efka.saf komentáře u knih

Kniha mě nakonec docela příjemně překvapila. Ze začátku se mi četla poměrně ztěžka (vlastně ani nevím proč, o náročné čtivo určitě nešlo), až jsem ji na čas odložila, přečetla několik dalších knih, a když mě zrovna netížil žádný termín na vrácení knih do knihovny, vrátila jsem se k Analýze.
Kniha mi přišla poměrně hodně rozkouskovaná, chvíli se mluvilo o tom, potom zase o tamtom, jednou byla kniha vypravována v ich formě, potom zase ne.... celkově to bylo zmatečné (ale uznávám, určitě to bylo způsobeno i tím, že jsem knihu na delší dobu odložila). Ale jak stránky plynuly, přecejenom se mi jednotlivé věci začaly propojovat a příběh začal pěkně krystalizovat. Definitivním důvodem, proč jsem knize ale dala poměrně vysoké hodnocení byl samozřejmě závěr. Já na to těm autorům opravdu vždycky skočím :). Prostě mám ráda, když se půl knížky hovoří o tom nebo onom člověku, že je určitě hlavním padouchem a nakonec je to úplně, ale úplně jinak! A přesně tak tomu bylo i zde.

Co se týče Freuda, Junga a celé psychoanalýzy, možná mohlo být spojední ještě trochu větší a propracovanější, ale závěr mě i v této věci poměrně uspokojil, takže se v tom hlouběji hrabat nemíním. Osobně oceňuji i dodatek autora, který vysvětluje spojení reálií s fikcí.

Myslím, že kniha patří mezi lepší nadprůměr, i když by šlo ledacos ještě vypilovat. Já si ale ráda od autora ještě něco přečtu, pokud se něco podobného objeví.

1 19.03.2014

Moc zajímavé :). Na Skrýš jsem se hodně těšila, hlavně proto, že zatímco první dva díly od tohoto autora pro mě byly peckou, třetí mě hodně zklamal. Ale tady jsem si zase celkem nenáročně přišla na své :).
Rozhodně se mi nezdálo, že bych se nějak bála, jak se avízovalo na obálce, ale bylo to příjemné a docela zajímavé čtení. Hlavním hrdinou byl mladík jménem Jan, který nastoupil jako učitel do mateřské školy zvané Mýtina. Tato školka ovšem není běžnou školkou, ale je součástí ústavu lidově zvaného Svatá Psycho, kde jsou zavření a hospitalizovaní rodiče dětí z Mýtiny. Jan má samozřejmě také svůj důvod, proč do Mýtiny nastupuje. Chce najít svou lásku z doby dospívání, jistou Alici Rami, která by na této klinice měla být podle dostupných informací hospitalizována. A tak Jan porušuje jedno pravidlo za druhým a odkrývá tajemství kliniky, která se projeví v takové míře, že se Jan i čtenář nestačí divit.

Kniha je sama o sobě fakt zajímavá, děj plyne pomalu, ale jistě, na což jsme ale u Theorina zvyklí z předešlých knih, a prostředí, v němž se vše odehrává, je skutečně velmi neotřelé a originální. Docela mě bavilo sledovat, jak se "učí" ve švédských mateřských školách; jestli je to podle pravdy, tak se tam opravdu moc nenadřou :). Co se týče samotného závěru, tak s tím jsem nadmíru spokojená. Naštěstí se všechno pěkně zamotalo a nic nebylo tak, jak to od začátku vypadalo a tak to mám ráda. Sice jsem se v jedné záležitosti nějak nezorientovala, ale to je asi čistě můj problém. Snad jediná věc, která mi v této knize chyběla, byl můj oblíbený hrdina Gerlof, jehož osoba spojovala všechny 3 předešlé autorovy počiny :). Ale samozřejmě nevím, jak by se dal tento můj héroi do tohoto příběhu napasovat ;-).

5 25.02.2014

Jussi Adler-Olsen je vážně pecka. Už velmi (ale opravdu VELMI) silný dojem na mě udělala jeho prvotina Žena v kleci, a to především svojí rafinovaností a fascinující touhou po pomstě, Zabijáci nebyli, co se příběhu týče, o nic horší, ale Vzkaz v láhvi, ten se vyhoupl ještě o kusanec výš. Jestli to tak pude dál, je otázka, kam se s tímto autorem dostaneme :).

Stěžejní zápletkou této knihy jsou příběhy vždy dvojice sourozenců, kteří pocházeli z poměrně početné rodiny, jež byla součástí jedné z uzavřených církevních komunit – nebo spíše sekt, z nichž se čas od času ztratili právě dva sourozenci navzájem si velmi blízcí. Jednomu z nich se ovšem podařilo napsat vlastní krví vzkaz, ten zašpuntovat do láhve a láhev odhodit do moře. Jednoho krásného dne byla láhev vylovena a nakonec se dostává až na pracovní stůl Carla Mørcka, který spolu se svým spolupracovníkem Asadem a držkatou spolupracovnicí Rose dávají postupně všechny střípky dohromady (v tomto případě i jednotlivá písmenka), která je postupně zavádí na stopu regulérnímu šílenci, který si z únosů sourozenců udělal zajímavě prosperující bussines :).

Celý příběh je opět skvěle konstruovaný a linie vyšetřování je doplněna o linii, kde sledujeme krok za krokem i onoho vyšinutého únosce. Seznamujeme se s jeho osobou, myšlením, jednáním a samozřejmě také důvody, které k jeho chování vedly a které pramení – jak už to tak bývá – hluboko v dětství. Příběh se odvíjí poměrně pomalu, jsme svědky i dalších psychických výstřelků sveřepé Rose a Asada, kteří patří asi mezi nejsvéráznější Watsony dnešní doby, a rozhodně nemám pocit, že by jednotlivé indicie vedoucí až k závěrečné kontroverzi Mørcka a únosce působily nějak vyloženě nepravděpodobně.
Je sice pravdou, že onen případ žhářství, který se řeší v pozadí, je opravdu hodně nadbytečný a celkově mi do děje zrovna dvakrát nezapadal, ale čert ho vem, když si člověk spočítá klady této knihy, tento jakýsi „zápor“ se dá docela obstojně přežít :). Celkově se jedná opravdu o výbornou knížku, kterou nelze jinak, než doporučit.

7 18.02.2014

Musím říct, že tato kniha asi předčila všechna moje očekávání. Už podle anotace jsem byla velice zvědavá, jak se autor s tímto kontroverzním tématem vypořádá a nutno podotknout, že se mu to podařilo opravdu skvěle.Tento díl mě zaujal prozatím nejvíc z celé autorovy tvorby a byť bych nevěřila, že to někdy řeknu, tak opravdu poprvé jsem měla pocit, že vidím styčné body se Stiegem Larssonem a že ho tento dánský autor opravdu začíná dohánět.

Tentokráte se Carl Morck a jeho sveřepý asistent Asad s držkatou Rose pouští do případu zmizelé prostitutky. Posléze zjišťují, že ve stejný den, jako zmizela tato žena, zmizelo i několik dalších osob a všechny nitky vedou ke dvěma lidem. K ženě jménem Nete Hermansenová, kterou systém a určití vlivní lidé dostali nespravedlivě až na samotné dno lidské existence, a pak Curt Wad, vlivný bastard, kterému se podařilo založit kontroverzní politickou stranu a ve volném čase ještě stihl rozdělovat lidi na ty "potřebné a vhodné k rozmnožování" a na ten zbytek. Celá trojice se neúnavně ženě za svým cílem - nejen vyřešit záhadu zmizelých osob, ale také odhalení a zatrhnutí zvrácených činů Curta Wada - ale mám pocit, že Asad a Rose jsou v tomto díle v hledání výrazně zarputilejší než samotný Carl. To ale není zase až tak netypické, když víme, že Carl velice nelibě nese Roseiny snahy o zabřednutí do nějaké případu, při jehož vyšetřování by musel vynechat odpolední šlofíček a sundat nohy se stolu :).

Suma sumárum, tato kniha je opravdu výborná. Způsob, kterým je napsaná, je již pro autora typický. Opět se setkáváme jak s linií mapující vyšetřování Carlovo, tak také celý životní příběh již zmíněné Nete a jako bonus ještě kroky, myšlenky a činy Curta Wada. Všechno do sebe postupně začíná zapadat a přesto, že máte pocit, že už vás autor ničím nemůže šokovat, vězte, že může :). Musím ale uznat, že osud Nete mě v určitém momentu napadl a o to víc mě zklamalo, že mám pravdu. Ale ne proto, že jsem "prokoukla autora", ale proto, že mi této ženy bylo opravdu líto. Jak už jsem kdesi psala, cukerínovým koncům neholduji, ale této ženě jsem opravdu fandila, a tak mě její osud moc nepotěšil. Hold, asi to je realita :). I přes tento fakt, jednoznačně 5* z 5 :)

7 07.02.2014

Tahle kniha je prostě výborná! A tahle autorka je královna psychologie :). Na to, že Sluneční bouře je prvotina, je dle mého názoru naprosto úžasná! Skvěle charakterizuje vše, čeho si u této autorky tak cením, tzn. její úžasnou schopnost vykreslit povahu obyčejných lidí. Brutálně zavražděný Kirunský farář a zbytek vesnice, kde každý má co skrývat. V podstatě nikdo není ani černý, ani bílý, lidé nejsou ani v různých odstínech šedi. Tato autorka umí vykreslit své postavy v těch nejrozličnějších barvách a ještě je šmrncne trochou 3D technologie pro dokonalou plastičnost charakterů. I přes brutální vraždu se zde nesetkáme s vyhrocenými akčními scénami, a nehledě na to, že děj plyne pomalu jako kirunská tuhá zima (to je ale ve většině autorčiných knihách), děj nepůsobí nudně. Alespoň já jsem ani nestihla přemýšlet nad tím, jestli se nudím nebo ne, protože bylo dočteno a ani jsem nevěděla jak. Jediné akčno se zde odehrálo až v samotném závěru a já si jej vychutnala jako třešničku na šlehačkovém dortu. Mňam :).

6 05.02.2014

Asu Larssonovou řadím jednoznačně mezi mé oblíbené autorky a myslím, že málo kdo v současné době umí tak krásně vykreslovat psychologickou vyšinutost obyčejných lidí. A možná tady je problém mého celkem nízkého hodnocení u této knihy. Zapadlá vesnička v Kiruně, ve které téměř každý obyvatel skrývá nějakého kostlivce, a na vrcholu všeho Asa, která každého dokáže vybarvit v těch nejrozličnějších psychologických barvách. To je to, co mi k této autorce dokonale sedí, ale ne zápletka tohoto formátu. Žádné šílené kšefty a machinace, které sahají daleko do rozvojových zemí, problematika těžby a těžebního průmyslu (ve které jsem se docela ztrácela) a podobné velikášství. I samotný závěr ve stylu "všichni umřeli" mi tady nějak úplně nesedl. Na zápletky tohoto typu jsou tu - dle mého názoru - úplně jiní autoři. Doufám, že to byla jenom touha zkusit si něco většího a že jednou knihou to končí. Byla by vážně škoda, kdyby nám Asa odepřela to, co umí nejlíp - popis další prohnilé vesničky zapadající do sněhových závějí, ve které se dá pohybovat jenom na sáňkoběžkách :).

3 05.02.2014

Tak tomuhle se říká Fin na Larssonovské stezce :). Tato kniha pro mě byla po dočtení docela velkou záhadou a i s odstupem několika týdnů (měsíců) se na tom vlastně vůbec nic nemění. Zvláštností je, že když se zaměřím na samotný příběh a zápletku, vlastně se knize nic moc vyčíst nedá. Příběh byl poměrně neotřelý, zvláštní, i závěr měl svoje nesporné kvality. Ale přesto přezevšechno mě to prostě.... nebavilo. První polovinu knihy jsem četla stále s určitým očekáváním, ale jakmile jsem se přehoupla přes polovinu a můj pocit vnitřní nudy nemizel, ztrácela jsem iluze stále víc a víc, až jsem knihu dočetla a nevěděla jsem, co si myslet.
Všimla jsem si, že nejenom mně přijde kniha velmi okatě černobílá! Lidé jsou rozděleni buď na klaďasy nebo záporáky a tak, jak nám to autor naservíruje hned na začátku, to prostě je. Ale já osobně mám ráda naprostý opak; pocit, kdy vlastně vůbec nevím, jestli je ta nebo ona postava na straně dobra či zla, v knihách naprosto miluji a u autorů oceňuji, jak umí čtenáři pořádně zamotat hlavu. Tady jsem to ale neskutečně postrádala. Asi proto jsem pořád, až do samotného závěru, očekávala, že Mari prostě musí mít nějakého hodně velkého kostlivce ve skříni, že prostě nemůže být tak dokonalá a její konání nevychází jenom z čiré vnitřní dobroty (a speciálních schopností), ale když žádné takové odhalení nepřišlo (možná ale přijde v dalších knihách???), dostavil se další velký pocit zklamání.
Suma sumárum, kniha řadím spíš mezi průměr. Samotná zápletka by určitě byla výrazně nadpůměrná, ale celé její propracování včetně hlavních hrdinek, mě prostě nijak výrazně neoslovilo. Objeví-li se ale další počin tohoto auta, určitě mu dám další šanci, ale raději bez velkých očekávání.

1 05.02.2014

Nemohu si pomoct, ale tato dvojice mě prostě baví! Mám pocit, že Kepler(ovi) mají trochu tendenci mixovat obšírné složité Larssonovské zápletky s dramaticko-akčními scénami, které by měl problém udýchat u Brownův Robert Langdon a v této knize je to snad vůbec nejokatější. Přesto musím říct, že první část knihy byla naprosto fantastická. Chvíle, kde mladý zamilovaný pár Penelope s Björnem prchají před najatým zabijákem je sice jak vystřižené ze Stallonovského filmu, já jsem ale u knihy seděla jak zaražený prd a otáčela stránku za stránkou. Nemohla jsem věřit, že se jim fakt daří pořád takto více či méně úspěšně prchat a když byl tento hon u konce, asi se u mě dostavilo hooodně hlasité ulevující vydechnutí. Měla jsem pocit, že prchám společně s pronásledovaným párem, takže debaty na téma "nedokázal jsem se ztotožnit s hlavními hrdiny" zde (dle mého názoru) nejsou určitě na místě. Druhá polovina knihy byla také poměrně zajímavá a pomalu, ale jistě rozmotávala hodně složitou zápletku, která se mi v konečné fázi líbila daleko víc, než u předešlého Hypnotizéra. Díry v logice by se daly najít i tady (při vymyšlení zápletky takových rozměrů by to byl zázrak, kdyby tomu tak nebylo), ale já jsem se i přesto královsky bavila. Možná by neškodilo, kdyby se autoři někdy řídili heslem "Méně je více", ale i kdyby si drželi stále stejnou úroveň, já budu spokojená.

2 05.02.2014

Damhaug opět nezklamal. Já jsem byla unešená už z autorovy prvotiny, takže k této knize jsem přistupovala s poměrně velkým očekáváním, a to naštěstí bylo naplněno! Kniha je výborná, napínavá od první do poslední stránky a stejně jako v první knize, i tady jsem byla vtažená do příběhu už v samotném prologu, takže jsem musela otáčet stránku za stránkou, dokud to jen šlo. Zápletka je skvělá, ale s odstupem času musím říct, že se mi drobátko slévá s Mankellovou zápletkou z knihy Než přijde mráz, kde se taky od upalování zvířat dostáváme postupně k upalování lidí, takže už si nejsem úplně jistá, kdo které zvíře kde upálil :). Ovšem nemám pocit, že by tento fakt (spíše ne-šťastná shoda okolností) nějak narušila můj celkový pohled na knížku. Min. 2x jsem si byla jistá, že vrah je skoro jasný, ale autor mě vždycky vyvedl z omylu. To přesně mám ráda, takže nelze jinak, než dát knize plný počet hvězdiček :).

2 05.02.2014

Henning Mankell je opravdu výborný spisovatel a Než přijde mráz to jenom potvrzuje. Přijde mi až obdivuhodné, jak barvité dokážou být jednotlivé „příběhy“ točící se kolem Kurta Wallendera. V tomto díle navíc Kurtovi dýchá na krk jeho dcera Linda, která má na konci léta nastoupit k policii jako pochůzkářka, a kterou si já pamatuji ještě jako značně problematické dítě z prvních dílů. Ale to, že Linda ještě u policii oficiálně nazačala, ji ovšem nebrání v tom, aby se zapojovala do současného vyšetřování nejnovějšího případu člověka, který svoji vražednou dráhu začíná upalováním nevinných zvířat.
Příběh je vyprávěn pěkně pozvolna, přesto člověk neprožívá pocity nudy. Vše se rozmotává postupně, takže čtenáři brzy dojde, kdo je oním hledaným padouchem, ale přesto i nadále nadšeně sleduje kroky Lindy a Kurta až do samotného závěru. Mě osobně hodně zaujalo i samotné pozadí příběhu, onen náboženský fanatismus, který vyústil do takových monstrózních událostí. Kniha je opravdu skvělá a plné hodnocení si zaslouží, přesto je ale v mých očích stále o malý krůček napřed kniha Mrtví ve člunu.

5 04.02.2014

Podle mě opravdu hodně povedená knížka, v mých očích se Brown se svojí Langdonovskou sérií dostal o podstatný stupeň výš, než byl se Ztraceným symbolem. Přesto, že si autor zachovává svůj styl rukopisu, myslím si, že nějaké ty drobné změny zde určitě oproti jiným knížkám najdeme.

Tentokrát se švarný kunsthistorik a symbolog Robert Langdon probírá v nemocnici se šrámem od střely na hlavě a než se stihne vůbec rozkoukat, už se po něm zase střílí. Díky mladé doktorce se mu podaří uprchnout a začíná hon doslova za Dantovským peklem :). Opět se Langdon se svojí "průvodkyní" a zachránkyní dostával do (a hlavně ze) situací, do kterých by se normální smrtelník asi nikdy nedostal, ale tak to by asi nebyl Brown, aby svému čtenáři nenabídl notnou dávno akčna. Děj plyne tak nějak průměrně svižně cca do poloviny, od poloviny se ale všechno zamotává a zamotává, až se člověk nestačí divit. Já osobně oceňuji jak samotný závěr (tzn. že to Robík nestihl), ale i to, že žena, která tentokrát bojuje po Langdonově boku, není superbohyně (tak trochu je, ale tentokrát myslím alespoň vzhledově), která nakonec skončí s Brownovým supermanem v posteli.
Samotná zápletka se mi opravdu líbila, Danta a jeho Peklo mám ráda a nemyslím, že by se s tím DB popral zrovna špatně. Tradiční popisy architektury a umění Itálie byly opět čtenáři předkládány v notné dávce a jako vždy skvěle dokreslovaly celý děj. A samotná pointa? No, Brown nikdy nebyl troškař a tato kniha to opět dokládá. Rozhodně by měla nutit čtenáře k zamyšlení, protože nadhozený problém je bezesporu hodně aktuální.

5 29.01.2014

Po dočtení knihy jsem opravdu jenom seděla a čuměla do zdi... Podle mě se to nedá zhodnotit jinak, než MASAKR! Kniha je úplně jiného charakteru, než všechny ostatní severské kriminálky a z této je i hodně patrné, že dvojička Roslund a Hellström nebudou zrovna největšími příznivci trestu smrti, který pořád ještě existuje na určitých místech našeho tzv. civilizovaného světa. I mě téma trestu smrti už poměrně dlouho fascinuje, proto jsem po této knize sáhla s opravdu velkým očekáváním, které opravdu bylo naplněno, což se mi moc často nestává!

Hlavní postavou této knihy v podstatě nebyl ani tak Ewert Grens, kriminalista, kterého jsme poznali v knize Box 21, ale John Schwarz, mladík, kterého Ewert se svým týmem náhodou zatkl ve Švédsku za ublížení na zdraví. Posléze se ukázalo, že John není tím Johnem, za kterého se vydával, ale že to je člověk, který v americkém Ohaiu byl odsouzen k trestu smrti za vraždu své mladé přítelkyně. Kolotoč, který se posléze rozpoutal, jsem rozhodně nečekala.

Zajímavé ale bylo, že čtenář do poslední chvíle netuší, jak to vlastně dopadne, ani kterým směrem se kniha nakonec posune. Jak jsem pořád fandila Johnovi a domnívala se, že ho přece musí "zachránit", když je očividné, že byl odsouzený neprávem, tak mě vůbec nenapadlo přemýšlet nad celkovými okolnostmi příběhu a předem jsem předpokládala, že v této knize stejně pravý vrah důležitý nebude, že jde spíš o to morální hledisko. Omyl :). Velký omyl a já musím uznat, že duo Roslund & Hellström zase posunuli kriminální žánr o pořádný kus jiným směrem, než se tento severský žánr v současné době ubírá a já jim za to ze srdce děkuji :).

4 28.01.2014

Asa Larssonová je jednoznačně nekorunovaná královna psychologie! Knihy této autorky jsou uhnětené z úplně jiného těsta, než knihy jejich mužských kolegů a je to skutečně dokonalý psychologický koktejl, jehož ingredience jsou dávkovány v ideálním množství i poměru vedoucímu k dokonalosti.

Děj, který tentokrát sahá svými kořeny až do 2. světové války, se prolne s vraždou dvou mladých lidí, toužících po dobrodružství, které se jim bohužel stane osudným. Spadlé válečné letadlo ležící v rybníce, ke kterému se dvojice chce potopit, totiž nese řadu tajemství, která nesmí být znovu vytažena na denní světlo.
Samozřejmě je možné, že čtenářům preferujícím akci, dramatický děj a hlavně napětí, kdo je oním záporákem, až do poslední strany, tato kniha bude připadat nudná či nezáživná, a navíc přece jenom sama autorka nám prozradí, kdo zakryl díru v ledu dveřmi ještě v první polovině knihy, tady to ale nehraje téměř žádnou roli. Málokterý autor totiž dokáže propracovat charaktery postav – a především těch záporných, s takovou pečlivostí a dokonalostí jako Asa Larssonová. Přesto, že patřím k lidem, kteří mají rádi 100% padouchy, vůbec mi nevadilo, že tady tomu bylo výrazně jinak. Asa opět velmi barvitě vymalovala minulost, kterou prolnula se současností, u jedné severské rodiny a každý čtenář si určitě chvíli popřemýšlí nad tím, jak velký význam na utváření osobnosti má naše rodina a prostředí, ve kterém vyrůstáme.
Neméně zajímavý byl i fakt, že vypravěčem tohoto příběhu byla ona mladá zavražděná dívka. Toto propojení děje s mrtvým „vypravěčem“ je pro mě vždycky nesmírně zajímavé. Je možné se s tím setkat ve vícero knihách od různých autorů, ale způsob, jakým každý autor zasazuje mrtvého do světa živých, je vždy nesmírně zajímavý. U Asy jsem měla pocit, že mrtví jsou běžnou součástí světa živých, že nás navštěvují, pozorují a pokud jsme sami, tráví s námi každou volnou chvíli. Tak kdo ví, třeba to tak opravdu je ;-).

Až pomine tvůj hněv je teprve třetí kniha, kterou jsem od autorky četla, míním to ale velmi rychle napravit. Těším se na další setkání s Rebeckou Martinssonovou a jsem zvědavá, kam mé čtenářské kroky budou zavedeny v dalším příběhu a s jakým množstvím sněhu se ve švédské Kiruně příště setkám :).

2 28.01.2014

Vynikající! Naposledy jsem měla takový hřejivý pocit po dočtení knihy asi v případě Boxu 21 od dvojice Roslund a Hellström, i když tato kniha je samozřejmě naprosto o něčem jiném. Skutečně mrazivý příběh, hodně propletený a složitý, a - jak už to tak v poslední době bývá - sahající rovněž poměrně hluboko do minulosti.

Stěžejní a hlavní postavou je mladý psychiatr Jan, který si s sebou nese trauma z dětství, kdy během jednoho (ne zrovna nejchytřejšího) nápadu, který musel být proveden uprostřed noci, zmizel beze stopy jeho mladší bratr Sven. Ještě téže noci se při autonehodě zabil i Janův otec, čímž se den stal jednoznačně nejhorším v jeho životě. Děj se ovšem odehrává o 23 let později, kdy Jan dostane novou šanci na klinice ve svém rodném městě jako psychiatr a samozřejmě se stále snaží přijít na to, co se tehdy stalo s jeho bratrem. Krom toho se stane také svědkem velmi tragické sebevraždy, kdy mladá žena skočila z nadchodu pod jedoucí auto a následně umírá. A musím uznat, že popis ženiných zranění je opravdu velmi působivý. Od této chvíle se děj zamotává stále více a více. Objevuje se zde několik osob, někteří vyšetřují na vlastní pěst a chtějí znát pravdu, jiní se zase snaží tuto pravdu nechat pod pokličkou.

Autor opravdu čtenáři asi v polovině lehce naznačí, jakým směrem by mohl hledat pachatele, ale chyba lávky :). Opravdu šikovný a chytrý tah autorův, protože pravda je nakonec někde úplně jinde, což si myslím, že svým způsobem potěší každého čtenáře :). Ve druhé polovině přibývá stále více a více mrtvých a to jak sebevraždy, tak také vraždy. Konečný počet je opravdu docela vysoký. Závěrečné odhalení je velmi zajímavé a člověku se konečně protnou všechny nitky v jedno tlusté a souvislé lano, i když v pár drobnostech se trhlinky vyšťourat dají; to ale budiž autorovi odpuštěno :).

Kniha je opravdu výborná, psaná svižným a lehkým jazykem, který ve spojitosti s chytlavým dějem a velmi zajímavou zápletkou vás ze svých tenat pustí až po dočtení poslední stránky. Wulf Dorn je opravdu velmi talentovaný autor a doufám, že Mrazivým tichem to všechno jen začíná.

4 28.01.2014

Tak jsem přelouskala další Nesbovku, která nesla v podstatě všechny známky autorova rukopisu. Zatímco na začátku první poloviny došlo k ústřední vraždě a po zbytek této první půlky Harry Hole a jeho thajský kolektiv vyšetřovatelů nenápadně přešlapují na místě, tak jakmile se člověk přehoupl do druhé poloviny, dojde opět ke spoustě zvratů a věci nabírají spád, mrtvolek nám ke konci značně přibývá a odhalená zápletka se může jako vždy zapsat červenými literami mezi hodně nadprůměrné knihy daného žánru.

Děj románu se tentokrát odehrává opět v exotice (jako Netopýr), ale přece jenom v exotice jiného druhu, a to v Thajsku. Já si docela užívala popisy toho, jak to v Thajsku chodí a líčení všech zajímavých detailů z této země (i když se vše paradoxně točilo kolem pedofilie), ale na základě nabytých informací bych se tam určitě nevydala :). Základem celé zápletky bylo nalezení mrtvoly norského velvyslance v jednom z thajských nevěstinců, který měl u sebe navíc sbírku pedofilních fotografií. K případu je jako pozorovatel z Osla povolán Harry Hole, od něhož se ale spíše očekává, že bude chlastat po hospodách, než že případ vyřeší. Harry ale nemůže své čtenáře zklamat ;-), proto nás dovede zdárně až k rozuzlení zápletky, která opět stojí za to a rozšlape přitom celou řadu thajsko-norských kuřích ok :). Ačkoliv jsem sice podvědomě tušila, kdo bude onen hlavní padouch (no, prostě mi ten člověk fakt neseděl), rozuzlení jsem zhltala jako kyblíček lesních malin.

Nelze jinak, než knihu samozřejmě doporučit dál, i když je prostě nutné (jak to tak už u Nesba bývá), přehoupnout se přes drobátko stagnující první polovinu. Posléze je ale čtenář odměněn dalším kulervoucím odhalením zápletky, na které jsme si u Nesba už tak příjemně navykli. Jaké to štěstí, že se nám tento autor tak pěkně v Česku zabydlel :).

6 28.01.2014

V podstatě mi nepřísluší tuto knihu hodnotit, protože se mi nepodařilo ji přečíst do konce, což se mi nestalo ani u takového skvostu, jako např. Vražda na zámku Mikulov. Ono to ale opravdu nešlo! Na severskou detektivku mi to přišlo skutečně nesmírně slabé, pořád jsem měla pocit, že nejenom, že nejsem jako čtenář součástí knihy, ale byla jsem právě naopak pořád totálně mimo. Častokrát jsem se přistihla, že ačkoliv čtu, myšlenkami jsem úplně jinde, což se mi v minulosti při četbě stalo asi celkově jenom 2x. A je pak logické, že mě kniha už nedokázala vtáhnout do děje, ve kterém jsem se přestala orientovat a prostě už jsem neměla natolik pevnou vůli, abych se po odložení (kdy jsem stihla přečíst několik dalších knih) k tomuto dílu zase vrátila. Nedoporučuji, nezavrhuji, kniha očividně má své příznivce, já k nim ale patřit nebudu.

1 28.01.2014

(SPOILER) Oj, tak toto byl opravdu úlet. Jestli toto je typická „česká“ detektivka, tak jsme na tom s kriminálním žánrem opravdu hodně bledě. Příběh byl naprosto děravý, místy vůbec nefungoval, skoky mezi Mikulovem a zahraničím mi nejednou připadly, že k tomuto příběhu ani nepatří, a to nemluvím o samotné zápletce, kterou skutečně vystihuje slovo „slaboduchá“, což už bylo přede mnou jednou použito.

Jestli jsem to dobře pochopila, tak hlavní postavou byl novinář Jost, jehož nejvíc charakterizuje touha neustále vysedávat po hospodách a popíjet „pivečko“, a který mi byl příšerně nesympatický. Na to, jakou zdánlivou důležitost v příběhu měl, krom neustálého otravování kriminalistů k vyšetření případu nepřispěl (dle mého názoru) vůbec ničím. Následně se zde setkáváme s dalšími postavami, jako např. Drobný, Pašák, Trhan, Muška či Stříbrná, což už na první pohled působí tak, že v Mikulově se sešla skvadra lidí s tak debilními jmény, až se z toho člověku motá šiška (staré dobré švédské/norské jazykolamy). Samotná zápletka se točila kolem zavražděného „vynálezce“ semtexu v zahradě mikulovského zámku a dalšího mrtvého v místním lese. V podstatě celou knihu, kdy se vyšetřovalo, policie nevěděla vůbec nic, ale pak nastal najednou zvrat a byl zatčen konkrétní člověk. Následovalo pár desítek dalších naprosto nudných a zbytečných stránek mapujících mimo jiné pradávný Jostův vztah, který mi byl opravdu docela šumák, a až teprve na posledních stránkách se čtenář dozvěděl, že ten kvapem zatčený je opravdu onen viník, po kterém čtenář prahl a samozřejmě je i „hlubokomyslně“ vysvětleno, proč tomu tak bylo.

Když vezmu v potaz jména zúčastněných, prostředí, kde se vše událo, tupého vyšetřovatele a jeho Watsona, kterému by avantýry s vnadnými kráskami záviděl i Casanova, tak tato teroristická zápletka, která sahala až do Vídně, Německa a dokonce Švédska, mi přišla naprosto přemrštěná a neodpovídající skromnému moravskému prostředí. Tato kniha patří k nejhorším detektivkám, které kdy prošly mýma rukama (a že jich už pár bylo :) ) a doporučuji jenom těm, kteří si chtějí přečíst opravdu něco, čemu by se mohli tak max. zasmát a posléze to vypudit navždy z hlavy.

2 28.01.2014

Tak tato kniha mi přišla jako opravdový úlet! Na to, že se jedná vlastně o 150 stran, stihla jsem přečíst asi 5 dalších knížek, než jsem toto superdílo vůbec dočetla. Nechápu, kam dala autorka hlavu, protože nejen příběh, který naprosto postrádá alespoň nějakou popisovou vatu, má naprosto šílené odhalení, které je sice šokující, ale mě přišlo opravdu ujeté. Ale uznávám i jeden čistě subjektivní pohled, který se týče námětu. Zatímco dění točící se kolem renesančních zaalpských umělců v předešlých třech knihách, je mi více něž blízké, tematika motorových závodníků je mi vzdálená stejně asi jako kvantová fyzika. A dojmy, které ve mě kniha zanechala po čase? .... vůbec žádné....

1 28.01.2014

Magický čtverec Albrechta Dürera je podle mě ze čtveřice knihy Giacinty Caruso jednoznačně nejlepší, ale v řadě detailů je autorčin rukopis zcela očividný. To ovšem není vyloženě naškodu.

Tento příběh se točí kolem dvojice Duncana Becka, znalce umění, který je pověřen zhodnocením obrazu, který má být podle klienta dílem Albrechta Dürera, a mladé advokátky Celie Swintonové, kteří se z čistajasna a ne zcela dobrovolně ocitají na útěku po tom, co dům jejich klienta objeví již "čerstvě vymalovaný krvavě rudou barvou" a služka, těsně před tím, než zemře, označí za vrahy muže a ženu, kteří se jí ve dveřích představili jako Beck a Swintonová. Následně začíná hon za pravdou a za "pokladem" a přirozeně také útěk před policií. Druhou dějovou linií je i zde život Albrechta Dürera, k němuž žádné připomínky vesměs nemám a i zde působil svěže a zajímavě.

Co se týče jazyka, ten je ve všech knihách stejný, tedy svěží, svižný a nijak složitý, odpovídající příběhu, který je jím vyprávěn. Zápletka je ale v tomto případě opravdu velmi dobrá, komické postavy nebo prvky bychom zde hledali opravdu stěží (ovšem u závislosti Celie na kosmetických přípravcích je to možná o úhlu pohledu). Ale nejlepší je samozřejmě odhalení. I když se nakonec dozvídáme, že padouch není vlastně zase až tak 100% padouch, ale že jej k činům vedla vyloženě životní krize, tak je odhalení opravdu docela zajímavé a pro mě i nečekané. Kniha je opravdu příjemným oddechovým "prázdninovým" čtivem.

1 28.01.2014

Druhá kniha od Giacinty Carusové s názvem Rembrandtův trojúhelník nedopadla zase tak špatně, jak jsem původně očekávala, ale rozhodně se tato kniha nedá hodnotit jako detektivka, ale spíše jako fiktivní životopisný, částečně historický román s prvky červené knihovny a s prvky detektivky. Opět se nejednalo o knihu nějak náročnou, jazyk byl jednoduchý, ale chytlavý, příběh byl vyprávěn v podstatě po jedné linii neustále se točící kolem Rembrandta, který byl vykreslen jako pracovitý, téměř geniální malíř, ovšem mající nejen dost problematické a těžko snesitelné nálady, ale který dokáže být rovněž velmi krutý a nelítostný.

Co se příběhu týče, tak fungoval, myslím si, dobře. Nutno na něj ale nahlížet opravdu jako na dílo romanopisce fascinovaného tímto umělcem, protože po historické stránce by šlo knize vyčíst opravdu ledacos, ale to nemám v úmyslu :). Snad jediné, co mi tam opravdu trochu chybělo, bylo něco víc kolem obrazu zvaném Noční hlídka. Opravdu to pro Rembrandta byla obrovská a stěžejní zakázka, ale po té, co byl obraz objednavateli zkritizován a odmítnut, zároveň také důvod, proč se dostal do dluhů a do problémů, ze kterých se vlastně už nikdy nedostal. V knize to tak nevyznívá, což mně osobně trochu vadí.

Docela zajímavá byla i ona detektivní linie příběhu točící se kolem ošetřovatelky Agnety. Autorka nás nechává napnuté skutečně až do konce, než tuto linii rozplete a dle mého názoru tento hřích minulosti zase tak špatný nebyl, vlastně na tehdejší dobu to byla skutečně opravdová pikantnost a důvod, proč se skrývat a neustále utíkat by to byl i v dnešní době :).

1 28.01.2014