koryslava komentáře u knih

Zábavná kniha, popisy děsivých reálií Sovětského svazu jsou zajímavé a v rámci detektivek se jedná o vlastně docela originální počin. (Protože kterému detektivovi brání v práci vlastně celý systém, že? Většinou má naopak k dispozici celý Scottland Yard/forenzní oddělení tad. atp.)
Má to ale strašně moc problémů na to, aby se to dalo označit za kvalitní literaturu.
1) Je to v Rusku, ale vůbec to není ruský. Neříkám, že jsem nějakej znalec Ruska, ale ruských knížek jsem přečetla celkem dost, od klasiky až po Metro 2033. A všechny měly společný jistý rysy, jistou atmosféru, styl komunikace mezi lidmi. Když jsem četla Piknik u cesty od Strugackých, který se má odehrávat v Americe, rozhodně to nepůsobilo jako v Americe, ale totálně jako v Rusku. No, a tohle je naopak totálně západní. Autor si možná nastudoval reálie, ale samotné Rusy už moc ne. Úplně tam chybí jakékoli filosofické rozhovory, myšlenky o životě, vyprávění, všichni stroze řeknou jen to nejnutnější. Nikdo nepoužívá jméno po otci, což mi taky přišlo zvláštní, já měla pocit, že se někdy používá pomalu častěji než příjmení.
2) I přes autorovu očividnou snahu být originální (v situacích, které obvykle končí stejně podle šablony, se jeho hrdina zachová přesně naopak), to nakonec zas tak originální není. Lev má stejně jako každý druhý hl. hrdina utajený tragický osud, který na konci vyjde najevo, všechno mu zázračně prochází, všichni mu pomáhají (až na zavilého nepřítele, který je strašně zlý) a čirou náhodou je to právě on, Lev, kdo je v celém příběhu ten nejdůležitější.
3) Nevěrohodný přerod Lva z loajálního straníka na revolucionáře. Na začátku se několikrát opakoval, jak kvůli státu všechno, a o pět minut později po zatknutí náhodného veterináře mu najednou dochází, že je to špatně. Jakoby něco takovýho nedělal předtím už stokrát. Taky mi přijde divný, že o všech těch zvěrstvech, co se děly, věděl. Je jasný, že autor je musel nějak zprostředkovat (no, spíš chtěl, nemusel), ale osobně si myslím, že jeden člověk neměl šanci vědět takové penzum věcí, co se děly, i mimo jeho obor.
Na druhou stranu, líbil se mi ještě třeba ten vývoj vztahu mezi Raisou a Lvem, ne, že by byl věrohodný, ale bylo to milé.

10 03.03.2019

Je. To. Génius. Nečetla jsem jiného autora, jehož myšlenky by se mnou tak zarezonovaly. Umí vystihnout věci, které tak nějak cítím, ale vlastně je neumím zformulovat. A on to dělá.
Nikdy bych neřekla, že mě tenhle podivný styl románu, který je spíš nějakou filosoficku esejí nebo co já vím než románem, bude bavit, ale bavilo mě to, a to hodně.
Vždycky se u toho cítím trochu nervózně, protože se mě někdy to, jak v knize lidé smýšlí o jiných lidech, osobně dotýká a pak se stydím za ty lidi jako za sebe, je to moc kruté.
Někdy mi přijde, že je Kundera je zahořklý dědek, co pasivně agresivně nadává na auta, moderní hudbu, reklamy a v podstatě všechno, co za jeho mládí neexistovalo. Za některé části by feministicky smýšlející lidé byli opravdu znechuceni.
Ale celkově... prostě to je ten typ knihy, který vás donutí něco cítit, přemýšlet, vidět svůj život z jiného pohledu.
Myšlenky, které mě nejvíc zaujaly: Cesty versus silnice.
Román by měl být víc než jenom cesta k vyvrcholení a rozuzlení.
To, jak nás vidí ostatní, je pro nás největším tajemstvím.
Plus to byl super náhled do historie, nikdy se mi moc nechtělo studovat Goetha, a docela o tom lidi mluvili, vzhledem k tomu, že bydlím v Teplicích, kde se to s Bettinou a s Beethovenem stalo, takže bylo fajn že jsem si jaksi ujasnila co se teda stalo. Trochu mi nesedí, jak to souviselo s příběhem Agnes, Laury, Paula atd, ale vlastně mi to nevadí, protože jsem si všechny části bez výjimky užila.

A jo, taky mě vysírá, jak to srší autorovou samolibostí. Ale co naplat, když je fakt dobrej...

9 24.06.2020

(SPOILER) Extrémně strukturovaná společnost, kde žijí všichni lidé v pevném rozvrhu ve skleněných domech. Hyper inteligentní inženýr s chlupatýma rukama v milostném čtyřúhelníku s třemi ženami co po něm všechny touží (ta, po který touží on, ale možná touží jenom po jeho kontaktech a přístupu k raketě).

Extrémně nepřehledný proud myšlenek, musíte se toho držet jako klíště. Naštěstí to není moc dlouhý. Nemyslím, že by jazyk byl nějak zvlášť zastaralý (četla jsem nové vydání), spíš je to prostě poetický, matematický a zmatený.

Přišlo mi zajímavé porovnání s 1984 (I když 1984 je určitě fanfikce na tuhle knihu) a přístupem k matematice – přístup lidí (nebo minimálně hlavního hrdiny) v téhle společnosti mi přišel mnohem reálnější, vybudovat ideologii na něčem, co je objektivní pravda, ale dotáhnout to do extrému a založit na tom nové hodnoty – je mnohem funkčnější než racionálně smýšlející lidi nutit myslet si, že dva a dva je pět.

Další věc – dilemata a postupný přerod hlavní postavy, nebo spíš pokus o něj. Frajer vlastně nikdy nezačne opravdu pochybovat o systému, ačkoliv se přátelí s revolucionářkou a dokonce se podívá za skleněnou zeď. Dobrodinec je pořád dobrý. Věřila jsem, že ten režim opravdu funguje už několik generací a oni (hlavní hrdina rozhodně) jsou fakt vymytý – a jediný, co jim zbývá, je ta fantazie, kterou jim nakonec seberou taky.

Jediným úsměvným momentem byly některé představy o budoucnosti a technologiích, které autor měl, nicméně prostě jsem si to představovala jako alternativní realitu, ne jako budoucnost naší planety, a to to vyřešilo.

8 06.09.2024

Nemám žádnou kritiku. Bylo to skvělé. Nejlepší byly scény s tím, jak se všichni podváděli navzájem. Sarong, plížení se do vesnice, nechutnosti jako např. sněť v ruce, po osvobození chtěli jíst rýži místo chleba a brambor a Král je smutný. Gay a trans postavy. To jak je Petr ve všem skvělý, ale zároveň strašný idiot vůči právě oněm postavám. Číňan Čeng San.
Dobře, přecejen nějakou kritiku mám: Postava Greye. Zatímco všechny ostatní charaktery nebyly vůbec černobílé, a všechny jejich činy a myšlenkové pochody dávaly v dané situaci dost smysl, on byl prostě idiot, nebo to znělo, jako že z něj autor vysloveně toho idiota, kterého všichni nesnáší - zaslouženě, udělat chtěl, a není tam za tím (nebo pro mě, já se do toho vžít nedokážu) žádná reálná motivace. Kdyžtak mi to prosím někdo osvětlete.

8 17.02.2021

Můj první Shakespeare. Nečekala jsem, že to uběhne tak rychle, a bude to tak vtipné. Taky mě překvapily časté sexuální narážky. Trochu mě mrzelo, že tam není téměř žádný prostor pro poznání postav trochu víc do hloubky, chápu, je to hra, ale stejně.
Docela dost mě štvalo, že jsem od začátku věděla, jak to dopadne. Myslím, že by se ten příběh neměl ve škole a všude možně spoilovat.

(SPOILER) Strašný. Tohle by si měl přečíst každej zasranej kariérista, co si myslí, že úspěch vyřeší všechny jeho problémy.
Neustálá křeč, neschopnost žít ale vlastně se jen opájet budoucností a pak zase minulostí. Bezvýchodnost. Přitom bys vlastně celou tu dobu mohl bejt šťastnej. Je to tím, že ty dětský traumata prostě jen tak nepřekonáš? Asi.
Chtěla bych umět popsat svoje vnitřní pohnutky tak upřímně a přirozeně, jako to umí on. Není sympatickou postavou. Je trochu oběť, ale zároveň si často vybral být sobecký. Při své cestě na vrchol využívá lidi, o kterých potom napíše maximálně několik řádek, a nezdá se, že by ho zajímali jako osobnosti. Nezávisle na vztahu k němu a čím do jeho života přispěli. Až na vyjímky. Mrzelo mě, že kniha skončila tak brzy, zajímalo by mě si přečíst víc o tom, jak doopravdy pohlíží na ty události ze zpětného pohledu. Třeba to, jak toužil po tom být s někým extrémně bohatým, jak je možné, že si nic z toho nevyčítal nebo si nepřipadal nijak poníženě? Měl pocit, že jí to autenticky posouvá do lepší společnosti. Vnímá to tak stále? Jak nakonec přistupuje k nerovnováze ve společnosti? Jak mohl po svém levicovém aktivismu v mládí tak moc toužit stát se buržoazií?
Postavy, které jsou v knize nejživější, jsou stále členové jeho rodiny. Zbytek jsou jakoby jen stíny, ne příliš uvěřitelné, nedůležité, přechodné. Autor se utápí sám v sobě.
Ale je to autentické.
A rozhodně zábavné, takže doporučuju.

7 24.11.2023

První polovina připomíná atmosférou a stylem psaní Kdo chytá vžitě, jen z ženského pohledu. Jakési bezcílné proplouvání životem, ne zrovna radostné, ale vlastně bezstarostné. Vtipné myšlenkové pochody. Hlavní hrdinka se ocitá v absurdních (a zároveň v podstatě realistických) situacích, jako třeba když spí na gauči v bytě cizího muže zatímco její kamarádka tam s ním má vášnivou noc. Sbírá muže se zajímavými jmény, (Konstantin byl moc cute), ale vlastně s nikým nevydrží. Je dost do sebe zahleděná a někdy naprosto neempatická vůči okolí. Potom se děj postupně ze zábavné bezstarostnosti přeleje do totální beznaděje předměstského života když máte depresi. Děsivý přístup lidí v jejím okolí k tomuto problému, a stejně děsivý stav péče o psychiatrické pacienty.

Depresso jaxviň, kdyby mi někdo potvrdil, že tohle všechno se nějak takhle dělo nebo děje, jdu se asi zabít. Ale spíš bych řekla, že to bude lehce přitažené za vlasy. Nicméně autor mě baví, jeho styl psaní je hrozně jednoduchý na čtení a zároveň u toho čtenář nemá pocit, že by to byl úplný brak.
Nejvíc mě na tom bavilo, jak se na sebe vlastně všichni koukali jako na ty hodné, ta myšlenka, jak si každý v hlavě dokáže všechna svá zvěrstva omluvit a ještě je vlastně obrátit ve svůj prospěch jakože "já jsem tady ta oběť" nebo "já jsem přece jiný než ostatní tady", ačkoli se na tom všem podílí stejně, ne - li víc.

7 01.06.2019

Španělské hory ve válce, partyzáni a holka s vyholenou hlavou a vyhazování mostů do povětří. Úplně cítím tu vůni borovic, ikdyž ani nevím, jestli tam nějaký borovice byly. Nebyl mi sympatickej hlavní hrdina (američan, nenávidím, když se američani serou do Evropy), ani jeho láska, ani nikdo, příběh vlastně nebyl nějakej extra zajímavej a nic, ale přesto... Přesto jsem si tu knihu zamilovala a od tý doby se chci jet podívat do hor ve Španělsku.

7 05.11.2018

Čtveřice (nebo snad pětice?) od sebe sotva rozeznatelných stárnoucích mužů, z nichž každý slouží svému účelu. Jeden umožňuje autorovi ventilovat svoje erotické představy (i když, to možná dělá každý z nich), druhý poukazuje na to, že dnes už nemůžeme dělat žerty, třetí je vypravěčem nutné historické vsuvky, čtvrtý přemýšlí o své matce.

Jsou to všechno trochu tragédi. Snaží se se vymanit z pocitu vlastní bezvýznamnosti. Někdo potvrzováním si své intelektuální nadřazenosti, jiný balením mnohem mladších žen, další trolením ostatních, i když to nikomu nepřipadá vtipné ani zajímavé.

Veškeré ženské postavy tu existují pouze jako vizuální kulisy pro potěchu oka stárnoucích mužů. (Je to místy až odporné, viz formulace jako "její zadnice ho zdravila," "pupky mladičkých dívek," případně vztah stárnoucího intelektuála s dvacetiletou holkou, která neví, kdo byl Stalin. Autora bychom asi mohli obhajovat tím, že on se těm postavám vysmívá, nicméně si myslím, že stále je v nich dost z něj samotného a jeho představ a tužeb.) Případně, pokud ženy zrovna nejsou mladé a krásné, tak jsou to mytické matky, jež definuje schopnost rodit potomky a propojení pupeční šňůrou.

Lze to přečíst za hodinku, avšak ta hodinka by se dala vyplnit i užitečnější činností.
Možná je to celkově autorův způsob jak se vypořádat s vědomím, že jednou bude zapomenut.

6 16.07.2024

Autora nechápu. Musí to být buďto šílenec, nebo naprostý génius. Nedokázala jsem odlišit autora od hlavní postavy, nechápu, jak někdo mohl vystihnout šílenou mysl tak přesvědčivě. Je to prostě pohled z Humbertovy hlavy, to jak on vidí svět, on a nikdo jiný, vlastně neřeší, co si ostatní myslí, ani on sám nechce moc přemýšlet nad tím, co vlastně dělá, protože by mu svědomí řeklo, že to je nepřípustné, ale to on nechce, tak raději nemyslí, nemyslí na to, jak se cítí Dolly, postupně se propadá do paranoiy a šílenství, až sem nechápala, co se tedy vlastně stalo, co z té šílené sledovačky byla pravda a co jen výplod jeho fantazie.
Je to nechutné, odporné, lepkavé, to, jak se chová Humbert i Lolita, je to tak zvrácené, ani ne tak to, že on ji zneužívá, jako spíš to jak už o tom pak mluví tak přirozeně, mluví o tom, jak s ním měl sex, jakoby nic (samozřejmě ne žádné detaily, ale člověku je jasné o čem se mluví), každou chvíli, a ona to trpěla za úplatu v podobě zábavy, jídla nebo peněz, a ke konci to dokonce musela podstupovat aby jí dovolil hrát divadlo nebo jít ven s kamarády. To je fakt hnus.
Ale styl psaní, hlavně ke konci, je tak úžasný, v pravém slova smyslu, že vám prostě chvílemi padá brada.
Taky jsou tam dobré básničky. Doporučeníhodná kniha.

6 29.03.2020

Jak už psali jiní - nic se tam neděje, je to vlastně nudný, samá politika a spousty jmen, které se vždycky změní, když už se jakž-takž začnete rozkoukávat.
Ale přesto. Přesto mám z knihy nějakým způsobem naprosto boží, geniální a totálně dobrý pocit, přenesla se na mě z ní jakási atmosféra a s láskou na ní vzpomínám.

6 15.10.2018

Zábavné, dobrá atmosféra. Ale ne tak věrohodné, jak tvrdí jiní. Nevěřím, zkrátka mi nepřijde reálné, že by někdo chtěl používat něco jako doublethink nebo newspeak, a že by bylo opravdu možné začít si myslet, že 2+2 je 5 (aniž přitom zešílet). Zároveň tam naprosto chybí jakýkoliv psychologický přerod postavy, zdá se, že Winston již od začátku nenávidí režim a Velkého Bratra, nicméně jak k tomu doputoval? Kde vzal tyto podvratné myšlenky? Pokud se v tomto režimu již narodil, tak by přece chápal tohle všechno jako přirozené. A pokud se převrat stal již za jeho života... proč proti tomu začal bojovat až teď? Literární hodnota díla tímto dost klesá.

6 15.10.2018

Čtení na den, ocenila jsem jednoduchost zápletky bez zbytečných odboček a komplikací. Dostatečně strašidelné, dobré přechody mezi duševními stavy - člověk je v normálu, a znenadání je pod vlivem tý můry, jako když je na drogách, myslí si, že jedná racionálně, a přitom je v tu chvíli posedlej. Dobrej koncept. A konec příběhově fajn.
Nicméně styl psaní je občas dost otravnej, třeba stokrát se tam opakuje variace fráze "nedávalo to žádnou logiku," nebo "jsem nudný účetní." Rozhovory hlavních postav znějí, jako že se tam všichni nesnášejí. Nechápu, proč týpek pořád oslovuje holku Ninuško, když spolu nic nemají. Ale aspoň má ženská postava nějakou osobnost. Jejich teorie v autě a teorie Vojtěcha F. bych si klidně odpustila, moc smysl stejně nedávaly. Filosofování na konci bylo na jednu stranu zajímavé, jen trochu moc dlouhé a opakující se.

5 12.11.2023

Nejzajímavější kniha za poslední dobu. Asi jsem nikdy nečetla knihu napsanou z takového nadhledu nad situací, kdy autorka nikomu nestraní. Fakt mě bavilo, jak dokázala zároveň ukázat, že islám není třeba demonizovat jako celek, a většina muslimů žijí naprosto normální, spořádané životy, a zároveň nebagatelizuje terorismus a fanatismus, který se v určitých komunitách objevuje - a často ho odsuzují i samotní muslimové. Po přečtení téhle knihy jsem taky konečně líp porozuměla, co se to dělo ve válce v Sýrii. Jen jsem se opravdu nedokázala vcítit do těch holek, a jejich argumentů, že islám se chová k ženám dobře. Což ale není chyba autorky, která měla možnost mluvit se členy jejich rodiny, ne s dcerami samotnými. To mě mrzelo, že tyto v podstatě hlavní postavy se v příběhu nakonec neobjevily. Ikdyž je to samozřejmě pochopitelné.

5 11.11.2023

Příběh sám o sobě nepříliš zajímavý, ale rychlý spád - nezvykle rychlý na knihy podobného typu, nebo spíš co bych očekávala - , několik zajímavých myšlenek a věrohodně popsaná atmosféra města to docela zachraňují. Nemám z toho žádný úžasný zážitek, ale ani nepříjemný pocit, navzdory tomu, že Florentino Ariza se ke konci choval fakt nechutně, v podstatě zničil život vícero lidem ale pořád na něj bylo pohlíženo jako na někoho v podstatě dobrého, kdo si zaslouží ten happy end. I když je pravdou že autor nějak zvlášť nesoudí, netvrdí co bylo dobré či špatné a neříká o nikom, že by byl dobrý člověk... Ale stejně.
Taky mi přijde docela debilní ta myšlenka, jak si stačí počkat a ta žena prostě bude vaše. A nechápu, proč si Fermina vzala toho doktora, když tam v podstatě nebyl zmíněný žádný důvod, žádná pozvolná změna názorů, nesnášela ho a najednou si ho vzala, a to jen pod podmínkou že nebude muset jíst lilky a to nakonec stejně musela - tak co to jako je? A Florentino se do ní zamiloval jenom na pohled, bez jakékoliv konverzace a ničeho, to sdílím názor s dalšími komentujícími tady, to podle mě není láska ale fakt nezdravá posedlost. Jediné, co se v celé knize možná dá nazvat láskou, byly události na konci, což kdo ví, možná byl jediný autorův záměr.
Taky je fascinující, jak je celá kniha neskutečně nekorektní, černoši, Číňani, kecy můžu na jejich manželky a tak dál. Autor to v podstatě jenom zaznamenává, nehodnotí nebo neprezentuje tím svůj názor, takže by mě vlastně fakt zajímalo, jestli je to jenom věrohodný obraz doby nebo i názor autora, který je s tímto stavem spokojen.
- K těm zajímavým myšlenkám:
Při cestování si idealizujeme domov, který potom vůbec není tak nádherný jak se zdálo.
A to stejné s někým, koho milujeme nebo si myslíme, že milujeme. Ferminin přístup to docela vystihl, jak si ho zidealizovala když byla na cestách a pak ho uviděla a uvědomila si že to fakt ne.
A to, že teda to stáří taky může být docela zábava - to bylo skvělé, jak to autor popsal vlastně velice realisticky se všemi bolestmi i nechutnými problémy, a přesto to bylo dobré. Staří lidé jsou pořád stejní lidé.
A ještě tam teda na můj vkus bylo málo cholery, chtěla jsem se v tom zvráceně vyžívat, jenže pak nakonec ani nebylo v čem.

5 30.11.2020

No, jako, je to strašidelný, občas je ta atmosféra popsaná fakt dobře. Co mi ale vadilo (protože je těžký se bát více věcí naráz, autor to sám v jedné chvíli v knize zmiňuje!!) bylo to, že se hlavní hrdina bojí ložnice a lesa zároveň, a ty vzpomínky, a ten kompas, a ta samolepka... trochu se to tím rozmělňuje, ikdyž vím, že všechno bylo vlastně výsledkem jednoho strachu.
Taky mi přišlo, že se to strašně natahuje. Týpeček pořád sedí doma, jde na nákup, jde na návštěvu, bojí se, jde spát, vstane, jde na nákup, chce utéct, nechce utéct, jde na návštěvu, bojí se... furt dokola.
A vyskytuje se tam hrozně moc takových detektivkových klišé, co by člověk čekal spíš v nějaký detektivní knížce pro děti 12+ od Thomase Breziny, hlavně návštěva muzea a tajný deník amatérského archeologa.

5 24.06.2019

Jedna z těch knih, kde se vlastně nic neděje, a přesto jsou boží. Nesouhlasím s tím, že by se tam pořád jen kecalo, teda jako, kecá se tam, je to ruský, takže to člověk musí očekávat, ale v tomhle případě to nebylo nějak moc na škodu, nebylo to nijak rozvleklý ani nic. Přišlo mi vtipný, jak se to odehrávalo v Americe, a stejně to bylo tak hrozně moc ruský, šlo to prostě poznat, v každý větě, v každým charakteru. Je to taková ta kniha, kterou bych byla asi schopná napsat - taková ta bez velký pointy, kde jde jen o zamýšlení se v průběhu, atmosféru a náznaky, který nejsou nikdy nikde vysvětlený, a bůh ví, jestli sami autoři měli jasno v tom, co to je náramek, dudlík nebo co bylo se stalkerovou dcerou - asi ne, a to je ten vtip.

5 11.01.2019

Zábavnej, dobrej horor - takovej ten "tak akorát", kdy se člověk fakt naladí do tý děsivý atmosféry a fakt se bojí na tom místě, kde zrovna je, ale pak z toho nejsou žádný deprese nebo noční můry do budoucna.
Pár věcí bych samozřejmě vytkla, třeba neustálý vyhrožování a.k.a. foglarovky "A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká...", "Kdybych jenom tušil, co se stane, nikdy bych to neudělal" a tak, pořád dokola, to je otravný. Taky si myslím, že vykreslení charakterů mohlo bejt zajímavější a věrohodnější. Ale co hodně oceňuju, tak je "psycho" konec, a to, že to nemělo žádnou pointu typu "byl to vlkodlak" nebo "bylo to celý smyšlený" nebo něco, ale vlastně se to úplně nevyjasnilo. Fakt, to bylo dobrý. Protože horory většinou ta pointa zabije, a tady ne, a to se cení.

5 26.11.2018

Četla jsem to s dlouhýma pauzama asi tak tři roky, a přesně dle očekávání, člověk se stejně nic nedozvěděl. Nicméně, TA ATMOSFÉRA! O můj bože, když si na to vzpomenu...

5 05.11.2018