elenai
komentáře u knih
Ohnivé znamení
Juraj Červenák
Klidně mě obviňujte ze zaujatosti, ale budu úporně trvat na svém, že je tato kniha boží, boží, boží! Pravda, tenhle díl pěkně ztloustnul. Některé pasáže by se pravděpodobně daly vypustit, ale jelikož je tato detektivka historická, tak právě scény, které by mohl leckdo považovat za vatu, utváří krásný dobový obrázek historické Bratislavy, pardon, Prešpurku. Z děje moc prozradit nelze, je opravdu pekelně zamotaný, občas už jsem nevěděla, kdo je kdo, ale nakonec vše krásně zapadlo do sebe. Jediné, co mi trochu kazilo požitek, byl na můj vkus až příliš prudérní Stein. A chemie mezi ním a Barbaričem, sakra, ta tam vůbec nebyla! Bohužel jsem nabyla dojmu, že je to jen zelený mozek, který moc tlačí na pilu. Ano, měl pár světlých chvil, ale bylo jich pomálu. Barbarič u mě naopak stoupl a Jaroš, no, k němu není co dodávat. Asi mám nějakou úchylku na kapku vyšinuté bledé mladíky se zálibou v mučících praktikách. A ano, velkou roli zde hrají také ženy, mladé, zralé, staré, známé i neznámé, půvabné i ty méně obdařené. Zkrátka, nenudila jsem se ani minutu, a kdybych si dnes neuvařila oběd s předstihem, tak by děti byly nejspíš o hladu. Tak jsem hltala poslední čtvrtinu knihy!
Česká služka aneb Byla jsem au-pair
Petra Braunová
Mám ráda knihy, jejichž prostřednictvím se dozvím něco o cizích zemích, jejích obyvatelích a zvycích. Když jsou k tomu všemu ještě vtipné, jedná se o výbornou oddechovku. Tady mi ale něco drhlo. Nedokázala jsem se sžít s hlavní představitelkou, byť se snažila své zážitky velmi pečlivě zprostředkovat, někdy tedy až příliš, a tak bylo povídání docela křečovité. Místy zase děj odbyla jednou dvěma větami. Mě by třeba zajímalo, jak se slaví Vánoce v Belgii. A chyběl ten humor, no. Ale název byl velmi trefný, opravdu dělala převážně tu služku.
Slovní sebeobrana a asertivita pro ženy
Nicole Staudinger
Já tento typ literatury zpravidla nečtu. Ale nějaká vyšší síla mi vnukla myšlenku a ten e-book jsem si za pár šušňů koupila s tím, že si ji možná jednou přečtu. Netušila jsem, že to jednou bude tak brzo. Přišla totiž nějaká krize víry sama v sebe a kupodivu je to mnohem lepší. Nikdy bych tomu nevěřila. Ta autoanalýza osobnosti mi prospěla. Kniha samozřejmě není samospasitelná, ale když už nic jiného, přečtěte si ji třeba jen kvůli humoru. Autorka dvakrát překonala rakovinu, takže má co sdělit. Moc ráda bych byla aspoň ze třetiny jako ona a některé asertivní techniky si určitě na někom vyzkouším a spravím si chuť. :-)
Podbrdské ženy
Jana Poncarová
Hodně smutné a místy až depresivní čtení. Tudíž mě příběh podbrdských žen pěkně dostal. Kniha na mě působila dost negativně, nebylo v ní příliš hezkých momentů, které bych si mohla zpětně vybavit. Zároveň jsem si pořád opakovala, jaké mám neskutečne štěstí, že žiju, s kým žiju, protože lépe by to už ani nešlo, a ta naše doba, byť občas stojí za zlámanou grešli, je v mnoha oblastech pokroková. Ale teď zpět k příběhu - jako kdyby v něm fungovala časová smyčka a hlavní protagonisté se z ní ne a ne vymanit. A jde to vůbec? To se dozvíte na konci. Bohužel, bylo to na mě příliš rozvleklé a někdy mě až obtěžovalo si o některých postavách číst. Některé se objevily, a pak najednou zmizely, a zase se objevily. Ale nebylo vysvětleno proč a nač. A pak najednou konec. Zničehonic autorka utnula příběhovou linku a napsala jakési završení. Takže jsem byla trochu zklamaná a moje očekávání nebyla přiliš naplněna.
Děti, které přežily Mengeleho
Eva Mozes Kor
Je to už nějaký čas, co jsem naposledy četla knihu s tematikou holocaustu. Člověk se tím utrpením přehltí, až ho jímá deprese, když si vzpomene, že může číst něco takového. Příběh Evy a jejího dvojčete Miriam názvem sliboval, že nám do slova a do písmene představí "doktora" Mengeleho. Bylo tomu tak a nebylo. Kniha funguje podobně jako Mengeleho děvče - popis života před válkou, během války a po válce, přičemž pobytu v Osvětimi je věnováno nejvíce kapitol. Zde ovšem čtenář vnímá hrůzy války a všechno zlo s ní spojené očima desetileté dívenky. A já žasnu, kolik síly a odhodlání měla na to, aby přežila. Ta touha po životě byla přímo hmatatelná a byť je konec hořkosladký, nemůžu jinak než smeknout před Evou za to, co v tak mladém věku dokázala.
Poslední výročí
Liane Moriarty
Kniha o vztazích, problémech a tajemstvích napříč generacemi. Docela jsem se na ni těšila. Slibovala úžasnou záhadu, tak jak to Moriarty umí. Byla však zatím nejslabší ze všech, které jsem od této autorky četla. Objevilo se zde na můj vkus přespříliš mnoho postav, na něž se děj soustředil, takže ve výsledku nedostaly tolik prostoru, kolik by si zasloužily. Příběh byl takový nemastný neslaný, působil na mě místy nekonzistentně a některé momenty byly těžko uvěřitelné. Ale stránky celkem odsýpaly, dobře se četly a některé postavy (Rose, Sophie) se mi docela zamlouvaly. Nakonec jsem tedy ráda, že jsem tajemství Ostrova počmáraných blahovičníků rozlouskla.
Veselá svině s račicí a depkou
Andrea Kábelová
Paní Kábelová je neskonale silná žena, plně si zasluhuje můj respekt a úctu, jak se vypořádala s tím hnusem jedním... Já to ani napsat nemůžu. Zkrátka, děkuji za tu možnost nahlédnout do života těžce nemocného člověka, který bojoval a vyhrál.
Ale teď ke knize. Honzové ze Zdi, jak jim paní Kábelová říká, to na můj vkus dost odflákli. Název šílený, obálka ještě šílenější, grafickou úpravu bych lépe zvládla i já. A obsah? Nezlobte se na mě, ale takhle to vypadá, že psát a vydat knížku už může opravdu kdekdo. Zde měl zasáhnout nějaký šikovný redaktor a vytáhnout z guláše myšlenek to, kvůli čemu po knize čtenářky sáhnou, tedy myšlenky a pocity člověka s rakovinou, kde hledal pomoc, útěchu či radu. Netvrdím, že to tam není, jen je to obalené v deseti vrstvách zbytečnosti.
Jádro Slunce
Johanna Sinisalo
S Johannou Sinisalo jsem se poprvé setkala ve sbírce Lesní lišky, kde mě rozsekala svou povídkou Transit. Chtěla jsem víc a dostala jsem se k Jádru slunce. Po přečtení anotace jsem čekala cosi jiného, ale tohle tedy rozhodně ne. Bylo to totiž brilantní. Dystopické Finsko zapůsobilo velmi věrohodně a byť je to moje oblíbená destinace, nedostali by mě tam ani heverem. Ke čtivosti hodně pomohla forma zpracování - objevují se dopisy, narace hlavních postav, úryvky z knih, hesla z encyklopedií... Jako by to bylo skutečné. Jakožto osobu něžného pohlaví (ha ha) mě samozřejmě velmi zaujalo postavení žen a jejich ponižujíci klasifikace na ubohé morloky a snad ještě ubožejší eloje. Utvrdila jsem se v tom, že moje životní cesta je správná. V neposlední řadě zde máme chilli, rostlinu známou po tisíce let, zde povýšenou na drogu, která má až magické účinky, což je velmi originální prvek v knize a má správnou říz.
Vraždy podle abecedy
Agatha Christie
Teď to není nic proti autorce, královně detektivek. Té patří jen můj obdiv. Koho zde budu hanit, je paní překladatelka. Kvůli ní jsem si knihu vůbec neužila. Jako bych četla překlad dítěte ze základky, které se učilo angličtinu po roce 89. Eva Kondrysová prostě zabila celý bravurní příběh. Což mě opravdu šíleně mrzí, protože já Poirota zbožňuju. Doufám, že narazím na povedenější překlad a přečtu si knihu znovu.
Rytíř Sedmi království
George R. R. Martin
Příliš jsem si od toho neslibovala. Co se dá napsat ve třech povídkách, byť poměrně dlouhých? Ukázalo se, že mi zase jednou pan spisovatel vytřel zrak. Vracím se do Západozemí několik desítek zpět před Písní a je to tedy ohromně osvěžující a příjemné. Miluju rytířské turnaje a zde se mi jich dostalo měrou vrchovatou. Moc jsem si to užívala. Ale nebylo to jen o turnajích. Martin nám prostřednictvím ústředních postav rytíře Dunka a panoše Egga odvyprávěl další střípek z historie rodu Targaryenů, který byl snad zajímavější než jejich skon. Pardon, Daenerys. Někde jsem četla, že Martin je bravurní povídkář. Teď tomu věřím. Takže doufám, že rychle domastí ty Vichry, a sepíše další povídky o Rytíři sedmi království.
Desátý kruh
Jodi Picoult
Tak tohle se... nepovedlo. Začátek byl velmi slibný, ale zhruba od poloviny knihy jsem se musela do čtení nutit a posledních sto stran bylo vysilujících. Ne v tom smyslu, že by mě autorka roztrhala emocionálně na cimprcampr, jen jsem se prostě a jednoduše nudila. Bylo to překombinované, zároveň předvídatelné, až příliš nacpané lidmi a jejich osobními tragédiemi, kromě detektiva jsem nedokázala s nikým souznět. Ale abych jen nehaněla. Jako fanynku komiksu mě příběh Pařáta celkem zaujal, stejně jako odkazy jedné z hlavních postav na světové komiksové legendy. Líbil se mi styl vyprávění z Je to i můj život a Vypravěčky, kde byly kapitoly zorostředkovávány formou POV, je škoda, že to nebylo i tady. Já jen horoucně doufám, že to nejlepší od Picoultové jsem už nepřečetla, to by mě děsně mrzelo. Takhle si budu zatím myslet, že i mistr tesař se někdy utne.
Svědectví
Margaret Atwood
Kolikrát jsem si od přečtení Příběhu služebnice říkala, že bych chtěla víc. A ono se mi to částečně splnilo s vznikem seriálu, ke kterému mám bohužel několik výhrad. Svědectví moje očekávání opět naplnilo jen tak ze tří čtvrtin. Už nebylo tak skličující a depresivní jako jeho předchůdkyně. Děj jsem hltala plnými doušky a lituju, že k němu nemůžu napsat vůbec nic, protože bych hrozně spoilerovala. A o to vážně nikdo nemůže stát. Takže asi takhle: Služebnice se zde kupodivu vyskytují minimálně. Čtenáři knihy a fandové seriálu si to přečíst musí, ostatním bez návazností kniha absolutně nic neřekne. Tak ti ať si nastudují předchozí zdroje, a pak se můžou pokusit zdolat tento kousek.
Hotýlek
Alena Mornštajnová
Poslední ze čtyř, která mi chyběla. Hotýlek a jeho historie mi učarovaly a přišlo mi, že tato kniha byla nejspletitější a nejkomplikovanější. Celý ten chumel postav a jejich osudů by mohl být pro někoho hutným soustem, ale Mornštajnová si poradila a předestřela čtenáři několikagenerační rodinnou ságu, jejíž členové měli ve skříni poschovávaných mnoho kostlivců. Nevím proč, ale v podání Mornštajnové mi ty způsoby odchodu ze života připadají takové mírné, poklidné a snesitelné. Anebo to taky bylo proto, že jsem se nedokázala pořádně přimknout k žádné z postav. Každopádně, byla jsem jako vždy velmi spokojená, a i když mám pocit, že si jsou některé knihy podobné jako vejce vejci, pořád je to skvělé čtení. Jsem zvědavá, s čím přijde paní Mornštajnová příště.
Dějiny lidských průserů aneb Co všechno jsme podělali
Tom Phillips
Oukej, já si nedělám iluze o tom, jací jsou lidi blbci, mě nevyjímaje. A Tom Phillips mi to pěkně naservíroval na stříbrném tácu a hezky historicky. I když po pravdě, hezkého na této knize moc nenajdete. Spíš budete nevěřícně kroutit hlavou a místy se i stydět za to, že patříte na nejvyšší místo žebříčku vyspělosti na zemi. Kniha se čte velmi dobře, autor si nebere servítky, a byť je Brit, bere si své krajany pěkně na paškál. Občas je zbytečně rozvláčný, místy se opakuje a tlačí dost na pilu, ale to k tomuto typu literatury tak trochu patří.
Erotické příběhy pro indické vdovy
Balli Kaur Jaswal
Na prvotinu docela dost dobré. Přišlo mi zajímavé, že se autorka ze Singapuru rozhodla psát o sikhské indické komunitě a jejích vdovách. Nejvíce mě zaujal popis zvyků týkajících se zásnub a svateb a celkový životní styl těchto Indů, k čemuž se váže další téma - otázka rovnoprávnosti indických žen. Kniha v tomto ohledu obsahuje několik klišé, nicméně si myslím, že autorka pojala problematiku trochu zjednodušeněji, než jaká je ve skutečnosti. A od toho se dostávame k hlavní postavě - Nikki - já vám nevím, ale sem tam jsem jí chtěla jednu fláknout, aby se vzpamatovala, protože mi přišlo, že se chová jak spratek. Oproti tomu jsem si oblíbila Šínu a Arvinder pro jejich charakter. Celkově se za mě kniha povedla a určitě si přečtu i tu další.
Karty na stole
Agatha Christie
Co jsem zatím přečetla od milé paní Christie, nevzpomínám si, že bych byla tak napjatá. Ta nevědomost mě nutila hltat stránku za stránkou, protože zápletka byla zatracené napínavá! Samozřejmě jsem byla ve svém odhadu vedle jak ta jedle, ale už jsem se s tím smířila. Zajímavé na této knize je, že chybí hlavní vypravěč a děj čtenář sleduje očima velkého množství osob, a to mu hlavu zamotá ještě víc. Smekám svůj imaginární klobouk!
Vše, co jsme si nikdy neřekli
Celeste Ng
Krásná a srozumitelná kniha o bezmezné lásce, sebeobětování v zájmu vyššího dobra a nadějích, které zčásti zůstanou nenaplněny. Román, který se mi každou noc, co ho čtu, promítá do snů. Pro mě, jakožto rodiče, je ústřední téma hodně zajímavé, a byť se jedná o beletrii, tak i poučné ve smyslu, jak to nedělat. Bylo mi velmi líto Natha i Hannah, ale snad ještě víc samotné Lydie, jíž rodiče vložili na bedra pretěžký úkol, a to naplnění vlastních neuskutečněných ambicí. S tímhle se těžko vyrovnává dospělý, natožpak holčička a posléze mladá dívka. Příběh vyprávěný perspektivně-retrospektivním (nebo retrospektivně-perspektivním?) stylem skrývá mnoho dalších jemných nuancí, které ale nebudu zmiňovat, abych případné čtenáře neochudila o zážitek. Tentokrát byl velmi dobře napsaný i doslov ke knize, byť mám jindy pocit, že u Odeonu je banda grafomanů, kteří vyplodí, co jim prvně vytane na mysli, a považují to za velmi intelektuálské.
Teorie podivnosti
Pavla Horáková
Jakožto člověk introvertní mám tendenci jít až na dřeň ve všem, čím se zabývám. A týká se to hlavně a především lidí, kteří jsou mi blízcí. Proč to sem píšu? Protože i Adu jsem měla možnost poznat vskutku důkladně. Je to postava nekonvenční, má své libůsky i podivnůstky, a mně se opravdu hodně líbilo pitvat se v jejím životě. Pomalejší tempo mi nevadilo, nechala jsem se jím unášet. Co jsem ale opravdu nepřekousla, bylo vyvrcholení záhady Valeriina syna. To podle mě buď autorka hodně přepálila, anebo jsem slabomyslný jedinec bez kouska citu pro mystično. Za to a jediné dátvám hvězdu dolů, protože mi to dost zkalilo jinak velmi příjemný čtenářský zážitek.
Zavřená truhla
Sophie Hannah
SH není a nikdy nebude ACH, o tom nelze spekulovat ani v nejmenším. Její styl není tak úderný a vypilovaný. Navíc se v knize objevilo docela dost otravných a nesympatických postav, víc, než mi bylo milé. Motiv vraždy byl docela bizarní, avšak zajímavý. Ale nemůžu se ubránit pocitu, že celková rekonstrukce případu byla tak trochu přitáhnutá za vlasy. A Poirot... inu, já nevím, jako kdyby postrádal něco z Poirota. A chyběl mi Hastings. Ale i tak byla kniha čtivá. ***1/2
Temný cypřiš
Agatha Christie
Já věděla, že už ji četla! Ale nic to nemění na tom, že zápletka byla naprosto GENIÁLNÍ. Vyšetřování bylo velmi logické, ale určitě bych na to nepřišla. Mám holt málo těch šedých buněk.:-D