dagmar7365
komentáře u knih

Nenechte se zmást překrásnými ilustracemi a celkovou grafickou úpravou knihy, která je dokonalá. Může ovšem mylně navodit dojem, že se jedná o slaďoučký vánoční příběh, který potěší a vánočně naladí všechny děti. Nejedná. I když...Sněhová sestřička je o smrti a životě, o radosti a smutku, samozřejmě také o Vánocích, rodině, odcizení a sbližování, při jejím čtení budete potřebovat kapesníky, protože příběh, který Maja Lunde stvořila je tak dojemný, bolestný, ale současně plný dětské radosti, že oko nezůstane suché. Proč před touto knihou tedy varuji? Protože se smrtí a ztrátou někoho blízkého se tu pracuje opravdu velmi silně. Syn (7) to nezvládl, odmítl knihu poslouchat, dcera (10) si ji se mnou užila.


Měsíční tygr je kniha odvíjející se v několika rovinách, skládající se ze střípků, ale nikoli jako mozaika, ne všechny dílky do sebe zapadnou, výsledkem není ucelený obraz, spíš výjev, jako v kaleidoskopu. A vždy když otočíte, uvidíte Claudii v trochu jiném úhlu, světle, odhalí ze sebe další střípek. A protože je historička, tak i kus z historie světa nebo jen úvahu o světě a jeho minulosti. Kniha je velmi zajímavé čtení a ačkoli se na začátku Claudia jeví jako chladná žena bez mateřského citu, tak jsem si ji nakonec zamilovala.
"Pokud existuje (bůh), je zodpovědný za celý ten úžasný otřesný příběh. Pokud ne, pak jen pouhé tvrzení, že by existovat mohl, zabilo víc lidí a změstnalo víc mozků, než cokoli jiného. Ovládá jeviště. V jeho jménu byl vynalezen skřipec, palečnice, železná panna, kůl....vyvolal křížové výpravy, pogromy, inkvizici a více válek, než dokážu spočítat. Bez něj by nebyly Matoušovy pašije, Michelangelova díla a katedrála v Chartres." (str. 76)


Být matkou není jednoduché a Elena Ferrante se opět noří do hlubin, do kterých člověk jen nerad vstupuje a mnozí si tuto temnou stranu lásky odmítají připustit. Leda asi nezíská titul matka roku, ale přiznejme si zcela otevřeně, v každém z nás je kousek z ní.


Cynické a místy až sarkastické komentáře Bárky mě velmi bavily a celkově je kniha Markéty Lukášové velmi čtivá. Na 200 stranách můžeme sledovat, co s člověkem dělá pocit osamocení a že i ten největší cynik a racionálně uvažující člověk se nakonec (málem) nechá oblbnout. Pojetí nebe a pekla bylo velmi zajímavé, ale úplně nejlepší byla podoba "Boha".
"Má cenu přemejšlet o tom, co bude? Má cenu bát se toho, co bude? Ne, nemá. Život si jde, jak chce, a stejně jsem se vždycky nejvíc trápila věcma, který se nestaly. Vymejšlet sto tisíc verzí toho, co bude, to by mi šlo" (Barbora, s. 138)


Dokonalé. Perfektně napsaná kniha, má to spád, napětí, drama, kniha pracuje s víc než aktuálním tématem imigrantů, ale nejedná se o nějaké moralizující čtení. Autorce se podařilo dětským pohledem na příběhu jednoho konkrétního chlapce Ahmeda přiblížit, jak je to všechno složité a jak nás dokáže ovládnout a přinutí jednat iracionálně pouhopouhý strach z neznámého. Moc se mi líbila paralela s příběhem židovského chlapce.
Kdyby to šlo, dám hvězdiček i 6.


Téma zajímavé, i když salón Hany Podolské je spíš jen kulisou, která slouží k vylíčení těžké doby po druhé světové válce a v 50. letech. Z knihy jsem bohužel měla dojem, že jen klouže po povrchu, nesnaží se lépe rozpracovat jednotlivé postavy, ukazuje je hodně černo-bíle (dobří a špatní)...styla psaní Lucie Hlavinkové mi prostě nesedl, což je škoda, protože potenciál mělo téma velký.


Dětem se moc líbilo, bavil je příběh i způsob zpracování.


Myslím si, že se autorům povedlo zachytit rok 89 v pro děti atraktivní komiksové formě a hlavně jejich očima. Já jsem si užila ty doprovodné výstřižky z tehdejšího tisku.


Životní Terno je jednohubka k odpolední kávě. Kdyby tato povídka byla součástí literární přílohy nějakého deníku nebo časopisu, tak jásám. Ale pokud "má člověk hlad a dostane jen jednohubku", tak úplně spokojen není. Příběh zajímavý, myšlenky Backmana opět inspirativní, ale jako kniha to bylo málo...


Nádhera!!! Překrásné ilustrace, krásný příběh s velkým poselstvím a téma Vánoce. To je prostě luxusní kombinace, kterou jsme si užili všichni.


Z knihy mám takový rozpolcený pocit. Má pěkné ilustrace, příběh je takový normální ze života, což se dětem líbilo, do textu je vcelku zdařile vsunuta i spousta zajímavých informací ze světa zvířat, ale jako celek mi tam něco nesedělo. Četla jsem ji dětem nahlas a občas mi ten text nešel vůbec "do pusy" a také děti se občas ztrácely v plynutí textu a v tom, kdo zrovna co říká nebo si myslí. Vypravěč - maminka jim zjevně nesednul.


Vypůjčím si větu Květy Fialové: "Vinna je vždy oběť". Proto, pokud někdo čte Poslední DENÍK..., stěžovat si na deníkovou formu není úplně normální. A přesto!
Kniha je rozdělena na dvě poloviny - první je přepis rozhovorů Josefa Kubáníka s Květou Fialovou. Tato část shrnuje její život, a ze stránek je "slyšet" Květin hlas, jak komentuje různá období svého života, ale také herecké kolegy a přátele, mnohdy dost otevřeně a kriticky. To byla první věc, která mě zarazila a říkala jsem si: Je to nutné? Ti lidé jsou mnohdy mrtví, nijak se nemohou bránit, komentovat to. Pokud by to napsal Blesk, je to bulvární zpráva, když to vyjde z úst Květy je to...pravda?
Druhá polovina je pak deník Josefa Kubáníka zachycující poslední 3 roky Květina života, kdy už na tom nebyla zdravotně dobře. Odcházení je vždy smutné, sledovat, jak se milovaná osoba mění v někoho jiného musí být těžké, a tady se dostávám k mému největšímu ALE - skutečně je nutné předložit to čtenářům v tak detailní formě plné mnohdy velmi intimních detailů? Proč? Jaký to má účel? Co to má dát čtenáři? Myslím si, že láskyplné shrnutí na třech stranách by udělalo lepší službu. Mezi Květou a Pepíčkem se rozvinul nádherný vztah, z deníku je to velmi cítit, ztráta milované osoby bolí, ale proč to takto p(r)odávat?


Po knize jsem sáhla, protože se mi moc líbil film Naprostí cizinci Paola Genovese, byla jsem zvědavá, jak se mu podaří tak zajímavý nápad, jako je setkání 4 sebevrahů, ztvárnit na papíře. Místo "knižního příběhu" se přede mnou od první stránky začal odvíjet film. Včetně hudebního doprovodu. V tomto směru Paolo Genovese režiséra nezapře. A pokud bych knihu hodnitila jako film, tak super: atmosféra, emoce, příběh, rychlé střihy, zajímavé lokace...ale jako kniha mi u ní něco chybělo. Větší vhled do nitra jednotlivých sebevrahů, zachycení jejich myšlenek, pochyb. Pohnutky Napoleona jsem vlastně nepochopila ani na konci.
Nicméně i tak, zdařilé dílo.


Petra Dvořáková opět potvrdila, že umí psát poutavě a lehce. Tentokrát si vybrala, pro ni dobře známé, lékařské prostředí a ač žena, tak je příběh vyprávěn ústy chirurga Hynka Grábla. Ten se z úspěšného chirurga dostal na šikmou plochu a téměř celou knihu sledujeme, jak se po ní řítí dál a padá do dalších problémů.
Na příběhu není poměrně nic originálního, je plný předvídatelných situací, je jasné, že když si hrdina slíbí, že toto je poslední sklenička, tak že v zápětí do sebe hodí další, stejně tak rodinné komplikace mají jasnou linku...ale co je obohacující je vhled do hrdinovy hlavy, možnost sledovat myšlenkové pochody, jeho vlastní boj sebe se sebou, uvědomění si toho, že se chová jak de.il, ale není schopen to ovládnout. To dává knize hlubší rozměr.


Krásný, dojemný příběh nejen o smrti a umírání, ale také o začátku něčeho nového. Kniha je určena pro teenagery a myslím si, že autorce se podařilo dané téma uchopit velmi citlivě a současně prostřednictvím jejich vnímání, prožívání a emocí. Určitě ji budu doporučovat dál.


Kniha nenabízí žádný strhující děj, který byste hltali. To nejsou ambice Michela Houellebecqa. Hlavním hrdinou je finančně zajištěný muž v nejlepších letech, který by si mohl užívat života. A přitom jediné, co ho sužuje je deprese a pocit osamnění. S přibývajícími stránkami pocitu zbytečnosti, nicoty, prázdnoty a samoty přibývá. Florent-Claude bilancuje, noří se do vzpomínek a hledá, kdy se to všechno zvrtlo. V jeho úvahách se promítá krize celé současné společnosti. Žijeme v blahobytu jako nikdy dříve a přesto nás požírá deprese.
" Atmosféra globální katastrofy vždycky trošku ulevuje od katastrof individuálních, možná i proto jsou sebevraždy za válek tak vzácné."


Jedním slovem vynikající. Joël Dicker ví, jak čtenáře vtáhnout do příběhu a tuto hru si náležitě vychutnává. Hned na začátku prozradí konec - stane se Drama, ale jaké, co ho způsobilo a co vše z něj vyplynulo, to dávkuje po troškách. Příběh byl rozehrán v několika dějových linkách a postupně se vyjasňoval, odtajňovala se rodinná tajemství, neshody a vůbec životní osudy jednotlivých hrdinů. To, co na začátku vypadalo jako jasná životní výhra dostalo trpkou příchuť a naopak, život ve stínu bez lesku a bohatství byl shledán nejlepším.


Kdo čeká strhující příběh, napětí, životní dramata, vášnivou lásku...bude zklamán. Podivné počasí v Tokiu je pomalu plynoucí příběh Cukiko a Senseie, jejichž životní dráhy se na chvíli protnou a navzdory tomu, že je dělí velký věkový rozestup, tak mezi nimi vyklíčí křehký vztah plný japonského jídla, saké, vzdalování se a přibližování.
A kromě toho se čtenáři dostane také bohatý vhled do japonské kultury. Věděli jste, že plocha místnosti se měří na "tatami"?


Vezměte velmi nesourodý lesbický pár, neurčité pohlaví, školní šikanu, nešťastnou lásku, zavrhnutí rodinou, syrského uprchlíka, trochu trávy a alkoholu, neznámého otce a v závěru k tomu přilepte otisk Davida Bowieho a máte knihu, která se velmi lehce čte, ale vlastně mi tam chybí něco víc.
Zpočátku jsem se nemohla zbavit dojmu, že mi to připomíná Svět podle Garpa. Závěr s Davidem Bowiem byl dobrý nápad, ale vlastně tak drobný střípek, že mi tam chybí ten "osudový vliv na holky", možná osudový vliv na holku, ale to už by neznělo tak dobře.
Nicméně Guenassia mi ukázal, že zajímavě psát umí a o to víc se těším na Klub nenapravitelných optimistů.


Velký příběh, kterému velmi uškodilo úsporné zpracování. Životní osudy lidí žijících v pohraničí byli před, za a po válce velmi pohnuté, téma je to zajímavé, ale po literární stránce se mi kniha nelíbila. Ať už tím, že každému příběhu byl věnován jiný prostor, některé se protnuly jiné nikoli, a celé mi to přišlo pozorované s velkým odstupem. Měla jsem pocit, že Agnes nám na začátku jen stručně představují, její životní osud, abychom měli kontext, jenže ouha, Agnes zemřela a tím skončil příběh. Žádný přesah dál. Je to škoda, že tak zajímavé téma bylo promarněno.
