DriftBooks komentáře u knih

Fakír je groteska. Je rychlá, ztřeštěná, ale udržuje si slušnou kvalitu a úroveň humoru. Je tu a tam dojemná. Smutná. Kořeněná beznadějí. Ano, některé vtipy jsou samoúčelné. Některé situace značně naivní. S touhou zapomenou na zlou realitu. Ale taková groteska bývá. Smutné věci je prostě někdy lepší překlopit do taškařice. Smějete se až k pláči. A při tom zapomenete, co za okny v tom děsivém světě skutečně děje. Je to… tak konejšivé. Nic víc od toho nečekejte.

Vyzdvihl bych překlad Anežky Charvátové. Muselo být pracné některé vtipy a gagy „počeštit“, ale povedlo se.

2 11.12.2017

Gladwell je především novinář. To z knihy dělá umně poskládanou a šikovně vypointovanou záležitost. Otravné jsou vsuvky, které mají knihu zařadit do kategorie „osobní rozvoj“. Otravné je opakování a jakási sumarizace vždy na konci kapitol. Ale jinak se kniha čte opravdu lehce. Je zábavná. Chytrá a plná zajímavých informací. Ne nejsou nové a převratné. Ale jsou dobře pospojované, propletené a nakynuté.

Že svět – a život v něm – funguje v jakýchsi neustále se obnovujících vzorcích, podvědomě cítíte. Fungujete podle nich. V rodině. V práci. Většinou nevědomky. Automaticky. V knize Bod zlomu jsou některé tyto vzorce (zákonitosti, pravidla) velmi jasně pojmenovány, zařazeny do správného kontextu a vysvětleny. Čtivým způsobem. Kniha vyšla v originále v roce 2000. V Česku v roce 2007. Ale vše funguje i dnes. A fungovat bude pravděpodobně dále. Dnes díky téměř nekonečným sociálním sítím o to více.

11.12.2017

Milé. Smutné. Lidské. Začetl jsem se do toho, i když jsem se tu a tam ztrácel. Kdo, kde, jak, s kým… jako ve slepé mapě… Po dlouhé době jsem byl opravdu vděčný za happy end. A to, že jsem ten dobrý konec jedné z hlavních hrdinek přál, svědčí o tom, že mě kniha chytla na háček. A asi mohu říct, že i za srdce.

5 30.11.2017

Okolo knih Roberta Bryndzy se rozpoutala docela velká reklamní masáž. Mě zaujalo zejména to, že Bryndza žije se svým manželem (Bryndzou) v Nitře, ačkoliv je původem z Londýna. Do Nitry jezdím poměrně často. Jsme vlastně skoro sousedé. Trochu jsem asi čekal, že v knize najdu pár střípků vztahujících se k životu cizince na Slovensku. Nebyly tam, ale nechyběly.

Po přečtení jsem si uvědomil jednu věc. Knihám, které jsou zábavné a dobře se čtou, dokážu odpustit věci, které mi jinde vadí. Prostě forma zvítězí nad detaily. Takže máte-li rádi dobrou detektivku, nejste-li úplně prudérní a nemáte-li v plánu mermomocí vyšťourat drobné nelogičnosti – jsou pro vás slovenské halušky s londýnským Bryndzou to pravé.

6 30.11.2017

Nedávno jsem zhlédl film „Památkáři“. Líbil se mi, protože jsem nad válkou podobným způsobem nepřemýšlel. Kniha Hitlerovy svaté relikvie mi obzor v této oblasti ještě rozšířila. Samotný příběh klenotů i ostatních artefaktů je zajímavý. Nacismus jim dodal další rozměr. Kniha je překvapivě svižná, téměř beletristická. Bavilo mě to a bavilo mě nahlédnout i na tuto stránku nedávné historie. Se spoustou věcí jsem se potkal v různých spiscích zabývajících se konspirační historií a okultismem. Kirkpatrik nabízí příběh víceméně čirý a oproštěn od podobných nánosů. Jako nadhodnotu navíc nabízí panoramatický obrázek rozvrácené Evropy a rozvrácených mezilidských vztahů na konci války.

2 30.11.2017

Mám rád chytrý humor. Mám rád grotesku. Mám rád knihovny. Mám čtyři děti. Ty mám samozřejmě také rád… Přestože jsme s manželkou nepoužívali metodu „vatikánské rulety“ (viz kniha) a přestože doba pokročila v tomto směru rázným krokem dopředu, utrpení nejistoty a netrpělivé očekávání periody znám. Vlastně znám i další Jablickovi strachy. Ty existenční. Kniha mě rozesmála. Bavila mě. Ani jsem neměl pocit, že by příběh až tak zestárl.

Jinak je zapůjčení této knihy – příznačně k ději – ukázkou toho, jakou práci může odvádět dobrá knihovna. V tomto případě Jihočeská vědecká. Den zkázy jsem našel na výstavce věnované nedávno zesnulému překladateli Antonínovi Přidalovi (13. 10. 1935 Prostějov – 7. 2. 2017 Brno). Vzpomněl jsem si při tom na další Lodgeho knihu „Hostující profesoři“, kterou jsem si kdysi dávno koupil v antikvariátu – také kvůli ilustraci Adolfa Borna na obálce. A z hluboké džungle podvědomí se vynořil matný pocit, že se mi kniha velmi líbila. Takže jsem si půjčil i tuto. Inu tak…

2 30.11.2017

S tím, že existují věci, kterým nikdy neporozumím, jsem se smířil. Nikdy si neopravím pračku. Nezapojím zásuvku. Nebude ze mě kosmonaut. Nezaložím žádný start-up. A nebudu bohatý. Při čtení podobných knih si to uvědomuji daleko silněji. Jak mi ujíždí vlak. No, on mi vlastně už ujel. To ale neznamená, že by mě věci, kterým nerozumím, nefascinovali.

Fascinuje mě právě ta nekonečná šíře lidské fantazie a lidské tvořivosti. Kryptoměna… prosím, její smysl a funkci v ekonomice řekněme chápu. Ale představa, že se virtuální bitcoin virtuálně těží kdesi v nekonečné síti virtuálního světa? Že můžu coby novodobý prospektor pouze s laptopem a připojením k internetu těžit prachy? Sedět v kavárně, popíjet macchiato a rejžovat kryptozlato? Jasně. První bitcoiny žádnou cenu neměly. A dnes můžete těžit virtuální nuggety pouze s počítači o výkonech milionů koní… nebo něčeho podobného… Ale to není podstatné. Podstatné – tedy fascinující – je na to vše přijít. Vymyslet. Zrealizovat. Uvést z virtuálna do reálna. A dnes se vlastně dá říct i z reálna do virtuálna. Ať je to parní stroj, elektřina, internet, nebo digitální zlato…

6 30.11.2017

Při čtení jsem si vzpomněl na Kurasovu knihu Soumrak bílého muže. Na onu litanii, kterak právě a jen bílý muž je nositelem všeho vědění na tomto světě. Welzl je důkazem toho, že veškeré vědění je leckdy na nic. A že s sebou nenese jen dobro a pozitivno.

Příběh dobrodruha, námořníka, polárníka, cestovatele, prostého chlapce ze Zábřehu, eskymáckého náčelníka je fascinující. Právě v oné prostotě. V onom jednoduchém pohledu na svět, na lidi, na přírodu. Na dobro a zlo. Na chudobu. Na chamtivost. Na magické propojení země a přírodních živlů se světem člověčím.

Ani sám Eskymo Welzl nebyl žádný beránek. Přiznává, že i on svým způsobem drancoval tuto část světa. Byl prospektorem. Lovcem. Kruté životní podmínky ho občas nutily být taktéž krutým. Ale převážila v něm láska k polárním končinám, k domorodcům. A ve své ryzí podstatě to byl spravedlivý a milý chlap.

Častokrát jsem se jeho vyprávění smál a myslel při tom na Švejka. Častokrát jsem ale také byl dojat, a zarmoucen. Tu a tam jsem byl navztekán na neúprosnou a nemilosrdnou civilizaci v osobě bílého muže. Na civilizaci, která dokáže být krutější a děsivější než polární bouře…

8 30.11.2017

Kniha je velmi pěkně udělaná. Myslím graficky. A tak nějak hezky padne do ruky. Povídky už takový dojem nevyvolávají. Je to vzpomínání, velmi sentimentální, nostalgicky poetické. Psané nerušivým stylem. Bohužel i nevzrušivým. Čtete a nic ve vás neuvízne. Jen takové lehké povzdechnutí. Ach ano, rozumím... Staré dobré časy…

30.11.2017

Humorné, jiskřivě chytré, prošpikované úžasnými špeky. Ohňostroj neuvěřitelné a originální fantazie. Stančík lehce žongluje s historickými souvislostmi. Přidává jim neotřelý půvab a nečekaný rozměr. Celé jsem si to v hlavě promítal jako komiks. Takový ten „saudkovský“. S příchutí Stínadel, Bratrstva kočičí pracky a Tleskače.

Není to tak dávno, co jsem četl pár knih o tvoření národní hrdosti, mýtů, historie. Takové to věčné mudrování. Dejte, prosím, přepsat Staré pověsti české Stančíkovi! A o mladé vlastence nebude nouze. Dobře stát!

3 30.11.2017

Taková milá kniha. Plná velmi osobní lásky k přírodě, k Šumavě, ke svému domovu. A k houbám. Kdyby si chtěli čeští mykologové hledat nějakou kultovní literaturu, tak tady ji mají. Ještě jsem se nepotkal s podobným vyznáním k tomuto českému fenoménu. Tak lyrickým. Tak čistým. Jako dítě jsem miloval knihu Lovy beze zbraní Jaromíra Tomečka. Šumavský triptych mi ji znovu připomněl.

Příběhy jsou samozřejmě poplatné své době. A není to žádná velká literatura. Jejich hodnota se skrývá ve velmi specifické výpovědi. V prostém a nepokřiveném pohledu na svět, v kterém Nový žil. A především v tom, s jakou pokorou a láskou jsou psané.

1 30.11.2017

Dlouho jsem knihu odkládal a dlouho si v hlavě rovnal myšlenky po jejím přečtení. Přeci jenom – Pavel je můj dlouholetý přítel. Jak se dívat na jeho knihy mě napadlo při sledování filmu Velká ryba, který režíroval Tim Burton. Najednou se mi v hlavě rozsvítilo. Ju, to je svět Pavla Brycze. Tam patří. Po bok lidí jako je Burton. Jako je Lewis Carroll. Zůstaneme-li v československém ďolíčku, tak jako je Jakubisko...

Brycz je magický principál cirkusu Bijou de Boheme. Patří do země za zrcadlem. Tam je jeho pravý svět. Když píše o realitě, zní hořce. Zní unaveně a zklamaně. Zní ubitě. Ale jakmile jeho pero projde neviditelnou hranicí za zrcadlo, příběh rozkvete. Postavy ožijí. Barvy jsou sytější. Najednou je plný radosti a bláznivého nadšení. Plný snů. Možná i proto jsou jeho knihy pro děti úspěšnější. Není v nich realita. Koule přikovaná k noze.

Tenhle svět pro Pavla prostě není. Pamatuji si, jak jsme jako studenti zaváděli chmel. Všichni jsme už byli na třetím řádku, Pavel v půlce prvního. Když se na něj obořil vedoucí, rozhořčeně prohlásil, že se to snaží dělat poctivě. Mám pocit, že to tak má celý život. Svět je na třetím řádku, ale Pavel ještě poctivě skládá mozaiku svého života v půlce řádku prvního. A s tou nespravedlností bojuje skrze své knihy. Důmyslný rytíř don Quijote de la Jablonec. Principal grande grande circo… A já mám jeho knihy i jeho rád… Právě proto!

30.11.2017

Tato kniha je důkazem toho, jak důležitá je literatura. A ještě více – dobře napsaná literatura. Už dlouho jsem se tak netetelil blahem nad úžasným jazykem, originálními obraty, nad celkovou koncepcí, nad vtipem, sarkasmem, důrazným nasráním i hlubokým pochopením. Skvělá kniha. Nejen z hlediska literárního...

Dělat zlé věci pro dobrou věc, s dobrým úmyslem, z dobrých důvodů… to je nitka, která se vine desítkami příběhů. V knize Ratajský les pak především v části ze současnosti. Samozřejmě. Člověk to bere s nadsázkou. A z tohoto pohledu je to vlastně až zábavné. Groteskní. Ovšem v celkovém kontextu kniha rozhodně humorná není.

S kolegou vedeme dlouhé hovory o tom, co je legitimní odboj, jaké násilí se dá ještě ospravedlnit třídním bojem, a které je už za hranou. Co je ještě revoluce, a co už jen bezbřehý chaos. Z mého pohledu je špatné jakékoliv násilí. Že je to zbabělé? A že ne každý se chce stát mučedníkem? Nevím. Má generace (zatím) nemusela řešit složitá dilemata na hraně života a smrti. A sám v sobě si nenesu hluboké křivdy. Dokážu ale vést vášnivé řeči. V kavárně. V teple a v bezpečí. Třeba nad podobnými knihami…

6 30.11.2017

Nemohu jinak, než říci: famózní. Dekadentní. Dech beroucí. Pochutnal jsem si stejně, jako komisař Durman na všech těch bizarních lahůdkách. Nalezl jsem rozkoš stejně, jako ji nalézal Durman v lůnech pražských poběhlic. Je to koncert úchvatné češtiny. Vodopád chytrého humoru. Ohňostroj nelaskavého sarkasmu. Korbel laskavé bolesti. Malinko mi to připomnělo deRoblésův Ostrov v bodě nula, ovšem to celé na druhou. Stejná fascinace starými časy. Stejné zklamání z moderní civilizace. Jemný nádech steampunku. Stejná férie. Burleska. Bláznivý cirkus. A přes to všechno nezamotané, nepřekomplikované, dokonale srozumitelné a skvěle vypointované. Už dlouho jsem nečetl něco tak dobrého. Čtivého. Chytrého. Smyslně labužnického. Rozkošnicky rozkošného. Masitého. Mastného. Slast, co proniká až do morku kostí. A morek z mých kostí vydlabe špinavá bába od Kandelábru a kosti… kosti rozemelou a vybělí s ním cukr, co jste si dali dnes ráno do kafe.

„Nevyzraďte to na mne ve společnosti, pane kolego, ale jsem vášnivý milovník všech antikvariátů, vetešnictví, bazarů, hrabáků a zastaváren. […] proto, že miluji věci dotýkané, opotřebené, vylepšované a spravované, rád jim vkládám ruce do ran a ze stop užívání luštím jejich minulost.“ říká v jedné části knihy autarkický detektiv Alter, vonící vorvaninou a bobřinou. Mám pocit, že se v těch slovech – mimo jiné – skrývá zásadní esence páně Stančíka.

22 22.01.2017

Životopisy politiků moc nečtu. Vlastně si nemůžu vzpomenout, že bych kdy nějaký četl. Nekoupil bych si (či nepůjčil) ani tuto knihu. Dostal jsem ji jako odměnu za jistou drobnou službu. A tak jsem nakoukl. A začetl se. A nakonec ji s přestávkami dočetl. Díky svižnému, lehkému stylu, v jakém je napsána. Žádné únavné memoáry. Je to vtipné a zároveň je z toho cítit profesionalita. Úcta. Obdiv. Ale ne bezmezný. Žádné klanění svatému. Johnson se nebojí ukázat všechny tváře politika, muže, manžela, občana, vojáka, novináře, spisovatele, válečného premiéra Churchila. Ty dobré i ty horší. Nenudí.

Pravda… nedokázal jsem to přečíst jedním dechem. Knihu jsem odkládal a znovu se k ní vracel. Ale zůstal ve mně dobrý pocit, že jsem se něco dozvěděl. Že jsem pochopil některé věci v kontextu, který mi unikal. Že se mi odkryly další kousky moderní historie. Nevím, snad jsem averzi k tomuto období – a zejména ke světovým válkám – získal díky pokroucenému komunistickému školství a režimu obecně, když do nás nalévali všechny ty kecy o Velké říjnové revoluci, Velké vlastenecké válce a dalších. Možná mě historie nebaví obecně. Vždy jsem byl spíše příznivcem futurismu. Kyberpanker. Raději jsem utíkal do utopické budoucnosti než do dystopických vzpomínek. Ale uznávám, že je dobré znát základní kameny historie. Že je dobré některé věci si připomínat. I když nejsem natolik naivní, abych doufal v to, že se lidstvo ze svých chyb poučí…

2 17.01.2017

Podvědomí si občas dělá, co chce. A tak jsem si jednu kapitolu nechtěně přejmenoval na „Mezi Googlem a socialismem“. Až z kontextu jsem pochopil, že správně je to „Mezi Gogolem a socialismem“. Pravdou je, že velkou většinu věcí, o kterých Kryštopa píše na Googlu nenajdete. Nenajdete tam ten zmar, opotřebovanost, únavu a nekonečné potoky vodky. Nenajdete tam otřesnou chudobu, vztek a frustraci. Nenajdete tam tu typickou východoevropskou zpupnost a aroganci. A pohostinnost, A ten bezbřehý smutek. Takové ty dlouhé filmové záběry na chvějící se břízy podbarvené tklivou balalajkou, typické snad pro každý ruský film. Já vím. Ukrajina není Rusko. Je takovým nárazníkem mezi západem a východem. Ale Rusko tu zanechalo spoušť. Rusko se zakouslo do ukrajinských duší jako buldok. Důkazem toho je současná občanská válka. Anexe Krymu. Ale to sem nepatří. Vraťme se ke knize…

Ta mě bavila. Moc. Rád cestuji, ale vím, že do končin, o kterých se v ní píše, se nikdy nepodívám. Na to jsem příliš zbabělý a pohodlný. Dění na Ukrajině samozřejmě sleduji. Ne nějak podrobně, prostě to, co mi předloží média. A tak jsem rád, že si mohu udělat daleko autentičtější představu. A jsem přesvědčen, že by si to mělo přečíst co nejvíce lidí. Zejména těch, co nostalgicky pláčou za starými dobrými soudružskými časy. Stakan vodky na to…

6 17.01.2017

Novodobé „Májovky“ mám vcelku rád. Navíc recenze na Útěk nabízely naději, že se jedná o skvělou záležitost. „Úžasný příběh naplněný nostalgií a zatížený dlouho potlačovanou vinou,“ napsal o knize recenzent listu The Sunday Times. A v kritickém ohlasu očištěném Literary Review čteme: „Kniha je nádherně napsaná, vtipně i ostře, a naprosto se liší od všeho, co už jsem od všestranného Petera Maye přečetl.“ Nejvíce mě zaujala noticka z recenze na stránkách Severské krimi (ačkoliv tam by čtenář asi nečekal recenzi na skotského autora žijícího ve Francii…): „Zvuk kapel jako The Beatles, Rolling Stones, The Who nebo The Kinks se nese napříč zeměkoulí a parta teenagerů v Glasgow se rozhodne uskutečnit svůj sen a prorazit v hudební branži…

Mno… Klasický model Petera Maye – historie a současnost se proplétají, aby se na konci knihy spojily v tentokrát nepříliš překvapivé pointě. May umí psát. Umí to dobře. Umí vyprávět příběhy. I to umí dobře. Takže knihu jsem přečetl. Tu a tam se dokonce i trochu bavil. Obě roviny se doplňují a tu a tam i vtipně. Tu a tam mi ale připadalo, jakoby se do hodinového strojku dostal písek. Skřípalo to a drhlo. Tahalo za uši. Není to prostě kniha, u které si řeknete „Wauu“. A o hudbě to nakonec moc není. Ale po přečtení máte přesto pocit, že vás autor neošidil. Že tomu dal, co mohl. A to je pro dobrý čtenářský zážitek nejdůležitější.

5 17.01.2017

Jeden můj kamarád – velmi velký čtenář – zcela upřímně (a tedy nekorektně) prohlašuje, že knihy, které napsaly ženy, prostě nečte. Někdy mu rozumím. Ženy se tak rády nípají ve vztazích, a to i v těch nejtitěrnějších nuancích. V recenzích se tomu často říká „pěkně vykreslené mezilidské vztahy“. Jenže to občas bývá utrpení…

Úvod Zlodějky příběhů mně příjemně překvapil. Skvěle navodí atmosféru. Připraví scénu. Vtáhne vás do příběhu. Je příslibem velmi dobré knihy… Po pár stránkách mi ovšem v mysli vytanul obraz mého nekorektního (a nekompromisního) kamaráda. To nekonečné nípání… Chvilku jsem dokonce zvažoval, že to dál číst nebudu. Ale přemohl jsem to a nakonec byl rád. Pomohl tomu onen velmi dobrý začátek.

Klevisová se v roce 2008 podílela na scénáři k televiznímu seriálu Ulice. Ví tedy, o čem píše, a je to znát. Propletenec vztahů se pomalinku rozmotává tak, jak se ve správné detektivce rozmotávat má. A jedna zásadní věc – kdo je vrahem se dozvíte (tím myslím že ani bystrý a ostřílený čtenář detektivek pravděpodobně pachatele neodhalí již v půlce knihy) skutečně až na konci. Potenciální pachatelé a pachatelky se objevují a zase mizí. Nakonec mě docela bavilo i ono „ženské“ nípání. Zlodějka příběhů je zkrátka velmi dobře odvedené řemeslo s drobným přesahem do kvalitní literatury.

6 17.01.2017

Koláž vzpomínek účastníků afghánské války je surová. Nepotřebuje žádné komentáře. Je dech beroucí a srdceryvná. Nářek matek. Pláč mužů. Vztek a nenávist. Osamělost. Strach. Hrdost. Pochopení i nepochopení.

Je téměř nepředstavitelné, že se celý svět bál (a možná stále bojí) téhle armády špatně oblečených, bídně vybavených a hladových mladíků. I když – vlastně není divu – nemají co ztratit, ničím nejsou, nic na ně nečeká. Vlast tě potřebuje, vlast ti nařizuje, umři pro vlast, vlast na tebe kašle…

Knihy a vodka – to je tajemství ruské duše… říká jeden z „respondentů“. Hlavně jsme si chtěli přivézt slipy, ty ve Svazu nebyly… říká jiný. Hlad, měli jsme hlad. Samopal za bonbony. Patrony za sušenky. Prodávali jsme je Afgáncům – „duchům“. Prodávali jsme všechno. Krmili nás pohankou. Neustále jenom hlad… vzpomíná třetí. Jsme jenom maso… a maso kamarádů jsme sbírali do kýblů… Ti lidé jsou velmi smutným způsobem opravdu hrdinové. V naprosto zvráceném dramatu. Třeba se jednou Alexijevičové povede vyzpovídat strůjce těchto hrůz. Třeba nahlédneme do jejich světů, do jejich korektních realit, kde se utržené nohy a ruce, umírající děti a plačící matky mění… v co se vlastně mění? Z mezer mezi řádky vyvěrá rozklad a zmar jednoho z největších a nejmocnějších národů světa. Konec jedné éry. Kupte si ruskou duši. Za slipy, za pár sušenek, za novou ideu… jakoukoliv… Nebo je znovu pošlete do nějaké války… A že ona se určitě nějaká nová najde.

12 17.01.2017

Při čtení se mi neustále mezi řádky zjevoval film Sin City. Slyšel jsem hlas toho vypravěče a sledoval osudy značně kuriózního vyhazovače a bývalého vojáka. Jednoduchého kluka, který má tu smůlu, že neustále potkává týpky, co si říkaj o pořádný nářez. Kdesi v hloubce své rozervané duše romantického rytíře, který se mstí za smrt své Dulciney, Goldie… dosaďte si jméno dle libosti. A občas to opravdu srší vtipem. Ju… jako reset mozku dobrý. Jen se pořád musím škrábat na hlavě… :_)

1 17.01.2017