DriftBooks komentáře u knih

Není to tak dávno, co jsem s kolegou vedl debatu o tom, zda je nutno historii vykládat stroze, pouze s pomocí daných faktů a dobových záznamů, anebo zda je relevantní (a potřebné) používat i vzpomínky jednotlivců, jakousi osobnostní historii a vytvářet tak pestrou mozaiku té které doby. Shodli jsme se na tom, že výklad musí vycházet z kontextu toho, pro koho je materiál připravován (což v překladu znamená, že jsme se pohádali jako koně a nikdo nevyhrál :-)

Kniha Doba z druhé ruky je úžasnou ukázkou toho, jak historické události vnímá každý člověk úplně jinak, jak prožité hrůzy dokáže jednotlivec přetavit do neuvěřitelných konstrukcí, ze kterých tyran vyjde jako hrdina a naopak, jak osobní radosti i tragédie formují „osobnostní“ historii, která se zcela rozchází s holými fakty. Je důležité tyto hlasy slyšet. Je poučné nahlédnout do hlavy tomu či onomu a odkrýt jemné nuance života. A je rozhodně nezbytné tuto „paměť lidstva“ zaznamenat a šířit ať už pomocí knih, dokumentů, filmů či jen vyprávěním v hospodě. Kniha je to prostě úžasná, šokující, dojemná a tu a tam dokonce s nádechem grotesky. Holá historická fakta a události tu ožívají v desítkách podob. Prostě - theatrum mundi minoris...

26 27.05.2015

Nemohu jinak, než říci: famózní. Dekadentní. Dech beroucí. Pochutnal jsem si stejně, jako komisař Durman na všech těch bizarních lahůdkách. Nalezl jsem rozkoš stejně, jako ji nalézal Durman v lůnech pražských poběhlic. Je to koncert úchvatné češtiny. Vodopád chytrého humoru. Ohňostroj nelaskavého sarkasmu. Korbel laskavé bolesti. Malinko mi to připomnělo deRoblésův Ostrov v bodě nula, ovšem to celé na druhou. Stejná fascinace starými časy. Stejné zklamání z moderní civilizace. Jemný nádech steampunku. Stejná férie. Burleska. Bláznivý cirkus. A přes to všechno nezamotané, nepřekomplikované, dokonale srozumitelné a skvěle vypointované. Už dlouho jsem nečetl něco tak dobrého. Čtivého. Chytrého. Smyslně labužnického. Rozkošnicky rozkošného. Masitého. Mastného. Slast, co proniká až do morku kostí. A morek z mých kostí vydlabe špinavá bába od Kandelábru a kosti… kosti rozemelou a vybělí s ním cukr, co jste si dali dnes ráno do kafe.

„Nevyzraďte to na mne ve společnosti, pane kolego, ale jsem vášnivý milovník všech antikvariátů, vetešnictví, bazarů, hrabáků a zastaváren. […] proto, že miluji věci dotýkané, opotřebené, vylepšované a spravované, rád jim vkládám ruce do ran a ze stop užívání luštím jejich minulost.“ říká v jedné části knihy autarkický detektiv Alter, vonící vorvaninou a bobřinou. Mám pocit, že se v těch slovech – mimo jiné – skrývá zásadní esence páně Stančíka.

22 22.01.2017

Ta kniha se mě dotkla. Ne letmo. Byl to dotek hluboko do duše. Nebyl to dotek láskyplný. Byl to dotek mrazivý. Přesto ve mně vyvolal stejnou touhu, jakou má Fredova. Toužil jsem spáchat dotek… To je jedna strana té knihy. Ta osobní. Vzpomínky na lásku, na děti. Na život ve zcela jiném vesmíru.

Momentálně prožíváme období, které se může lehko zlomit do čehokoliv. Najednou není problém přijmout fakt, že se zavřou hotely, hospody, že se zakáže cestování. Že děti nechodí rok do školy. Je tak snadné přejít dalším krokem do podobně dystopické, antiutopistické společnosti, jako je (či byl) Gileád. Lusknutím prstu. Bez velkého odporu obyvatelstva. Kniha vyšla v roce 1986 a je z ní cítit strach i despekt z komunistické diktatury a vlastně z jakékoliv diktatury obecně. Atwoodová knihu začala psát v západním Berlíně. Ve městě, které je rozpůlené „zdí“. Zdí, kde na východní straně straší…

Kniha je řazena do kategorie sci-fi. Ale ruku na srdce. Všechno, co v příběhu najdeme, už lidstvo nejednou zažilo. Není to žádná bláznivá vize šílené budoucnosti. Je to jen dobře poskládaná koláž všech možných hrůz, které jsme si jako lidé dokázali vymyslet a většinou i zrealizovat. A právě proto je ten příběh tak… děsivý.

21 20.04.2022

Možná je divné číst tuto knihu během Vánoc. Možná. Anebo je – možná – naopak dobré ji číst právě v tomto období. V období, kdy jsou lidé na vlně vzájemné svornosti, pohody a lásky. Kdy by málokdo uvěřil, že zlo dříme v každém z nás. A že stačí jen málo, aby se probudilo…

Jak už to tak bývá, osud mi určité knihy přihrává ve chvílích, kdy je potřebuji. Zrovna tuhle knihu jsem měl rozečtenou, když mi má žena po dvaceti osmi letech manželství oznámila, že je šťastně zamilovaná. Samozřejmě že ne do mě. Přestože naše krize byla dlouhodobějšího charakteru, tak mě ta zpráva zasáhla s plnou silou. A s plnou silou bohužel vybředla z mé duše temná řeka nenávisti a hněvu. A zcela mě ovládla. Sám na vlastní kůži jsem pocítil, jak snadné je stát se zlým. Jak tenká je ta hranice v nás. Vše o čem jsem kdy četl, že bývalí partneři dělají svým bývalým partnerkám a nad čím jsem nechápavě kroutil hlavou, se vynořilo z temných hlubin podvědomí. A byl jsem pár milimetrů od toho některou z těch představ realizovat. Trvalo to 24 hodin. Noc a den. O to horší, že si vybrala skutečně speciální datum – 24. 12. Opravdu mile křesťanské gesto od praktikující katoličky. Trochu takové „nádherné“ kacířství, že… A Grinch se jistě temně chechtal ve své jeskyni…

A tak jsem si četl o genocidě Tutsiů v Rwandě, četl jsem si výpovědi obyčejných lidí – Hutuů, kteří se tak jednou odpoledne rozhodli zmasakrovat své dlouholeté sousedy mačetami. Sousedi, se kterými se znali, s jejichž dětmi si hráli jejich děti… A stačilo pár slov, aby se dlouhodobý spor změnil ve vodopád nepředstavitelného násilí…

Četl jsem tuhle knihu o tom, jak snadné je stát se zlým a na druhý den – na Boží hod – jsem dospěl k tomu, že já se zlým stát nechci. Rozejdu se se svou ženou klidně a kultivovaně. Tak, jako se to povedlo Česku a Slovensku v roce devadesát tři. A z knihovničky jsem vytáhl knihu Strašidelná vagína…

21 30.01.2019

Přemýšlel jsem, zda si do čtenářského deníčku dát knihu, kterou jsem zavřel po pár stránkách. A pak si řekl: proč ne?. Vždyť také nedočtené knihy vypovídají cosi o čtenáři.

Keplerovky jsem míval vcelku rád. Takový ten severský standard. Joona Linna malinko podivín, ale nic, co by mi v příběhu vadilo. Ovšem postupně se příběhy stávaly podivnější a podivnější a zejména brutálnější. Snad si to určitá část čtenářstva žádá. Snad je dnes nutné psát čím dál tím brutálnější příběhy, protože realita sama je kolem nás neustále strašidelnější. Samá deprese, tma a zima… Děkuji, nemám zájem. U mě to funguje naopak. Já už nemám touhu nořit se do rozbujelého násilí, nemám chuť číst příběhy plné bolesti, strachu a vyděšených dětí. A tahle kniha začíná naprosto zběsilým únosem dítěte. A když jsem se dočetl do místa (pozor drobný spoiler) kde nějaká stará paní uřízne za trest mladé dívce nohy nad kotníkem, tak jsem rezignoval a knihu odložil.

Není to první kniha, kterou jsem odložil z tohoto důvodu, a jistě není poslední. Nostalgicky vzpomínám na dobu, kdy se některým detektivkám říkalo „drsná americká škola“. To jsou dnes pohádky pro desetileté. Pár facek, něco nadávek, téměř cudný sex. Cigáro a trocha chlastu… Žádní magoři, kterým v dětství někdo rozbil sněhuláka, a oni za to v dospělosti zmasakrují půlku Dánska. „Zabili jste mi psa? Pozabíjím celou vaši rodinu… a k tomu polovinu Stockholmu, abych to zamaskoval.“

Můj šálek kávy to prostě není a těžko říci, zda ještě někdy bude...

19 27.12.2021

Ta kniha je skvěle a čtivě napsaná. Klobouk dolu, pane Švehlo. A to i přesto, že jsem prošel několikero recenzí, včetně té ublížené (ostatně – připadá mi, že tento pán je ublížený jaksi programově) Knížákovo, ve kterých se mluví o chybách a nepřesnostech. Drobné faktické chyby nedokážu rozpoznat, a jsou mi svým způsobem (řečeno po magorovsku) u prdele. Jsem přesvědčen, že celkovému vyznění knihy neškodí. Důležitý pro mě je celkový obraz oné doby. Obraz, ve kterém se komíhají odporná chapadla chobotnice StB. Obraz těch malých udavačů, pomahačů, slizounů, a všeho toho lidského sajratu. A zároveň obraz všech těch malých i velkých osobních hrdinství. Všech těch umělců i neumělců, disidentů i mániček, dělníků i intelektuálů. Ano – Magor byl pravděpodobně opravdu magor, věčně zlitej, egocentrickej, otravnej. To mu ale neubírá na jeho roli hybatele naši malých dějin a na roli hrdiny oné doby.

Chapadla té hnusné chobotnice se mě dotkla naštěstí jen letmo, přesto ten dotek mám hluboce vrytý do vzpomínek. Zhruba od čtrnácti let jsem se začal intenzivně zajímat o věci, které byli tehdejšímu režimu nelibé. Hrál jsem ochotnické divadlo, psal jsem básně, založili jsme kapelu. Už tehdy jsem se osobně potkal s okresním cenzorem (tuším jakýsi pan Vrána), obtloustlým, blahosklonným pánem, který měl moc schvalovat naše texty. To ponížení dodnes pálí. Pak má koketerie s katolictvím, srážka s vojenskou kontrarozvědkou a následně tak trochu na truc režimu konverze, křest a vstup do třetího světského řádu františkánů. Ponižování a perzekuce policií při návštěvách fary. Těžko říct, kam by mě má nechuť k tehdejšímu režimu přivedla, nebýt sametové revoluce. Byť tehdy zaujat křesťanstvím, druhou tvář bych nastavoval s velkou nevolí, jestli vůbec… A tak příběh Magora a jeho doby čtu také s drobně zbabělým pocitem úlevy, že to nejhorší za mě odmakal (a odseděl) někdo jiný…

19 13.05.2018

Nominace na jednu z nejdůležitějších literárních cen u nás – Magnesia Litera – provází vášnivé debaty. Přirozeně. Nelze nikdy uspokojit každého, nelze se trefit do vkusu všech. Jednu takovouto debatu pak rozvířil Jiří Trávníček povzdechem, proč není nominována právě Hana. A protože si jeho čtenářského úsudku vážím a důvěřuji mu, knihu jsem si pořídil. Netušil jsem, do čeho jdu. Nečetl jsem anotaci. Prostě jsem knihu „otevřel“ ve své čtečce a začal číst. A nečekaně tak naplnil přání autora knihy Krvavé země, abychom „oněm číslům vrátili lidský rozměr“.

Mornštajnová mi samozřejmě zas tak neznámá není. Četl jsem Slepou mapu a bavila mě. Hana je psána v podobném modelu. Jen je daleko čtivější. I přesto, že je příběh vsazen do tragických kulis – tyfová epidemie, začátek druhé světové války, holocaust – není ubíjející, není plačtivý, není depresivní, není vlastně úplně smutný. Je silný. Je dojemný. Je uvěřitelný. Je i úsměvný. A i přesto, že hlavní hrdinka cítí „hanu“ – stud, provinění, za to, že jako jediná vše přežila, je to příběh o nepokořené naději a o odpuštění.

Zásadní ale je, že kniha je napsána opravdu dobře. S jistou lehkostí a snad až s noblesou. Ano. Souhlasím s Jiřím Trávníčkem, že by kniha klidně nominována být mohla. Na druhou stranu – zatím jsem nepřečetl ani jednu knihu z těch nominovaných a tak mi nepřináleží jakkoliv hodnotit verdikt poroty…

18 13.05.2018

Klasiků mám plnou knihovnu. Nakupuji je průběžně celý život. Stará vydání nahrazuji těmi novými, pokud mám pocit, že to stojí za to. Hledám nové, modernější překlady. Momentálně je přezbrojuji do elektronické podoby. Jenom jediné nedělám – ty knihy zatím nečtu. Absurdní?

Literární klasika… Knihy a autoři, o kterých se člověk většinou učí ve škole. Které patří do onoho pomyslného literárního kánonu, jejž by měl literárně vzdělaný člověk znát a mít načtené. Já jsem nadšený čtenář. A k těmto dílům mám úctu. Vlastně před nimi cítím i určitou pokoru. Řadím si je do své knihovničky s tím, že si je jednou přečtu. Jednou, až budu dostatečně vzdělaný, abych je pochopil. Až budu dostatečně stár a plný zkušeností, abych si je vychutnal. A až nyní jsem pochopil, jakou vlastně celý život dělám chybu…

Čtenářství je značně individuální a individualistické. Je maximálně intimní. Těžko tak jdou vytvářet čtenářské modely, které by měly obecnou platnost. Ano, dělá se to. U nás se tomu dlouhodobě věnuje třeba Jiří Trávníček z Ústavu pro českou literaturu. Jeho knihy sleduji a čtu je rád. Měl jsem i tu čest s Jiřím posedět v útulné hospůdce a popovídat si nejen o čtení. Ostatně – už se těším na jeho novinku Kulturní vetřelec, kde oním vetřelcem je myšleno právě čtení… I přesto všechno si ale myslím, že jakákoliv snaha o objektivizaci čtení je marná… Ale proč o tom mudruji? Já byl přesvědčený, že tu takzvanou klasiku pochopím a užiji si jí na stará kolena. Teď, když čtu Dostojevského, se pomyslně buším do hlavy. Tohle by měl přeci číst člověk, dokud je mlád. Jak absurdní, že...

O knize není třeba mluvit. Její kvality jsou lety prověřené. Bavil mě celý ten ponurý Petrohrad, bavila mě ona pitoresknost, všechny ty pohnutky a nuance jednotlivých postav. Dostojevský je skvělý pozorovatel a skvělý interpret… Prostě… klasika…

17 27.09.2020

Dobře utajené housle – to je úžasný koncert laskavosti, lásky a chytrého humoru. Koncert pro jazyk český. Knihu jsem kdysi četl, ale až nyní mohu říct – spolu s jedním čtenářem, kterého autor cituje v závěru knihy – Děkuji Vám. Nechci pátrat po tom, odkdy a jak znáte mou ženu, ale znáte ji dokonale… :_)

Jsou knihy, které prostě oceníte až s věkem. U této jsem se smál i plakal. Více smál. Smíchem očistným. Smíchem, který odplavuje z těla poťouchlé křivdy, nesmyslné ješitnosti, prostě lety nahromaděné negativní smetí. Četl jsem ji ve vlaku – cestou od své drobné ženy s útlým zápěstím – a pouze tato skutečnost mi zabránila nad některými větami hlasitě ryčet a halekat. Radostí a údivem. Dojetím. Pochopením…

Celou dobu jsem při čtení slyšel v hlavě hlas Miroslava Horníčka, tak jak ho znám z televize, z Hovorů H, ze Dvou písařů, a měl jsem pocit, že mi knihu čte sám autor. Přizpůsobil jsem se tedy jeho rytmu, jeho dikci a celý zážitek ze čtení tím byl umocněn… A tak ještě jednou… Děkuji Vám za ten skvělý koncert.

17 21.01.2018

Tato kniha mě vrátila do dnů, na které nerad vzpomínám. Na dobu, kdy se mí rodiče dlouhodobě hádali, aby se nakonec rozvedli. Já v té době trávil hodně času doma. Hodně jsem četl a ven chodil jen málo. Bylo mi třináct. Měl jsem nadváhu a spoustu mindráků. Knížky byly skvělou příležitostí utéct do jiných světů. Jenomže hádky rodičů mě vraceli na zem. Uměla to hlavně máma. Jako bych jí skrze tu knihu znovu slyšel. Jako bych znovu seděl v obýváku – v křesle – máma se nade mnou vznáší ve svém vzteku a nutí mě poslouchat všechny její nářky a bolesti a nutí mě, abych jí je potvrdil. Abych jí potvrdil, že je můj fotr hajzl, že na ní kašle, že ona má všechno na starost, ona… ona… ona… A já tam seděl a nejraději bych jí poslal do prdele. Byl jsem u toho, když táta – vytočenej neustálým máminým tlakem – na ní vytáhl nůž. Stáli proti sobě, řvali a já se jen tiše díval a bez zájmu čekal, jak to dopadne. A byl jsem u toho, když nakonec za sebou fotr práskl dveřmi a už se nikdy nevrátil. A já pak seděl v tom obývákovém křesle a musel neustále a dokola poslouchat ty máminy výčitky a bolesti a strachy a vzteky. Týdny, měsíce, roky… Nutila mě odpovídat a já jsem jen toužil vstát, prásknout za sebou dveřmi a už se nikdy do tý rodiny nevrátit.

Jedno vím jistě. S hlavní hrdinkou této knihy bych nikdy nedokázal žít. Myslím, že bych na ní také vytáhl nůž nebo prostě jen utekl. Ta kniha je nervní, plná urýpané zloby a podivného podprahového tiku. Je ale také plná hluboké bolesti. Moje žena mě nedávno – po třiceti letech vcelku šťastného (teda alespoň dle mého soudu) soužití – opustila kvůli jinému. Takže jsem všem těm nuancím relativně dokázal rozumět. Přesto mi ta ženská byla protivná. Jako tehdy moje máma. Ale dnes se na to (naštěstí, nebo bohužel?) umím podívat i z jiného úhlu pohledu. Dnes už vím, jak láska i nenávist dokážou bolet až k nesnesení.

Třeštíková mě dokázala rozplakat. Dokázala mě rozesmát. Častokrát jsem byl jenom smutný. Bezradný. Dobrá kniha má takto fungovat. Má vyvolávat emoce. Takže z tohoto pohledu – výborné. Ale ulevilo se mi, když jsem z příběhu konečně odešel. Ulevilo se mi, když jsem mohl z toho z křesla konečně vstát a prásknout za sebou těma zatracenejma dveřma…

16 27.09.2020

Na tuto knihu jsem se těšil. Palána mám rád jako spisovatele, i jako editora. Navíc tři s protagonistů znám osobně. Tu a tam se s nimi letmo potkám. Romana Szpuka navíc považuji za nejlepšího současného básníka Šumavy.

Čtení je to samozřejmě značně rozporuplné. Značně specifické. Nakonec zjišťuji, že má znalost některých podivínů, a znalost některých širších souvislostí, je mi vlastně na škodu. Cenou za tuto znalost je ztráta idealizace. Konkrétní reálie mi brání zpovídané následovat do jejich – řekněme zlyrizovaných – světů. Ale to je v celkovém vyznění vlastně jen drobnost.

Svět a způsob života šumavských (a obecně) samotářů, ač je mi v některých atributech sympatický, je mi spíše cizí. Dokážu pochopit, proč se ten který k podobnému životu uchýlil. Jejich příběhy jsou zajímavé. Ba leckdy i strhující. Nevím, zda bych řekl inspirující. Na to se až příliš často v pozadí podobných příběhů objevuje alkohol, drogy, nebo jakákoliv jiná závislost. Ale určitě jsou fascinující.

Už dva roky sám na hraně samoty žiji. Ne, žádná maringotka, zchátralá samota uprostřed šumavské divočiny, nebo snad přímo kdesi pod širákem, nedej Bože „pod mostem“. Je to samota pohodlná, plná téměř městského luxusu. Sám uprostřed davu. S myšlenkami nejblíže Romanovi Szpukovi, protože i má momentální samota má podobný důvod. A cesta do temného údolí je vždy široká a pohodlná. A nikdy bych nevěřil, jak úlevná, kdybych to nezažil na vlastní „mysl“. Takže vlastně mohu této knize poděkovat, že se objevila v pravý čas. Jako zvednutý prst. Jako varování. Co si v ní najdete vy – a zda vůbec něco – je samozřejmě pouze a jen o tom vašem příběhu…

16 13.05.2018

Je zvláštní, že jsem se u této knihy zasekl. Myslím teď, tady, ve čtenářském deníčku. Přemýšlím, co vlastně ve mně kniha zanechala. Co si o ní napsat? Knihu mi doporučili dva lidé. Oba dva jsou shodou okolností spisovatelé. Oba dva jsou také tak trochu tuláci. Nejen po horách. S jedním z nich jsem dokonce byl zhruba v místech, kde se kniha odehrává. V Piemontu. V Alpách. Oba mají tendenci tak trochu utíkat do divočiny, pryč od nového digitálního světa.

Já mám hory rád, ale touhu prchat do nich nemám. Já se jich totiž trochu bojím. Nemluvím o těch našich českých kopečcích. Ale už třeba takové slovenské Tatry ve mně vzbuzují pocit pokory. A čtyřtisícové Alpy mě tu a tam děsí. Často se používá fráze: hrozně krásný. Mě to spojení vždy malinko brnká do uší. Ale v případě velehor mi to sedí. Hrozně krásný. Hrozný až jsou krásný. Krásný, ale přitom hrozný, hrozící, hrůzostrašný…

Ale ono to primárně ani není o tom útěku do kopců. Spíše o vztahu k otci, k matce. O rodině. O ambicích, které do nás rodiče vkládají, a které většinou zklameme. Je to příběh o přátelství a o jeho úskalích. O tom, jak se najít a začlenit. O tom, jak žít. O chudobě a nespravedlnosti. Po chudé Neapoli v Geniální přítelkyni další kousek Itálie. Drsný kraj. Drsní lidé. Jak už to na horách prostě bývá.

Kniha se čte velmi dobře. Je přímá, bez velkých zatáček. Bez velkého sentimentu. Hory jsou nádhernou kulisou. A život tu běží tak, jak ho známe. Žádný patos, žádná literární klišé. Snad proto je tak úspěšná. A právě proto stojí za přečtení.

15 28.07.2018

Haklovo hovězí kostky jsem zalil ranní šumavskou mlhou a zhltnul je na "posezení". Člověk od nich malinko páchne potem a starým pivem, je zmuchlanej a nevyspalej... ale zároveň je plný touhy být občas také tak nezodpovědně svobodný. Jenomže to dopadne tak, že dočtu, umyji po sobě nádobí, zaplatím všechny složenky a pádím poctivě do rachoty. O tom, jak se dá žít na hraně si raději zas někdy něco přečtu... třeba opět od Hakla :-)

15 18.05.2014

Jsem tady na Šumavě, v malém městě uprostřed lesů, takzvaná „náplava“. A co to znamená být naplaveninou, pochopí člověk na plné pecky až ve chvíli, kdy se aktivně zapojí do dění v městečku. Tehdy se najednou začnou objevovat jinak neviditelné temné proudy, které hýbou zdejším životem. Příběh Medvědína ve mně vyvolával vzpomínky. Člověk by se jim s chutí zasmál, jen kdyby nebyly na denním světle tak absurdně… smutné.

Backmana kdosi v recenzi nazval králem citových vyděračů. Ano, to sedí. Kniha z vás ždímá emoce až na dřeň. Chvílemi mi to vadilo. Ale na druhou stranu nutno říct, že to Backman dělá dobře. Není to upatlané, není to podbízivé, není to kostrbaté. Nemáte pocit, že vás podvedl. Ne. Ty emoce z vás vytáhne velmi dobrým příběhem, velmi dobře zpracovaným. Více méně ani nevadí, že většina těch situací (a témat) balancuje na hraně klišé. Všechno zachrání opravdu dobrý styl vyprávění. Na začátku příběhu se smějete, uprostřed pláčete, na konci si jen rezignovaně povzdechnete.

14 01.11.2018

Na historii lze nahlížet z mnoha pohledů. A tohle je pohled zbavený nánosů patosu. Nesmyslná válka ve své nestydaté nahotě. Ne – nejedná se pokus bulvarizovat historii. Všechny zmíněné drogy byly ve své době zcela legální. Německé chemické a farmaceutické továrny je chrlily jak na běžícím páse. Pervitin se třeba prodával jako náplň čokoládových pralinek a měl zahánět únavu žen v domácnosti. Byla to svým způsobem opojná doba, kdy ty – dle dnešního měřítka – nejtvrdší drogy byly běžně k dostání v samoobsluze.

Kniha je postavená na historických faktech, především na lékařských záznamech Hitlerova osobního lékaře Morella. Nečetl jsem žádnou životopisnou knihu o Hitlerovi. Ale obrázek, který Ohler vytvořil právě na základě zmíněných faktů je excelentní a myslím, že víceméně přesný. Hitler jako zajatec své vlastní velikosti. Své ideologie. Posedlý sám sebou. Ač vegetarián, permanentně nadopovaný zvířecími hormony. Trpící silnou zácpou a chronickým nadýmáním. Radující se, když bez problému stráví listový salát, či špenát. Šťastný, když se dobře vys..re. Nervózní z toho, že mu bude třeba bzdít uprostřed důležitého jednání. Uzavřený ve svém Vlčím doupěti – vlhkém tmavém bunkru, odříznutý od reality. Paranoidní. Chybující. A poslední měsíce války závislý na těch nejtvrdších drogách. A kolem něj klaka bizarních generálů a poskoků. A tahle zfetovaná partička bez mrknutí oka vraždí miliony lidí – nejen své údajné „nepřátele“, ale i své vojáky díky nesmyslným rozkazům.

Důkazů, že lidstvo ženou do záhuby podobní bizarní týpci jako byl Hitler, jsou mraky. V poslední době třeba spor Trumpa a Kim Čong-Ila o to, kdo má větší červené tlačítko, které odpálí jaderné rakety. Člověk by se nad tím snad i zasmál… jenomže ten úsměv by třeba také mohl být drobet „zářivý“!

14 09.01.2018

Přiznávám se bez mučení. Tohle je první kniha Jiřího Hájíčka, kterou jsem dočetl do konce. Jeho příběhy jsou na můj vkus příliš pomalé a příliš svázané s půdou. Jsou prostě „echt“ jihočeské. Já pocházím ze severních Čech. Z Mostu. Z města, které chtivá nenasytná společnost srovnala se zemí. Kvůli uhlí. A zcela nové bylo postaveno pár metrů vedle. Celý život v paneláku. Namísto rybníků kalové nádrže. Namísto zalesněných kopečků haldy a výsypky. Za barákem chemička. Do starýho Mostu, do těch rozvalin, jsme chodili sledovat natáčení válečnejch filmů. Na západní frontě klid tu točili Amíci. Boj o Moskvu Rusáci. Mé dětství byla válka, do které jsme jezdili tramvají…

Pocházím z města horníků, co přišli ze všech koutů republiky. Nikdo tu nic nevlastnil. Beton, smog, prach z povrchových dolů. Roztěkané nové město. Hukot rafinérie. Nekonečné ševelení dopravníkových pásů na uhlí. Na horizontu komíny, dým, pařáty velkorypadel. Jsem celoživotní bezzemek a jihočeská idyla blat a rybníků a statků, ve kterých desítky generací bydlí jedna a tatáž rodina, je pro mě sci-fi… Bydlím tu sice už přes deset let, ale stále jsem ještě nezpomalil.

Musím ale říct, že jsem tentokrát té Hájíčkově pomalosti a téměř až něžnosti, která z textu sálá, propadl. Ne, zápletka kolem pozemků mi nic neříká. Ale ta forma, styl, nálada… to všechno mě přimělo číst dál a dál. Ta děsivá nespavost… a skvěle podaný příběh jedné lásky i nelásky… to mě bavilo.

14 20.12.2017

Zatímco v únoru jsem se ponořil do geografie sociální (viz Bonnett, Alastair – Ztracená místa, tajná města a jiné záhady na mapě světa), březen jsem zahájil geografií politickou.

Některé věci jsou natolik zřejmé, že když přemýšlíte o tom, proč se dějí, nenapadne vás to nejjednodušší řešení. A právě geografie – alespoň podle autora knihy – dokáže nabídnout jednoduché odpovědi na spoustu složitých politických otázek. Její autor Tim Marshall je britský novinář, který přinášel reportáže ze třiceti zemí a zpravodajsky pokrýval konflikty v Chorvatsku, Bosně, Makedonii, Kosovu, Afghánistánu, Iráku, Libanonu, Sýrii a Izraeli.

Pravda je bohužel taková, že geografie je pouze jednou z mnoha příčin, proč se určité věci dějí. Ale poskládané takto vedle sebe, zajímavě a čtivě, jsou fascinující ukázkou toho, co všechno ovlivňuje historii i budoucnost života na té naší kulaté Zemi. Kniha je opravdu skvělá. Přináší do odpovědí důležitý kontext. A kontext je vždy zásadní pro pochopení složitých dějů. A také jaksi mimochodem přináší jedno důležité poselství. Totiž že se v tom našem útulném českém dolíčku vlastně máme docela dobře…

13 04.06.2019

Číst „dánovky“ je jako jít po známé ulici. Vejdete do domu, pak do bytu, v obýváku všem kývnete na pozdrav – vždyť všechny moc dobře znáte. Z kuchyně voní večeře, z pokojíku je slyšet tlumený dětský smích. Rodina. Domov. Naše Město… Idylka ovšem trvá vždy jen chvíli. Pak zazvoní telefon, vy ho zvednete a už to frčí…

Je to pár dní, co jsem rozečetl knihu Hadrový panák. Skončil jsem hned na začátku. Ve chvíli, kdy našli jednu mrtvolu, sešitou ze šesti mrtvol a navíc zavěšenou v prostoru na lankách tak, aby prst jedné ruky mířil z okna do okna bytu přes ulici, který patří přivolanému detektivovi. Ten je samozřejmě po tahu, po rozvodu (nebo něco podobného), je nerudný, oblečený do květinových bermud, ale protože je geniální, tak to všichni taktně přehlížejí… JEŽKOVY VOČI… Já chápu, že je překnížkováno, a že je tedy asi třeba neustále vymýšlet co nejbizarnější vraždy s co nejméně pravděpodobným motivem, a že detektiv musí být všechno jiné, jen ne normální. Většina čtenářů si to pravděpodobně žádá. Já mám prostě raději toho „malého pitavala z Našeho Města“.

Knihy Dominika Dána mohou leckoho začít nudit. Neustále ty samé vtipy, to samé prostředí, ti samí lidé, zločiny takové – řekněme provinční. Žádné bizarní bestiality, a policajti jsou tady jenom policajti, bez superschopností. Jenomže mě ten domácí smrádek, ta zdánlivá poklidnost, i ta obyčejnost baví. A především je to pro mě (poměrně) realistický vhled do (zejména) porevolučního dění u naší (či slovenské – on to zas tak velký rozdíl nebude)policie, u tajných služeb, v podsvětí i v nejvyšší politice. Většina čtenářů možná mávne rukou… takové báchorky, nic z toho se u nás neděje a dít nemůže. Tady v Našem Městě. Tady – v tom malém, zaprděném „oudolíčku“. To všechno je jen literární fikce. Moc bych si přál, aby tomu tak bylo…

13 17.03.2018

Pamatuji si, jak jsem si jako dítě koupil kaleidoskop (koukl jsem na Google – stále se prodává). Dokázal jsem tím válcem kroutit celé věky. Nořit se do těch obrazů. Unikat. Prchat do jiných světů… Česky se tomu říká krasohled. Krasohled… nádherné slovo, které evokuje klid, harmonii, krásno. Ve spojitosti s Osmičkou mi naskočilo slovo kaleidoskop. Ale krasohled? Ne, to není to pravé. Obrazy, které Třeštíková v knize kreslí, nejsou klidné, harmonické a víceméně ani krásné. Jsou naopak silné a burcující. Jsou plné emocí. Jsou plné lásky. Ale i nenávisti, zloby a žárlivosti. Plné takové každodenní obyčejnosti. Plné každodenní velkoleposti. Velkoleposti, jakou dokážou přinést drobné střípky úsměvů, doteků, pohlazení, laskavého slova. Každodenní nasranosti, jakou rozdmýchají drobné střípky nervozity, nepochopení, únavy, sobeckosti.

Třeštíková nepíše. Kreslí tu jemné tahy, tu silné čáry, tu stíny, tam začmárané fleky, kde pastelky téměř protrhnou stránky.

Ale přes veškerou vážnost, která se příběhem vine, přes všechny ty vyhrocené emoce, kdy máte slzy na krajíčku, umí Třeštíková i pobavit. Jemným, nevtíravým humorem. Který však nenaruší to zásadní, co knihou rezonuje. Nekonečný příběh lásky. Lásky mezi partnery, dětmi a rodiči, mezi lidmi obecně. Té šťastné i nešťastné. Naplněné i nenaplněné. Nekonečný příběh touhy po porozumění. Po harmonii. Po krásnu. Touhy po tom, aby náš život byl jako ten krasohled. Aby se nám pokaždé skládaly jen krásné, barevné, harmonické obrázky…

13 13.12.2017

Na masív Tríbeče koukám často z oken našeho slovenského bytu – chybí mi šumavské kopečky a právě toto pohoří jako jediné rozbijí na horizontu mou paniku z rozlehlé roviny. Jenom si nejsem teď jistý, jestli tomu po přečtení Trhliny není naopak. Od „tríbečské“ paniky mě děli bezpečná přehledná pole a městečka bez záludných zákoutí…

Na knize mě bavila jedna zásadní věc. Interaktivita. S mým světem. S mou realitou. Velmi dobrý nápad a skvělý fór. Jednoduché a skvěle fungující. Další plus je výše zmíněná blízkost Tríbeče od mého nového bydliště. Ale hlavně – kniha je vskutku dobře napsaná. Karika umí navodit atmosféru, umí udržovat napětí, umí vyprávět. Vše, o čem se v knize Karika zmiňuje, si skutečně můžete najít na netu. Písničku Hýkal od kapely Zrní jsem sjížděl během čtení několikrát a opravdu do příběhu sedí jako ulitá.

13 11.12.2017