eliska8413 komentáře u knih
Skončit jednu knihu v podstatě v půlce věty čtenáře prostě vybičuje k okamžitému čtení dalšího dílu. A zatímco první díl byl plný dětské nevinnosti, kdy i když dívky vyrůstají skoro v ghettu, tak se jim dospělí snaží alespoň prvních pár let udělat skutečné dětství byť poznamenané dobou a místem. Tak druhý díl již obsahuje tu mladistvou vášeň a opět až téměř telátkovské vidění světa.
Kniha dokazuje, jak důležité je v životě dobré zázemí, a jak snadno i velice nadaný člověk nepromění svůj potenciál, když k tomu nemá vhodné podmínky. Byť se příběh spíše točí kolem Eleny, já se osobně stavím na stranu Liny. Protože z příběhu se dá krásně vyčíst ta závist autorky nad jejím životním příběhem, který je tragický, plný bolesti, ale přesto bohatší než ten její, zasvěcený vidině budoucnosti někde jinde někde jinak a nějak lépe. A trochu škodolibě sleduji to pachtění se za cílem bez jistoty zdárného výsledku ale spíš s tíživým pocitem neúspěchu.
Linka s Ischií je toho jasným důkazem. A jen tak mezi námi děvčaty. Úplně si neumím představit zachovat si Elenin stoický klid s myšlenkou, že si počkám, až na mně přijde řada.
Trochu rušivě na mě působí stále dokola opakované sdělení, že postavy mluví v dialektu. Buď by to chtělo takový dialekt do knihy skutečně zakomponovat, nebo se o to minimálně pokusit. Takto je to takové alibistické zmínění poměrně důležitého prvku knihy, ale nijak s tím překladatel nepracuje.
Vůbec nevím kam tuto knihu zařadit. Přijde mi, že mi tak půlka příběhu chybí, další část je hrubě surrealistická plná popisů náhodných předmětů a zbytek se snaží tvářit skoro jako detektivka, kde ale nevíme co za zločin vlastně vyšetřujeme.
Oproti bestselleru Geniální přítelkyně je toto skutečný odpad, do čtení těch pár stránek jsem se nutila a pokaždé mě zamrzelo, když se ukázalo, že skončila jen kapitola a nikoliv kniha.
jednoduché oddechové čtení s mysteriózním nádechem. Co si budeme nalhávat, některé z příběhů bych vážně zažít nechtěla. Na podzimní čas jako dělané.
Zatímco první pikantní vraždicku jsem ještě zkousla, druhá byla tak přitažená za vlasy, že v podstatě oči vylezly z důlků. Tento styl knihy ni zůstává záhadou
Pořád nevím, co si o Carlovi myslet. Na jednu stranu se jeví jako dobrý vyšetřovatel, na druhou má všechno o řitě. Nechápu jak s takovým lajdáckým přístupem může vůbec něco vyřešit, navíc když jsou to odložené případy. Pořád nechci věřit tomu, že takto vypadá skutečný policejní inspektor. Proč autor na jednu stranu nakousne nějakou charakterovou vlastnost hlavních postav a po zbytek příběhu již věc dál nerozebere? To to jako pana detektiva nezajímá, jestli má v týmu potenciálně nebezpečné kolegy? Čekala jsem dreamteam vášnivě řešící staré případy a místo toho dostala náhradníky z lavičky, kterým jiné případy raději nesvěří.
Tohle byla kniha přesně ve stylu paní Picoult. Děj očima tří postav, každá s jiným vhledem a názorem. I po odložení knihy jsem na ní musela pořád myslet a přemýšlet jestli je to opravdu tak zlé, jak se o tom píše. Nechtělo se mi ani věřit, že je navíc kniha datována do současnosti nikoliv třeba do 50. let. Představovat si tu nespravedlnost ani nechci a člověk může být skutečně vděčný, že se narodil do země, ve které je majoritou.
Sice konec knihy není úplně šťastně napsaný (proto hvězda dolů), ale jako celek je kniha skvělá,
Protože vím, jaká je Jodi Picoult skvělá spisovatelka, musím být v hodnocení velice kritická. Kniha se mi nečetla lehce. Musela jsem se do čtení přemlouvat, nutit a dokonce si dávat i cíle - aspoň 3 stránky. Asi jsem prostě puritánská, ale číst o 14 leté holčičce, která je již sexuálně aktivní a jako bonus pro zábavu ještě fetuje, mě uvrhuje do tak hluboké deprese, že se mi to opravdu číst nechce. Vztahy mezi rodiči mi přijdou takové nedotažené, rozbor násilného skutku byl mnohem vypracovanější v knížce Medvědín (Fredrik Backman) a nemuselo ani dojít k vraždě. Pevně věřím, že další knihy od autorky navážou na předchozí úspěšnou vlnu a toto byl jen takový nepovedený pokus o psychologii dětí.
(SPOILER) Psycho tchýně jsou vděčným tématem. Zatímco před deseti lety jsem zhltla román od Simony Monyove, kde aspoň zůstala tchýně protivnou babou, zde si chtěla autorka zahrát na wow efekt v neuvěřitelném rozuzlení, který se však úplně nepovedl. Fakt nevěřím, že by mamča chtěla vyřešit chování svého syna a byla ochotná tolerovat mu dokonce i zločin nejhorší. Takhle fakt ne.
Na druhou stranu, příběh hezky plynul, postavy byly uvěřitelné a lidské. V knize je minimum popisných scén a i díky tomu se knížka přečte během pár dní.
Sága o cizince má hodně sestupnou tendenci. Pokud člověk není věřící, je pro něj téměř třetina knihy naprosto nepochopitelná, protože rozdíly mezi jednotlivými církvemi prostě nezná a porozumět tak jejich sporům je pro něj složité a ani se mu do hlubšího zkoumání problematiky nechce.
Stejně tak politická stránka knihy je nastíněná, ale americké dějiny nejsou zrovna ve školách vyučovány tak obšírně, aby člověk znal takové podrobnosti, které by ho v díle zaujaly a aby zvolal AHA. Samotné akce se odehrávají buď v novinách nebo ve vyprávění z budoucnosti, intriky už postavám příliš nevěřím, a jediná skutečná akce, kterou jsem prožívala bylo "vyhnání" Claire k soudu. Samozřejmě pokračování tohoto putování už je opět pohádkou na dobrou noc.
Sama autorka si uvědomuje, že je téma hodně vyčpělé, jí už ani nebaví román psát a i z počtu ostatních knih je vidět že raději píše o jiných postavách a příbězích než o cizince. Navíc se dopustila typického nešvaru pohasínající slávy a to skandalizování knihy ve smyslu promiskuitního chování postav, bigamie, incestu, homosexuality atd... Vystřílel všechna tato témata v jednom díle mě trochu děsí, protože se ani nechci domyslet co si vymyslel v dalším románu.
+ Cesky překlad byl příšerný
Kdyby se autor držel obyčejné beletrie, ve které by vyprávěl normální příběh lidí z vesnice, lépe by udělal. Nádech mystična se mi líbil. Autor se vyhnul nešvaru z minulé knížky a do děje nezatáhl více postav, než bylo nutné. Samotná zápletka se vyřešila na posledních 20 stranách a to rychlostí Olandske vichřice. Detektivní podtext byl v knize až skoro na škodu. Vrahem byl náhodný kolemjdoucí, proč vraždil zůstává otázkou, finále se neděje. Naštěstí Gerlof stále žije takže je jasné, že další příběh bude následovat.
Knížka se četla moc hezky. Zápletka byla velice zajímavá, avšak sám autor přiznal, že mu v půlce knihy došel dech a i konečné rozuzlení je znát stylem nějak to dopíšu hlavně abych to už měl v tiskárně. Nicméně další román a předpokládám že s Hessem a Thulinovou si ráda přečtu.
Pan Green si mě krásně povodil a "zápletku" 1. půlky knížky jsem mu spolkla i s navijákem. Až na pár nejasností v rodičích a množství přátel jsem si rozdílů nevšimla.
2. půlka knížky byla už více pro Teens and Youth, tam jsem se příliš do pocitů náctiletých již vžít neuměla.
Ovšem chválím roztomilý přístup k LGBT tématu.
Jestli se tohle někdy zfilmuje budu se moc těšit na režisérovo vypořádání se s "hlavní postavou".
Chápu, že má kniha, teda spíš povídka, charakterizovat pocity člověka, který postupně ztrácí sám sebe. Já jsem se ztratila rovnou na první stránce, a až do konce jsem vůbec netušila kdo kde je. Na to, že má knížka 80 stran, četla jsem jí stejně dlouho, jako ostatní Backmanovy romány. Tu frustraci z neuchopitelnosti příběhu, myšlenky a děje cítím celou dobu, co knihu čtu a jsem víc než ráda, že měla jen 80 stran.
Člověk se modlí, aby se to jemu nestalo, ale vypadá to, že Noah i jeho dcera mají docela dobrou predispozici... :(
Možná až budu mít vlastní děti ocením knížku víc. Některé poznámky jako nerodic jsem asi neuměla docenit nebo pochopit pointu. Víc se mi líbila dějová linka otec -matka a jejich rozdílný přístup k výchově.
Mě se zápletka líbila. Kam se pak děj ubíral, že si autor Petr trochu zaprehanel a David opět přežil všechny nástrahy je už takový kolorit této série, ale námět měl dobrou myšlenku a to se cení
Anna Foxová mě neskutečně sr..a asi se neumím vžít do takové situace, která snad může nastat. Celý příběh mi přišel jako jedna velká slátanina. Popis třeba domu nebo cesty do hor byl tak zdlouhavý a nic neříkající, že vlastně doteď nevím, jak ta hysterka bydlí a kudy teda jeli. Charaktery postav žádné. Knihy nemám ve zvyku nechávat nedočtené, ale tady jsem se nesmírně těšila, až ta nuda bude za mnou.
Kniha nedosahuje takové úrovně jako Stoletý stařík (ten je prostě nejlepší), ale opět Jonas brilantně popsal absurdity takovým způsobem, že mu to člověk věří, že se to snad i mohlo stát.
Detektivka, která neurazí. Člověk si přečte knížku někde na dovolené a pak ji daruje do knihobudky. Postavy jsou zde vykreslené velice povrchně, příběh dře a v mnoha případech musí autor použít zásah shora, aby se to někam posunulo.
To z jakého důvodu je záhadný 25 let starý příběh vyřešeny během pár dní, vlastně souvisí skoro s turnusem na té dovolené při které si čtenář knížku zchroupne. Obávám se, že úmysly postav a jejich další konání zůstanou trochu záhadou stejně jako samotné "rozlousknuti" případu.
(SPOILER) Hned na úvod se dozvíme, že kdyby Enzovi nevyšlo chytání vrahů, tak se klidně uživí jako šéfkuchař. A pak už plnou parou jedeme do Alp vyšetřit další záhadu. A protože autor už nemá kde brát, tak nám hlavního podezřelého naservíruje na stříbrném podnose. Jako pardon, ale takhle zapáleného vraha prostě čtenář prokoukne hned po dvou stránkách.
Úplně se vidím v situaci, kdy někde bydlím, ale moje apartmá je volně přístupné kdejakému hejhulovi, který jde náhodou kolem. To je asi stejně uvěřitelné, jako že si to opět rozdá s ženskou, která ho navíc ještě nabádá, aby se víc zapojil do života jiný ženský. OMG! TWL! Jako opravdu? Fakt existuje na světě taková sorta žen, které takhle chtivě skáčou do postele s obstarožním seladonem? Pane Mayi jestli vy trošku nepřeháníte!
No a pak samotné rozuzlení případu. Ano opravdu strašně naivně věřím, že se vrah po celá léta nenamáhal odstranit ten hlavní důkaz a opravdu čeká s terčem na čele, až přijede slavný Enzo a ten důkaz vypátrá. A ano strašně naivně věřím, že policie v čele s patologem nepozná rozdíl mezi vraždou, sebevraždou a fingovanou sebevraždou. A úplně nejvíc jsem uvěřila té všímavosti Enza, kdy pouhým okem rozezná rozdíl mezi perem, kuličkovým perem a propiskou. No já se snad pojedu za něj vdát....
Zatímco v první knize mi Enzo přišel poměrně sympatický a vyšetřování starého zločinu hezky rychle odsejpalo, v tomto díle se vše naopak vleklo, přehršle postav v příběhu akorát dělala zmatek a naroubovat do jednoho vyšetřování jak pseudoasistentku, která obratem vyžvaní půlku informací o případu náhodným kolemjdoucím, tak dceru i s přítelem, který má kurz someliera a tudíž je znalec, pak bývalou i současnou milenku a novou rádoby milenku, je prostě totální kýč přitažený za vlasy s šedým pruhem.
Některé postavy v díle neměly vůbec žádné opodstatnění, jiné se na začátku vynořily aby o nich celou dobu nebylo slyšet a pak z nich byly těmi nejdůležitějšími články?! WTF. A navrch ten popis úplně všeho detailní úmorný nezáživný. Jo a nechat zabít psa byla podpasovka!