DennisMoore komentáře u knih
Tohle je špička. Kniha sice patří k těm dražším, ale nelituji ani jediné koruny, protože takové počtení se značkou Marvel jsem v rukách dlouho neměl. Vypiplaný scénář, který postupně propojuje několik časových rovin a nešetří osudovostí, akcí ani humorem (v tu správnou chvíli), dovádí k dokonalosti krásná kresba a pocit, že čtete něco vážně velkého. A ten pocit je stoprocentně namístě.____P.S. Ale ti vesmírní žraloci, kteří střílejí lasery z nozder, se měli do Waititiho (pro mě výborného) filmu dostat :(
Jak je vlastně možné, že tohle je už 16. díl série, která trošičku zakolísala jen na začátku, ale jinak se jí daří pořád být tak skvělou? Mohl bych odpovědět jedním slovem, respektive příjmením Mignola, ale nebyla by to tak úplně pravda. Ú.P.V.O. totiž stejně jako z jeho nepředstavitelné představivosti (ano, vím, že to zní divně) už dávno těží z extrémně talentovaných lidí stejné krevní skupiny, které dokázal Mignola získat. Gabriel Bá a Fábio Moon jsou jedněmi z nich, o čemž vás přesvědčí už v předmluvě. Pak už se zbývá jen začíst a o nějakých těch pár desítek minut později mít radost, jak se to zase povedlo, a těšit se na příští návštěvu toho světa. On si ten tým lidí, kteří Ú.P.V.O. píší a kreslí, vlastně v ničem nezadá s Ú.P.V.O. samotným. Aha! To bude odpověď na tu moji otázku!
Je tady spousta styčných ploch s Lady Baltimore, kterou jsem četl včera. Na uzavřenou sérii navázala jiná, která se bude točit okolo původně vedlejší postavy, atmosféra původní série zůstává a tvůrci mají volné pole působnosti, které využívají k radosti čtenářově. Je to tedy zase super. Kdybych snad měl objektivně porovnávat, zasloužil by si ode mě Nářek mrtvých o hvězdičku víc než paní Baltimorová, protože tady Berenika byla vždycky úžasná postava s velkým potenciálem, která si takový prostor jednoznačně zasloužila. Její příběh je v porovnání a Mignolovou a Goldenovou upířinou lepší - melancholičtější, dojemnější, působivější. Jenže je to taky jiný žánr, a tak ty knihy naštěstí porovnávat nemusím a můžu si v klidu užít obě.
Zklamalo mě rozuzlení, čekal jsem něco/někoho lepšího než to, čeho jsem se dočkal. Jinak je ale Evropa vynikající road trip s Batmanem a Jokerem, kteří musí spolupracovat, je-li jim život milý. A protože jsou jako oheň a voda, pořádně to syčí. Obzvlášť Joker je extrémně zábavný a sype z rukávů jednu skvělou hlášku za druhou od Ich bin ein Berliner přes Casablancu po Kafkovu Proměnu (která je tedy zrovna mizerně přeložená, neboť Řehoř zůstal Gregorem), ale přitom není o nic méně nebezpečný maniak. Kresba je v každé kapitole jiná, ovšem vždycky přímo úchvatná. Díky za ten výlet.
Přímo fascinujícím způsobem hnusný, teskný příběh v novinářsky dokumentárním podání. Kniha mě opravdu pohltila a jestli mě občas z pohlcení něco vytrhlo, pak chyby v českém překladu, který se například s čárkami nijak zvlášť netrápil a který mi několikrát podrásal oči slovem "winčestrovka". Nedivím se, že zrovna podle téhle knihy natáčí Martin Scorsese film s Robertem De Nirem a Leonardem DiCapriem. Když jsem se po dočtení podíval, kdo bude hrát koho, nemám pochyb, že to bude stejně strhující, ač ošklivý zážitek.
Původně mě Venom nechával chladným... Jenže pak jsem si všiml, že ho napsal Donny Cates, a najednou jsem stál v knihkupectví a platil. Cates tu stejně jako v Thanosovi a Strangeovi kombinuje obří akční scény se skvěle vymyšlenou mytologií, kladným hrdinům dává zabrat stejně jako záporákům, ne-li ještě o něco víc, a dojde i na cosi jako psychologii, protože nás scénář a skvělá kresba dost často berou na výlet do něčí mysli, kde se dějí podobně zajímavé věci jako mimo ni. Jestli Donny Cates píše i další díly téhle série, vypadá to, že si mě zaháčkoval.
Tak tohle... Tohle je prostě geniální. Viděli jste film TENET a měli v hlavě guláš, která postava je "kdo" a "kdy", co se vlastně zrovna děje, proč a komu? Pan Neporazitelný je tak trochu z podobného soudku, Stoprocentní komiksový hrdina si na stránkách dělá, co chce, přeskakuje z okénka do okénka, paradoxy seká jako Baťa cvičky a je při tom tak nápaditý, že se po dočtení rádi vrátíte na začátek příběhu a podíváte se, jak to vlastně celé bylo. Pascal Jousselin to musí mít v hlavě docela zajímavé a nezbývá mi než doufat, že tam má s Panem Neporazitelným ještě řadu dalších knih.
Takže první díl nebyla náhoda, a já, ať dělám, co dělám, jsem si zamiloval zase jednu sérii. Kieron Gillen servíruje další porci úžasného mytologického guláše, tentokrát zahuštěného legendou o Béowulfovi a vším, co k němu patří. Bavil jsem se ještě víc než minule (to protože minule na místo činu nedorazila taková policie jako teď) a byl pořád zvědavý, kam to celé směřuje. Epilog mě zase nalákal na příští knihu s tím, to bude zase něco. P.S. A taky jsem se konečně podíval na to další, co Kieron Gillen napsal, a zjistil jsem, že většinu z toho jsem četl a že to bylo pokaždé super. Divím se? Ani ne.
Když Nenávratno, tak Nenávratno. Příběh končí, a jakkoliv mě to může mrzet, protože to byl skvělý příběh, jsem rád, že končí právě takhle. Navíc když i díky doslovu Cullena Bunna (a slibům Comics Centra) vím, že se loučíme "jen" s Emou, ale ne s celým Pochmurným krajem. Což je víc fajn. Nebude mi ani vadit si na návrat do Pochmurného kraje počkat, protože do té doby se můžu vracet k těmhle osmi úžasným knihám, objevovat nové a nové detaily ve scénáři i v Crookově kresbě a nechávat to v sobě rezonovat tak, jak to zarezonovalo napoprvé.
Tak smutný příběh, tisíciprocentně smutný, a vlastně přitom tak krásný. Taková kombinace superhrdinského šestákového čtiva a zároveň obyčejně lidského dramatu plného uvěřitelných emocí. A přitom pořád taková zábava. To všechno prostě Jeff Lemire ovládá dokonale. Doktor Andromeda čtenáře nijak nešetří a ačkoliv sice vesmír Černé palice na první pohled nijak zásadně nerozšiřuje, je to dechberoucí představovačka postavy, s níž bychom do budoucna měli rozhodně počítat (a nejen s ní). Velké plus podle mě také je, že si knihu bez nejmenších problémů užijí i čtenáři, kteří Černou palici zatím neznají.
Asi mi úplně nevadí, že mě zrovna tahle Flemingova kniha míjí, protože, ruku na srdce, příběh není nijak úžasný a ten věčně nenažraný zub času se do něj párkrát s gustem pustil. Poctivá špionážka se tak v Žít a nechat zemřít mísí s mírně obstarožní naivitou brakových dobrodružství... A ačkoliv nemůžu říct, že to nemá své kouzlo, tak trochu se to vleče a zápletce to škodí. Nicméně komiks jako takový je opět super a hlavně kresba té atmosféře padne jako ulitá. Slov mohlo být méně, ale to jsme pravděpodobně opět u Flemingovy předlohy.
Úžasná postapokalypsa. Black Label a alternativní komiksové příběhy vůbec mě děsně baví, protože si jejich autoři mohou dělat, cokoliv se jim zamane, a na čtenáře tak valí jeden šok a překvapení za druhým. Wonder Woman: Mrtvá Země je přímo ukázkový příklad. Zpočátku tak trochu povědomý příběh (vzpomněl jsem si na Old Man Logan i na Planetu Hulk) dostal po pár stranách nesmírný švih, když jsem spolu s Dianou objevoval, co se vlastně stalo a hlavně kdo za to může a co teď dál. V knize je tolik překvapení, že si nedovolím vyzradit ani jedno. A ta kresba! Zároveň špinavá a neučesaná ale také krásně sytě barevná.... Velký formát jí velmi sluší a při pohledu na panoramatické dvoustrany prostě musíte pootevřít ústa. Doufám tedy, že se s prací Dariena Warrena Johnsona nesetkávám naposledy.
Odznak je skvělý komiks a těšil jsem se, co přijde dál. Jak a proč se Strážci potkají s DC partou? Co se bude dít? Jak to dopadne? Plácnou si Batman s Rorschachem... A jak to vlastně, že bude Rorschach žít? Bohužel ale musím říct, že jsem se těšil ne moc, ale až moc. Geoff Johns má Moorovo veledílo očividně v lásce a nastudované políčko po políčku, jenomže navázal na ně tak, že výsledek vypadá spíš jako hra na Alana Moora, jako kopírování a ne plnohodnotné autorské dílo přinášející něco nového. Johns má sice spoustu dobrých nápadů, umí nové postavy a zajímavé příběhy, jenomže se tak opil tou příležitostí navazovat na nejlepší komks všech dob, až se jí nechal dobrovolně svázat a na svoje vlastní věci skoro rezignoval na úkor různých variací. Moore měl Příběhy černé lodě, Johns má noirovou detektivku, Moore zabil Komedianta, Johns ho oživuje, Moore měl Rorschacha s traumatem z dětství, Johns ho má také (ale jo, s Batmanem si plácne - tak nějak), Moore měl hrozbu studené války, Johns ji má vlastně také, Moore měl několik prolínajících se časových rovin, Johns jich má dvakrát několik, Moore měl knihu Pod kápí, Johns má internetové zpravodajství.... Přiznávám, docela rychle mě to všechno omrzelo a s každou další variací na Strážce jsem měl akorát chuť přečíst si pomilionté právě Strážce a tohle co nejrychleji dotáhnout do (prázdného) konce. Škoda. Druhý díl možná dojem napraví, ale že bych po něm teď zrovna toužil, se říct nedá.
Víte, jak se o některých knihách říká, že jsou vyčerpávající, a myslí se tím, že se v nich dozvíte spoustu informací a hodně vám to dá? Tak to je i není případ téhle knihy. Spoustu informací jsem v ní rozhodně našel, ale zároveň mě vyčerpala doslova, a to hned několikrát, až jsem její četbu musel prokládat jinými, abych se vůbec dostal ke konci. Před Jiřím Fidlerem smekám za tu spoustu práce, jakou mu to muselo dát. Jak píše v předmluvě, kniha ani nevznikla z toho důvodu, aby se četla jako román, ale bude rád, když data, která shromáždil, v budoucnu poslouží k práci jiným autorům. Kéž by! Pak už bychom se konečně mohli dočkat kvalitního románového zpracování nějakých méně známých legionářských osudů, při jehož čtení bychom mohli tu a tam nahlédnout právě do Dějin československých legií v datech, dávat si věci do souvislostí, obohacovat své mozky i vlastenecké cítění a být hrdí.
První dva příběhy s Landem v hlavní roli jsou skvělé, pouze ten druhý Aaronův mi trochu pokazila kresba. Nemám to rád, když někdo kreslí známé postavy ne podle herců, kteří je hráli, ale jejich obličeje si přímo bere z jednotlivých scén ve filmech a v porovnání s ostatními obličeji to pak působí rušivě. V tomto ohledu je úvodní povídka úplně skvělá. Třetí příběh, tedy Roztříštěné impérium, se mi pak zdál nejslabší co do scénáře. Je to takový shluk malých a ještě menších příběhů, který začíná slibně, ale postupně se tak jako podivně rozpadne, stane se z něj spíš přehlídka různých známých postav v typických, netypických až směšných (bitva nad Naboo) situacích a pohromadě drží jen díky fajn hlavní postavě matky Poa Damerona. Komiks je více než dobrý, ale pořád to je pro mě zatím nejslabší příspěvek v celé téhle sérii.
Běžně si z rozečtených knih do jiných neodskakuju, jenže ty Dějiny československých legií v datech se tak špatně čtou a Baltimora jsem si zamiloval, takže to prostě nešlo jinak. Příběh končí nejspíš přesně tak, jak jsme všichni čekali, neznamená to ale, že by se obešel bez překvapení. Je fajn vidět, že Mike Mignola a Christopher Golden měli už od první knihy jasno, jaké to bude a jak k tomu dojde, a tak ať se děje, co se děje, všechno působí logicky a nevyhnutelně. Díky za to, pánové, byl to zážitek.
Kniha, která je doslova čím dál lepší. Úvod Miloslava Šimka tak trochu zdržuje, hlavní část, tedy Na vandru s Honzou, už je lepší a pěkně se v ní prolíná typický humor Šimkův ("Bratranec Bedřich se v 21.25 sekl sekerkou do nohy, což byl povel k zastavení práce, i když Bedřich prohlašoval, že to nic není a kvůli němu se v tempu polevovat nemusí.") a Fouskův ("Nakonec jsem debatu ukončil já prohlášením, že popularitu je možno koupit si za peníze, ale teprve příští generace můžou říct: Byl to blbec."), přičemž Fousek převažuje a na můj vkus je občas až moc patetický, ačkoliv je to pořád sranda. Spíše mi ale vadilo, že putování je souhrnem několika skutečných cest a přiznaně vymyšlených historek, a já bych raději četl autentický deník. Po slušné dávce fotografií, tedy po další části knihy, jsem se deníku ale dočkal, a bylo to přesně to, co jsem chtěl. Výpravy shrnuté samotným Miloslavem Šimkem, nepřimyšlené, ale stejně vtipné, no a po nich epilog, který mě fakt chytil za srdce, dojal a navzdory předchozím výtkám donutil přestat pomýšlet na nižší než maximální hodnocení.
Superhrdinská detektivka v tom nejlepším slova smyslu. Jestli dokážete dříve než Barry uhádnout, kdo za vším stojí, máte můj obdiv, protože já to nedokázal... I když k tomu všechno tak krásně vedlo. Po scenáristické stránce tedy perfektní práce a výtvarná stránka s ní drží krok. Ačkoliv tvůrci rozehrají jednu hlavní a řadu vedlejších zápletek, většinou se je buď podaří uzavřít, nebo ponechat otevřené tak, že to nevadí. V sérii bych pokračoval, kdyby se dál řešilo propojení s Watchmen, ale to se prý dál neřeší, takže uvidíme.
Fotbal je pro mě tak moc španělská vesnice, že se skoro cítím jako cestovatel :) Nicméně dokážu ocenit alespoň fotografie, vzhledem k tomu, co dělám, obzvlášť ty reportážní, a musím říct, že tyhle jsou zkrátka prvotřídní. Poklona Zdeňku Lhotákovi. A pokud fandíte Spartě, tenhle výpravný kousek by vám doma chybět neměl.
Fenoménu Buffy jsem nikdy nepropadl, ba co víc/hůř, ten seriál mi - fandové se neurazí - přišel nesmírně pitomý. Tak trochu laciná, možná-záměrně-braková limonáda pro teenagery. No jo, proč jsem ale sáhl po téhle knize? Byl jsem zkrátka zvědavý a věřím Comics Centru, to jsou mi otázky. A komiks mě docela mile překvapil. Je sice jen o málo méně pitomý a úplně stejně možná-záměrně-brakový, ale zaujal mě postavami a docela příjemnou atmosférou. Škoda, že příběh jako by končil dříve než pořádně začne, že Buffy je z těch postav asi nejméně zajímavá, že jsem se nedozvěděl skoro nic o fungování toho světa (Proč je zrovna Buffy přemožitelkou?) a že se kresba sice povedla, nicméně některé ženské postavy se mi pletly, protože si jsou docela podobné. Ale jinak fajn.