Ence komentáře u knih

Nemohu souhlasit s předřečníky.
Xenocida je možná delší a vláčnější, nicméně i přes to, že plyne pomalu, vznáší se ve vzduchu neustálá hrozba zničení planety spolu se zánikem dvou unikátních živočišných druhů.
Arcisit pode mnou píše o logických nesmyslech, ale s tím také nesouhlasím. V knize je mnoho paradoxů plynoucích z autorových představ o vlastnostech hmoty, života, duše a prostoru, ale nedá se říct, že by byly nelogické. Ano, pro nás jakožto lidi žijící v 21. stol. můžou působit nelogicky, ale na druhou stranu nemá cenu je za nelogické označovat, ale pouze je přijmout jako skutečnost.
Kdyby Einstein v 17. století tvrdil Newtonovi, že ve vlaku plyne čas jinak a gravitace je zakřivený časoprostor, tak by to Newton mohl také označil za nelogické. Tím v žádném případě nechci říct, že autor má patent na pravdu a že je to tak, jak si myslí, pouze jsem přijal paradoxy jeho vesmíru, nechal se klamat a přemýšlel, co bych dělal v situaci, kdy by se skutečně stalo to, co těm třem při "skoku do neznáma".
P.S. Jeiné s čím jsem měl poněkud problém je neustálé omílání paraplegie. Miro fakt nebyl můj nejoblíbenější charakter.

2 09.10.2014

Diametrální rozdíl od Enderovy hry. Od problémů chlapce na bitevní škole se dostáváme k problémům rodinným, společenským, meziplanetárním a extraterestriálním. Stejně tak se od dobrodružného sci-fi románu přesouváme jinam. Mluvčí je rodinné drama, psychologický thriller a detektivka zasazena do sci-fi světa.
Absence hyperprostorů a cestování vesmírem podle starého dobrého Einsteina a touha neputovat z místa na místo, ale konečně se usadit vede k jednomu z nejtěžších rozhodnutí Enderova života.
Card tam dal úplně všechno a všechno šlape jako dobře namazané soukolí. Je to pro mě vrchol Enderovy série.

2 09.10.2014

Snažil jsem se, a to opravdu usilovně.
Nedal jsem to.

Líbilo se. Ano je to sice věčně omílané téma hollywoodských režisérů a všelijakých pisálků, ale Bacigalupi to napsal jinak, neotřele. Nenechte se odradit první povídkou, ta mi při zpětném pohledu přijde asi nejslabší.
Mívám problém vcítit se do postav, ale autor zřejmě smýšlí podobným způsobem jako já, jeli jsme na stejné vlně.

U mě dobrý.

2 09.10.2014

Nebudu lhát. Na možná naivní, ale originální a zábavnou jedničku to nemá ani zdaleka, dvojka se u mě svezla na setrvačnosti od jedničky a trojka není špatná, ale postavy jsou nevyzpytatelné a chovají se nelogicky, aby mohl autor na dalších stranách jejich zvláštní chování horko těžko vpasovat mezi futra logičnosti. Závěrečné vyústění mě taky nějak neoslovilo.

Nevím, jestli sáhnu po čtyřce. Je tam sestupná tendence.

2 09.10.2014

Vždy se královsky pobavím, když se průměrně inteligentní autoři snaží psát o vnitřním světě geniálních (a ještě k tomu dětských) hrdinů a vůbec to nezvládají. Můžeme se tak setkat s perlami jako jsou konceptuální pokusy, vystoupení z podmnožiny za přidržování se tečny, meditací nad konejšivou všeobjímající gramatikou a dalšími pseudointelektuálními hovadinami. Inu, představa autorky o myšlenkách mladého génia.
Na druhou stranu se říká, že čím vyšší IQ, tím menší EQ, což prolhaná, asociální, popletená a labilní hlavní hrdinka s nejasným či žádným cílem svého konání celkem splňuje.
Ale hlavně, abychom 'to nevzdali', i když vlastně nevím, co ono 'to' má vlastně být.?

1 20.05.2023

Divím se, co přesně vede některé autory k tomu, že ve svých knihách zásadně nepoužívají uvozovky. Nemám chuť ve výronu jejich originality neustále luštit kdo a jestli vlastně mluví.

Kniha je prakticky pouze o pocitech – nic nevysvětluje, neuvádí čtenáře do děje (žádný souvislejší děj vlastně ani nemá), neprezentuje cokoliv zajímavého. Bohužel nevím, co jsem si měl z povětšinou smutných myšlenek hlavního hrdiny a jeho protloukání se životem vlastně odnést.

1 31.12.2022

V Ishigurových knihách je vždy něco znepokojivého – něco je špatně se světem, společností, nebo v samotných hrdinech. Klára a Slunce není výjimkou.

Musím ale říct, že od té doby, kdy se Ishiguro začal přesouvat do sci-fi, fantasy nebo třeba absurdna (Klára a Slunce, Pohřběný obr, Neutěšenci) na mě nepůsobí jeho romány takovou silou, jako např. Soumrak dne, nebo Neopouštěj mě, protože tím tak nějak ztratily na bezprostřední a šokující pararele k dnešní realitě.

1 02.10.2022

Nikdy nevím, co si z příběhů o duševně nemocných lidech vlastně odnést. Smutné a depresivní to jistě bylo (jako asi každá vážná nemoc), ale vnitřní svět hrdinů mi zůstal uzavřen.

1 16.03.2022

Nemohu se ubránit dojmu, že hlavní hrdinové jsou pomatení, nevyrovnaní a přecitlivělí lidé vyznavající rozpornou, nesoudržnou a nepromyšlenou filozofii, které jakákoliv zásadní a základní otázka rozpláče anebo na celé týdny uvede do stavu hluboké duševní trýzně.
Příběh je nepřesvědčivý a rozvláčný. Zejména natahovaný závěr Františkova (ne)umírání důkladně ověřil sílu mé vůle.

1 03.07.2021

Kniha je na mě moc velký "freestyle". Připadá mi, že informace k jednotlivým výdechům jsou podávány bez jakéhokoliv ladu a skladu. Autor prostě píše o tom, co ho zrovna napadne. Chybí jakákoliv osnova, nebo sjednocující styl. Mnohdy se také dozvídáme, jak autor hodnotí to či ono (např. úroveň graffiti, architektonickou kvalitu nějaké budovy, atp.), přičemž ale jaksi zapomíná oddělovat fakta od svých hodnocení.
Chybí popis velmi mnoha obrázků. Čtenář v podstatě odhaduje, co takové obrázky znázorňují, což je zejména u odstavců, které zmiňují více výdechů, opravdu velká potíž. Proč je takový problém připsat popis ke každému obrázku, je pro mě záhadou. Obrázky jsou opět řazeny tak nějak náhodně. Možná to byl záměr. Nevím.

Měl jsem trochu problém se zvoleným fontem. Je totiž příliš malý a navíc bezpatkový. Tvar písma mi také nevyhovuje (vertikálně nesymetrická písmena s "těžištěm dole" – např. 's' a 'x' – vypadají opravdu zvláštně).

Při čtení jsem měl pocit, že autor má o výdechy opravdu upřímný zájem a podařilo se mu upoutat k výdechům i mou pozornost, za což bych mu chtěl poděkovat.

1 14.07.2020

I když sdílím s E. Taberym mnoho názorů a stejný náhled na svět, nemůžu se ubránit dojmu,že kapitoly týkající se současného dění a aktérů (Zeman, Babiš) jsou silně tendenční. Ono i ty historické budou, ale člověk už je tak "zblblý" současnou interpretací dějin, že to neřeší.
Nechápejte mě špatně – s autorem v zásadě souhlasím, ale stejně mi ta jednostrannost připadala až do očí bijící. Konzervativní nacionalističtí populisté nemohou být podle mě dílem kvůli zvolenému stylu jakkoli ovlivněni.

1 18.01.2019

Musím se přiznat, že Hordubal šel zcela jiným směrem než já a namísto úvah o zkreslování událostí ve mně vyvolával spíše patetické pocity vůči osobě hlavního hrdiny. U Povětroně jsem již zřetelně sledoval stopy autoprojekce jednotlivých osob do jimi vytvářených příběhů, nicméně zejména příběh spisovatelův mi připadal až zbytečně a neúměrně dlouhý a bohužel také nudný. Nicméně četbu Obyčejného života řadím k jednomu z nejsilnějších zážitků z mých knižních dobrodružství. Nesmírně poutavě napsané dílo s neuvěřitelně hustou koncentrací nosných a introspektivních myšlenek. Mé hodnocení jednotlivých děl: Hordubal 3/5, Povětroň 3/5, Obyčejný život 6/5 :-)

1 01.12.2017

Vydání osmé, v EMG páté a asi na deseti místech je místo Garp napsáno Gael? Trochu s podivem (nemá vliv na mé hodnocení).

1 25.04.2017

Lišky na vinici se mi četly příjemně. Neubránil jsem se však jistému údivu, že román má 700 stran a přesto se v něm stane relativně málo. Při zpětném pohledu mi připadá, že je v ději značné (přílišné?) množství duplicit a postavy často setrvávají v určité pozici neúměrně dlouhou dobu.

Historické osobnosti působí věrohodně a živě. Zajímavé pro mne osobně je, že postava Franklina na mě působila asi nejméně sympatickým dojmem z celého ansámblu, což bych před přečtením asi nečekal.

Velice oceňuji autorovu střízlivost v popisu dějin, který není podáván skrze růžové brýle vítězů; ale je vidět, že dějinný vývoj nebyl ani zdaleka tak ideální jak zidealizované představy dneška.

Z čeho jsem poněkud rozčarován je práce vydavatelství MF (vydání sedmé, v MF první), ve kterém je na můj vkus veliké množství chyb a to nikoliv překlepů, ale chyb ve slovosledu, větné stavbě a místy až zcela nesmyslný překlad. Zvláštní také je, že kniha byla vydána v roce 2007, ale vypadá jako z roku 1960.

"Ještě citelněji si uvědomil rozpor mezi triumfem a ironicky rezignovaným poznáním malichernosti úspěchu několik dní poté, když odjel do Louvru, aby převzal funkci prezidenta Akademie." Tenhle pocit mám poměrně často a to jsem byl v Louvru jenom očumovat obrazy a nikdo mě nenutil, abych se v 84 letech líbal na věřejnosti s 72 letým Američanem proto, abych dostál požadavkům společnosti :-)

1 21.11.2016

Můj problém s knihami A. Camuse je v tom, že mi ucelený smysl dávají až po přečtení doslovů, což je škoda, protože když už vím, co chtěl autor sdělit, tak se na jeho knihy dívám v úplně jiném světle.
Při čtení Pádu jsem měl zprvu pocit, že chápu o co jde, ale jak stránky přibývaly opět jsem přestal autorovi rozumět a kniha mi začala připadat zpola šílená. Nicméně obsahuje spoustu silných momentů a rezonujících myšlenek. Vyhovoval mi i narativní styl v dialogu (monologu) kdo ví s kým. Škoda jen, že s Camusem zřejmě nejedeme na stejné vlně...

1 08.05.2016

Tak jsem po delším čase opět jednou narazil. Už když jsem tu knihu otevíral a všiml si, že na obálce je pochvalný výrok od mého starého známého a nenáviděného S. Eriksona ve mě hrklo, poté, co jsem přečetl prolog jsem věděl že je zle a po té, co jsem přečetl první část jsem věděl, že je to kardinální pr..er, jelikož jsem se děsil, kam dál bych se na své hell stupnici zla dostal, knihu jsem zavřel a odhodil doteď ani nevím kam (naštěstí).

Že autor studoval filosofii mi vyrazilo dech, protože nechápu, jak může milovník moudrosti vytvořit paskvil tak kolosálních rozměrů, který je očividně (jak jinak) přesnou kopií poměrů na Zemi. Nemám nic proti těžkopádné literatuře s jakýmsi poselstvím, ale nesmím mít pocit, že čtu těžkotonážní brak desetiletého autora se slovní zásobou žáka mateřské školy...

Ještě víc než autora nechápu, jak se to vůbec může někomu líbit...

Po dočtení jsem se nemohl dočkat, až si tady přečtu hodnocení jiných. Ke knize jsem se dostal přes superkalifradžilistikexpijalidózní Transport ledu. Tento titul je ovšem něco zcela odlišného. Moje oblíbené pomalé (pro mnohé až retardované) tempo zde bylo nahrazeno klasickým a mnou nenáviděným mr....ím (vržením) čtenáře do víru událostí. Několik postav s nejasnou minulostí střídající se jak na lingišpíru, avšak působící ploše a odtažitě. Nejasný děj, nejasné motivy, nejasný smysl celého díla (jestli nějaké má, nevím). Akčnější zaměření je v módě, ale takhle ne. Skákání z času do času a až dusivě obtěžující střídání dvou dějových linií po dvou stranách, které brání vražení čtenáře do příběhové linie.
Co bych autorovi vytkl na prvním místě je několikanásobné potlačování napínavých okamžiků tím, že se ty nejdramatičtější věci dozvídáte ústy samotných aktérů, když na ně vzpomínají, nebo o nich přemýšlejí. Přitom stačilo oddělit tyto vzpomínky hvězdičkami a psát je, jakoby se skutečně děly, obzvlášť, když už se v knize skáče z jednoho času do jiného. Opravdu nechápu, proč to tak Reynolds neudělal.
Resumé mé maličkosti je, že kdybych nečetl Transport ledu a tohle byl můj první Reynolds, tak bych si na autora udělal zcela odlišný názor v negativním slova smyslu, takhle to beru pouze jako, že se génius tentokrát nestrefil do mého vkusu.

1 13.02.2015

Až na všudypřítomný popis krajinek, který se po čase stane neurčitou změtí kopců, údolí a regolitu a aquifer je to kniha zajímavá. Nejvíce se mi líbil začátek, tzn. cesta v lodi a budování Underhillu, globálbější problematika a cestování z místa na místo, tomu moc neholduju, tak jsem se musel postupem času trošku nutit, ale čte se to docela dobře.
Nicméně v mém vydání je nespočetně chyb snad na každých dvou stranách jedna. Vydavatelství by mělo zpytovat svědomí.

1 05.12.2014

Dickova raná tvorba mě nezklamala a zaujala.
Témata povídek jsou povětšinou vztah člověka a robota, postapokalyptické situace a vztah obyčejných lidí k lidem s nadpřirozenými schopnostmi.
Pravdou je, že některé povídky jsou zvláštní, ale jiné průzračné, jednoduché a strhující.
Nejlépe hodnotím Oddaný sluha a Poslední pán. Jednoduchá, pěkně podaná zápletka a svižný děj.

1 24.10.2014