elizabeth_ba
komentáře u knih

"Scarlet O'Harová nebyla krásná, ale muži si to zřídka uvědomovali, když propadli jejímu kouzlu..." A já snad nikdy před tím a ani nikdy potom neprožívala žádnou knihu jako tuhle. A kvůli žádné nebyla tak dlouho vzhůru jen kvůli tomu, abych ji dočetla až do konce. Vždycky jsem měla raději Ashleyho než Rhetta (opravdu, dle tehdejší reakce spolužaček jako jediná na celém světě, úplně stejně bych bez debaty v Posledním Mohykánu dala přednost mjr. Heywardovi před Sokolím okem, omlouvám se právě jsem dočetla a nemohu se srovnání ubránit) a vždycky měla raději Melanii než Scarlett (asi proto, že povahově mám ke Scarlett docela blízko, taky dělám v životě kopance, který se dají přetěžko napravit). Přesto ji nepovažuji za mrchu jako mnozí (setkala jsem se s tím zejména u komentářů ke stejnojmennému filmu) ale za nedospělou dívku (vždyť jí bylo na počátku knihy 16 a na jejím konci 28 let), která úplně klasicky nevěděla, co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane. V knize samotné to něco sama přirovnala k akvamarínovým náušnicím, o které, až už je konečně získala, vůbec nestála. Moc se mi líbil i film, jenž sice nebyl lepší než předloha, ale ani jemu není téměř co vytknout. Zvláště v dospívání a na prahu dospělosti knihu doporučuji nejen přečíst ale také se nad ní důkladně zamyslet a také si neplést lásku se zamilovaností a touhou, čehož jsem si všimla i ve zdejších komentářích. ;-)


S některými komentáři si tentokrát dovolím nesouhlasit. Jako jsem nedokázala souznít s Welisky z příběhů o princezně a někdejší sestře Fidelmě, tak kníže Owain Gwynedd zajišťuje, že se zdejšími Velšany naladěná na stejnou strunu fakt budu. A když už jsem vzpomněla tu irskou královskou princeznu Fidelmu, tak zdejší kapitán dračí lodi rovněž i jménem (Turcail) spíš připomínal Ira než Dána. Takže, ač se opět nejednalo o klasickou detektivku, tak podle mě se Cadaelovi putování do rodné země se znovu se objevivším bratrem Markem (nyní již skoro knězem) a s příběhem lásky téměř beze slov v popředí a útokem na velšské území v pozadí (nebo to bylo obráceně s tou důležitostí?) více než povedlo. No posuďte sami:
"Saeson? oslovil obr Cadfaela a zvědavě si ho prohlížel. Že je Heledd Velšanka, to už věděl; ostouzela ho tím jazykem, dokud jí nedošel dech. Velšan! odpověděl Cadfael. Jako dáma. Je dcera kanovníka od Svatého Asapha a pod ochranou Owaina Gwynedda.
On chová divoké kočky? prohodil mladý muž, opět se zasmál a jediným hbitým pohybem ji postavil na zem, ale pevněji držel za pás šatů, který skroutil v pěsti, aby jej utáhl a mohl třímat bezpečněji." MF 2003, s. 101


Občas se v detektivce stane, že oběť nevzbudí v čtenáři soucit. No a tohle byl přesně ten případ a napsat k tomu více, by určitě byl spoiler. Opět je přítomna nějaká romantická linie, což ale mně nevadí, spíše naopak, a tentokrát se potkají (a zamilují) chlapec s oříškovýma očima a dívka s oříškovými vlasy... Opět moc hezké, jen už mám trošku strach zhlédnout vizuální zpracování příběhu. :-)


(SPOILER) Přísahu si opravdu mohli dát někam (hlavně nejvyšší král, ale koneckonců i Fidelma). Pořád se těším, kdy už dospěje, a pořád nic :-) Kdy bude další svišť ??? - Alchú za chvíli odejde k pěstounům a Fidelma s Eadulfem si jej ani neužijí a my se bohužel nedočkáme dílu, kde by hrál hlavní roli... U tohohle dílu jsem nějak v angličtině nepochopila tu stěžejní zápletku s dvojčaty, takže jsem velmi ráda, že to vyšlo česky, protože opět jakési road movie, ale tentokrát ne na moři, ale ve společnosti přátel a konečně bez kláštera a Uí Fídgente... :-))) Dávám pět hvězdiček, protože jsem vskutku ráda, že to vychází v češtině, ale mít lepší angličtinu, asi vskutku váhám, ačkoliv tentokrát nemám výtky ani vůči překladu paní Slavíkové-Hesounové.


Řekněme na rovinu: o Ciceronovi si můžeme myslet, co chceme, ale pořád obdivujeme jeho vytříbený jazyk. Třebaže nedovoloval ženským zúčastnit se veřejného života, miloval svou dceru Tullii a i první manželku Terentii. Třebaže neměl rád Antonia (já ano), pořád člověk ví, že položil základ klasické latině. Listy přátelům, Attikovi a rodiným příslušníkům jsou spolu s Caesarovými zápisky tím nejsmysluplnějším a nejčtivějším latinsky napsaným textem (jo, spolu s fiktivním M. Valeriem Mesallou Corvinem nesnáším Vergiliovu Aeneis a další básně...) Jako člověk mě moc nebere, ale jako řečník a stylista nemá konkurenci. Marce Tulli, gratias tibi ago. :-)


Ačkoliv se autorka (soudě i podle názvů některých povídek) dost inspirovala Agathou Christie a bylo jasné, že kniha nebude nikdy aspirovat na ceny Magnesia Littera, připojuji se ke kolegyňce níže, já jsem byla s tímto nejnovějším počinem od Zuzany Koubkové moc spokojená. Krásně opatřené vysvětlivkami a rozdělené právě tak akorát do kapitol, které byly sice provázané ale nikoliv navazující, takže se od nich dalo i odbíhat v případě potřeby k práci, do města apod. Stejně jako kdysi Rytíř zelené růže, i Koniášův klíč splnil svůj účel. Protože...Ráda bych si někdy v budoucnu přečetla zápisky Baltazara Hrnečka o příhodách Koniášových. Byla bych totiž ráda, aby (nejen na mě páter) Koniáš znovu promluvil. Řečeno s otcem provinciálem: "A přestaňte už mlčet. Kdo to má pořád poslouchat?"


Bohužel jsem knihu četla po posledním díle Zdislava a byla příliš plná očekávání. Nemyslím si, že by paní Koubková nebyla vypsaná (aspoň v současné době se mi zdá vypsaná až dost), protože občas v řádcích problesklo to kouzlo, které jsem zaznamenala, jak v její knize o Závišovi, tak v některých dílech Zdislava. Možná to bylo tématem, které úplně nesedí (sama s tím mám své zkušenosti) nebo množstvím postav, z nichž některé lze považovat za zbytečné, a tak i když si rozhodně nemyslím, že by znalosti autorky byly na úrovni středoškolského průměru (to pán níže dnešní úroveň vzdělanosti v dějepisu dost přeceňuje), přesto myslím, že to umí i lépe. Její Václav je i tak ale postava sympatická a osudy některých budou snad pokračovat i v knize o Boleslavovi, tak se vrhnu i na ni...
Ani tady se mi nelíbí, jak se vyskytuje nevraživost mezi českým a německým národem, když ty vůbec ještě v podstatě neexistovaly. Na druhou stranu, co bych vlastně chtěla, když celá historiografie píše v tomto duchu a historie je historií vlastně teprve od doby národního obrození ( ty bych všechny s chutí kopla do pozadí, i když si vážím a mám ráda Palackého, tak tohle jim mám dost za zlé).


Začátek a konec byly trochu podivné. Začátek proto, že si Fidelma nevzpomínala na řecký oheň (copak asi teda dělala v Bretani v příběhu Holubice smrti ?). A pak konec, kde si autor či překladatelka (při soudním jednání před králem Colgúem a vrchním brehonem) popletli nejvyššího církevního představitele království Mumanu a opata z Imleachu - Ségdeho s nejvyšším opatem ze severu z opatství Ard Macha - Ségenem. Mezitím zvlášť, když se Fidelma zase nepohodla s Eadulfem a pátrali každý na vlastní pěst, to nemělo chybu. Dokonce se tam objevilo i mnou dlouho očekávané těhotenství, i když vůbec ne tak, jak jsem chtěla a doufala. Ale (jako vždy) to dobře dopadlo a konečně si tentokrát dívku z cest nepřivedl Gormán ale Enda. Vlastně mu ji přivedl Eadulf, který tady zanechává super dojem, dokud se ovšem nepokouší odhadovat lidi. V tomto se liší od Bootha, který naopak v tomto vynikal.
Celkové hodnocení podle mě zase moc dobré a snad to těhotenství příště už konečně nastane tam, kde má... A tak rovnou vznáším dotaz na nakladatelství, kdy můžeme očekávat další díl? :-))


Přečetla jsem znovu díl tomuto předcházející (Opat s mečem), jelikož jsem si chtěla ověřit, kdy a jak oznámila Fidelma Eadulfovi tu radostnou novinu, která se objevuje v anotaci, a mimochodem stejně pořád nevím, kdy na to (neplánované) početí našli čas... No a když už jsem se čtením začala, tak jsem rovnou pokračovala dalšími díly a nyní jsem už u Pán duší...
Zlý úplněk mně při předchozím pročítání série (no čtu už aspoň počtvrté) nikterak neutkvěl v paměti. Možná proto, že jsem rychle chtěla zapomenout, jak se tam Fidelma chovala ke svému okolí a příliš jsem ji v tomhle ohledu nechápala. Do tradičně nám známých sporů římské a keltské církve nám tentokrát zasáhli tři bratři (jen řádoví), kteří nepřišli ze Soluně ale z Etiopie, takže trochu poznáváme i církev koptskou. Pak také starodávné irské bohy a Měsíc... A máme tady tři příběhy jako u soudce Ti, poprvé potkáváme válečného pána Uí Fidgente Conrího, a nahlížíme do života obyvatel provinční irské tvrze a v její blízkosti, což nám dohromady dává velice povedený příběh s překvapivým rozuzlením (aspoň v jednom z případů). Práce autora byla skutečně excelentní.
Co ale excelentní ani zdaleka nebylo, byly korektury. Bylo tam nezvyklé množství chyb v latinských citátech, což ale nebyla ani chyba autora (a ani překladatele). Protože jsem kdysi zapisovala latinský text do citací, vím, jak dokáže potrápit jeho přepsání a co občas word apod. dovedou vytvořit. Vyšehrad ale není MOBA, takže u nich bych takové pochybení nečekala, ale stalo se. Hvězdičku jsem kvůli tomu však neodebírala, on totiž tento příběh, v němž téměř nic nebylo, jak se zdálo, si to nezaslouží.


Jelikož jsem minulý týden se zájmem dosledovala jednu velmi zdařilou (byť málo známou) televizní adaptaci této knihy a během ní jsem se musela mnohokrát začíst (seriál byl v ruštině a úroveň té mé stojí za psí štěk a já jsem se nechtěla v ději ztratit), rozhodla jsem se přidat komentář i sem. Hlavně proto, že příběh o paní z Monsoreau se mi vždy líbil, ačkoli ho považuji za méně akční a dramatický než Královna Margot a za méně romantický a zamilovaný než Krásná Gabriella, a dnes už se zamýšlím spíše nad tím, kolik zbytečně zmarněných životů nám nakonec nabídl (a to bych naivně předpokládala, že po Bartolomějské noci lidi dostanou rozum).
Alexandre Dumas při jeho psaní vycházel z několika událostí, které se opravdu staly (a které mu vyhledal jeho spolupracovník, historik Auguste Maquet), ty si pak dle vlastní potřeby upravil, vzájemně je propojil (ač ve skutečnosti spolu vůbec nesouvisely) a přidal k nim do vyprávění další zápletky a osoby. Nastiňme si nejprve tyto události:
V únoru roku 1578 se nejmladší z oblíbenců francouzského krále Jindřicha III., František d'Espinay, pan de Saint-Luc, oženil se slečnou Jeanne de Cossé-Brissac.
27. dubna 1578 (v pět hodin ráno) se měli na koňském trhu v blízkosti Bastilly (nyní je tam Place des Vosges) střetnout pan Karel Balzac, baron d'Entragues, řečený Entraguet, s panem Jakubem de Levis, hrabětem de Caylus (v románu Quélus). Každého z nich pak doprovázeli dva svědkové, Entragueta pánové František Aydie Ribérac a Jiří Schomberg; hraběte de Caylus, pak Ludvík de Maugiron a Guy Arces Livarot. Místo toho, aby se svědkové pokusili oba duelanty usmířit, utkali se mezi sebou - Ribérac s Maugironem a Livarot se Schombergem. Ribérac Maugirona zabil, ale posléze unesen svým vítězstvím se nabodl na jeho meč a druhého dne zranění podlehl. Také Schomberg byl těžce zraněn na hlavě, ale okamžitě odpověděl smrtící ranou do srdce svého soupeře Livairota. Caylus ještě před bojem ztratil svou dýku, a proto byl v nevýhodě proti Entraguetovi, jenž byl vyzbrojen mečem i dýkou. Když se de Caylus rukou pokoušel odvrátit Entraguetovy údery, utrpěl mnohá zranění, přesto se statečně bil. Byl devatenáctkrát zraněn na různých místech těla, z nichž nejvážnější byla ta poslední - přímo do prsou. To znamená, že Maugiron a Schomberg, zemřeli na místě, Ribérac svému zranění podlehl druhý den, a Caylus se trápil třicet tři dny v paláci Boisy, aby naposledy vydechl 29.května 1578 v náručí francouzského krále Jindřicha III. Livarot nakonec přežil poté, co se šest týdnů ze svých zranění zotavoval, ale zůstal zmrzačený. Ze strachu z trestu se Entraguet uchýlil pod ochranu vévody z Anjou, dokud od krále nedostal milost. Soudobí kronikáři (Montaigne a Brantôme) byli touto událostí zaskočeni, zejména proto, že svědci se také bili mezi sebou, zatímco jejich úlohou mělo být pouze zajistit hladký průběh klání.
A konečně 19. srpna 1579 byl oblíbenec vévody z Anjou, Ludvík de Clérmont d'Amboise, hrabě de Bussy, zabit jistým Karlem de Chambes, panem z Montsoreau, nejvyšším lovčím, jenž byl manželem jeho milenky Françoise, rozené de Maridor.
Dumasovo propojení je jistě čtivé a velmi zajímavé, má spád, oblíbíte si de Bussyho, Dianu, Jeanne i Saint-Luca, Chicota. Veškeré v románu vystupující osoby jsou skutečné (snad až na Rémyho nebo Gertrudu, ale i ti určitě existovali, možná měli jen jiná jména – ty ale měli i manželé de Monsoreau). Autor zachoval statečnost, jako základní (a určující) vlastnost nejen de Bussymu a Saint Lucovi, ale také hraběti de Caylus (zde Quélus) a Schombergovi, i když poněkud nám promíchal strany. Věrně vykreslil také „arcioblíbence“ krále Jindřicha, pana d’Epernon, jenž jako jediný dokázal proplouvat životem tak dobře, že přežil nejen svého pána a ochránce, Jindřicha III. z Valois, ale i jeho nástupce Jindřicha IV. (původně Navarrského) a jeho syna a zemřel až za jeho vnuka Ludvíka XIV., krále slunce. Sice lze rozpoznat, že Dumas upřednostňoval čtivost před historickou věrností a ani literární úroveň nedosahuje románové fresky Roberta Merla, popisující touž dobu, např. osoby jsou většinou idealizovány (až teda na Jindřicha, opravdu netuším, proč ho Dumas neměl v oblibě, zda kvůli lidem jako d’Epernon a Joysseuse, vždyť občanskými válkami, jež doprovázely vládu jeho otce i obou bratrů, zničené Francii vůbec nebylo jednoduché vládnout a Jindřich se s tím vypořádal, jak nejlépe za dané situace mohl) rozhodně jsem se u četby (stejně teď jako mnohokrát předtím) i u filmového zpracování nenudila (úplně mě oboje pohltilo) a to bylo účelem, jelikož jsem od něj více (stejně jako můj král Jindřich III. od své země) nemohla očekávat.


Při svém úplně prvním čtení série jsem tuto knihu neměla k dispozici (její nové vydání jsem totiž nestihla). Až později, když už jsem ji zakoupila v antikvariátu, jsem z ní byla nadšená a to, jakým způsobem líčí Jindřicha III., se pro mě posléze stalo vzorem a inspirací, jak správně popsat mého (a Petrova) vřele milovaného pána. I můj článek o této historické osobnosti začíná právě úryvkem z komentované knihy, tak dokonalý obraz našeho Jindřicha, vlastně jednoho z našich Jindřichů (protože k těm našim, rozuměj svým a Petrovým, počítám rovněž Navarrského) kniha vykresluje. Pokud je náš Jindřich, co by Machiavelli v praxi, skutečně na scéně, nemohu Siorakově vyprávění vytknout ale vůbec, vůbec nic, řídíc se pobídkou ze s. 557 (Odeon 1986): "Spanilá čtenářko, i u vás škemrám a žebrám, byste z hloubi svého něžného srdce věnovala stejný bezmezný obdiv, jaký cítí srdce moje, neslýchanému udatenství a pevnostimého nešťastného pána zápasícího s krvelačnými poddanými." Což já tuze ráda z celého svého srdce činím...
Co se pak týče Petrova soukromého života, mám občas pocit, že některé ze zástupkyň „něžného“ pohlaví (obzvláště pak Zara) by občas potřebovaly jednu za svá něžná ouška a některé postavy (Samarcas a Larrissa) se mi zdály malinko zbytečné (jsou tam vlastně jen kvůli anglické stopě a procesu s Marií Stuartovnou), ale právě anglická námořní udatnost (no jasně, sir Drake) a její vítězství nad španělskou Armadou, která zajistila na nějakou (dosti krátkou) chvíli poklidný život a vládu i našemu Jindřichovi, je asi největší událostí tohoto Petrova diplomatického působení v utajení, v němž (jak uvidíme v dalších pokračováních) bude i nadále úspěšně pokračovat. Zbývá nám jich (těch diplomatických misí a dobrodružství) více než Jindřichova života.
Doplňuji ještě jeden úryvek z knihy. Kromě toho, jež jsem použila u svého článku, a Petrovy výzvy ke spanilým čtenářkám na niž jsem reagovala v minulém odstavci, mě zaujal i ten, jak se Petr zamýšlí, proč nemůže člověk milovat toho správného člověka, poté co bylo tolik ublíženo ctihodnému a laskavému doktoru medicíny Fogacerovi: "A čí to vina v tomto prapodivném světě, nemilujeme-li toho, kdož miluje nás, a milujeme-li tam, kdež nejsme milováni?"


Jsem ráda, že se ostatní baví. Jelikož tohle opravdu není čtení, toto je (aspoň pro člověka trochu znalého reálií) duševní masochismus. No ale, když jsem si řekla, že to při novém chronologickém čtení přetrpím, tak vy (všichni přítomní před i po) zase přežijete můj komentář...
Citace:"... neboť Wittelsbachům přispěchal na pomoc Ludvík zvaný Přísný" (vydání 2012, s. 8). Moje připomínka: A ten Ludvík teda byl kdo? Tudor? Kumán? Neugerijský? Valois? Plantagenet? Přemyslovec? Pak nás autor přesvědčuje,že v bitvě u Müldorfu bojoval Adam z Hradce... Poté se nás zkusí přemluvit, že tam mohl být tou dobou asi čtyřletý (a když to fakt přeženu sedmiletý) Záviš z Falkenštejna (to bychom po Petru Rožmberkovi a Vilému z Landštejna, jimž v téže době ještě oběma do narození zbývalo spousta let, ještě nějak překousli), co ale nepřekousneme a nepromineme, a co se v našem komentáři musí objevit, je, že fakt není velký problém zjistit si, že Závišovým otcem byl Budivoj z Krumlova (ze Sepekova, ze Skalice a ne jakýsi Beneš z Falkenštejna, mimochodem taky hist. doložen). A to jsme tak asi v pětině knihy. Zatím asi to nejhorší, co jsem od autora četla, tenhle díl nikdy neměl být napsán (inu, méně bývá někdy více) a (podle mého mínění) by jím zklamal i svůj vzor (van Gulika, kdyby si ho mohl přečíst) a nebýt jeho dalších knih, tak to ani na ty dvě hvězdičky nebylo, neboť zavržené a nedočtené z téhle doby skončily v knihovně, antikvariátu a následném prodeji i mnohem lepší knihy. PS: A patronátní právo je ke kostelu ne k lesu...


Rozhodla jsem se přečíst nově celou sérii chronologicky a toto je první z nich. První povídka, která dala knize jméno, o studiích a raném mládí Oldřicha z Chlumu a vyprávění, proč se nestal mnichem či prelátem je dobře postavená, vygradovaná (no prostě zajímavá až do konce) a (na rozdíl od těch posledních) je dotažená a dokončená (dozvěděli jsme se osudy ostatních aktérů atd., dokonce i závěr bych vzhledem k tomu, co všechno se dalo v církevních zápisech změnit, považovala za reálný). Jediné, co to kazí, je Oldřichův věk, taky jsem se podivila, co všechno stihl při svém mládí prožít (hovoří o tom i mnozí pode mnou i nade mnou), ale ze všeho nejvíc mi vadil příběh rámující vyprávění Oldřicha již jako starce a skutečnost, že Václav II. seděl na hradě Točník (kde by tam seděl v té době, to fakt netuším a myslím, že to netuší ani autor). A opravdu by se pan Vondruška mohl naučit říci jinak, že zálibně spočinul na dívce zrak nějakého pána, než jen, že jí to velice slušelo. Ono to pak moc sluší Rozárce, Kateřině Dolanské, Sabině, Annemarii, Kunhutě, Martě i Ludmile z Vartemberka. A to je trošku nuda.

Opět se nejednalo o klasickou detektivku a byť se mi příběh o věrnosti a oddané lásce zdál zromantizovaný a viděn optikou dnešní doby nereálný (tuším, že dnes by ho určitě někdo napsal jinak), velmi se mi líbil a vůbec mi nevadilo, že jsem jako spousta spolukomentátorů min. od poloviny knihy věděla o co jde, i když se to autorka (nebo překladatelka) snažila to neustále zamlžovat. ;-)


Už staří Římané věděli, že lakota je příčinou všech špatností. A tady se to ukázalo v celé své kráse (či spíše ošklivosti). To co ve mně vrahova osoba vzbudila asi není přímo lítost, ale spíše částečné porozumění. Bohužel dosud nejsmutnější z Cadfaelových příběhů, i přesto, že neskončil krveprolitím jako začal Jeden mrtvý navíc.


Naprosto souhlasím s kolegou níže. Kdybych přečetla jen hru, která dala knize název (Amfitryon) a úvodní hru o divotvorném hrnci, tak se vůbec nic nestalo. Zbytek byl buď na jedno brdo (ve stylu Oslovské komedie) nebo mě nijak nezaujal (Zajatci). Možná by mě to oslovilo jako divadelní hry, při dobrém obsazení a výpravě, ale jako četba mě kniha spíš nudila.

Před nedávnem jsem v jedné zdejší diskusi řešila, se kterou literární postavou bych se chtěla setkat. Jedno jméno jsem tam ale uvést zapomněla, jde o Marca Valeria Mesallu Corvina (jo, zapamatovala jsem si celé jméno), asi mého nejoblíbenějšího detektiva v historických románech… Trošku o tuto pozici bojuje se soudcem Ti, nejspíš proto, že ten má mezi svými pomocníky Tiao Taje, do nějž jsem stále platonicky zamilovaná (to jsme zase řešili v jiné, trošku osobnější diskusi, zda se někdy nezrale nezamilováváme do knižních postav). Tak věřte, že ačkoliv s Tiao Tajem bych si tuze ráda dala šálek čaje, neustále bych se kontrolovala, jestli nedělám něco blbě, a vlastně z toho setkání nic neměla, ale kdybych se někdy potkala s Valeriem Corvinem v naší vinotéce u džbánu caecubského, určitě si to náležitě užiju. Tato postava není neomylná narozdíl od již zmiňovaného soudce Ti nebo irské princezny a právničky Fidelmy, o to je mi Valerius Corvinus milejší, i když k němu chovám pouze sympatie a žádné něžné city (Perille bych beztak do zelí raději nelezla). V tomto, bohužel posledním česky vydaném díle, se znovu setkáváme s Marcovou rodinou, nejvyšší vestálkou Junii Torquatou a nově i se zástupcem Pontifica Maxima (Pontifex Maximus byl Jovův nejvyšší velekněz), do jejichž pravomocí zdejší vražda spadala. Oba si mě získali (podobně jako Corvina samotného), právě tak jako jistá flétnistka. U dalších nových postav se to už říci nedá (Sulpicius Galba opravdu nikdy nebyl můj favorit), a tak kromě Bílé vraždy (čtené v originále jako White Murder) mě tenhle díl ze všech přečtených bavil asi nejméně. Doufám, že knihy nemají sestupnou tendenci, to bych ke dvacáté zřejmě nedošla.


Jedná se o třetí příběh série o M. Valeriu Corvinovi, nikoliv o čtvrtý, ale tady pochybilo už nakladatelství. Zdejší vyšetřování, započaté z popudu již zesnulé císařovny Livie a některých senátorů, proběhlo totiž ještě před Pekařkou z Lýdie, jinak by Marcus a Perilla nemohli mít adoptivní dceru Marillu. Zatímco předchozí dva příběhy byly spíše detektivní, tento o Aeliu Seianovi je politický thriller. No a překladatel konečně pochopil, že ve starém Římě kdysi platil Zákon dvanácti desek, nikoliv stolů. A i jinak jsem s celou sérii moc a moc spokojená. Skoro bych řekla, že si chrochtám blahem... :-))


Plavý kůň je jedna z nejlepších detektivek královny tohoto žánru, Agathy Christie (min. z těch se slečnou Marplovou). Tenhle Tremaynův apokalyptický Plavý (nebo sivý) kůň odehrávající se v zemi Langobardů mě rovněž tak pohltil a nadchnul. No a protože jsem mezitím rozečetla i chronologicky navazující (byť už v Irsku se odehrávající) Nechte maličkých, musím říci, že mě chytly více knihy, kde se nevyskytuje Eadulf, (ačkoli ho mám moc a moc ráda a jeho postavu jsem si velmi oblíbila) a ve kterých po něm Fidelma jen velice decentně (a docela často) vzdychá... :-) Jsou totiž celé takové akčnější a nebezpečnější, jak ho nemá za sebou (nebo spíš s sebou), a dokonce Fidelma udělá při vyšetřování několik chyb - sleduje špatné stopy, věnuje svou důvěru špatným lidem apod. O Ariovi (na rozdíl od Pelagia, jehož třeba já znám jen díky tomu, že jsem kdysi zkoumala film Král Artuš z historického hlediska) slyšel téměř každý, kdo se kdy (byť jen okrajově) zajímal o dějiny křesťanství, proto i církevní spory jsou trošku jasnější, ale vlastně o ně zas až tak moc nejde, jedná se spíše o politiku (jako ostatně ve všech autorových románech) a víra hraje jen roli vedlejší (i když se jeden z viníků do řetězce špatností zapojil kvůli ní). Máme strach o mladičkého langobardského prince, se smutkem jsem přitom vzpomněla na svého Konradina a navštívíme nejen opatství v Bobbiu, ale i několik okolních tvrzí, lesů, hor a svatyní. Trochu jsem i já měla chlívek ve všech těch Colm Bánech, Colmcillech a Columbech a Columbánech, ale jinak si myslím, že to z hlediska příběhu bylo asi to nejlepší, co jsem dosud od pana Tremayna četla.
Co ale byla naprostá katastrofa byla čeština. Paní překladatelka několikrát chybně používá obratu "brát v potaz". Ten ale znamená "brát v úvahu" nikoli "uvádět v pochybnost" či "o něčem pochybovat", v jakémžto smyslu toto spojení užívá ona. A z toho plyne (a i z dalších chyb v textu, ať už v latině nebo češtině) i špatná práce korektora. Ten kritizovaný obrat musel/a najít i při prvním pročtení... A podle mě je toto nakladatelství jako je Vyšehrad zcela nehodno...


Někdy ani dobré zákony nestačí, když máme přítomno hodně špatných lidí, kteří se je snaží obcházet nebo vykládat po svém. Stále jsou ale lepší irské brehonské zákony než ta hrůza (Zákony pokání), kterou se snažila prosazovat zavražděná osoba a někteří její společníci. Záměrně tentokrát nepoužiji slova oběť, jelikož si to dotyčný nezaslouží. Svůj komentář ještě doplňuji o slova krále Ulaidhu, který ho dokonale vystihl: "Bůh mi odpusť, ale myslím si, že vítr a vlny neudělaly dobře onoho dne, kdy ho dopravily zpět k těmto břehům, a on prohlásil svůj příklon k víře". (s.249). A protože kromě lidí, kteří rozhodně nikomu nechyběli, nikdo další tentokrát nezahynul (jen stářím - mimochodem pohřební obřad, kde synové místo jména Wotanova křičeli Všemohoucí, protože jinak nemohli, mi vehnal slzy do očí), dá se říct, že to byla ta moje oblíbená pohádka pro dospělé, kde dobro bylo odměněno a zlo, no to je jedno, Bůh nebo osud tím asi napravovali, co předtím (byť obvykle dobré a spravedlivé) brehonské zákony dokázaly způsobit. Fidelma už je zase v pohodě a já si konečně začínám pamatovat i jména ostatních zúčastněných (např. lékaře a astronoma - bratra Conchobhara, což mi dosud málem zlomilo jazyk i paměť), přestože je pro mě stále těžké si představit, že Ultán je obyvatel Ulaidhu a Drón znamená příslušníka kmene Uí Dróna (nebo jak to přesně bylo; stačí, že jsem si už dokázala zapamatovat kmeny Déisi a Uí Fidgente).
