dvojkadvacet
komentáře u knih
Aniara
Harry Martinson
Kouzlo Aniary netkví ani tak v příběhu, nebo důmyslné konstrukci fikčního světa. Tématizuje pocit obrovské ztráty a vědomí nevratnosti. Obyvatelé bludné kosmické lodi vystřídají snad všecky prostředky, díky nimž na krátký čas zapomenou na svůj úděl. Uchylují se k všelijakému šílenství ať jsou to nezřízené sexuální orgie, nebo příklon k totalitarismu, ale nic není s to ránu zacelit. Opravdu krásná báseň.
Vzdálená hvězda
Roberto Bolaño
Přestože si autor libuje v různých - i poměrně odlehlých - odbočkách, působí text konzistentně. Nemůžu se zbavit dojmu, že důvod popularity knihy je v obecné fascinaci masovými vrahy a zlem obecně, který moc nesdílím, ačkoliv tady je to obestřené poměrně originálním tajemnem. Také mě zarážela až chorobná netečnost vypravěče, která se potrhala (paradoxně) až v závěru knihy. Zábavný kousek, na který nejspíš brzy skoro zapomenu.
Jak Cílek Lídu našel
František Skála
Z knížky dýchá vlhkost a vůně ranního mechu. Osamělý Cílek se vydává na cestu pro lepidlo na svůj roztřepený batoh z pýchavky a cestou poznává nové přátele a známé. Příhody jsou víc o impresích, než o příběhu, stejně tak fotografie.
Vypravěč
Mario Vargas Llosa
Kniha má dvě vyprávěcí linie. Nenavazují na sebe ani tak příběhem, jako vnitřními spojitostmi líčeného světa, života a mytologie peruánského kmene Mačigengů vs. "naše" invazivní civilizace. Ve výsledku to znamená, že čtenáři postupně dochází proč je pralesní náboženství a život kmene právě takový jaký je a proč je v takovém prostředí víra přinášená misionáři spíše cizopasná. To je ovšem můj úhel čtení. Mario Vargas Llosa dává čtenáři dostatek prostoru myslet si o tom svoje.
