Čičolina
komentáře u knih

Uvěřitelné příběhy obyčejných lidí, přehlídka lidských špatností i toho dobrého, co v každém je. Mě to bavilo, čteno s radostí, pochopením, dobrá kniha. Nářečí mi nevadilo, taková směs hanáčtiny a toho co jsem slýchala v dětství (hradecko) . Jo a pracuji v JEDNOTĚ :-))


Bossing je jistě závažné téma a u nás se o něm moc nemluví. Zajímalo mě, kam až v případě Mathildy dojde. Trochu se to táhlo a případ lékaře Thibaulta mě nechytl vůbec. Kniha nebyla úplně marná, ale čekala jsem víc.


Kniha mě opět pohltila, jak jinak. U prvního dílu bylo pro mě gró příběhu těžký život havířských rodin a hlavně zcela neznámé dějiny tohoto kraje, ostudná fakta o tak opěvované demokracii první republiky. Nyní jsem tuhla. Uvažovala jsem, jak bych se rozhodla já a příběh mi ukázal , že běh dějin člověku vrátí každé rozhodnutí, kdo se měl dobře za Poláků, odnesl to za Němců, kdo za Němců, zaplatil po válce....bylo mi z toho úzko a obdivuji spisovatelku, že kousla do tak kyselého jablka, které může zesládnout jen přijetím pravdy a zodpovědnosti za národní minulost, nemůžu se dočkat třetího dílu.


Po Oprátkách jsem nechtěla už psát komentář, protože jde vlastně o pokračování, které mi přijde stejně kvalitní. Ale musím upustit páru vzteku a bezmoci. Kolik statečných lidí ten náš nesebevědomý národ měl, a místo vzpomínání na ně padá prach....a kolik sráčů adorujeme a živíme a je nám to jedno...veliký vděk Padevětovi


Jak toto začnete číst, odložíte knihu až na poslední stránce. Stručné, jasné, bez zbytečných manýr. Rozehráno několik partií a každá uvěřitelná. Navzdory blahobytu a technice je dnes možná těžší být dítětem než kdy dříve.
Přečteno na jeden zátah, ale na rozdíl od Vděku na ni časem zapomenu.


Věděla jsem, že mě to rozseká a rozsekalo. Obdivuhodné, na tak malém prostoru tolik lásky, porozumění, bolesti i úlevy. Není co dodat


Zvláštní kniha, nedovolila bych si ji někomu doporučit, protože je velmi osobní. Taky mě trochu nebavila, ale přesto jsem žila v tom domě v Jeruzalémě. A to je pro mě vždy známka kvality, že žiji v ději a nerada hrdiny opouštím a musím si dát pauzu a nechat příběh doznít.


Myslela jsem, že knížku sfouknu za dva večery, ale fakt to nejde. Přečíst, googlovat, přemýšlet, hledat odkazy...takže hodně hutná učebnice. Mě to strašně bavilo, jen nevím, jak staré nebo spíše mladé čtenáře může kniha oslovit. Ale jako pomůcka pro učitele výborná.


Ano, čtení této knihy je opravdu zážitek. Je plný lidskosti, i když se odehrává v tak trochu 13. komnatě. Pojednává o věcech, o kterých se bojíme přemýšlet, poslouchat nebo je zažít. Skutečnost je určitě mnohem surovější, ale de Vigan je milosrdný vypravěč. Nabízí nám téma k hlubokým úvahám.


Rozpaky. Téma určitě zajímavé, takových nikdy není dost. Že paní Ludvíková není spisovatelka je evidentní po pár stránkách, ale i to není nepřekonatelná překážka. Trochu mě dráždily odstavce Jak to bylo?. Kdyby přinášely nějaké extra nové informace, ale spíše šlo většinou o shrnutí a komentáře opakující již napsané. Zápisky Alenky jsou uvěřitelné, popisuje svůj život a smutek po matce, ale i své dospívání v rámci zlých časů.
Co mi ale vadí, jsou zápisky její matky. Odloučení od dítěte musela být strašná věc, její žal chápu, ale ... z literatury znám jiný Terezín, tady mi dost věcí nesedělo. Buď byla Lída trochu jednoduchá nebo jsou její zápisky zcenzurovány dcerou...je divné, že dostávala neustále dárky od mužů jen pro její krásné oči, že ji zbožňovali a trpěli i když byla nedostupná.(Navíc, konec, kde se rozhoduje mezi dvěma muži a konečný ortel je na dceři, taky o něčem vypovídá...) Nevím,víc věřím Lustigově Terezínu, ale možná matka popisuje jinou sociální skupinu.
Přesto jsem ráda, že jsem na knihu narazila, je to zas trochu jiný pohled na válku.


Při čtení jsem si vybavila před lety vyslechnutou besedu na Čro Vltava, kde se i někteří naši kritici vezli na vlně pomluv o S. Alexejevič. Některé jejich argumenty mi přišli opodstatněné. Jenže to jsem ještě neměla přečtenou žádnou její knihu. Tato mi příjde nejotřesnější, snad i víc než Modlitba za Černobyl, tedy nejotřesnější co se týče faktů...takže vážení kritici ať jdou někam a ať už konečně smrtonosná ideologie komunismus zmizí ze světa....a všechny války....ale to už je utopie, já vím.


Příběh je silný, malovaný náctiletou slečnou. Pro laiky další z neznámých podob války, další obžaloba kruté komunistické ideologie v praxi. Kniha se velice dobře čte, kapitoly jsou krátké a svižné, příběh není rozvleklý. Kruté scény střídá lidská soudržnost, slušnost, láska. V sibiřských podmínkách možná důležitější než jídlo. Snaha zachovat si lidskou důstojnost a slušnost byla mocnou zbraní proti sadismu bolševiků. Pro mě to je nejsilnější myšlenka knihy.


Hustý. Hlava plná otazníků a vykřičníků, srdce se svírá úzkostí a soucitem. Nic na tom nemění fakt, že příběh je fiktivní, protože celý svět ví, že se v Afganistánu toto děje, myslím, že Hosseini čtenáře ještě šetří.
Laila i Marjam...každý den teď pomyslím, jak se milionům žen žije, když budu mít chuť skuhrat
...
Román je samozřejmě výborně napsaný, dobrý překlad.


Příběh svobodomyslného Michala je napsán prostě, příběh je tak silný, že si vystačí sám o sobě.Člověku se dělá zle, kolik zla a krutosti je homo sapiens schopen. A žasnu, kolik jeden vydrží. Dříve ovšem nebyli lidé tak zhýčkaní, Michalovi navíc velmi pomohl kasárenský dril kláštera, a hlavně víra. Zrůdnost komunismu je neuvěřitelná, jak ho ještě dnes může někdo adorovat, to nechápu. Je útěchou a nadějí, že žijí i lidé soucitní, milující a stateční, kteří riskují svůj život, aby druhým pomohli, nehledě na rasu, národnost a náboženství.


Příběh se dobře rozjíždí, čtenáře , spíše čtenářku, bere za srdce neb osudy postav nejsou lehké. Jak ale přibývá stránek, něco drhne. Příběh Milky je zdlouhavý,co hůř- vždy když čtenář čeká vygradování situace, vše se rozplyne a zase dny a myšlenky zoufale stejné. Děj opět chytne dech, protože zhoubná nemoc je vždy silné téma, ale nádor bující 15 let?! Prázdný a stále stejný život Jany zpočátku budí soucit a lítost, ale s počtem stránek se mění v nudu.Dále nesrovnalosti v časové rovině, předrevoluční děti hrající si s legem a Barbínou, starý otec stále potentní jako za mlada, no....ještě to asi chtělo propracovat. Oceňuji historickou linku o časech, o kterých se dnes nerado slýchá nebo dovídá, protože jak říkal Mírek, komunisti jsou kurvy. To je fakt, ale proč měl nakonec jejich knížku v šuplíku?...Možná měla mít kniha o 200 stran méně a bylo by to na lepší hodnocení.


Dobře napsaný román, mám ráda, když se děj skládá jako puzzle až se vynoří celý příběh. Tento mi hodně připomínal styl Irvinga, Zlodějce se až tak nepodobal. Trošku zadrhnutý začátek, ale nevadí.
Jenom jsem rozsekaná na kusy,posledních sto stran jsem prořvala, před deseti lety nádor, nejmladší z mých čtyř synů čtrnáctiletý,uvědomila jsem si, že vůbec nevím, jak to prožívali, celé jsme to vytěsnili...proč to píšu - fascinuje mě jak hodně osobní jsou popsané pocity postav, nechce se mi věřit, že Zusak něco takového neprožil, pokud ne, už jen za to zaslouží poklonu. Pro mě naprostý ponor do děje, čtyři hvězdičky jen proto, abych shodila ty své pocity.


Kdybych knihu četla před třiceti lety, brečela bych jak želva. Dnes to pro mě bylo trošku dojemné, milé, tedy pokud jsem vytěsnila hrůzu té doby, protože vypravěč dítě netuší, co všechno lidi dokážou vymyslet proti lidem. Co se týče autora, zašlapal aktivista ultrapravice Malého stroma v sobě nebo tam někde ten chlapec je v duši chlapa, který se chová zhovadile? Doba pokročila a vytrháváme věci z kontextu, mám vydání z devadesátých let, kde je řečeno , že se autor proti nařčení z extrémismu a rasismu nemohl bránit...takže jak to vlastně bylo? Bude z toho má noční můra, člověk, který rozumí řečí stromů navléká kápi KKK ?


Příběh by mohl být námětem na román, ale je to spíše reportáž o neuvěřitelném. Při čtení mě napadlo, kdo z nás by si dal tolik práce, aby vypátral něco o japonských dětech, které zemřely v Hirošimě a v Nagasaki. Tím nechci shodit ani holocaust ani japonskou tragédii, naopak, myšlenka šířit poznání o utrpení, aby se zabránilo dalším a podobně nesmyslným válkám, je ušlechtilá.
Snad proto mohly tři prameny příběhu splynout v jeden.Jen se nemohu zbavit trapna, když vzpomenu, co se dělo u nás ohledně případného vyznamenání Jiřího Bradyho ,který, tak jako jeho sestra, se narodil a vyrůstal v naší zemi.


Po tom všem vytahování a šoustání se spisovatel vysvlékl nikoli ze spodků, ale z obrazu chlapáka a pustil si radio a psal ty svoje ulítlé sprosťačinky, flákal se po dostizích a konečně byl pro mě skutečný.


ehm. promiňte, vy navrhujete sníst mou matku?
ano, ale ne syrovou. Upravenou.
prosím?
ano, pečenou, pár hranolků, brokolice, křenovou omáčku...
no, docela mi vyhládlo.....
