Dudek komentáře u knih

Současná česká próza mi opravdu mimořádně sedí. Ani jedna z letos nejvíce omílaných knih není výjimkou. Anna Cima vytvořila na debut velmi vyzrálý román, který boduje zejména použitým jazykem. Autorka zvolila hovorovou češtinu, ovšem pozor, v žádném případě se nejedná o jazykově plytkou knihu. Forma zde napomáhá k vykreslení atmosféry, celkový dojem podtrhuje a v žádném případě neruší. Cima si výborně pohrává s tempem, čemuž napomáhá i členění do krátkých celků a rozdělení příběhu do několika dílčích rovin. Ty jsou všechny vyprávěny v ich formě, a jak čtenář očekává, nakonec splynou dohromady. Není to taková pecka jako Cesta na jih od Michala Ajvaze, přesto jsem si na jeho knihu párkrát vzpomněl. Moderní, vtahující a niterné. Palec nahoru i za ilustrace, pro které mám v literatuře slabost.

2 20.03.2019

Rozhodně to není tak silné jako známa Divočina, nicméně nemyslím si, že Monika Benešová měla ambice Cheryl Strayed překonat. Moje Pacifická hřebenovka je upřímnou výpovědí o vlastním překonání sebe sama a hledání priorit ve vlastním životě. K Monice chovám hluboký obdiv, protože sám vím, jak problémy se zažíváním dokáží komplikovat i jednodušší činnosti než je přechod Pacifické hřebenovky. Kniha zároveň může sloužit jako inspirace pro někoho, kdo by se na podobnou cestu chtěl vidat sám. Monika přidává typy na různá místa, i seznam vybavení, které sama využila. Literárně ani vizuálně však nejspíš na tuto jednohubku vzpomínat dlouho nebudu.

2 20.03.2019

Matthew Quirk napsal knihu, kterou lze bez problému přečíst na jeden zátah. Velmi dobře využívá různé oslí můstky a spisovatelské kličky, kterými udrží čtenáře v neustálém očekávání příštích dějů. Naznačuje budoucnost, minulost odhaluje postupně a pomalu během celé knihy, neustále se hrne z jedné akce do druhé a v neposlední řadě nechává čtenáře v neustálé nejistotě. Problém je, že v téhle rychlosti není čas na budování charakterů a už vůbec ne na příliš důvěryhodné vytvoření nějakých vztahů mezi nimi. Díky tomu stačí domnělému zrádci, aby řekl: „Já to jen hrál, jsem s tebou.“ a je mu ihned uvěřeno. A právě takovéhle zbytečnosti jsou tím, co knihu řadí k průměrné literatuře. Trošku to tímhle rychlým a zkratkovitým stylem připomíná Dana Brawna, přičemž u něj je to svým způsobem omluvitelné. Jeho knihy se odehrávají v krátkém časovém horizontu. Quirkova prvotina vypráví příběh, který trvá déle než rok. Jako jednohubka je to ovšem dobře funkční, a mohu 500 doporučit jako fajn dovolenkové čtivo.

2 31.07.2012

Silné a dlouhou dobu velmi ožehavé téma zpracovala Kateřina Tučková poměrně typickým a nepříliš překvapivým způsobem. Škoda, že se více nevěnovala poválečné atmosféře v naší republice, ale rozhodla se příběh přenést i do dob nám blízkých. Na jednu stranu díky tomu poměrně dobře zachytila proměnu krajiny, kterou po Němcích začali devastovat komunisté, na stranu druhou tím trpí kniha samotná. Výpověď o nesmyslné kolektivní vině se tak rozmělňuje na vyprávění o osudem neustále okopáváné Gertě Schnirch.

2 25.02.2011

Po několika přečtených knihách jsou svědectví z koncentračních táborů hodně těžko hodnotitelnou literaturou. Knihy jsou si vzájemně hodně podobné, ba téměř totožné, většinou se liší pouze v detailech. Stejné je to vlastně i s Útěkem z Osvětimi. Dění v lágru, popis celé té zvrácené mašinerie se ničím neodlišuje od podobných knih. Jedinou věcí, která je jiná, je samozřejmě způsob, kterým se Pogožev do zajetí dostal. Nejspíš tu nemá cenu kritizovat styl, který autor zvolil, nebo stylistickou stránku věci. Svědectví z druhé světové války, vyprávění očitých svědků, to jsou věci, které v literatuře vytvořily svou vlastní skupinu. Jakýsi žánr, který v absolutní většině případů boduje. Téma je natolik silné, že zakryje chyby ve vyprávění. Navíc vytýkat něco tak malicherného, jako je průměrný sloh a jiné nedůležité věci je v těchto případech nedůstojné. Pogožev vypráví tak jak spousta vězňů před ním a nejspíš i spousta svědků po něm. Nesnaží se lacině šokovat, není přehnaně naturalistický, přesto se mu daří držet diváka v napětí.

2 15.01.2011

Kniha přibližující každodenní život členů tzv. sonderkommand. Židé vybráni na tuto práci měli sice několik privilegií, například co se stravy týče, ale museli odvádět jedny z nejhorších prací v koncentračních táborech. Jejich největším úkolem bylo zbavit zplynované všeho, co je ještě použitelné. Oblečením počínaje, vlasy, chlupy či zuby konče. Svědkové z továrny na smrt rozhodně nejsou knihou pro každého. Nejen slabší postavy mohou mít problém se vstřebáním všech informací, které tato kniha nabízí. Čtení je v mnoha momentech otřesným svědectvím o hrůzách druhé světové války.

2 15.01.2011

Úchvatná kniha! Miloš Urban ve svém nejnovějším díle nepracuje pouze se zajímavým příběhem či postavami, ale daří se mu poutavě přiblížit pražské reálie před velkou asanací. Myslím, ale je to jen můj skromný odhad, že většina čtenářů se po přečtení této jednohubky vrhla na internetové vyhledavače s jasným cílem. Najít alespoň nějaké informace, ba dokonce obrázky, ze starého židovského města.

2 15.01.2011

Je veliká škoda, že Pesslova leckdy sklouzává k přílišné vykalkulovanosti, jež některým situacím ubírá na uvěřitelnosti a tím i na dramatičnosti. Kniha jako celek totiž velmi umě míchá realitu s fikcí a dosahuje klaustrofobické atmosféry plné paranoie.

1 16.04.2016

Ačkoliv Arnold ve své autobiografii klouže spíše po povrchu, než že by odhaloval více (neznámých) ze svého nitra, daří se mu poměrně komplexně pojmout všechny oblasti, ve kterých působil. Krátce tak dává možnost nahlédnout do vlastního dětství, do pozadí svých kulturistických úspěchů, vysněné cesty do spojených států, ale odhaluje i zajímavé scénky z filmové a politické kariéry. Ve spolupráci se svým spoluautorem se mu daří navázat příjemnou formu monologu, kdy kniha není jen plytkým proběhnutím dosavadním Schwarzeneggerovým životem, ale působí jako kamarádské převyprávění (zejména) vlastních úspěchů. Právě čtivost je její největší devizou a ani nevadí, že na každé druhé stránce se Schwarzenegger plácá po zádech. Od jeho osobnosti lze něco takového očekávat, navíc si to může si dovolit. Co však zamrzí, a při čem občas zamrazí, jsou faktografické (Paul Verhoeven představen jako dánský režisér) a pravopisné (například několikrát zopakované slovo lobbysta) chyby, které bohužel kazí plynulost čtení.

1 17.09.2014

V první půlce Cucui bravurně představuje svůj svět, udivuje nápaditostí a daří se mu pečlivě budovat atmosféru plnou očekávání. Ale pak se něco zvrtne. Druhá část je překombinovaná a nepříliš snadno se v ní orientuje. Směsice různých snů, podivných realit a prolínaček, kdy lze jen těžko předvídat, co se vlastně může stát, na tu první ztrácí. Vyznění je značně negativnější a směřování děje kvůli celkové nepřehlednosti ztrácí na přitažlivosti.

1 30.08.2013

Nepříliš koherentní, spíše epizodní a málo se rozvíjející. Tematický trošku zjednodušující, nicméně stejně jako předchozí komixy téhož autora upozorňující na nejpodstatnější problémy v rámci regionu. Závažné téma je opět podáváno ironicky odlehčeným tónem, nedostává se však k zesměšňující hranici. I přes nadhled je cítit tíživost situace.

1 30.08.2013

Cunningham je rozhodně zajímavý autor. Není příliš silný v příběhové kompozici, ale velmi dobře se mu daří odvyprávět konfrontace postav. Tak silné dialogy a vztahové pnutí jsem ze současné literatury již pár měsíců necítil.

1 26.12.2012

Hill má rozhodně pozoruhodnou představivost a talent na přirozené spojení reality a fikce. To první dokázal vskutku zdařilou synopsí, která sice v jednotlivostech není vrchol originality, ale jako celek se jedná o novum. Svůj um prokázal funkčním propojením fantastického s realistickým, i když v této knize si to dost usnadnil vlastními pravidly. A právě přílišné usnadňování, zbytečná doslovnost a až urážející vysvětlování jsou spolu s neschopností dostat z nápadu maximum největší kameny úrazu této knihy.

1 28.11.2012

Miloši Urbanovi tahle sociálně historická poloha velmi sluší. Podobně jako v jednom ze svých románů Lordu Mordovi využívá historické souvislosti k posunu děje. Zatímco v Mordovi se jednalo o přímého hybatele děje, v Praze Piccole dějinné souvislosti ani tak neutvářejí samotný děj, jako spíše změny názorů v jednotlivých postavách potažmo celé společnosti. Je to logické. Praga Piccola se odehrává v mnohem širších historických kontextech. Nabízí se tak přímé srovnání s podobně cílenou knihou od Simona Mawera, Skleněným pokojem. Oba autoři se pohybují ve víceméně podobném období a sledují, s přimhouřením oka, podobnou „společenskou třídu“. Zatímco Mawer nikde netlačí na pilu a vypráví civilní příběh, Urban neustále pomrkává na čtenáře a předhazuje jim známé tváře a situace. Bohužel to v celém kontextu knihy působí prvoplánově a nepatřičně. A dokonce i přes tento fakt působí historické ukotvení Mawerovi knihy mnohem lépe a funkčněji.

1 25.10.2012

Hodně zajímavý titul. Ajvazovi se podařilo spojit několik naprosto odlišných příběhů do koherentního celku. Chvílemi jsem sice měl pocit, že propojení různorodých příběhů je věcí náhody, na druhou stranu co je mi do toho? Díky různorodosti se nelze nebavit. Příběh chvátá neúprosným tempem, táhne diváka na jih a postupně rozkrývá spojitosti, které na první pohled nešlo vidět. Přirovnání k ponořené obrácené pyramidě, které použil recenzent na serveru iliteratura.cz je v tomto případě velmi trefné.

1 31.01.2011

Přiznávám, že prvních pár stránek mi nesedlo. Ten styl humoru jsem pokládal za poněkud laciný a k vtipnosti to mělo opravdu daleko. Tyto pocity však naštěstí neměly dlouhého trvání a za chvíli jsem byl strhnut vírem nečekaného děje. Nakladatel neváhá a přirovnává Howardovo dílo k takovým velikánům fantastiky jako je Burton, Pratchett, Gaiman nebo Bradbury. Je to samozřejmě jen reklamní fráze, pokud k nim má být tento nadějný britský autor jednou řazen, bude muset prokázat, že v jeho hlavě se skrývá mnohem více originálních nápadů. Ale zpět ke knize samotné. Autor využívá k úspěchu funkčních propriet jako je tajemná pouť ve svém nejklasičtějším smyslu, jasně vyhraněné postavy a zejména mysteriózní zápletku, čímž si samozřejmě usnadňuje práci, jak jen to jde. Nic z toho není originální, což ovšem neznamená, že to nefunguje. Atmosféra dýchá z každé stránky a rok, během kterého se celá zápletka odehrává, uteče nečekaně rychle. A to, i přestože v závěru, kdy dochází k lacinějšímu poučování, této mašině trochu dochází pára. Je to prostě taková kniha-atrakce a ne každý se na ni správně naladí.

28.03.2013

!Pozor, komentář obsahuje závažné vyzrazení děje. Zápisník smrti těží krom výborného nápadu zejména ze dvou věcí. Povedenému prolínání fantastického a pseudoreálného světa a souboji dvou silných a zejména inteligentních hlavních hrdinů. Platnost druhého dokazuje úpadek kvality po smrti Ryuzakiho. Pokud vezmeme v potaz pouze tento první svazek, je jeho velkou silou i počátek vyprávění, kdy se oba protivníci pomalu oťukávají, a vlastně většina děje je zahalena tajemstvím, které ve čtenáři nutně vyvolává otázky a tedy i touhu číst dále.

28.12.2012