dvojkadvacet komentáře u knih

Lze mít rád robota? Můžeme více důvěřovat člověku, nebo stroji? atd... Jedna ze skvělých sci-fi klasiček, podporujících uvažování o světě.

4 18.12.2019

Ačkoliv text působí velmi civilně, cítíme po celou dobu jakési tajemno, které nutí číst dál. Občas jsem měl nutkání číst tak silné, že jsem se musel výchovně plácnout přes oči, abych nepřeskakoval věty. V knize se celou dobu k něčemu schyluje, nakonec je ale největší bohatství knihy to, co zůstane nevyřčené, a co působí mezi oběma časovými linkami jako sůl a pepř na kontrast.

5 06.12.2019

Přes veškerou úctu a respekt k životu nechápu, že s paní Pivoňkovou někdo sympatizuje. To, že se rozhodneme žít o samotě, že přemýšlíme jinak, než většina, nám nedává právo terorizovat společnost, ať už je jakákoliv. Od toho máme instituce (jasně že jsou v příběhu líčeny jako nefunkční). Nemůžu se zbavit dojmu, že události, o nichž Tokarczuk vypráví, se nachází už za hranicí toho, co lze tolerovat, ale perspektiva vyprávění je staví ještě před hranici. Takže čtenář odpustí. Mě se to ale úplně nedaří, třebaže zloduši dostanou, co si zaslouží.

5 29.11.2019

Zábavná archaicko-současná atmosféra i příběh. Skvělé ilustrace. Zdařilé dobrodrůžo.

3 26.11.2019

Ajvaz se ale nikdy netajil obdivem k tzv. brakovým žánrům. Je to, myslím, znát už v jeho prvních knihách. Ostatně, sedmsetpadesátistránková bichle pozvolného vyprávění o těžko představitelné součástce, plného zdánlivě nesouvisejících epizod a úvah, není zrovna ideální prototyp veleúspěšného bestselleru. Souhlasím, že to není jeho nejlepší kniha, ale spíš proto, že to není - narozdíl od jeho předchozích knih - tak intenzivně fascinující smršť. Má zas jiné, o něco tišší kvality.

2 18.11.2019

Jedna z autorových knih, které jsou spíš meditativní, než bouřlivě fantastické. Číst Ajvaze je jako pozorovat vlnící se záclony ve zvuku šumění pobřeží za cikání mořského hmyzu. Nebo pozorování rozpitých světel přes orosené okno z pohodlí válendy. Pro čtenáře, který přistoupí na záři vět této sedmisetstránkové bichle, se otevře svět plný tajemství a dobrodružství, ale hlavně tichého smíření, které připomíná klid místnosti osvětlené svíčkami.

1 11.11.2019

Mám Čapka raději s každou další knihou. Přestože je román nedokončený, je znát, o co tam vlastně jde. Foltýn je nešťastný blb, dneska by se řeklo trapák, pozer nebo toy. Okolí se s jeho excentrismem potýká různými způsoby. Nad vším se vznáší jakýsi hořký úsměv, který tam občas zůstává jen proto, že ztuhl na rtech.

2 25.09.2019

Navzdory některým komentům, Stroncium je přesně to, co bych od Kulhánka čekal. Nepřetržitá krvelačná akce, sarkastický kecy postav, mindfuck... Jsem spokojený čtenář.

8 18.09.2019

Každý z charakterů je to nejubožejší hovado nebo sráč. Navíc je celá jejich zhůvěřilost velmi poctivě napsaná. A přestože příběh asi ve třetině ztratí drajv, pořád je to solidní nářez.

28.08.2019

Milá jednohubka. Ale textu by slušelo, kdyby byl delší a vztahy mezi J. a obyvateli ostrova byly popsány obšírněji. Nebo kratší, jako povídka. V tomhle formátu si nejsem jistý, jestli toho bylo moc, nebo málo.

12.08.2019

Rubato nevydává špatné knížky, takže po nich sahám namátkou, aniž bych si předem četl anotace nebo recenze. A přestože Zpověď masky není typ literatury, který obvykle čítávám (monolog frustrovaného mládence, kterému nepřejí okolnosti. Svět a jeho zákony jsou líčeny jakoby zevnitř člověka a těžiště je tedy v psychologickém sebemamrání, nikoliv v popisu konstelací a nespravedlností způsobujících křivdu), Mišimu jsem dočetl.
Ačkoliv mě kniha ve výsledku nějak nedostala, znám spoustu lidí, kterým bych ji určitě doporučil.

Text knihy je jako Chew-Z. Člověk vlastně neví odkud se hrabe kam, v jaké vrstvě cibule se právě nachází, nebo je-li kolem vlastně ještě cibule. Charaktery jsou bezvadné. Zejména Eldritch, ze kterého opravdu jde jakási kosmická hrůza. Pro čtenáře je to zábava postupného odkrývání, aby si někde za polovinou knihy uvědomil, že kolem něj všecko víří.

11 30.06.2019

Překvapivě čtivá kniha. Jak se to v lidech dme, když jsou nespokojení, a zároveň co v nich zůstává potom, co se s nespokojeností "vypořádají". Trochu mě z toho zachvátil pocit ochvějnosti věcí, když si představim, že ještě nedávno tu panoval totalitní režim (ačkoliv oproti Íránské verzi popisované v knize v soft formě) a co z něj tady zůstalo. Jak naznačuje Kapuscinski, to jsou věci, které neodchází jen tak, protože se jim řeklo, aby odešly.

18.06.2019

Z knihy padne na člověka skoro fyzická úzkost. Což osobně jako čtenář nevyhledávám. Co mě udrželo až do poslední strany, byl bohatý, výrazně obrazotvorný jazyk, díky němuž jsem se těšil ne na každou další stranu, ale na každé další slovo - obraz.

5 13.06.2019

Příběh uplývá velmi rychle. Pokud je moře metafora nekonečnosti, jak naznačuje pahorkatina o koment níž, není kontrast pouze v rozsahu knihy, ale hlavně v tempu vyprávění - kdy na životní příběh takového kmeta, jakým je Uršanabi, stačí pouhých 160 stan.
Lehce mi neseděl jazyk vyprávění. "Mýtickému" příběhu by slušelo více jazykové surovosti, nebo naopak košatosti. Což ovšem není překážka - naopak to otevírá knihu širšímu čtenářstvu.

05.06.2019

Kniha se skládá z kompozičně řazených medailonků-nápadů měst, která vypráví Marco Polo Kublaj chánovi. Asi jsem nečetl knihu, která by byla bohatší na nápady, na významy... - to všecko umocněné formou, do níž jsou vetknuty, a která je sama o sobě nosným významem.

1 23.05.2019

Rád čtu méně známé knihy proslulých autorů. Vždy je tam určitý příslib příjemného překvapení. Pětinároží je napínavý, typicky Vargas Llosovsky komponovaný příběh o neblahém vlivu moci na média. Z mnoha úhlů pohledu je líčeno mnoho způsobů, jak se dostat do maléru a jak se v něm pohybovat. V závěru autor nabízí i východisko. Jen doufám, že ne příliš naivní.

1 14.05.2019

Tahle kniha mi způsobila velké množství blaha. Chvíli si čtenář užívá jazyk, chvíli kompozici, jindy řičí smíchy.

4 14.05.2019

Petr Stančík má často dobré nápady. Problém nastává v momentě, kdy se celá suma nápadů vezme a napěchuje do jednoho, nekomplikovaného příběhu - navíc, bez filtrace toho méně zajímavého, což ovšem vyčítám spíš redakci. U Mlýnu na mumie držel příběh pohromadě, jelikož byl pevně situovaný do Prahy konce předminulého století. Nulorožci jako by chybělo médium prostředí, které by kaši výjevů slepilo a dalo jí tvar.

1 07.05.2019

První díl mě jako celek ze židle nezvedl, za to ty drobné narativní hříčky, jimiž je kniha prošpikovaná, jsou prostě bezva. Ta paralela hned ze začátku - totiž že se jednoho dne objeví před barákem demoliční bagry kvůli stavbě obchvatu, a o pár chvil později už vogonská flotila bourá zemi z prakticky téhož, jen o něco zvětšeného důvodu - obrazotvornost utržená ze řetězu, na což je potřeba při čtení přistoupit. Když to člověk udělá, čte celou dobu s hubou od ucha k uchu prostě z radosti z imaginace.

8 23.04.2019