Endy17 komentáře u knih
Génius českého jazyka (podobně jako třeba pánové Werich nebo Svěrák, jen tak namátkou) na sebe, zdánlivě bez ladu a skladu, navršil povídky, písničky, úvahy, básničky, fejetony a říkačky, doplnil množstvím fotografií a kreseb z dílny S& Š - a vznikla z toho úžasná knížka. Veselá a smutná, poetická a naturalistická, vždy však nesmírně lidská.
Trošku netradiční a trošku překvapivý Sharpe, který ovšem neztrácí nic na své obvyklé kvalitě.
Po historických detektivkách tak trochu jiné čtení, přesto se autor nezapře.
Profesní zpověď velkého českého herce odhaluje jeho lásku k divadlu, vypráví o cestě od brněnských začátků, kdy doma neměli po představení ani na večeři, až po úspěchy v Národním divadle a jistě i zadostiučinění v podobě "odpovídajících gáží".
Určitě by bylo zajímavé rozšířit knihu o více osobních vzpomínek, soukromí pan Pešek vždy jen lehce naznačí a rychle se vrací na divadelní prkna. Největším handicapem je ale poslední kapitola, plná revoluční agitace a socialistického realismu. Kdybych knihu hodnotil před jejím dočtením, hvězdiček by bylo pět.
Pohled pod pokličku mnichovského jednání přináší odpovědi na některé otázky jak a proč. Autor zde zajímavým a čtivým způsobem připomíná, že historie není černobílá a že se její cesta většinou ubírá velmi křivolakými uličkami.
Výrazně syrovější, než původní Prezidentův vězeň. Chvílemi poetické, místy úsměvné, často děsivé.
Emotivní, silně emotivní. Autor umně hospodaří se slzami smíchu i dojetí a výsledkem je kniha, která se jen velmi těžko odkládá. Určitě jí musíme brát trochu s nadsázkou, realismus (a místy snad až naturalismus) literárního příběhu se od skutečného života musí lišit, aby nebyl fádní. A fádní rozhodně kniha pana Hartla není ani v nejmenším!
Di Fulvio je znamenitým vypravěčem a ani tahle jeho kniha nesnižuje úroveň jeho děl. Historický román se trochu zvrtne ve své poslední čtvrtině, kdy pravděpodobnost některých událostí nelze přijmout ani při zamhouření obou očí. Prvku červené knihovny jsem se obával mnohem víc, tady trochu mate název knihy - za hlavního hrdinu bych označil spíš Mercuria.
Věděl jsem, co kupuji, nečekal jsem žádné zvláštní překvapení. A i přesto skutečnost předčila mé očekávání.
Poetické čtení, a přesto hluboce lidské. Někdy autor čtenáře donutí k úsměvu a občas má tendenci vyždímat z něj alespoň malou slzičku. A velmi často obojí naráz.
Příběh, který se čte skoro sám, není v některých místech úplně uvěřitelný - ale to asi u tohohle žánru čekat nelze. Mnohem víc mi vadí silácké a rádoby vtipné hlášky hlavního protagonisty.
Niedl jednoznačně umí, o tom není sporu. Mně osobně ale víc sedl Platnéř nebo Hynek Tass z Boru.
Řemeslně asi dobře zpracované, ale složité, překombinované, zdlouhavé a nepřesvědčivé.
Jsem rád, že jsem si tohle dnes už klasické dílko přečetl a jsem ještě radši, že už to mám za sebou. Jeden z mála případů, kdy filmové zpracování předčí knižní předlohu.
Většina popsaných událostí pro mě byla novinkou, některé jsem znal z vyprávění pamětníků a dvě z nich se mě dokonce osobně dotýkají. Všechny příběhy mi ale přiblížily mé rodné město, a to zdaleka ne jen z té temné stránky (například jsem se dozvěděl, proč byla železniční ubytovna na Šenvertu přezdívaná "švábovna")
Samozřejmě se nabízí srovnání se skvělým filmem, ale rozhodování tady není tak jednoznačné jako v jiných případech. Knižní příběh je na několika místech trochu mělčí a bez znalosti filmu těžko pochopitelný, jinde jde naopak mnohem víc do hloubky nebo do minulosti (viz seznámení Michala s Dášou - tuhle skvělou pasáž film nenabízí).
Přečteno během jediného večera.
Nadstandardně kvalitní vazba jen podtrhuje úroveň knihy, překlad se svými chybami jí trochu deklasuje. Škoda.
Stará čeština je na čtení trochu náročnější, ale poetičnost příběhů a Nerudovo vypravěčské umění nezklamou ani po mnoha desetiletích.
Velké očekávání bylo předznamenáním velkého zklamání.
Rozhodně nejde ani náznakem o literaturu faktu, spíše snad o historický příběh pro mládež. Ačkoli anotace slibuje "nové překvapivé okolnosti nálezů Rukopisů a zpochybňuje možnost, že by šlo o padělky", nic z toho čtenář v knize nenajde. Jednak se píše pouze o rukopisu jednom, a sice Královedvorském, dále okolnosti jeho nálezu jsou velkou fabulací (otázka je, jestli na čtenáři, nebo na českém národu). Zpochybnění padělků v knize také nehledejte, snad jen to, že padělately nebyly nám známé osoby.
Autor sejmul z beder Hankových, Lindových (ale i Sklenčkových, Borčových a Horčičkových) břímě falsifikátorů, a udělal z nich obyčejné podvodníky. Ať už má pravdu učebnice dějepisu nebo Přibský, Hanka a Linda byli, bez ohledu na nepochybně dobré úmysly, podvodníci.
Bohužel, autor (nebo snad korektor) nemůže působit věrohodně, pokud předkládá čtenáři dialogy neodpovídající době děje, pokud si plete Uhříněves s Hoříněvsí a pokud není schopen uhlídat věk jedné z vedlejších postav. Barunka Mádlová nám tak mezi stranami 45 a 113 omládla o celý rok.
Skandál století není špatnou knihou, čte se dobře a čtenář s hlavními postavami může sympatizovat. Pokud si nepřečtete anotaci a budete očekávat jen trochu dobrodružný příběh na historickém pozadí, příjemně si ukrátíte sychravé podzimní odpoledne.
Nenáročné, oddychové, místy zábavné čtení. Po Staříkovi a Analfabetce ovšem výrazný kvalitativní sestup.
Hodně odborné terminologie, částečně love story. I když se jedná o silný příběh s hlubokou myšlenkou, do děje mě nijak zvlášť nevtáhl.