dagmar7365 komentáře u knih
Kniha se nám moc líbila po všech stránkách. Krásné ilustrace, zábavný a současně poučný příběh ze života. A já obzvláště oceňuji, že byla kniha napsaná hezkou češtinou. Nemám ráda, když je kniha psaná rádoby hovorově a mluví se v ní "po pražsku" (hezkej, velikej, divnej). Knihy od paní Krolupperové je radost s dětmi číst.
Román pro ženy do puntíku. Nešťastná láska, osudová láska, vášnivá láska, rodinná tajemství, úžasní muži i ti nepřístupní, špetka erotiky, trocha nenávisti a zajímavý příběh. Není to kniha, u které bych litovala, že jsem ji nečetla, ale současně je to kniha, pokud potřebuji "osladit" život ;-)
Krásně ilustrovaná dětská knížka o radosti z knih a ze čtení.
S hodnocením této knihy mám trošku problém. Po literární stránce to byl spíš podprůměr, paní Eleonora není spisovatelka. Vyprávění je tedy psáno hodně jednoduše. ALE jsou to tak unikátní vzpomínky, pro mě povýšeny tím, že jsem zámek osobně navštívila a umím si to, o čem píše, živě představit, že rozhodně nelituji, že jsem knihu četla, a doporučila bych ji ke čtení i dalším čtenářům. Nemám už babičku, aby mi osobně vyprávěla, jak se žilo v časech po válce, v dobách měnové reformy...
Čtivá útlá knížka Markéty Pilátové náhodou svede dohromady 4 ženy různého věku, různého původu, které se díky tomuto setkání každá posunou ve svém životě tam, kam by se nikdy neodvážily, ale kam je to táhne. Takto řečeno to zní poměrně banálně a tuctově. Naštěstí Markéta Pilátová se umí vyjadřovat slovy mnohem lépe než já ;-) Krásná kniha.
Mrtvý muž je tenká kniha, která zdánlivě vzbuzuje dojem, že to bude jednohubka po večeři. Což pro mě rozhodně nebyla. Musela jsem si zvyknout na - pro mě nový - styl vyprávění Bianky Bellové, který sice šetří slovy, ale rozhodně ne emocemi. Místy je to hodně syrové vyprávění, syrovost ovšem má svůj smysl. Závěrečná pointa je vyvrcholením celé novely. První přečtená kniha od Bianky Bellové a určitě si zase někdy dám další kousek.
Svět podle Garpa jsem četla před 20 lety a jak už to tak u mě bývá, zůstal mi jen pocit, že to byla výborná kniha. Tak jsem si ji přečetla znovu, abych si tento dojem zcela oprávněně potvrdila. Svět podle Garpa vyšel před 40 lety, nicméně ani za tu dobu neztratil nic ze své aktuálnosti. Téma feminismu, jinakosti a tupého stádního připojování se k různým aktivitám, bez toho aniž by lidé přemýšleli, proč dělají, to co dělají, je stejně živé jako bylo tehdy. Stejně jako touha T.S. Garpa po obyčejném průměrném životě a bezpečí pro svou rodinu.
Skvostné! "Přečteno" jako audiokniha v podání Ladislava Mrkvičky, který krásně doplnil hrabalovskou poetiku a hru s českým jazykem. Příběh je samozřejmě zajímavý též, ale až díky Hrabalovi se stává skvostem české literatury.
Petra Dvořáková má ohromný dar - schopnost vcítit se do postav. Ať už jedná o její dětské hrdiny z knih, které jsem doposud četla, nebo obyvatele "dědiny", dokáže se dostat svým postavám přímo do hlavy a promlouvat jejich hlasem, popisovat jejich niterné pocity, pohnutky a tajné motivy jednání. A je jedno, jestli se jedná o muže, ženy, starce, děti. Obyvatelé "dědiny" se před čtenářem zcela odhalují a nic mu nezatají. Po této stránce je kniha vynikající. Co mi trochu chybělo je schopnost provázat děj. Pořád jsem čekala, že dojde k nějakému propojení a čtyři příběhy se spojí v jeden celek, jak už to u těchto knih bývá. Nestalo se, mé očekávání nebylo naplněno, což ovšem vyčítat autorce nemohu. Jí nejspíš šlo jen o zachycení "dědiny" na papír a to se jí povedlo dokonale.
Životopis Astrid Lindgrenové zpracovaný poutavou a pro děti zjednodušenou formou. Dozví se, kde Astrid čerpala inspiraci pro svá dobrodružství a jak se vlastně ke dráze spisovatelky dostala. Vše je doplněno krásnými ilustracemi.
Nemám ráda povinnou školní četbu, myslím si, že lásku ke knihám rozhodně neprobudí, ale u této knihy bych byla moc ráda, kdyby se stala povinnou součástí výuky dějepisu. Velmi citlivě zpracovává téma holocaustu. Na příběhu skutečné rodiny ukazuje hrůzy druhé světové války, které by nikdy neměly být zapomenuty. Neustále bychom si je měli připomínat, protože je velmi snadné označit část obyvatel jako ty "špatné".
Úžasné, bylo to jako nasednout na expres přímo do dětství :-) Prožila jsem kus dětství na vesnici a to, co popisuje Radúza (navíc ač dospělá, tak má tu schopnost, popsat prožitky očima dítěte) je mi důvěrně známé. Okamžitě se mi vybavily králičí kůže pověšené ve stodole, jak s babičkou sekáme pro káčátka kopřivy, štěrbák a mícháme to se šrotem. Moc milé čtení, i když místy hořkosladké.
Veronika je bezpochyby "silná" žena. Nemyslím to ale v tom obvyklém slovasmyslu, že zvládá po smrti manžela vychovávat a starat se o 3 děti. Je silná, protože nalezla svou vlastní vnitřní sílu, která ji žene dál a díky niž nepochybuje o tom, co dělá (a nebo jen v rámci nezbytně nutné sebekritičnosti ;-)). Nevím, jestli ji k tomu nasměrovala smrt manžela, myslím si, že tuto vnitřní sílu by nalezla i tak...ale to je vedlejší a k hodnocení knihy to nepatří. Určitě se jedná o zajímavý příběh, který má co říct a nahlíží na téma smrti "jinak". Z mého pohledu se ale téma vyčerpalo v první třetině a pak už to bylo opakování řečeného. Takový trochu americký styl populárně naučných knih - skvělou myšlenku obvykle zabije to, že ji autor omílá dokola a dokola...
Takové nenáročné letní čtení. Bylo zajímavé číst o kulturních rozdílech mezi Čechy a Japonci, ze začátku mi přišlo, že Kótovy postřehy byly zajímavější než Veroniky, u které jsem se nemohla zbavit pocitu, že ji Japonsko něčím štve a chyběl mi tam ten láskyplný důvod, proč se přestěhovala. Ke konci knihy to ale bylo přesně naopak. Kótových poznámek ubylo a i to málo, co zůstalo už postrádalo jiskru. Nicméně si myslím, že z této česko-japonské zkušenosti šlo vytěžit více.
Nevím, kdy naposledy jsem četla tak povedený pohádkový a současně dobrodružný příběh! Mělo to spád, napětí, kapitoly končily tak, že jsme se s dětmi těšily na další den, kdy budeme pokračovat, moc hezké.
Krásné, milé, místy hodně sarkastické, což si ovšem Hendrik Groen ze své pozice staříka může dovolit. Mám ráda knihy, kde na první pohled úsměvná historka je krutou, smutnou mnohdy až bolavou pravdou.
Napsat toto hodnocení je pro mě velmi těžké. Velmi oceňuji hlavní myšlenku knihy. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že prostým Němcům se za války a hlavně ke konci a po ní nežilo snadno, že také čelili brutalitě některých osvoboditelů a mnozí z nich byli trestáni za něco, co nebyla jejich vina. V tomto směru jsem ráda, že jsem knihu četla a je to další střípek do mé mozaiky o světe.
Ale zpracování bylo víc než zvláštní. Střídání dvou různých forem vyprávění bylo pro mě velmi matoucí, časem jsem si zvykla. Celý příběh je divně vystavěný, nevím, nakolik utrpěl během překladu, nebo je to skutečně autorský počin. Některé "myšlenky" jsem vůbec nepochopila, proč jsou v knize, nebo kam tím autor míří. Stejně tak se domnívám, že název je buď zavádějící nebo špatně přeložený.
Tetralogie dočtena a nadšení neopadlo. Naopak od prvotního nadšení z dokonalého až hmatatelného vylíčení dětství a dospívání v Neapoli v 50. letech se vyprávění posunulo do dospělosti a stáří, a tak jak věrně dokázala Elena Ferrante popisovat svět dětskýma očima, stejně tak věrně dokáže pomocí slov čtenářům zprostředkovat prožívání těch nejniternějších pocitů Lenú. Ať už se jedná o pochyby o sobě, o svých schopnostech nebo posedlost láskou, která jí až zatemňuje racionální úsudek a upozadí i mateřský pud. A toto vše je předloženo jen tak mimoděk, bez nějakého zbytečného patosu. Prostě to tak bylo, tak se to stalo. Hlavním motivem celé tetralogie je přátelství Lenú s Linou. Toto přátelství je od začátku velmi prapodivné, velmi živelné, mnohdy jsem si říkala, proč se Lenú již dávno neodstřihla. Čekala jsem, že čtvrtý díl, přinese vysvětlení, nicméně čtvrty díl přinesl místo odpovědí spoustu dalších otázek, které mě ale vlastně nijak neznepokojují. Jsou knihy s otevřeným koncem, kdy mě tato otevřenost drásá, tady mi to naopak vše do sebe tak nějak zapadlo, příběh se uzavřel.
Toto hodnocení je zhodnocení celé tetralogie, protože nejde se tomu vyhnout. Moc se mi líbilo, jak vyprávění postupně dozrávalo, stejně jako Lenú s Lilou. Již dlouho jsme nečetla tak úžasně komplexní román postihující tolik rovin vyprávění.
Jsem velmi ráda, že jsem tuto knihu vytáhla své dceři z hromádky a četli jsme ji nakonec všichni společně večer před spaním a ne jen ona. Petře Dvořákové se podařilo výborně zpracovat komplikovaná témata kolem rozchodu rodičů a vzniku "nové" rodiny, ale také se dotkla zadlužení, alkoholismu a pocitu opuštění, a to vše dětskýma očima. Pro mě to bylo místy hodně smutné čtení a slzy se mi draly do očí, ale takový je bohužel život. Rozhodně doporučuji a zařazuji autorku mezi velmi oblíbené :-)