Dobraadresa komentáře u knih
Obsáhlý a pestrý výbor textů německých autorů o Češích a českých zemích. Autorčina protiněmecká politická preference je jasná a zřetelně vysvítá i z jejích komentářů, ale bez tohohle motoru by možná knížka vůbec nevznikla. Navíc jsou v souboru zařazeny i texty Němců, kteří Čechy uznávali a svým přístupem se snažili mezi oběma národy stavět mosty. Sestavit tu knihu musela být obří práce a je dobře, že je udělána.
Vzhledem k tomu, že jde o kreslené apokryfy k názvům slavných písniček, je to trochu slabší než ostatní Dagssoni bez konceptu, ale pro vyznavače humoru bez záklopky pořád super.
Rysovy vývody a komentáře jsou samozřejmě dost odporná antisemitská břečka, plná lží. Samotné dokumenty soudu je ale dobré číst jako pramen doby a v téhle knize jsou dobře dostupné. Škoda, že nejlépe právě v ní.
Krásné katolické čtení, skoro pohádka. S mnoha protivenstvími, nebezpečními, a přesto s jasným vědomím, že příběh skončí pro hlavního hrdinu, skrytého světce, který přes složité začátky bez rodičů stojí vždy na straně dobra, nějak pozitivně. Knížka táhne, nenudí a dojme, vlastně je to radost číst.
Pro toho, kdo má trošku zkušenost s archaickým jazykem a katolickou hantýrkou a nelekne se jich, jde o užitečnou příručku na cestě za tím, jak být menší idiot. A jak najít hlubší a trvalejší štěstí.
Hlavní hrdina se záměrně stylizuje do "líšnevo čelověka" 21. století v Česku. Nesmyslnost existence a jemně stupňovaný příslib přicházející apokalypsy mu umožňují se zdánlivou nezúčastněností líčit absurdní prázdnotu dneška. Nebo stručněji: čteme stroječek na beznaděj. Ten je ale poskládaný zručně a vyvolává to, co má a co chce. Dobré, i když v podstatě už žánrové čtení.
Osm Drábkových her z posledních let, výběr z jeho facebookových statusů a pár textů k narozeninám od přátel a kritiků dává dohromady půvabně vypravený svazek. Drábkova divadelní poetika je svébytná, okouzluje kreativitou ve formě gejzírovitě tryskajících nápadů, šaškáren, hříček a leckdy mrazivých postřehů. Na divadle Drábek nenudí, posbíraný v tlustém svazku většinou taky ne, i když poloh jeho humoru není nekonečno a místy vás překvapí, jak moc už nejste překvapeni. Knížku jde ale brát jako pošťouchnutí k vlastnímu bláznění a hledání grotesknosti světa. A to je milé i užitečné.
Dobře nakreslený komiks se zajímavou atmosférou a několika super nápady. Na horor jsem se u něj ale málo bál a na to, abych sháněl další díly, mě příběh vlastně extra nevtáhl.
V Zrcadlech je k nalezení moderní duchovní poezie, která ale netematizuje přímo Boha, Tvůrce, Jednotu nebo jinou základní mystickou entitu, ale postavy duchovní historie islámského súfismu a evropské renesance. Půvabné a něžné příběhy, nebo spíš lyrická vyprávění mě nejednou přiměla otevřít Wikipedii a dozvědět se o aktérech víc. Zajímavá a místy objevná je i rozsáhlá osobní studie, možná spíš vyznání, které tvoří plnoprávnou druhou část knihy.
Vybraná část rozsáhlého rukopisu. Bravurně napsaná, něžná a lyrická beznaděj.
Celou chybu téhle knížky jde vyčíst ze zadní stránky přebalu, kde není pravda vůbec nic: "Vtipný jako Borat" - vůbec. Nezasmějete se ani jednou. "Chytrý jako Woody Allen" - ani náhodou. Klouže po úplném povrchu a nikdy se nedostane ani o stopu hloub. "Neodbytný jako Michael Moore" - che. Tvůrčí postup knihy je tento: Tenenbom někam přijede a někoho tam potká. Když se s ním ti lidé nechtějí bavit, tak se s nimi nebaví. Ne že by nápad projet autem USA a bavit se s lidmi byl špatný. Tenenbom z něj ale nevytěžil nic než snůšku krátkých dialogů s pointou, že lidé obecně jsou rozumu spíš mdlého. A když přebal píše, že "Tenenbom není ani levičák, ani pravičák, zkrátka chce znát pravdu. A tak dráždí úplně všechny," tak to je další lež. Jeho politický názor pochopíte v první třetině a ničím vás nenaštve. Nebo možná tím, že svoje obecné soudy obvykle dokládá jednou náhodnou příhodou. Ale vlastně ani tím ne. Je to jen rychle přečtená prázdná věc.
Vzít vedlejší postavu a udělat z ní hlavní je možná ohraný koncept, ale v Hruškově případě funguje. Jednotlivé - hruškovsky skvělé - básně dostávají další význam v celku, jako útržky z jednoho života, jako zlomky jedné mnohem větší básně. Dojemná, krásná sbírka.
Krásně vypravená publikace s vynikající komentářovou částí a úžasným obrazovým doprovodem. Poetická kvalita převodů Hany Honcoopové se sice nemůže úplně rovnat převodům například Antonína Límana, ale v téhle knize nejde ani tolik o literární zážitek jako spíš o pochopení a vhled do japonské kultury a jejích pravidel.
Začátek téhle lyrické prózy může člověka zmást, až odradit. Kdo ale vydrží, dostane svou odměnu. A možná uvidí 50. léta jinak, než se ukazují v hodinách dějepisu. Ne snad nějak vyleštěná a zkrášlená, spíš naopak, ale v mnohem živější, uvěřitelnější a víc zasahující verzi.
Některé knížky nejsou ani tak literatura, jako spíš setkání. A vyvolají radost z toho, že bylo možné potkat někoho otevřeného, hlubokého a milého, jako byl jezuita Jan Rybář. Viděl jsem s ním a o něm několik dokumentů a jsem si jistý, že ho bylo úžasné znát osobně. Tenhle svazek aspoň část jeho kouzla předává.
Velká spousta praktických tipů, které navíc člověka zase trochu nabudí k tomu, aby se snažil být příjemný rodič a ne rodinný prudič. Ocenit jde i to, že na rozdíl od většiny podobné produkce nejde o výsledek zkušeností rodinného terapeuta, ale o osvědčené postupy funkční rodiny, která se navíc dokázala během let starat i o desítky dočasně osvojených pěstounských dětí.
Eseje, které mají větší ambice než dokážou naplnit. Jsou v nich části duchaplné, ale bohužel i úplně jalové a není jich málo. Některé pasáže (například ty osobnější v kapitole Jazyky erótu) by bylo skoro lepší nepsat vůbec. Ne proto, že by byly příliš osobní nebo odvážné, ale protože jsou to prostě nesmysly.
Přehlídka bizarní tvořivosti a humoru spousty druhů a odstínů. Lahůdka pro sečtělé, ukončená přesně tehdy, kdy by jinak začala být nudná.
Na vrcholu zoufalství je kniha-póza. V dobrém slova smyslu. Užijete si v ní jeden jediný základní postoj ke světu, a protože je to postoj svým způsobem svůdný, tak si v něm můžete porochnit. Víc rozměrů text nemá, ale stačí to. Je to jako užít si dlouhou speciální lázeň.
Roztomilá přehlídka zajímavostí z dějin (nejen) katolické církve. Zanudí-li výjimečně některá ze zajímavostí, ta příští to obvykle hned napraví.