Efeméra komentáře u knih

Tahle knížka je podle mě na podobné úrovni jako autorčino Mé sladké šestnácté století. Občas jsem měla chuť hlavní hrdiny proplesknout a všechny peripetie by snadno vyřešil jeden upřímný rozhovor. Autorka v příběhu nejde nikam hluboko, je to jen o cestě hlavní hrdinky k poznání, jak by samu sebe měla vnímat. Nic, co by mě ohromilo, ale čtení tohohle romantického contemporary bylo v každém případě hezké zpříjemnění dne.

1 30.10.2019

Přečíst tuhle knížku mi trvalo měsíce. Nechci říkat, že se jedná o průměr nebo něco horšího, protože tak to rozhodně není. Autorka používá opravdu krásný jazyk, který jsem si vychutnávala. Celý příběh pak působí křehce, přesně jako hlavní hrdinka. Je němá a díky autorčiným dovednostem jsem doslova dokázala cítit tu frustraci, když chtěla Skřivánek něco říct a nemohla. Na druhou stranu ale příběh není z mého pohledu ničím zvláštní, vlastně se docela táhne, protože jinak si neumím vysvětlit, proč jsem se do čtení musela tolik nutit. Amy Harmon občas způsobuje vypjaté situace tím, jaká pravidla si pro svůj svět vytvořila, a nutno říct, že mi občas připadala trošku nesmyslná (například ztráta trůnu, pokud se král nedostaví na svoji svatbu).

3 25.10.2019

Tahle knížka teda byla něco. Ačkoliv by hlavní hrdinka soutěž sympatie rozhodně nevyhrála a její svět byl úplně jiný než ten můj, stejně musím říct, že mě to, co se jí stalo, šokovalo. Bylo to odporné. Vůbec jsem nechápala chování jejího okolí, ať už k ní samotné nebo k těm, co jí to provedli. Nicméně věřím, že autorka věděla, o čem píše, dělala si rešerši, zpovídala ženy, které byly rovněž znásilněny, takže takové chování okolí bezpochyby nebylo nijak mimo. A to je hrozně smutné. Ve druhé polovině knihy jako bych četla o někom úplně jiném, tak dokáže jedna strašná věc člověka poznamenat. A konec? Ten byl hrozně frustrující, beznadějný, reálný.

6 07.10.2019

Tenhle příběh mě bohužel zase tolik neoslovil. Byl čtivý, to bezesporu, ale po všech přečtených Yoli knihách ve mně nezanechal příliš silný dojem. A taky jsem tu hodně cítila, že už tak úplně nejsem cílová skupina. Hlavní hrdinka mi připadala příliš naivní, což ale samozřejmě zcela odpovídá jejímu věku. Přesto bych čtení této knihy určitě nezahazovala, naopak jsem ráda, že jsem se dozvěděla, s jakými potížemi se lidé s cystickou fibrózou potýkají a jak jim tato nemoc řídí život.

4 07.10.2019

Na druhý díl Temnoty jsem se hrozně těšila, ale jsem ráda, že jsem ho přelouskala až těsně před vydáním trojky. Delší čekání bych nezvládla. Pokaždé, když jsem přečetla kus knížky, musela jsem si k postavám dohledávat historická fakta, tak moc mě to zaujalo. Matyáš Korvín, Ladislav Pohrobek, dobytí Konstantinopole, to všechno znám z dějepisu, ale číst o tom young adult historickou fikci je něco úplně jiného. Možná jsem divná, ale jistým způsobem mi to připadalo vzrušující. Těším se, až zjistím, jak příběh Lady Dracul a jejího bratra Rada dopadl.

7 07.10.2019

Po dočtení jsem si říkala, že mě příběh zase tolik neohromil, když však uplynulo pár hodin, uvědomila jsem si, že ve mně kniha zanechala sklíčený pocit a že o ní musím neustále přemýšlet. Cítila jsem se nepříjemně kvůli tomu, jak snadno může člověk přijít naprosto o všechno, protože není dostatečně průbojný a sebejistý a protože narazí na člověka špatného, úskočného. Pokud vás láká psychologická hra, atmosféra rozpálených ulic Maroka a příjemně plynoucí jazyk, dejte Marokánce šanci.

3 07.10.2019

Podlého krále jsem chtěla přelouskat co nejrychleji a co nejpomaleji zároveň. Svět víl od Holly Black nesedne každému, ale když ano, stane se z vás opravdový blázen. Sice jsem čekala, že bude pokračování Krutého prince trošku jiné, těšila jsem se na víc romantického napětí mezi hlavními hrdiny, ale stejně jsem si čtení hrozně užila. Tedy až na konec, kdy jsem měla chuť hodit knížkou přes pokoj... Co vám budu povídat, v závěru to bylo výborné. A teď pokračování prosím!

5 06.10.2019

Na tuhle knížku jsem se těšila od chvíle, kdy nakladatelství oznámilo, že ji vydá. A musím říct, že hned začátek byl tedy něco. Tohle rozhodně není contemporary o tom, jak hlavní hrdinka chodí na střední školu a řeší nejrůznější puberťácké problémy. Atmosféra románu je ponurá, líčící život lidí na pokraji společnosti. Musím říct, že jsem Sadie opravdu propadla. Myslím, že mám prostě slabost pro příběhy, ve kterých po něčem mladí hrdinové pátrají na vlastní pěst. Prolínání minulosti a přítomnosti je tu výborně zvládnuté, a já jsem tak byla pěkně napjatá, co se Sadie vlastně stalo. Část vyprávění v podobě podcastu mi připadá neotřelá a moc povedená. Nejvíc v napětí mě však nechával autorčin zvyk skončit v tom nejzásadnějším a potom na to už nenavázat, případně až za pěkně dlouhou dobu. Člověka to až rozčilovalo. Výborné.

6 06.10.2019

Prvotina Martiny Čekalové vyhrála soutěž na Wattpadu a já se vlastně vůbec nedivím. Tahle knížka není něco, do čeho byste se museli nutit. Autorce se nedá upřít čtivost. Měla jsem chuť v příběhu pokračovat, i když jsem musela knížku zaklapnout. Nejsou tam žádné zdlouhavé pasáže, u kterých bych se nudila, ani místa, která bych chtěla přeskočit. Pokud se do knížky dáte, vězte, že ji slupnete jako malinu. Na druhou stranu je příběh ale docela prvoplánový. Není to tak, že by kniha měla špatný nápad, to ani náhodou. Líbí se mi myšlenka nevydařeného vládního experimentu i zvířecích duší u lidí. Člověka to nutí přemýšlet, jak by asi vypadala jeho fantastická podoba zvířete a jaký by život s někým takovým, s vlastní duší v takové podobě, která se může ocitnout všem na očích, byl. To vše je tedy velmi dobré. Na druhou stranu se však děj příběhu rozvíjí poněkud stereotypně, počínaje záhadným klukem Chrissem, který hlavní hrdinku Raven ihned upoutá, a konče záporáky v podobě vlády v Soulcity, tajném městu lidí se zvířecími dušemi. V případě prvotiny to však není zase tak hrozné. Na konci jsem navíc zůstala rozhořčeně hledět na poslední větu a nemohla uvěřit, že to je už konec. Protože ten teda byl!

2 06.10.2019

Nebudu lhát, Dar od Clary Benedict pro mě byl docela trápení. Hlavní hrdinka získá nadpřirozené schopnosti, které jsou velmi zajímavého rázu, protože vedle takové telekineze dokáže lidem vnutit svoje myšlenky a přimět je k nějakému chování. Vzniká tu tedy pěkné morální dilema. Na druhou stranu se zápletka zaměřuje na Hanin vztah s klukem Janem. A právě tady nastává ten největší problém – jejich sbližování bylo něco, co mě ani přinejmenším nezajímalo, a tedy číst o něm mi neposkytovalo žádné potěšení. Jan je od začátku velmi nesympatická postava, navíc okamžitě víte, že mu o něco jde, a opravdu nemluvím o románku s hlavní hrdinkou. Je to očividné z jeho chování, ze samotné anotace knihy – při jeho sbližování s Hankou se tedy nakonec jen prostě chytáte za hlavu. Autorka se tou očividnou čitelností Janovy postavy postarala o to, aby mi na vztahu hlavních postav nezáleželo, abych si ho vůbec neužila. Na konci, kde na čtenáře čeká zvrat, jsem proto ani nemohla zůstat v šoku, jak bych asi správně měla. Pro mě bohužel zatím největší zklamání tohoto roku.

1 26.08.2019

Princezna popela pro mě nakonec bylo příjemné překvapení. Ano, našly by se tu nelogičnosti, hlavní hrdinkou jsem měla občas chuť zatřást, ale v závěru jsem si čtení vážně užila. Líbila se mi jak nepředvídatelnost příběhu, tak svět, který autorka vystavěla, a dokonce i samotná hrdinka, která prostě byla reálná a uvěřitelná. Fascinovala mě její ochota se obětovat pro dobro věci a vůbec nejvíc jsem si ji oblíbila proto, jaké nespravedlnosti se jí dostávalo. Protože nic mě nedokáže rozhořčit víc než právě ta. Jedna z věcí, která mě na knize zklamala asi nejvíc, je romantický trojúhelník. Možná ale ani nejde ani tak o ten jako spíš o to, že se Thea někomu vyznává z lásky, aniž by tomu předcházel nějaký pořádný vývoj. Na pokračování jsem přesto docela dost zvědavá.

1 16.07.2019

Dá se o pětisetstránkové bichli říct, že to byla jednohubka? Když jsem se do Temného a osamělého prokletí pustila, okamžitě jsem věděla, že ho s moc velkými přestávkami nedám, protože to by bylo hotové mučení. Za největší přednost knihy bych označila její postavy. Každá má svoje vlastní problémy a já jako čtenář pořád chtěla vědět víc a víc. Děj je napínavý, někdy až až a o hrdiny se vážně bojíte. Na druhou stranu byl tenhle čtivý retelling na můj vkus až moc přímočarý, i když ani to nijak významně nesráží moje vysoké hodnocení. 4.5 hvězdičky.

2 29.06.2019

Pět hrdinů, jeden román. Upřímně, tento typ příběhů mám moc ráda. Když se protagonisté vyprávějící příběh potkají, jsem z toho většinou až nepřirozeně nadšená. V případě Zlodějů dýmu ten pocit nebyl moc silný, ale i tak jsem po dočtení byla z knížky spokojená. Škoda jen, že je zápletka poměrně jednoduchá, přímočará a méně promyšlená než třeba v takových Šesti vranách. Propracovanost minulosti postav a jejich motivací snad raději ani nebudu srovnávat. Přesto si ale autorka na správných místech pomáhá skvělými nenadálými zvraty. Postavy mi k srdci zase tolik nepřirostly, nejméně jsem si určitě oblíbila Edyona. Za mě po notném zvažování 3.5 hvězdičky.

2 16.06.2019

Ano, měla jsem před čtením obavy. Ano, bylo to zbytečně. U Addairových knížek je jednoduše snadné je zhltnout na jedno posezení. Druhý díl Muffinu a čaje se nese ve vážnějším duchu a nutí ke čtení úplně stejně jako díl první. Na scénu tu přichází nové zajímavé postavy, především tedy okruh přátel okolo Kita a Daniela, který si prostě nejde nezamilovat. Myslím, že takové lidi (spiklence) by měl mít každý člověk po boku. Moc se mi taky líbila hloubka Kitova a Danielova vztahu. Opět to bylo cudné, a to já ráda. Na druhou stranu lze o Koláčkách a spiklencích říct, že jsou poměrně předvídatelní a příběh je docela jednoduchý. Jakmile v románu dojde na komplikace, řešení situace vás napadne hned. Nicméně je důležité vzít v potaz, že je Danielovi teprve sedmnáct, osmnáct let a něco takového chce prostě odvahu, ke které musí člověk dospět, ostatně tak, jak k ní dospěl během příběhu hlavní hrdina. Jednání postav tu jednoduše odpovídá jejich věku, takže nač si stěžovat? Za mě čtyři hvězdičky a moc se těším na další autorovu knihu.

2 01.06.2019

Od Zmizení Sáry Lindertové jsem čekala kdeco, ale že knížka bude až tak dobrá, jsem tedy netušila. Hrozně se mi líbilo, jak jsem při čtení zapojovala svůj mozek a představivost, zatímco jsem se snažila dopídit tomu, kdo za (nejen) Sářiným únosem stojí, jak to autorka nakonec vysvětlí. Docela jsem se bála, že bude příběh přímočarý, že mě v něm nic nepřekvapí, naštěstí to tak však nebylo. Ve Zmizení Sáry Lindertové s něčím celou dobu počítáte a pak najednou za půlkou příběhu zjistíte, že to vůbec není pravda. Autorka si s vámi hraje, a to je hrozně osvěžující. Plusem je rozhodně také skoro až hororová atmosféra. Za mě 4.5 hvězdičky a už se moc těším na další autorčiny knížky.

4 19.05.2019

U Střípků času jsem měla tu potíž, že jsem nepociťovala nutkání číst dál. Knížka je to dobrá, nicméně já osobně asi čekala trošičku víc. Nápad se mi moc líbí – svět, ve kterém vybraní jedinci oplývají nadpřirozenými schopnostmi, přičemž konkrétně hlavní hrdinka dokáže cestovat časem, je super. I to, že protagonistka začne pracovat pro policejní útvar, který vyšetřuje zločiny způsobené magicky nadanými lidmi. Jana je ale taky nevysvětlitelně protivná a hlavně příšerně důvěřivá. Její podivný vztah s Petrem mě nebavil a myslím, že to byl ten hlavní problém. Ponuré prostředí Ostravy ale bylo perfektní, moc jsem si to umístění příběhu užívala, protože tam opravdu sedělo. V závěru to byl takový lepší průměr.

2 06.05.2019

Řekla jsem si, že si dám před spaním z Nevyzpytatelného jednu kapitolu a nakonec se stalo, že jsem knížku ve tři ráno dočtenou zavírala. Dvojka mi jednoduše přišla o něco povedenější než jednička, už jsem se tak v Michaelově minulosti neztrácela a taky si nepamatuju, že bych se u prvního dílu tolik nasmála. Michaela jsem si v Náhodných lhářích příliš neoblíbila, ale musím říct, že dvojka byla i v tomhle lepší. Ve skrytu duše jsem doufala, že se vztah mezi ním a Elenou víc rozvine, takže jsem při čtení byla nadmíru spokojená :D Škoda jen, že jsem se o hlavní hrdince nedozvěděla nic nového, byla prakticky jen nástrojem pro odhalování Michaelovy minulosti. Oceňuji, že autorka druhý díl zasadila do New Yorku, ve kterém sama žije. Moc se mi ty kulisy líbily.

1 02.05.2019

Časoběžník je výborný young adult standalone o cestování v čase a kradení artefaktů z minulosti. S hlavními hrdiny se dostanete na Titanik, do Alexandrijské knihovny, Flaviovského amfiteátru a nejen tam. A ten konec! Těžko uvěřit, že se před psaním autorka bála do žánru sci-fi pustit. Tohle rozhodně nebylo nic jednoduchého nebo prvoplánového. Časoběžník by mohl být rovněž příběh o identitě, o tom, jakou roli v našem životě tvoří vzpomínky, ale také o tom, kým bychom byli, kdybychom své vzpomínky ztratili. Škoda jen, že mi nezáleželo na osudu postav. Nikdy jsem se o ně příliš nestrachovala (i když to na konci bylo na místě) a ani nepocítila ten neodbytný pocit, kdy musíte číst a číst a číst a nemůžete přestat.

2 17.04.2019

Dopisy ztraceným jsou velmi komplexní kniha. Pokud se do ní pustíte, dostanete výborně vyvedený vývoj hlavních postav a silný, uvěřitelný, citlivý, empatický příběh. Uvědomíte si, že byste se měli vyvarovat předsudků, protože nikdo není přesně takový, jak si myslíte. Zjistíte, že s ostatními opravdu bohužel jednáme na základě toho, co jsme o nich od druhých slyšeli. Dopisy ztraceným jsou kniha o nálepkách, předsudcích, bolesti ze ztráty blízkého člověka, přátelství, odpuštění, hledání odvahy. A je to tak čtivý příběh, že nebudete moct jinak než ho co nejrychleji dočíst. Já hodnotím 4,5 hvězdičkami.

3 12.04.2019

Diabolik pro mě byla jedna z nejlepších knih, které jsem loni přečetla. Přesto jsem druhý díl odkládala a teď už vím proč. Po dolouskání Krvavého Impéria jsem měla hrozný vztek. Zároveň jsem si však tak trochu připadala jako pokrytec. Protože může člověk kritizovat knihu jen na základě toho, že se mu nelíbilo, co se v ní dělo? Zatímco v případě prvního dílu jsem byla několikrát vyloženě ohromená, u pokračování prostě jen zděšená. Dějí se v něm hrozné věci, a když už si myslíte, že to nemůže být horší, přijde ještě něco příšernějšího. A potom znovu a znovu. Znovu. A znovu. Co je ale podle mě rozhodně opodstatněné, je můj vztek na hlavní hrdinku. Zatímco v prvním díle je představena jako diabolik, prakticky stroj, za půlkou dvojky máte pocit, že ji snad někdo vyměnil. Vymyl mozek. Chová se hůř než poblázněná pubertačka a mně se stýskalo po té protagonistce z prvního dílu. Nejsem jediná, kdo tvrdí, že u jedničky to mělo skončit. Ale opravdu mělo.

3 03.04.2019