně originalitu (VA i Neslyšno).
Tady mě navíc dost štvala skutečnost, že autorka vzala téma kolonizace USA (od plavby přes moře, "nákup nevěst", rýžování zlata, boje s domorodci, "puritáni" atd. ) a aby se mohla dopustit historických lapsů, tak území, domorodce (btw. jeden národ silně připomíná Skoty) i náboženské skupiny, pojmenovala dle vlastní fantazie (to byla snad jediná chvíle, kdy svou fantazii v této knize využila). Prostě jsem čekala něco jiného, než čeho se mi dostalo.
Autorka jde přímo k věci, velice poutavě a přitom vůbec ne rozvláčně seznamuje čtenáře s událostmi, které vedly ke vzniku Protektorátu (přezdívanému Protentokrát). V následujících kapitolách se pak věnuje různým oblastem života obyčejného člověka. Oceňuji citlivé citace vzpomínek či konkrétních projevů. Získala si mě dobovými vtipy, které dokazují, že člověk nepřichází o smysl pro humor ani v tak těžké době.
Ukázka:
Šel starý Hácha po ulici a ztratil kapesník. Chodec jej zvedl a presidentovi podal. Hácha mu dlouho a dlouho děkoval, až to bylo občanovi trapné.
„Ale pane presidente - taková maličkost, to nestojí za řeč.“
„Mýlíte se, příteli!“ řekl starý pán, „to není žádná maličkost. Kapesník je totiž jediná věc, do které smím strkat nos!“
Už se mi po ní stejskalo - po holce jedný smrtkovatý (pardon hledačce duší). Jede stále na stejně pohodové vlně, čtení rychle odsejpá. I když bych mohla vytknout minimální akci (vlastně až v závěru), příliš dlouhé sebelitování se, tak je mi to jedno - ani na moment jsem se nenudila. Její humor mi prostě sedí, o překvapení nebyla nouze a bylo mi v její společnosti opravdu dobře.
Jediné co bych trošku popohnala dopředu, je odhalování jejích smrtkovských dovedností, přeci jen už jsme ve čtvrtém dílu. A mám stejné přání jako janno69 - proboha, jen ať vyjdou i další díly v cz, překladatel totiž válí a nejsem si jistá, že jsem dost zdatná v eng, abych si Charleyino hláškování v originále vychutnala.
Za mě 90% - ale na to se tady nejede, takže zaslouží 5*.
Velice slušných 70%
Příběh je zajímavý, čtivý - odpočinkový, ale jak už bylo řečeno v předchozích komentářích - není úplně "originální" - některé motivy jsou provařené z jiných děl (viz "příbuznost" zamilovaných atd.). Přesto to příběhu neubírá na zajímavosti. Přeci jen mám slabost pro řeckou mytologii a romantické příběhy. A tento se podařil autorce vystavět krásně.
Ve spin-offu série mají předchozí postavy překvapivě hodně prostoru - zejména vztah Butche a Marrisy, ale ani nováčkové nejsou ošizeni. Nehlédneme pod pokličku nového výcviku, seznámíme se s novými postavami, které budou více či méně sympatické. Je tu načrtnuto, čemu se možná autorka dál bude v sérii věnovat - přebudování upírské společnosti či řešení zločinů páchaných upíry. (A nebo taky ne - ale naštěstí bezduší v tomto díle nemají téměř žádnou roli). Každopádně nosným tématem jako vždy - jsou romance - ať už mezi známými členy nebo mezi nováčky. Wardová umí pracovat se vztahy a proto ji také ráda čtu. Po tolika dílech je to jako "vrátit se domů". :o)
Děkuji autorce, že vytvořila pro mě tak zajímavý, barvitý, promyšlený svět, který mě neskutečně nadchl. Dokonce tak, že jsem knihu včera dočetla podruhé a vím stoprocentně, že se k ní ještě několikrát vrátím. Děj sice nepřetéká akcí, ale přesto se autorce podařilo mě zaháčkovat při čtení tak, že jsem se ve své fantazii přenesla do Ilanina světa. Chytla mě od prvních stránek a nepustila až do konce, kdy mi začalo zoufale scházet pokračování. Sice ho nakladatelství do konce roku v plánu nemá, ale snad se příští rok dočkáme.
Po dlouhé době se mi stalo, že jsem úseky přeskakovala očima. Až na posledních 100 stran to bylo o ničem. Jestli to má být pohádka v novém hávu, tak to u mě nefungovalo - Cinder je daleko lepší. Nebo mi unikl autorčin záměr. Knize by prospěl zásah v podobě seškrtání naprosto zbytečných pasáží a hned by to mělo jinou dynamiku. Škoda - její sérii Skleněný trůn mám ráda. Možná jsem prostě měla až moc velká očekávání.
Nemůžu dát vyšší ocenění, protože je to podle mě nejslabší kniha, kterou jsem od Reillyho četla. Je mi jasné, že u historické detektivky asi nemůžu očekávat takovou dynamičnost, jakou se Reillyho knihy vyznačují. Na druhou stranu jsem opravdu neočekávala, že více jak půlka knihy bude popisná a to dost nudně - pro mě z toho čišel "návod pro blbce". I rozhovory mezi významnými osobnostmi jsou tak moralistické (viz situace kolem islámu), až mi to otevíralo kudlu v kapse. Nechápu, proč příběh vypráví 13letá Alžběta ústy své přítelkyně. Další postava Elsie, opět klišoidní rozhoďnožka, aby se do děje dostala trocha sexu? Nevím, prostě toto dílko u mě moc nezafungovalo, přitom Reillyho, historické romány a detektivky mám ráda. Ty tři hvězdy jsou za nápad a za tu detektivní část. Ten zbytek byl pro mě utrpení.
O této knize se zmiňuje Ivana Čornejová v závěru svého díla Tovaryšstvo Ježíšovo a nedá mi to - musím její hodnocení ocitovat: (str. 248) - chtěla jsem to dát do zajímavostí, ale přesáhla jsem délku komentáře.
Naprosto neuvěřitelná kniha pak byla vydána v roce 2001 v nakladatelství Adonai, s. r. o., pod názvem Tajné dějiny jezuitů. V této veleobsáhlé publikaci (753 stran textu) je sneseno snad úplně vše, co jsem se snažila jen v letmém přehledu naznačit v pasážích věnovaných pozdnímu hodnocení Tovaryšstva, většinou vycházejícímu z Tajných předpisů a teorie o perfidních spiknutích, která se táhnou celými dějinami jako ona proslulá červená niť. Zde jsou zvěsti o nekalých jezuitských rejdech dovedeny až do devadesátých let 20. století. Pokud čtenář jen nahlédne do obsahu tohoto díla, zjistí, že jezuité byli hybateli všech špatností, které se udály na této zemi od založení řádu až po současnost. Jen pro ilustraci: např. kapitola 45.4 pojednává o NATO - jezuitské organizaci pro infiltraci západních vojsk, zatímco v kapitole 45.25 nazvané Mezinárodní terorismus - další forma jezuitských organizací je „vysvětlováno“ pozadí terorismu, jak jinak než opět jako jezuitské! Tady se na s. 487 dočteme, že Jásir Arafat je napojen na Vatikán a generála jezuitů, a ti jeho prostřednictvím řídí islámský terorismus (včetně Hizballáhu, Hamasu i Tálibánu)!!! Fakt, že takové a podobné insinuace nevedly k diplomatickým notám lze vysvětlit pouze tak, že všichni alespoň trochu myslící lidé usoudí, že takovýto text je výplodem chorého mozku. Kromé toho toto obskurní dílo klame i svým zevnějškem. Český čtenář by si mohl myslet, že autory jsou jistí pánové Jiří Novotný a František Polák. Leč chyba lávky, až poprvé na s. 23-24 se ke svému údivu dozví, že se jedná pouze o překlad původní knihy Edmonda Parise The Secret History of the Jesuits, kterou naši čeští překladatelé „do této publikace převzali celou a na Parisovu památku doplnili o nejnovější poznatky a o nové události\". Kdy E. Paris svou knihu sepsal páni překladatelé a spoluautoři (jak se sami označují) „vtipně“ neuvádějí, zato neopomenou zdůraznit, že Parisův život „ukončily právě vražedné ruce jezuitů jako pomstu za odhalení souvislostí spojených s jezuitským řádem“.
Nezbývá mi než s údivem konstatovat, že kniha tohoto druhu, nemající s vědou jakéhokoliv odvětví ani s literaturou faktu vůbec nic společného, může vyjít v roce 2001 v nějakém nakladatelství.
Taková čtecí jednohubka na jedno odpoledne. Stostránkový příběh skvěle plyne a nepřekáží tomu ani jeho předvídatelnost. Howardová to prostě se slovy umí.
Opět skvělý mix napětí, akce, historie, vědy a osobních prožitků členů Sigma Force, od kterých se čtenář odtrhává jen z nutnosti, protože někdy se prostě spát musí.
Knihu jsem dala na jeden zátah a je mi dost líto, že od autorky nevyšlo víc jejich děl.
Kniha je výborná a čte se sama. Protože jsem nejdřív viděla seriál (a miluju ho) - musela jsem se nejdřív popasovat s knižní Rizzoliovou. Po dočtení musím konstatovat, že obě díla - jak seriál - tak kniha - mají své kvality, byť každý trochu někde jinde. Ale je to stejné jako u Reichsové - rozdíl mezi knižní Brannanovou a seriálovými Sběrateli kostí, ale stejně tak obojí stojí jak za vidění tak za přečtení.
Ústřední dvojice mi byla nesympatická. Souhlasím s havrmoni ohledně Kate, ale ani Jared to nezachraňoval - protože jestli se takhle nedovtipně a neprůbojně chová královský špion, tak se divím, že tak dlouho přežil.
Tato útlá kniha se mi nečetla lehce, protože stále nemůžu pochopit zvěrstvo, které dokáže jeden člověk udělat druhému ať už ve jménu ideologie nebo náboženství. Autor podává výpověď o historii své rodiny a její reálné roli v případu zavražděných komunistických funkcionářů. Pro porovnání uvádí i komunistickou propagandu tohoto případu, při které se mi kroutily palce u nohou, nad tou bezmocí proti obrovskému soukolí, kterému se snad ani nešlo účinně postavit.
Kniha je přehledně rozčleněna, sloh čtivý, ale přiznávám, že občas jsem se ve jménech ztrácela.
Tak tato kniha neurazí, ale taky bohužel ani nenadchne. Vpodstatě se v celé knize nic zásadního neděje. Dokonce až tak, že jsem neuvěřila ani romanci, která se mezi hlavními protagonisty příběhu měla odehrávat. Navnadil mě nápad s cestováním v čase, ale jeho potenciál zůstal nevyužitý.
Coulterová z mého pohledu píše o Vikinzích lepší romance.
Zaprvé - jsem vděčná nakladatelství, že další díl vydali tak neskutečně rychle.
Za druhé - asi nejlepší díl série, co se týká děje, akce, zápletky, řešení, vývoje postav až na ...
Ethana (tady, z mého pohledu, sklouzla autorka k lacinému klišé) Jako kdyby jí docházely nápady - šup - je pryč - poplakali jste si? - no tak tady máte dárek. (promiňte, ale děkuji - nechci). Začínám se přiklánět k tomu, že by mě spíš zajímala Merit v Rudé gardě, a to předtím mohlo být důstojné ukočení jedné etapy jejího upířího života.
70% V ději se ocitáme o pár měsíců po pádu Farwanu, ze Siranty se stane významná osoba, což nebrání tomu, aby se jí stávaly "nehody" a ne vše se vyvíjelo podle plánu (pokud nějaký existuje). Bohužel mnoho je načato, ale pořádně nic není vyřešeno. Lehce se tu ztratil Sirantin ironický nadhled - je na můj vkus v tomto díle až moc lítostivá. Každopádně mě postavy baví a zajímají, takže si přečtu i další díl.
Mně se tento díl líbil víc než ten první. Přibývá zajímavých postav, děj má náboj a spád. Oceňuji i humor, který se tu objevuje. Samozřejmě měl příběh zajímavou, i když ne zcela neočekávanou, tečku, díky které se těším na další díl.
Z této série mám smíšené pocity. Zatímco svět drakií - od různých druhů, fungování společnosti, fungování lovců, enkrosů a případně světa lidí - mě silně zajímal a bavil, tak vztahová linka Jacinda a Will mě nechávala chladnou (víc mě zajímaly všechny vedlejší postavy). Jacindina "nerozhodnost" mě rozčilovala další dva díly, protože byla naprosto zbytečná a autorka mohla věnovat více prostoru i Tamře, nebo právě životu v kmeni či boji s lovci draků. Akci se nevyhýbala, ale vždycky skončila "šťastně" - viz závěrečná bitva s lovci - probudí se a všechno je O.K. - vyřešeno. Nelogická jednání v některých situacích a nedovtipnost (viz útěk) byla tak uměle našroubovaná, až to bilo do očí. Škoda nerozvinutého potenciálu, který námět měl.