elenai
komentáře u knih
Les přízraků
Juraj Červenák
Opět bravurní příběh, laděný podobně jako ten Barbaričův. Červenák chtěl nejspíš dokázat, že i Stein má svou lidskou stránku, a to se mu opravdu povedlo. Začínám ho mít docela ráda. Ovšem docela se obávám o Jaroše a jeho příběh byl pro mě v tomto dílu srdcervoucí. No, asi jsem nějak změkla a ta romantika mě dostala. Kdo mě dost bavil, byl ultrahajzlík Pravoslav Krušina - takový pomstychtivý bastard se jen tak nevidí. Příběh byl oproti předchozímu dílu vskutku akčnější, což mi vlastně nevadilo, ale docela mě zamrzelo, že jsem se nedozvěděla, co se stalo se strážcem Krkonoš. Ale je to je pouze drobná vada na kráse celé této knihy. A musím dodat, že Stein s Barbaričem a Jarošem jsou momentálně mými nejoblíbenějšími hrdiny od slovenského majstra.
Nasterea
Petra Stehlíková
Zezačátku to byl těžký boj s Nastereou. Přiznám se, že jsem se absolutně neorientovala, jako bych předchozí díl snad ani nečetla. Rozsáhlý úvod, který měl skoro dvě stovky stran, mi kromě pár zajímavých informací o Nastereách, několika bolestných setkání a otravného Armina nic moc nepřinesl. Pak se konečně Ilan vrátila do známého prostředí ke známým tvářím a hnedle byla kniha čtivější. Posledních sto stran jsem zhltla na jeden zátah a přiznám se, že jsem se neubránila jistému smutku. Obvzlášt poté, co mi byli tak hezky představeni téměř všichni členové pětadvacítky, až jsem si je ještě víc oblíbila. Stehlíková v tomto díle přitvrdila - v počtu stran, počtu smrtí a filosofii svého světa. Jsem zvědavá, jak bude pokračovat dál. Jen ať to prosím netrvá tak dlouho!
Zmizet
Petra Soukupová
Po nějaké době jsem opět měla pěkné pytle pod očima z nevyspání. Od této knihy jsem se prostě nemohla odtrhnout a jít spát, aniž bych o ní nepřemýšlela. Jako vždy, ač stručně, tak brilantně napsané příběhy a uvěřitelné postavy - vynikající vizitka Petry Soukupové.
Povídka Zmizel mi způsobila dost vrásek a jeden nepěkný sen. Tohle nechce zažít žádný rodič. Víc k tomu nemůžu napsat, připravte se na nervydrásající drama.
Povídka Na krátko řešila problematiku mezigeneračních, sourozeneckých a rodičovských vztahů. Úplně živě si dokážu představit hlavního dětského hrdinu a souzněla jsem s ním asi nejvíc ze všech postav.
Poslední povídka, Věneček, mě možná zaujala nejméně kvůli nejvíce otevřenemu konci, i když otevřené konce k autorce patří, ale také absenci nějaké sympatičtější postavy. Příběh byl ale zajímavý velmi, jednotlivé mikropříběhy postav byly dobře vystavěny, takže jsem se nenudila ani chvíli.
Sítě
Petra Dvořáková
Naprosto a totálně odlišné od Dědiny, kterou jsem četla prvně. Ale neméně skvělé čtení. Hltala jsem každou stranu, vůbec se mi nechtělo přestávat číst. Ty příběhy mě do sebe vcucly a zanechaly ve mně mnoho emocí.
Z prvního mi bylo zle a dost úzko. Cítila jsem se jako kdyby ohroženě, bylo to chvilkami až neúnosné. A byl to opravdu happy end?
Druhý příběh na mě působil uvolněněji. Nejspíš to ovlivnila zvolená forma zpracování textu, která se mi mimochodem velmi líbila. Ovšem opak může být pravdou, neznám většího zla než je fanatismus. Konec je tak pokrytecký, až se mi chtělo lkát tomu zpitomělému rádoby panbíčkářovi Standovi. Karolína dostala, co si zasloužila, a já s tím byla spokojena.
U třetího příběhu jsem se místy potýkala s vyráznou antipatií vůči hlavní protagonistce Nadě. A nic na tom bohužel nezměnil ani konec. Jen se podivuju, kde autorka vzala sílu k vytvoření takové postavy.
Odložený život: Skutečný příběh osvětimské knihovnice
Dita Krausová
Zhruba před rokem a půl jsem přečetla Osvětimskou knihovnici a Ditu Krausovou jsem vynesla do nebes. Novodobá hrdinka! Po přečtení jejích vzpomínek jen sedím a zírám.
Chápu, že někteří čtenáři se cítili být ochuzeni o osvětimskou čast, já ale nikoliv. Naopak jsem ráda, že se paní Dita víc věnovala svému dětství a pozdějšímu životu. Za mě to byly nejlepší časti.
Knih jako tato totiž příliš není. A že bylo o čem psát! Dita Krausová měla pestrý život a zůstala nezlomená i přes všechny ty tragické události, všechny ty klacky, které jí život dál házel pod nohy. Dokázala vyzdvihnout i všechno dobré, co se jí stalo, a díky tomu si jí vážím ještě víc.
Odložený život je nesmírně obohacující knihou ve všech směrech. Doporučuju všem bez rozdílu.
Dášeňka
Karel Čapek
Půvabná kniha o tom, jak chová se psíček maličký. Co na Čapkovi miluju, je jeho hravá čeština. Tolik krásných výrazů - podstatných a přídavných jmen, sloves - vřele doporučuju na rozšíření slovní zásoby. Děti pobaví psí pohádky a moji dcerku moc bavily fotografie Dášeňky. 95%
Aga
František Kotleta (p)
ANO! ANO! ANOOO! Aga potvrdila, že je ta nej z posádky Kraksny, pardon, Vzdorující. František Moravec a ona hrají v tomto díle jasný prim a chemie mezi nimi je, hm, velmi interesantní. Kniha je napěchovaná akcí (úžasné boje v Ocelové aréně), nečekanými zvraty mezi postavami, podíváme se na víc než jednu novou planetu. Za mě osobně je ale tou nejzábavnější částí vývoj vztahu mezi Agou a Frantou. Stalo se opravdu tolik věcí, které jsem opravdu nečekala. Jediné, co za mě bylo trochu uspěchané, byla poslední kapitola. Ale to je opravdu maličkost. 95%
Poupátka
Hana Lehečková
Obdobně jako Evaho73 jsem snad až masochisticky toužila naplnit se tématem, které nám předložila Alena Mornštajnová ve své poslední knize. V Poupátkách jsem na rozdíl od předešle jmenované necítila tak šílenou beznaděj, ale i tak jsem se přistihla při okamžicích, kdy jsem zadržovala dech a v duchu křičela na hlavní hrdinku, ať se sakra probere a zdrhne. Ta postupná smyčka, kterou kolem mladých nevinných holčiček stahoval ten úchylný psychopat, byla paralyzující. Co mi ovšem přijde nejděsivější je fakt, že se jednalo o veřejné tajemství, ale NIKDO s tím nic nedělal. Kdyby nedošlo k té nahodilé náhodě, kdoví, jestli by to nepokračovalo dodnes... A děkuji Cori za zmínku o Miroslavu Slavíkovi. To mě rovněž úplně zmrazilo, když jsem zjistila, co se s ním nakonec stalo. Zapůsobilo to jako facka do tváře všem těm dívkám, kterým bylo ublíženo. A co se týče autorky jako takové, věřím, že jako spisovatelka má obrovský potenciál. Kromě velmi čtivého textu nabídla v knize také zcela neotřelou formu, která velmi korespondovala s tématem. 90%
Nikdo není sám
Petra Soukupová
Tak jako pokaždé, na novou knihu Petry Soukupové jsem se velmi těšila. Miluju její zpracování běžných témat, která jsou součástí života každého z nás. Díky stylu psaní a svižnému tempu si vždy odpočinu, ale přitom mi četba přináší pocit uvědomění, pozastavení se nad vlastním životem. Nikdo není sám pro mě bylo aktuálnější víc, než jsem si myslela. Veronika jako by zrcadlila dilema, které v sobě nosím už víc než rok, byť s pár odlišnostmi. Každopádně, jsem fakt moc ráda, že byly teď ty čtyři dny volna, jinak bych si asi okousala nehty do krve z toho, že bych nemohla číst. Byť mi někdy popis situací z pohledu více postav přijde jako vycpávka, u Petry Soukupové tomu tak není. Zde jsme vtaženi do příběhu prostřednictvím Veroniky a jejích dvou dětí a sledujeme, jak se jim jejich životy smrtí matky a babičky změní. Moc mě bavila postava Máji, asi proto, že mám dceru v podobném věku, byť ty dvě spolu mají společné jen to, že chtějí na gymnázium. Výborné jako vždy. 95%
Němci
Jakuba Katalpa (p)
Moje druhá Katalpa v roce 22 a jsem s ní téměř stejně spokojena jako se Zuzaniným dechem. Proč píšu téměř? Inu, přišlo mi, že celý příběh, byť brilantně převyprávěný, byl postavený na velmi chatrném základu, který na konci vlastně vyzněl trochu do prázdna. Nicméně, osud se s hlavní protagonistkou (nedokážu napsat hrdinkou) Klárou nemazlil ani trochu a Jakuba Katalpa s touto postavou a všemi kolem ní krásně pracovala a vytvořila mnoho působivých a čtivých mikropříběhů. Skvělé bylo i to, že jsme se na 2. světovou válku pro změnu podívali z pohledu německého. Ale co si budeme, taky to nebylo úplně růžové, že. 88%
Mlýn na mumie
Petr Stančík
Petra Stančíka jsem měla tu čest poznat skrze povídky v několika fantasy sbornících. Jeho styl psaní je vskutku neotřelý na české poměry. Ani nevím, ke komu bych ho přirovnala, a to je dobře, protože není nic horšího než když autor vykrádá jiného kolegu. Jeho práce s českým jazykem je dokonalá poklona všem obrozencům a člověk se při četbě může lecčemu přiučit a pěkně si rozšířit slovník třeba o nové nadávky.:) Mlýn na mumie je tak dokonalý bizár plný jídla, sexu a násilí, že jej opravdu mohu doporučit jen lidem s nadhledem a smyslem pro nadsázku. Děj je v této knize až druhořadý, spíš jde o to si tu knihu prožít jako si komisař Durman prožívá všechny ty laskominy. 90%
Sestry
Kamila Hladká
Na knihu jsem náhodně narazila v knihovně - dívám se a vidím, že tu sestru z obálky přece znám od vidění z Brna! Takže bylo jasné, že ji beru s sebou a upřímně jsem nečekala tak krásné a čtivé příběhy, které mě opravdu pohladily po duši, i když ne vždy se jednalo o veselé čtení. Nejvíc mě zasáhl příběh Vilmy, protože s ní mám cosi společného, kvůli čemu jsem probrečela večer. Ale zaujaly mě všechny řeholnice - svou upřímností, humorem, odhodláním, ale také odhalením svých strachů, obav a nedokonalostí. Děkuji, Moniko, Bernadetto, Kristíno, Lucie, Vilmo a Vincento. Nakonec bych chtěla vyzdvihnout také samotnou autorku - její citlivý přístup a pečlivost, s jakou k tématu přistupovala, splnily svůj účel. 95%
Vířivka
Lucie Konečná
Perfektní kniha, která nemá 500 stran, ale i tak vypráví příběh, který vás nenechá lhostejnými. Osud se s Helenou příliš nemazlil, ona se přesto snaží se nějak poprat s minulostí, která tak ovlivňuje její přítomnost a pravděpodobně i budoucnost. Postupně odkrýváme pravdu o tom, jak to vlastně všechno bylo, proč seděla Helena 12 let za mřížemi. Ke konci mi při čtení v jednu chvíli dost zatrnulo, bylo mi po těle dost nepříjemně. Celkově je ten konec dost humusácký. Proč, to si přečtěte sami. Mně to zabralo ani ne dvě hodiny. Jen tak mimochodem, mít uprostřed pokoje vířivku mi přijde dost hipsterské, ale dala bych si taky říct.
Ohníčky všude kolem
Celeste Ng
Tak se mi potvrdilo, že Celeste Ng je velmi nadaná spisovatelka. To, co stvořila, bylo neuvěřitelné. Protínání minulosti, přítomnosti a drobný náhled do budoucnosti, aby čtenář věděl, jak to s některými postavami dopadne. Téma bylo dosti podobné jako v knize předchozí - rasové a společenské předsudky a především rodinné vztahy a postupné odhalování kostlivců ve skříni. Konec byl defacto prozrazen hned na začátku, ale přesto mě překvapilo, co všechno jsem v závěru ještě zjistila. Z postav u mě jednoznačně kralovala Mia - postava se zajímavým životním osudem, zpočátku mi přišla trochu mimo, ale nakonec se ukázala jako velmi empatická a vnímavá, a dost originálně umí dávat sbohem. Jsem zvědavá, s čím přijde autorka příště. I kdyby to bylo opět tematicky podobné, věřím, že si najde zase jiný úhel pohledu a vyprávění, abychom si my, čtenáři, mohli popřemýšlet.
Smrt má vůni inkoustu
Vilém Křížek
Knihu jsem získala už před nějakou dobou, aniž bych si přečetla pořádně její anotaci. Teď jsem dostala chuť na trochu oddechovější četbu, tak jsem sáhla po tomto českém "Sherlockovi" s vybraným čichem. A jsem docela spokojená. Mám ráda období Belle epoque a hlavní hrdina je docela sympaťák, připomíná mi ovšem spíše Moffatova a Gatissova Sherlocka než toho literárního. Samotný detektivní případ je okořeněn řekněme pikantním vztahem, který se čtenářem pluje po celou dobu příběhu a je mu věnována také část autorova doslovu. Kniha je celá taková uhlazená, jakoby psaná podle šablony, já bych ovšem něco takového určitě nevytvořila a mileráda si přečtu také další díly o Eliáši Sattlerovi. ***1/2
Krev prvorozených
Juraj Červenák
Druhý díl byl opět neskonale skvělý a pro mě ještě o chlup lepší než ten předešlý. Může za to především známější prostředí Matičky Prahy a událostí okolo Rudolfa II. a také to, že se dozvídáme více o životech ústředního tria, a to hlavně mého oblíbence Jaroše. Jako vždy jsem byla plně uspokojena břitkými dialogy a celá detektivní zápletka se mi zdála promyšlenější než ta předchozí. Perfecto!
Sůl moře
Ruta Sepetys
Začátek knihy byl pomalejší, měla jsem problém se začíst a sžít se s postavami (Alfred si moje sympatie nezískal vůbec), byť byly jejich osudy tak kruté a nemilosrdné. Ale teď tady ležím a civím a bolí mě srdce z toho, co bylo. Jak válka nespravedlivě bere vše, a obvzlášť těm nevinným. Závěr knihy pro mě byl silný a autentický, nezapomenu na něj. Mimo jiné chci ocenit, jakou práci si autorka dala s hledáním zdrojů. Umožnila mi doplnit další střípek do dějin 2. světové války viděný ovšem z úplně jiného pohledu, než na jaký jsem jako čtenářka zvyklá.
Hrdý Budžes
Irena Dousková
Posloucháno jako audiokniha, což vřele doporučuju! Barbora Hrzánová se pro roli Helenky Součkové narodila a její hlasový um je naprosto nepřekonatelný. Sama bych si to lépe nepředstavila.
A co říci k obsahu knihy samotné? Autorka čtenáři předestírá šílenou dobu komunistickou nevinnýma dětskýma očima, takže tamější politickou situaci značně odlehčuje skvělými gagy, které vznikají takříkajíc omylem. Je to půvabné i sprosté, smutné a komické, opravdu hodně jsem se nasmála. Pět hvězd je jasných jako facka.
Volání Kukačky
Robert Galbraith (p)
No tedy, už je to deset let od vydání prvního dílu. Dlouho jsem tuto sérii odkládala, protože jsem věděla, kdo ji píše, a bylo mi tak smutno po Harrym Potterovi, až jsem nedokázala sama sebe přesvědčit, že by autorka mohla napsat něco jiného tak dobře a čtivě, jako byl právě Harry. Ke čtení mě přesvědčila až moje dcera, která takové skrupule neměla. Ó, jak já jsem se ve svému úsudku mýlila! Bylo to úplně jiné, jiný žánr, s jinou dynamikou, jinak postavenými postavami, ale přesto tam Rowlingovou cítím. A navíc se snad všechny knihy odehrávají v mém milovaném Londýně (doufám v to). I proto mě kniha tak velmi přitahovala. Tím popisem míst, která jsem navštívila nebo je v budoucnu navštívím (děkuji za tipy), byla čtivější a zábavnější. Stejně tak mě bavil Cormoran a Robin a jejich vzájemná symbióza. Mezi těmi dvěma to jiskří, ačkoliv teď nemám na mysli nic sexuálního. Jinak vrah byl mezi mými top třemi podezřelými, takže jsem celkem spokojená, že nemám v hlavě úplně duto. :) Co tak zjišťuju, je první díl pravděpodobně tím nejslabším, ale i tak si za mě zaslouží docela vysoké hodnocení, a mám se tedy na co těšit. 75%
Vyměnit vodu květinám
Valérie Perrin
Violette Dušičková, jak pochmurně poetické. Ostatně, jméno Violetta je svým významem překládáno jako tmavomodrý květ, a tím se dostávám k tomu, že název knihy krásně koresponduje s celým příběhem. Violette, sirotek, matka, správkyně závory a nakonec správkyně hřbitova. Květina, která během svého života svou vodu, životní energii, ztratí a vymění několikrát. Kniha je plná různých forem lásky, moudrosti, vhledu, ale zároveň určité rezignace, která je v některých momentech, kdy Violette odmítá svůj kousek štěstí, bolestná. Příběh je velmi spletitý, rozhodně spletitější než-li román Tři, ale nakonec je uspokojivě uzavřen. Závěrem bych ráda vyzdvihla popis prostředí hřbitova, protože to místo mě díky tomu až magneticky přitahovalo. 95%