DriftBooks komentáře u knih

Jedná se o spleť několika příběhů. Středověký „Cimrman“ – jezuita Kircher, hledající Moéma, umírající Loredana, objevující Elaine, naštvaný mrzáček Nelson a stárnoucí nostalgický novinář Eléazard. Exotická Brazílie, vlhká, mlaskající džungle, středověká Evropa. V knize je toho nacpáno tolik, že by z toho jistí spisovatelé dokázali vytěžit minimálně deset titulů. A vlastně to je opravdu snad jediná věc, co mi malinko vadila. Ale to byla spíše proto, že jsem knihu často odkládal a vracel se k ní po několika dnech a znovu se musel orientovat. Roblés chrlí slova, moudra, citáty, příběhy, vtipy, útržky, odkazy… uf… člověk stěží udržuje krok. Mít tak čas přečíst celou knihu na jeden zátah, asi bych vrněl blahem...

1 17.01.2017

Férie… Divoká steampunková férie. To je můj dojem z této knihy. Při čtení jsem myslel na dva lidi. Spisovatele Jana Křesadla. Jeho knihy mají podobnou snahu kloubit libertinství s literárním absolutnem. Punk a Mozart v jedné skladbě. To celé zasazeno do viktoriánské doby příštího tisíciletí. Intelektuální slast v tom nejpejorativnějším provedení. Tím druhým byl taktéž spisovatel (a můj přítel) Roman Kozák. Milovník starých časů. Steampunker bez vlastního přičinění. Miloval by mobilní telefon, kdyby měl kličku namísto baterie, psací stroj namísto dotykové klávesnice a troubu místo reproduktoru. His Master’s Voice Apple. Milovník jednoduché parní technologie a jasně srozumitelných řemenových převodů. Ale nechal by se bez mrknutí oka teleportovat na vesmírnou loď Enterprise, kdyby ono zařízení mělo podobu červené londýnské telefonní budky. Pro ten fór…

Roblésova kniha je úžasná smršť chytrého humoru, opovržlivého despektu k moderní technologii, pláče za starými časy, fascinace z nekonečných možností lidského snažení, jiskřivé erotiky, deSadovské dekadence, oslavy literatury, umění slova, víry v život, nedůvěry v člověka a v jeho budoucnost. Kniha pro fajnšmekry. Pro ty, co si rádi čtou, milovníky kaváren, revolucí a obyčejného lidství.

1 17.01.2017

Hakl je mým novodobým Hrabalem. Beatníkem. Prokletým básníkem. Má úžasnou schopnost zpoetizovat i tu nejhorší špínu světa. Je básníkem temných uliček a zaprášených městských koutů. Tak jako je Roman Szpuk pro mě nejsyrovějším a nejlepším básníkem současné Šumavy, tak Hakl je tím samým v pražské verzi. Mám pocit, že oba žijí podobným tuláckým životem, jiné je jen prostředí. Darmošlapové… skrze ně pláče svět. Skrze ně se svět hlasitě a škodolibě chechtá…

Umina verze se Haklovo tvorbě vymyká. Ne ve stylu psaní, ale v žánru. Jeho obrázky odvrácené strany Prahy jsou opět úchvatné. Ale jaksi jsem nedokázal úplně vstřebat podivnou zápletku, naznačené kontexty a smysl příběhu. Hakl v něm oživuje novodobou Golemku, a jako šém do ní vkládá své sny, touhy, trápení. Oživuje ji svým umíráním. Objevuje s ní znovu svět, aby ho skrze ni ztratil. Všechno je to tak „haklovské“, ale při tom nezvyklé. Nevím, měl jsem prostě při čtení rozporuplné pocity. Těšil jsem se z poezie novodobého lůzra. Vadilo mi ale vše uměle zrozené, nezapadajícího do jeho světa. Měl jsem pocit, že si Hakl prostřednictvím neživého života – Golemky, Frankensteinky – vyřizuje účty se svým životem. Že rekapituluje. Mudruje. Rovná si hodnoty a stává se drobně nostalgickým. No – vzhledem k tomu, že mu táhne na šedesát, se možná není co divit...

4 17.01.2017

Pohled novodobé Číňanky – původem z Tibetu – na svou domovinu. Hluboká úcta k tradicím a náboženství a zklamání z jeho současné podoby. Zlaté staré časy a absurdní realita. Autorka vytváří skrze svá slova novodobou tibetskou esenci. Silnou, poetickou. Černý čínský čaj zalévá vodou z řek, které pramení na tibetské náhorní plošině… Přestože je v Česku fenomén „Tibet“ často přetřásán, přestože většina měst vyvěšuje tibetskou vlajku na znamení protestu proti čínské okupaci, přestože dění okolo dalajlámy minulý rok rozbouřilo hladinu české společnosti, i přesto si myslím, že o Tibetu víme málo. A tak je každá podobná kniha vítána. Tato navíc netrpí suchým konstatováním faktů. Je plná nádherných obrazů, básní a emocí.

1 17.01.2017

Taková poetická až romantická dystopie… V mládí jsem míval dost často sny o tom, že chodím pustým městem. Zůstal jsem jenom já a smečky zdivočelých psů. Toulal jsem se z paneláku do paneláku a procházel byty. Necítil jsem strach, jen jakési chvějivé vzrušení. Ponejvíce jsem si prohlížel sbírky vinylů, tehdy se jim říkalo elpíčka (LP – long player). Probíral knihovny. Spal jsem v cizích postelích. Hrabal se v cizích životech. Ten pocit náhlé a nevysvětlitelné samoty tu a tam vyvěrá z hlubin mého mozku i dnes. Stejně jako pocit jisté fascinace celou tou situací. Jakási zvrácená radost. Mít celý svět jen pro sebe… Jenomže v temných koutech světa vždy číhá nějaký ten predátor – ponejvíce člověk z jiného kmene…

1 17.01.2017

Během vánočních svátků jsem koukl na dokument Heleny Třeštíkové Mallory. Snad jsem potřeboval získat pocit, že já na tom přeci nejsem zas až tak zle. Tyhle příběhy to totiž umí. Vytvořit krátkodobý povznášející pocit nadřazenosti a uspokojení, pro nás, ty takzvaně normální. Umí z nás vydolovat (častokrát pokryteckou) lítost a zdánlivé pochopení. Většinou to spláchneme posláním DMS, nebo kupíme živou kozu pro chudou africkou rodinu. Vždyť si ty lidi za tu hrůzu můžou přeci sami, tak to nebudeme přehánět, ne? Takže když jsem vzápětí obdržel „Parchanta“, ani mě to nepřekvapilo. Tyhle věci mi chodí pohromadě. Jakoby mě cosi nutilo v těch příbězích najít důležitou esenci do vzorce mého vlastního života.

Ta kniha má dvě polohy. Téměř poetický pohled na dětství uprostřed velké rodiny. A neuspořádaný svět plný alkoholu, násilí a nekonečné chudoby. Tyto dvě polohy se proplétají a vytváří mozaiku radosti, bolesti, strachu i nadějí. Je z ní – ze strany hlavní hrdinky, malé Kosti – cítit obrovská láska k mámě. A i přesto, jaké dětství jí připravil mámin druh, je plná pochopení. A já při čtení myslel na Mallory a jejího syna. Na její život v odstaveném autě uprostřed korporátního bohatství. Na to, jak je snadné sklouznout do světa chudoby. Do světa drog, alkoholu, násilí, bezmoci. A jak je nesmírně těžké se z toho světa vydrápat byť jen o stupínek výš…

17.01.2017

To, co nesmíte vědět, už dávno všechno víte. Jsem přesvědčen, že každý, kdo se jen trochu o podobné věci zajímá, věci shrnuté v knize slyšel, nebo o nich četl jinde. Pokud jste podobnými věcmi nepolíbeni, můžete touto knihou případně začít. Myslím, že je to podáno vcelku střízlivě a srozumitelně. Ale jsem přesvědčen, že velká většina z vás si bude klepat na čelo, kroutit očima a ostentativně se smát „těm blbostem“. To je totiž hlavní důvod, proč mohou podobné věci vycházet, i když tu a tam obsahují skutečně velmi zajímavé a důležité informace. On jim málokdo věří. Autora mají za blázna a ti co ví, ví, že když nebudou reagovat, tak se ve společnosti podobný člověk znemožní sám. Tím, že říká ty divné věci. Jednoduchý model…

Kniha malinko trpí syndromem apoštolství. Autor načerpal informace, objevil nové „náboženství“, uvěřil mu – zcela a téměř dogmaticky – a nadšeně hlásá slovo Boží nevěřícím… Ovšem některé informace v knize z něj dělají skutečně onoho „fanatického blázna“, a to je škoda. Ale na jeho obranu si půjčím slova z jedné recenze: jestli může mít člověk, který se s těmito tématy seznamuje poprvé, někdy při čtení knihy pocit, že předkládané informace jsou tak neuvěřitelné, že o jejich pravdivosti pochybuje a rád by slyšel vyjádření nějakého „odborníka“ a „experta“, pak by si měl uvědomit, že to jsou právě odborníci a experti, k jejichž výrokům bychom měli přistupovat s maximální opatrností a obezřetností.

Inu, pokud máte zájem nakouknout do temného světa konspirací, informací je sice plný internet, ale v této knize je to pěkně zarovnáno a sečteno. Nedávno dokonce vyšel i druhý díl, o kterém v anotaci píší: Teror, revoluce, války – kdo a co za tím stojí! Ovšem pokud jste spokojení a svět se dle vás točí tak jak má, nezbývá, než vám váš bohorovný klid závidět. 

6 29.09.2016

Přiznám se, že jsem vůbec netušil, co budu číst. Nedávno jsem přečetl Dánovu Bestii a hned nato Bestii Martiny Cole. Když jsem tak brouzdal knihovnou, opět se mi to propojilo ve stejném gardu. Nehanebné neviniatko Dominika Dána a Hanebná kráska Coleové. A tak jsem knihu otevřel. A byl překvapen. Víceméně nemile, protože jsem zrovna neměl chuť číst nějakou historickou ságu s nádechem červené knihovny. Ale nakonec jsem to přelouskal a řekněme, že dobrý.

Trochu mi to připomnělo film Gangy New Yorku Martina Scorseseho. Hodně samozřejmě film Legendy zločinu, protože předpokládám, že gangsterská dvojčata jsou v knize parafrází právě na nechvalně známé a skutečné gangstery - Reggieho a Rona Krayovi. Hlavní postavou je tu ovšem Briony Cavanaghová. Celý příběh začíná u bohatého milovníka malých holčiček. Ovšem o Nabokovovi by tu asi nikdo nemluvil… Ale malá lolita Briony už od dětství ví, co chce, a tak nakonec dokáže své zneužití využít. Není to vítězství sladké. Tvrdě se za něj platí. Na druhou stranu – Briony si své dluhy od světa vybírá stejně nesmlouvavě.

Martina Cole se umí úžasně nimrat v charakterech jednotlivých postav. Myslím obecně, v každé své knize. A to mě baví. Tady si malinko vzala více, než unesla a nimrá se v příliš mnoha lidech. Navíc je to dosti předvídatelné. A tu a tam zdlouhavé a ukňourané. Ale řemeslně dokonale zvládnuté, takže se to určitě číst dá. Knize opět nepomáhá obal – je nevkusný, kýčovitý a evokující naprostý literární brak. Ostatně - nakladatelství Domino vystrojilo všechny její knihy do podobně příšerných podob. Škoda, v rámci svého žánru je Martina Cole rozhodně na špici peletonu a zasloužila by si lepší „dres“…

1 29.09.2016

O této knize mluví recenzenti jako o Nabokovovi naruby. A jeho Lolita přeci patří do kulturního dědictví světové literatury, ne? Tak proč bych se měl stydět, že se kulturně vzdělávám? Ne – toto není žádné pedofilní porno. Je to, „na rozdíl od Padesáti odstínů šedi, kniha o morálce a citu.“ Jsem si přečetl na jednom knižně-kulturním webu…

Schválně jsem juknul i na další recenze a zjistil jednu věc. Když jde o knihu, která se svou otevřenou sexualitou blíží pornu, tak se recenzenti (jakoby) cudně zaměří na uměleckou stránku věci. Kniha je šokující, nastavuje zrcadlo, je o morálce a citu (?) a podobné žvásty. Je tomu úplně stejné jako s tím Jamesem Joycem. Ješitný Intelektuál nepřizná, že tomu nerozumí. A málokdo asi přizná, že si knihu přečetl jen kvůli peprným erotickým scénám. No, já jí kvůli tomu samozřejmě také nečetl. Já mám v sobě jen touhu se vzdělávat. A když řeknou „jako Nabokov“, tak je to přeci skoro povinnost, ne? :_) Tampu jsem koupil v akci za dvacet korun v Levných knihách. Zcela náhodou, neplánovaně. Zaujala mě anotace… Myslím ta zmínka o Nabokovovi. Ne to, že tam učitelka przní čtrnáctileté mladíky.

Ovšem kniha s poklidnou atmosférou a rafinovaným erotickým napětím Lolity nemá nic společného. Autorka Tampy se s tím nemaže. Rafinovanost je tady zcela v úplně jiné podobě. Je v poměrně fascinujícím pohledu na ženskou sexualitu. Na chtíč a vášeň a ukojení v takových nuancích, které známe spíše v obráceném gardu. Ovšem samotnou hlavní hrdinku si neoblíbíte. Je to kudlanka. Jde si tvrdě za svým a to doslova přes mrtvoly. A když je potřeba schová se za masku slabé, naivní křehké ženy. Manipuluje, ovládá, zneužívá, využívá, vysaje, odhodí. Svého muže, své oběti, a nakonec i soudce a porotu, když všechno praskne. Na druhou stranu hranice mezi tím kdo je využíván a kdo využívá je zde velmi tenká a nejednoznačná. Pokud se tedy (poučeni recenzí) těšíte na potrestání zla a na knihu o morálce a citu – nic z toho tady nenajdete. V tom je příběh až nehezky realistický. Kniha má ale i překvapivě humornou stránku a to v případě pohledu na učitelský sbor a na jejich věčný souboj se studentstvem.

Takže resumé… Pokud máte v ložnici rádi experiment a originalitu a nejste úzkoprsí, je to zajímavý pohled na věc. Pokud jste zvyklí na misionářskou polohu, potmě, oblečení a ještě pod dekou tak to raději nečtěte…

4 29.09.2016

Ještě se mi nestalo, že by mi hlavní mužský hrdina tak neladil s autorkou, ženou. Opravdu si nepamatuji, že by mě někdy tak zjevně iritovalo, že drsný, mužný hrdina pochází z pera ženy. V této knize mi to skřípalo hned od prvních odstavců. Snad proto, že autorka se snaží vytvořit skutečně chlapského drsoně, arogantního a sexistického. Zároveň nás ale chce přesvědčit, že jeho duše je ve skrytu jemná a romantická, neboť se zodpovědně stará o svou malinkou neteř Bellu, dcerku své tragicky zesnulé sestry. Celý tenhle guláš je prostě plný přitroublých klišé. Jedná se o pokus napodobit drsnou americkou školu alá Phil Marlowe, ale ve výsledku to spíše zavání nepovedenou parodií. Knihu jsem nedokázal dočíst...

2 29.09.2016

Láhev může být poloplná, nebo poloprázdná. Záleží na vašem pohledu. O této dvojakosti pohledu na cokoliv se se ženou dohadujeme téměř celý život. Já většinou poloprázdný, ona poloplná. Já si říkám realista, ona mě nazývá pesimistou. Ona si říká romantická optimistka, já tomu říkám něžně naivní. Oba jsme již překročili čtyřicítku a oba si prožíváme své krize středního věku. A tak nějak je na tom kniha Elementární částice. Dva nevlastní bratři, dva pohledy na svět, dvě řešení rovnice s několika neznámými. Rovnice, která se jmenuje život. I když… ono těch možností a těch neznámých je ve skutečnosti nekonečně mnoho. A právě ta skutečnost přivede jednoho z bratrů k řešení, které přináší totální revoluci do genetických manipulací. Už žádná jedinečnost… Žádné nevyzpytatelné závity DNA. Dokonalý člověk – dokonalé lidstvo… Druhý bratr se mezitím utápí v životě plném nenaplněné touhy, nepoznané lásky, posedlý sexem, deptán kultem mládí a výkonnosti. Potká lásku, ztratí lásku, neustále na hraně, velkou část života na psychiatrii.

Houellebecq je plný ironie, sarkasmu, uštěpačnosti, mindráků, naděje. Na ničem a nikom nenechá nit suchou. Vyřídí si to s katolíky, islamisty, buddhisty, s ateisty i s Bohem. S lidstvem jako takovým. Naštvaný nadržený chlap ve středním věku, kterému utíká život skrze prsty. Život, který nenávidí a zároveň ho touží žít a užít. Tu a tam jsem byl naprosto zúčastněný. Podobné pocity zmaru občas prožívám. Ale také prožívám onu touhu po životě. Jsem zklamaný civilizací, civilizaci miluji. Jsem téměř padesátník a cítím, že mě ten hlavní proud dravé řeky člověčenství vyvrhl na mělčinu, kde se pomalu a za velkých bolestí – ne fyzických, ale mentálních – umírá. Zbývá naděje v elementární částici, v geneticky zmanipulovanou nesmrtelnost… A tu a tam jsem byl naprosto nezúčastněný. Jinak to totiž nejde, pokud se nechcete zbláznit… :-)

13 30.07.2016

U této knihy jsem pochopil, co je to být zúčastněným a nezúčastněným čtenářem. Zúčastněný čtenář čte a vnímá příběh osobně. Věty a děje se ho přímo dotýkají, protože podobné věci zažíval, či zažívá. S hlavním hrdinou má spoustu věcí společných. Na život a lidi kolem sebe stejný, nebo podobný názor. Některé pasáže ho tak rozhodí, že musí knihu na chvíli odložit. Některé věty jsou tak bolestivé, že pláče. U některých se vědoucně chechtá. Některé vedlejší postavy zná ze svého okolí. Některé drobné postřehy, které nezúčastněný čtenář přelétne, zúčastněnému vrtají do mozku díry. Zúčastněný čtenář v knize žije a svět z knihy naopak vstupuje do jeho reality. Ten nezúčastněný čte knihu a možná se baví, možná nudí, možná je mu někdo sympatický a možná si tu a tam řekne, nojo, tojo… ale to je vše. Příběh skončí. Titulky. Konec. Zítra jdeme na další film… U Platformy Michela Houellebecqa jsem byl čtenářem zúčastněným a v mozku mi zbyly vyvrtané díry... (viz celá recenze)

11 30.07.2016

Čtenáři prostě nechtějí nechat některé literární postavy umřít. Rádi přehlédnou nelogičnosti jejich návratu, a tak jim nevadí ani zázračné znovuzrození z vlastního popela. A dosti často jim je úplně jedno, kdo postavu vlastně oživí, když například původní autor zázračného znovuzrození (myslím sebe sama) není prostě schopen Těchto literárních Fénixů je halda. Namátkou třeba Sherlock Holmes. Lizbeth Salanderová, žena, která nenávidí muže, bude zřejmě další.

Mladá, díky svým hackerským schopnostem bohatá. Nezávislá. Ocvočkovaná, pokérovaná punkerka, nebo hipsterka, nebo… dodejte, co se vám hodí. Sexuálně značně uvolněná. Nemilosrdná a tvrdá bojovnice. Roztěkaný uzlíček nervů… Takový prototyp generově vyvážené osobnosti 21. století. Sám autor (Stieg Larsson) o ní píše: „Zkusil jsem plavat proti proudu. Chtěl jsem vytvořit hrdiny, kteří se dramaticky odlišují od běžných postav kriminálního žánru. Mým výchozím bodem byla úvaha, jaká by byla Pipi Dlouhá punčocha v dospělosti. Dívali by se na ni jako na sociopata, protože vidí společnost jiným způsobem a chybějí jí sociální dovednosti? A tak vznikla Lisbeth Salanderová, která má celou řadu mužských rysů.“

Ale jaké je toto nové znovuzrození dospělé Pipi? Inu – číst se to rozhodně dalo. Trochu mi vadí, že Lagercrantz znovuzrozenou Lisbeth tlačí do komiksové podoby superhrdinky. Geniální, vševědoucí, neporazitelná… Se zájmem o černé díry a nikým nepochopitelnou matematiku. Ztrácí tím svou lidskost a zranitelnost. A čtenář ztrácí možnost se s ní ztotožnit. Může se jen buď stát fanouškem, nebo ji nenávidět. Samotný příběh se točí okolo umělé inteligence, autismu a fenoménu savantů. A samozřejmě kolem nekonečné hry zpravodajských agentur, úniku informací a ekonomické kriminality. Takový pikantní makro bio kybergulášek, který vám naservírují v hypermoderní restauraci plné skla a kovu. Cigáro a pivo zapovězeno. Dva knedlíky navíc taktéž…

8 30.07.2016

Pokaždé, když se setkám s podobným tématem, si říkám jak je možné, že se lidé na podobné věci nechají nachytat. Co je to za sílu, která žere mozky. Co je to za slastný a omamný jed? Jakže to říkali ti naši rudí soudruzi? Náboženství že je opium lidstva? Jenomže pak přijde situace, která vaše vědomí ohne do neočekávaných zatáček a člověk najednou začne vidět ony lákavé mlhavé krajiny na obzoru úplně jinak. Vám blízký člověk začne propadat do temných hlubin vlastního mozku a z ničehož nic jste spolu s ním na okraji propasti a jste schopni otevřít vrátka, která vám bránila podobné věci chápat. Nebo dokonce sám začnete únavný zápas s vlastními děsy, posedlostí atd. …a je jedno, zda to nastartuje touha po neznámém, nebo naopak ztráta a zklamání. Síla manipulátorů je obecně značně podceňována, přesto že se s nimi potkáváme dennodenně. A nemusí se jednat o manipulátory náboženské… a podlehnout je tak snadné… tak opojné…

Ten příběh je samozřejmě děsivý, ale v obecné rovině se vlastně jedná neustále o to samé - jen se mění postavy. Žrout mozků, manipulátor a hajzlík (a to samé případně i v opačném rodě abych náhodou neporušil nějaké genderové normy), který vše a všechny ovládá, spolu s ním úzký okruh věrných, zúčastněných na kanibalské hostině a jejich oběti. Na druhém břehu tu máme dominantní matku (nebo viz poznámka výše), která svou rodinu dovede do chřtánu mozkožrouta, submisivního troubu (otce - nebo viz) a k tomu čisté dětské duše – tabula rasa.

Literárně se samozřejmě nejedná o žádný skvost. Po knize jsem sáhl spíše právě proto, že mé vědomí je poslední dobou ohýbáno událostmi v mém blízkém okolí, ba i v mém vlastním nitru. Zlo v této podobě je v podstatě věčné, stejně jako touha po něčem lepším, vznešenějším, po prozření a po jedinečnosti. A bohužel se tyto dva vesmíry potkávají a prolínají, jsou neoddělitelné a zároveň neslučitelné…safra… jakže to vlastně všechno je? Kde je pravda? Budu se muset poohlédnout po nějakém zasvěceném guruuovi… :-)

30.07.2016

Poměrně specifická záležitost. I v tom dnešním – zdánlivě osvíceném – 21. století jde stále o téma, které není pro běžnou společnost úplně přijatelné. Jde samozřejmě o silný a průlomový a inspirativní příběh. Díky odvaze a neúprosnosti a zejména díky pochopení nejbližších se z Einara nakonec stává – Lili. Příběh o to silnější, že vypráví o skutečné události, o skutečném muži, který jako jeden z prvních podstoupil operativní přeměnu na ženu.

Co se týče samotné knihy – myslím, že i ta je poměrně specifická. Hodně lyrická, až snivá. Zastřená. Příběh vyprávěný v jemných konturách. Jako by i samotné psaní jaksi postrádalo mužnost a halilo se do šátků a sukní. Je plná náznaků a nedořečených věcí. Snad se to právě k takovému tématu i hodí. Jen máte stále pocit, jakoby ten svět v knize byl zahalen jemnou prodyšnou látkou. Závojem… celou knihu čekáte, že bude zvednut, a že příběh odhalí svou skutečnou tvář. Jenomže tomu tak není a já nedokážu říci, zda to pro mě bylo zklamání, či úleva…

1 30.07.2016

Inu – tomu jak funguje televize, motory a podobné technické vymoženosti nerozumím. Snad proto mě to fascinuje. Je to pro mě cosi magického. Jak někoho napadne honit neviditelný elektrický proud přes dráty do mé zásuvky? S úsměvem vzpomínám na otázku své dcery: „A tati, co dělají ti lidé v televizi, když je reklama?“ Na ten ničím nezanesený dětský pohled, kterému vůbec nepřipadá divná myšlenka, že v té malé černé bedně u nás v obýváku bydlí lidé, nebo že tam odněkud dochází, jako do práce, aby tam odehráli, co mají, a během reklamy si trochu odfrkli. A vůbec jí nepřijde divné, že ti samí lidé jsou v jeden čas v milionech dalších bedýnkách. A věří na Ježíška… A... A takoví musí být lidé, kteří ženou lidský pokrok vpřed. Věří, že věci, které normálním lidem připadají nemožné, jsou možné. Jsou to moderní mágové, čarodějové a vypravěči pohádek. Jsou to šamani, kteří z hloubek svého podvědomí vytěží tajuplné znalosti z temných dálných vesmírů a z tisíců jiných dimenzí. A když se jim kouzlo povede, tak je docela jedno, že jsou to třeba neurvalci a v běžném životě vlastně blázni…

Kniha se Ashlee Vancovi povedla. Nikomu nestraní. Najdete v ní hromadu informací. Je čtivá. Není to ten typ: vygoogluj co můžeš, poslepuj a vydej. Za touto knihou je cítit obrovský kus novinářské práce. Takové té pravé, která se neodehrává u počítače, ale ve skutečném světě... (viz celá recenze)

9 30.07.2016

Vyprávění Tonyho Hawkse je prostě skvělé. Smějete se, dojímáte, přemýšlíte, a divíte se. V dnešním tak korektním světě je osvobozující vědět, že lidé ještě dokážou ocenit tak absurdní fórek, jako byla jeho cesta kolem Irska s ledničkou. Jasně – Hawks je profesionální komik. Na cestě mu pomáhá, že o jeho cestě denně referují v rádiu. A jasně, od začátku je v celé věci kalkul, jak celou story následně prodat. Ale to vám je při čtení naprosto putna. Jen se necháváte unést na vlně lidské sounáležitosti. Bavíte se autorovými přesnými a sžíravými komentáři a postřehy. Bavíte se s ním v každém baru, který navštíví. Držíte mu palce. Držíte palce i té jeho ledničce…(viz recenze)

4 30.07.2016

Tato kniha se tváří nesmiřitelně a odhodlaně. Odhodlaná odhalit ty největší hříchy katolické církve. Ale je to opět jen další snůška informací, která člověk už slyšel a četl v různých podobách a v různých mediích. Nic nového a závažného neodhaluje. Je vcelku čtivá a je v ní malinko cítit autorův přínos a názor. Zbytek je „wikipedie“. Opět žádné otázky. Žádné objevné odpovědi. Přátelé hledači… klídek… nic nového z temného vatikánského sklepení neuteklo…

5 30.07.2016

Inu – další zbytečná kniha… Neklade otázky a už vůbec nenabízí žádné odpovědi. Taková „wikipedická“ záležitost. V době internetu se jich rojí stovky ba tisíce. Návod je jednoduchý: vyber nějaké kontroverzní téma, googluj, slep to dohromady, zamíchat i protřepat… a olivka navrch - pořádně peprný název. Jenomže… dokud se na ten háček chytí dostatek hejlů… tak to budou nakladatelství chrlit dál…

Ano, přiznávám se. Jsem hejl na háčku. Podobné publikace vyhledávám už léta – je to taková má dávka bulváru. Někdo má „Hromy, Blesky“, já mám konspirace, tajné spolky, tajné dějiny, záhady, dohady. Pokaždé si říkám: a co když se konečně skutečně dozvím NĚCO… Co, to nedokážu konkretizovat. Jsem hledač… pravdy? Opravdu? Je někde nějaká PRAVDA? To nevím, vím jen to, že mě baví šťourat do věcí, nakukovat za rohy, nadzvedávat oponu… No prostě jsem zvědavý. Ovšem v této kategorii knih je kvalita značně kolísavá. Autorů, kterým se povede na věc podívat vskutku neotřele, kteří pokládají zajímavé otázky a pokouší se i odpovídat, takových je pramálo.

Při čtení jsem myslel na Nulté číslo Umbeta Eca – ten si z tohoto fenoménu dělá vskutku dobrý den… A velmi nemilosrdně nás – čtenáře těchto braků – tepe… Ovšem taktéž bravurně popisuje systém, který podobné obskurnosti produkuje.

Na závěr musím blahořečit našemu knihovnickému systému… takovéto knihy nekupuju, ale půjčuju si je. Možná se najdou registrovaní čtenáři, kteří se pohorší, proč knihovna utrácí za takovéto škváry… Tak hele, já vám taky nekecám do „padesáti odstínů šedi“ :-)

5 30.07.2016

Jsou knihy, které ve mně evokují myšlenky, nutí se zamyslet i třeba bez kontextu k ději, které mě inspirují k tomu, něco napsat do čtenářského deníčku. Vesaliovo tajemství to ale bohužel není.

Trochu to připomíná Ecovo Jméno růže. Recenze mluví o podobnosti s Ruizem Zafónem. Nevím, jeho Stín větru mám v knihovničce dlouho, ale ještě jsem ho nečetl. A vlastně nevím, zda budu, pokud je to podobné této knize.

Kniha je určitě čtivá. Děj šlape. A popis Barcelony, zejména přístavní čtvrti Barcelonita a jejích vskutku pochybných obyvatel je poutavý. Má to vcelku logiku a postavy jsou víceméně uvěřitelné. Přesto to ve mně nenechalo nějaký hluboký zážitek. Trochu mi vadily dějové zvraty, při kterých si vždycky vzpomenu na Divadlo Járy Cimrmana a na hru Němý Bobeš - převlečená lékařka i vlastní odhalení záhadného zlosyna. Ale kniha si určitě své fanoušky najde…

2 30.07.2016