ElvisJagger komentáře u knih
Nedokážu slovy popsat, co pro mne tento melancholický zážitek plný vzpomínek znamená.
Ačkoli mě dobrodružná stránka románu nestrhla tak, jak by tomu zřejmě bylo v mladším věku, dokázal ve mě Bílý tesák rozvířit celou řadu podnětných otázek. Kniha totiž není pouhým výpravným příběhem z kruté divočiny. Jedná se především o fascinující zamyšlení nad tenkou hranicí mezi divočinou a civilizací. Co dělá člověka člověkem a co zvíře zvířetem? Jaký je mezi námi rozdíl? London tuto dualitu líčí bez patosu a vyhýbá se tak romantizujícímu pohledu na přírodu. Komplexnost s jakou dokázal vylíčit povahu Bílého tesáka v nás budí soucit i odpor zároveň. Na jeho vývoji se odráží průchod trnitým životem - to vše popsáno s detailní přesností. Empatie a porozumění, kterou London prokazuje vůči zvířecímu (ale stejně tak i lidskému) světu, dalece přesahuje drsný povrch mnohdy drastických výjevů. Bílý tesák je průvodce životem. Příručka, která vás mírně odradí svou krutostí, aby vám vzápětí dokázala, jak krásná umí být.
Fascinující práce s kompozicí. Márquez dokáže nahlížet na osudy hrdinů z odstupu několika generací, ale zároveň detailně vykreslit nuance jejich každodennosti. Díky obrovskému časového oblouku máte možnost postavy chápat v historických souvislostech a přesto být vzatžen do děje jako součást jednotlivých okamžiků. Vyprávění není přísně lineární, ale pohrává si s časem, jakoby se vše seběhlo v jednu chvíli. Někdy ani nepostřehnete, že mezi několika stránkami uběhly desetiletí. Márquez totiž dějiny nevidí jako jednotlivé historické milníky, nýbrž jako propletený celek. Osudy temperamentích hrdinů na pozadí dynamického vývoje města jednoznačně osilní, ale právě zde směřuje má velmi subjektivní výhrada. Až na pár výjimek se jedná o silně stylizované postavy provádějící extrémní činy. Téměř vše je hyperbolizované a to dokonce i ústřední téma samoty, kterou já osobně vnímám jako daleko křehčí a niternější stav. Těžko pak docházelo k nějakému hlubšímu ztotožní, jelikož ona "přepálenost" pro mě osobně fungovala spíše jako zcizovací element. Což je však čistě subjektivní preference, která na objektivních kvalitách díla nic nemění.
Ačkoli London Platónovu filozofii o těle a duši značně zjednodušuje, je Tulák po hvězdách magický zážitek, po jehož přečtení se (alespoň částečně) přestanete bát smrti.
Procházím se poloprázdným nočním velkoměstem. V kalužích se odráží světla pouličních lamp, bdělí lidé plují temnou nocí a ze špinavých, ale krásných nočních klubů se line zvuk pronikavého saxofonu. Zamiloval jsem se do holky a zároveň o ní přišel.
Toto jsou mé pocity z této skvělé sbírky.
Po přečtení této knihy jsem si uvědomil, že Bukowski je jeden z nejupřímnějších autorů, který kdy kráčel po této planetě.
Kerouac je mi ze všech tvůrců beat generation ten nejbližší. Mísí smutek se štěstím a beznaděj s nadějí. Na rozdíl od jiných "beatníků" o sobě neustále pochybuje a žene se za něčím, co je tak krásné a naplňující, ale zároveň marné a nedosažitelné.
Filozofický Walking Dead, který nabízí polemiku nad existencionálními otázkami a opravdu intenzivní emocionální prožitek. Během čtení máte pocit, že jste poslední člověk na zemi.
Londonovi rozumím, chápu ho, ztotužnuji se s ním...
PS: Až na naivní představu o reformě problematiky alkoholu důsledkem udělení volebního práva žen, se jedná o nejreálnější, nejkomplexnější a nejpoutavější výpověď o alkoholu, jakou jsem kdy četl / viděl ve filmu.
Lakomec je o dualistickém vnímání významu slova bohatství. Zatímco starý Harpagon v příběhu zastupuje onen konzervativní, zaujatý a emočně chladný pohled, mladé postavy vnímají bohatství právě ve všedních věcech, jako iracionální pocity, štěstí a láska. Na střetu těchto dvou pohledů, je postavená dramaturgie celého Lakomce. Místy vás překvapí, jak dokáže být humorný. Harpagon je sice z dnešního pohledu karikatura, ale nad jeho dialogy se doteď smějeme. Pro mě osobně knížka postrádala větší sofistikovanou/výpovědní rovinu. V mých očích tak klouže pouze po povrchu, jinak velice zajímavého tématu, ale hlubší výpověď neskýtá. Skvělý protiklad je například Shakespeare, který ve svých dílech právě onu sofistikovanost má. Jednak jde více do hloubky a druhak dokáže tvořit humor mezi řádky, který vzniká hrátky se slovy a slovními hříčkami. Další věc je, že si nejsem jistý Lakomcovou (ne)nadčasovostí. Příběh je natolik naivní a povrchní, že by v dnešní době zřejmě nefungoval (tedy alespoň ne v originální formě, ve které byl napsaný). Navíc se nedokáže zbavit historického kontextu, na kterém jsou založeny určité pilíře příběhu (věno, otec rozhodující o budoucnosti svých dětí a podobně). V nějaké podobě by to určitě do dnešní doby bylo přenositelné, ale určitě ne tak flexibilně, jako právě již zmiňovaný Shakespeare. Nemluvě o tom, že v dnešní době je toto téma použito v hodně jiných podobách a v současné pop-kultuře je vnímané, spíš jako bezduchá fráze. Čímž nechci shodit nezpochybnitelné kvality Lakomce, nýbrž narážím na jeho bohužel, slabší přesah do dnešní doby. Vtipná, krátká věc, nad kterou se pobavíme. V mých očích ale zůstane uvězněná v 17. století.
Nikdo se nebudé smát - 4*
Zlaté jablko věčné touhy - 3*
Falešný autostop - 5*
Symposion - 3*
Ať ustoupí staří mrtví mladým mrtvým - 4*
Doktor Havel po dvaceti letech - 3*
Eduard a Bůh - 4*
Kniha nabízí prostor nahlédnout do sebe sama a slovy Breuera: "vymést vlastní komín". Každá z postav (i čtenář) vstupuje do příběhu s určitým očekáváním, které se postupně promění. Rozhovory Nietzcheho a Breuera totiž léčí nejen je, nýbrž i čtenáře samotného, který se spolu s nimi stává pacientem. Tato sofistikovaná proměna rolí je spolu s filozofickou a psychologickou hloubkou na knize to nejvíce fascinující.
Jan Sokol je génius. Úvod do filozofie jak se patří. Kniha po každé kapitole klade čtenáři hloubavé otázky a nutí jej kriticky přemýšlet nad každým řádkem. Do této zkratkovité recenze ani nejsem schopen vepsat, kolik katarzí jsem během čtení prožil. Sokol nejen provádí podivuhodným filozofickým světem, ale zároveň apeluje, upozorňuje a vztahuje se k současné situaci ve světě. To vše způsobem, který ani na chvíli nepůsobí křečovitě.
"Nesmíme se přestat divit, žasnout a neustále se překvapovat."
Premisa může vzbuzovat obavy, že bude příběh až příliš tezovitý a účelově dualistický. Rozpor mezi duchem a tělem je relativně hojně zpracovávaným tématem, ať už ve filozofii, či epice. Román však čtenáře dokáže s každou stránkou překvapovat, s jakou citlivostí a zároveň komplexností Hesse na zmíněné téma nahlíží. Postavy mají k chodícím filozofickým konceptům opravdu na míle daleko - jejich charaktery jsou velmi bohaté a lidsky podané. Narcis a Goldmund vám zkrátka přirostou k srdci a neopustí jej ani dlouho po dočtení. Hesseho román je středověkou spirituální cestou za hledáním sebe sama, která klade důraz na citovou stránku a v tom si mě získala.
(SPOILER) MIRNÝ SPOILER:
V jedné místnosti se sejde americký agent, kterého celý svět zná jako zarytého nacistu, Němka z čistokrevné nacistické rodiny, která se kvůli lásce k onomu americkému agentovi stane ruskou agentkou, malíř, který se vydává za přítele amerického agenta, jelikož ho chce dostat do Moskvy, protože je ve skutečnosti ruský agent, černý führer, který je ideologicky přesvědčeným nacistou a milionář, který věří v nadřazenost bílé rasy a nesnáší židy. Tohle by si nevycucal z prstu ani ten nejodvázanější kreativec. A už vůbec nikdo by podobný příběh nedokázal napsat tak, abychom mu uvěřili. Je tu však jeden člověk. Kurt Vonnegut, který si se složitě propletenými nitkami lidského osudu dokáže pohrávat s nenapodobitelnou lehkostí a důvtipem.
Řada lidí chválí R.U.R. pro nadčasovost a přesnost mrazivého tematického přesahu. Myslím si, že přesně toto jsou aspekty, které u tohoto díla považuji za nejslabší. Nechci zpochybňovat Čapka, jakožto naprosto zásadního českého autora, ale tento kousek se svou logikou a pojetím absolutně příčí mému náhledu na danou problematiku.
Kniha, která ve vás vytvoří iluzi, že jste porozuměli životu a následně toto porozumění roztrhá na cucky. Něco tak silného jsem na stránkách papírů ještě nezažil.
Začátek jednoho z nejepičtějších komiksů. Pokud jste viděli seriál a líbil se vám zaručuji, že toto je ještě 2x větší nářez. Komiks daleko víc rozvíjí vztahy mezi jednotlivými postavami a co víc nevleče se tolik jak seriál, takže mi nedělalo problém přečíst sedm dílů najednou a samotná kresba... z počátku se mi moc nelíbila ale později jsem si tuhle černobílou nádheru zamiloval.