Elsinor024 komentáře u knih

Guy Delisle se netají tím, že vlastně popisuje tři měsíce nudy v Číně, ve městě, kde se v podstatě pro turisty nedá nic moc najít. Ale pro Evropany to nuda určitě není. Kontrast odlišné mentality je zajímavý sám o sobě. V restauraci na talíři kozí plíce, hadí močový měchýř v pití, celá slepičí hlava v polévce, zelená "tisíciletá vejce", psí restaurace... A to je jen jídlo.
Jiná mentalita je pro nás i v tom, kdy se Číňané chovají někdy až moc úslužně a na druhou stranu je nezajímá starý pán, co zakopne a upadne, předbíhají ve frontách, neuhýbají na ulici. Nádherné jsou veřejné záchody připomínající kostel, zážitek se zubařem...
No a nejlepší vtip je pro ně příplatek za práci o víkendu:-)
Jako cestovní reportáž výborné. Těším se na další cestovní deníky tohoto autora.

9 13.06.2019

Naposledy jsem četla autentické vyprávění zaměstnanců pohřebních ústavů v knize Caitlin Doughty, Fatální moudra z krematoria. Její styl je tak trochu ujetě morbidní a ona sama vypadá jako pravá členka rodiny Adamsových. Kdežto Guillaume Bailly je podsaditý bodrý chlapík, který na povolání funebráka nevidí nic špatného, práce jako každá jiná. A podobně nekomplikovaný je i jeho styl psaní.
Tak se nedozvíme žádná fatální moudra, ale spoustu neuvěřitelných příhod, které odchod člověka na druhý břeh mohou doprovázet. V krátkých povídkách vypráví o tom, jak různě mohou mrtvoly vypadat, jakými zvláštními a nepochopitelnými způsoby se mohou chovat pozůstalí, co všechno se může během obřadu přihodit. Něco, co snad ani nemůže spisovatel vymyslet...
Dozvíme se o dámě, která uspořádala velkolepý pohřeb pro svého psa, který nakonec spočinul v bílé, uvnitř zinkové, rakvi vedle její postele. O vrahovi, který volal funebrákům, proč oběšence vezou do soudního ústavu, když je to tak jasná sebevražda. Soudní opatrovník, kterému tři roky nebylo divné, že jeho svěřenec nežádá žádné peníze na jídlo, o rvačkách příbuzných před rakví uvnitř kostela, o statečných babičkách, o dětech, které trvaly na tom, že ve smuteční řeči musí být zmíněno, jaký byl jejich otec idiot... a spoustu dalších bizarních příhod napsaných čtivým způsobem, s nadhledem, s lehkou ironií i pochopením.

9 18.05.2019

Máme se seznámit s lidskou stránkou státníka TGM, abychom viděli, jaký člověk schovaný za politikem se v něm skrýval. Jeho odhodlání a neústupnost v morálních principech se v něm objevily už v mládí. Autoři vycházeli z Čapkových Hovorů s TGM, kde je možné nahlédnout do pocitů a příběhů prezidentova života. Velký otřes, jak tam psal, mu způsobilo to, když panstvo z Vídně se smíchem házelo vesničanům na zem špagety a ti se na ně vrhali jako hladoví psi. Hluboce se za ně styděl a rozhodl se, že bude rozhodně jiný. (Tady ovšem tenhle příběh není, škoda.)
Nebál se utéct z učení ve Vídni, z kovářského učedníka se stal studentem gymnázia, který neváhal vzít pohrabáč na ředitele školy kvůli sporu o mravní přístup.
Potom tedy trochu tahal za nos Zdenku Šemberovou, která si s ním spoustu let dopisovala a čekala...
Můžeme obdivovat vervu a statečnost, se kterou se vrhal do jednoho průšvihu za druhým (dočteme se, jak vzniklo právě slovo průšvih a jak souvisí s Masarykem)
Obdivuhodná musela být i Charlotta, která snášela jeho téměř permanentní nepřítomnost na různých cestách a jednáních. Obdivoval ji pro jeji inteligenci, hudební talent, znalost filozofie a matematiky. Moc prostoru ovšem na uplatnění svého nadání neměla. Byla téměř sama na výchovu čtyř dětí, peníze na pomocnici v domácnosti léta neměli.
Představuju si, jak doma večer vařila, uklízela a prala prádlo, když její muž jiným ženám přednášel o volebním právu a emancipaci:)
Na konci knihy už se jede v politické smršti kolem založení republiky, což Masaryk odnesl podlomeným zdravím. Silou vůle se dovedl vzchopit, i když prý mu bylo tak zle, že se smiřoval se smrtí.
Autoři jsou k Masarykovi vlídní, tak se nezmiňují o jeho pozdní milence Oldře Sedlmayerové, která po jeho smrti působila celkem dost velké problémy Benešovi.
Ani o spekulacích s jeho původem, kdy kromě spisovatele D. Glocknera něco neobvyklého ve vídeňských archivech objevil i filozof a religionista O. A. Funda. Podle Lidových novin (12. 8. 2015, Petr Zídek: Příliš mnoho náhod) svůj objev předal několika renomovaným historikům a řediteli Masarykova ústavu s tím, že si nepřeje zveřejnění dokumentů, protože si TGM velmi váží. Zajímavé.

Ať je to jak chce, Masaryk zůstane obdivuhodný a fascinující jako člověk i politik. A tahle kniha vystihla důležité momenty jeho života.

9 09.04.2019

Karolína Světlá si v roce 1862 píše se sestrou Sofií o rodině a známých, ale také spolu probírají životopis Schopenhauera a jiná intelektuální témata. Tím se vymykají běžným dopisům tehdejších dam.
Světlá je někdy nemilosrdně otevřená, popisuje zlé, nepříjemné a škaredé děti svých příbuzných, svoji umírající švagrovou. Upřímná je i v tom, že sestře přepisuje Nerudovy dopisy slovo od slova. Tedy musíme jí to věřit, protože jeho originály se nedochovaly.

Líčí své sestře, jak na sklonku léta, během pěti hodin, kdy budoucí slavný spisovatel třikrát v zoufalství odešel a zase přišel, ho donutila uzavřít dohodu o podmínkách jejich vztahu. Neruda musel slíbit, že spisovatelčin "domácí poklid rušit nebude". Ona se zase zavázala k tomu, že se stane jeho "guvernantkou", která má za úkol "v něm co je hrubé zjemniti, co je temné osvětliti, co je hranaté otesati". Slíbili si, že o jejich dohodě nikdo na světě nebude vědět, jen oni dva. A Světlá to hned za tepla vyklopila své sestře:)
Samozřejmě že Neruda své sliby jako vášnivý sotva třicetiletý mladý muž nedodržel a neustále svoji Johanu přesvědčoval ke společnému životu. Ta dala přednost mravopočestnosti a zajištěnému, i když ne kdovíjak milovanému manželovi. (V dopisech ho označovala za omezence, se kterým si přes sebevětší úsilí nerozumí). Vztah se nakonec musel rozpadnout. A mladý nadšenec ještě dostal od Petra Mužáka za uši.

Rozlícený Neruda pak píše docela krutě: "Ach jen nedělej, jako bys kdovíjak pevně na nohou stála a nikdy podpory nepotřebovala, jen nedělej, jako by se ti nebylo nikdy po duši spřízněné zastesklo, jako bys ty jediná necítila jako my všichni!
...však by se ti bylo také ulevilo, mluv si co mluv, kdyby si se byla mohla na mých prsou vyplakati, o mé srdce opříti, kdybys mne byla mohla se pozeptati, co tě kdy hnětlo, ale tys nechtěla, nu - buď si jak chceš, stará panno!"

Je zajímavé, jak říká v doslovu literární historička Dagmar Mocná, že Světlá svým odmítnutím jiné než platonické lásky k Nerudovi vyvolala v tehdejší společnosti spíše negativní reakce. Brali ji jako citově chladnou, příliš ctnou a vypočítavou potvoru.
Ale co kdyby měla tak široké srdce jako Němcová? Ta se svými milenci netajila ani před manželem, v klidu se s nimi doma v jeho společnosti rozcházela. Za tohle u vážené měšťanské smetánky nebyla tak úplně chválená.
Prostě ať by chudák Světlá provedla cokoliv, bylo by to špatně.

9 12.03.2019

Básně Williama Blakea většinou vypadají jako psané po dávce LSD. To jim ale neubírá na kráse. Někdy se možná trochu ztrácí v nesrozumitelnosti a můžeme se jen domnívat, co cítil a viděl, když je psal. Možná některou z vizí, které prý k němu přicházely mezi spánkem a probuzením.
Některé jsou ovšem tak čarovně krásné, až to bere dech. Třeba slavný Tygr.
V originále je to ještě větší síla, jasně.
Tiger, tiger, burning bright,
in the forest of the night...

Má nejoblíbenější Blakeova báseň se mi líbí i v tomhle překladu:
Kdo radost k sobě připoutá,
otrhá křídla života.
Kdo ale radost políbí v letu,
rozbřesk věčnosti zažije tu.

9 19.11.2018

Deník japonské manželky je opravdu japonský se vším všudy. Všechno slušné a korektní, nic osobního. Nejvíc intimní je chvíle, kdy si tchyně Veronice stěžuje, že pár před nimi ve frontě jsou pěkní hanbáři, když se takhle na veřejnosti klidně drží kolem ramen. No teda!
Člověk by ani netušil, v kolika maličkostech se dá na druhém konci světa něco dělat jinak. Například pouštět vodu tím, že se páčka zmáčkne dolů.
Zelený list na autě - obdoba naší značky Z, zajíc - pro začátečníky, to máme podobné. Co ale nemáme, je něco podobného pro starší (pomalejší) lidi. To Japonci se toho nebojí. Senioři prý tam jezdí se značkou suchého listu na autě:)
A takových roztomilých drobností a rozdílů je celá kniha. Moc pěkné!

9 25.06.2018

Přes složitější začtení na začátku jsem knihu neopustila a nakonec mě nadchla. Není líbivá, na nic si nehraje, drsnost, surovost, naděje, pochopení, smích, smíření. Některé scény jsou fakt dost drsné a člověk se na ně musí dívat z jiného úhlu pohledu, než je ten náš běžný.
Závěrečný děj v klášteře a poslední zkouška jsou hodně silné. Opravdu to připomíná Castanedu a Dona Juana, tam se ale skákalo do propasti.
Určitě si knihu po čase přečtu ještě jednou s tužkou v ruce.
Rozhodně doporučuji.

9 02.07.2017

Sáhla jsem po této knize, protože jsem chvíli předtím dočetla reportáž Tuvii Tenenboma z ortodoxního prostředí, která mi přišla poněkud chaotická a neuspořádaná, byť docela zajímavá.
Tak tady máme ucelený příběh. Hlavní hrdina a autor v jednom nám popisuje svoji krkolomnou cestu ven z ultra konzervativní komunity ve státě New York.
Z fanatického chasida, který poučoval a napomínal své bližní, účastnil se razií na podezřelé z heretismu, strhl dav k lynči na góje, se stal sekulárním Židem.

Mladík v devadesátých letech minulého století dostane poučení o ženské anatomii pár hodin před svatbou (nevěstu viděl asi sedm minut půl roku předtím), jeho těhotná manželka netuší, jak se dítě dostane ven z jejího těla, svatební noc probíhá s pověřencem rabína na telefonu, to vše jsou neskutečné věci, kterým se ani nechce uvěřit. A v knize jich najdeme mnohem více.

Důležité pro tuto společnost je slepá víra, neptat se, nepochybovat, přijímat bez odporu to, co dělali předkové a co konkrétní rabín z té které sekty považuje za dobré.
Překvapil mě i velký kult rabínů, živých i mrtvých. Přímo to odporuje přikázání neklanět se modlám.
Autor popisuje i provázanost představitelů obce s politiky, kteří za přislíbené hlasy zavírají oči nad nedodržováním amerických pravidel a do vnitřních záležitostí obce nezasahují.

Přes všechno emotivní a dojemné ovšem nemůžu říct, že by mi hlavní hrdina i přes svůj náročný osud nějak zvlášť přirostl k srdci.
Ale seznámení se se starověkou kulturou vesele prosperující a rozvíjející se v současnosti je nepochybně přínosné.

8 04.04.2023

Čtivě napsaná nenáročná jednohubka.
Chybělo mi větší rozpracování a popis motivů hlavních postav, proč se ti lidé chovali tak, jak se chovali. Vždy je něco trochu naznačeno a potom už se k tomu autorka nevrátí.
Například podivný zahradní tanec Roberta a jeho manželky. Vůbec tato postava je v příběhu opravdu hodně stručně vylíčená, i když by bylo zajímavé její motivy trochu více rozepsat.
Tak ve druhé třetině bylo jasné, kdo je hlavní záporák.
Na deštivý víkend ovšem skvělé.

8 04.04.2023

Na tuto knihu jsem se docela těšila. O nahlédnutí do jiných komunit, hlavně muslimských, není nouze. Ale o životě ortodoxních Židů toho zase až tolik napsáno nebylo.
A Tuvia Tenenbom nás informacemi na téměř 500 stranách zahltí. Dokonce tolik, že se v tom po čase začínáte ztrácet a výčet návštěv, o kterých jsou podány reportáže, začne být časem poněkud jednotvárný.

Autor sám v ortodoxním prostředí v Jeruzalémě vyrůstal, tak má to privilegium, že může nahlížet do života rodin a sekt, dávat zvídavé otázky a (ne)nacházet na ně odpovědi.
Ostatně proto i před lety z této komunity odešel. Nemohl klást otázky, bylo to zakázané.
Různé sekty litvaků, braslavských, těch, kdo preferují bílé ponožky nad černými, nosí o šábesu odlišné kaftany a jiných, spolu soupeří a nesnášejí se. Co je ovšem spojuje, je neochvějný pocit nadřazenosti nad góji a své vlastní výjimečnosti.

Zaujalo mě, jak jeden vážený rabín autorovi v klidu potvrdil, že o šabatu se zachraňuje v případě nouze možná život souvěrce, ale určitě ne život nějakého góje.

Také mě zaujaly praktiky přenesené ze starověku, kdy se ve svátek kaparot nad hlavou točí mladými kuřaty a odříkává se příslušná formule, aby na sebe tito nebozí ptáci přitáhli černé anděly špatných skutků.
A další pro mě nepochopitelné starověké rituály, o kterých se tisíce a stovky let nepochybuje, nezkoumá se jejich smysl, ale stále se praktikují.

Chybí mi tu jakýkoliv soucit se zvířaty, tolerance k jiným názorům a vyznáním, svoboda a rozvoj jednotlivce. Naprosto všudypřítomný je pocit nadřazenosti a výlučnosti.
Mně se líbí, když vysmátý dalajláma na otázku, která víra je nejlepší, odpoví: "Ta, co z vás dělá lepšího člověka."
I kdyby to měl být ateismus. Proč ne.

8 04.04.2023

Jedna z knih, u kterých si po přečtení hledáte, co dalšího tento výborný autor napsal. Chytré, vtipné, kruté, realistické a možná i blížící se starověkému příběhu, tak jak se udál ve skutečnosti. Když se podíváme pod závoj vyprávění o bájných hrdinech.
Jako malá jsem milovala Mertlíkovy Staré báje, četla jsem je asi třikrát, ale nenapadlo mě se na ně podívat jinak.
Autorka si vybrala úhel pohledu královny Bríseovny (víc se mi tedy líbí originální jméno Bríseis), kterou dostal darem od svých vojáků Achilleus. Fakt jsem si našla, že je i v Mertlíkovi to slovo "dar". Nejdřív tedy musel vyplenit její město a zamordovat téměř celou rodinu.
Daru se nikdo neptal, jaký na to má názor a jestli náhodou nemá trochu raněné city, po tom všem.
Achilleus nějakou chvíli "věcně a efektivně využíval její tělo", bez nějakých emocí samozřejmě, ty si schovával pro milovaného přítele Patrokla. Potom se pohádal se šéfem Agamemnónem, který mu dar sebral, protože ten svůj musel z taktických důvodů odevzdat zpátky rodině.
Pak mu ho tedy chtěl vrátit, ale už trochu "opotřebovaný". To musel Achilleus kvůli své cti odmítnout.
Dary přes den pracovaly, večer si mohly trochu poklábosit a utěšit se a pak na noc napochodovat ke svým pánům, tedy jestli zrovna dostaly povel. A to byly ty šťastnější. Staré a ošklivé ženy na tom byly mnohem hůř.
Po jisté nešťastné události si to Achilleus rozmyslel a vzal si tedy od velitele dar zase zpátky, no.
Kromě otázky využívaných dívek, od kterých se nečekalo slovo odporu (tedy pokud si to dovolily, čekala je smrt nebo v lepším případě zbití), je tu výborně vykreslená zvláštní absurdita trójské války.
Po krutém zavraždění dětí přijme slavný hrdina vlídně jejich otce, který se vydal pro ostatky. Je laskavý a pečlivý hostitel, otce obskakuje s lahůdkami, chystá mu pohodlné lůžko, vyprovodí ho, zamává mu.
A pak se zase dál bojuje a vraždí.

Myslím, že tato verze části Ílliady odhaluje příběh, jak se asi stal, stejně bravurně a pravděpodobně jako film Život Briana od Monty Pythonů, který podává svoji verzi jiného slavného vyprávění :-)

8 15.10.2019

Jako můj oblíbený malíř Pavel Čech maluje snové obrazy, tak Aticcus maluje slovy. A má velký talent, to se mu musí nechat.
Každá z básní je malý příběh plný světla, barev, vůní, emocí, smutku, života, úžasu nad jinou lidskou bytostí.
No řekněte, jestli tohle nevidíte jako obraz:)

Ze Seiny vzlínalo zapadající slunce
a zkrápělo nám ramena a prsty
odstíny oranžové muzea d'Orsay,
cigaretový dým tančil v mihotavém světle
jako na hudbu
pod taktovkou jakéhosi vzdáleného dirigenta,
klesal a stoupal a zas náhle klesal -
světlo se vlnilo v rytmu našeho smíchu
a tříštilo na tisíce střípků
a my uvízli uprostřed toho všeho,
zavěšeni mezi hvězdami
v disko kouli vesmíru

8 29.08.2019

Heiko Schrang nabízí jed a protijed v divokém koktejlu. V první části se dozvíme, jak je s naším světem nejspíš všechno trochu jinak, než si myslíme. Od nacistů v CIA, Marshallova plánu, 11. září, po krizi na Ukrajině a mnoha dalších věcí.
Hodně se samozřejmě věnuje Německu, kdy mimo jiné tvrdí, že němečtí kancléři stále musí podepisovat tajnou kancléřskou listinu o podřízení vítězným mocnostem, což bylo ujednáno po druhé světové válce. Nakonec to má docela logiku. Nebo alespoň po válce mělo. Další taje a nechutnosti německé politiky jsem ale přeskakovala.
Co z toho všeho je pravda? I malá část by byla dost šílená... A náš svět dost šílený je, o tom není pochyb.
Aby to všechno děsivé napravil, předkládá autor jako protijed ve druhé části knihy návod, jak se s tím vším vyrovnat a nezbláznit se. Asi musel tuhle duševní školu sám nutně použít, aby se nestal paranoidní a nepomátl se. Ta hranice je dost tenká.
Ponořil se do toho hluboko, aby alespoň někde našel jistotu. Helen Schucman, Lao-c, Konfucius, Thich Nhat Hanh, Buddha... No nedivím se, že potřeboval nějaké ukotvení a změnu. Jen nahlédnout, jak to všechno asi je, zděsit se a pak rychle pryč. Nechat tu špínu daleko za sebou. Už jen z pudu sebezáchovy.
Moc pěkný je jeho zážitek s křivými schody v buddhistickém chrámu, které mu změnily život:)

8 07.08.2019

Pribeh celkem dobry, ke konci se rozbehl v napinavosti, vyborne vykresleni historickych faktu a mentality lidi v 17. stoleti. Kat lidumil a amatersky detektiv, proc ne:)
Co mi ale hodne vadilo a za to strhavam hodnoceni, je par poradnych chyb autora.
Jeden clovek je omraceny a uneseny, pak se bavi s unosci, dokonce jednoho napadne. Za par desitek stranek na to autor zapomene a vypravi, jak ten uneseny clovek stale predstira po omraceni mdloby, aby unosci nepoznali, ze uz se probral...
Uneseny premysli, ze se nejdriv zbavi pout na svazanych rukou a na nohou. Prichazi unosce, clovek se rychle zbavi pout na rukou prerezanim o ostry kamen a okamzite utika.
A mohla bych pokracovat. Tohle z romanu dela trochu amaterskou praci, pres ostatni klady..

8 03.07.2019

Knihy jako je "Pád do milosti" čtu tak dvě tři za rok, někdy jenom jednu. Když mi chybí dvacet stránek do konce, vím, že je to ještě klidně na měsíc.
Mám hodně ráda Adyashantiho krátké párminutovky na youtube, tam jsem ho vlastně poznala. Zajásala jsem, že je alespoň jedna jeho kniha dostupná u nás.
Záleží na nastavení každého, jestli mu podobná vyprávění o životní filozofii připadají nádherná a jejich čtení je pocit jako vychutnávat si ten nejlepší čokoládový dort, nebo jestli mu připadají jako snůška keců a blábolů, plácání o ničem.
"Pád do milosti" jsem dočetla a nedočetla. Stejně jako Eckharta Tolleho, A. De Mella, Alana Wattse, Byron Katie, Moojiho, Nisargadattu a pár dalších. Klidně začnu od začátku znovu.
Je mi hodně blízké, že se nejedná o žádnou náboženskou agitku, vlastně právě úplně naopak.

"Představa, že se chytíte za šos nějakého duchovního učitele a ten vás dovede k osvícení, je velká iluze. Tak to nefunguje. Probudit se, zjistit, co je osvícení, dojít na konec utrpení, to všechno vyžaduje, abychom se ochotně ujali tohoto života, abychom plně přijali svou inkarnaci, aniž bychom na ní lpěli nebo se s ní ztotožňovali."

Adyashantiho zenová učitelka se ho vždycky ptala: "A co myslíš ty, je to tak správně?" Chtěla, aby ho vlastní selský rozum a moudrost dovedly na správnou cestu. Nechceš? Nikdo tě nedrží, odejdi nebo přijď později, v pohodě:)
Moc se mi líbí přirovnání, že všechno, o čem se dá mluvit, je jako prst ukazující na Měsíc, ne Měsíc samotný. To je nejdůležitější si zapamatovat. Samotná naše zkušenost je to podstatné.
Všechna největší náboženství jsou ve velké většině praktikována tak, že se uctívají právě prsty ukazující na Měsíc. Uctívají se slova a naučení, která napsal někdo jiný. Přesně to, co je pro duchovní učitele, jako je Adya, málo podstatné.

"Jeden ze způsobů, jak zhodnotit, jestli je nějaké duchovní učení dobré nebo ne, spočívá v tom, podívat se na to, nakolik nám pomáhá naslouchat naší vnitřní moudrosti. Vaše vnitřní moudrost vám napoví, jestli jste se neodchýlili ze své rovnováhy. Skutečné duchovní učení nikoho nepřipravuje o jeho nezávislost."

Pro mne je prostě celá tahle kniha úžasná a nádherná:)

8 02.05.2019

Kouzelné... Nálady a pocity tak uvěřitelně odvyprávěné, že se na chvíli čtení stáváme hlavní hrdinkou a všechno prožíváme s ní. Ani si nevšimneme, že nás vtáhla do děje, že nás vzala sebou na procházku po útesech pašeráckou stezkou, na plavání pod hladinu studeného moře, posadila vedle sebe na terasu řeckého domku zalitou sluncem, kde šumí vítr a voda, kde se mezi bílými sloupky nebe a moře zdá nekonečné...

Možná nám Le Clézio pomáhá si uvědomit, že většinu života strávíme v hypnotickém stavu, kdy věnujeme pozornost svým starostem a těžkým myšlenkám a ta nádhera kolem, která tam stále je, nám uniká. Stačí jí věnovat svoji pozornost a můžeme totéž co Lullaby prožít třeba hned teď na procházce v jarním lese.

8 26.03.2019

Ve starém Japonsku bylo zvykem dávat nomanželům pod polštář knihu s důvěrnými informacemi, které se rodiče styděli předat přímo. Byla to Ta Kniha.
Beatnický filozof Alan Watts nám dává pod polštář svoji Tu Knihu se zásadními informacemi, které nám byly podle něj zatajeny. Čerpal z učení védanty a zenu, ke kterým se přiklonil.
Tento původně kněz, který kdyby sám neodešel, byl by z církve vyobcován, protože došel k tomu, že je mu bližší védanta a zen a hlavně, jak píše v této knize:
"Nezvratná oddanost kterémukoliv náboženství není jen intelektuální sebevražda, je to zároveň i faktická nevíra, neboť uzavírá mysl jakémukoli novému vidění světa. Víra znamená především otevřenost - je to akt důvěry v neznámé."

Celý svůj poměrně krátký život se snažil, aby lidé pochopili, že "všeobecně rozšířené vnímání sebe sama jako samostatného ega uzavřeného v pytli z vlastní kůže je halucinace." Protože "svět za naší pokožkou je ve skutečnosti pokračováním našeho těla."
"Já nespočívá jen v samotné kapce, ale v celém příboji energie, který sahá od galaxií až k jaderným polím našeho těla."
Nechce, aby lidé něco nového, jiný pohled na svět přijali na základě víry - v autoritu, zázraky, proroky, ale jen na základě vlastního prožitku a pochopení. Jinak se propadáme do nebezpečné demagogie a fanatismu.
Jedna z mých pár vůbec nejmilejších knih.

8 17.02.2019

Thákur je básník s obrovskou imaginací a nadáním pro lyrické básně. Ve své době byl oceněný nejvyšším vyznamenáním, dnes je obecně téměř pozapomenutý. Svým životem navíc prokázal, že to o čem psal, je mu také blízké. Vážil si ho a měl rád i Karel Čapek.
I když jak přešla léta, je mi bližší třeba rozesmátý Anthony de Mello než tenhle vážný vousatý Ind, pořád se k němu vracím a nechávám se unášet na křídlech jeho barvité a bezbřehé fantazie.

"Tvá řeč je prostá, můj Mistře, nikoliv však těch, kteří mluví o tobě.
Rozumím hlasu tvých hvězd a mlčení tvých stromů.
Vím, že mé srdce se otevře jako květ, že můj život byl napojen u skryté studně."

"Jsem přimknut k tomuto živému prámu, svému tělu, na úzkém proudu svých pozemských let. Opouštím jej, když je plavba skončena.
A pak?
Nevím, je-li tam světlo a tma totéž.
Neznámý je věčná svoboda.
Je nelítostný ve své lásce.
Rozdrtí lasturu pro perlu, němou v temném vězení."

8 31.01.2019

Četla jsem si všechny komentáře, protože mě po přečtení zajímalo, jak tohle dílo působilo na ostatní.
Podle mého názoru je důležité nebrat Bílého lámu jako popis reality Tibetu. Jak tu někdo píše - takhle se Tibeťané nechovají, takhle se mniši nechovají, je to přehnané. Ale na druhou stranu, když nám v příběhu nevadí létající kamenná stavba, ve které neplyne čas, proč nám vadí tohle? Na Popelce nás taky neirituje, že je macecha strašně zlá, všechny přeci takové nejsou a je to přehnané, že jela na ples v dýni a vezly ji myši. Je to stejná pohádka jako Bílý láma, jen ten se nám mnohem víc zakousne do duše a srdce.
Není to dokument o dalajlámově zemi, je to čistě subjektivní Jodorowského fantastika, kterou musíme brát jako celek. Ostatně autor ani Evropany nijak nešetří... Pěkně si vychutnává, když jim myje hlavu za uctívání mučeného člověka na kříži. A nejen to.
Je to příběh úchvatný, silný, s mnoha moudry pod čarou. Jistě, kdybych byla hnidopich, mouchy se najdou. S některými názory můžu polemizovat, přeci jen tam hodně trčí mysticismus. Ale celkové vyznění je parádní a čte se to jedním dechem.

8 18.11.2018

U téhle série a autorky se mi začíná opakovat stejný scénář. Ze začátku se nějak nemůžu začíst, v půlce si říkám, proč to vlastně čtu. A proč a za co dostala autorka tolik cen?
Po polovině se do příběhu zakousnu, jsem unesená popisy situací, atmosférou, sympatiemi k hlavní postavě vyšetřovatele. Říkám si, jaký má spisovatelka této knihy originální talent vtáhnout pozorovatele do děje, jako by byl přítomný. Parádní!
A konec a rozuzlení mě potom trochu zklamou jako ne úplně propracované a logické...
Zvláštní, neumím říct, jestli jsem nadšená nebo trochu rozčarovaná. Možná obojí:)

Dopsáno po přečtení dalšího dílu: Musím trochu poopravit, že předchozí kniha mě malinko rozčarovala. Nebyl to konec. Oba dva díly, tento a následující na sebe úzce navazují a dají se hodnotit až po přečtení obou.

8 30.09.2018