DriftBooks komentáře u knih

Mám rád informace, které jdou proti proudu. Protože jít proti proudu znamená, že za sebou necháte smrduté kalné bahýnko v deltě, ve které se tak ráda rochňá letargická většina obyvatel řeky. Znamená to brodit se stále čerstvější vodou a pomalu se blížit k pramenům, k počátku… Znamená to dobrodružství, nové vjemy, nové pohledy… Znamená to najít nová říční ramena, která si razí cestu mimo hlavní řečiště. Ano, znamená to také občas skončit v rameně slepém. To ale rozhodně není případ této knihy.

O tendenci zarovnat lidstvo do jednodruhových plantáží a do jasně označených a ohraničených škatulek se zmiňuji v komentáři ke knize Šumava domovem. Co se týče vztahu muž – žena je tato tendence neuvěřitelně silná a táhne se stoletími, tisíciletími, ba možná od počátku věků. I když… a o tom je kniha především – na počátku věků, v dobách lovců a sběračů – bylo vše jinak a přiznat si, že nešlo o temné doby plné válek, nemocí, hladu a bídy je, kdoví proč, pro většinu společnosti problém.

Nemá cenu, abych zde složitě popisoval to, co autoři jasně, srozumitelně, s nadhledem, humorem a přesto značně erudovaně sepsali v knize. Za mě platí, že jsem se bavil, že jsem se dozvěděl spoustu nových věcí, že jsem si potvrdil to, co jsem tu a tam tušil, a že jim prostě věřím. Na lidskou sexualitu a na základní vzorec rodiny muž – žena – dítě, se většinová společnost kouká skrze silná skla různých náboženství a pokroucených představ. Základní paradigmata a trendy povětšinou určují sexuálně frustrovaní vědci, či nábožensky – případně politicky – rigidní jedinci, a tyto vzorce je následně značně obtížné měnit. Máme je zažrané již stovky let a sám za sebe říkám, že i já se v těchto vzorcích plácám. Je to přirozené. Být rebelem je obtížný úkol v každé době.

Máte-li tedy chuť ponořit se do čerstvé vody bez smradlavých kalů předsudků… Chcete-li se alespoň chvíli brodit proti proudu… Toužíte-li pochopit věci, o kterých většinová společnost svorně mlčí, aby náhodou lidé nezačali žít příliš svobodně a divoce, nebo aby náhodou nepochopili, proč se ty které děje dějí tak i onak, pak si knihu přečtěte. Vyhovuje-li vám ovšem teplé bahýnko v široké deltě společenského konsensu, knihu kolem sebe raději nechte proplout bez povšimnutí.

8 17.03.2018

Jak už to u mě bývá, příběhy, které vypráví Haruki Murakami se jakýmsi záhadným způsobem proplétají s příběhy, které žiji. I já a moje žena momentálně žijeme v různých světech. Spojuje nás pouze tenká stříbrná nit silné lásky. Já žiji u Vltavy. V „Kočičím“ městě. A vím, že je nejvyšší čas zmizet, dokud to ještě jde. Dokud tady ještě staví vlaky. Ona žije u Dunaje. A na její obloze visí měsíce dva. Je to její svět 2Q17. Oba víme, že je třeba najít únikový východ. Že musíme utéct zpátky do reality, kde na obloze uvidíme totéž. A oba víme, že to nebude ten svět, kde jsme se potkali a poprvé drželi za ruku. Tak pevně…

Na setkání Tenga a Aomame jsem si musel počkat pár týdnů. Než jsem se pročetl na konec. Oni na sebe čekali dvacet let… Když jsem dočetl, zavřel jsem knihu a vyšel na balkon našeho slovenského bytu. Okamžitě mnou zacloumal silný vítr – dozvuk orkánu Xavier, který v Německu zabil sedm lidí. Díval jsem se do divoké řeky mraků, které vítr hnal po tmavé obloze, a hledal… Měsíc byl v úplňku a tu a tam probleskl zkrze tu černou masu…

Ještě plný toho podivuhodného příběhu jsem zašel do kina na Blade Runnera 2049. A jako bych vstoupil do další dimenze Murakamiho knihy… Do další reality. Seběhl jsem po úzkých únikových schodech z ucpané magistrály do brebentícího labyrintu „kočičího“ Tokia… Už původní Blade Runner mě fascinoval svou atmosférou a svou vizí budoucího světa. Tíživou atmosférou. Přirozenou nejednoznačností. Nekonvenční láskou. Nesmiřitelností. Ale hlavně jakousi jednoznačnou všedností. To vše podbarvené skvělým Vangelisovým soundtrackem. I nové pokračování si částečně zachovává většinu zmiňovaných atributů. Ve spojení s příběhem 1Q84 jsem měl zážitek ještě intenzivnější. Ostatně – vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby pod úvodní titulky začala hrát Janáčkova Synfonietta…

8 20.12.2017

Při čtení jsem si vzpomněl na Kurasovu knihu Soumrak bílého muže. Na onu litanii, kterak právě a jen bílý muž je nositelem všeho vědění na tomto světě. Welzl je důkazem toho, že veškeré vědění je leckdy na nic. A že s sebou nenese jen dobro a pozitivno.

Příběh dobrodruha, námořníka, polárníka, cestovatele, prostého chlapce ze Zábřehu, eskymáckého náčelníka je fascinující. Právě v oné prostotě. V onom jednoduchém pohledu na svět, na lidi, na přírodu. Na dobro a zlo. Na chudobu. Na chamtivost. Na magické propojení země a přírodních živlů se světem člověčím.

Ani sám Eskymo Welzl nebyl žádný beránek. Přiznává, že i on svým způsobem drancoval tuto část světa. Byl prospektorem. Lovcem. Kruté životní podmínky ho občas nutily být taktéž krutým. Ale převážila v něm láska k polárním končinám, k domorodcům. A ve své ryzí podstatě to byl spravedlivý a milý chlap.

Častokrát jsem se jeho vyprávění smál a myslel při tom na Švejka. Častokrát jsem ale také byl dojat, a zarmoucen. Tu a tam jsem byl navztekán na neúprosnou a nemilosrdnou civilizaci v osobě bílého muže. Na civilizaci, která dokáže být krutější a děsivější než polární bouře…

8 30.11.2017

Čtenáři prostě nechtějí nechat některé literární postavy umřít. Rádi přehlédnou nelogičnosti jejich návratu, a tak jim nevadí ani zázračné znovuzrození z vlastního popela. A dosti často jim je úplně jedno, kdo postavu vlastně oživí, když například původní autor zázračného znovuzrození (myslím sebe sama) není prostě schopen Těchto literárních Fénixů je halda. Namátkou třeba Sherlock Holmes. Lizbeth Salanderová, žena, která nenávidí muže, bude zřejmě další.

Mladá, díky svým hackerským schopnostem bohatá. Nezávislá. Ocvočkovaná, pokérovaná punkerka, nebo hipsterka, nebo… dodejte, co se vám hodí. Sexuálně značně uvolněná. Nemilosrdná a tvrdá bojovnice. Roztěkaný uzlíček nervů… Takový prototyp generově vyvážené osobnosti 21. století. Sám autor (Stieg Larsson) o ní píše: „Zkusil jsem plavat proti proudu. Chtěl jsem vytvořit hrdiny, kteří se dramaticky odlišují od běžných postav kriminálního žánru. Mým výchozím bodem byla úvaha, jaká by byla Pipi Dlouhá punčocha v dospělosti. Dívali by se na ni jako na sociopata, protože vidí společnost jiným způsobem a chybějí jí sociální dovednosti? A tak vznikla Lisbeth Salanderová, která má celou řadu mužských rysů.“

Ale jaké je toto nové znovuzrození dospělé Pipi? Inu – číst se to rozhodně dalo. Trochu mi vadí, že Lagercrantz znovuzrozenou Lisbeth tlačí do komiksové podoby superhrdinky. Geniální, vševědoucí, neporazitelná… Se zájmem o černé díry a nikým nepochopitelnou matematiku. Ztrácí tím svou lidskost a zranitelnost. A čtenář ztrácí možnost se s ní ztotožnit. Může se jen buď stát fanouškem, nebo ji nenávidět. Samotný příběh se točí okolo umělé inteligence, autismu a fenoménu savantů. A samozřejmě kolem nekonečné hry zpravodajských agentur, úniku informací a ekonomické kriminality. Takový pikantní makro bio kybergulášek, který vám naservírují v hypermoderní restauraci plné skla a kovu. Cigáro a pivo zapovězeno. Dva knedlíky navíc taktéž…

8 30.07.2016

Čekalo mě dvanáct hodin ve vlaku. Přijemný čas, kdy lze prokrastinovat bez výčitek svědomí :-) Za oknem torzo zimy, ale ve vlaku teplo a útulno... Vytahuji Kindla a - vybito. Přistroj, který vydrží bez nabití téměř měsíc vás odnaučí ostražitosti. Naštěstí táhnu ještě tablet a tak brouzdám e-knihovnou - mám v ní plno knih, které si odkládám právě pro podobnou přiležitost.

Tučková - Vyhnání Gerty... - ju, konečně se dostanu k této tak úspěšné knize. Ale po prvních stránkách to vzdávám - ne, že by se mi to nelíbilo, ale nemám nějak chuť na toto "těžké" téma - vlak vyťukává o pražce témeř meditaftivní mantru a má mysl zpomaluje. Říká si o něco oddechového a protože to jsou pro mně nejčastěji detektivky - otevirám Písečného muže od švédské dvojice, píšíci pod pseudonymem Lars Kepler.

No to jsem si dal...

Jak už to v severských detektivkách bývá - kniha začíná sněhovou bouří. Tou se brodí mladík, jehož třináct let věznil jakýsi šilenec vonící piskem, kdesi v podzemí... Zima, stres, temnota, depresivní stavy a uvězněný Hannibal...

Kniha plyne jako film. Čte se to dobře, jen mě už unavuje snaha vymyslet co nejbizarnějši motiv a stejně bizarní provedení zločinu. Už mě unavují superschopní zločinci, kteři splétají extrémně složité kombinace. A unavují mě stejně superschopní kladní hrdinové témeř bez bázně a hany... Nostalgicky vzpomínam na radu Vacátka a na hříšné lidi města pražského... :-)

8 27.02.2014

Po přečtení prvních pár stránek jsem si říkal - ju, to vypadá skutečně dobře, to se bude dobře číst. Žádné krkolomné vymyšlenosti - z recenzí jsem věděl, že kniha se inspirovala připadem masového vraha děti a žen Andreje Čikatila... a tak jsem samozřejmě kriminální nit očekával. Atmosféra strachu z počátku socializmu je popsána sugestivně a značně uvěřitelně. Nedůvěra, strach, lhostejnost, snaha neprovinit se ničím, co by se režimu - potažmo jeho pohůnkům - nelíbilo. Nespravedlnost, která se skrývá za ideologii - krutost, ktera se skrývá za pokrok.

Ale čím dál jsem četl, tím vic mi vadilo, že si autor realitu ohýbá ku potřebě děje - samozřejmě, v tom je přeci podstata podobného vyprávění. Ale po uvěřitelném úvodu kniha pomalu ale jistě klesá do akčniho thrilleru, který začíná ztrácet logiku a stává se jen dalšim béčkovým "filmem". Temná atmosféra padesátých let hororového Sovětského svazu se mávnutím proutku mění v jakousi parodii na Bondovky.

Přestal jsem věřit hlavnimu hrdinovy, přestal jsem věřit celkové atmosféře, ale stále se to dalo čist. Ovšem samotný závěr a vysvětlení motivu vraha, kterého po svém “ideologickém” prozření hlavní hrdina hledá navzdory celému systému, jenž je tak umně na začátku knihy vypodobněn, je už z repertoáru bolywoodského studia - naivní, překombinovaný a vlastně tak trochu směšný.

Z mého pohledu docela zklamáni, ale potenciál ta kniha má - jedná se o debut a tak uvidíme, co nám autor nabídne ve svém dalším dile.

8 27.02.2014

Pokud vás navnadila kniha Out coby drsný japonský thriller pak vás kniha Zrůda možná může malinko zklamat - ale pokud vás v druhém plánu Out zaujala díky velmi tvrdé kritice sociálního postavení japonských žen - pak vás bude bavit i Zrůda.

Pokud se těšíte na ony choulostivé scény, které měly - údajně - být v Americe cenzurovány - budete zklamáni. Nic tak závratně "cenzurovatelného" nenajdete - spíše je to jen reklamní trik nakladatele - což je škoda, protože tak nakonec zklamou lačné čtenáře, a odradí ty, pro které je kniha skutečně určena...

Kdo je vlastně ona "zrůda" si musíte přebrat sami. Kniha vám přiblíží Japonsko z pohledu smíšené švýcarsko-japonské rodiny - z pohledu divky a ženy, a také z pohledu přistěhovalce - cizince. Ústředním tématem je opět poměrně přímočará kritika postavení divek a žen v japonské společnosti a kritika obrovských třídních rozdílů, a lpění na dnes již přežitém kastováni společnosti - ale rozhodne se nejedná o nějakou agitku.

Takže - očekáváte-li horor, detektivku či nějakou lacinou senzaci, kterou hloupě nabízí nakladatel - pak to není kniha pro vás.

Chcete-li nakouknout pod pokličku světa, který je nám zdánlivě vzdálený, chcete-li poznat osobní démony hlavnich postav a chcete-li zjistit, kdo je vlastně zrůda a kdo oběť - knihu si prečtěte...

8 04.01.2014

Novinové sloupky… ideální čtení do vlaku. Tyto minipříběhy si člověk stačí užít mezi tím, co ho průvodčí požádá o lístek, spolucestující o půjčku, nebo právě proběhnuvší strojvedoucí o shovívavost s tím, že vlak je porouchaný a dál nejede. Další sloupek stíháte přečíst, než přijedou hasiči, aby vás evakuovali, protože strojvedoucí soupravou neproběhl jenom proto, že vlak nejede, ale hlavně proto, že jeho kabina byla (a stále je) v plamenech. Pak si čtete při čekání na náhradní autobusovou dopravu. Nasoukáte se do rozhrkané karosy a dáte další sloupeček. Jste stále dobře naladěn, protože novinář je vtipný a umí věci kolem sebe chytře komentovat. Čtete a neposloucháte značně nelichotivé komentáře spolucestujících ohledně vlaků a drah obecně. Autobus se pokusí na malé zastávce otočit a spodkem se zachytí o vystouplý obrubník, který vystoupil ještě víc díky rozbahněnému terénu. Čtete při čekání na traktor, který má autobus zachránit. Cestující postupně mizí, jak si volají taxíky nebo ochotné příbuzné. Autobusák vás vyžene do bahna, ve kterém zapadl. Prý kvůli bezpečnosti při vyprošťování. Číst už moc chuť nemáte. Snažíte se nezapadnout do bláta. Sledujete celou akci, která vypadá jako natáčení večerníčku Pat a Mat. V hlavní roli autobusák a traktorista. A JE TO! Konečně… Vlezete do busu, ale autobusák vás vyžene. Má padla a jede domů. Budete čekat na náhradní vlakovou soupravu, co už asi prý jede. Otevřete knížku a novinové sloupky už vám nepřipadají moc vtipné a hlavně jsou zpropadeně krátké. Čekání na vlak je nekonečné a zima mrazivá. Hlasitě komentujete situaci na dráze. Domů přijede o čtyři hodiny déle.

Tento téměř novinový sloupek jsem si nevymyslel, ale osobně prožil. Takže Enter, pane Moravče…

7 09.11.2022

Při čtení knihy Andreje Bána jsem pocítil touhu znovu objevovat tu rozporuplnou zem. Znovu se podívat na místa, která znám. A podívat se tam, kde jsem ještě nebyl. Zatoužil jsem procestovat Slovensko se svým synem. Ukázat mu zem, která je momentálně jeho domovem. Nadchla mě myšlenka této roadmovie a jen doufám, že bude uskutečnitelná vzhledem k tomu, že co se momentálně děje.

Ne – kniha Slon na Zemplíně rozhodně není rozverný cestopis, díky kterému pocítíte touhu Slovensko okamžitě navštívit. Bánovo reportážní cesty se naopak brodí tím nejšpinavějším blátem. Pere se tu to nejšpinavější prádlo. A přesto ta kniha není depresivní. Je plná laskavých záblesků. Mezi řádky, i přímo v nich, bydlí milí lidé a dějí se tu věci dobré ba i pozitivní. Kniha je samozřejmě i plná smutku a zdánlivé beznaděje. Prostě – úhly pohledu. Správný novinář je má mít takto pestré. Protože pak začne být jednostranně nudný. Život je sice entropický – i ten na Slovensku, ale my už přeci víme (ehmm), že tento chaos je jen zdánlivý, a že hluboko v sobě ukrývá nadějné vyhlídky.

Knihu si určitě lépe užijí ti, kteří alespoň trochu slovenskou realitu znají. Lidé dnes sice díky sociálním sítím a internetu ví téměř vše o celém světě, ale já bohužel často ve svém okolí zjišťuji, že titíž lidé vůbec netuší, co se děje v jejich obci, natož kdesi na dalekém východě. A i přes momentální obrovskou česko-slovenskou kulturní integritu, cítím, jak se vytrácí znalost slovenštiny i potřeba o této zemi cokoliv vědět. Málokdo zná slovenskou politickou scénu, málokdo se zajímá o to, co tuto zemi momentálně trápí, případně v čem se jí daří. Příští rok to bude dvacet let, co se naše země rozdělily. Za dalších pár desetiletí už tu nebudou ani žádní „čechoslováci“. Zůstane jen sousední země, jejíž řeči budou lidé trochu víc rozumět.

Jezdím na Slovensko přes třicet let. Předpokládám, že další třicet jezdit budu. Považoval jsem tu zemi za svůj skutečný domov. Jsou věci, které mi nicota vzala, ale věřím, že desítky či stovky jiných najdu… Takže už se těším, až s Juniorem budeme konečně „on the Slovakia road“…

7 20.04.2022

Český ekvivalent Dominika Dána jsem hledal a našel. Je jím Martin Goffa. Nemá to sice Dánův vtip a lehkost, ale rozhodně je to čtivé.

O tom, jaký vlastně má být ideální detektiv, a jak má vypadat správná detektivka, vedeme s přáteli dlouhé hovory. A samozřejmě se nikdy neshodneme. Není divu. A vlastně je to dobře. Čtenář má mít možnost vybrat si z přehršle různých hrdinů, reků a klaďasů. Ba i záporáků, chce-li…

Mikuláš Syrový je obyčejný český policajt a příběhy s ním jsou většinou takové typicky české. Žádné zběsilé bondovky. Žádné ukrutné a zamotané mordy. Prostě malý pražský pitaval v modernějším hávu. Pro někoho málo akční, nudné, lokální. Ale to je to, co mě vyhovuje. Zároveň mě Miko Syrový ničím neirituje – až na občasné „harryholeovské“ opilecké sebezpyty. Ale jinak mu věřím vše a díky nedávné zkušenosti dokážu pochopit i jeho pocity co se týče jeho osobního života.

7 27.12.2021

Tuhle knihu jsem dočetl, ale s odřenýma ušima. Je to prvotina, to beru v potaz. A nutno říct, že má v sobě několik velmi hezkých "literárních" momentů. Ovšem dost mi vadilo, že autor příběh tu a tam malinko ohýbal nehledě na logiku a na realističnost, protože zrovna tudy potřeboval vést příběhovou linku. Ale jistě, řeknete si – vždyť autor je Bůh. On píše příběh a on si může vymyslet cokoliv. Ale nesmí zapomínat, že každý spisovatelský Bůh potřebuje také stádo svých věřících čtenářů. A ne vždy je možné si vystačit s dogmatickým přístupem. I když… nejedné církvi se to veleúspěšně daří už tisíce let, takže mimo jsem třeba jenom já…

Další věc, která mi vadila – a to vcelku hodně – byl takový ten moderní genderový guláš. Já jsem poměrně nadšený fanda všech možných různých anomálií, nebo lépe řečeno všech odstínů jakékoliv barvy. Ale tady jsem měl pocit, že se jedná o naprosto zřetelný kalkul. Jeden z hrdinů je homo, který se živí jako hetero gigolo. Jeho kolega – odložené dítě ze sirotčince – byl zneužíván pedofilními homo i hetero, kterým ho prodávali jeho pěstouni. Další postava je mužatka... Vyšetřující inspektorka odejde od manžela, projde coming outem a ožení se svou partnerkou. Hlavní hrdinka je liliputka, která do svého bytu leze dírou pro psy… Žije na hromádce se svým přítelem a vychovává dítě jeho sestry, která od své dcery utekla, aby se „našla“… Bla, bla, bla… Já chápu, že existují miliony lidí, kteří díky své odlišnosti trpí. A chápu, že je nutné o těchto odlišnostech mluvit a upozorňovat na rigiditu společnosti. Ale někdy je méně prostě více, že…

7 27.09.2020

U téhle knihy jsem zestárl. Mentálně. Úplně jsem z té knihy cítil takový ten podivný odér, kterým jsou někteří staří lidé cítit. Levné mýdlo, zatuchlina, kuličky proti molům. Vstoupil jsem sice do druhé půle svého života, ale necítím se – a nechci se cítit – starý. Má bývalá žena nesnášela, když jsem si občas posteskl, že stárnu. A měla pravdu. Stáří je především stav mysli. Tedy samozřejmě do doby, dokdy vám slouží tělo… Naštěstí je hlavní hrdina duchem vcelku mlád. Takže se to dalo nakonec přečíst…

Kniha je vcelku zábavná. Na problematiku stárnoucích Evropanů se dívá nemilosrdně. Nizozemské reálie vlastně nejsou zas až tak jiné než ty naše české. Alespoň některé. A vlastně je tak trochu chyba se na knihu koukat jako na humornou. Protože smích mi tu a tam tuhl na tváři. Z představy, co mě možná také čeká. A z představy, jak se o mě – coby stařečka – jednou rodina, potažmo společnost, postará.

Nedávno jsem si zakládal penzijní spoření. Podle nových pravidel vám pojišťovna nezaručuje, že vámi investované peníze – protože dnes se už nespoří, ale investuje – dostanete někdy zpět. Právě proto, že nespoříte, ale investujete. Investování zní sice daleko sofistikovaněji, než obyčejné a prachsprosté spoření. Ale investovat se dá také špatně. I když se pojišťovna dušuje, že ona rozhodně ví, jak investovat. Že…

Ale zpátky ke knize. Přečetl jsem jí, ale její pokračování, které vyšlo nedávno, by už bylo nad mé síly. Všichni víme, že západní civilizace stárne. A že díky vysoké životní úrovni se délka života prodlužuje. A že senioři jsou významnou volební veličinou. Kterou si některé vlády umí docela levně koupit. Jako třeba ta naše, babišovská. A že péče o seniory je už dnes obrovský byznys. A že byznys v současném podání je především velký zisk s malými náklady. A že lepší to asi nebude. A… ale přeci si tu nebudeme stěžovat. Vždyť to je především koníček seniorů… Že…

7 04.06.2019

Tohle byla jedna z mála knih, kterou jsem dokázal v tom mém dementním období číst (více viz můj čtenářský deníček na driftbooks.eu). Ono totiž číst o ještě větší demenci tak nějak léčí. Jste-li fanoušci toho podivného pána, který má na svém mrakodrapu napsáno své jméno, knihu vůbec neberte do ruky. Pokud máte o tom pánovi své pochyby, knihu si přečtěte, ale věřit jí nebudete. Všemu uvěří jen ten, koho absurdnost toho, že je tenhle pán prezidentem Ameriky, už dávno nemůže překvapit. A tahle kniha vám jen potvrdí, jak neskutečně bizarní to celé je. A zároveň nebezpečné… Bohužel pro celý svět.

7 19.03.2019

Téměř celý leden jsem nedokázal číst. Divná zkušenost. Ne, že bych zapomněl písmena, nebo že bych snad ztrácel zrak. Ne. Já ztrácel koncentraci. Přečetl jsem odstavec, dva, snad tři a… A má mysl znenadání přeskočila kamsi do vzpomínek, či do úvah co by mohlo být, co bylo, co bude. V mozku jsem měl kolotoč, který jsem nedokázal ovládat. A ten se točil stále dokola a já nedokázal vystoupit. Křičel jsem strachy, křičel jsem vzteky, křičel jsem beznadějí… A v chvilkách úlevy, kdy se ta centrifuga zastavila, jsem dokázal jen odpočívat. Vzal jsem do ruky knihu, a v hlavě se okamžitě rozduněl megafon… „nastupte si na naše létající draci… račte nastoupit na náš kolotoč smrti… ať křičí ten, kdo se chce točit rychleji…“

Takže jako první po této nechtěné jízdě číst právě Kříďáka bylo docela… zvrácené. Znovu kolotoč, Kolotočenka, znovu temné stíny, znovu pláč, strach a neporozumění světu kolem…

Příběh je nepokrytě „kingovský“. To a Tělo. A měla-li to být pocta velkému mistru – povedla se. Pravda, až na slabší závěr. Ale jinak – skvělé. Mé rozjitřené mysli se ulevilo. Mně se ulevilo. Rozbouřené moře se pomalu vrací do svých historických břehů. A tahle kniha mi pomohla. Je v ní několik vskutku milých špeků, které mě rozesmály. Je v ní i jakási něžnost, snad proto, že jí napsala žena. Nedokáže jít až tak na dřeň, jako to dokáže King. A to je vlastně asi dobře. Určitě se těším na další knihu od této autorky…

7 19.03.2019

Podobných filmů už člověk viděl tucty. Těch, co začínají takto: déšť, pošmourné město, starý otlučený sporťák, ze kterého vylézá chlápek v umolousaném baloňáku. Už na dálku z něj smrdí chlast a cigára. Vchází do své kanceláře… na prosklených dveřích je napsáno „ten a ten – soukromý detektiv“. A to všechno je podbarvené hlasem vypravěče. Samozřejmě v první osobě – mluví k nám sám hlavní hrdina. Třeba Phil Marlowe. Nebo Lars…

Ale jo… občas je třeba si odfrknout. A já rád odpočívám u takovýchto knih. Nenáročné, rychlé a akční. I přes to vtipné, navíc vcelku chytře. Tvrdou americkou detektivní školu jsem vždy měl rád, vyrostl jsem na ní. Toliko chvála.

Na obálce je anotace: řízná krimi z Prahy. No a to mi právě chybělo. Ta Praha. V knize vládne jakési bezčasí a naprosto neidentifikovatelné prostředí. Jakoby si autor nechtěl svazovat ruce reáliemi. Škoda. Trochu reálná Praha by tomu přidala další level.

Fórky taky dobrý, jen kdyby se autor neměl potřebu se za ně neustále omlouvat, nebo je uvádět na pravou míru. Například: Solomon vypadal jako žid z nacistickýho plakátu – tedy ne že bych měl něco proti židům…?? Občas jsem se musel převlíct za vykroucenou buznu… tedy ne že bych měl něco proti buznám…?? Snad aby to bylo jako korektní. Jenomže správnej drsňáckej soukromej detektiv na korektnost sere. A drsnej čtenář to přeci ví. A pochopí to. A ví, že drsnej autor není rasista, homofob a misogyn. V těchto knihách jsou prostě ženský hrdinky vždycky nádherný prsatý samice. To dá rozum… Alespoň že tohle kniha splňuje.

Příběh se odvíjí svižně, byť předvídatelně. Napsané je to zručně, byť bych přivítal o něco méně autocenzury (nebo redakční cenzury) a trochu více reality.

Jestli je pseudonym autorským nebo nakladatelským výmyslem, těžko říci. V každém případě bych si ale odpustil onen rádoby vtipný pseudoživotopis, který deklasuje vcelku vtipný humor v knize. Takže… pokud se ještě nějaký příběh o Larsovi objeví, rád si ho přečtu. Pokud ne, svět o nic zásadního nepřijde.

7 30.01.2019

Hartlovy předchozí knihy jsem přečetl. Nebyly úplně mým šálkem kávy. Jenomže jak na mě v knihovně vykoukl název „Okamžiky štěstí“, chytil jsem se. Protože štěstí a lásku přeci hledá každý… Já samozřejmě také...

Bohužel nemůžu říct, že by kniha splnila mé očekávání. Mám pocit, že ty předchozí byly nějako veselejší. Nedočetl jsem „Jáchyma“. „Veroniku“ jsem číst ani nezačal. Celé mě to nebavilo. Měl jsem pocit, že čtu scénář k nekonečnému televiznímu seriálu. Kde je potřeba neustále děj posouvat nějakými drobnými pointami. Ovšem u šestého dílu vůbec netušíte, co se dělo v tom prvním. Ono to je totiž vlastně naprosto jedno. Jde jen o to zabít čtyřicet minut nudy běžného televizního diváka. Já televizi doma nemám. Tak nevidím důvod proč se na ní dívat skrze knihu…

7 01.11.2018

Tuto knihu jsem už tolikrát prolistoval. Tu a tam něco přečetl. Pak odložil. Mezitím se s Romanem několikrát potkal. Ne, nejsme přátelé. Jen známí, co se tu a tam potkají na stejné akci. Oba na Šumavě cizí, oba Severočeši. On z Teplic, já z Mostu. Ovšem naše světy se naprosto míjejí. On nejlepší básník současné Šumavy. Já bezvýznamný čtenář…

Kdysi jsme vedli krátkou řeč. Přes sociální sítě. Já měl v hlavě jistý drobný projekt, on mi posílal nějaká svá haiku. A já si na ně vzpomněl právě při čtení této knihy. A také jsem měl v hlavě Romanovu zálibu fotit camerou obscurou. Ty texty totiž připomínají oboje. Drobné záblesky světa, které se prosvítily nepatrným otvorem do jeho mysli. Černobílé. Rozmazané. Převrácené. Dojemné. Volající. Burcující. Ale i klidné. Odevzdané. Kousky všednosti, které takto zobrazené nabývají zcela nevšedních podob. Střípky kaleidoskopu. Krasohled, kterým Roman točí a vytváří tak nádherné mandaly. Jejich tvar trvá vteřinu. Vzápětí jsou rozmetány. Nahrazeny novými obrazy A přesto každá ta neobvyklá letmá geometrie dokáže přeskupit mou mysl, přeladit jí na jinou vlnu. Dokáže jí rozeznít. Rozvibrovat. Ponořit se do jeho obrazů bývá bolestné. Ty obrazy svět adorují a zároveň nemilosrdně obviňují. Je v nich pokora věřícího člověka, ale také nespokojenost bojovníka za nikdy nenalezenou spravedlnost.

Myslím, že bylo dobře, že jsem si knihu nechal takříkajíc „na později“. Mezitím jsem koukl na dva dokumenty, kde Roman mluví o sobě, o své práci, o Šumavě. A hlavně jsem si přečetl rozhovor, který vyšel nedávno v knize Aleše Palána Raději zešílet v divočině. Všechny ty informace se propojily a můj zážitek ze čtení byl daleko intenzivnější.

7 27.07.2018

Nejsem povídkovej. Býval jsem. Jako scifista jsem četl především povídky. Několik let jsem odebíral časopis Ikarie. Dnes se povídkovým knihám příliš nevěnuji. Tento trend ostatně komentuje sám King – ne tedy přímo v této knize. Dnes povídky prostě nejdou. Téměř vymizela ta média, kde se s nimi mohl člověk nejspíše potkat. Časopisy, kulturní přílohy novin. Málo se vydávají knižní antalogie. Dnes máme blogy, sociální sítě a především – vlogy. Dnes se povídky nepíší. Dnes se točí krátká videa. Bať. Ale King je můj oblíbenec. Jako fanoušek kupuji a čtu vše, co vyjde. Takže samozřejmě i povídky.

Velmi mě bavily komentáře k jednotlivým povídkám. Někdy víc, než samotné příběhy. Někdy mi bylo líto, že se jedná jen o povídku. A docela mi chyběly ilustrace. Těch je dnes v knihách také málo. A k povídkám by se docela hodily.

7 13.12.2017

Při čtení Robbinsových vzpomínek jsem si uvědomil jednu věc. Ne nebylo to žádné zásadní prozření. Nebyl to žádný světoborný objev. Jen připomenutí. Že ze světa nemizí jen fauna a flóra. Ale že mizí i jisté fenomény. Věci, které nás obklopovaly a formovaly. S každým novým paradigmatem se ztrácí určitá část lidských činností. Jsou překonány, změněny, jsou už nepotřebné, nebo se do nového vzorce nehodí. Přirozený tok času… řeklo by se. Vývoj, progrese, evoluce. Inu tak…

A tak jsem si – s bolestnou nostalgií – pomyslel. Safra, kam zmizely cirkusy? Ale ano, vím. Jezdí takové ty novodobé, co mají připosražené pseudošapitó, místo maringotek ultramoderní karavan ověšený satelity, žádný zvěřinec, jen opelichaného pudla a osiřelého poníka. Namísto orchestru mpétrojku. A ředitel? Klaun, krotitel, žonglér, hadí žena i akrobatka v jednom.

Pamatuji si, jaká sláva to byla, když přijel do města cirkus. Když na mosteckém Hrabáku vyrostlo město z maringotek. Obrovský zvěřinec. Sloni, tygři, lvi… Barevná, voňavá exotika, tajemství, magie. O to více v tom zadrátovaném komunistickém lágru. To všechno zmizelo. Můj syn pravděpodobně opravdový (a tím myslím opravdový) cirkus už neuvidí. Pravda – možná by ho nebavil.

Knihy Toma Robbinse miluji. Jsou totiž tak… cirkusové. Třpytí se, zapáchají trusem exotické zvěře, zní jako práskání biče krotitele šelem. Jsou magické. Plné kouzelníků a kouzel. Jsou zábavné. Plné klaunů. Voní pilinami. Mezi řádkami poskakují svůdné akrobatky. Po písmenech se promenádují provazochodci. Toužíte s tím cirkusem utéct. Za magické okamžiky platit kydáním sloního hnoje. Vklouznete do toho cirkusového stanu jako Alenka do králičí nory. Vklouznete do jiného světa…

A uvědomil jsem si další věc. Že Robbinsovi je přes osmdesát. Jeho kniha vzpomínek také může být jeho knihou poslední. Že možná zmizí do světa za zrcadlem. Jako pozpátku letící divoké kachny. Zůstane po něm jen vůně parfému bláznivého tance. Bude - v žabím pyžamu - navěky impresáriem Cirkusu Inkognito. Zkusí krotit hubené nohy. Uvádět další dálniční atrakce. A tak na mě, stejně jako na kovbojky, padl smutek…

7 11.12.2017

Tak tohle mě bavilo. Moc. Překvapivě. Opravdu velmi dobře napsané. Erbenovo Kytici člověk potkává celý život, aniž by přemýšlel nad jejím autorem. Milovaly ji mé dcery jako malé. Poslouchaly její audioverzi coby strašidelné pohádky před spaním. Líbil se nám film Kytice od Brabce. Hlášky z ní používáme ve všedním životě – o berličkách hnáty křivé, Vari od našeho prahu, vari pryč, ty lstivý vrahu, zemřela matka… atd atd.

Erbenův životopis v této podobě mě vzal za srdce. Národní obrození, které člověk znal jako vcelku nudnou kapitolu školních osnov, najednou ožívá v celé své kráse i děsivosti. Postavy jako Mácha, Tyl, Palacký, Šafařík, Havlíček, Němcová ba i „zrádce národa“ Sabina získávají skutečné kontury. Kniha plyne téměř filmově. Erbenovi člověk drží palce. Bojí se spolu s ním. Těší se a dojímá se nad zdánlivě nedůležitými poklady českého folklóru. Chápe jeho nenaplněnou touhu ohledně femme fatale Němcové. Nachází pro něj pochopení, když řeší dilema, zda se dát na stranu radikálních revolucionářů, nebo stát bokem, coby ženatý muž se závazky. Dilema, které se (bohužel) táhne českým národem jako smrad – ať to bylo třeba zrovna období Bachova absolutismu, či komunistická diktatura. Výborná kniha, výborně napsaná. Vřele doporučuji…

7 11.12.2017