dominika8192
komentáře u knih
Pohádky Hanse Christiana Andersena (41 pohádek)
Hans Christian Andersen
Andersen byl divný patron, podobně jako třeba Kafka nebo Poe, ale je to a navždy bude klenot dánského literárního světa. Ty pohádky jsou tak ku.evsky krásně protkané melancholií a temnem, že z nich na mě doslova dýchá ta skandinávská bezútěšnost a ... no, chlad. Zároveň jsou tak dokonale lidské, jemné a nostalgické, až z toho běhá mráz po zádech. Nevím, pane Andersene, zda je pravda to všechno, co se o Vás píše, ale je mi to upřímně jedno. Pro mě jste PAN pohádkář stejně jako je např. Erben Mistr hororových básní.
Dobrá matka
Sinéad Moriarty
Chtěla jsem dát plný počet, vážně chtěla, ale .... to ale je tam sice malé, nicméně je tam. Příběh je bezpochyby šokující, chytí za srdce, jenže mám k tomu dvě výhrady. Zaprvé, celým příběhem se prolíná jasná snaha autorky citově čtenáře vydírat, a to nemám prostě ráda. Jasně, mít ve dvanácti leukémii je něco příšerného, ale možná by to bylo tragičtější, kdyby z toho nečišel jasný záměr vymačkat z čtenářů co nejvíce slz. Zadruhé, a to je v mých očích horší - všechny ty postavy jsou naprosto dokonalé. A nejen to - jsou přenaprosto předokonalé. Chápavé, milující, hodné, slušné, vstřícné, bla, bla. Nezáleží na tom, že si malý Bobby sem tam kopne do zdi nebo že Nick zanadává, prostě jsou všichni komplet tak perfektní, až z toho přechází oči. Podporují se navzájem, jeden pochlebuje druhému, ten zas vynáší do nebe dalšího, ten prostě musí vyzdvihnout superlativa toho následujícího ... a takhle to jde celou knihu, z čehož je mi slušně řečeno na blití. Nikdo není perfektní a žádná lidská bytost nemá v sobě dost empatie, aby neustále někomu pochlebovala. Takže příběh dobrý, četl se hezky, ale ty postavy mi prostě po chvíli lezly krkem tou svou výjimečností a dokonalostí.
Kouzelná skříňka pro Gwendy
Stephen King
Příjemný, krátký příběh o mladé dívce, která znenadání přišla ke kouzelné skříňce. Naštěstí je Gwendy čestná a po většinu času skříň nechává "zapomenutou" v úkrytu. Na Kinga takřka naprosto nepředstavitelný happy end, ale nechci spoilerovat.
Purpurový ibišek
Chimamanda Ngozi Adichie
(SPOILER) Už v abstraktu je napsána velká pravda...v domě, kde Kambili žije, vládne ticho a tíživá atmosféra, kterou zprostředkovává náboženský fanatik Eugene, Kambilin otec. Na veřejnosti vřelý a vlídný muž, se za zavřenými dveřmi mění na hromádku nejistoty a strachu z božího soudu (protože někde v hloubi duše ví, že vyznává víru, která se neslučuje s jeho nigerijskou náturou) a za jakýkoliv přestupek své děti trestá fyzicky a hlavně psychicky. Kvůli tomu je Kambili ještě v 15 letech zakřiknutá, extra tichá, nenápadná a upozaděná. Za jakýkoliv hlasitější projev by totiž přišla rána. Četlo se to hezky, ale bolelo to. Kambili i Jaji (a vlastně i jejich matky) mi bylo hrozně moc líto.
Nebeská hostina
Donald Ray Pollock
Hele, je jasný, že Pollock má nějaké interní sexuální trable, protože aby všechno, ale fakt VŠECHNO, v jeho příběhu sklouzlo k sexu, je úchylka. Já nejsem žádná puritánka, mám za sebou i knihy typu Božský..., apod., ale tohle bylo odporný vyobrazení sexu, že se mi z toho až žaludek zvedal. Možná to bylo úmyslný - celým příběhem se táhla shnilá a mastná, lepkavá a olejnatá pachuť beznaděje a hnusu. Prostě jííháá - Amerika ve svý nejúlisnější zvrácenosti...s nemytejma zubama, smradlavým dechem, potem nasáklýma hadrama a měsíc nemytejma tělama. Fujtajbl vespolek. Na druhou stranu čtení, co se vryje pod kůži tím, jak čtenáře mrdne po hlavě bejzbolkou.
Modistky z Tržní uličky
Marie Lamballe (p)
Nakonec hodně čtivý a zajímavý příběh. Ráda jsem si s Elisou prožila její dobrodružství a líbilo se mi, jak to skončilo. Určitě si přečtu pokračování.
Panský dům
Anne Jacobs
Nevím proč jsem čekala seriózní historický román. Dostalo se mi ZASE jen červené knihovny. Personál vily mě sral od začátku - hned bych ty starý čarodějnice vzala hákem po držce. Stejně jako rozmazlenou Lízu. Už nikdy více, stačilo.
Nedotýkej se mě
Laura Kneidl
Upřímně se přiznám, že jsem přeskakovala jen na zajímavé pasáže. Bylo by moc natahovaný...zbytečně dlouhý. Jo jasně, to, co se jí stalo, je smutný, ale nemusí kvůli tomu psát 500stránkový příběh. Klidně by stačilo 200 stran.
Roky pod psa
Markus Zusak
Zusak je jeden z mála autorů, který dokáže úchvatně psát absolutně o ničem. :-) Zápletka je opravdu jednoduchá, ale styl vyprávění je tak imaginativní a snový, že je radost to číst.
Božský milenec
Christina Lauren
To jak dlouho jsem musela čekat na první šu.ačku?! Zatím nejslabší díl série, ta hrdinova posedlost zkrachovalým manželstvím mi po chvíli lezla krkem.
Duchové rodiny Folcroftů
Darcy Coates
(SPOILER) No, byla to taková nenáročná oddechovka, v níž nebylo ani zbla děsivého. Spíš takový nepovedený duchařský románek pro 7leté děti, ale ani ty by se toho nelekly. Spousta klišé s obrovským domem, kterým v noci procházejí duchové, rádoby milou hostitelkou, která celou dobu kontroluje, zda jí někdo nebude odmlouvat a jakékoli podezřelé skutečnosti svede na "vrzající potrubí", "staré parkety", "děravou střechu, kterou profukuje", případně na "nevyspalost děcek, kterým se určitě něco zdálo". Konec předvídatelný a lehce nezvládnutý. Už Tajemství sídla Craven Manor bylo na pováženou, tohle bylo spíš úsměvné. Hvězdy dávám za nenáročnou zábavu.
Beznaděj
Stephen King
(SPOILER) Tak tohle bylo něco božího!! Dle hodnocení zdejších čtenářů jsem čekala něco nesnesitelně drsného, ale zřejmě už jsem cynik, protože mně to tak brutální nepřišlo. Sympatizovala jsem s Davidem, Stevem a Cynthií ... na konci i s Johnnym, ačkoli mě předtím docela štval. Obří policajt mi naháněl husí kůži, jakmile jsem se dozvěděla, že za to vlastně nemohl, přišlo mi ho líto. Odporná démonická síla uvolněná ze stržené šachty byla velice originální ... hodí se k tomu pojmenování "TO" - ani člověk, ani zvíře ... prostě TO. Beznaděj si své jméno vysloužila víc než zaslouženě ... nikdy jsem "nenavštívila" městečko tak zubožené, ztracené a ... jakoby přestálo apokalypsu. TEK!
Kmotr
Mario Puzo
(SPOILER) Těch šest hvězdiček by mělo být povinných, ale ... zkrátka to na plný počet nemá, ačkoli jde o nesmrtelnou klasiku. Proč? Protože jednoduše se tam vyskytovaly nudné pasáže, které jsem musela přeskočit. Osobně jsem vždy jednostranně zaměřená na jednu konkrétní postavu, což byl v tomto samozřejmě (jak by mohl kdokoli pochybovat) Michael Corleone, ubohá oběť v obrovském soukolí rodinného byznysu. Ten, co to vlastně vůbec nikdy dělat nechtěl ... ten, co se mocí mermo chtěl od famílie distancovat, ale jednoduše to nešlo ... ten, co do toho zabředl až po pás a nedokázal se dostat ven. A samozřejmě ten, co si proti sobě nakonec poštval skoro všechny a zemřel sám a opovrhován, zatímco jeho fotr, který to celé začal, odešel pokojně obklopen nejbližšími. Knihu jsem četla před filmem, ačkoli v hlavě mi i tak rezonoval Brando (kterého nesnáším) jako veliký Don a Al Pacino (kterého naopak miluji) jako Michael. Ostatní jsou pro mě jen šmouhy, co jim tak nějak přicmrndávali. A zase, jak už mám ve zvyku psát: "Víš, Marlone Brando, byl jsi to ty, kdo si zasloužil zhebnout opuštěný někde ve Vystrkově ... vážně jsi mě sral!"
Sbohem, Paříži
Anstey Harris
Tisíckrát omílaná zápletka, která může na první pohled vyznít nudně a jako děsné klíšé ... ale bože, Anstey (píšu to jméno správně, že jo?) se podařilo vytvořit velice dobrý příběh, který rychle plynul a já se od něj nedokázala vůbec odtrhnout. Knihu jsem přečetla za tři dny, bylo by to i dříve, ale neměla jsem čas. Určitě překvapení roku 2020, alespoň pro mě.
Věci kolem nás
Karel Čapek
Milé a příjemné počteníčko a krásné kresby. Někdy mě to ale trošíčku nudilo, ale je to Čapek. Kdo jsem já, abych si dovolila kritizovat velikána ...
