dvojkadvacet komentáře u knih
Když má člověk chuť na surrealismus, je tahle knížka vynikající pochutina. Zejména proto, že textu je tam snesitelné množství a koláží hojnost. Těžko říct, jak tomuhle objektu říkat - autorská kniha, román, soubor koláží s doprovodem - ale je to v podstatě jedno. On to tam i ten Švankmajer vysvětluje - je to prostě způsob vyjádření - a má zrovna tendle tvar. Já jsem za.
Nová divočina sestává ze tří částí, které jako by popisovaly tři etapy jakési přírodní revoluce. Texty první části jsou vyprávěny z perspektivy člověka, který má rodinu a zároveň nejasně tuší blížící se apokalypsu. Její zárodky zde nabývají konkrétní podobu v personifikaci zvířat a rostlin – v pozorování jejich pokoutného spiklenectví (večeřejí [rybenky] v tajných dutinách/ nad stolem visí obraz nitěnek// jako by to byla guernica) nebo (zatímco diskutujeme/ryby se tajně dotýkají ploutvemi). V nejzřetelnější rovině jde však o citlivé básně o čerstvém otcovství (ráno na tebe mrkají dva stejné páry očí/ taky mrkáš // je to velice nová věc). Název prvního oddílu – Před usnutím – tak čteme dvojím způsobem. Může označovat buďto čas uspávání dítěte, nebo – poněkud znepokojivě – období před zánikem, nebo alespoň ztrátou dominance celého lidstva.
Prostřední oddíl Nová divočina je tištěn na papíře zeleném jako chloroplast (písmena jsou fialové květy), a také v něm bují nejvíc života. Přestože je nejkratší, stává se epicentrem, odkud se šlahouny významů a kořínky témat prodírají do celé knihy. Zde lidské přestalo být svrchované. Začíná být jasné, co se děje – divočina vyrazila do boje (břízy se blíží/ krokem indiánů// mezi pražci/ natahují tětivy). Ale nakonec se ukazuje, že je to jen marné plácnutí do vody. Zatímco se stromy snaží, my lidé jen „čekáme kdy konec/ konečně začne“ a s nevelkým zájmem pokračujeme ve svém pinožení.
Nicméně, kde se obvykle zájem vytrácí, Jonáš Zbořil pozorní. Tam, kde běžně vidíme mrtvou hmotu, vnímá autor individuální charakter s vlastním chováním (když se zjistilo/ že oceán je živá bytost/ mnoho z nás se moře/ začalo štítit). Ve třetí části Nové divočiny Život rostlin se vše stává životným – a to je velmi vážný přístup ke světu, přestože dělá ze Zbořilovy poezie tak zábavné čtení.
To je to umění pomlky a nedořečenosti, co pak v člověku rachtá ještě dlouho po dočtení. Jak se to v tý palici spojuje a ohýbá a dochází to... a vůbec.
Dávám 4*, ale vlastně všechny jsou za kresbu. Story má daleko k nejlepším Jodorowského příběhům.
Stojím pod Vratankou, je noc a na kamenné záhyby a výčnělky skály dopadá modré měsíční světlo. Tento výstup bude výzva, i když mám s sebou jištění v podobě přečtené autorovy předchozí knihy Nové pověsti, na níž ta aktuální zvolna navazuje. Vratanku stačí zběžně prolistovat, abych naznal, že se Wudy opět nekrotil a vytesal do papíru sousoší dlouhých básní/poém výrazně rozmanitých tvarů. Dochází mi, že skalní cesta na Vratanku je pro zkušené a obratné lezce a že respekt, který před ní cítím, je zároveň pozvánkou na strhující dobrosružství četby.
Nejprve se přesvědčím, na jaký druh horniny vlastně lezeu: Kniha je rozdělena do dvou etap, z nichž ta první – Otevírání Vratanky – obnáší čtyři básně/lezecké techniky; a ta druhá – Zavírání Vratanky – je rozdělena na další tři. Je to komplikovaná kompozice fraktálovitého charakteru, která se nadále prohlubuje, čím hlouběji v textu se nacházíme. Na chvostu dokoce plápolá poznámkový aparát plný vlastních jmen bohů entit, zloduchů i herojů – ale toho se nebojím – Wudy vytváří pro mýty natolik překvapivé prostředí, že jejich do věků vrostlé principy končí přebudovány a předhozeny fantazii čtenáře jako plody čerstvého exotického ovoce.
Jak už jsem naznačil, také jednotlivé básně mají vlastní strukturu. Šplhám od alfy po ný, od pondělí do neděle, od narození po smrt, dlaně a chodidla připravená na každou další báseň, každý další verš. Kladu prsty do kapes plných jazykové hravosti obdařené nebývalou vynalézavostí, halím se do stínů pod převisy temných stavů mysli, abych se s vypětím přitáhl a nahlédl do pukliny s nápisy v neznámé řeči. O něco výše je skála svázána přísnou geometrií sonetů.
Je to náročná trasa, ale každá dřina je odměněna hormonem štěstí. Když stanu nahoře, konečně se mi naskytne výhled do dáli. A vidět je odtud zase o něco dál.
Během čtení jsem žil v iluzi, že lezu po skále, jejíž podobu formulovaly tisíciletí tlaku a eroze. Že její vrásnění vznikalo náhodně z popudu vnějších vlivů. Z perspektivy člověka stojícího nad dočtenou knihou však musím konstatovat, že Vratanka není jenom obyčejná skála, ale drahokam pečlivě broušený z vůle a imaginace svého autora – a tvar je to skutečně pozoruhodný.
Psané jednoduchým jazykem, zato přesně a komplexně popsané charaktery a prostředí kibucu. Popsané jakési "velké mikrosituace".
Byla radost to číst také díky skvělé grafické a typografické práci Jindřicha Janíčka. Krásná kniha ve které všechno sedí jak má, se vším všudy.
Mám rád autorův pozvolný styl vyprávění, který je zábavný především vedením čtenářova nazírání na problém - zde na problém neviditelného člověka - a jak pochopíme, problém je to značný.
Mimochodem, koupil jsem si Neviditelného (vydání z roku 89 nebo 90 nebo tak podobně) jednou na nádraží za korunku a při čtení jsem na každé straně našel alespoň tři (!) tiskové chyby a překlepy. Takže pokud si chcete knihu přečíst, doporučuju nějaké novější vydání.
EDIT: Teď koukám, že to naposledy vyšlo v tom devadesátém. Tak možná ty starší vydání (v překladu Františka Tichého) jsou na tom lépe :)
Lépe vymyšlené, než napsané. Ale i tak sympatická kniha.
Tak jsem si to po čase přečetl podruhé. A podle nejvyšších očekávání opět skvělé. Originální, překvapivý, tajemný příběh o tušených věcech, které Ajvaz formuluje s naprosto jedinečnou obratností.
Jako čtenář mám radši nahlížení zblízka pod pokličku problému, než ocitání se uprostřed divokých (a až podezřele často nedůvěryhodných) přestřelek. Tohle pomalé a napínavé tempo mi sedí.
Příjemně čtivá, trochu naivní dobrodružka. Kniha mi připomněla Srdce temnoty, možná i proto, že jsou to oba do určité míry romány poslední věty. Ovšem u Conrada je to sdělení mnohem účinnější. Tady jako by chyběla ta temnota, přestože je o ní řeč.
Mám rád, jak Ishiguro píše. Celé je to tiché, skoro anti-akční, a přitom po celou dobu člověk cítí jakousi záhadnost, která vytváří napětí a nutí číst dál.
Od knihy jsem moc nečekal. Nakonec mě překvapilo, že to nebylo úplně pitomé (alespoň pro člověka, který se z mentálně hygienických důvodů o druhou světovou nikdy nezajímal, historik by možná mluvil jinak. Nevím...) a nemusel jsem knihu hned odložit. Čtu si tady komenty, že je příběh "děsivý". Mě naopak připadá, že se společnost vypořádává se situací ještě dost dobře. Přestože je Hitlerův pořad nekorektní, je vnímaný jako svrchovaně demokratický.
Docela by mě zajímalo, jak to pokračuje dál.
Skvěle popsaný dogmatismus a zabedněnost. Ale i odvaha a osvícenost.
Příjemné čtení. Kapitán se rozhodne naplnit proroctví starého vypravěče a stvoří tak příběh, který se bude ještě dlouho vyprávět.
Mám rád Stevensona, a tak jsem se pustil do Jekylla a Hyda, přestože jsem dobře věděl, co čekat. Kdybych nevěděl, užil bych si knihu mnohem víc. I tak je jasné, že tato kniha zklasičtěla z dobrého důvodu. Stevenson má i dnes co říct a jeho jazyk je srozumitelný i po více, než sto letech.
Démonický příběh, který jedné noci vypadl z huby námořníku Marlowovi. Jazyk snový a zastřený. Nevybavuji si, že bych měl při dočítání nějaké knihy intenzivnější fyzické mrazení.
Mistrovsky napsané a komponované dílo. Každé okénko vytváří v kontextu s ostatními skvělou báseň. Postmoderní opus plný vlastní symboliky. Nejnaivnější postava je Rorschach, což tak nějak mluví samo za sebe.
Syrový román o světě, v němž neexistuje nic dobrého. Životy postav se mění v boj o přežití inscenovaným zrůdnou figurou Eda Teda Waraxe, prosazujícího své psychopatické vedení moderní války. V téhle hře nemá žádná z postav šanci dostat se ani k šachovnici, natož k prvnímu ofenzivnímu tahu.
Přestože text vyžaduje soustředění, nenudí ani na okamžik. Rychlé kapitoly odsýpají a vtahují čtenáře stále hlouběji do nekonečné spálené pouště beznaděje.