engelbert komentáře u knih
(SPOILER) V Klubu nenapravitelných optimistů mě zajímaly osudy všech postav, které autor průběžně odhaloval. Velmi mě to bavilo, a tak jsem šáhnul po této knize s očekáváním, že budu zase netrpělivě zdolávat stránky a odkrývat naznačovaná tajemství. Dost mě tedy tato kniha zklamala. Příběh byl vcelku předvídatelný, ozvláštněný hlavně postavou malíře. Opakovaly se situace, kdy hrdinka nepozorovaně nahlíží malíři přes rameno, a to tak často, že jsem už už začínal přeskakovat text. Pointa je dobrá, ale tušil jsem ji. Žádné racionální vysvětlení, nač potřebuje venkovský doktor revolver, proč ve své puntičkářské nátuře pošle doktor dceru k puškaři s pistolí a nezajímá ho výsledek. Také není jasné, jak se hlavní hrdinka v kritické chvíli vymanila ze svého domácího vězení, najednou byla venku. Chvíli jsem si myslel, že jde o retrospektivu. Ale naštěstí to nebylo dlouhé.
Dráždí mě vykonstruované svévole organizátorů, kteří pro svou kratochvíli zničí, nebo zamotají osudy tolika lidí. Právě tak se mi nikdy nelíbila pohádka Nesmrtelná teta, kdy se Štěstí a Rozum vsadí, kdo je důležitější. Nelíbila se mi nekonzistence autorky, která vrhla na šachovnici postavy ovládající čáry, tvrdíce že se jedná o manipulaci. Zásadní rozpor této knihy je, že nedodržuje vlastní pravidla. Nelze manipulovat někým jiným bez jeho souhlasu. Přesto celá kniha je složitou cestou jak se vymanit z manipulace, ke které nikdy souhlas nedali. Přesto fantastické prostředí nočního cirkusu mě bavilo. Místo důležitého setkání, které proběhlo v Praze, působilo cize, nepražsky. Spíše jsem si představil Pijáky absintu od Edouarda Maneta. Další drobná nepřesnost, kterou bych připsal spíše překladateli, je terminologická. Taroky jsou karetní hra, kterou mastí karbaníci o peníze, . K vykládání slouží tarotové karty. V tarokách nikdy nenajdete karty, které byly v románu vyloženy.
(SPOILER) Myslel jsem si, že budu číst něco na způsob steampunkové fantasy. Nemohl jsem se více mýlit. Jsem ale rád, že jsem směl pohlédnout do nevábné historie hospodářského vzestupu Spojených států. V našich končinách otroctví nepamatujeme, těžko jsem se tak vžíval do beznadějné bezvýchodnosti živého majetku. V Evropě jsme se k sobě taky vždy nechovali pěkně. Coře jsem samozřejmě držel palce. Podzemní železnici jsem si vyložil jako alegorii organizace umožňující uprchlým otrokům začít nový život. Těžko se mi ale věří ta černobílost vidění světa. Příliš mnoho zlých bílých prospěchářů a násilníků.
Velmi rychlé a dosti plytké čtení o autorčině dosavadním životě. Psáno je to docela obratně, přesto mi docela vadilo neustálá přednost formě před obsahem. Například o majitelce bytu, kde právě autorka bydlela, víme, že byla hodná a měla legrační předkus. Všudypřítomná slovní vata, konkrétně hojně užívané "tvl", v psaném textu působí ještě hloupěji, než při mluvené projevu.
Ve jménu matky i dcery i ducha marného! Jen podřadný ďábel kupuje těla namísto duší.
Příběh pro příběh. Autor připomíná v exhibičním duchu (lehce a bez hloubky) estrádního umělce - hle co jsem našel vymyslel a fabulí spojil! Myslím, že mezi inspiračními zdroji by se velmi dobře vyjímal i Josef Váchal se svým Krvavým románem. Ten taky spojil kde co dohromady, ale netvářilo se to jako Román. Ve svém doslovu a epilogu autor nevysvětlil, kde přišel na postavu takového pitomce, který místo práce na svém odmítaném románu jede za obdivovaným spisovatelem a nechá se vmanipulovat do fatálního konce, s vysvětlením, že byl vždy poslušný hoch. Dost divně působí, že prakticky všechny zúčastněné postavy považují za normální brát spravedlnost do svých rukou, přestože byly na své cestě k cíli hodně postrkovány náhodou. Hvězdičku navíc jsem přidal za slovní hříčky, které jsou v knize ale poněkud samoúčelné.
Především jsem v knize nenašel místo, kde by se nic nedělo, vleklo se a musel se nutit do čtení. Ze začátku mě trochu zklamávalo, jak autor od jednoho příběhu odběhl a věnoval se jinému, který s tím prvním zdánlivě nesouvisel. To propojení přišlo dosti pozdě ale v pravou chvíli. Potud dobré. Je mi však cizí svět padouchů tak padouchovatých, že pro peníze zneužívají a vraždí ne jednou, ale systematicky, ale také svět kladných hrdinů, kteří jim v tom dokáží s vypětím sil bránit, ačkoliv vůbec není jasné proč tak činí, a kde ty dovednosti získali. Zdůvodnění hlavní hrdinky, že pomáhá loveným lidem, protože jí přinášejí špatné sny, je pro mně jako z jiné planety. Nevylučuji, že tak indiáni mohou vnímat svět, a tedy jsem z jiné planety já. Zvláštní je už jen schopnost necvičené hlavní hrdinky vést sama činnost, kterou bych očekával od tajných služeb. Jo a dostalo mě finále, po kterém se cítím trochu ošizen. Vše, tak jak slibuje název edice, dobře dopadlo, ale zatímco celá kniha je psaná z hlediska hlavní hrdinky, víme co dělá, jak hodnotí rizika, co těmi kroky sleduje, rozhodující akce je psaná z pohledu padoucha, čímž se nejasnosti o schopnostech hlavní hrdinky ještě umocňují.
Na knize je hodně znát, že se pere s uchopením tématu, jak zpracovat rozsáhlou historii rodu Šternberků a vejít se do populárního formátu. Kapitoly jsou rozdělené na počátky rodu, jednotlivé větve a místa spojená se Šternberky. Informace se často jako refrén opakují, vždy jak je téma nahlédnuto z pohledu té které kapitoly. Což není špatně, dozvíte se je, i když nepřečtete celou knihu.
O Karlu Klostermannovi jsem samozřejmě slyšel mnohokrát, však je součástí jakéhosi šumavského koloritu. Víc jsem toho však slyšel než četl, a tak jsem v knihovně sáhnul po první jeho knížce, která mi padla do ruky. Nedočkal jsem se příběhů z šumavských samot, ale životopisu autora i jeho rodiny. Přesto to bylo zajímavé a poučné, psáno dnes už nezvyklým slohem. Obdivuji autorovu paměť, jestliže si i na stará kolena vybavoval co, kdy, kde, s kým i jak.
Pozoruhodný průvodce místy, které navštěvuji jen když opravdu musím. Zvláštní je už jen sám úvod, ve které se dozvíme, že autor zde už dlouho bydlí a nikdy se mu tady nic zlého nestalo. Jinde je to totiž považováno za standard, o kterém není nutné hovořit. Je tu spousta hlášek a vyprávění podaných dosti zábavně, přesto směřujících k zamyšlení.
Bavily mě popisy a komentáře různých situací nabitých trapností. Bylo mi těžké se vžít se do vnímání homosexuálního hlavního hrdiny a jeho partnerských vztahů.
Hříčka se čtenářem? Povedená koláž? Příběh bez zápletky? Směs aforismů? Nevím, asi cokoliv z toho a nejspíš ještě více. Velmi jsem se bavil, i když mi z toho mrazilo v zádech.
Mě ty povídky připadají, jako kdyby mi autor viděl do hlavy, když jsem v mládí, ve chvílích třeskuté dlouhé chvíle, zkoušel jalově přemítat o životě. Zvláštní je i autorovo zaujetí sebevraždami. Naštěstí knížka nebyla dlouhá.
Žádná beletrie, jen fakta, citáty. odkazy. Velmi poučné ke studiu, jak rychle se demokracie může změnit v tyranii..
Už je to dlouho, co jsem naposledy četl Enderovu hru, a postavu Fazolka jsem si vůbec nepamatoval. Tentokrát se mi zdálo mnohem více patrné nedětské jednání hlavní postavy. Ale jak jinak mohli uspět, že?
Rozsah knihy mě vedl k nesprávné domněnce, že se bude jednat o ucelený příběh. Příliš mnoho zápletek bylo otevřeno, příliš málo vyřešeno. Přesto mě kniha bavila a jsem zvědav na pokračování.
Vlastně jsem měl v plánu si tuto knihu přečíst už tehdy, když student Bartuška, člen a hybatel ostře sledované komise, mluvil o plánu vydat svůj deník z této doby. Spousta se mi toho vrátila ve vzpomínkách zpět. Jasně patrné je, že nic nešlo samo, jak se nám snažil namluvit jeden profesor, co byl taky nějaký čas prezidentem. Ale nakonec stejně vím, že nic nevím.
Nápady čtenáře detektivek jsem četl krátce po vydání v 90. roce. Přinejmenším mě upozornil na skvělé autory Chandlera a Hammeta, které jsem tehdy vůbec neznal.
Tato knížka byla mým prvním knižním setkáním s autorem, a zároveň mým vrcholem, protože všechny další Hrabalovy knihy mi byly těžší a těžší.
Od Kurta Vonneguta jsem zatím nic nečetl. Moje chyba. Velmi poťouchlé, ale až z toho mrazí.