Eidalon komentáře u knih

Mráz přichází z Hradu (2012) je volné pokračování knihy Mafie v Praze (vydáno 2011) a vychází v krátkém časovém sledu za touto knihou. Trochu se vkrádá myšlenka, že načasování uvedení knihy do období plné prezidentské kampaně, bylo prvoplánované, ale jak praví autor, vše je jen přetrvávající spekulace. Každopádně z této knihy bývalý prezidentský pár vychází s image velmi nelichotivou a to jak po stránce morální, tak politické a státnické; další reálná jména politiků napříč politickým spektrem nevyjímaje.

I v tomto pokračování se potkáváte s hrdiny knihy první s Markem, Dianou, Sašou Lounským, plukovníkem, důstojníkem Hruškou, policistou Radkem Staňkem. Co se oproti první knize změnilo je skutečnost, že zcela průhledné fiktivní jména hlavních politických činovníků vystupujících v Mafii v Praze ponechal autor nyní v jejich pravém znění a to zcela záměrně. To určitě svědčí o autorově osobní odvaze, zvláště s přihlédnutím k tématům v knize popisované.

Samotný příběh je však ještě prostoduší, s minimální zápletkou, než u Mafie v Praze a osobně se nemohu zbavit dojmu, že zde sloužil jen jako vata pro fakta, která zde Viewegh zcela nepokrytě rozkrývá a která se měly stát hlavním sdělením knihy. Román je plný politiků a jejich osobních vazeb, kmotrů a jejich vzájemném propojení se skutečnou mocí, intrik a nadnárodních odhalení. Vlastně se zde neustále rozkrývá kdo s kým, pro koho a za kolik a to v případech naprosto reálných a mnohdy již realizovaných. Zde není fiktivní snad jediná naznačená kauza.

A propojení oné fikce – konfrontace témat s realitou dne, kterou čteme v denním tisku, v internetových blozích, diskuzích či článcích a slyšíme ve zprávách všech televizí nebo rozhlasů je natolik zavádějící, že i poučený čtenář jen těžko rozlišuje literární fikci od reality. Vše je umocněno skutečností, že máme ony popisované aféry ještě plně v paměti, vše se odehrálo jen v krátké minulosti, kdy kniha vyšla.

Vazby známé a prokázané, vazby spekulativní - hraničící s jistotou a vazby neodhalené s indiciemi, které jasně ukazují k osobám, o kterých je lépe nemluvit nahlas. Toto téma v knize jednoznačně převažuje a je cítit, že si pan Viewegh s tímto dal značnou práci.

Není to ale překvapující, svůj odpor a jistou znechucenost proti klientelismu, korupci, protekcionismu a vůbec minulému i současnému českému establishmentu vyjadřoval veřejně či ve svých knihách - především Denících – mnohokrát. Místy pasáže z knihy "připomínají investigativní novinařinu" a knihy pana Kmenty co se třaskavosti týká, zde ale podobnost končí. A aby se vyhnul problémům, vše „ukrývá pod fikci literáta“, která ale nemůže přesvědčit nikoho, je jen „ochranou kopulí“ proti přímým útokům na Vieweghovu osobu a nutností doložit naznačená fakta. Zde ale chápu, kolikrát jsme v jasných kauzách od vrcholných představitelů moci slyšeli, víte-li, znáte-li - doložte a nic se dál neděje. Nevěříte? Zahloubejte se do problému fotovoltaika, to je snad ještě horší tunel, než privatizace.

Samotný příběh je natolik „přestřelený“, že tím je prvotní cíl - vše posunout do literátní roviny - vlastně sám sobě parodií. Děj knihy stačil Viewegh vtěsnat do tří dnů, z prezidenta Klause udělal prvního homosexuálního muže státu, z manželky konkubínu, setkáte se zde se jmény Roman Janoušek a jeho mediálně propíranou kauzou – přejel jsem Vietnamku, pochodem homosexuálů v Praze, či úsměvnou prezidentovu kleptomanii s perem, která zaplnila na čas všechny zpravodajské servery. V náznacích poznáváte denní praktiky předních medií, seznamujete se s regionálními kmotry, kteří si jdou pro svoji libru masa, vše vrcholí zneuctěním státních korunovačních klenotů a pronikání ruského vlivu na českou politickou scénu včetně okázalého otrávení Víta Bárty v závěru knihy.

Dočíst knihu mne stálo hodně sil (v té konkurenci jiných skvělých autorů) a za samotný příběh a román jako takový mohu dát jen jednu hvězdu. Co ale oceňuji, jsou právě ty informace, které, jak jsem již uvedl jsou dle mne hlavním, byť upozaděným sdělením knihy. Za to plné body, takže výsledek je průměr tzn. tři hvězdy.

Jste-li denním sledovatelem dění na politickohospodářské sféře, pak Vám přečtení knihy doporučuji, spousta střípků z mozaiky - proč ten či onen - Vám možná zapadne na správná místa. Chcete-li si přečíst poutavý příběh s vypracovanými zápletkami, vychutnat krásu slova, nebrodit se tím politickým a korupčním prostředím, který na Vás mimo jiné denně chrlí média ze všech stran, pak raději sáhněte po jiné knize. Mráz přichází z Hradu Vám za to nestojí.

A závěrem - zdravotní problémy pana Viewegha koncem loňského roku, jen pár dnů po vydání této třaskavé knihy, berte jak událost čistě náhodnou. Ale kdo ví? To je ale již pouhá spekulace!

4 11.03.2013

Medailon Krále Slunce je vlastně pokračováním první části příběhu – knihy Jeden okamžik v čase. Hned v úvodu je Vám jasné, že text obou knih vznikal jako jeden příběh, který byl posléze rozdělen do dvou knih – dílů a to až po svém dopsání a nebo během něj. Nejedná se o žádné volné pokračování, příběh přímo navazuje, jako byste dočetli jen předchozí kapitolu. Rozdělení do dvou samostatných knih se sice z pohledu na rozsáhlost textu přímo nabízela, již méně je z pohledu čtenáře pochopitelné, proč druhá kniha vyšla až čtyři roky po té. Ale ono to nějaký důvod jistě mělo a pro čtenáře je důležitější, že druhá část knihy vůbec vyšla, protože by ta první vlastně neměla vůbec smysl. Vše podstatné se odehraje až v díle druhém.

Při přečtení první části (knihy) se nic z naznačených zápletek nedozvíte – ani jedna není ukončena, při čtení druhé části bez znalosti první toho moc z děje knih zprvu nepochopíte. Je jasné, že první a druhá část patří k sobě a je nutno je číst v chronologii již naznačené.

Když jsem tedy sahal po druhé knize (druhém díle), kladl jsem si tři otázky. Jak to všechno dopadne s hlavními hrdiny a jak se rozuzlí hlavní zápletka – zisk tajemného králova medailonu, jestli autorka bude vůči své hrdince stále imunní ve vztahu, že hrdinka je z budoucna a jestli se nakonec hlavní aktérka vrátí do své doby a nebo zůstane uvězněna v čase a jiném historickém období.

Všechny otázky ale nakonec byly zodpovězeny. Způsob vyprávění děje v první osobě – ústy hlavní hrdinky Luisy – hlavně v druhé knize, kde je spousta akce, příběh dost svazuje. Druhá část – to jsou dějové „vlny“, kdy se hrdinka zamýšlí na svým osudem, prožívá jednu akci za druhou, zpočátku po boku Filipa a posléze sama za sebe. Opět se střídají stavy bezmocnosti a závislosti, houževnatého vzdoru, období, kdy se Luisa vzpamatovává z předchozího děje, aby hned po té, co se trochu oklepe, na ni osud nahrnul další úskalí a stavy beznaděje. Přesto se hrdinka postupně zoceluje fyzicky i psychicky. V příběhu nechybí akce, tajemno, láska a bezpočet soubojů, opepřeno záhadnou postavou cikánky, Černým vévodou a černou magií.

Společně s hrdiny cestujete Francií z Paříže až do oblasti jihovýchodní Francie a francouzských Alp, mnoho stovek kilometrů, dnů a týdnů. Během putování hrdinové nejdříve čelí pronásledovatelům, pak se musí dostat z města, které je pod přísnou zdravotní karanténou, tráví spolu krásné dny v alpské přírodě, jsou vlákáni do léčky a znovu se Luisa ocitá na dně, přežívá ve františkánském klášteře, pak v pastevecké rodině a nakonec je vězněna tajemným Řádem hořícího kříže.

Mnohokrát stojí na pokraji smrti, její život je stále ohrožen. Příběh dozná mnoha zvratů, doslova z hořící hranice určené čarodějnicím je Luisa vyrvána, aby se její věznitel stal vzápětí jejím společníkem. Pak se znovu cesty hlavních aktérů potkávají, jsou chvíli sousledně a opět se rozdělují a doodhalují vše podstatné. Luisa skončí v Bastile, porodí Filipovi syna a o jeho existenci, jméně a dalším osudu se dozvídá mnohem, mnohem později.

Smyslem veškerého počínání Luisy a Filipa je zisk vzácného králova medailonu a pronásledování jeho nositele – cikánského vůdce Voka, aby se medailonu dostalo co jeho jest – tajemství spojené s Králem Slunce má být uchováno, čest rodiny de Grazac obnovena. První osoba vyprávění v podání příběhu neumožňuje autorce dělat střihy v ději a přiblížit čtenáři co se děje s Filipem, jeho matkou, bratránkem či pronásledovateli, ale vše se nakonec dozvíte.

Odpověď na své otázky jsem dostal, tajemství medailonu bylo v dějinách uchováno a čtenáři prozrazeno, Luisa Filipovi naznačí dějinnou linii a tím zachrání rod de Grazac před zničením za francouzské revoluce a sama zůstane v osidlech rodinného pouta jako potomek slavného rodu. Kruh se uzavřel a příběh končí, tak trochu šťastně – nešťastně. Filip zachoval věrnost své ženě, získal dědice a prostřednictvím sdíleného tajemství z budoucna zachránil rod, jehož součástí se Luisa – Lucie po právu stává.

Nakonec se autorka s cestou v čase vypořádala zdatně a udržela logiku až do posledních řádků. Obě dvě knihy lze hodnotit mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami, především pro svoji čtivost a určitou napínavost. Mnoho myšlenek a citací si sice z obou knih nepoznamenáte, ale své si najdou jak milovníci akce, tajuplna, historických faktů, ale hlavně romantické lásky a dobrodružného povídání včetně vykreslení krás Francie. A určitě ukápne i nějaká ta slza nad radostmi či strastmi hlavních aktérů a jisté nenaplněnosti společného pouta.

Milé, krásné a nenáročné počtení, ocení hlavně romantické duše.

4 02.03.2013

Po románu Heleny Babické, Jeden okamžik v čase, jsem sáhl na základě doporučení čtenářů a pak mne zlákala i myšlenka cestování v čase. Již jsem zde uváděl, že jsem velký fanoušek žánru sci-fi, i když v případě Heleny Babické se tento prvek (cesta v čase zpět) stal jen jakýmsi „kouzelným prstenem princezny Arabely“ pomocí něhož dosáhla toho, čeho potřebovala, aniž by moc respektovala pravidla žánru. Důvod toho všeho ale čtenář pochopí až při přečtení druhého dílu.

Téma cestování časem z budoucna do minula se objevuje u řady knížek a s námětem se setkávám dost často. Stejně tak s dobou, do které se cestuje. V případě Heleny Babické přenáší svou hrdinku do doby vlády Ludvíka XIV. tedy do poloviny 17. století a to přímo do srdce Francie – Paříže. Román je napsán poutavou formou vyprávění hlavní hrdinky v první osobě, což přináší prvek vlastního prožitku a autenticity, na druhé straně u čeho vypravěč = hlavní hrdina nebyl, nemůže být popsáno a to bývá někdy problém pro srozumitelnost dějů a možnosti dramatičtějších střihů nesoucí napětí.

Každopádně Helena Babická představuje svou hrdinku jako dívku_ženu, která v době dospívání a přítomném čase spíše inklinuje k samotářskému snění s důrazem na úsek dějin Francie za vlády Ludvíka XIV. Hrdinka studuje dějiny Francie, historické postavy dané doby, studuje starofrancouštinu a více než současnému životu se svými vrstevníky se oddává představám, jaké by to bylo, kdyby žila v době, kterou má tak ráda.

Na základě svého nadšení a studia se vydává do současné Paříže na stipendijní pobyt. A zde se hned po příjezdu ztrácí své skupině, je okradena o doklady a peníze a ve svém bloudění Paříží je nasměrována situací až k starobylému domu, kde se dostává do časové smyčky a „bránou času“ se „přenáší“ do své oblíbené doby – vlády Ludvíka XIV. a roku 1673.

Postupně se vyrovnává se zraněním, šokem časového přesunu i poznáním, že doba před 340 lety nebyla žádný med, zvláště když je člověk zraněn. První kroky v nové době ji usnadňuje markýz Filip de Grazac, na jehož nemovitostech se v novém čase ocitla. Luisa, jak se sama označuje hlavní hrdinka, zaujme svým vzhledem, chováním i vědomostmi, přesto si z mého pohledu počíná dost hloupě a naivně. Celých 330 stránek první knihy jsem čekal, kdy autorka využije možnosti znalosti historie a tím i budoucnosti a vloží své Luise do ruky „pomyslnou zbraň vědění“, kterou jí umožnila třímat jejím přesunem z budoucna, ale nedočkal jsem se. Luisa se zmítá v naprosté závislosti na Filipovi, jeho matce, bratránkovi či starém sluhovi.

Zde příběh Heleny Babické trochu kulhá a tápe, nicméně se děj pomalu rozbíhá, když je hlavní hrdinka = Luisa de Lahol, jak se sama tituluje, konfrontována s matkou Filipa, která patří k alchymistům a náboženským odpůrcům krále a celého křesťanského nastavení doby a která ji prozradí starou rodinou věštbu. Záhadná cizinka ze Země-nezemě má přijít odnikud a spasit rod Grazaců od ústrků, které jim přinesla minulost. A stará paní markýza právě v Luise vidí naplnění tohoto proroctví. Ujme se jí a děj se může naplno rozvinout. Luisa se jí svěřuje odkud pochází ( z budoucnosti) stejně tak i se svými sny a její zamilování se do hlavní mužské postavy - Filipa de Grazac není překvapením, ale spíše nutností dalšího děje. Staré rodinné znamení - znaménko - Luisu odhaluje, ale vysvětlení se dočkáte až v druhém díle.

Všechna úskalí cestování v čase a kauzality s tím spojené má pro tuto chvíli čtenář a hrdinka zdárně za sebou, Luisa je plně „aklimatizovaná“ a stává se součástí sledovaného historického údobí, stojí před ní úkoly, které jí autorka připravila. Filip de Grazac, jeho bratránek a celá řada historických postav se postupně objevují v jednoduchém příběhu s celkem prostou rodinnou zápletkou v boji o moc, majetek a postavení, vše pod mocnými „křídly“ církve a jejími inkvizičními metodami.

Celý román je rozdělen do dvou knih (Jeden okamžik v čase, Medailon krále Slunce) a ta první končí etapou, kdy se z maršála Francie a osobního přítele krále Slunce Ludvíka XIV. - Filipa de Grazac - stane z důvodů politických a náboženských intrik štvanec a nepřítel Francie zbavený titulu, funkcí a majetku. Filip de Grazac je sám, jen s Luisou na cestě za naplněním rodinné věštby a získáním záhadného medailonu, na kterém nejspíše závisí celá jeho další budoucnost a budoucnost rodu Grazaců. Bez postavení, vlivu bojují hlavní hrdinové s úskalími jednotlivých dnů, ale bok po boku ve dne či noci. Co víc romantického se může Luise přihodit, než být a prožívat další dny po boku svého charismatického ochránce Filipa. Ale hlavní část veškerého dění se odvíjí až v díle druhém, nečíst ho znamená zůstat stát ve třetině dění.

Kniha se asi bude líbit všem romantickým duším, které se rády ztotožní s Luisou – hlavní hrdinkou a budou společně snít nad naplněním lásky a společně se bát při dobrodružstvích hlavních aktérů, která příběh postupně naplňují. Moment překvapení plynoucí z časové smyčky a vše ostatní před skokem do minulost je alespoň v první části příběhu jen jakýmsi nadstavením samotného děje. Bez těchto propriet by se děj odvíjel stejně hladce, jen by byl ještě více z kategorie dílek červené knihovny kde láska a pravda vítězí. Přesto se mnohý čtenář jistě rád zasní a uteče od reality dneška do reality minulosti a pevně drží palce všem hlavním aktérům.

1 23.02.2013

Zabijáci jsou druhou knihou Adlera Olsena, kde nechává vyšetřovat „starý odložený případ“ zvláštním policejním oddělením Q a nabízí opět děsivý příběh, který má své kořeny hluboko v minulosti. Hlavním hrdinou je opět svérázný vyšetřovatel a vrchní komisař Carl Mørck, kterému pomáhají Asad a Rose, čímž je malý kolektiv oddělení Q kompletní.

Tématem knihy je mnohokrát ve filmu či literatuře propíraný námět, kdy hlavní viníci jsou vlivní, bohatí a mocní, kteří s pocitem beztrestnosti konají zlo pro své potěšení a pobavení. A proti nim stojí jen pravda a spravedlnost, která se však nemá o co moc opřít. . .

Carlovi se dostává na stůl případ vraždy dvou sourozenců spáchaný před dvaceti lety a stopy ho zavedou do prestižní internátní školy, kde tráví svůj čas tzv. „zlatá mládež“. Děti vlivných a bohatých rodičů jsou zde odkládány pod dohled řádu školy, to aby rodičům nepřekážely v rozletu. Mají sice veškeré zabezpečení, spoustu peněz, ale jinak citově velmi strádají, jejich charaktery jsou křiveny zcela vědomě a nekompromisně a mladí lidé tuto frustraci řeší po svém.

Carl postupně odhaluje skupinu pěti chlapců a jedné dívky, kteří vytvořili svéráznou komunitu, za kterou zůstává jen zkáza. Pod vlivem drog se tito studenti vyžívají v násilí, ponižování vyhlédnutých obětí a mnohdy i jejich smrti. Carl objevuje řadu případů, které mají podobné rysy a je jasné, že jsou dílem této komunity, jejichž aktivity přecházejí až do současnosti. Podobnost případů a osudy postižených jsou děsivé, důkazy však chybí. Z mladých mužů jsou dnes VIP celebrity, za kterými stojí obrovský vliv a moc, podporovaný velkým bohatstvím. Jakýkoli pokus o objasnění případů naráží na zeď nadřízených a mocných, kteří nemají zájem celou věc rozmazávat.

V románu již od prvních stránek znáte viníky, poznáváte oběti i obtížnost se kterou se Carl snaží dobrat pravdě a zbývá jen dořešit, zdali se to Carlovi podaří dříve, než bude z moci úřední umlčen.

Vše se výrazněji zamotá, když se členové komunity obrátí proti sobě. Důvodem jsou právě nedořešené vztahy z mládí a osobní pomsty, které mají své skryté opodstatnění.Zdá se, že Carl svůj boj s mocí prohraje, když se nakonec vše otočí a nabere nečekaný směr.

Kniha má gradaci a vše vrcholí společným setkáním všech aktérů na jedné z rezidencí jednoho z členů. V přímé konfrontaci za asistence zbraní se řada věcí vyjasní a kniha končí spravedlivou odplatou.

I když se jedná o chytře vymyšlený kriminální román, vcelku bych ho zařadil spíše k těm průměrným. Mé hodnocení jsou tři hvězdy, určitě ne více. To ale vše pod vlivem jiných knížek, které jsem v poslední době četl. Mám-li dodržet objektivitu a má-li srovnání sloužit pro rozhodnutí jiných, pak si za hodnocením stojím.

Pokud jste však doposud četli jiný druh literatury, určitě Vás kniha zaujme, ba co víc i možná nadchne. Olsen je dobrý pozorovatel a vypravěč, v knize se skrývá svérázný humor a je určitým odrazem současného života. Taktéž otázka, kdy moc a peníze dovedou zamést cokoli pod kobereček je tématicky určitě aktuální.

05.02.2013

Žena v kleci je Olsenovým prvním dílkem ze série o kodaňském policejním oddělení Q a zatím napsal vedle Ženy v kleci další tři knihy (Žena v kleci – první kniha série, Zabijáci – druhá kniha série, Vzkaz v láhvi – třetí kniha série a Složka č. 64 – bude čtvrtou knihou série).

Shodou okolností jsem zatím vydané tři knihy v češtině (Složka č. 64 se chystá na rok 2013) četl (Vzkaz v láhvi, Žena v kleci, Zabijáci) v krátkém sledu za sebou, jen to pořadí mělo být trochu jiné a tak mohu srovnávat styl a pointy všech případů.

V románu Žena v kleci za poněkud zvláštních okolností teprve vzniká speciální oddělení Q a má vedle hlavního vyšetřovatele a vrchního komisaře Carla Mørcka i Asada, Carlova nedoceněného kolegu. Prostořeká Rose (se kterou se na oddělení setkáte později) se k malému speciánímu týmu oddělení Q přidá až v knize Zabijáci.

Komisař z oddělení vražd Carl Mørck prožije velmi traumatickou událost. Při vyšetřování je na místě činu zabit jeho kolega, další nejbližší spolupracovník postřelen tak, že ochrne na celém těle a sám Carl vyvázne jen s lehčím zraněním. Vše si klade za vinu, je v depresi, neumí vyjít s kolegy, ztrácí sociální cit, stává se pro své kolegy a nadřízené nepohodlným. Zároveň je ale skvělý vyšetřovatel a tak, když vznikne politický tlak na vytvoření celostátního policejního oddělení, které by se věnovalo starým nevyřešeným a odloženým případům (oddělení Q), jeho nadřízení umě využijí situace a Carla povýší na vrchního komisaře oddělení Q. Uklidí Mørcka do sklepení policejní budovy, přidělí Asada, později Rose a nechají vlastnímu osudu v záplavě nevyřešených případů . .

Carl přeřazení chápe jako povýšení z nutnosti (vyhodit ho dost dobře nemůžeme, a tak ho povýšíme) a na funkci zpočátku rezignuje. Ale Asad se jeví jako dobrý katalyzátor. Neustále dobře naladěný, iniciativní, skrývající neobjevené možnosti a tak trochu stále zahalen tajemstvím o svém původu, rodině a příchodu do země (Syřan, který požádal v Dánsku o azyl) nakonec probudí v Carlovi zájem o jeho první případ oddělení Q – záhadné zmizení mladé, krásné a chytré političky Merete Lynggaarrdové, od jehož zmizení, vyšetřování a následmém pozastavení vyšetřování, když se dostane do „mrtvého bodu“ uplynulo v době, kdy Carl případ znovu otevírá pět let.

Rozbíhá se příběh, který svojí skladbou a zaměřením je velmi podobný knize Vzkaz v láhvi, ale jelikož Žena v kleci byla napsána jako první, tak ve Vzkazu v láhvi Olsen tak trochu „vykrádá sám sebe“. Je ale pravdou, že Žena v kleci nemá tak dobře propracovaný příběh a sofistikovaného pachatele, zde je vidět Olsenův „vývoj“.

Román začíná prologem, ze kterého se čtenář dozví, že někde je vězněna a to za dost krutých podmínek mladá žena, která nechápe kdo a proč ji vězní. Pak kniha pokračuje popisováním okolností vzniku oddělení Q a Carlovu zlost na postupy na něm uplatňované. Nic nepomáhá ani jeho platonické dvoření se Lis a posléze nové psycholožce Moně Ibsenové.

Postupně příběh nabírá gradaci (i zde je velmi silná podobnost s knihou Vzkaz v láhvi), kde se děj odehrává ve dvou rovinách a dvou časových úsecích. Tou první je osud mladé političky Merete a časové rozpětí od roku 2002 – 2007. Tou druhou je vyšetřování jejího případu Carlem, které se rozbíhá počátkem roku 2007.

Merete je násilně odtržena ze svého života, od svého postiženého bratra o kterého se stará, a vězněna za nelidských podmínek v přetlakové betonové komoře, ze které není úniku a kde je plně v moci svých věznitelů. Příběh se rozvíjí v jednotlivých vstupech, ve kterých Merete posléze začíná chápat, proč je vězněna a co to všechno znamená. V poslední fázi svého pětiletého věznění poznává své věznitele a dozvídá se termín své smrti. Celou dobu se snaží udržet si jasnou mysl a mít alespoň část vývoje svého věznění pod kontrolou – přetlaková komora neumožňuje uniknout ven, ale ani se dostat lehce a rychle dovnitř.

Carl v celkem jasném případu, který byl pozastaven, když se vyšetřovatelé v roce 2002 již nedostali nikam dále a všechny stopy skončily neúspěšným prověřením, postupně nachází trhlinky, později trhliny a nakonec se mu celý příběh poskládá v ucelený obraz.

A Olsen jako skvělý režisér obě dvě dějové linie postupně spojuje do stejného časového úseku – Merete zná termín své smrti, který se den po dni blíží a Carl se den po dni blíží k pachatelům, aniž by časové okolnosti Meretiny smrti věděl dopředu.

Stihne se dobrat k cíli dříve, než termín smrti Merete vyprší? To se dočtete a dozvíte až v závěru románu, který na svém konci opravdu graduje a nenechá vás v klidu knihu odložit. Zároveň se dozvíte mnoho o nenávisti a osudovosti, kdy zcela nevinná situace zapříčiní tragédii, která poznamená mnoho aktérů na celý život a dožene je až k činům, které jsou předmětem Carlova vyšetřování.

Myslím, že se jedná o dobrou detektivní zábavu, román je o něco „slabší“ než Vzkaz v láhvi, ale opravdu jen o něco, dal –li jsem Vzkazu v láhvi čtyři hvězdičky, pak Žena v kleci jsou 3,5 hvězdičky, ale sluší ji i ty čtyři, které nakonec dávám.

2 24.01.2013

Máslem dolů je tuším Šabachova čtrnáctá kniha, která datuje rok vydání 2012. Po všech těch Šabachových knihách, které daly vznik skvělých filmů (Šakalí léta, Pupendo, Pelíšky, U mě dobrý) jsem se na dílko celkem těšil a očekával opět sondu do života s odrazem skutečnosti a citlivými postřehy.

Co zůstalo, je onen ležérní poklid a určitá pasivita, která Šabachovy knihy provází, ale jinak mne tentokrát kniha moc nepřesvědčila i když jistá pohodovost, vtipnost a lehkost stále přetrvává, což je příjemné poznání.

Novela Vás zavádí na počátek nového tisíciletí a hlavními hrdiny jsou dva přesšedesátníci, kteří čím starší, tím více se stávají „kluky“. Zatímco mysl dětinští, jejich tělesné schránky již provází řada neduhů. Arnošt a Evžen tvoří nerozlučnou dvojici, která má mnoho společného a přitom i rozdílného.

Amerikanofil Evžen, rentiér a zručný kreslíř, který své nadání nikdy nepovýšil na umění svůj život ve vztazích se ženami promarnil až do staromládeneckého důchodu. Arnošt je rozvedený šedesátník, který již dvacet let žije sám jen se svými knihami. Jako knihovník se pohyboval celý svůj život mezi svazky, a v době, kdy se stal invalidním důchodcem a Evženovým podnájemníkem sní o otevření antikvariátu, jehož základem by se měla stát jeho vlastní, léty a pracně vybudovaná knihovna vzácných vydání a publikací.

Evžen je přímočařejší, zajištěný, bez rodiny a dětí, Arnoštovou největší vášní vedle knih je jeho vnuk Míša a dcera Julie. A pak povinnost postarat se o svého otce, kterou naplňuje s křesťanskou láskou, i když otec již přežívá jen tělesně. Duchem je dávno mimo realitu světa, opatrován v blíže neurčeném ústavu, kde dožívá své dny. Ani dcera Julie, divadelnice a herečka, nemá život jednoduchý. Manžel podnikatel nenechá žádnou sukni kolem sebe v klidu a Arnošt, který vše sleduje neví, jak se vůči dceři a rodině chovat, aby neublížil, ale zároveň neumí eskapádě milostných úletů svého zetě čelit.

Středobodem obou pánů je hospoda Ticho, kde s železnou pravidelností vedle konzumace piva konzumují i život a jeho nástrahy. V rozpravách a filozofování se odráží současná doba první dekády nového tisíciletí. Odrazy jsou to však velmi obecné a jen lehce náznakové a spíše než popis problémů doby se řeší problémy nastávajícího stáří.

Arnošt se dostává do hledáčků doktorů a jejich nemilosrdným rozborům jeho tělesné schránky, které naznačují, že více než cokoliv jiného budou další dny spojeny s rozborem krevních testů a markerů, které svou elevací naznačují nedobrou budoucnost.

Děj – neděj se neposouvá nikam až do poloviny knihy, kdy se stane Míšovi vážný úraz, při jeho šestých narozeninách. Chlapec při zkoušení dědečkova dárku – chůdách, se vážně popálí, když na sebe obrátí hrnec vařící vody a ve snaze napravit vzniklé škody se Arnošt i Evžen do celé věci vpraví způsobem sobě vlastním. Když se ukáže, že Míšově návratu k normálu pomůže jen transplantace kožního štepu jeho biologického otce, rozhodnou se konat.

Příběh se ale dostává na křižovatku, neboť Julie musí v konfrontačním rozhodnutí přiznat, že biologickým otcem není jeho otec současný, nýbrž renomovaný režisér, který o svém synovi ale vůbec netuší. Celá situace se nakonec vyřeší a ona dramatická příhoda přinese nečekaně šťastný závěr. Míšovi uzdravení, rodině osvobození z problematického manželství, neboť původní vztah se pod tíhou důkazů rozpadá. Míša a Julie ale obratem získávají nového tatínka a partnera, který je naopak svoji novou rolí zcela pohlcen.

A pánové Evžen a Arnošt jsou spokojeni, že vše dobře dopadlo a rozhoupou se k zásadnímu rozhodnutí; poprvé a jistě naposled vyrazit za oceán do Ameriky, země, která se Evženovi stala životním osudem.

Mám-li knihu hodnotit, musím zůstat u tří hvězdiček a to jen tak tak. Pokud by měla každá kniha čtenáře pobavit či poučit, dodat myšlenku k zaznamenání a nebo nadčasovost dění, či předložit témata k přemýšlení, pak Petr Šabach se všech kategorií dle mého soudu ve svém zatím poslední díle jen lehce dotkl. Novela není rozsáhlá, a tak ji dočtete poměrně snadno. Mluvit o četbě se zatajeným dechem a na jeden zátah tu ale určitě nelze.

3 23.01.2013

Kniha začíná prologem, který Vás ihned vtáhne do děje, ale záhy zjistíte, že popisovaná situace dvou bratrů vězněných a trýzněných po jejich únosu od rodičů krutým věznitelem je již dávnou minulostí. Minulostí, o které zůstalo jen zoufalé volání o pomoc v podobě vzkazu, který umístil jeden z bratrů do lahve a hodil z okna loděnice do moře. Volání o pomoc, které nebylo vyslyšeno, ale dalo podmět k vyšetřování a které nakonec splnilo svoji úlohu.

Láhev se vzkazem prožívá vlastní osud, nejdříve se toulá ve vodách Severního moře, aby zachycena v rybářské síti byla předána na policejní stanici v nejzazším koutě Skotska, kde shodou okolností zůstává „trčet“ několik let, než je vrácena osudem zpět do středu dění. Zvláštní láhev a vzkaz napsaný vlastní krví, to vše dánsky a první slovo je volání o pomoc.

Legrace, romantika a nebo krutá realita? Z prvotní nejistoty se stává jistota, neznámý pisatel volá o pomoc! A proto se po mnoha peripetiích a letech láhev se vzkazem dostává na stůl oddělení Q Carla Mørcka, oddělení zabývající se odloženými případy zvláštní důležitost ve státě Dánském.

Pokud je Vzkaz v láhvi první Vaší knihou Adlera Olsena, trochu tápete v postavě Carla Mørcka, Asada a Rose a celého oddělení Q. To totiž vzniklo včetně vykreslení charakterů hlavních protagonistů v jiné Adlerově knize – Žena v kleci.

(Komisař Carl Mørck prožije velmi traumatickou událost na oddělení vražd. Při vyšetřování je na místě činu zabit jeho kolega, další nejbližší spolupracovník postřelen tak, že ochrne na celém těle a sám Carl vyvázne jen s lehčím zraněním. Vše si klade za vinu, je v depresi, neumí vyjít s kolegy, ztrácí sociální cit, stává se pro své kolegy a nadřízené nepohodlným. Zároveň je ale skvělý vyšetřovatel a tak, když vznikne polilický tlak na vytvoření celostátního policejního oddělení, které by se věnovalo starým nevyřešeným a odloženým případům (oddělení Q), jeho nadřízení umě využijí situace a Carla povýší na vrchního komisaře oddělení Q. Uklidí Mørcka do sklepení policejní bodovy, přidělí Asada, později Rose a nechají vlastnímu osudu v záplavě nevyřešených případů . . )

A právě na stůl tohoto oddělení (mezí tím již několik let řešícího zapeklité případy) se dostane láhev se svým vzkazem, který za léta ve vlhkém prostředí zanechal jen málo čitelných slov. Carl a jeho tým se ihned dají do práce a skládají skládanku neuvěřitelného příběhu. Postupně se dostávají k rozluštění celého vzkazu, zjišťují identitu pisatele a s hrůzou se dovídají celý příběh, starý přes 16 let. Okolnosti případu ukazují velikou rafinovanost únosce a Carl si uvědomí, že příběh bratrů a vzkazu v lahvi může mít celou řadu dalších pokračovatelů a to až do dnešních dnů.

Adler ve své knize však sousledně popisuje a sleduje děj knihy vedle „roviny z pohledu Carla“ i „pohled očima tajemného únosce“, jehož identitu se dozvíte až na závěr knihy. Z pohledu čtenáře se zcela bezcitný a chladnokrevný vrah postupně stává osobou, která si za svůj život taktéž prožila své. V úryvcích a glosách z jeho dětství a dospívání se v přesných dávkách dozvídáte motivy a pohnutky, které vedou k tomu, proč je z něj dnes člověk takový, jakým je. Chápete jeho pohnutky, jeho rozhodnutí, jeho cílevědomost a přesnou sofistikovanost chování.

Chápete, ale určitě nesouhlasíte. Přesto nám všem prostřednictvím této postavy Adler předává mnohem větší sdělení. Upozorňuje, jak zrůdně záludný může být náboženský fanatismus, pokud je přenášen na děti od jejich nejútlejšího dětství. Jak je snadné přesvědčit „čistou dětskou duši“ o správnosti konání a to jak vymýváním mozků, tak hrubou silou. Upozorňuje na bezpočet náboženských sekt vyznávající mnohdy nepochopitelné životní hodnoty, na ta drobná jednotlivá uskupení několika desítek lidí, kteří ve jménu Boha konají na Zemi zlo, jaké si snad ani neumíte představit. Drobnými sektami to začíná a končí Vírou s miliardou věřících, kterým kromě víry život mnoho nedává.

Těžko se pak divit, že v takovémto prostředí vyrostou lidé charakterově a citově naprosto pokřivení, v tom horším případě připraveni vykonat ve jménu Božího rozhodnutí sebezničující teroristický útok na bezvěrce a zabít jich co nejvíce; v tom „lepším případě“ se z prostředí osvobodit a zbytek života se mstít na všech, kteří tak konají, kteří věří a nutí k víře ty nejvíce bezbranné – své děti.

Obě dvě roviny, od sebe ze začátku knihy hodně vzdálené, se postupně dějově přibližují a vrcholí v závěr, který Vás nenechá vydechnout.

Kniha se rozbíhá pomalu, pokud se s oddělením Q setkáváte poprvé, ze začátku trochu tápete, nerozumíte, ale v druhé půli knihy se vše již rozběhne tak jak má a gradaci románu se nedá již nic vytknout.

Mám-li knihu hodnotit a spravedlivě dodržet srovnatelné hodnocení např. s mým posledním hodnocením – Spasitelem, pak bych Vzkazu v láhvi dal tři a půl hvězdičky, to však nejde a tak dávám čtyři, především za to něco navíc, než jen dobré počtení – za ono upozornění, jak je nebezpečné být lhostejný a přehlížet rostoucí náboženský fanatismus, který se k nám do Evropy tiše, ale zcela neúprosně v podobě balkánských komunit vkrádá.

Vzkaz v láhvi si své ocenění zaslouží, ale pokud ho čtete po Spasiteli od Jo Nesba jako já a máte bezprostřední srovnání, pak musíte konstatovat, že Spasitel je prostě lepší kniha.

8 13.01.2013

Přečetl jsem od Nesba svou čtvrtou knihu a pěkně to graduje. Spasitel je z nich asi nejlepší (Nemesis, Pentagram, Lovci hlav) ,i když všechny byly svým způsobem velmi kvalitní. Tato šestá kniha s hlavním komisařem Harrym Holeem časově navazuje na Pentagram a nakonec v závěru knihy i doodhalí něco ke knize předchozí – Pentagramu a aféře Toma Waalera, což ti, kteří Pentagram nečetli asi neocení.

Harry Hole opět bojuje na několika frontách – vyšetřuje komplikovaný zločin vraždy, který přeroste v řetězovou sérii několika dalších vražd, bojuje se svými abstinenčními alkoholickými příznaky, musí se vyrovnat s rozchodem s Ráchel a jejím synem (opět více v Pentagramu) a nakonec i s odchodem jeho ochránce a přímého nadřízeného Bjarneho Mollera – důvod jeho odchodu je dovysvětlen až v závěru knihy a má přímou vazbu na Pentagram a je taktéž překvapivě pikantní.

Jeho nový partner Halvorsen mu sedí, z Beáty Lonnové se stala ostřílená šéfka kriminalisticko-technického oddělení a nový šéf oddělení vražd a Harryho přímý nadřízený Gunnar Hagen má naopak minulost zahalenou kariérou u supertajné jednotky.

Kniha nás zavede do prostředí a hiearchie Armády spásy se svými přístupy, hodnostmi, oddanými lidmi a poměrně rozsáhlým majetkem. Způsob myšlení a vnitřního fungování této organizace je českému čtenáři vzdálena a tudíž v knize novum.

A pak běží celý děj. Zápletka je velmi propracovaná a dotažená až do skvělého vyvrcholení. Nesbo zná celý příběh předem a tudíž si se čtenářem může zahrávat, takže kdykoliv máte již pocit, že indicie a náznaky jasně ukazují na toho či onoho, dostane děj nový zvrat a náboj. A nakonec se rozuzlí způsobem zcela nečekaným, kdy se z oběti vyklube kat sebe sama a vy fandíte hlavní záporné postavě – seriovému vrahovi, aby vše dopadlo, jak má. Máte pocit, že to není možné? Přečtěte knihu a dáte mne zapravdu!

Zápletka je ale tak propracovaná, že její geniálnost až vadí – říkáte si, to by se v reálu takto prostě nemohlo stát. Seriový vrah má své mimikry a mnohdy reakce, které jsou spíše doménou kladných hrdinů. A naopak hlavní padouch je odhalen v osobě, u které byste to čekali nejméně.

Příběh má ale logiku, šťávu a postupně graduje a vy musíte číst dál a dál. Zapomeňte na to, že je děj předvídatelný a pokud se Vám to zdá, pak je to Nesbo, který vám předkládá tyto slepé uličky a to zcela záměrně, což ale zpětně právě bere realitu věci, pokud se nad celým příběhem zpětně zamyslíte. Cítíte v tom totiž právě onu účelovost, která by se v reálu asi nekonala.

Každopádně je to ale skvělá detektivka z dnešní reality, propracovaná a zcela vás pohltí. Nezbývá, než dát hodnocení nejvyšší.

4 18.12.2012

Máte-li rádi skok přímo do děje, je úvod knihy "Znamení" krásným obrazem, jak to učinit s velmi řemeslnou zručností. Pan Khoury zde demonstruje sílu s jakou autor čtenáře pohltí. Samozřejmě musíte být určitě vyznavačem podobných příběhů a záhad a mít i trochu zkušenosti s těmito tématy = záhadami, které vyvolávají více otázek, než dávají odpovědí a které reálně dneska známe z medií a nejrůznějších seriózních či méně seriózních diskuzí.

Ale právě jejich současná existence a aktuálnost dávají knize velmi reálný rozměr. Šikovný autor vše uchopí, rozvine, přidá vizi s předpokladem, trochu okoření novými technologiemi a máme zde počtení, při kterém mrazí.

Děj se rozbíhá raketovým tempem - po předchozích dvou kratičkých předobrazech, které svůj význam získají až posléze a vyvolají ve vás zvědavost se pak stanete na prvních stránkách románu účastníky „Znamení“, doprovázející odlomení obrovského ledovce z ledovcového šelfu Antarktidy. A jelikož odlomení ledovce je událostí v době hrozby tání ledovců nadmíru aktuální, je na místě štáb s reportérkou světového věhlasu a její přímý přenos ukáže i „Znamení“, které se při odlomení ledovce objeví na obloze a stane se zprávou číslo jedna doslova na celém světě.

O co jde? Spekulují všichni, není-li to filmový trik, pak technologie, která „Znamení“ vyobrazila není ve vědeckém světě známa. Je jasné, že záhada rozběhne spoustu spekulací a lidi rozděluje na několik skupin. A začíná převládat ta, která v tom vidí Boží znamení, i když netuší, co to znamená. Ale toto Boží znamení si snaží „přivlastnit“ všichni věřící, ať je jejich Bohem kdokoliv. Vyznavači všech náboženství si vysvětlují vše po svém, mezi stoupenci jednotlivé víry vzniká napětí a veliký tlak, vzájemná nenávist, zdá se, že ve jménu víry ke svému Bohu dojde k nejhoršímu.

Najednou se rozběhne strhující příběh ve třech rovinách – ty další dvě rozvíjejí ony předobrazy na úvod. Předobraz první - záhadné úmrtí Dannyho Sherwooda, jednoho z geniálních mozků týmu, který v odlehlé části Namibie vyvíjí dva roky před zobrazením „Znamení“ „něco“, co je stojí život či věznění a pátrání jeho bratra Matta po této záhadě, když dostane impulz od Dannyho nejlepšího kamaráda, jenž je záhadně zabit.

Předobraz druhý – osamělé poutní místo v Egyptě Vádí Natrum, kde světoznámý humanista, zakladatel obrovské organizace známý pod jménem otec Jeromo rok žije jako poslední poustevník a již sedm měsíců dostává zprávy „do hlavy“, které si nedovede vysvětlit. Jen píše slova a kreslí obrazce. A jaká náhoda, obrazce vyobrazené v místě, kde není televize ani jiný kontakt s venkovním světem a kde otec Jeromo žije jsou totožná se „Znamením“, které se objevilo na obloze v Antarktidě. Ale otec Jeromo je namaloval o sedm měsíců dříve. . . Je on tím vyvoleným, který má sjednotit všechny věřící světa?

A jak to má být, autor skáče z příběhu do příběhu – z roviny jedné do druhé a třetí, aby se tyto ve vhodný okamžiky všechny propojily. Se svým tématem pan Khoury pracuje vskutku mistrně. Rozvíjí je, převrací, natahuje a překrucuje, aby vše nakonec vyústilo ve zcela neočekávaný konec.

"Znamení", jak lze cítit již od začátku knihy není ale nakonec ani Boží moc ani dílo mimozemské civilizace, ale opět a opět jen dílo člověka. Skupina kolem velkého vyznavače environmentalismu, člověka vzdělaného, geniálního s obrovským zázemím peněz se rozhodla pomocí převratné technologie dát lidstvu signál, který nebude moci ignorovat. Jak už to ale bývá, je tento člověk zrazen „svými“ lidmi a společníky, kteří s novou technologií mají své plány a sledují své cíle a jeho využili jen jako součást své hry.

Děj se překotně odvíjí v rovině Matta, který pátrá a neustále se blíží pravdě a odhalení a v rovině skupiny kolem reportérky Gracie, otce Jeroma a mnichů v klášteře DEIR AL-ANBA BIŠOJ ve Vádí Natrum, kteří jsou až nebezpečně blízko pod kontrolou těch, kteří vše řídí, a jsou manipulováni dle jejich cílů. A na pozadí všeho do hry vstupuje náboženství a fanatismus věřících. Vše je najednou jinak a vymyká se kontrole.

Přepínání děje mezi jednotlivými rovinami příběhu se zkracuje, blíží se rozuzlení všeho, knihu nemůžete ani na chvíli odložit. A jak to všechno dopadne? Stačí si knihu jen přečíst a dozvíte se to!

Za sebe dávám plný stav pěti hvězdiček. Vedle mistrně napsaného příběhu ve kterém pan Khoury umě používá všech fíglů žánru a drží Vás neustále v napětí je zde i nosná myšlenka celého příběhu. Sebelepší technologie vyvíjená s nejčistšími úmysly se dá zneužít ve prospěch moci a zisku. Ale tím to nekončí. Autor hlavně poukazuje na neustále posilující globalizaci světa, kde moc politiků, vlád a armád ruku v ruce s náboženským fanatismem vytváří velmi nebezpečnou kombinaci. A neopomíjí ani myšlenku, jak se ke své Zemi chováme bez ohledů na následky let budoucích. Na naší Zemi žije stále velká většina těch, kterým v životě zůstala jen ta víra. A právě ta by měla lidi spojovat bez ohledu „správného Boha“ a ne je rozdělovat. Ale vládnout lidem ve jménu víry je tak lákavé . . .

Jak se Khoury vypořádá s náboženskou rozvášněností vyvolanou „Znamením“, to je závěr, který se dozvíte až na posledních stránkách celého románu a je zcela překvapivý a neočekávaný.

12.12.2012

(SPOILER) S knihami Michaela Connellyho jsem se poprvé setkal zhruba před 17 lety a od té doby jsem přečetl všechny jeho dílka vydaná v češtině či slovenštině. Všem jeho knihám je vlastní prostředí losangeleského zločinu, dobrý příběh, čtivost, mnohačetné zápletky a několikeré zvraty v rámci popisovaného příběhu. Jeho knihy nejsou předvídatelné a proto pro milovníky detektivního žánru tolik zajímavé.

Michael je duchovním otcem oblíbeného hrdiny, policisty Harryho Bosche a knih s tímto samorostlým detektivem, který jde vždy cílevědomě a neúplatně za vyšetřením případu, napsal nejvíce. Vedle této postavy však později vytvořil i postavu advokáta Mickeyho Hallera, který stejně tak jak Bosch není stoupencem rutinních postupů a standardních metod při dosažení svého cíle.

Zatím co knihy s Harrym Boschem jsou detektivní příběhy přibližující především práci losangeleské policie, pátrání a dopadení zločinců a předání je americké justici k potrestání se všemi kličkami amerického práva, zajišťováním důkazů a prokazováním viny, je Mickey Haller velmi schopný právník, který ale jako advokát trestního práva stojí na straně „zatčených a obviněných“ a hledáním chybiček a kliček ve vyšetřování se snaží tyto své klienty osvobodit bez rozdílu jejich účasti viny. Tím si vysloužil nevraživost a ne-popularitu jak u samotných policistů, tak i u kolegů právníků – státních zástupců, kteří naopak stojí vždy na straně obžaloby.

Kniha Pátý svědek patří do řady s Mickeym Hallerem, je proto třeba počítat, že se dostanete do mašinerie amerického práva a převážná část děje se odehraje v soudní síni. Přesto je příběh a jeho vyvrcholení opět brilantní.

Román Vás seznamuje s nejdemokratičtějším soudním systémem, který je ale náchylný k chybám a omylům. Seznamujete se s postupy, které jsou na začátku obvinění té či oné postavy z trestního činu, její zkrácený proces, balancování a snaha o dohodu mezi oběma stranami ještě než se vlastně případ dostane před soud. A pokud k tomu přijde, rozjede se mašinerie – žaloba – obhajoba pod vedením nestranného, ale voleného soudce a především před porotou 12 ti náhodně vybraných lidí jako poroty, která nakonec o vině či nevinně obžalovaného rozhoduje.

Zde se plně odhaluje nedostatek tohoto soudního systému. Rozjíždí se strategický boj týmů lidí – obžaloba – obhajoba podle předem daných pravidel, kde již nejde ani tak o vinu obžalovaného, jako spíše o intelektuální a morální boj mezi těmito týmy a využitím slabých a silných stránek rozhodujícího soudce, který na proces dohlíží.

A vítězí ta strana, která je šikovnější, zkušenější, emociálnější a dovede přesvědčit porotu o své pravdě, kdy si i při jejím výběru velmi pečlivě vybírá z kandidátů, kteří ji spíše vyhovují. Proto i dnes sedí v amerických věznicích stále spousta nevinných, především z doby, kdy nebyly při jejich procesech k dispozici dokonalé důkazní techniky, jako analýza DNA a jiné forenzní postupy.

Kniha Pátý svědek, stejně tak jako řada jiných knih např. Johna Grishama a dalších, plně odhaluje mašinerii amerického práva a justice a ukazuje, že máte-li šikovného advokáta, může být i jasný zločin a obviněný zproštěn obžaloby, přestože se to mnohdy vymyká logice a zdravému rozumu. Takto osvobozený obviněný navíc dle americké ústavy nemůže za stejný zločin být obžalován po druhé i kdyby se ke své vině obratem doznal. Ale taková byla a je dnešní Amerika a její soudní systém.

A právě tento strategický boj se vede na stránkách jedné z posledních knih Michaela Connellyho Pátý svědek, mezi velmi zkušenou a dobrou státní žalobkyní Adreou Freemanovou a Mickey Hallerem. Jdou si po krku nevybíravě a uplatňují přitom všechny fígle své profese i nepřímým využitím osoby rozhodčího soudce. Příběh se ve vlnách překlápí tu na stranu obhajoby, tu na stranu obžaloby a až do posledních stránek netušíte, jak celý proces dopadne.

A přestože má obžaloba nezvratné důkazy, podaří se Hallerovi husarský kousek. Svalit vinu na třetí stranu, kterou do procesu umně naimplementuje a pak ji donutí sáhnout k tzv. pátému dodatku ústavy, kdy se tato strana „schová pod pětku“ a odmítá vypovídat proti vlastní osobě, což se chápáním práva v americké justici rozumí nepřímé přiznání viny.

Jeho klientka dostává osvobozující rozsudek, aby ihned v následném oslavném večírku svým obhájcům naznačila, jak s nimi celou dobu manipulovala a vlastně jim prozradí, jak celý trestní čin provedla. To by ale nesměla takto „ponížit“ Hallera, který si obratem najde cestičku, jak spravedlnosti nakonec dát zapravdu.

A zdá se, že i postava Mickeyho Hallera nachází svoji správnou cestu, když se v závěru zatím této poslední knihy s Hallerem, její hlavní hrdina odhodlá opustit "stranu obhájce" a naopak dát své znalosti a zkušenosti na "stranu práva" – tzn. státního zástupce. Snad si tak definitivně vyřeší své morální dilema, získá respekt a uznání svých kolegů, svého nevlastního bratra Harryho Bosche a nakonec i své ženy – státní zástupkyně s dcerou.

Knize dávám 4 hvězdy a doporučuji všem, kteří máte rádi dobrý příběh a přitom Vás nenudí se hrabat mezi soudními rozhodnutími. I já spíše preferuji akci v terénu, kterou u Connellyho představuje Harry Bosch, ale ty 4 hvězdy jsou opravdu silné.

3 06.12.2012

Přečetl jsem snad všechny knihy Kena McClureho, tohoto skotského lékaře a vědce. Vždy se jednalo o velmi zajímavé příběhy související s lékařstvím, nemocnicemi a vědou kolem nich. Všechny knihy jsou velmi dobře napsané, čtivé a napínavé, mohu všem milovníkům podobného žánru tohoto autora jen doporučit.

A ke knize Krize, která je stará 20 let, ale stále aktuální.

Zajímavý příběh, který se odehrává v odlehlé části Skotska. Běžná nemoc ovcí - svědivka - zdá se překročila druhovou bariéru a zapříčinila tak smrt několika lidí. Závažná věc, kterou se ale nechce žádná vláda či země chlubit, neboť by se ihned dostala do mezinárodní izolace z pohledu vývozu zboží či hospodářských produktů.

Vyšetřováním je pověřen patolog - konzultant z londýnské nemocnice Ian Bannerman, který se postupně dostává problému na kloub. Jeho kroky jsou však sledovány a během vyšetřování se snaží někdo Bannermana od vyšetřování odradit i za cenu jeho fyzické likvidace.

Jak se ukáže na konci knihy, je vše ještě mnohem složitější. Ve hře je mnohem více, bezpečnost státu, jeho diskreditace, v knize ještě doznívají dozvuku studené války.

Kniha má za sebou dvacet let, ale stále má co říci.

3 26.11.2012

Kniha určitě čtivá, autor opřede příběh záhadou, která je dále podložena tajemnou bytostí Mbwuna. Z mýtické bytosti se vyklube reálná hrozba, která surově a bez výběru zabíjí lidské bytosti, nakonec s poměrně zajímavým vyústěním celé záhady v logický závěr.

Jedná se o tajemný příběh o neobjevených oblastech amazonského pralesa a tajemného kmene Kothogů a jejich Mbwunem, bytostí mezi ještěrem a člověkem, který ke své obživě potřebuje rostlinu infikovanou virem a produkující enzymy z živočišné říše. Kothové pomocí rostliny změní člena svého kmene na tvora = Mbwuna, který má sílu grizzliho, rychlost chrta a lidskou inteligenci, nadprůměrně vyvinutý čich a sluch, méně již zrak. Tento predátor je využíván kmenem Kothogů pro jejich ochranu před jinými kmeny a ostatními predátory z živočišné říše. Svého Mbwuna drží Kothové pod svojí mocí pomocí speciální rostliny, kterou pro něj pěstují po staletí. Vše funguje, než se vše poruší a lokalita je "zabrána a zničena člověkem pro své zdroje zlata a platiny".

Rozvoj a zabírání pralesů vede tedy k likvidaci této amazonské lokality - Mbwun přestane mít svůj základní zdroj potravy a náhražku nachází v lidském mozku a jeho části hypothalamu . . . tato myšlenka se vine knihou a začíná expedicí, která se nevrátí a je prokleta, bedny se vzorky se pak dostávají s expedičním materiálem do Newyorského muzea a zde se vlastně rozbíhá celý příběh, končící tragédií při vernisáži, a koncem, kde není pro bestii místa . . .

Nová droga třpyt a poznání, že poslední bestií = Mbwunem - byl člen muzea . . . to je jen třešnička na dortu, kterou Vás autor oblaží, aby dal svému příběhu logický rámec. Časově je kniha umístěna na počátek devadesátých let a tak zde nečekejte ani mobilní telefony ani rozvinuté počítače. Myšlenka genetického inženýrství pomocí zmutované rostliny, která je dána do rukou primitivního kmene, Vás vede k zamyšlení, co všechno ještě neprobádané oblasti naší Země skrývají.

Kniha napínavá, se zajímavou myšlenkou, dobře napsaná s poměrně logickým vyústěním. Vše prošpikováno záhadami, které skrývá prales po tisíciletí . . .

Pokud se pustíte do čtení, bude Vás to bavit, hororem bych ale celou knihu nenazýval, spíše bojem o přežítí na úkor největšího predátora v živočišné říši . . . samotného člověka

2 25.11.2012

Na knihu jde jen chvála a nadšení, byl jsem tedy hodně zvědavý, co celkem velmi mladá autorka předestře za vize a nevšední a novátorské myšlenky žánru sci-fi. Jako fanoušek tohoto žánru, který za svůj dlouhý život přečetl snad vše, co v žánru vyšlo nejlepšího, jsem byl opravdu hodně zvědavý.

Z pohledu zkušeného sci-fisty má kniha spoustu nedostatků a to jak logických, tak morálních, ale jak z děje knihy vyplývá, o ty zde až tak nejde. Nakonec samotný děj knihy je vlastně teanegrovský příběh o pocitech, vztazích, vůli, kamarádství, zradě a lásce hlavní hrdinky Beatrice - Tris a Čtyřky alias Tobiase ve frakci Neohrožených a dalších pár nováčků. Potkáváte zde jen mladé lidi - hodnota lidského života je zde degradována na výrazy - prošel či neprošel zkouškou, jeden mrtvý sem druhý tam, co na tom - no to mne u společnosti, která se měla poučit z chyb svých předků, moc nesedí.

O tom, že se v knize popisuje společnost po post-apokalyptickém sebezničení lidstva jsem se dočetl jen v recenzích na knihu, stejně tak i to, že se děj odehrává v Chicagu někdy v budoucnu. Z děje samotné knihy to nijak nevyplývá. Nedozvíte se kdy a kde se děj odehrává, snad jen, že ve městě, které je zpola neobydleno, obehnáno drátem, za nímž jsou ale farmy produkující pro společnost žijící uvnitř potraviny.

O městě, v němž jezdí vlaky sem a tam bez logického cíle, snad aby převážely Neohrožené na jejich misích, bez vysvětlení, jak je získávána energie, potraviny, proč došlo k tomuto stavu, jak jsou získávány výrobky denní potřeby a jak vše vlastně funguje. Na jednu stranu město chátrá a na druhou stranu lidé v něm žijící ovládají a mají k dispozici rozsáhlé moderní technologie. Žijí uvnitř drátů, ale farmy mají mimo území města. Proč tedy žijí uvnitř se nedozvíte. Před čím město a svou komunitu chrání taktéž. Není ani naznačena velikost celkové komunity - snad jen, že se jedná o velké město, za to filosofie rozdělení společnosti je navržena téměř nadpozemsky.

Autorka zde předestírá nový typ lepší společnosti po předchozím sebezničení (a to je asi jediná myšlenka celé knihy související s žánrem sci-fi), která staví na analýze chyb, které vedly tu předchozí k "vlastní likvidaci". A návrh je to vcelku logický a velkorysý. Rozdělení společností do Pěti Frakcí je určitě novátorské. Smyslem daných Frakcí je vymýtit ty lidské vlastnosti, které byly považovány z pohledu zvolené Frakce za příčinu celosvětového sváru. Jednotlivé Frakce jsou přesně popsány, včetně úlohy, kterou členové jednotlivé Frakce ve společnosti hrají, i když jen velmi obecně.

Každá frakce dodává do společného soužití jiný typ lidí, kteří se pak začleňují do celého společenství - Odevzdanost dala správu města - bezúhonné osobnosti bez závisti a touze po moci, Upřímnost zákonodárce, Sečtělost vědce a učitele, Mírumilovnost poradce a opatrovatele, Neohroženost ochrana města a pořádku. Každá frakce má své obyvatele žijící dle zásad a filosofie frakce, své rodiny, které plodí a vychovávají děti, aby se tyto dosažením 16 roku rozhodly, ve které frakci chtějí strávit svůj další život. V rozhodnutí jim má napomoci talentová zkouška, která v podobě hypnotické vize odhaluje skutečné vlastnosti jedince. A Divergence neboli odchýlení - rozbíhavost - jedince od jeho jednoznačného zařazení do té či oné frakce je nebezpečné a takoví jedinci jsou nekompromisně likvidováni. Proč, to se v knize na závěr dozvíte.

A jak děj ukáže, lidská společnost je nepoučitelná. Touha po moci vůdců dvou frakcí vede k rozpolcení a zneužití technologie a členů frakce Neohrožených k získání a ovládnutí celého společenství. Jak praví zásady dobrého příběhu - odvaha hlavní hrdinky Tris vede k odvrácení tohoto skutku a zmaření záměru. Zároveň se hroutí dvě z pěti frakcí a z hrdinů se stávají nezařazení alias odpadlíci, kteří musí přežít na vlastní pěst.

Ale to již příběh končí. Dva hlavní představitelé zůstávají spolu, ale jejich další osud je zcela otevřen a nejistý. Jako zachránci celého společenství pro mne nelogický závěr. Za to ideální příležitost na pokračování příběhu.

Pro mne má kniha dvě roviny - samotný příběh, který by se asi taky klidně mohl odehrát na nějakém výcvikovém vojenském táboře současnosti, kde ctižádostivá Tris překonává překážky a sebe samu a zamiluje se do svého instruktora, aby společně pokořili šikanu, zneužívání druhých ve svůj prospěch a touhu po moci, a myšlenku nového členění společnosti po jejím předchozím selhání a návrhu jejího fungování - příběh se mne líbí, návrh nové společnosti taktéž, vše ostatní kolem a především logičnost je ale dost krkolomné a nepravděpodobné.

Dávám tak, tak 3 hvězdy z pěti a to především za umění vtáhnout do děje, to se autorce nedá popřít. Myslím, že se kniha určitě bude líbit především mladým a romantickým dívkám, ale do románů velikánů scifi např. C.Clarka - Vesmírná odysea (2001, 2010, 2061 či 3001) a nebo ságy Ráma to má hodně daleko a k pořádné sc-ifi taktéž. Prostě červená knihovna posazená do reálií budoucnosti a to ještě hodně nevěrohodné.

Taktéž bych knihu necharakterisoval jako dyspotickou vizi Chicaga, ale to je věc názoru.

9 25.11.2012

Přehlídka dnů vyplněná dovolenými, přátelskými obědy, množstvím vypitého vína, něco málo kocovin a manželských hrátek, čí hrátek sám se sebou (přiznává to jako chlap, ale je to nutné?, nejspíše má vyzkoušeno, že to působí), autorských čtení a tvůrčího psaní. A taky přehlídka přečtených či nedočtených knížek. Pár slov o přátelích, nepřátelích, politicích, svých dětech, manželce, která k biomanželce tvoří reálnou předlohu, nakladatelích a honorářích. Prostě přehlídka všedních dnů prodávaného spisovatele. A pravda, taky pár myšlenek, které stojí za zapsání si do deníčku mouder dne, ikdyž je otázkou, čí moudro to je. Ale moudro je nakonec moudrem, ať je jeho autor kdokoliv a má především omoudřit druhé.

Poučné, porovnám-li se svým denním režimem boje o práci, mzdu a přežití v dnešní době krize, do které nás zavlekla doba bez vlastního přičinění. Asi bych uměl napsat podobnou přehlídku svých denních prožitků. Koho by ale zajímalo, že jsem na dovolené nikde letos nebyl, do sauny a fitka nechodím, neb nemám čas a nakonec ani peníze nazbyt, zaměstnavatel mne ždímá až na dřeň, neb snižování nákladů je nutné a tak práci pro tři dělá jeden - já, zatím co na trhu práce ostatní marně hledají uplatnění.

Denní stress, vytloukání klínu klínem a denní řešení problémů, které měly být dávno vyřešeny, kdyby se neřešily problémy, které měly být vyřešeny ještě dříve. Přesčasy, práce o víkendu - samozřejmě v pracovní smlouvě ošetřeno - bez příplatků a desetihodinová pracovní doba je nepřímo nutností. Pracovní kolektiv záměrně rozeštváván proti sobě, kamerový monitoring zcela běžný. Nelíbí se ti, můžeš jít. Vše řídí nezdolné mládí, povrchnost a práce na 20 ti projektech zároveň s myšlenkou - hlavně tam něco odevzdej, ať se dodrží termín, že je to blbost, vím, oni to vrátí a my to pak doděláme = předěláme = odevzdáme další paskvil. Využít příležitosti - to je to hlavní - něco dotáhnout do konce - to je to poslední. To je dnešní generace mladých managerů devadesátých let.

Ale ke knize.
Jako sonda do života člověka "za vodou", který umě využil společenské poptávky - po otevřeném slovu, sexu a politice v době, kdy to v naší literatuře nebylo běžné, je to dost vypovídající. Těžko říci jestli závidět, litovat a nebo se jen usmát, jak rozdílné jsou naše životy = život na vyšší noze versus život na vesnici, kde Praha je daleko a nebe vysoko. Každopádně znám hodně lidí, které podobná kniha dost "nasere" !

A přijde mne, že pan Viewegh si řekl, proč nevydat svůj monitoring dne - vždyť jak sám praví, sám by si hrozně rád přečetl denní režim svého oblíbeného autora. A na druhou stranu, zase se něco vydá, prodá a na konto přibývají honoráře - vždyť pár let staré Volvo je třeba vyměnit za lepší model.

Kolik dát hvězdiček? Za sebe tři. Zase jsem se dozvěděl, jak hloupý jsem byl, když jsem neprivatizoval, netuneloval, nebral úvěry s cílem je nikdy nesplatit, nedělal politiku a nekupoval nemovitosti či pozemky za peníze jiných, ale jen chodil do práce a věřil, že bude líp.

Že to není o knize? Přátelé, je to ze života a ta kniha je taky ze života. Akorát ze života horních desetitisíc. Nicméně do nich se pan Viewegh dostal vlastním přičiněním a poctivým psaním, budiž mu to přičteno k dobru, na rozdíl od jiných, kteří jen brali.

Takže pokud se chcete dozvědět, jak se žije s kontem milionáře, čtete!

4 24.11.2012