dagmar7365 komentáře u knih
Téma zajímavé, i když salón Hany Podolské je spíš jen kulisou, která slouží k vylíčení těžké doby po druhé světové válce a v 50. letech. Z knihy jsem bohužel měla dojem, že jen klouže po povrchu, nesnaží se lépe rozpracovat jednotlivé postavy, ukazuje je hodně černo-bíle (dobří a špatní)...styla psaní Lucie Hlavinkové mi prostě nesedl, což je škoda, protože potenciál mělo téma velký.
Dětem se moc líbilo, bavil je příběh i způsob zpracování.
Myslím si, že se autorům povedlo zachytit rok 89 v pro děti atraktivní komiksové formě a hlavně jejich očima. Já jsem si užila ty doprovodné výstřižky z tehdejšího tisku.
Životní Terno je jednohubka k odpolední kávě. Kdyby tato povídka byla součástí literární přílohy nějakého deníku nebo časopisu, tak jásám. Ale pokud "má člověk hlad a dostane jen jednohubku", tak úplně spokojen není. Příběh zajímavý, myšlenky Backmana opět inspirativní, ale jako kniha to bylo málo...
Nádhera!!! Překrásné ilustrace, krásný příběh s velkým poselstvím a téma Vánoce. To je prostě luxusní kombinace, kterou jsme si užili všichni.
Z knihy mám takový rozpolcený pocit. Má pěkné ilustrace, příběh je takový normální ze života, což se dětem líbilo, do textu je vcelku zdařile vsunuta i spousta zajímavých informací ze světa zvířat, ale jako celek mi tam něco nesedělo. Četla jsem ji dětem nahlas a občas mi ten text nešel vůbec "do pusy" a také děti se občas ztrácely v plynutí textu a v tom, kdo zrovna co říká nebo si myslí. Vypravěč - maminka jim zjevně nesednul.
Vypůjčím si větu Květy Fialové: "Vinna je vždy oběť". Proto, pokud někdo čte Poslední DENÍK..., stěžovat si na deníkovou formu není úplně normální. A přesto!
Kniha je rozdělena na dvě poloviny - první je přepis rozhovorů Josefa Kubáníka s Květou Fialovou. Tato část shrnuje její život, a ze stránek je "slyšet" Květin hlas, jak komentuje různá období svého života, ale také herecké kolegy a přátele, mnohdy dost otevřeně a kriticky. To byla první věc, která mě zarazila a říkala jsem si: Je to nutné? Ti lidé jsou mnohdy mrtví, nijak se nemohou bránit, komentovat to. Pokud by to napsal Blesk, je to bulvární zpráva, když to vyjde z úst Květy je to...pravda?
Druhá polovina je pak deník Josefa Kubáníka zachycující poslední 3 roky Květina života, kdy už na tom nebyla zdravotně dobře. Odcházení je vždy smutné, sledovat, jak se milovaná osoba mění v někoho jiného musí být těžké, a tady se dostávám k mému největšímu ALE - skutečně je nutné předložit to čtenářům v tak detailní formě plné mnohdy velmi intimních detailů? Proč? Jaký to má účel? Co to má dát čtenáři? Myslím si, že láskyplné shrnutí na třech stranách by udělalo lepší službu. Mezi Květou a Pepíčkem se rozvinul nádherný vztah, z deníku je to velmi cítit, ztráta milované osoby bolí, ale proč to takto p(r)odávat?
Po knize jsem sáhla, protože se mi moc líbil film Naprostí cizinci Paola Genovese, byla jsem zvědavá, jak se mu podaří tak zajímavý nápad, jako je setkání 4 sebevrahů, ztvárnit na papíře. Místo "knižního příběhu" se přede mnou od první stránky začal odvíjet film. Včetně hudebního doprovodu. V tomto směru Paolo Genovese režiséra nezapře. A pokud bych knihu hodnitila jako film, tak super: atmosféra, emoce, příběh, rychlé střihy, zajímavé lokace...ale jako kniha mi u ní něco chybělo. Větší vhled do nitra jednotlivých sebevrahů, zachycení jejich myšlenek, pochyb. Pohnutky Napoleona jsem vlastně nepochopila ani na konci.
Nicméně i tak, zdařilé dílo.
Petra Dvořáková opět potvrdila, že umí psát poutavě a lehce. Tentokrát si vybrala, pro ni dobře známé, lékařské prostředí a ač žena, tak je příběh vyprávěn ústy chirurga Hynka Grábla. Ten se z úspěšného chirurga dostal na šikmou plochu a téměř celou knihu sledujeme, jak se po ní řítí dál a padá do dalších problémů.
Na příběhu není poměrně nic originálního, je plný předvídatelných situací, je jasné, že když si hrdina slíbí, že toto je poslední sklenička, tak že v zápětí do sebe hodí další, stejně tak rodinné komplikace mají jasnou linku...ale co je obohacující je vhled do hrdinovy hlavy, možnost sledovat myšlenkové pochody, jeho vlastní boj sebe se sebou, uvědomění si toho, že se chová jak de.il, ale není schopen to ovládnout. To dává knize hlubší rozměr.
Krásný, dojemný příběh nejen o smrti a umírání, ale také o začátku něčeho nového. Kniha je určena pro teenagery a myslím si, že autorce se podařilo dané téma uchopit velmi citlivě a současně prostřednictvím jejich vnímání, prožívání a emocí. Určitě ji budu doporučovat dál.
Kniha nenabízí žádný strhující děj, který byste hltali. To nejsou ambice Michela Houellebecqa. Hlavním hrdinou je finančně zajištěný muž v nejlepších letech, který by si mohl užívat života. A přitom jediné, co ho sužuje je deprese a pocit osamnění. S přibývajícími stránkami pocitu zbytečnosti, nicoty, prázdnoty a samoty přibývá. Florent-Claude bilancuje, noří se do vzpomínek a hledá, kdy se to všechno zvrtlo. V jeho úvahách se promítá krize celé současné společnosti. Žijeme v blahobytu jako nikdy dříve a přesto nás požírá deprese.
" Atmosféra globální katastrofy vždycky trošku ulevuje od katastrof individuálních, možná i proto jsou sebevraždy za válek tak vzácné."
Jedním slovem vynikající. Joël Dicker ví, jak čtenáře vtáhnout do příběhu a tuto hru si náležitě vychutnává. Hned na začátku prozradí konec - stane se Drama, ale jaké, co ho způsobilo a co vše z něj vyplynulo, to dávkuje po troškách. Příběh byl rozehrán v několika dějových linkách a postupně se vyjasňoval, odtajňovala se rodinná tajemství, neshody a vůbec životní osudy jednotlivých hrdinů. To, co na začátku vypadalo jako jasná životní výhra dostalo trpkou příchuť a naopak, život ve stínu bez lesku a bohatství byl shledán nejlepším.
Kdo čeká strhující příběh, napětí, životní dramata, vášnivou lásku...bude zklamán. Podivné počasí v Tokiu je pomalu plynoucí příběh Cukiko a Senseie, jejichž životní dráhy se na chvíli protnou a navzdory tomu, že je dělí velký věkový rozestup, tak mezi nimi vyklíčí křehký vztah plný japonského jídla, saké, vzdalování se a přibližování.
A kromě toho se čtenáři dostane také bohatý vhled do japonské kultury. Věděli jste, že plocha místnosti se měří na "tatami"?
Vezměte velmi nesourodý lesbický pár, neurčité pohlaví, školní šikanu, nešťastnou lásku, zavrhnutí rodinou, syrského uprchlíka, trochu trávy a alkoholu, neznámého otce a v závěru k tomu přilepte otisk Davida Bowieho a máte knihu, která se velmi lehce čte, ale vlastně mi tam chybí něco víc.
Zpočátku jsem se nemohla zbavit dojmu, že mi to připomíná Svět podle Garpa. Závěr s Davidem Bowiem byl dobrý nápad, ale vlastně tak drobný střípek, že mi tam chybí ten "osudový vliv na holky", možná osudový vliv na holku, ale to už by neznělo tak dobře.
Nicméně Guenassia mi ukázal, že zajímavě psát umí a o to víc se těším na Klub nenapravitelných optimistů.
Velký příběh, kterému velmi uškodilo úsporné zpracování. Životní osudy lidí žijících v pohraničí byli před, za a po válce velmi pohnuté, téma je to zajímavé, ale po literární stránce se mi kniha nelíbila. Ať už tím, že každému příběhu byl věnován jiný prostor, některé se protnuly jiné nikoli, a celé mi to přišlo pozorované s velkým odstupem. Měla jsem pocit, že Agnes nám na začátku jen stručně představují, její životní osud, abychom měli kontext, jenže ouha, Agnes zemřela a tím skončil příběh. Žádný přesah dál. Je to škoda, že tak zajímavé téma bylo promarněno.
Nedělní šachy s Tisem se ke mně dostaly úplnou náhodou a jsem ráda, že se tak stalo, protože vůbec neznám současnou slovenskou tvorbu a hlavně je to první kniha, ve které jsem měla možnost náhlednout do období První Slovenské republiky, které se natolik liší od stejného období v Čechách a na Moravě.
Kniha zachycuje vzpomínky Aničky Žitňanské, slabé na rozumu, "úchylné" osoby, dle tehdejších měřítek, nicméně vynikající paměti. Ze začátku jsem se trošku ztrácela v tom, že text není přerušován přímou řečí a prostě plyne, jako její vzpomínky. Je to náročnější na pozornost čtenáře, což není na škodu a nakonec se mi to líbilo. Stejně tak členění do odstavců, kratších kapitol, citace z dobového tisku a hlavně doplnění o fotografie, čímž román získává punc reálnosti. Průpovídky pana lékárníka Baláka byly třešinkou na dortu.
Úžasné čtení. Ne nadarmo za ni Julian Barnes získal Man Bookerovu cenu. Miluji knihy, která kromě linie vypravěčské mají ještě druhou linii - "filozofickou" a nutí čtenáře přemýšlet o různých věcech. V tomto případě o historii a paměti. Jak silnou výpovědní hodnotu mají naše vzpomínky? A co to vlastně je historie?
Julian Barnes si čtenáře vychutnal do posleních stránek, protože ač už jsem byla přesvědčená, že vím, tak se nakonec ukázalo, že "mi to nedošlo" stejně jako Tony Websterovi ;-)
Pominu-li úvod a závěr, který se mi nelíbil, připadal mi takový moc násilně naroubovaný na dojemný příběh o tom, jak strach, hledání sebe sama, tajemství a velká porce (bohužel nešťastné) náhody může měnit životy. Příběh byl hezky napsaný, líbilo se mi, že byly do textu vkládány myšlenkové pochody jednotlivých postav, které situaci dávaly další rozměr, a díky tomu, jak se v románu střídaly, tak jsme mohli náhlednout do nitra nejen matky, která pohřešuje své dítě, ale také teenagera, kterého děsí svá odlišnost, a nebo třeba člověka stiženého stařeckou demencí.
Kniha Mlýn ve mně zanechala rozporuplný pocit. Byla jsem na ni velmi zvědavá, protože chválu jsem slyšela ze všech stran. Nemohu jí upřít čtivost, ale to je asi tak vše. Příběh bratrů, kteří dají svému otci slib, že se za každou cenu postarají o mlýn je další z mnoha knih, které na pozadí rodinné historie zachycují události 20. století. A bohužel musím říct, že jsem četla lepší.
Mlýn klouzal často velmi po povrchu, nenořil se do hloubky, ať už popisem reálií nebo třeba detailnějším rozpracováním postav. Bratři byli jak z pohádky - stateční, silní, vysocí, spravedliví a čestní. Rodina držela neustále při sobě. Pan farář i ve chvílích nejtěžších se utěšoval tím, že přehazování hromad z místa na místo mu nahrazuje posilovnu (?!). Mnohé postavy a situace se na scéně objevily, rozehrály svou partii (např. důmyslný úkryt dokumentů), ale žádné dramatické využití situace nenastalo. Jakmile se děj překlopil do nedávné minulosti, tak mi autorova potřeba detailně popisovat věci, které si většina z nás ještě dobře pamatuje, přišla zbytečná. Nenastal u mě jásavý pocit ze ztotožnění - ano, to si pamatuju, ale spíš otázka - proč tomu věnuje tolik prostoru.
V neposlední řadě se mi nelíbilo ani rozčlenění knihy do tolika krátkých kapitol, jejichž názvy již předem vypovídaly o tom, co se stane. Po této stránce mi to přišlo jako kniha pro děti. A možná, že ano. Pro teenagery, kteří dobu vůbec nezažili, by Mlýn mohl fungovat jako skvělé seznámení s historií 20. století. Ale obávám se, že ti po knize nesáhnou.
To, že nám moderní technologie mění myšlení, je nepochybné. První kapitoly byly velmi zajímavé, dozvěděla jsem se spoustu fascinujících informací o plasticitě mozku. Bohužel v těch dalších si nešlo nevšimnout, že autorka zaujímá negativní postoj vůči digitálním technologiím a tak už nepředkládala fakta, ale spíš svou interpretaci výzkumů, domněnek a současných poznatků, které jsou mnohdy jen odhadem. Kde je pravda, ukáže až čas. Čekala jsem od knihy více faktů a méně subjektivních pocitů.