Elevant komentáře u knih

Jedná se zatím o první Lovecraftovo dílo, které jsem četl a udělalo na mě dojem, mám v plánu si přečíst víc z jeho spisů. Znám takové, kteří jsou tomuto kultovnímu autorovi až fanaticky oddaní, uvidím jestli se k nim časem zařadím i já. Lovecraftovy texty mají určité nedostatky, v tomto souboru se zejména projevuje jejich jednotvárnost. Také nemají vypracovanou charakteristiku postav a hloubku děje, ale je snad zřejmé, že o to v jeho povídkách nejde. Tady jde o atmosféru, o dojem, který příběh ve čtenáři vyvolává, o vykreslení světa takového, jaký v povídkách je aby čtenáře vtáhl do sebe. V tomto Lovecraft vyniká, zde je jeho hodnota.

8 18.03.2020

Kaplického Kladivo na čarodějnice, stejně jako pozdější film Otakara Vávry (umělecky výjimečný, vůbec jeden z nejlepších snímků poválečné československé kinematografie) velice poutavě a sugestivně zpracované svědectví Losinských procesů. Dala by se mu však vytknout jistá schematičnost, neplastické dělení postav na hodné a špatné, bez jakéhokoliv psychologického vývoje. Po této stránce kniha skutečně není příliš dobře umělecky zpracovaná (u filmu je tomu až na jednu vyjímku nejinak), ale myslím, že vzhledem k povaze námětu je to pochopitelné. Z dnešního osvícen(sk)ého pohledu je jednoznačné, kdo jsou viníci, kteří během procesů způsobili uzrpení tolika nevinným lidem. Problematičtější je dle mého názoru autorovo ztvárnění Bobliga z Edelstadtu. Ačkoliv o něm zřejmě ani historikové neví dost na to, aby zcela rozuměli jeho pohnutkám, vyrozuměl jsem, že to s ním nebylo tak jednoznačné, jak se zdá. V knize je prezentován jako zištný a vypočítavý intrikán a požitkář, který používa vykonstruované procesy k vlastnímu obohacení a k ukojení choutek. Není ani jasné, do jaké míry sám věří tomu, že odsouzení jsou vinni, spíše se zdá, že mu na to vůbec nezáleží. Boblig byl jistě morálně zvrácený, je ale také možné, že byl ve skutečnosti fanatik - že krom světských statků ho motivovalo i přesvědčení, že je skutečně jeho posláním pronásledovat a likvidovat domnělé čarodějnice a heretiky. A co by bylo horší? Upalovat muže a ženy na hranici z vlastního zájmu, anebo ze zaslepeného fanatismu? Pravda, výsledek je stejný. Kaplický ale v Bobligově charakteru opomíjí náboženský rozměr - v jeho podání inkvizitor nemá s náboženstvím téměř nic společného, pouze zneužívá církev-instituci a její zvrácený soudní systém. Odsuzuje tedy Kaplického kniha náboženství jako takové, anebo pouze církev, tedy systém vytvořený člověkem? Nejspíš to druhé. Autor hledá zlo v člověku, v Boblogovi a vrchnosti, v systému. Nepoukazuje zde příliš na to, že samotná idea křesťanského náboženství dokáže zbůsobit, že lidé slabé vůle žijí ve strachu a sebeponížení, a když získají moc, stávají se, ve snaze ponižovat druhé na svou úroveň, destruktivními. Ovšem celá kniha je primárně o tehdejším inkvizitorském systému, o světském vlivu církve, a prozo zde křesťanství jako idea, křesťanstvní jako instituce a křesťan jako obyčejný čloběk notně splývají.

7 18.08.2021

Další výborná kniha Biancy Bellové, tentokrát povídková sbírka, se vrací k autorčiným předjezerním tématům: namísto těžce zařaditelného, deprimujícího, téměř dystopického prostředí jsou tyto povídky zasazeny do prostředí známého, čtenáři blízkého, a v podstatě o nic méné deprimujícího. Jednotlivé texty jsou velmi rozmanité, některé melancholické, jiné fraškovité, kriminální, občas zakončeny více či méně (spíše méně ) nečekanou pointou, jindy vyplynou do ztracena. Je pozoruhodné, jak Bellová přizpůsobuje perspektivu vyprávění hlavnímu hrdinovy, ať už se jedná o mladou dívku či osmdesátiletého intelektuála, každá postava prochází svým příběhem přesvědčivě a přirozeně. Ale i přes tuto vypravěčskou ohebnost nesou všechny povídky autorčin nezaměnitelný rukopis, styl, který bych charakterizoval jako brutální minimalismus. Styl, který jde přímo na dřeň, bez váhání, bez příkras.
Další kvalitou povídek je samotná jejich struktura – autorka očividně chápe podstatu povídkového textu, chápe důvody, proč psát dobré povídky není o nic lehčí než psát dobré romány. Nesaží se do limitovaného rozsahu vměstnat zbytečné okolostojícnosti, nesnaží se o velký obraz, nýbrž o malou, ale precizní kresbu. V tomto ohledu je na místě Bellovou porovnat s klasikem americké povídky Raymondem Carverem. Ten dovedl k dokonalosti ten typ povídek, které nemají začátek ani konec, jsou to jakoby záblesky z okna jedoucího vlaku: fragmenty, které však vypovídají něco zcela zásadního o celku. Právě to je hlavní krása této knihy - na malé části příběhu se odráží jeho celek, mozaika lidského života a lidské mysli.

7 03.05.2021

Nesnesitelná lehkost bytí je výborná mnohovrstevnatá kniha s jedinečnou filosofií. K této knize a vůbec celé Kunderově tvorbě bylo napsáno takové množství studií, že například já jsem strávil čtením o tomto románu snad delší dobu než čtením románu. Rád bych ve svém komentáři citoval Helenu Koskovou, která vystihuje základ a východisko mého vlastního pohledu na Nesnesitelnou lehkost bytí:
"Tak jako Kafka kdysy používal civilní, střízlivý jazykový projev k vystižení hloubky, která leží pod povrchem reality, tak Kundera pracuje stavebně s příběhem ne pro zápletku samotnou (která je často banální), ale aby ho postavil pod ustavičnou palbu filozofických reflektorů, aby ho komentoval, myšlenkově interpretoval, relativizoval a dobýral se jeho pravého smyslu. Hledání pravého smyslu příběhu a jeho myšlenková interpretace je pro autora samotného i pro čtenáře současně zábavná intelektuální hra a vážný filozoficko-noetický proces ústící v nekonečnu."
(Helena Kosková: Hledání ztracené generace)

7 04.01.2021

Havlíček ve svých verších výmluvně komentuju historickou epochu, se kterou byl nucen se potýkat. Jsou do jisté míry i nadčasové, nicméně nedají se vnímat jinak než v kontextu doby.
Domnívám se, Elegie jsou zásadní pro pochopení Havlíčka, protože na jedné události, která mu definitivně změnila život - tedy deportace do Brixenu - vystavěl všeobecnou kritiku dobové politiky. A učinil tak s pomocí svižných, ironizujících a báječně zesměšňujících veršů.

7 28.11.2020

Ač je Velký Gatsby knihou krátkou a obsahově střídmou, jsou v ní skvěle vyvedené postavy, jejichž charskteristika sahá hlouběji, než by se mohlo zdát. Velmi skromný vypravěč dokáže vyjádřit marnivou osamělost a marnost Gatsbyho života, bezprostřednost Toma Buchanana, jehož před ranami osudu chrání jeho dětinskost, naivitu Daisy, a to vše velmi elegantně na pár řádcích, jen s pomocí několika klíčivých slov. Při četbě knihy jsem nabyl dojmu, že přes poutavý a hluboce pravdivý příběh se největší síla knihy ukrývá prqmávě ve Fitzgeraldově stylu psaní. Vedle úderných a všeříkajících replik postab se objevují popisy, velmi lyrické, krásné a nápadité, stále však výstižné a čtivé. Vlastním vydání v překladu Martina Pokorného, které ndmůžu než doporučit: věfně vystihuje sílu slov F. S. Fitzgeralda.

7 26.07.2020

Backman tentokrát zabruslil do kriminálního námětu, nicméně kniha nepojednává o loupeži, nýbrž o lidech, kteří se do ní zapletli. Jakokaždá autorova kniha je i tato výhradně o lidech, o tom, jak se dostali tam, kde jsou a kam půjdou dál... jejich příběh je v této knize čtenáři neservírován jako puzzle: na začátku spousta dílků, útržkovitých, o kterých čtenář ví, že k sobě patří, a nakonec se z nich skutečně seskládá provázaný celek.

7 24.07.2020

Upřímně řečeno, knihu jsem se rozhodl přečíst pouze kvůli tomu geniálnímu názvu. Nevěděl jsem o ní nic víc než že to mají být hororové povídky ověnčené cenami. Můj zážitek z jejich četby byl docela překvapením, neboť s takovým spisovatelem jako je Laird Barron jsem se snad ještě nesetkal. Nicméně překvapení to bylo příjemné, a plánuji zkusit toho z Gnómu ještě víc.
Laird Barron nepíše čistokrevné horory. Účelové pouštění hrůzi odsouvá do pozadí, v jeho povídkách je místo toho znát odvážné prolínání literárních směrů a experimenty s vyprávěcími způsoby. Povídky jako Redfieldská děvčata nebo Muži z Porlocku se více drží tradiční hororové šablony, ale velmi se spustřeďují na naturalistické popisy prostředí a postav, jejich vztahy a chování, a tímto zdánlivým úvodem se táhne předtucha děsů, kterým budou postavy později vystaveny.
Dále jsou tu povídky jako Jizva nebo Saturnův chřtán, které jsou žánrově hůře definovatelné a pohybují se nahranici halucinigenních výjevů, které překonávají hranice dimenzí a nejsou spoutány ničím pozemským. Ubohé postavy tu čelí čemusi temnému, co se prokousává do jejich světa a je to neuchopitelné a děsivé. Tyto povídky patří dle mého názoru k těm nejlepším.
Pak je tu povídka s názvem Vastace, která je naprostý úlet. A je naprosto skvělá.
Z velké části je to díky stylu vyprávění: schizofrenní proud myšlenek, které popisují na několika málo stranách neuvěřitelné výjevy, které ani v nejmenším nejsou vysvětleny. Samotný vypravěč, který hovoří o těchto výjevech se zaujetím hospodského tlachala a nijak nekomentuje svou zjevou nemorálnost a bezohlednost, je jediná velká záhada. Díky vypravěčovy nekonečnosti a schopnosti intergalaktického a časového cestování je porušen chronologický řetězec událostí, všechen děj se prolíná v jednom víru, aby na konci pohltil sebe sama jako mrtvá hvězda, když dosáhne singularity.

Na závěr bych chtěl ocenit práci, kterou si nakladatel s knihou dal, a která je vidět. Jak po obsahové, tak i po grafické stránce (ten nádherný čárový kód).
Přeji Gnómu hodně zdaru.

7 08.06.2020

Její básně jsou tak upřímné... krásné a jak člověka při čtení bolí. Sylvia Plath vytvořila ze slov klíč k pochopení sebe sama, v těchto verších hledala a nacházela, kdo vlastně je. Vložila do nich svou energii, temnou i zářivou, až jí samotné žádná nezbyla. Už od dob Skleněného zvonu cítím k autorce zvláštní pouto,, které Ariel ještě umocňuje...

7 25.05.2020

Typický anglický humor, břitký, jemný jako dýka. Co věta, to bonmot, úplně jako pan prezident...
Jak je důležité míti Filipa je první Wildeova divadelní hra, kterou jsem četl a teprve s ní jsem pochopil, co to vlastně takový anglický humor je. A kdo je jeho mistrem. Tato hra mne tolik nezaujal dějem, který je vlastně docela typický pro tento žánr, nýbrž skvělou hrou se slovy, slovnímy hříčkami, aforismy a paradoxy, až mi přišlo že pan Wilde z každé řádky na čtenáře potutelně pomrkává. Anebo se čtenáři vysmívá, těžko říct...

7 18.05.2020

Tedy, tathle knížka je záhada... je tak krátká, a přitom je v ní toho tolik... abych řekl pravdu, mám z ní trochu ambivalentní pocity, nejsem si jistý, jak moc se mi líbila, ale donutila mne přemýšlet nad jejím smyslem, a to se ne každé knize podaří. Určitě ve mne zůstane ještě dlouho, už jenom z toho důvodu, že se nad celým příběhem vznáší jedna nezodpovězená otázka. Já mám, jako asi každý, svou vlastní teoretickou odpověď, ale když nad tím tak přemýšlím, vlastně na tom nezáleží. Spoustu věcí si v životě musíme domýšlet, a někdy i vymýšlet.

7 04.04.2020

Mé první setkání s Hrabalem, a musím říct, že velmi příjemné. Sloh, ve kterém je kniha napsaná, mě nijak nerušil, s podobným monotóním stylem vyprávění a jakoby hovorovou, neustále protahovanou skladbou vět jsem se setkal už i u jiných spisovatelů, a vždy se mi takové knihy četky velmi dobře. Přidává jim to na kráse.
Děj Ostře sledovaných vlaků je jedním slovem nádherný. Je úsměvný, je melancholický, je upřímný a krutý. Paralelně s válečným tématem se zde rozvíjí i příběh nesmírně sympatického hlavního hrdiny Miloše Hrmy a jeho životních štěstí i neštěstí, kterého čtenář musí naprosto nutně zbožňovat.

7 17.03.2020

Skvělé drama, ve kterém Čapek předkládá čtenáři svůj humanistický pohled na svět a svou interpretaci dobové politické situace. Je obecně známo, že toto drama psal v době, kdy se snažil varovat svět před nebezpečnou ideologií nacismu, která začala nabírat na síle. Takové poselství je v Bílé nemoci patrné. Z toho vyplývá, že člověk musí znát historické souvislosti, aby této alegorii skutečně porozuměl. Ale přesto, že je v zásadě reakcí na svou dobu, zůstává Bílá nemoc stále aktuální a uplynulá léta jí rozhodně neubírají na důležitosti. A nejedná se pouze o moudrou knihu, je také velmi záživná a napínavá. A ten konec! Geniální.

7 17.03.2020

Krásná kniha, poetická. Je to poesie? Je to jako poesie. Skrývají se zde myšlenky opravdu hluboké. Souhlasím s názorem, že ve čtenáři může Tracyho tygr vyvolat podobné dojmy jako Exupéryho Malý princ, snad proto, že obě knihy jsou svým způsobem radostné, ale zároveň se jimi prolíná něco hluboce smutného. Snad právě tímto ambivalentním pocitem Tracyho tygr podává tak věrné a hluboké podobenství lidského bytí.

7 17.03.2020

Další perfektní kniha od George Orwella. Na jeho knihách je fascinující, že i po více jak půl století jsou stále aktuální. A tato není vyjímkou. I zde Orwell projevil své názory na tehdejší politiku a ekonomiku, které vytýká to, co by jí mohl vytknout i dnes (ne vždy však s jeho postoji souhlasím, jsou poměrně socialisticko-levicové, ale rozumné).
A protože se jedná o autorovu prvotinu,
je zábavné porovnat, co prožívá na počátku své kariéry a co popisuje v této knize, s jeho pozdějším úspěchem.
Na mě osobně zapůsobilo, jak orwell líčí tuláky, ke kterým také patřil-nejsou to Bytosti, na které z přirozenosti pohlížíme s nechutí, ale lidé. A věřím,ze takoví, jak je v knize lí(ý?)čí zůstávají, protože tuláci se na rozdíl od jiných společenských vrstev nemění.

7 17.03.2020

Ve svých historických biografiích využívá Stefan Zweig podobných postupů, jako v povídkách a románech (tedy jednom románu), a sice klade důraz na propracovanou psychologickou kresbu postav. Většinou se opírá o psychoanalýzu a hlubinnou psychologii, která byla za jeho života na vzestupu ve Vídni i v celé střední evropě. Psychoanalytické metody zná velmi dobře, odborné znalosti (Zweig byl přítlem a velkým obdivovatelem Sigmunda Freuda) mísí se svým mimořádným pochopením pro lidskou duši. Téměr vědecké metody, které používá při vytváření postav ve fiktivních povídkách, mohou působit lehce naivně, protože Zweig často, místo aby budoval charaktery, které by se daly psychologicky zkoumat a analyzovat, začíná rovnou od nějákého fenoménu, který se objevuje v psychoanalytické vědě, například kompenzace, oidipův či elektřin komplex apod., a kolem těchto fenoménů fabuluje příběh a dotváří postavy. Ovšem neděje se tak vždy, nezřídka od takové jednoznačnosti postav upouští a píše komplexní, plastické postavy. Aplikuje-li Zweig psychoanalytické metody na skutečné historické postavy, nikdy nefabuluje, pouze se uchyluje k domněnkám, na což jsou ovšem historikové často odkázáni. Historie je domněnka, řekl by někdo. A například myšlenka, že impotence Ludvíka XVI. nejenom zapříčinila, že jeho manžekství bylo po 7 let bezdětné, ale také vedla ke komplexu méněcennosti u něj a k nervovému podráždění u jeho ženy, taková myšlenka je velmi zajímavá a neměla by být opomíjena. Zároveň dobře ilustruje Zweigův charakteristický postup, a sice hledání příčin velkých historických událostí ve zdánlivě nevýznamných duševních rysech jejích aktérů. Zweigovy dějiny jsou tedy hrou psychologie a politiky.
Velké politické události ve Francii na konci 18. století se v této biografii přímo podepisují na osobnosti Marie Antoinetty. Z dívky neklidné, nerozvážné a nespůsobilé (dosazování nezpůsobilých na trůn je příčina zániku monarchií v moderní době - kvůli dědičnému právu neexistoval přirozený výběr, který by vyzdvyhl silné jedince, schopné udržet si své pozice, a tak se na trůn nakonec dostali lidé jako Ludvík XVI. a Marie Antoinetta), z tohoto dítěte, které si svou nezodpovědností urychlilo pozdější pád, se stává lepší a uvědomělejší žena a zároveň i skutečná královna, ovšem až ve chvíli, kdy již žádnou královnou není. Je tu dobře vykreslen zrod Francouzské revoluce, její prvotní příznaky, následné propuknutí této zcela ničivé a zároveň v dlouhodobé perspektivě očistné nemoci, až po chvíli, kdy začala požírat vlastní děti a nakonec zhasla a vysílený organismus uvolnil místo novému diktátorovi. Na počátku tohoto dějství stála likvidace krále a později královny, a zde je největší tragika života Matie Antoinetty - promrhala celý život, aby si uvědomila své chyby, až když už bylo příliš pozdě, a nezbývalo jí než pokusit se alespoň odejít s důstojností. Nejlépe to vystihují její vlastní slova: "Až v utrpení poznáme, kdo skutečně jsme." Je v tom jakási existenciální tragika - skutečné sebeaktualizace můžeme dosáknout jen v hraničních situacích, které jsou nejzašším bodem našeho bytí. Je v tom jakási absurdita - život prožitý v bezmyšlenkovitém, dionýském hýření končí nahlédnutím jeho nesmyslnosti ve chvíli konfrontace s tíhou utrpení. Na mysl mi vytane také Camusův Caligula, absurdní drama o tragickém hrdinovi. Marie Antoinetta zajisté byla tragickou hrdinkou dějin.
Za zmínku stojí kromě obsahu také forma této biografie: je tu používán nápaditý, květnatý jazyk, vysoce umělecký a zároveň zábavny a nesmírně čtivý. Věta se váže s větou v jednom barvitém a strhujícím proudu. Styl Stefana Zweiga, "Pana Metafory", je nazaměnitelný, a proto pokud se vám jednou zalíbí, nebudete se ho moci nabažit. Tak je tomu u jeho povídek, tak je tomu u jeho esejí a biografií - také v jeho (ne jediném) mistrovském díle, Marii Antoinettě, se vytříbený styl snoubí s faktografickou bohatostí, přísnou nestranností (spousta tendenčně sporných událostí je tu uváděna pokud možno na pravou míru) a s lidsky citlivou, pečlivou psychologickou kresbou.

6 27.08.2021

Borges sám sebe považoval především za čtenáře a v povídkách v tomto souboru je patrná jeho mimořádná chápavost a láska k literatuře. Jeho texty nazřídka odkazují na více i méně známé literární památky, převlékají se za starověké texty či faktografické spisy, nebo odkazují sami na sebe. Je v tom až cosi mystifikačního, a zároveň je takováto intertextualita původcem mnoha fanstastických prvků v Borgesových povídkách. Podivnou úlohu v nich často hraje jejich autor, sám Borges či jeho alterega, který komunikuje se čtenářem, zdůvodňují formu povídky (a nacházejí mnohé zkratky, díky nimž žádné dílo není delší než 19 stran), zkrátka vnímají povídku spolu se čtenářem. Čtenář a autor, fantastická povídka a autobiografický text, to vše splývá, mísí se a končí v nekonečnu. Existuje jistý termín, tzv. Borgesova hádanka. Ta se ptá, utváří-li autor text, nebo text autora.
Borgesovy povídky jsou hádanky prosvé čtenáře. Mystifikují ha, matou jej, pohrávají si s ním, neodkrávají vše. Jsou světy samy pro sebe, mnohovrstevnaté, někdy se ani nedají jistě odlišit od autorovy tvorby esejistické. Jsou označovány mimo jiné i samotným autorem jako fantastická beletrie. Jak však takové označení chápat? Dnes se často zapomíná na to, že fantastická literatura je dvojího druhu -jedna vytvářícvlastní realitu, odpoutávajíc se od té naší, anebo ji používá jako berličku, ale nepopisuje ji. Sem se řadí téměř výhradně brak, který nepřekračuje hranice vlastního žánru (ať už fantasy či sci-fi). Jiný druh fantastické literatury se přímo vyjadřuje k naší realitě, často (a většinou výhradně) na metafyzické úrovni. Postihuje bytí na takové úrovni, ne které by to realismus se svými omezenými proatředky nedokázal, a tím, že so od realismu odpoutává, dosahuje docela jiné úrovně pravdivosti. Takový žánr můžeme sice mlhavě, ale výstižně nazvat magickým realismem. To je ovšem jen umělý název nutný v době, kdy si realismus jako takový nárokuje dominanci v hodnotné literatuře. Prvky tohoto druhu fantastiky nalézáme u autorů moderních, jako je Borges, Márquez, Kafka a další, ale kořeny lze hledat už v literatuře nejstarší, s nejrůznějšími ságami a eposy na jedné straně a s teosofickými texty na straně druhé. Ostatně realismus je vynález, který šel ruku v ruce s vývojem románu, od Cervantese přes Sterna a francouzské osvícence po klasiky 19. století, a který mohl skončit, ale neskončil v postmoderním experimentu, zdaleka však není jediný relevantní. Vždyť čistá podoba realismu existuje pouze asi dvě století. V tomto smyslu je Borges dědicem nejstarších literatur. Jeho povídky a eseje obsahují celé literární dějiny, kdybychom to tedy otočili, mohli bychom rozhodně ne zcela ironicky říct, že světové písemnictví vedlo od svýchpočátků k Borgesovi. A jemu podobným.

6 10.08.2021

Zneklidňující povídky Thomase Ligottiho obsažené v tomto souboru se nesnaží zavděčit čtenáři, nezakládají si na napínavé zápletce, vzrušujících gore výjevech a už vůbec ne na jednoznačnosti (zhoubě hluboké brózy). Je v nich dalo by se říci až filosofický rozměr - ostatně Ligotti skutečně má filosofující sklony (poněkud nepřekvapivě antinatalistické), jak o tom svědčí krom jeho povídek i traktát Conspiracy Against the Human Race. Tyto tendence jsou patrné v jeho horrorových příbězích, které většinou obsahují cosi vyšinutého, nereálného i nerealistického, avšak pod těmito obludnými tvory, chechtajícími se panáky, nemrtvími, pod vykořeněvými existencemi s temným tajemstvím se skrývají velmi lidské a velmi povědomé běsi. Od pocitu odcizení člověka, který nemůže najít své místo v rodině ani ve společnosti až po zoufalství nad absurdností lidského života, ve kterém utrpení je nesmyslné a nevyhnutelné. Ligottiho vymknuté povídky se svými maskami, mechanickými panáky a figurínami (opakující se motivy, jež by stály ze samostatný rozbor), které se hlásí k žánru horroru, mají tak překvapivě blízko (ne ideologicky, ale jinak) například k próze Jean-Paul Sartra, zkoumající bytí člověka ve světě.
Ligotti je příkladem autora píšícího skutečně hodnotnou horrorové tvorbu, která je schopna překonat i rámce žánru. (Dalším takovým spisovatelem je Brian Evenson, který se vám bude líbit, pokud se vám líbí táto kniha.) Milan Žáček prokázal české literární scéně velkou službu, když u nás Ligottiho uvedl.

6 19.07.2021

Ve své autobiografii uplatňuje Woody Allen humor dobře zbámý už jeho předchozím divákům a čtenářům, takže fanoušci by nemuseli být zklamáni - dostanou slušně obsáhlé, více či méně vtipné shrnutí filmařova života a kariéry. Allen se tu stylizuje, nebo spíše odkrývá, jako neurotický newyorčan, který má za sebou několik pozoruhodných pletek se ženami, ačkoliv sám zas tak pozoruhodný není, a shodou okolností je slavný, protože je vtipný. "Chápal jsem život jako tragický nebo komický podle momentální hladiny cukru v krvi, ale vždycky jako nesmyslný. Cítil jsem se jako tragéd v roli estrádního komika." Výtižné shrnutí.
Svůj životní příběh začíná, jak je ostatně zvykem, v dětství. První část knihy, ve které Allen líčí mladistvé okouzlení kiny na Manhattenu, krásnými spolužačkami a krásnějšími herečkami a samozřejmě jazzem, ve které popisuje vyrůstání ve velké židovské rodině a první krůčky jako komika, jsou velmi zábavné čtení. Později se dostáváme k prvním filmům a prvním manželstvím, Allen hovoří otevřeně o svých partnerkách i spolupracovnících, přičemž sám sebe pokaždé shazuje. O práci na filmech se nedozvídáte tolik zásadních informací jako spíše o jeho celkovém přístupu k natáčení.
Asi třetinu knihy tvoří část, která je nezbytná a má rozhodně své opodstatnění, ačkoliv objektivně zato v ní není humoru ani za mák a jejím účelem není ani být zvlášť čtivá. Jedná se výhradně o obranu Allenovu - samozřejmě že mluvím o sporu Allen vs. Farrow. Je nepravděpodobné, že je zde předkládaná verze událostí nezaujatá a objektivní, ale z mnoha různých důvodů, ke kterým patří i nepopiratelné důkazní materiály, Allenově výpovědi plně důvěřuji. Ale nepředstírám, že cause cele rozumím - rozumím jí natolik, nakolik jí může rozumět člověk, jemuž jsou předkládány mediální informace nezaručitelné, často pokřivené povahy. A popravdě se tím ani tolik zabývat nehci. Radši se zase podívám na Annie Hall.
Ta část knihy, kde by se měl Allen zabývat svou filmovou kariérou, která následovala po vypuknutí sporu, je v podstatě redukována na výčet filmů a nekonečné vypočítávání jmen spolupracovníků, které čtenáři často nic neřeknou, spolu s nezbytným konstatováním, o jakou se jednalo mimořádnou a skvělou herečku / herce / editora / kameramana / poslíčka s pizzou. Ostatně celá kniha je prošpikována jmény čtenáři nicneříkajícími. (Alespoň pokud mluvíme o čtenáři jako jsem já, jehož přehled v oblasti hollywoodské produkce a newyorských celebrit by se zatím dal označit za základní.)
I přes některé své nedostatky, které jsem nastínil, autobiografie Woodyho Allena rozhodně stojí za přečtení, rovněž z důvodů, které jsem tu nastínil. Tak, zdá se, že už jsem skončil.

6 12.07.2021

Skvělé dílo. Temná groteska s Paní Mooshabrovou v hlavní roli, odehrávající se v kulisách distopického světa, v neurčité době, spíše v minulosti a budoucnosti zároveň. V mnohém má tato kniha blízko k absurditě: všudypřítomné repetice, situace se odehrávají znovu a znovu, až nakonec ztrácí svůj původní význam. Děj nepodléhá zákonům logiky, spíše logika se podřizuje všemu nepřirozenému, co se v tomto světě odehrává.
V průběhu celé knihy si Fuks také neúnavně hraje se čtenářem. Všude klade vodítka a náznaky, a dává tušit vyústění určité scény. V přístí chvíli se však čtenář dozví, že byl sveden na scestí, a význam scény je zcela jinde,než čekal. Ovšem jsou tu i vyjímky: občas se příběh odvíjí právě tak, jak se dalo předpokládat, což je po předchozích zkušenostech ještě nečekanější.
Ovšem to nejpůsobivější z celé knihy je její konec. Posledních několik stránek nově definuje všechny předchozí.

6 22.12.2020