Efeméra komentáře u knih

Ačkoliv se mi teď do Sucha moc nechtělo, musím říct, že to nakonec byla docela dobrá knížka. Hlavních hrdinů je tu rovnou několik a autoři ještě více pohled na celou situaci, kdy v Jižní Kalifornii dojde voda, rozšiřují vyprávěním různých momentek dalších osob. A všechno je přitom vzájemně propletené. Jako čtenář tedy sledujete nejen osud party teenagerů, ale situaci okolo Bezvodí jako komplexní celek. Musím říct, že tohle se mi moc líbilo. Navíc je román hrozně čtivý a rychle ubývá pod rukama. Autorům muselo dát neskutečnou práci celou potenciální situaci zpracovat, byli při psaní nesmírně kreativní. Nespočetněkrát jsem měla pocit, že voda opravdu definitivně došla. Dokonce se mi líbil i konec příběhu, vůbec mi nepřipadal uspěchaný. Největší výtku mám k hlavním postavám, které byly (jiné méně, jiné více) občas neskutečně hloupé. Počínaje Alyssou, kterou všichni uznávali jako tu rozumnou a vůdčí, což mě rozčilovalo ještě víc. Její bratr nebyl o moc lepší (Z té scény s čistícím prostředkem a vanou mám tmu před očima ještě teď, když si na to vzpomenu. Ale dobře, jemu bylo na rozdíl od jeho sestry alespoň pouhých deset let.). Z postav mě nejvíc oslovila Jacqui. Ať tak, či onak, Sucho k přečtení určitě doporučuji. Jen musíte mít občas pevné nervy.

7 30.04.2020

Láska & gelato je vlastně taková jednohubka. Tohle contemporary by mělo být vážnější, protože hlavní hrdince zemřela maminka, ve skutečnosti je to ale spíš takové jednoduché letní čtení. Některá chování postav (obzvlášť na konci) nedávala smysl a všechno tam je takové urychlené, a tím pádem občas i nevěrohodné, ale za to italské prostředí to stojí. Po přečtení Lásky & gelata máte prostě chuť okamžitě vyrazit do Toskánska, v malé, ošuntělé restauraci si dát špagety a s gelatem v ruce se procházet úzkými uličkami. Další knížky od autorky asi ale vynechám, určitě je to spíš čtení pro mladší.

4 21.04.2020

Mary E. Pearson je zkrátka mistr svého řemesla. Zlodějský tanec opět oplývá propracovaným světem a postavami s vlastní minulostí a je čtivý jako hrom. No a taky je to pořádná romanťárna, což mi zrovna vůbec nevadí. Jen se teď po dočtení bojím pustit do dalšího dílu. Konec Zlodějského tance byl totiž pěkná podpásovka. V každém případě moc povedené.

5 21.04.2020

Po tom, co jsem konečně přečetla Uvnitř mé hlavy, mi to nedalo a musela jsem se vrhnout i na Elizu. Dalo by se říct, že bylo od začátku jasné, že mě tenhle příběh chytí a nepustí. Zkrátka mě baví romány, v nichž hlavní postavy něco tvoří a jsou v tom dobré. Proto se mi ostatně líbila i Fangirl od Rainbow Rowellové. Eliza není perfektní hrdinka, raději žije ve svém tvůrčím světě a na internetu, je uzavřená a nepříliš ráda tráví čas s rodinou a je na její členy nepříjemná... a oni zase pro změnu nechápou ji. V některých věcech jako bych se našla, proto jsem si ji nemohla neoblíbit. Snad vůbec nejraději z celé knížky jsem měla úryvky z chatu Elizy a jejích internetových přátel Emmy a Maxe. Jen konec příběhu byl takový zvláštní a docela mě rozčílil. V každém případě se mi však líbí, že knížky Francescy Zappie řeší i vážnější věci. Já tyhle contemporary vlastně vůbec nejraději.

5 21.04.2020

Číst Ve stínu oskeruše byl v této zvláštní době rozhodně zážitek. Chvílemi jsem až nemohla uvěřit, jak moc román aktuální je. Jako by Theo naší společnosti zrovna teď nastavil zrcadlo a ukázal, kam to všechno spěje. Kromě toho se mi líbilo, jak si autor poradil s třemi hlavními postavami. Každá byla originální, jiná a charakteristická. Není to fantasy jako trám a ve skutečnosti už ani neholduju popisu toho, jak hlavní hrdinové někam putují, přesto mě to nutilo číst dál. Theo píše jednoduše tak čtivě, že byste od něj s radostí zhtli i nákupní seznam. Sice mám jeho contemporary tvorbu asi raději, přesto přečtení Oskeruše nelituju, už jen pro ty myšlenky a poselství skryté v příběhu.

3 21.04.2020

Holka na suchu je ideální čtení do téhle podivné doby, kdy to s letní dovolenou u moře nevypadá zrovna růžově. Anise musí na léto opustit svoje rodné Santa Cruz, moře a surfařské prkno, aby se starala o svoji sestřenici a dva nezvedené bratrance. Místo šumění vln, slaného vzduchu a písku mezi prsty si musí zvykat na samý beton, stejné, zaměnitelné domky a bzučivé ticho. Myslím, že takhle si nikdo nepředstavuje svoje letní prázdniny, ty nejlepší dva měsíce v roce. A musím se přiznat, že mě čtení o hrdinčině stýskání si zrovna teď docela naplňovalo. Knížka je bohužel od začátku do konce velmi zdlouhavá. Myslím, že se místo děje o ničem měla autorka víc zaměřit na postavy a propracovat je. Nakonec Holku na suchu zachránilo poselství knížky. Zdůraznění rodiny a toho, jak je v našem životě důležitá, protože se o ni můžeme (většinou) opřít, když se něco pokazí. Taky je to příběh o tom, že se nesmíme hnát za někým, komu na nás nezáleží. A že se nemáme bát, že jednoho dne budeme jako někdo, jen protože s ním máme společnou krev.

2 21.04.2020

Uvnitř mé hlavy je sice hřejivé a milé čtení, zároveň se však zaměřuje na problematiku schizofrenie. Ta je opravdu skvěle zpracována, stejně tak i to, jak se hlavní hrdinka se svojí nemocí pere. Občas člověk netuší, co je pravda a co si vymyslela, a to dělá román ještě zajímavějším. Jsem ráda, že jsem se ke knížce konečně dostala, protože je to zatím to nejlepší, co jsem letos přečetla.

6 05.04.2020

Dědičku světla jsem si užívala hlavně v první polovině příběhu. Bylo tam to správné romantické napětí. Postupně však moje pozornost začala upadat; nic moc se tam nedělo a vlastně i samotné vyvrcholení jsem čekala větší. Hlavní hrdinka prošla vývojem pouze ve fyzickém slova smyslu, jinak byla docela trdlo. Kdo jde na záchrannou akci bez plánu? Nejdřív jsem váhala, jestli se vůbec pouštět do pokračování, ale pak jsem zjistila, že je série jen dvoudílná, takže proč ne.

1 17.03.2020

Když nemáte na nic náladu, takové knížky jako Má první láska to vždycky jistí. Romantické napětí, pomalý vývoj vztahu mezi hlavními hrdiny, špetka reálných problémů... Sice potom čtete do čtyř ráno a nemyslíte skoro na nic jiného než na to, kdy budete moct pokračovat, ale stojí to za to!

2 17.03.2020

Budu tady sice patřit k menšině, ale román Co když jsme to my byl z mého pohledu prostě vážně hrůza. O ději by se tu dalo hovořit jen stěží. To by mi obyčejně nevadilo, u contemporary jde často pouze o vývoj postav, jenže tady k žádnému nedošlo. Celý příběh byl jednoduše jen o dvou klucích, kteří se potkali na poště, nějakou dobu se znovu hledali a potom spolu chodili na rande. Jejich setkání byla plná divných momentů a připadalo mi, že si ti dva vůbec nerozumí. Neměli mezi sebou ani kapku chemie a já vůbec nechápala, proč že vlastně po sobě touží a proč že jsou tolik přesvědčeni, že je jejich láska tak výjimečná a pevná a trvalá. Nejdřív jsem byla nadšená alespoň z přátelství zobrazovaného v románu, potom jsem byla spíš otrávená a rozhořčená. Autoři navíc postupem času používali stejná schémata, takže to celé působilo ještě hůř.

V závěru mi nebyla žádná z hlavních postav sympatická. Oblíbila jsem si jen Benova nejlepšího kamaráda Dylana, který byl vtipný a milý, ale to je tak všechno. Samotný Ben měl příšerný charakter. Už jen to, jak o Arturovi především na začátku smýšlel, bylo hrozné. A vážně pochybuju, že by se někdo během dvou týdnů přenesl přes rozchod s klukem, který býval jeho nejlepší kamarád, a zamiloval se do někoho jiného láskou jako trám. Příště si rozmyslím, jestli po knížkách autorů sáhnu.

4 17.03.2020

Přestože bych Ranařky doporučila spíš mladším čtenářkám, sama jsem si je docela dost užila. V každém případě to bylo ideální společné čtení s kamarádkou. Děj plyne docela pomalu, stejně jako hlavní hrdinka získává kuráž se sexismem na svojí škole něco udělat. Často jsem byla nad jednáním učitelů tak rozhořčená, až jsem skřípala zuby. Zároveň jsem ale cítila tu energii, když se dívky postupně začaly spojovat, aby s tím něco udělaly. Autorka vás jednoduše nenechá chladnými.

3 17.03.2020

Tak jsem se po prvním díle dočkala. Posádka Genesis přistává na planetě Eden a pouští se do těžby nyxie. Autor se navíc polepšil, co se propracovanosti jeho světa týče. Poměrně dost si vyhrává s vylíčením jiné planety a mimozemské civilizace. Čtenář tak poznává jejich kulturu, zvyky, uspořádání společnosti. Stejně tak jsem ocenila vývoj vztahů mezi Emmettem a jeho parťáky. Konečně se postavy rozhodly semknout a společně všemu čelit. I když ne tak docela. A právě to se mi na tom celé líbilo. Ačkoliv se moc dobře ví, že záporák je tu ve skutečnosti Babylon, všichni teenageři nejsou od počátku tak úplně sjednocení za jeden cíl. O hlavního hrdiny se pak bojíte o to víc, protože mu nehrozí útok pouze z jedné, ale vlastně z mnohem více stran. Nyxia nespoutaná je navíc skutečně promyšlená. Od začátku víte, že tu něco nehraje, máte i své odhady, ale nakonec je to úplně jinak. Přesto bych řekla, že autor mohl při vypravování víc mlžit. Myslím, že by na mě potom zvraty (a obzvlášť konec), udělaly mnohem větší dojem a šokovaly mě. A ačkoliv autor svůj svět ve druhém díle víc propracoval, větší měrou mě příběh pohltil v případě jedničky. Nejspíš za to mohl styl děje. Gradování soutěžení mezi teenagery asi dokázalo moji pozornost udržet lépe než dění ve druhé polovině Nyxie nespoutané. Musím se přiznat, že tam jsem se občas i trochu nudila. To však nic nemění na tom, že jsem zvědavá, jak celá trilogie dopadne. Za mě stejně jako v případě prvního dílu 3,5 hvězdičky.

1 17.03.2020

Největší předností Cool Girl! jsou bezesporu hlavní hrdinky. Může za to jejich propracovanost, která se jen tak nevidí. Dívky v románu ukazují jak svoje dobré, tak i ty špatné stránky. Všechny si v rámci reality show stanovují nějaký cíl, jenže postupem času se jejich dosažení zdá jako na míle vzdálené. Přímo před soutěží se všechno zvrtává a kazí. Osud hlavním hrdinkám hází klacky pod nohy v tu nejnevhodnější chvíli.

Ne vždycky mi seděl styl vyprávění. Na můj vkus byl hodně popisný, v textu bych uvítala víc dialogů. Byly však i chvíle, kdy jsem knížku prostě nedokázala odložit. Obzvlášť na konci jsem byla do příběhu tak zabraná, že jsem nemohla jinak než podvádět a zjistit si všechny alternativní konce. Tak úplně jsem se nedokázala rozhodnout, kdo z hrdinek by měl vyhrát. Jednoznačnou favoritkou pro mě byla Marta, ale potřebovala jsem taky vědět, jak to bude dál s Tinou, vzhledem k tomu, jak její příběh skončil… A nakonec mi to nedalo a chtěla jsem mít jasno i v tom, co by se stalo, kdyby zvítězila Anet nebo někdo jiný než hlavní postavy. Za mě bez dlouhého přemýšlení 4 hvězdičky.

2 29.02.2020

Nepamatuju si, že by někdy moje čtení tolik připomínalo jízdu na horské dráze – někdy jsem knížku nedokázala odložit, a když jsem musela, neustále jsem nad příběhem přemýšlela, jindy jsem se nudila tak, že mě to nenutilo Norru Latin vlastně vůbec otevřít. Škrtání by bylo rozhodně na místě. Moc jsem si ale užila to, jak autorka spletla zápletku – shakespearovská dramata, staré tajemství z první poloviny 20. století, magie. Ačkoliv to rozhodně není nedostatek, škoda, že tu nebylo víc romantiky. Čtení o nezdravém vztahu Cley a Tima chtělo trpělivost. Velmi se mi taky líbilo prostředí Stockholmu a že autorka pro svůj děj využila bývalou školu Norra Latin, kterou v jejím románu pro změnu nikdy nezavřeli. Hodnotím spíš 3.5 hvězdičkami, ale i tak to je docela dobrý příběh.

3 21.02.2020

Má chudinka Jane byla oproti Mé lady Jane docela zklamání. Knížka je opět napsána lehkým, příjemným stylem, dokonce se při čtení zasmějete. I když z mého pohledu asi méně, než v případě prvního počinu trojice autorek. Postavy jsem si tu zamilovala, ačkoliv některé (čtěte Blackwood) jsou tak zabedněné, až s nimi máte chuť zatřást. První, větší část příběhu je rozvláčná, zatímco ta druhá uspěchaná. Přesto musím říct, že zpracovat takovým bláznivým způsobem retelling Jany Eyerové byl výborný nápad. A zahrnout do něj samotnou Brönteovou ještě lepší. S kamarádkou jsme si nesčetněkrát dohledávaly informace o ní a jejím románu, tak moc nás to nadchlo. Navíc duchové a jejich lovci, jiný výklad událostí, který překvapí, Anglie 19. století, to všechno vytváří zajímavý celek. Příběhu o další Jane, tedy My Calamity Jane, dám tedy určitě šanci, i když druhý román této série hodnotím spíš jen jako lepší průměr.

3 24.01.2020

Abych se přiznala, tahle prvotina mě z nových českých titulů, které jsem stihla přečíst, zaujala asi nejvíc. Magie, silná hlavní hrdinka, výchovný ústav, kde ji mají "napravit", girl power a neuvěřitelná fantazie autorky – to všechno mě vyloženě nadchlo. Jména postav a snad i prostředí mi trochu připomnělo Harryho Pottera. Naprosto jsem si taky zamilovala kamarádky, které si Elfryd ve škole našla. Tenhle příběh by klidně mohl napsat zavedený zahraniční autor.

2 24.01.2020

Tisíc polibků je dojemný, něžný a citlivý příběh o přátelství, lásce, životě a jeho pomíjivosti. A taky o porozumění a bezbřehé oddanosti, která se mi jako naivnímu snílkovi pochopitelně moc líbila :) Ano, je to dost sladké čtení. Ale taky se mi nikdy nestalo, abych většinu knihy probrečela, obzvlášť když jsem si nijak zvlášť neoblíbila hlavní postavy. Zvláštní knížka, která mi bude ještě nějakou dobu ležet v hlavě.

3 26.11.2019

Zaručený způsob, jak při čtení udržet moji pozornost, je romantika. Takže když je tím tahákem něco jiného, autor si ode mě vždycky zaslouží uznání. Tady si člověk moc romantiky neužije, a přesto jsem se do každé kapitoly začetla se zvědavým, až podivným potěšením. Hlavní postavy jsou tu celou dobu své, charakteristické. Vůbec netušíte, jak to nakonec dopadne. No, a co si budeme povídat, moc se mi líbil i feministický podtón příběhu, kdy autorka udělala z Vlada Draculy hlavní hrdinku Ladu a zobrazila, jak nesnadné postavení ženy ve středověku měly, jak byly podceňovány. Konec ve mně vyvolal takový... správný pocit. Ještě teď musím o příběhu přemýšlet. A za to autorku musím pochválit. Dobyvatelská sága není trilogie, která zaujme každého, ale já ji rozhodně řadím mezi svoje nejoblíbenější série.

4 21.11.2019

Citlivý, srdečný příběh o vyrovnávání se se ztrátou blízkého. A ano, přiznám se, při čtení došlo i na slzy. Kniha zdůraznila, jak sobecké je, když člověk spáchá sebevraždu. Jak je to bezohledné k lidem, kteří dotyčného mají rádi. Jedná se o dojemný příběh, ale nejde z toho cítit cílený záměr v člověku slzy vyvolat. Autorka vám žádné emoce nevnucuje. Spíš vás pozvolna provádí událostmi a nechává vás se vžít do hlavní hrdinky. Kdybychom se neviděli je silná, upřímná, opravdová knížka, která upozorňuje na pomíjivost. Protože opravdu nikdy nevíme, kdy to může být naposledy.

6 03.11.2019

Doteď jsem ohromená, jak komplexní a propracovaný svět se autorovi podařilo vytvořit. Už jen to, že město Boží hrob, v němž se odehrává velká část děje, leží v kostře mrtvého titána, mi připadalo naprosto skvělé. Jay Kristoff při tvorbě svého propracovaného světa nezapomněl ani na postavy. Každá důležitá tu má svůj originální příběh, motivace a cíle. Velice snadno si je tak zapamatujete, ačkoliv jich tu není málo. Nejhorší na tom všem však je, že když si tu někoho oblíbíte, existuje poměrně velká pravděpodobnost, že se váš oblíbenec nedožije konce knihy. Vůbec nejzajímavější je samozřejmě hlavní hrdinka Mia. Její minulost, která se v příběhu postupně odkrývá, je mistrně napsána. Než jsem se do příběhu pustila, měla jsem obavy, že se bude jednat zase o jednu superhrdinku, která všechny přemůže. A ono to tak nebylo, a to mě opravdu mile překvapilo. Mia sice dokáže do scény neohroženě napochodovat, ale nikdy to neznamená, že protivníky opravdu porazí, jak si myslí. Na druhou stranu pro mě čtení téhle knihy byla docela únavná záležitost. Stránky jako by vůbec nechtěly ubývat a připadalo mi, že příběhu prostě něco chybí na to, abych se do něj dokázala správně ponořit a vychutnat si ho. Takže jen čtyři hvězdičky.

4 30.10.2019