efka.saf komentáře u knih

Vynikající! Naposledy jsem měla takový hřejivý pocit po dočtení knihy asi v případě Boxu 21 od dvojice Roslund a Hellström, i když tato kniha je samozřejmě naprosto o něčem jiném. Skutečně mrazivý příběh, hodně propletený a složitý, a - jak už to tak v poslední době bývá - sahající rovněž poměrně hluboko do minulosti.

Stěžejní a hlavní postavou je mladý psychiatr Jan, který si s sebou nese trauma z dětství, kdy během jednoho (ne zrovna nejchytřejšího) nápadu, který musel být proveden uprostřed noci, zmizel beze stopy jeho mladší bratr Sven. Ještě téže noci se při autonehodě zabil i Janův otec, čímž se den stal jednoznačně nejhorším v jeho životě. Děj se ovšem odehrává o 23 let později, kdy Jan dostane novou šanci na klinice ve svém rodném městě jako psychiatr a samozřejmě se stále snaží přijít na to, co se tehdy stalo s jeho bratrem. Krom toho se stane také svědkem velmi tragické sebevraždy, kdy mladá žena skočila z nadchodu pod jedoucí auto a následně umírá. A musím uznat, že popis ženiných zranění je opravdu velmi působivý. Od této chvíle se děj zamotává stále více a více. Objevuje se zde několik osob, někteří vyšetřují na vlastní pěst a chtějí znát pravdu, jiní se zase snaží tuto pravdu nechat pod pokličkou.

Autor opravdu čtenáři asi v polovině lehce naznačí, jakým směrem by mohl hledat pachatele, ale chyba lávky :). Opravdu šikovný a chytrý tah autorův, protože pravda je nakonec někde úplně jinde, což si myslím, že svým způsobem potěší každého čtenáře :). Ve druhé polovině přibývá stále více a více mrtvých a to jak sebevraždy, tak také vraždy. Konečný počet je opravdu docela vysoký. Závěrečné odhalení je velmi zajímavé a člověku se konečně protnou všechny nitky v jedno tlusté a souvislé lano, i když v pár drobnostech se trhlinky vyšťourat dají; to ale budiž autorovi odpuštěno :).

Kniha je opravdu výborná, psaná svižným a lehkým jazykem, který ve spojitosti s chytlavým dějem a velmi zajímavou zápletkou vás ze svých tenat pustí až po dočtení poslední stránky. Wulf Dorn je opravdu velmi talentovaný autor a doufám, že Mrazivým tichem to všechno jen začíná.

5 28.01.2014

Tak jsem přelouskala další Nesbovku, která nesla v podstatě všechny známky autorova rukopisu. Zatímco na začátku první poloviny došlo k ústřední vraždě a po zbytek této první půlky Harry Hole a jeho thajský kolektiv vyšetřovatelů nenápadně přešlapují na místě, tak jakmile se člověk přehoupl do druhé poloviny, dojde opět ke spoustě zvratů a věci nabírají spád, mrtvolek nám ke konci značně přibývá a odhalená zápletka se může jako vždy zapsat červenými literami mezi hodně nadprůměrné knihy daného žánru.

Děj románu se tentokrát odehrává opět v exotice (jako Netopýr), ale přece jenom v exotice jiného druhu, a to v Thajsku. Já si docela užívala popisy toho, jak to v Thajsku chodí a líčení všech zajímavých detailů z této země (i když se vše paradoxně točilo kolem pedofilie), ale na základě nabytých informací bych se tam určitě nevydala :). Základem celé zápletky bylo nalezení mrtvoly norského velvyslance v jednom z thajských nevěstinců, který měl u sebe navíc sbírku pedofilních fotografií. K případu je jako pozorovatel z Osla povolán Harry Hole, od něhož se ale spíše očekává, že bude chlastat po hospodách, než že případ vyřeší. Harry ale nemůže své čtenáře zklamat ;-), proto nás dovede zdárně až k rozuzlení zápletky, která opět stojí za to a rozšlape přitom celou řadu thajsko-norských kuřích ok :). Ačkoliv jsem sice podvědomě tušila, kdo bude onen hlavní padouch (no, prostě mi ten člověk fakt neseděl), rozuzlení jsem zhltala jako kyblíček lesních malin.

Nelze jinak, než knihu samozřejmě doporučit dál, i když je prostě nutné (jak to tak už u Nesba bývá), přehoupnout se přes drobátko stagnující první polovinu. Posléze je ale čtenář odměněn dalším kulervoucím odhalením zápletky, na které jsme si u Nesba už tak příjemně navykli. Jaké to štěstí, že se nám tento autor tak pěkně v Česku zabydlel :).

6 28.01.2014

V podstatě mi nepřísluší tuto knihu hodnotit, protože se mi nepodařilo ji přečíst do konce, což se mi nestalo ani u takového skvostu, jako např. Vražda na zámku Mikulov. Ono to ale opravdu nešlo! Na severskou detektivku mi to přišlo skutečně nesmírně slabé, pořád jsem měla pocit, že nejenom, že nejsem jako čtenář součástí knihy, ale byla jsem právě naopak pořád totálně mimo. Častokrát jsem se přistihla, že ačkoliv čtu, myšlenkami jsem úplně jinde, což se mi v minulosti při četbě stalo asi celkově jenom 2x. A je pak logické, že mě kniha už nedokázala vtáhnout do děje, ve kterém jsem se přestala orientovat a prostě už jsem neměla natolik pevnou vůli, abych se po odložení (kdy jsem stihla přečíst několik dalších knih) k tomuto dílu zase vrátila. Nedoporučuji, nezavrhuji, kniha očividně má své příznivce, já k nim ale patřit nebudu.

1 28.01.2014

(SPOILER) Oj, tak toto byl opravdu úlet. Jestli toto je typická „česká“ detektivka, tak jsme na tom s kriminálním žánrem opravdu hodně bledě. Příběh byl naprosto děravý, místy vůbec nefungoval, skoky mezi Mikulovem a zahraničím mi nejednou připadly, že k tomuto příběhu ani nepatří, a to nemluvím o samotné zápletce, kterou skutečně vystihuje slovo „slaboduchá“, což už bylo přede mnou jednou použito.

Jestli jsem to dobře pochopila, tak hlavní postavou byl novinář Jost, jehož nejvíc charakterizuje touha neustále vysedávat po hospodách a popíjet „pivečko“, a který mi byl příšerně nesympatický. Na to, jakou zdánlivou důležitost v příběhu měl, krom neustálého otravování kriminalistů k vyšetření případu nepřispěl (dle mého názoru) vůbec ničím. Následně se zde setkáváme s dalšími postavami, jako např. Drobný, Pašák, Trhan, Muška či Stříbrná, což už na první pohled působí tak, že v Mikulově se sešla skvadra lidí s tak debilními jmény, až se z toho člověku motá šiška (staré dobré švédské/norské jazykolamy). Samotná zápletka se točila kolem zavražděného „vynálezce“ semtexu v zahradě mikulovského zámku a dalšího mrtvého v místním lese. V podstatě celou knihu, kdy se vyšetřovalo, policie nevěděla vůbec nic, ale pak nastal najednou zvrat a byl zatčen konkrétní člověk. Následovalo pár desítek dalších naprosto nudných a zbytečných stránek mapujících mimo jiné pradávný Jostův vztah, který mi byl opravdu docela šumák, a až teprve na posledních stránkách se čtenář dozvěděl, že ten kvapem zatčený je opravdu onen viník, po kterém čtenář prahl a samozřejmě je i „hlubokomyslně“ vysvětleno, proč tomu tak bylo.

Když vezmu v potaz jména zúčastněných, prostředí, kde se vše událo, tupého vyšetřovatele a jeho Watsona, kterému by avantýry s vnadnými kráskami záviděl i Casanova, tak tato teroristická zápletka, která sahala až do Vídně, Německa a dokonce Švédska, mi přišla naprosto přemrštěná a neodpovídající skromnému moravskému prostředí. Tato kniha patří k nejhorším detektivkám, které kdy prošly mýma rukama (a že jich už pár bylo :) ) a doporučuji jenom těm, kteří si chtějí přečíst opravdu něco, čemu by se mohli tak max. zasmát a posléze to vypudit navždy z hlavy.

2 28.01.2014

Tak tato kniha mi přišla jako opravdový úlet! Na to, že se jedná vlastně o 150 stran, stihla jsem přečíst asi 5 dalších knížek, než jsem toto superdílo vůbec dočetla. Nechápu, kam dala autorka hlavu, protože nejen příběh, který naprosto postrádá alespoň nějakou popisovou vatu, má naprosto šílené odhalení, které je sice šokující, ale mě přišlo opravdu ujeté. Ale uznávám i jeden čistě subjektivní pohled, který se týče námětu. Zatímco dění točící se kolem renesančních zaalpských umělců v předešlých třech knihách, je mi více něž blízké, tematika motorových závodníků je mi vzdálená stejně asi jako kvantová fyzika. A dojmy, které ve mě kniha zanechala po čase? .... vůbec žádné....

1 28.01.2014

Magický čtverec Albrechta Dürera je podle mě ze čtveřice knihy Giacinty Caruso jednoznačně nejlepší, ale v řadě detailů je autorčin rukopis zcela očividný. To ovšem není vyloženě naškodu.

Tento příběh se točí kolem dvojice Duncana Becka, znalce umění, který je pověřen zhodnocením obrazu, který má být podle klienta dílem Albrechta Dürera, a mladé advokátky Celie Swintonové, kteří se z čistajasna a ne zcela dobrovolně ocitají na útěku po tom, co dům jejich klienta objeví již "čerstvě vymalovaný krvavě rudou barvou" a služka, těsně před tím, než zemře, označí za vrahy muže a ženu, kteří se jí ve dveřích představili jako Beck a Swintonová. Následně začíná hon za pravdou a za "pokladem" a přirozeně také útěk před policií. Druhou dějovou linií je i zde život Albrechta Dürera, k němuž žádné připomínky vesměs nemám a i zde působil svěže a zajímavě.

Co se týče jazyka, ten je ve všech knihách stejný, tedy svěží, svižný a nijak složitý, odpovídající příběhu, který je jím vyprávěn. Zápletka je ale v tomto případě opravdu velmi dobrá, komické postavy nebo prvky bychom zde hledali opravdu stěží (ovšem u závislosti Celie na kosmetických přípravcích je to možná o úhlu pohledu). Ale nejlepší je samozřejmě odhalení. I když se nakonec dozvídáme, že padouch není vlastně zase až tak 100% padouch, ale že jej k činům vedla vyloženě životní krize, tak je odhalení opravdu docela zajímavé a pro mě i nečekané. Kniha je opravdu příjemným oddechovým "prázdninovým" čtivem.

1 28.01.2014

Druhá kniha od Giacinty Carusové s názvem Rembrandtův trojúhelník nedopadla zase tak špatně, jak jsem původně očekávala, ale rozhodně se tato kniha nedá hodnotit jako detektivka, ale spíše jako fiktivní životopisný, částečně historický román s prvky červené knihovny a s prvky detektivky. Opět se nejednalo o knihu nějak náročnou, jazyk byl jednoduchý, ale chytlavý, příběh byl vyprávěn v podstatě po jedné linii neustále se točící kolem Rembrandta, který byl vykreslen jako pracovitý, téměř geniální malíř, ovšem mající nejen dost problematické a těžko snesitelné nálady, ale který dokáže být rovněž velmi krutý a nelítostný.

Co se příběhu týče, tak fungoval, myslím si, dobře. Nutno na něj ale nahlížet opravdu jako na dílo romanopisce fascinovaného tímto umělcem, protože po historické stránce by šlo knize vyčíst opravdu ledacos, ale to nemám v úmyslu :). Snad jediné, co mi tam opravdu trochu chybělo, bylo něco víc kolem obrazu zvaném Noční hlídka. Opravdu to pro Rembrandta byla obrovská a stěžejní zakázka, ale po té, co byl obraz objednavateli zkritizován a odmítnut, zároveň také důvod, proč se dostal do dluhů a do problémů, ze kterých se vlastně už nikdy nedostal. V knize to tak nevyznívá, což mně osobně trochu vadí.

Docela zajímavá byla i ona detektivní linie příběhu točící se kolem ošetřovatelky Agnety. Autorka nás nechává napnuté skutečně až do konce, než tuto linii rozplete a dle mého názoru tento hřích minulosti zase tak špatný nebyl, vlastně na tehdejší dobu to byla skutečně opravdová pikantnost a důvod, proč se skrývat a neustále utíkat by to byl i v dnešní době :).

1 28.01.2014

Hah, tak toto byla fakt pecka :D. Od přečtení první stránky knihy jsem věděla, že nečtu detektivku jako ty, které v poslední době prošly mýma rukama :). A samozřejmě to tak bylo. Vlastně bych ke knize měla celkem hodně připomínek, ale jako celek jsem si to fakt užívala a s příjemným očekáváním jsem otáčela stránku za stránkou až do zdárného konce.

Anotaci knihy si každý může přečíst sám, proto bych spíš chtěla vypíchnout určité zajímavosti. Stěžejní událostí je nalezení hlavy Julie Bonhamové, mladé dívky, která pracovala jako komorná ve Francii u jednoho významného spisovatele. Její přítel, který beze stopy zmizel stejného data, jako zemřela Julie, pracoval zase u britského renomovaného, ale tajemného režiséra. Jak to spolu souvisí? Samozřejmě souvisí a místní londýnský inspektor Nicolas Hall se svojí sexy kolegyní Rebekou jednotlivé nitky, které je svádějí neustále k holandskému malíři Boschovi, rozplétají.

Ale… :). Na úvod musím opravdu vypíchnout, že mě kniha zaujala od první stránky a přečetla jsem ji skoro na jeden zátah (alespoň v míře, jak můj volný čas dovolil), ale už způsob, jakým byl představen ústřední detektiv, mě hodně pobavil a upřímně, měla jsem pocit, že tento komický ráz se udržel v celé knize. Prostě inspektor myslící neustále na sex, jak konkrétní ženu svléká a dělá s ní bůhví co, k tomu jeho vztah ke kolegyni, která ho nemůže vystát, … to vytvářelo v mých očích celkem komickou atmosféru jinak seriózně se tvářící detektivky. I celkový styl psaní mi přišel jednodušší, nijak nekomplikovaný dějovými zvraty, což považuji za příjemnou změnu a rozptýlení po akčních hrdinech a hrdinkách v severských detektivkách :).

Spojitost s Hieronymem Boschem byla ale nesmírně půvabná. Nevím, jak jinak to říct :). Zajímavý byl příběh Aleyt, Boschovy manželky, který tvořil druhou dějovou linii, a podrobné popisy Boschova života, doby, ve které žil i jeho děl, jistě čtenáře obohatí. Co na tom, že některá díla, o nichž autorka píše, vlastně Bosch nikdy nenamaloval :). Stěžejní je ale právě triptych Zahrada pozemských rozkoší, kolem nějž se celá zápletka točí a rozuzlení je fakt docela neotřelé a rozhodně nevím, k jaké jiné knize by se dalo přirovnat. Nejspíš k vůbec žádné :).

Musím uznat, že na rozuzlení jsem čekala jako na boží smilování a že vesměs postrádalo jakoukoliv akčnost a větší napětí. Vše proběhlo v klidu a pohodě a jak se vše odehrálo, to se čtenář i se samotným inspektorem dozvěděli až po tom, co byli dva hlavní podezřelí zatčení a kápli božskou. Tím pádem žádné boží vnuknutí na základě vyřčené věty nebo nenápadného úkonu jednoho z aktérů příběhu se nekonalo. Vlastně i sám inspektor Hall se svojí sexuální obsesí na mě působil spíš jako konstábl ze zapadlé anglické dědinky v duchu Midsomerských vesnic, nikoliv jako policejní inspektor hlavního města Londýna :).

2 28.01.2014

Kniha je bezesporu kvalitní spisovatelské dílo, ale trochu jsem se nechala unést superlativním hodnocením na bookfanu, takže jsem očekávala asi přespříliš a možná si tím znemožnila si knihu vychutnat v plné síle :).

Lovkyně informací se liší od ostatní krimi především prostředím, ve kterém se příběh odehrává. Přece jenom Afrika není tak obvyklým dějištěm, ale o to zajímavěji a exotičtěji příběh působil. Netuším, jestli nastíněné dobové reálie v afrických státech (jako např. Rovníková Guinea) byly pravdivé a zcela autentické (pravděpodobnost je ale veliká, když v tomto prostředí autorka sama jako malá vyrůstala), ale je mi to vesměs i jedno. Tato exotika má v sobě něco tajemného a podobně jako v Číňanovi od Henninga Mankella jsem nabyla pocitu, že jsem se něco nového dozvěděla o zemi (zemích), o níž jinak vím naprosté houby :).

Největší problém knihy vidím ale v tom, že hlavní hrdinka Vanessa Michael Munroeová byla od začátku spojována s Larssonovou Lisbeth a to je pro mě vždy kámen úrazu. Ano, jisté styčné body tady zřejmě budou, ale na rozdíl od Lisbeth mi Vanessa nedokázala přirůst k srdci, ba dokonce mi byla stále lehce nesympatická. Možná na mě tato hrdinka působila už trochu předimenzovaným dojem a všech těch znalostí a vlastností bylo už tak nějak přespříliš na to, aby se to vešlo do jedné „křehké“ dívky.

Co se ovšem samotného příběhu týče, ten šlapal opravdu slušně. Hluchých míst se zde nedočkáme, děj odsýpá velmi plynule a někdy i akčně. Postava Vanessy byla rovněž umě doplněna o dvě mužské postavy Milese a Francisca (a bez jiskření mezi všemi „třemi“ se to samozřejmě neobejde), z nichž co do sympatičnosti u mě jasně vyhrával Miles. Zápletka byla výborná a rozuzlení také patřilo k těm „lépe propracovaným“, i když já jsem ke konci měla jistou tendenci se v ději ztrácet, ale to bude možná můj subjektivní problém.

2 28.01.2014

Na začátku jsem s tímto hodnocením vůbec nepočítala. Ne že by se mi samotný začátek nelíbil, spíš dokonce naopak, ale hrozně mi nevyhovoval způsob, jakým byly skládány jednotlivé věty. Nevím, jestli to byl záměr, ale na mě tento překlad působil tak, že ten, kdo jej dělal, možná skvěle ovládal švédštinu, ale s mateřštinou to tak slavné nebylo. Těžko říct, možná je to jen můj pocit. Každopádně ale samotný obsah knihy byl už naprosto někde jinde, a ten u mě rozhodl o definitivním hodnocení.

Příběh byl nesmírně zajímavý a skutečně tažený z úplně jiného konce, než jsem zvyklá z „klasické“ severské krimi. V podstatě to na mě působilo tak, že příběh byl rozdělen na jakési dvě pomyslné části. V první, kde jsme se samozřejmě seznámili s postavami, se odehrávalo ono drama v nemocniční márnici, které „zrežírovala“ litevská prostitutka Lydia, v druhé polovině se potom řešily důsledky (a vlastně i příčiny) toho, co se v nemocnici odehrálo. Jakousi druhou dějovou linií byl příběh zloděje a řekněme i vymahače, což mi ale přišlo jako cosi navíc, co do samotného příběhu nezapadalo. Ale zase to odráží znalost a kovanost autorů v problematice kriminality mladistvých ovládaných drogovým svinstvem a bylo to zajímavým zpestřením příběhu.

Ve chvíli, kdy jsem knihu dočetla, jsem byla ovšem hodně vyvedená z míry. Konec není vůbec takový, jaký jsem čekala, ale na druhou stranu, právě takovýto závěr dělá z knihy právě opravdu dobrý a kvalitní spisovatelský počin. Pilířem celého děje je vlastně obchodování s bílým masem, ale čtenář si v závěru knihy uvědomí, že ačkoliv si takový konec možná nepředstavoval, tak přesně takto to v této branži chodí. Na světě už prostě moc spravedlnosti není. Na druhou stranu ale ne vše bylo v knize osvětleno. Ne že bych potřebovala mít všechno v závěru naservírované jako na podnose, ale např. se v začátku příběhu mluvilo o jednom článku v novinách, který vlastně způsobil to, co posléze vrcholilo v nemocniční márnici, a já celou knihu čekala, až bude obsah tohoto článku v závěru „zveřejněn“, k tomu ale nedošlo. Musím uznat, že to je škoda, tento spouštěč by mě docela zajímal.

Suma sumárum, i přes určité připomínky, které ke knize mám, ji hodnotím vysoko a rozhodně doporučuji všem. Je to opravdu hodně zajímavé dílo točící se kolem ožehavého, ale zároveň velmi aktuálního tématu obchodu s bílým masem. Závěr je vlastně hodně smutný, ale posunuje knihu o úroveň výš, než by byla s „cukerínovým happyendem“.

3 28.01.2014

Od chvíle, co jsem knížku s dočtením poslední stránky odložila, přemýšlím, jak ji vlastně ohodnotit. Před tímto příběhem jsem četla předešlé dvě knihy od Theorina, takže s pomalu plynoucím dějem jsem byla nejen smířená, ale s povděkem jsem jej očekávala, ale zatímco první dvě knížky se mi opravdu hodně líbily, s touto jsem hodně na vážkách. Pokud zůstaneme u samotné zápletky, opět nebyla špatná, točila se kolem porno průmyslu, což se samo o sobě zdá být spisovatelsky atraktivní, tento potenciál ale podle mě nebyl zase až tak dobře využitý.

První Theorinova knížka mi přišla jako psychologická detektivka se zajímavým vhledem do života hlavního záporáka a s velmi efektním rozuzlením, druhý díl se tvářil jako duchařský thriller, který neměl tak efektní zápletku, ale za to děj byl svižnější, a teď tu máme díl třetí, který se až na pár chvilek tvářil celou dobu spíše jako pohádka… Proti tomu bych teoreticky nic neměla, ale tady mi to prostě nefungovalo. Vyprávění bylo opravdu nesmírně zdlouhavé a neustále prolínané s pohádkovými bytostmi, které (budiž připsáno autorovi ke cti) byly nakonec přece jen vysvětleny celkem realisticky (na rozdíl od duchařin v předešlém díle). Rozuzlení opět nebylo špatné, ale ta cesta k němu byla opravdu vzata setsakramentskou oklikou.
Ono ale i celkově mi v knize pořád něco vázlo, možná právě ta obrovská protichůdnost dvou hlavních linií příběhu – tzn. na jedné straně máte porno průmysl a na druhé straně víly, které plní lidem přání a troly, kteří víly ohrožují. Celou dobu jsem čekala, jakým způsobem budou tyto dvě linie prolnuty a světe div se, ony prolnuty v podstatě nebyly. Dvakrát jsem měla slabší chvilku a říkala jsem si, že kdyby mě tak nezaujal samotný prolog a já nechtěla za každou cenu vědět, proč, kdo a jak, tak bych knihu četla asi ještě podstatně déle.

Jako plus osobně vidím to, že si knížka opět žije svým vlastním životem nezávisle na dvou knihách předešlých. Máme zde sice zase Gerlofa, který jednou pro vždy opustil domov důchodců a přestěhoval se do své staré chaty, ale do samotného příběhu téměř nezasahuje. Ten se točí kolem mladého otce Pera, jeho nemocné dcery a po mrtvici mírně dementního otce s divokou minulostí, na druhé straně je mladý manželský pár Vendela a Max, kteří jsou od začátku jako oheň a voda a alespoň já jsem autorovi vděčná za to, že tento pár nakonec rozdělil.

Suma sumárum, kniha hodně zajímavá, ale ne vždy v kladném slova smyslu. Atmosféra určitě funguje dobře, zápletka dobrá, ale všeho toho „naokolo“ je zde tak moc, že se v tom skutečně čtenář má tendenci ztrácet.

1 28.01.2014

Fascinující! Druhá autorova kniha je podle mě naprosto odlišná od knihy první. Zatímco Mlhy bych zařadila spíše do škatulky psychologická detektivka, Smršť je krásný duchařský thriller. Po přečtení knihy Led v žilách od Yrsy Sigurdardottir, která také silně dýchala duchařinou, jsem i u této knihy čekala, že nadpřirozeno bude vysvětleno zcela realisticky, ale nic takového nečekejte. Duchové, kteří se objeví už v začátcích knihy, v ní také až do posledních stránek zůstanou a je jen na čtenáři, jestli toto autorovo počínání přijme nebo ne.

Hlavní linii příběhu tentokrát tvoří rodina Westinových, která se přistěhuje na rozsáhlý statek Aludden, který byl postaven už v 19. století, ovšem ze dřeva, které bylo vyplaveno z potopené lodi a to podle místních lidí nevěstí pro budovu nic dobrého. Joakim a jeho žena Katrine ovšem statek milují a společnými silami jej chtějí zrenovovat a vybudovat dokonalé prostředí pro život jejich dvou dětí. Plán ovšem získává trhlinu v momentu, kdy dojde k tragické „nehodě“ a Katrine je na pobřeží mezi dvěma majáky nalezena utopená. Případ je ihned označen za nehodu, ale i přesto se mladá policistka Tilda (příbuzná Gerlofa, kterého známe z Mlh Ölandu) stále případem zabývá. Linie kolem Joakima ovšem není jedinou vypravěčskou linií. I zde jsou nám předkládány příběhy z minulosti, ale oproti Mlhám se zde setkáváme s osudy skutečně velkého počtu lidí, ve kterých se člověk může na začátku docela dobře ztrácet. Ale příběhy i tak plynou, lidé v nich umírají a Joakimův život na statku se odvíjí velmi pomalu dál. K definitivnímu střetu aktérů (těch ze současnosti) dochází pak samozřejmě na samotném Aluddenu v závěru knihy během echtovní sněhové bouře (uznejme, svítící měsíček by neměl to správné kouzlo) a nepostrádá jistou dávku dramatičnosti. K samotnému odhalení, jak, proč a čí rukou zemřela Katrine, nám autor naservíruje opět až na posledních pár stránkách a slíbit mohu jenom to, že duch Katrine určitě na svědomí nemá :).

Mě spisovatelský um Johana Theorina teda opravdu výrazně oslovuje. Vyhovuje mi i to, že se zde nesetkáváme s konkrétní osobou (např. detektivem), který by tvořil spojovací most mezi jednotlivými knihami. Sice i zde se setkáváme opět s Gerlofem, ale v tomto příběhu hraje spíše druhé housle. Vlastně těžko říct, koho lze v knize vlastně označit za „hlavního hrdinu“…
Opět i přes značně pomalé vypravěčské tempo hlavního příběhu kniha působí mnohem živějším dojmem, je to právě tím, že se zde prolíná takové velké množství lidských osudů (většinou tragických) a my pořád nevíme, jakou roli v knize na konci vlastně budou mít. Přesto, že samotná zápletka (smrt Katrine) mi přišla o něco slabší, než zápletka v Mlhách Ölandu, kniha je podle mě stejně dobrá (snad i lepší?) než autorova prvotina.

7 28.01.2014

Dle mého názoru velmi kvalitní a tematicky zajímavá detektivka, která se ledasčím od současné „severské krimi“, která plní naše knižní pulty, liší. Především vypravěčské tempo je nadmíru vláčné a plyne stejně pomalu (ale jistě), jako se rozlézá mlha po Ölandu.
Kniha je zajímavá už způsobem, jakým je psaná. Opět se zde prolínají dvě linie. Linie mapující současnost, kde se Gerlof, artritidou trpící důchodce, který stále čerpá síly z minulosti, kdy plul po mořích jako námořní kapitán, a jeho dcera Julia snaží přijít na kloub záhadě, která je trápí už dvacet let – co se stalo s chlapcem Jensem, Juliiným synem, který ve věku 6 let záhadně zmizel a už jej nikdy nikdo neviděl. Zajímavostí ale je, že ačkoliv se v knižní anotaci pořád píše o Julii, která se snaží rozplétat tuto záhadu, mně osobně se zdálo, že až na pár Juliiných vyšetřovatelských výstřelků neustále jenom řeší tamního policistu a to, kolik skleniček vína si ještě dát. Skutečný „vyšetřovatel“ je podle mě právě Gerlof, což vzhledem k jeho věku, artritidě a ubykaci v domově důchodců, je celkem netradiční hrdina :).
Druhou dějovou linií je sledování životních osudů a činů muže jménem Nils Kant, který ke konci 2. světové války (mimo jiné) zastřelil dva uprchlé německé vojáky a během svého útěku z ostrova i oblastního komisaře, čímž se zapsal mezi vrahy a odpadlíky tamní oblasti. Gerlof je přesvědčen, že právě tento vrah má na svědomí jeho vnuka a že tělo, které byla posláno na Öland z Jižní Ameriky v uzavřené rakvi několik let před tím, než Jens zmizel, nebyla Kantova mrtvola a že tento člověk stále někde běhá s cizí identitou po své domovině.

Ono na všem je něco pravdy, ale skutečná pravda je nakonec úplně někde jinde. Jak jsem už psala na začátku, vypravěčské tempo je opravdu velmi vláčné, autor nás nešokuje přemírou dalších a dalších mrtvol bestiálně připravených o život, ale naopak, příběh je postaven na psychologii a na řešení dávných křivd minulosti postupným a pomalým tempem, což může opravdu řadu čtenářů odradit. I když už je dotyčný přesvědčen, že ví, jak to tehdy vlastně bylo, věřte, že autor vás dokáže šoknout ještě i na posledních pár stranách. I přesto na mě ale příběh působí zcela logicky, pravděpodobně a nepřekombinovaně, i když nějaká ta skulinka by se asi našla. Ale i přes to všechno je to dle mého názoru opravdu zajímavá kniha s překvapivým a smutným koncem.

4 28.01.2014

Paráda! Jednoslovně hodnoceno – paráda! Knížky Jo Nesba jsem se rozhodla číst postupně, takže jsem začala Netopýrem a Červenkou, kde především Červenku hodnotím poměrně vysoko a považuji ji za velmi důležitý díl v rámci dějové provázanosti jednotlivých knih; Nemesis, která už nese všechny známky autorova spisovatelského rukopisu, tak i Pentagram, který když rozečtete, spadnete do spisovatelských tenat tohoto autora a nejste schopní knihu odložit. A nyní Spasitel, kniha, kterou hodnotím jednoznačně ještě výš, než všechna předešlá autorova díla. Jsem přesvědčená, že Nesbo ve své „Harryovské“ sérii zraje jak víno (o Sněhulákovi raději zatím nemluvit :)) a při představě dalších knih, které se chystají, cítím vzrušivé chvění ;-).

Kniha začíná v roce 1991, kdy nás autor zavádí na „celkem běžný“ tábor Armády spásy, kde se seznámíme se všemi stěžejními aktéry, kteří nás budou knihou provázet a máme možnost vlastně již v první kapitole udělat si na tyto lidi první názory a spřádat první konspirační teorie, protože právě zde dojde ke znásilnění čtrnáctileté dívky, jež je samozřejmě jistou páteří celého příběhu.

Od následující kapitolky se již dostáváme do přítomnosti, do roku 2003, a velmi velmi pozvolna se společně s Harry Holem seznamujeme s Armádou spásy v současnosti – tedy zjišťujeme, jak oni hlavní aktéři, jež jsme poznali v roce 1991 jako děti, dobrouzdali do svých často vysokých pozic a hodností. Samozřejmě i já budu opakovat již stokrát opakované, a to, že prvních cca 150 až 200 stran je skutečně vláčných a často retrospektivních, kdy nás autor seznamuje s psychologií postav jak hlavních aktérů, tak rovněž i vraha, jehož kroky budeme sledovat až do poslední strany. V momentě, kdy dojde k oné stěžejní vraždě při jednom z předvánočních koncertů Armády spásy, kdy najatý zabiják zastřelí ale nesprávného člověka, než mu bylo zadáno, začíná teprve onen správný kolotoč vyšetřování, který jak vás jednou pohltí, už knihu neodložíte a pořád budete spřádat jednu teorii za druhou, které budou ovšem povětšinou docela vedle :). Zatímco oněch prvních cca 180 stran jsem četla asi týden, od výstřelu jsem se rozjela a knihu dočetla během jediného dne.

Celkový „lov na vraha“ je skutečně napsaný obdivuhodně a kniha mi od rozpoutání honu přijde spíše jako malé umělecké dílo, než klasický detektivní román či thriller. Nesmírně kladně hodnotím, jak Nesbo dokáže zakončit jednotlivé kapitoly tak, že vám oznámí, že se stalo právě něco sakra důležitého, ovšem co konkrétně, to se dozvíte většinou až na stránkách kapitoly následující (ale to kdoví jestli). Je to dokonalý návod k tomu, aby čtenář knihu opravdu nedokázal odložit.

Přesto, že nám autor předkládá od začátku i vhled do vrahovy mysli a sledujeme jeho pohledem vše, co se kolem něj děje, kniha tím samozřejmě nijak netrpí, ba právě naopak, je to neuvěřitelné zpestření, protože sice sledujeme, jak často teče zabijákovi do bot, ale kdo si jej objednal a proč, což je pilířem knihy, stejně podle mě žádný z čtenářů prostě zjistit nedokáže a v závěru bude sakra překvapený :).

Suma sumárum, kniha je exkluzivní záležitostí ve svém „oboru“ a měl by si jí přečíst každý, kdo tíhne k tomuto žánru. Děj je opravdu hodně zamotaný a samozřejmě se zde objeví i další mrtví a zavraždění (a to dokonce i jeden další klaďas přímo z Oddělení vražd), ale děj na mě přesto nepůsobil překombinovaně, jako jsem nabyla tohoto dojmu při dočítání Pentagramu. Také naprosto nesouhlasím s tvrzením, že kniha není tak poutavě napsaná jako Pentagram. Právě naopak, až na ten rozvláčnělý začátek je dle mého názoru kniha o výrazný stupeň lepší, než autorovy knihy předešlé a jeho spisovatelský um se mi ve Spasitelovi jeví ještě daleko vyzrálejší, než u knih předešlých. 98,3598%!!

5 27.01.2014

Velmi vyzrálý detektivní thriller, který je napsaný ještě dramatičtěji a poutavěji, než předešlá Nemesis, ovšem pocitu jisté překombinovanosti v závěru jsem se přece jen nedokázala ubránit, a proto jsem toho názoru, že úrovně Nesbových dalších knih (Spasitel či Sněhulák) nedosahuje. Tím ovšem nechci říct, že je kniha špatná (ostatně moje pětihvězdičkové hodnocení o mém názoru také něco vypovídá :)), jen mám pocit, že u Nesba je neuvěřitelně patrná vzestupná tendence jeho románů, takže po přečtení všech jeho dostupných knih na českém trhu musím některé rozestavět i do těch trošku nižších hodnotících pozic :).

Děj se odehrává v létě, kdy v Oslu panují neuvěřitelná vedra (ano, je to něco netypického u severské literatury, kdy je člověk zvyklý na -20 °C), a Oddělení vražd má plné ruce práce, protože to vypadá, že právě v době dovolených, kdy by všichni nejraději lenošili u vody (a většina z nich to také dělá), norské hlavní město poctil svojí přítomností (a především činností) sériový vrah, jenž si zvolil za svůj všeříkající symbol pěticípou hvězdu známou jako pentagram.

I když Nesbovy knihy jsou známy svým pomalejším rozjezdem, právě u Pentagramu bych řekla, že je začátek děje poměrně dobře propracovaný, takže jsem necítila takový ten nutkavý pocit, že se pořád nic neděje. To, že toho Oddělení vražd ze začátku moc neví, je věc druhá :). Pátrání se ujímají dva nejlepší kriminalisté Oddělení vražd, kteří jsou ovšem jako oheň a voda, Tom Waaler, jehož všichni tipují na vedoucí pozici šéfa kriminálky (jednoho krásného dne) a Harry Hole, alkoholická troska, která má problém s autoritami, s dochvilností a dodržováním pravidel (ovšem jeho pracovní výsledky jsou nediskutabilní). Právě v tomto díle jsme svědky největšího alkoholového poklesu Harryho Hola, téměř denodenně bojuje detektiv se svojí opilostí a démony, které tato opilost vyvolává. Na jednu stranu byste Harrymu na místě naliskali, na druhou stranu mu ale nesmírně fandíte a doufáte, že se z toho konečně vyhrabe.

Jak již problém se sériovým vrahem napovídá, objeví se zde celá řada mrtvých. Po první ženě, která je objevena mrtvá ve svém bytě a která byla vrahem „zkrášlena“ o červený broušený diamant ve tvaru pentagramu, zde dochází i k jiným vraždám nebo zmizením, ale všechna mají společné především jedno – načervenalý diamant ve tvaru pěticípé hvězdy. Nutno ale podotknout, že vyšetření tohoto případu a dopadení sériového vraha (ale nebojte, ono ani v této knize není všechno tak, jak se na začátku jeví :)) není jediným cílem. Je to právě kniha Pentagram, v níž se Harrymu konečně podaří zaplašit a setřást ze svých beder jednu ze svých největších nočních můr – smrt Ellen Gjeltenové, své kolegyně a kamarádky, která byla zavražděna v knize Červenka. Právě této pomstě – či snad spravedlnosti – je věnován poměrně hojný počet stran v závěru knihy a nemusíte se bát, že by postrádal dramatičnost. Spíše naopak… říkala jsem si, že kdyby té dramatičnosti autor trochu ubral, stále by se nic moc nestalo a kniha by tím možná spíše získala, než ztratila. Ale to je můj názor :)

5 27.01.2014

Schválně jsem si nechala kompletní hodnocení Nesbových knih až do chvíle, kdy dočtu všechny (dostupné) díly Holeovské série, abych si na ně mohla utřídit názory a udělat plnohodnotný žebříček. A Nemesis je nepochybně dobrý román, jehož především druhá polovina mě celkem strhla. Počáteční tempo ovšem bylo opět podané v takové light rychlosti, o to zajímavější mi ale přišlo rozuzlení. Nemesis je jednoznačně výborná kniha, ale něco málo, taková jakási třešnička na dortu, jí chybí.

V tomto románu Harry řeší hned dva případy zároveň, jimž je v knize věnována naprosto stejná důležitost, což v ostatních dílech nenajdeme (tam je většinou sledována vyšetřovací linie jednoho stěžejního případu). V prvním případě se jedná o bankovní loupež, při které dává lupič řediteli pobočky 25 vteřin na to, aby otevřel bankomat, což dotyčný o několik vteřin překročí a lupič následně zastřelí jednu z pracovnic banky. Především u tohoto zločinu mu pomáhá nová kolegyně, specialistka na analýzu videonahrávek, Beáta Lonnová, která, dle mého názoru, nahrazuje zemřelou postavu Ellen Gjeltenovou (myšleno tím ženský element ve vyšetřování). Druhým případem, do nějž se Harry zakusuje jako buldok, je smrt Harryho milenky, jejíž zdánlivá sebevražda se alkoholickému kriminalistovi nezdá tak zcela očividná, jako jeho kolegům. Zvlášť odhalení tohoto dílku skládačky mi přišlo zajímavé, protože několikrát byl autorem ve čtenáři navozen pocit, že je případ vlastně vyřešený, ale ejhle, ono tomu tak „kupodivu“ nebylo.

Spisovatelský jazyk mi u knihy Nemesis nepřišel tak vypilovaný jako u Spasitele nebo Sněhuláka, které řadím o výrazný stupeň výš, vesměs mu ale nejde co vyčíst. Zajímavý je i vývoj Harryho osobního života, a snad právě proto bych doporučovala číst knihy popořadě. Každá kniha má sice svoji vlastní zápletku, ale – jak už to tak u sérií bývá – Nesbovy knihy mají výrazné pozadí složené z vhledu do detektivova osobního života, sledujeme rovněž jeho démony (alkoholové i pracovní) a osobně mi přijde škoda tuto kontinuitu porušit.

4 27.01.2014

Další z vynikajících románů Petera Tremayna odehrávající se v polovině 7. století v Irsku, v nichž je hlavní hrdinkou Fidelma, dálaigh soudního dvora v Mumanu, jednom z pěti Irských království té doby. Tento třetí román mě asi upoutal nejvíc, přestože hlavního „zloducha“, který byl nadřazen všem dílčím „zloduchům“, jsem odhadla podle klasického systému Agathy Christie zcela správně ;-).

Tento díl se odehrával v Laiginu, což je další ze 5 irských království. A myslím, že je to právě Laigin, který sám Tremayne rozhodl v očích diváka vhodit do nemilosti :). Zde v tomto království, v němž vládne mladý, asi dvacetiletý král, dochází k velkým změnám v zákonech. Místo (i na dnešní dobu!!!) velmi pokrokových zákonů, které tehdy v Irsku panovaly a které neuznávaly trest smrti, fyzické násilí, mučení a podobná zvěrstva, bylo zavedeno tzv. penitenciální právo, tedy zákony, které byly prosazovány v tehdejší době papežským Římem a které právě naopak trestem smrti, bičováním či mučením naprosto nešetřily. A právě do této neutěšené situace se dostane bratr Aedulf, Fidelmin dobrý přítel a je podle nových zákonů odsouzen k trestu smrti za znásilnění a zabití mladé novicky. Fidelma se s touto zprávou odmítá smířit a ihned odjíždí do Faerny, hlavního města Laginu, aby svého přítele zprostila viny. Věc ovšem není tak jednoduchá a jak Fidelma, tak Aedulf se dostávají do velmi spletité a rozlehlé zločinecké sítě, které velmi záleží na tom, aby bratr Aedulf zemřel jakýmkoliv způsobem…

Řekla bych, že tento díl je sám o sobě o něco akčnější, než předešlé dva, snad právě proto, v jaké situaci je zde bratr Aedulf nachází. Příběh je ovšem vyprávěn opět nesmírně poutavě, což je vyloženě atribut Tremaynovy tvorby. V některých částech se jistá překombinovanost příběhu upřít nedá a tzv. záchrana v hodině dvanácté se jeví drobátko naivně, ale to se dá v malé míře odpustit. Opět musím vyzdvihnout autorovu schopnost popisovat dobu v zemi, o níž vím jenom to, co mi autor sám prozradí, o to víc mě tyto knihy zajímají. Podotkla bych i to, že jsou od začátku do konce prošpikovány latinskými moudry od největších myslitelů doby tehdejší i minulé (která jsou samozřejmě čtenáři přeložena do češtiny) a byť se nejedná o žádné filozofické složitosti, neškodilo by ani dnešním lidem nad těmito věcmi zapřemýšlet a zamyslet se…

3 27.01.2014

Druhý (či snad třetí???) z příběhů Fidelmy z Kildare, keltské dálaigh soudního dvora; řečeno našimi slovy, právničky či snad i vyšetřovatelky, která působila v Irsku v polovině 7. století. Peter Tremayne je od první knihy mým velkým spisovatelským favoritem. Knihy, jejichž detektivní linie je vyloženě Christiovského ražení, jsou nejen čtivé díky zápletkám, ale především i poučné z hlediska historického. Pochybuju, že většina z nás má povědomí o tom, jaké poměry panovaly v Irsku v 7. století, proto Tremaynovy knihy považuji nejen za velmi efektní detektivky, ale především za nesmírně poučné čtivo, co se dané historické problematiky týče.

V tomto příběhu je Fidelma povolána svým bratrem Colgúem (jenž se má brzy stát panovníkem Mumanu, jednoho z pěti irských provinčních království) do monumentálního klášterního společenství Ross Ailithir, jehož tamní opat (Fidelmin bratranec) nese podle irských tehdejších zákonů odpovědnost ze smrti velkého učence, ctihodného Dacána, který dva měsíce studijně pobýval v tomto společenství. Zde byl Dacán zavražděn a nebude-li nalezen pravý vrah, odpovědnost za jeho smrt nese právě opat kláštera, ve kterém byl čin spáchán. Tím se rozpoutává poměrně složitá politická přenice, ve které hraje prim pohraniční území zvané Osraige, kvůli kterému se rozpoutalo vše, čeho jsme v knize svědky.
Tremayne je uznáván jako jeden z největších britských odborníků na keltskou kulturu a historii v Irsku a je to patrno z každé stránky jeho knih. Kniha je plná výrazů, s nimiž se běžný smrtelník nikdy nesetká, jsou ale samozřejmě vysvětleny tak, aby čtenář pochopil veškeré souvislosti. Musím uznat, že celá irokeltská společnost 7. století je pro mě vzdálená jako málo co z evropské historie, ve které se jinak celkem orientuji. A proto přiznávám, že tento fakt bude u mě vždycky ovlivňovat to, že Tremaynovy knihy budu hodnotit velmi vysokým číslem…

Samotný detektivní příběh, když bychom jej vytrhli z kontextu, byl výborný a velmi dobře promyšlený. Celá problematika byla ovšem poměrně složitá a velmi úzce souvisela s tehdejší politickou situací. Závěrečné Fidelmino defilé se odehrávalo před velkým brehonským soudem, který měl celou vzniklou situaci posoudit a musím uznat, že za takovéto odhalení by se nemusel stydět ani Poirot nebo slečna Marple. Velmi těžce se mi rovněž posuzuje, jestli kniha není v něčem překombinovaná (ono to nejde ani v rámci detektivního příběhu právě proto, že je tak úzce spjat s politickým děním), protože ruku na srdce, kdo z nás může tvrdit „to se tehdy takto naprosto nemohlo stát“? :) Jako celek ovšem funguje kniha samozřejmě skvěle a já neshledávám nic, co by jí šlo vytknout. Tremayne u mě tedy opět boduje na plné čáře.

3 27.01.2014

(SPOILER) Hypnotizéra jsem měla doma v knihovničce už celkem dlouho, ale teprve během dovolené jsem na něj našla časovou skulinku. Názory na něj se celkem výrazně liší, já ovšem patřím spíš k těm adoračním čtenářům. Lars Kepler, další ze severských autorů, který je nazýván novým Larssonem… opět s tím nesouhlasím, protože Larsson je pro mě pouze jeden jediný, přesto sama za sebe hodnotím Hypnotizéra velmi kladně a vysokým počtem bodů, byť od Larssona knihu dělí min. Grand Canyon. I tak to ale byla v mých očích skutečně velmi zdařilá a celkem komplikovaná krimi, která na začátku vypadala naprosto jinak, než do čeho se vyvinula na konci knihy.

Hlavním hrdinou románu je „hypnotizér“ špičkového formátu Erik Maria Bark, který je přivolán kriminalistou Joonem Linou do nemocnice, kam byl přivezen těžce poraněný, pořezaný a zmučený patnáctiletý chlapec, který jako jediný přežil vražedný útok na svoji rodinu. Erikovým úkolem je chlapce co nejdříve vyslechnout, právě pomocí hypnózy, aby mohla být nalezena a zachráněna jeho starší sestra Evelyn, po níž pachatel možná stále jde. Erik hypnózu nejprve odmítá, protože už před deseti lety slíbil, že hypnotizovat nikdy víc nebude, ale přesto je k tomuto kroku přesvědčen. Hypnóza zraněného chlapce ale hned na začátku ukáže, že s činem je všechno trochu jinak, než se kriminalisté prvně domnívali, zároveň ale tento akt spustí řetězec s tím souvisejících dramatických událostí. Když je posléze ze své postele uprostřed noci unesen Benjamín, jediný Erikův syn, začínají se postupně rozkrývat složité vztahy a staré křivdy související s Erikovým životem a výzkumem v oblasti hypnózy.

Sama za sebe musím říct, že mě příběh chytl od první stránky a než jsem stihla přemýšlet nad tím, jestli se někde na těch 530 stranách začínám nudit, už jsem dočítala závěrečnou kapitolu. Kniha má opravdu spád, je psána nenáročným a celkem chytlavým jazykem, ale navíc mě dost zaujalo veškeré líčení hypnózy jako terapeutické metody, jak dokáže působit na lidi a co vše dokáže rozkrýt. Postavy byly vyvedeny krásně ve 3D, tím spíše vyšinutost pachatelů. Vlastně musím přiznat, že tak odpudivě na mě pachatel nepůsobil už opravdu hodně dlouho. Samotný děj je mírně překombinovaný a logické skulinky by se našly, ale mě držel ve svých spárech celkem poctivě, takže to jako extra zápor nepociťuju. Ale to, co je nutno příběhu opravdu vytknout, je samotný závěr, který byl jak vytržený z bondovského akčního filmu ukončeného náznakem cukerínového happy endu (ale opravdu jen náznakem). Ten si autor (autoři) mohli opravdu odpustit, protože knihu přece jenom degraduje o stupeň níž...

4 27.01.2014

Už je to nějaký ten pátek, co jsem četla Zimní oběť od Monse Kallentofta, ale i tak můžu říct, že Letní smrt je přece jenom o ždibíček lepší. Zatím co v Zimní oběti byla třetí čtvrtina hluchým místem celé knihy, v tomto dílku mi přišlo vyšetřování daleko plynulejší a děj rovnoměrněji vylíčený, než v knize předešlé.

Je nejteplejší léto, jaké kdy Švédsko pamatuje, rtuť teploměru stoupá každý den i k pětatřiceti stupňům celsia. Z počátku se zdá, že pro kriminalisty Linköpingské policie je vyloženě okurková sezóna, zdání ovšem převládá jenom do momentu, než je v místní botanické zahradě objevena mladičká dívenka, zcela nahá, pořezaná a znásilněná (ale živá!), která si ale naprosto nepamatuje, jak se tam ocitla ani co se stalo. Ve stejnou chvíli je nahlášeno zmizení další mladé dívky ve stejném věku, jako byla dotyčná z botanické zahrady. Souvisí spolu tyto dva případy?? … samozřejmě, že ano. Tělo druhé dívky je posléze nalezeno, tentokrát ovšem již mrtvé a vše nasvědčuje tomu, že zde řádil stejný pachatel. Tato dívka ale není jedinou, která zmizí, smyčka se dokonce stahuje i kolem Tove, jediné dcery Malin Forsové, hlavní vyšetřovatelky a hrdinky celé knihy.

Přesto, že vypravěčské tempo knihy je poměrně vláčné a policie se zdánlivě skoro 400 stran plácá v louži nevědomí, je příběh skvěle zkonstruovaný. Tempo je sice pomalejší, ale o to víc celé vyšetřování působí důvěryhodně. Samotné vyvrcholení příběhu je (stejně jako v Zimní oběti) vynikající a rozhodně nepostrádá notnou dávku dramatičnosti. A jak už to tak většinou v knihách tohoto typu bývá, i zde jsou ve hře křivdy minulosti a dávné šrámy na těle i na duši, které vyústily do tak dramatických zločinů, jako jsou vraždy mladých náctiletých slečen.

Za zmínku určitě stojí i jazyk, který Kallentoft používá. Jeho vypravěčské pasáže či myšlenkové pochody hlavních postav jsou od začátku psány v jednoduchých až holých větách, někdy i zvoláních… je to netradiční styl psaní, na který jsem si já osobně musela chvíli zvykat, ale o to víc jsem posléze knihu oceňovala. A podobně jako v předešlé knize, i zde Kallentoft pokračuje v tradici, kdy se ke vznikající situaci vyjadřují i duše zemřelých dívek, které pozorují vyšetřování a snaží se po svém vypořádat s faktem, že jsou mrtvé. Velmi poutavé a zajímavé.

5 27.01.2014