Dobraadresa komentáře u knih
Psaní pomůže od ledasčeho, od smutku ze smrti někoho milovaného spíš ne. I tak mají ale texty, které popisují zkušenost podobné ztráty, smysl. Čtenář díky nim může docenit své vlastní štěstí, dokud ho ještě dočasně drží v rukou. Pokud jde o samotné básně, asi existují v daném žánru i silnější (např. Faberova Neskonalá), ale Reid je rozhodně zkušený básník a Milan Šedivý slušný překladatel. Knížku stojí za to vzít do rukou.
Okouzlující herbář neexistujících géniů, šílenců a dalších postav, které dovádějí do důsledků bláznivé nápady svého tvůrce. Knížka není velká, ale najdete v ní ledacos, od parodie na marxisty po zesměšnění literární vědy 20. století a hlubokou pravdu, že idiot je nejvyšším stádiem lidstva.
Pro mě největší překvapení roku. Přesvědčivá, našlapaná a čtivá sci-fi se spoustou nápadů a příjemnou zápletkou na hraně vědy a fantazie. Postavy jsou načrtnuté s milou originalitou, i když je jich možná v příběhu až trochu moc a sem tam jsem musel chvilku hledat, v jaké části děje jsem. Ale ani v těch chvílích jsem se nenudil a těšil jsem se, co bude dál. Na dva úplně neznámé autory je to parádní výkon. Navíc je knížka krásně vypravená, bez chyb a s dotaženou grafickou úpravou.
Tohle je poctivé a přímé křesťanství pro 21. století. Václav Vacek se vždy znovu ptá, co po nás opravdu chce Ježíš, a zbavuje se spousty neživého balastu, který jenom zakrývá cestu k tomu chovat se laskavě, milosrdně a bez zákeřnosti. Vacek na mnoha místech oživuje moudrost starých textů a umožňuje ji vidět v její stále nové kráse.
S. d. Ch. ve své lepší formě. Každá z her je postavena na jednom roztomilém nápadu, který rozehrává do absurdna, mnohem dál, než by běžný autor takového nápadu došel. Ironická hra s jazykem moderního uměleckého provozu je třeba v Don Juan Luxury Art dohrabána na dřeň, takže katalogy výstav už nikdy nebudu číst stejně. Třetí – váchalovská hra se točí na několika reáliích, které krásně spojuje věcným dialogem přepracovaných metafyzických bytostí. No a první hra o Thomasu Bernhardovi se od jednoduchého mimoběžného dialogu krásně vyspiráluje až do posmrtného sebepozření. Což vám možná bez přečtení není úplně srozumitelné – tak si to dejte :-)
Feng-šuej je prastaré umění hledání vztahů v prostoru, ale tahle kniha ho přednáší příliš technicky. Ne že by byla úplně marná, ale zajímavé inspirace je v ní proti suchým technickým návodům příliš málo.
Milý a otevřený úvod do křesťanství pro především mladé lidi, kteří nemusejí mít s vírou či církvemi moc zkušeností. Otázky, které Pavel Kuneš vznáší, můžou být zajímavé pro kohokoliv a jeho odpovědi (pokud už nějaké dává) jsou vždy upřímné, laskavé a připravené přijmout i jiný názor.
Půvabná publikace pro fanoušky první republiky a zvlášť čapkovského okruhu. Čapek bohužel nezvládl vyfotografovat všechny osobnosti pátečnického kroužku - za 13 let setkávání jich jeho vilou prošlo jistě víc než sto. Některé nezastihl s fotoaparátem, jiní chodili mimo období jeho fotografické vášně (na počátku 30. let) a někteří se prostě fotit nechtěli (jako jeden z nejbližších čapkových přítel Ferdinand Peroutka). Ale i těch 30 a něco pátečníků představuje zajímavý vhled do dobového milieu. Rozhodně jsem o všech nevěděl, a to mě bratři Čapkové opravdu baví. Taky shrnutí pozdějších osudů jednotlivých osob představuje pestrý obrázek českých dějin 20. století - někteří zahynuli za války, jiní emigrovali, někteří se později dali do služeb komunistů. Díky za tenhle ediční počin, publikační činnost PNP je čím dál zajímavější!
V pěkné tradici Zpěvů staré Číny od Bohumila Mathesia tu máme knížku veršů z Dálného východu, které nejsou přeloženy z originálu, ale z jiného překladu. A podobně jako u Mathesia to jaksi nevadí. Jan Burian je totiž stejně jako Mathesius Pán Slov a dokáže haiku postavit líp než mnozí japanologové, samozřejmě s výjimkou Antonína Límana, který se překonává těžko. Santóka Taneda psal haiku netypická - formou i obsahem. A přesto to haiku jsou. Burian prý nepřekládá z japonštiny - a přesto jako by z ní překládal. Je to radost číst.
Duchovní i tělesný svět pretridentského jezuity nám je a nutně musí být vzdálený. Některé Faberovy spirituální důrazy už jsou dnes jen těžko pochopitelné, jeho modlitby k patronům míst, kde se nachází, můžou dokonce působit repetitivně nebo úsměvně. Každopádně ale z textu vyčteme jeho bohatou a silnou víru, sebereflexi a laskavost. Musela být radost ho potkat. Radost číst ho je už dnes bohužel trošku zastřená.
Pro člověka bez vztahu k českému literárnímu ghettu a jeho konkrétním postavám je sešit celkem bezcenný. Na rozdíl od dejme tomu Knihy Tutáč se vůbec nic nestane, když knihu vynechá i autorův fanoušek.
Tahle v originále jistě zajímavá knížka je tak příšerně zprasená českým překladem, že by si jeho autor Ivan Brož měl rozhodně hledat jiného koníčka než zoufalé pokusy o napodobování české stylistiky. A nakladatelství Epocha by si za tuhle redakční práci zasloužilo zkrachovat. Fuj.
Oceňuji vysvětlivky u jednotlivých básní, ale samotné překlady jsou příliš upovídané. Možná se snaží být přesné, určitě je třeba pochválit snahu o rýmy, ale lakoničnost starších překladů čínské poezie jí podle mého sluší líp.
Přehlídka historických variant fungování římskokatolické církve, které by klidně mohly pomáhat této církvi i dál a leckdy by možná vedly k lepšímu a přesnějšímu následování evangelia a tradice apoštolů, než varianty aktuálně platné.
Knížka určitě nepodává vyčerpávající návod k tomu, jak se postavit pudům/démonům/pokušením. Je to spíš nahlédnutí do způsobů, jimiž s nimi nakládali staří mniši v poušti. Byly to způsoby nečekaně praktické, ovšem čtenáře toužícího po Duchovnu s velkým D můžou svou věcností zklamat. Pro ostatní jde o nahlédnutí užitečné, místy i dostačující, jindy vyzývající a inspirující k další četbě a další práci na sobě.
Zápisky fiktivního fašoministra kultury, který donutil parlament, aby na kulturu dal 75 procent státního rozpočtu, a pak si s ní dělá, co chce, jsou brutální. A vtipnější než jakákoliv jiná politická satira, která tu za posledních 20 let vznikla. Jo a extra potěšení přinese i tiráž, když se z ní dozvíte, že na knihu přispělo Ministerstvo kultury. Jen houšť.
Půvabný výbor, skvěle přeložený Jiřím Pelánem. Ne že by se bez těch povídek nedalo žít, ale jako čtivé a příjemně strašidelné doplnění povědomí o italské literatuře 19. století stojí za přečtení.
Aby nám byl člověk milý, nemusíme s ním ve všem souhlasit. Názory Jaroslava Erika Friče, člověka svojského, ale stojícího za mnoha dobrými věcmi, byly svérázné. Ale setkávání s ním, ať už v soukromé korespondenci, nebo na stránkách jeho knižně vydaného blogu, je radost. Lidi, které už nemůžeme vídat osobně, je dobré mít aspoň v knížkách, zvlášť pokud uměli psát tak upřímně a otevřít se tak hluboko, jako JEF. A navíc - i spousta jeho uvrčených stížností je nakonec zajímavá a osvětluje nám současnost z nečekaného úhlu. Potřebujeme kritiky, zvlášť ty na venek tvrdé a uvnitř hluboce laskavé.
Poezie psaná ženami měla dlouho pověst poezie psané pro ženy. Civilní, ale zasahující texty Terezy Šustkové jsou další důkaz toho, že ženskou životní zkušenost by měli aspoň pomocí poezie poznávat i muži. Možná hlavně oni.
Byl jsem po několika ukázkách autorovy poezie v Tvaru natěšený, ale knížka mě zklamala. Je to jenom další lehce nabubřelé předstírání básnickosti bez čehokoliv, co by mnou mohlo otřást nebo mě překvapit. Škoda.