Efeméra komentáře u knih

Já a holka odvedle je kniha, při jejímž čtení jsem častokrát měla slzy v očích. Příběh bych rozdělila na dvě části. První se soustředí na neopětovanou lásku a ta druhá je o vypořádávání se ztrátou a zármutkem. Já a holka odvedle je přes vtipné a odlehčené pasáže ve skutečnosti citlivé a smutné čtení. Jde tu dobře vidět, jak rozdílně se lidé vypořádávají se smutkem. Jedna z věcí, která je rozhodně potřeba vyzdvihnout, je způsob, jakým autor hlavního hrdiny ztvárnil. Nejenže se do něj dokážete bez problému vcítit, ale také se jedná o teenagera se vším všudy. Mattovy myšlenkové pochody a chování, to všechno je velmi autentické. Nejedná se o dokonalého kluka, jasnou nejlepší volbu, kterou mohla jeho nejlepší kamarádka udělat. Hlavní hrdina má svoje chyby, ale nedělá právě tohle postavy plastickými? Kromě toho Matt vždycky pozná, když se zachová špatně, a lituje toho. I přes svoje nedostatky je to snadno oblíbitelný hlavní protagonista. Moc se mi líbil konec včetně poselství knížky. Dávám jí 4.5 hvězdičky a vážně se těším na další autorovy počiny.

6 19.08.2018

Tak tohle bylo velké zklamání. Upřímně si nejsem moc jistá, jestli měla kniha vůbec nějakou zápletku. Děj se neustále točil okolo jednoho a toho samého dokola. Čekala jsem jiskření a spoustu situací plných napětí, pokušení a trpkého sebeovládání. Toho v knížce však bohužel moc není. Autorka z celé situace ani zdaleka nevymačkala to, co mohla. Vůbec nejhorší na celé knize je ale především její hlavní hrdinka. V prvním díle, kdy jí bylo šestnáct, jsem dokázala ještě trochu pochopit, že se chovala dětinsky, ale u Víš, že tě potřebuju? mi zůstával jen rozum stát. Přestože Eden ve dvojce zdůrazňuje, že vyspěla, ve skutečnosti je ještě horší než v prvním díle. A to je co říct.

Během čtení jsem si uvědomila, že Eden vlastně vůbec není dobrý člověk. Už od začátku jí muselo být jasné, že její srdce rozhodně nepatří jejímu příteli Deanovi. Přesto se s ním nerozešla. Zároveň stíhala velice přehnaně žárlit na každou dívku, která se vůbec mihla kolem jejího nevlastního bratra, a ještě se cítit v právu. Zatímco jsem četla, nevěděla jsem, jestli mám chuť ji praštit nebo se za ni chci cítit trapně nebo jen zírat s otevřenou pusou. Když nakonec začala svého přítele opakovaně podvádět, cítila jsem nad ní jen opovržení. I tady čtenář najde intriky Tylerovy bývalé Tiffani, tentokrát jsou však tak umělé, že si člověk musí klepat na čelo. Všechno se dalo vyřešit jednoduše, i když vám hlavní hrdinka tvrdí, že ne. Víš, že tě potřebuju? jednoduše nebylo čtení pro mě, a tak knize dávám s přivřenýma očima 2 hvězdičky.

4 19.08.2018

Hned po otevření knížky je jasné, že Alžběta Bílková nevyhrála první ročník Hvězdy inkoustu nadarmo a že opravdu psát umí. Celý text je poutavý, jazyk výborný, celý svět dobře vystavěný. Nápad s trhem s tekutými emocemi mi připadal naprosto skvělý a neotřelý. I přes krátký rozsah odvedla autorka výbornou práci u hlavních postav příběhu. Všechny byly plastické a propracované. Líbily se mi rovněž dialogy, se kterými dokáže autorka správně pracovat – nejenže jsou uvěřitelné, nepůsobí zbytečně, ale správně také rozvíjí děj a ještě blíže čtenáře seznamují s povahami jednotlivých postav.

Přestože má být knížka samostatný román, ve skutečnosti Z kouře a kamene působí jako první díl série nebo alespoň duologie. Zatímco čtete, je vám poměrně jasné, že autorka toho má co říct mnohem víc, než ve skutečnosti říká. Větší část knihy pak tedy tvoří seznamování se světem, minulostí a motivacemi postav, vysvětlování, tedy příprava na závěrečnou akci, která je bohužel bleskurychlá. Ale v tomhle autorku chápu – zpracovat fantasy do jednoho dílu musí být téměř nadlidský výkon. Za mě 4 hvězdičky.

1 19.08.2018

Myslím, že o námětu této knihy s krásnou obálkou můžu říct rovnou dvě věci – rozhodně originální, ale zároveň tak trošku morbidní. Já bych tedy určitě doma nechtěla mít kůže svých předků v podobě knih. Nicméně mytologie, s níž Broadwayová přichází a která je jednou z nejsilnějších částí celé knihy, podává celou věc zajímavě a stravitelně. Vůbec nejvíc mě na celé knize zaujaly myšlenky, které systém nastolený ve světě hlavní hrdinky ve čtenáři nevyhnutelně vyvolává. Je správné, aby člověk měl tajemství, o kterých nikdo neví? Je správné, aby lidé v okolí měli přístup do našeho soukromí? Můžete člověka poznat jen z významných momentů, které si nechal vytetovat na kůži? Můžete na základě takových tetování říct, že žil správný život? Nebo znamená to, že má někdo knihu vyrobenou z vaší kůže doma, promlouvá k vám a zapaluje pro vás svíčky, že žijete věčně?

Je velká škoda, že děj samotné knihy je už trochu slabší. Jedná se o první díl trilogie, ale při čtení jsem měla spíš pocit, že jde o takový prolog k dalším dílům. Děj knihy se táhl. Akce tu moc nenajdete. Celá zápletka se točí okolo knihy kůže otce hlavní hrdinky Leory a jeho tajemství. Toto tajemství je v závěru vlastně docela zajímavé, ale nemyslím si, že by se jednalo o námět na celou knihu. Problém knihy spočívá také v její anotaci, která vyzrazuje skoro celý děj knihy. To společně s táhnoucím se vyprávěním zrovna na čtivosti knihy moc nepřidává. K tomu ještě můžu přičíst potíž s hlavní hrdinkou, kdy desítky stran dopředu víte, co se děje, zatímco ona ani přinejmenším. Někdy jsem nad její natvrdlostí opravdu kroutila hlavou. Několik věcí v knize dokonce moc nedávalo smysl, skřípalo. Za mě v závěru takový průměr.

3 19.08.2018

Jakmile se do Magonie pustíte, dojde vám, že je to docela ukecaná kniha. To jde poznat obzvlášť na prvních sto stranách, které mě ale paradoxně bavily z celé knížky nejvíc. Hlavní hrdinka Aza nemá daleko k sarkastickým poznámkám, občas kvůli tomu ale působí trošku protivně. Spolu s jejím nejlepším kamarádem jsou však podařená dvojka nerdů, která mě vážně bavila.

Problém u této knížky je v její anotaci, která toho říká hrozně moc. Když nakonec po sto stránkách Aza opustí pozemský svět, ocitne se v Magonii, světě v oblacích, v němž bez obtíží narazíte na plachtové netopýry, létající velryby nebo žraloky (přiznám se, tohle už mi připadalo trochu moc). V tu chvíli pro mě nastal problém – nejenže bylo všechno takové divné, ale taky na mě všechny nové postavy včetně Azy samotné působily hodně nesympaticky. Přestože prvních sto stran je hlavní hrdinka poměrně chytrá, se vstupem do Magonie jako by přišla o mozek. Nejenže během chvilky (měsíce a půl) dokáže zapomenout na svůj pozemský život, rodinu a nejlepšího přítele a tak trochu se zakoukat do krajně nesympatického svalnatého poloptačího kluka, ale taky sebou nechává nehorázně manipulovat. No a pak je tu typické tajnůstkaření, které nejenže nemám ráda, ale taky mi připadá hrozně umělé.

Na druhou stranu má knížka nejen krásnou obálku, ale i jazyk. Líbilo se mi taky, že je příběh založený na opravdových faktech. Tato knížka zaručeně nečerpá z nějaké tisíckrát recyklované mytologie, a to jí rozhodně přidává na dojmu. O čtení druhého dílu však ani přesto nepřemýšlím a Magonii hodnotím 3 hvězdičkami.

3 19.08.2018

Na Den co den jsem se hrozně těšila. Byla to taková ta knížka, kterou máte v knihovně a jste si jistí, že vám nepochybně vyrazí dech, ale i přesto si na ni nedokážete najít čas. Jaké zklamání pak s přečtením přišlo! Autorovi se vůbec nepodařilo využít potenciál, který v sobě skrývá cestování z těla do těla. Náplní knihy se stala honba hlavního hrdiny za dívkou Rhiannon, do které se velmi (až moc) rychle hluboce zamiloval. Hlavnímu hrdinovi je sice šestnáct, ale z autorových popisů působil celou dobu jako někdo, kdo to má v hlavě srovnané. V případě Rhiannon se však choval prostě jako posedlý. Upřímně řečeno, nebyl mi příliš sympatický. Konec knížky byl pak vyloženě divný. Levithan vůbec nic nevyřešil, místo toho udělal pár kroků směrem, který jsem prostě nepochopila a připadá mi naprosto ujetý. Za mě po dlouhém zvažování 2.5 hvězdičky.

6 06.06.2018

Přiznám se, od téhle knížky jsem příliš neočekávala. Nemohla jsem tedy být víc překvapená, když jsem ji otevřela a hned na mě dýchl krásný jazyk a kouzelné prostředí středověké Rusi. Nicméně přestože se jedná o retelling, možná by neuškodilo, kdyby autorka do příběhu přidala ještě víc nového, svého. Knížka byla čtivá, ani na chvíli jsem neměla pocit, že bych ji chtěla odložit, protože bych se nudila. Nutno však podotknout, že to tak nemusí mít každý. Věřím totiž, že někomu může příběh Jevy a Zvířete připadat příliš rozvláčný. Pravda je taková, že stránky Na lovu rozhodně nepřekypují akcí. Celý příběh je spíš o vývoji postav a jejich vztahu. Moc se mi líbí, jak Spoonerová dokáže obratně volit správná slova, aby čtenář na vlastní kůži pocítil atmosféru zasněženého lesa, prokřehlých prstů a štípání zimy v nose. Konec na mě oproti zbylému textu působil trošku uspěchaně a ošizeně. Za mě 4 hvězdičky.

2 06.06.2018

Nejlepší je na celém Naslouchači svět, který autorka vytvořila. Žasnu, jak se Stehlíkové podařilo skloubit dystopii odehrávající se v naší budoucnosti – a ještě k tomu v Evropě – a středověké fantasy tak, aby to působilo autenticky a logicky. Vystavění příběhu a zápletky však za tímto podle mě trochu zaostává. Autorka člověka po celou dobu nepřetržitě seznamuje se svým světem a reáliemi, jako by usoudila, že čtenáři nesmí chybět jediný střípek informace. Prvních sto stran tak tvoří chronologické vylíčení hrdinčina života od jejího narození až do přítomnosti. Stejně tak Stehlíková využívá potenciálu hlavní postavy, která je jako dítě velmi zvědavá, nepromešká tedy jedinou chvíli, kdy by se Ilan mohla kohokoliv na něco zeptat, a nenápadně tak čtenáře seznámit s dalšími fakty. To všechno na úkor děje, kterého bych na necelých 400 stranách očekávala asi trochu víc. Vím, že to takto podané zní docela nudně, ale ke svému vlastnímu údivu jsem se při čtení paradoxně nikdy nenudila. Naslouchač je jednoduše vážně čtivá knížka. Bavilo mě přihlížet peripetiím, které Ilan zažívala, i tomu, jak se snažila střežit svoje tajemství, že je dívka, ne chlapec. Líbilo se mi, jak autorka v knize vyzdvihla schopnosti utlačovaných žen, které byly ve skutečnosti velmi silné a dokázaly věci, které jiní ne. Asi nejhorší jsou pro mě záležitosti, které autorka v knize nakousla, ale nevysvětlila je. Jediné štěstí, že druhý díl je už venku a já se do něj můžu pustit :D

8 03.04.2018

Při čtení Skoro úplného seznamu těch nejhorších nočních můr jsem si připadala jako příšerný realista. Vadilo mi, jak bylo všechno v knížce divné. Esteřini rodiče, bratr, Ester samotná i její kamarádka Hephziba, která téměř nemluvila, i když němá nebyla. I to, jak se hlavní hrdinka každý den místo do normálního oblečení oblékala do kostýmů, aby se na ni nikdo nedíval (ten paradox mi prostě přišel na hlavu). Ester mi k srdci příliš nepřirostla, vlastně bych mohla říct, že mi nebyla moc sympatická. Nechápala jsem, jak někdo může v sedmnácti tolik věřit pověrám, být tak nevnímavý k reálným problémům (obzvlášť k těm jejího bratra) a tolik se všeho bát. Kdo si proboha na seznam fobií, které člověku mohou zničit život, napíše humry? Na můj vkus byla příliš hysterická, jejích úzkostí bylo až moc. Po většinu času, kdy Ester čelila svým strachům, jsem měla pocit, že jednoduchým řešením by bylo, kdyby se prostě přestala dívat na hororové filmy. Velké množství věcí, kterých se bála, pocházelo odtud. V takových případech na mě působila až trošičku hloupě. Lituju, že celá knížka nebyla jako první kapitola, která mě naprosto uchvátila a na jejím konci i rozesmála. Sutherlandová v knížce používá er-formu, minulý čas a opravdu krásný jazyk. Všechny tyto prvky ve čtenáři vyvolají dojem, že čte pohádku. Na Skoro úplném seznamu těch nejhorších nočních můr se mi líbilo také mystično, které celý příběh halilo. Stejně tak pasáže o tom, jak se Esteřin dědeček potkával se Smrtí, byly kouzelné, originální a jejich čtení jsem si opravdu užívala. Za mě však bohužel s přivřenýma očima 3 hvězdičky.

4 26.03.2018

Muffin a čaj je natolik čtivá knížka, že jsem se přistihla, jak ji dočtenou zavírám o půl čtvrté ráno. Přiznám se, že na začátku jsem byla poměrně nedůvěřivá. Oba hlavní hrdinové na mě působili příliš stereotypně a tak trochu jsem se bála, aby se z celé knížky nevyklubal jen laciný románek. Bylo však jen potřeba číst dál. Jakmile totiž hrdiny poznáte blíž, seznámíte se s jejich problémy, uvědomíte si, že je každý opravdu jiný a že oba mají svoji hloubku. Muffin a čaj je krásné, milé, citlivé, místy melancholické čtení. Myslím, že nejvíc se mi na celé knížce líbily velmi autentické myšlenky, se kterými se člověk dokáže ztotožnit. Stejně tak musím vyzdvihnout nevinnost celého textu, která na mě společně s nenásilným odkrýváním Danielovy krušné minulosti opravdu udělala dojem. Je sice pravda, že zvrat těsně před koncem byl trošičku klišoidní a zakončení na můj vkus až moc přeslazené. A že knížka byla možná občas přespříliš uplakaná. Na prvotinu se však Muffin a čaj Addairovi povedl víc než dost. Za mě 4 hvězdičky.

4 26.03.2018

Sníh nebo popel je jedna z těch knih, u kterých jsem se musela do čtení nutit. Svou roli na mém hodnocení nejspíš sehrál i fakt, že se jedná o prvotinu Raaschové. Bylo to na ní jednoduše až moc poznat. Čtenář tu snadno najde nelogičnosti (v pár případech jsem se opravdu chytala za hlavu). Asi nejlépe se to dá ilustrovat hned na první misi hlavní hrdinky, která byla od začátku do konce naprosto nereálná. Proč by proboha někdo při zatýkání rebela nezkontroloval, jestli u sebe nějaké zbraně, a pak polovinu vzácného medailonu schoval do brašny na stejném koni, přes kterého onoho rebela přehodil? Čtenář je neustále ze všech stran přesvědčován, že větší bojovnice a válečnice než hlavní hrdinky není. V tom, jak se Meira projevovala, jsem však viděla velké nesrovnalosti. Zatímco mi někdy připadala doslova neporazitelná, jindy zase slabá a k ničemu. Na konci pak na čtenáře čeká velké zjištění, které ale každého napadne hned na začátku knihy. Škoda, že si autorka při zpracovávání příběhu nepočínala opatrněji. Nejvýjimečnější mi na celé knize připadalo vylíčené vlastenectví, touha obyvatel Zimy získat zpět svou zemi a osvobodit ostatní svého národa z pracovních táborů. I když se v tomto smyslu autorka v knížce docela často opakovala, musím ocenit ten pocit porozumění, který ve mně jako ve čtenáři dokázala vyvolat. Za mě s přivřenýma očima 3 hvězdičky.

2 04.03.2018

Číst Diabolika byl opravdu zážitek. Hlavní náplň děje tvoří skvěle vylíčené intriky na dvoře vládce, do kterých je hlavní hrdinka Nemesis nechtěně zatažena. O nečekané zvraty není v knížce nouze. Ještě před půlkou knihy mi Kincaidová doslova vyrazila dech. Sebe samé jsem se ptala, co asi tak může chystat dál, když hned na začátku udělala něco takového. Autorka opravdu velmi silně až dojemně vylíčila pouto mezi Nemesis a dcerou senátora Sidonií. Obě si byly navzájem velmi oddané, byť Sidonie samozřejmě taková být vůbec nemusela. Jediné, co bych autorce vytkla, byly poslední desítky stran. Nevím, jestli jsem si je neužila jako zbytek knihy, protože jsem byla unavená (byly dvě hodiny ráno) a nedokázala jsem Diabolika odložit, anebo protože byl trošičku jinak napsaný. O velké zvraty opět nebyla nouze a důvěra Nemesis se zmateně motala mezi intrikujícími postavami. Ten konec byl na mě však až příliš rychlý. Mouchy vidím i na tom, jak celý příběh dopadl, komu nakonec hlavní hrdinka jako mávnutím kouzelného proutku uvěřila… ale co už, na strhnutí hvězdy to opravdu není. Za mě bez přemýšlení 5 hvězdiček a jsem zvědavá na další díl, i když si tak docela nedokážu představit, o čem by mohl být.

1 25.02.2018

Jeden z nás lže je vážně pecka. Oblíbila jsem si všechny hlavní hrdiny a celý příběh jsem prožívala společně s nimi. Tahle knížka není jen young adult thriller, ale hlavně taky hodně dobré contemporary. Přiznám se, že mě ani tak nezajímalo, kdo zabil Simona (vlastně si to docela zasloužil, byl to pěkný zmetek), ale hlavně jsem se bála o osudy hlavních postav. Abych se přiznala, do konce jsem nevěděla, kdo je vrah. Ano, dalo se to vydedukovat a nakonec to vlastně i dávalo smysl, ale já nikdy v těchto odhadech nezářila. Na konci jsem tedy byla překvapená a nadšená. Přiznám se, chvíli jsem uvažovala, jestli ten vývoj nebyl až moc ujetý, ale nakonec jsem usoudila, že ne. Nedivila bych se, kdyby se něco takového opravdu stalo, protože kolikrát jsem i v realitě překvapená, jací lidé dokáží být. A co se týče úplného závěru, jednu chvíli jsem měla chuť knížku hodit přes místnost, jak mě naštvala, ale epilog (i když na můj vkus až moc přeslazený) to spravil. Za mě bez váhání 5 hvězdiček a nemůžu se dočkat, s čím autorka přijde příště!

3 19.02.2018

V Ledové krvi jsem našla dvě věci, které mi jsou obzvlášť po chuti – hezký jazyk s krásnými metaforami a přirovnáními a sympatickou ironickou hlavní hrdinku, která sice není rozená bojovnice, ale fňukna taky ne. Autorčin styl psaní jsem si tedy hned oblíbila. Problémem celé knihy však bylo, že jsem při jejím louskání měla častokrát pocit, že jsem tento příběh už četla. Čtenář tu najde svět rozdělený krví, kdy jedna strana má navrch a ta druhá je utlačována. Hlavní hrdinka je výjimečná rozsahem svých magických schopností spjatých s ohněm, ale neumí je kontrolovat a správně používat. Potom se dostane k lidem, kteří ji začnou cvičit (dlouhé kapitoly o zdokonalování se v boji a magii mě docela nudí). Jeden z těchto lidí (mladý a pohledný, se kterým se Ruby postupně sbližuje), má tajemnou minulost, jenž však v závěru až tak tajemná a překvapivá zase vlastně moc není. A nakonec se hrdinka přichomýtne k soubojům v aréně zlého krále a stane se jedním z jeho šampionů. Mně osobně připadalo, jako kdyby autorka posbírala všechny nejčastější prvky z aktuálních young adult fantasy hitů a sepsala podle takové šablony svoje vlastní dílo. V ději není moc výjimečných prvků, autorka by však alespoň zasloužila pochválit za nastíněnou mytologii Rubyina světa, která knize dodala ten správný punc mystična, a závěrečné vyvrcholení celé zápletky. Při posledních desítkách stránek jsem opravdu jen seděla a tajila dech. Bohužel by to té originality ale chtělo víc, proto Ledové krvi dávám jen 3 a půl hvězdičky.

2 04.02.2018

Moje srdce a jiné černé díry jsem si koupila při svém pátrání po něčem, co by se vyrovnalo Všem malým zázrakům. Tato knížka je vlastně navzdory svojí květinové obálce (která se mi upřímně zase tolik nelíbí, i když mnohým ano) docela temná. Temná svými myšlenkami, ale také temná pro svůj děj, kdy na začátku každé kapitoly čtenář najde odpočet dní do společné plánované sebevraždy hlavních hrdinů Aysel a Romana. Zároveň je ale krásná. Čtivý text je protkaný pravdivými citáty a moc se mi líbilo, že se v nich autorce nějakým způsobem podařilo skloubit fyziku s filozofií. Moment, který rozhodl o tom, že knížku neohodnotím plným počtem hvězdiček, přišel s poslední čtvrtinou knihy. Aysel zjistí, že se do Romana zamilovala, a v tu chvíli jako kdyby se její deprese vypařila. Ano, sice tvrdí, že nezmizela, ale ve skutečnosti se tak nechová. Strhalo to jak celou knihu, tak samotnou problematiku deprese. Depresí jsem sice nikdy netrpěla, ale pochybuji, že je možné ji vyléčit přes noc anebo tím, že se prostě zamilujete. Konec knihy byl tedy příliš nereálný, příliš rychlý. Řešení hrdinčiny choroby se podle mě nacházelo trošku v jiné oblasti, než na kterou se soustředila autorka. Největší důvod, proč Aysel spadla do deprese, byla její rozpadlá rodina. A tu přitom Wargaová jen velmi povrchně odbyla. Je to škoda. Za mě 4 hvězdičky.

3 28.01.2018

Přiznám se, Křišťálové království mě docela zklamalo. Ze všech dílů mi tento připadal nejslabší. Čtenář se tu setká se všemi autorčinými neduhy – citovou plochostí postav, přílišnými popisy prostředí na úkor akce, určitým způsobem strohým stylem psaní. Když tedy na konci začala kosit důležité postavy jako obilí, nezanechalo to ve mně takové pocity, jaké by jiný autor jistě dokázal vyvolat. V tomto díle tekla krev mnohem víc než dřív. Autorka je zvyklá popisovat všechno v tomto směru dost odpudivě a násilnicky… a nereálně. Přestože byl pro Bryn a další postavy trénink největší náplní života, dalo se očekávat, že budou mít boj „na háku“. Ale někdy to bylo už opravdu přes čáru. Abych ale jen nekritizovala, vysvětlení celé zápletky, Minina jednání a toho, jak v tom figuroval Viktor, mě opravdu mile překvapilo. Trošku jsem se bála, že autorka přijde s něčím banálním, ale tohle se mi líbilo. Nejlepší scéna (a od Hockingové vážně zákeřná!) z celé knihy byla těsně před koncem, kdy jsem si přála, aby si Bryn opravdu místo Ridleyho vybrala Konstantina. I kvůli té pasáži dávám Křišťálovému království 3 hvězdičky, jinak bych přemýšlela o horším hodnocení.

4 18.01.2018

Nejlepší na celé knize je, že ačkoliv tu člověk najde tři povídky od odlišných autorů, všechny jsou propojené – odehrávají se ve stejnou dobu ve stejném městečku a hlavní hrdinové příběhů se navzájem v povídkách potkávají. Na konci, kde se všichni aktéři sejdou na jednom místě, mi téměř připadalo, že jsem celou dobu vlastně četla jeden příběh.

Zasněžený expres. Přiznám se, občas jsem se u první povídky chytala za hlavu, jak mi bylo za hlavní hrdinku trapně, když vypustila z úst nějaký nesmysl, do kterého se obvykle jen víc a víc zamotala. Hrdinové všech povídek byli typičtí teenageři se vším všudy – Jubilee nevyjímaje. Až na několik chvil, kdy se hlavní hrdinka chovala vážně divně nebo byla protivná, a pár nereálných situací (jaký blázen by si na Štědrý den zval do domu úplně cizí holku, která tvrdí, že její rodiče jsou ve vězení?) můžu označit Zasněžený expres jako opravdu milou povídku. Pěti hvězdičkami bych ji sice neohodnotila, ale i tak nelituju, že jsem si ji přečetla.

Vánoční zázrak. Začátek Greenovy povídky mě bavil, povídka byla opravdu hodně ztřeštěná. Ale když mi hlavní hrdinové pořád opakovali, jak moc se chtějí do Waffle House dostat kvůli ROZTLESKÁVAČKÁM a BRAMBORÁČKŮM, nakonec mi to už pilo krev. Ke konci to už nepůsobilo vtipně, ale spíš jsem je měla za pořádné blázny a maniaky. Jak mi Green nesedl knihou Hvězdy nám nepřály, tak tato povídka mě jen utvrdila v názoru, že tento autor jednoduše není pro mě.

Archanděl prasátek. Třetí příběh pro mě byl opravdová chuťovka. Při čtení mi totiž připadalo, že se autorka rozhodla hlavní hrdinku vylíčit tak protivně, jak jen dokázala. Důkazem toho byly nejen její vnitřní pocity, ale i jednání s kamarádkami a vůbec se všemi lidmi, kteří se v povídce vlastně byť jen mihli. Celý příběh byl o tom, jak se hlavní hrdinka musí změnit a dosáhnout tak svého šťastného konce. Což o to, šťastného konce opravdu dosáhla, ale zda se změnila – o tom vážně pochybuji. Jen děj tak krátké povídky k tomu podle mě opravdu nestačí.

Celkově knížku hodnotím 3 hvězdičkami. Může za to hlavně zimní atmosféra, která na mě při čtení příjemně dýchla. Myslím, že by to vánočních knih chtělo rozhodně víc!

2 10.01.2018

Paní Parkingtonová bylo k uzoufání nudné čtení. Vadilo mi neustálé zdůrazňování, jaká je Susie pozoruhodná postarší dáma, jak ji všichni obdivovali, zatímco většina lidí kolem ní byla naprosto nemožná. Podle mě přitom byla hlavní hrdinka neskutečně nesympatická a příšerně nesnášenlivá. Už jen její porovnávání vlastních dětí Herberta a Alice, pro kterou neměla nejmenší pochopení, mě nutilo jen znechuceně kroutit hlavou. Když se na ni někdo obrátil s problémem, tvářila se, jak všechno za všechny řeší, ale ve skutečnosti nedělala téměř nic. Proto taky na konci vznikla ta peripetie s Janou. Čtenáři je taky opakovaně zdůrazňováno, jak zajímavý život Susie měla, ale v knize jsem žádný takový život nenašla. Jediné pozitivum vidím v tom, že jsem se alespoň dozvěděla něco o náladě a uspořádání té doby.

4 22.12.2017

Kdybych měla Třetí stříbrnou knihu snů popsat jedním slovem, bylo by to ukecaná. Těch 390 stránek mi jednoduše připadalo moc na to, jak se tam vlastně téměř nic nedělo. Čtenář se v knížce dočká pro Gierovou tak typického humoru, který mě vždycky zaručeně dokázal rozesmát. Jen ho tu je méně, nebo mi to tak alespoň připadalo, protože mě kniha nějak víc nebavila. Přiznám se, že jsem ji několikrát na delší dobu odložila, protože mě ji to nenutilo číst dál. Ze stejného důvodu jsem nejspíš neměla o postavy strach ve chvílích, kdy bych ho mít měla. Protože je to závěrečný díl trilogie, čekala jsem nějaké velké finále, místo toho jsem však dostala jen krátkou potyčku. Na druhou stranu musím uznat, že ne každý autor dokáže stejně jako Gierová vytvořit tolik propracované hlavní hrdiny příběhu. Líbí se mi taky, že zajímavým způsobem zpracovala tématiku lucidního snění, myšlenka snové chodby byla vážně skvělá. No a přestože si myslím, že nejlepší z celé série byl první díl, jsem ráda, že jsem se konečně dozvěděla, kdo byl celou tu dobu Secrecy. Ale za mě určitě spíš Drahokamy než Silber.

2 22.12.2017

Upřímně? Na začátku pro mě bylo Šest vran docela trápení. Autorka představovala svůj svět, postavy a celý problém oklikou a hodně pomalu. Než se vůbec všech šest hrdinů vydalo na cestu za svou nebezpečnou misí, uplynula třetina knihy. Autorce se nedá upřít, že svůj svět a postavy měla do detailu propracované. Bylo zajímavé, jak dokázala od vyprávění v přítomnosti ladně sklouznout do minulosti, vyjevit čtenáři historii postavy, a tedy ozřejmit pohnutky, které ji vedly k určitému chování. Nemám však v knížkách ráda dvě věci – vracení se do minulosti a sáhodlouhé popisy. A právě toho bylo v knize na můj vkus až přespříliš (čtyři velké stránky o tom, jak postava prochází městem a všímá si okolí, sice pomůže čtenáři si představit atmosféru Ketterdamu, ale mě to spíš nudilo). Stejně tak souhlasím, že hlavní hrdinové ani přinejmenším nepůsobili jako teenageři, ale jako mnohem starší lidé. Nejlepší podle mě prostě byla část, kdy se parta vloupala do Ledového paláce a všechno se kazilo, jak mohlo. To jsem opravdu tajila dech a musela číst až do konce. Kdyby celá kniha vypadala jako pasáže z té sebevražedné mise, dala bych jí i pět hvězdiček. Ale takhle to bohužel vidím jen na tři a půl.

4 25.11.2017