ElvisJagger komentáře u knih
Po předešlé zkušenosti s jinými tvůrčími příručkami jsem došel k závěru, že "O psaní" na nějakou dobu odložím. Měl jsem pocit, že návodů "jak napsat dobré dílo" bylo dost a že se stejně nic nevyrovná učení se z vlastních chyb. Byl to však úvod, nesoucí se v duchu deníkových zápisku, který mě přinutil číst. V první polovině se King zaměřuje na reflexi vlastního života, v němž hledá volné příčiny toho, proč se stal spisovatelem. V kontextu jiných příruček se jedná o velmi osvěžující přístup, který vám o řemesle sice tolik nepoví, ale pochopíte, že cesty k autorství dokáží být nepředvídatelně spletité. King, světoznámá literární hvězda, sdílením svých nezdarů získává trochu lidštější tvář. Druhá polovina už pár praktických rad obsahuje. Jsou však podány velmi jemně a s důrazem na to, že "to nejdůležitější se stejně nedá naučit". Svižně odvyprávěna kniha, která nesdělí nic převratného, ovšem dodá kuráž k tomu, proč jste ji nejspíše vůbec otevírali - ke psaní samotnému.
PS: Nejsem fanoušek Kinga a o jeho životě jsem před čtením nic nevěděl.
Kniha, které si velice vážím pro její schopnost vystihnout poetickou, drsnou, hřejivou a zároveň pravdivou esenci života. S hodnocením bych šel rád podstatně výš, jelikož jsem něco podobného v životě nečetl, ale přeci jen musím zůstat na 3 hvězdičkách. Nejsem schopen přesně analyzovat proč. Ze začátku jsem byl z knihy nadšen, ale zhruba od její poloviny jsem necítil absolutně žádnou potřebu se do jejího světa vracet. Dočetl jsem ji tedy především proto, nakolik si ji vážím a nakolik si vážím Berlinové a její osobité a autobiografické výpovědi. Možná magičnost tohoto díla naplno ocením o pár let později, kdo ví... do té doby bude čekat na mé poličce. Určitě se k ní ještě někdy vrátím.
Hvězdičkové hodnocení jednotlivých povídek v rozsahu 1 - 5 hvězdiček:
Medailon - 3
Černý kocour - 5
Muž davu - 5
Probuzení z mesmerického spánku - 4
Zánik domu Usherů - 3
Senzace s balonem - 2
Předčasný pohřeb - 4
Zlatý brouk - 5
Skokan - 3
Jáma a kyvadlo - 5
Maska červené smrti - 4
Nikdy se nesázej s čertem o hlavu - 4
Král mor - 3
Musím navrch konstatovat, že mě velmi mile překvapil tvůrčí rozptyl Poea, co se žánrů týče. Řada lidí jej má zafixovaného jako hororového spisovatele, píšicího o tragických láskách v temné, špinavé hospodě uprostřed viktoriánského Londýna. Ano, i to je část Poea. Nicméně celá řada povídek z této romantické škatulky jasně vybočuje. Ať už se jedná o dobrodružného "Zlatého brouka", filozofickou esej "Probuzení z mesmerického spánku" nebo černou komedii "Nikdy se nesázej s čertem o hlavu", Poe toho má opravdu hodně co nabídnout. Někdy jsem se až nestačil divit nad jedinečností jeho pohledu, nebo nad schopností tak přesně rozanalyzovat ty nejniternější pocity člověka. Občas je to složité čtení, ale stojí za to.
Samotné myšlenky Marca Aurelia jsou zcela jednoznačně hodnotné a pod většinu z nich bych se sám podepsal. S čím jsem však problém měl byla jejich ubíjející repetitivnost. Aurelius si vytyčil pár stěžejních témat, která neustále omýlá dookola a variuje jejich sdělení v různých metaforách a analogiích. I přesto, že je vám jádro jeho filozofie už po pár stránkách jasné, budete se jím muset opakovaně prokousávat. Pokud je vám stoicismus alespoň z části známý, nevidím příliš velký důvod Hovory k sobě číst.
Obecný přehled stoicických myšlenek, které se v knize jako mantra cyklicky opakují. Ač se s některými z nich neztotožňuji (např. jedna z rad jak z života eliminovat věci, které nejsme schopni ovlivnit - omezit sledování politické situace), pod drtivou většinu bych se podepsal. Prozaické vyznění v tomto případě není na škodu. Zpřístupňuje totiž principy, jejíž osvojení vede čtenáře ke kritické reflexi vlastního jednání. A to je důležité.
Spíše než o filozofii nebo hlubokou polemiku nad životem a smrtí se jedná o mozaiku romantizujících příběhů z exotických míst. Munthe odvážně překračuje hranice reality - využívá mystické prvky a snové pasáže, aby v drobných nuancích vykreslil svůj humanistický pohled na život (a smrt). Je to citlivé a empatické, ale více než prchlavé hřejivé pocity to ve mě nevyvolalo. Asi jsem od toho čekal něco jiného a této představy se nedokázal vzdát.
Nechci tady kopat do vosího hnízda, ale film na mě zapůsobil podstatně víc.
Mělo to zvláštní melancholický náboj. Ten pro mě dokátal prebít veškeré nedostatky, kterých kniha má hned několik a které by "nefanoušek" Lynche nejspíš nedokázal omluvit... a já bych mu úplně rozuměl.
Nepříliš strategicky zvolený název zapříčinil, že jsem knihu "Jak být šťastný?" chybně odsoudil jako tuctovou motivační literaturu. Po seznámení s obsahem jsem však zůstal mile překvapen - můj soud byl naštěstí unáhlený. Tedy, alespoň z větší části. Ač kniha pozůstává z aktuálních témat z oblasti psychologie a duševního zdraví, ani jednomu se nevěnuje do větší hloubky. Někdo by mohl namítat, že je to důsledkem krátkého prostoru několika málo stran, které každá kapitola nabízí. Shodou okolností jsem se nedlouho po dočtení vrhl na "Cesty k sobě i k druhým" od Ivo Pondělíčka, což je kniha strukturovaná velmi podobně (dokonce i s podobnými tématy), ovšem výstupním poznáním daleko bohatší a inspirativnější. Jakoby se autoři báli, že odradí čtenáře, bude-li výsledný text působit příliš akademicky a složitě. Důsledkem toho kniha občas klouže po povrchu a připomíná spíše sérii rozhovorů z relevantního internetového blogu, než literární ponor do lidské duše. I přesto však jejího přečtení nelze litovat.
Po této knize jsem si uvědomil, že těžiště Bradburyho tvorby pro mě zůstane v 451 stupňů Fahrenheita a jeho hororových povídkách. Ačkoli má Ilustrovaný muž nepopíratelné kvality, nemohl jsem se zbavit dojmu, že klukovské nadšení zde ustupuje hlubšímu poznání. Přesto se zde najdou kousky, ke kterým jsem se několikrát vrátil. Jako celek to asi není kniha pro mne, ale věřím, že si své čtenáře najde.