eraserhead
komentáře u knih

"Vracím se z Central Parku. Poblíž zoo, na místě, kde jsem nedávno zabil McCaffreyova kluka, teď krmím toulavé psy kusy Ursulina mozku."
Kdyby jste ve slovníku hledali pojem "yuppie", zcela jistě by jste vedle něj nalezli jméno Patrick Bateman. Tento mladý právník má totiž (zdánlivě) vše, co by si spousta dnešních lidí přála - jistou dobře placenou práci zajišťující vynikající postavení ve společnosti, na níž však díky svému rodinnému původu není závislý, naprostou finanční svobodu, značkové oblečení, vysoký životní styl, oddanou přítelkyni, hromadu milenek, stálý přístup k drogám a prostitutkám. Pohybuje se ve vybrané společnosti, navštěvuje nejvybranější restaurace, má přehled o celkovém dění a jednu velkou výhodu - nikdo si nepamatuje jeho skutečné jméno a spousta lidí ho pokládá za někoho jiného. Mimoto má zálibu v masových a sériových vrazích. Cestu ze své totálně odcizené a "nudné" "high" existence a nové vzrušující zážitky, dokazující jeho bytí, hledá ve vraždění, mučení, nekrofilii a kanibalismu. Batemana se stále více zmocňuje paranoia a každým dnem se hlouběji propadá do temnoty šílenství. Postupně tak za sebou nechává první míle své dráhy sériového vraha.
Bret Easton Ellis svým románem vytvořil jednu z mnoha genezí sériového vraha.
Bylo by hodně jednoduché a svým způsobem laciné "odsoudit" jeho román jako ironický a svým způsobem bizarně humorný útok proti yuppie vyšší třídě, jednoduše proti těm bohatým sviním, které již neví, co by. Ono tomu samozřejmě částečně i tak je, Ellisovi se, myslím, že výborně, podařilo nastínit obyčejný život těchto lidí se všemi jejich radostmi (lithium, valium, kokain, prostitutky, příležitostný a jednorázový sex bez ohledu na jeho následky, neboť např. pravděpodobnost nakažení virem HIV je "žádná celá nula nula nic", získávat vybrané delikátní a vysoce kvalitní věci bez ohledu na jejich finanční stránku, práci nevykonávat, ale jen tak v ní přežívat) i strastmi (pořád dávat pozor, zda někdo není výš než já a pokud ano, pídit se po tom proč a jak tento stav změnit, je můj účes neustále dokonalý? (i poté, co jsem zrovna osouložil a na kousky rozkrájel dvě ženy?), hodí se tyto ponožky k tomuto saku?, neohrozí mou pověst, když se dneska navečeřím zrovna v této restauraci s těmito lidmi?). Tato životní rovina nám při čtení může připadat směšná (já sám jsem se při čtení několikrát neubránil pošklebkům), jenže pak nám dojde (občas z vlastní zkušenosti), že je to krutá realita.
Na první pohled se to nezdá a prvních pár desítek stran knihy se vkrádá pocit, že je tomu právě naopak, ale Ellis si s tímto pozadím, i když vyloženě u Batemana to je i jeden z hlavních motorů jeho konání, opravdu pohrál do nejmenších detailů.
Americké psycho je psáno jakoby deníkovou formou. Děj vypráví Bateman sám, což Ellisovi umožnilo několik opravdu vymazlených vychytávek - tři kapitoly např. tvoří Batemanovy recenze na nahrávky některých kapel, hned druhá kapitola popisující jedno Batemanovo ráno ztrávené v koupelně mě málem donutila knihu odložit a dále ji nečíst, je to ten největší humus, co jsem kdy četl a při tom jde jen a pouze o popis Batemanovy starosti o pleť a vzhled svého těla (tedy jeho běžné ranní hygieny).
Tyto jednotlivé kapitoly jsou jakoby rozházené, občas jsem přemýšlel, zda nenarušují chronologii příběhu a nepřeskakují v čase tam a zpět. Některé z kapitol jako by s celým dějem neměly vůbec nic společného a čtenář/ka se neubrání přemýšlení, proč zde vlastně vůbec jsou a jakou mají s ostatním dějem souvislost (často nemají). Celé to působí jako skládání puzzle. Zpočátku se jeho dílky také zdají chaotické a je těžké si představit, že mohou tvořit jeden souvislý a jednolitý obraz. Jenže pak zjistíte, že tenhle kousek skládačky pasuje k tomuhle, onen zase k jinému a pomalu ale jistě se začnou vynořovat shluky kousíčků, které k sobě pasují a po dosazení posledního kousku máte jeden velký obraz, kde vše je na správném místě.
Americké psycho je svým způsobem (a hlavně i díky výše řečenému) těžký kousek a těžká četba. K něčemu podstatnému, právě TOMU podstatnému (hlavně i díky filmové verzi, či samotnému "ohlasu" knihy, převážně známému - jak rád bych při čtení o příběhu nic nevěděl, možná by to čtení mělo úplně jiný rozměr) se kniha dostane až někde kolem strany 140. Pomineme-li Batemanův pro obyčejného čtenáře a obyčejnou čtenářku "nenormální" styl života, až někde kolem této stránky dojdeme k tomu, že s Batemanem není něco v pořádku. Tento fakt může způsobit, že se kniha bude jevit jako nudná a je tomu tak, rozjezd knihy je možná až příliš dlouhý a nezajímavý.
Jenže to, co Ellis možná pokazil na začátku, to ve druhé půlce knihy napravuje. Batemanova úchylka postupně nabírá na obrátkách, k jejímu ukojení používá různé nástroje a stále více se propadá do stavů beznadějné paranoie (výborná scéna, kdy k němu promlouvají lavičky v parku).
S odstupem času mi Americké psycho připadá jako výborná kniha (téměř na hranici dokonalosti), kterou si Ellis opravdu dopodrobna promyslel a napsal ji vynikajícím způsobem. Těsně po dočtení se mi to tak nezdálo. Síla jeho knihy totiž (mám z toho takový závěrečný dojem) nespočívá v jejím bezprostředním čtení, ale v tom čase po dočtení, kdy si urovnáváte dojmy a přemýšlíte o některých jejích částech. Ellis má navíc výborný vyprávěcí jazyk se spoustou unikátních slovních obratů, dvojsmyslů a schopností vložit do textu úchvatné drobnosti (např. zhruba dvouvětná scéna s bezdomovkyní chytající holuby mě zasáhla takovou silou, že jsem pak celý den nebyl schopen číst dále a pořád jsem si tu scénu musel v mysli přehrávat a smát se jí).
Kromě výborně napsaného románu se Ellisovi podařilo vytvořit svým způsobem kultovní, ale hlavně kontroverzní dílo. Americké psycho totiž vyburcovalo jednu z nejbouřlivějších afér v historii americké literatury. Nikdo ji nechtěl vydat, nakonec vyšla až v Anglii. Přesto ji několik knihkupců odmítlo prodávat. Nakladatelství Simon & Schuster, které mělo román vydat před vánoci v roce 1990 od smlouvy nakonec odstoupilo (i přesto, že již Ellisovi vyplatilo jednorázovou zálohu 300 000 dolarů). Pikantní na tom je, že k tomuto rozhodnutí došlo na základě pouhých dvou časopiseckých článků popisujících brutální scény románu, ani jeden z čelních představitelů nakladatelství (kteří o nevydání rozhodli) Ellisův rukopis nikdy nečetl. U dalšího nakladatelství byl Ellis požádán, aby nejproblematičtější scény vypustil, ten však trval na vydání románu v původní podobě. Kniha nakonec vyšla v roce 1991 v Anglii a není asi zvláštním překvapením, že k ní Ellis neuspořádal žádné přednáškové turné. Ta kniha to neměla zapotřebí, její pověst ji totiž předcházela. Ale tím to neskončilo.
Ve Spojených státech se kniha okamžitě stala politickou záležitostí, jako první se proti ní postavili feministky (nemám rád tenhle zevšeobecňující pojem, znám několik feministek, které s touto knihou nemají vůbec žádný problém). Předsedkyně losangelské pobočky Národní organizace žen Tammy Bruce ji označila za přímý návod, jak vraždit ženy. Anglické nakladatelství Picador odmítlo knihu vydat v paperbackové verzi, aby si ji nemohli koupit chudí, nevzdělaní a nezaměstnaní, což podle jejich názoru zřejmě byli potencionální násilníci. Jak ale v doslovu ke knize trefně podotkl Marcel Arbeit: "Představitelé nakladatelství patrně přehlédli, že protagonista románu má univerzitní vzdělání a topí se v penězích."
Kritika se nakonec rozdělila do dvou výrazných skupin. Ta první román odmítla s tím, že jde o neautentickou sadistickou pornografii a Ellisovi vyčetla, že se Batemanovi nepokusil vtisknout alespoň nějaký psychologický rozměr. Druhá ocenila Ellisovu snahu zachytit atmosféru odlidštěného/odcizeného konzumního světa osmdesátých let a román označila za ironickou nadsázku. Já sám bych se přikláněl k té druhé skupině. Batemanův psychologický rozměr totiž spočívá právě v tom, že ve svém odcizení se obyčejnému lidství se všemi jeho všedními existenčními problémy onen jasně daný psychologický rozměr nutně postrádá. Bateman projevuje jakési (ze své pozice sice trošku pokřivené) sociální cítění a jakýsi humanismus, má k těmto jevům a pocitům svůj vlastní postoj a své vlastní závěry (např. ten, že je mu zcela volné sociální postavení jeho obětí).
Ellis ve svém románu, na rozdíl od jiných tvůrců, např. Davida Lynche, násilí nijak neestetizuje, popisuje ho s chladným nezúčastněným cynismem, bez emocí a částečně, jak si mnozí všimli, i trochu dětinsky. Z četby nelze nijak určit Ellisův přístup a postoj k popisovaným jevům. Může je stejně tak odmítat, jako se na nich ukájet a forma, jakou to podává, nás nutí přiklánět se střídavě k oběma možnostem.
Nelze se vyhnout srovnání s filmovou verzí. Mě osobně těší, že jsem film viděl dříve než četl knihu, vyhnul jsem se totiž možnému zklamání. Kniha je jednoznačně lepší, film postrádá tu skvělou formu, kterou poskytuje román.
Americké psycho je román, který zraje. Čím je starší a čím více se dostáváme do kolotoče bulvárních rádoby zpráv a informací o uprdnutí kdejaké zbohatlické celebrity a jejích existenčních problémů s výběrem kabelky/obleku a životních tragédií v podobě jiné ženy/muže ve stejných šatech na stejném večírku, tím je kniha silnější a silnější. Zraje také odstupem od čtení. Jak jsem již zmínil, s několikadenním odstupem mi kniha přijde lepší, než bezprostředně po jejím přečtení. Nečte se lehce a mnohdy působí kostrbatě a nesouvisle. Román má své chyby, často je mu vyčítáno, že se Ellis ještě nenaučil psát. Můžeme na to přistoupit, nebo naopak můžeme prosazovat, že to je Ellisovou devizou, poznávacím znamením jeho tvůrčí práce. Je to jeho třetí román, četl jsem od něj jen jeho předcházející "Pravidla přitažlivosti" (zapomeňte na otřesnou filmovou verzi) a můžu prohlásit, že pokud Ellis opravdu neumí psát, alespoň se to učí. Některé pasáže či jednotlivé kapitoly, se tak nějak ztrácejí, svádějí z cesty, jako by zde byly jen pro určitý slovní obrat, či celkovou formu, která však nijak nekoliduje s dějem a jeho vyšlapanou cestičkou. Někdy z ní sejdou, jindy jdou naprosto jiným směrem.


No super, takže napsaný komentář se z nějakého důvodu neuložil. Tedy jeho zkrácená verze - Neviditelný je grandiózní temné vnitřně drásající dílo. Havlíček v mém soukromém žebříčku oblíbených domácích autorů šplhá na nejvyšší příčky.


Asi bych nedokázal někomu odvyprávět, o čem ta kniha je, ale jednotlivé její části, dějové úseky a scény, které na sebe zdánlivě nijak nenavazují, jsou napsány opravdu úchvatně. Atmosféra staré židovské Prahy, jednotlivé její postavy a postavičky, temná zákoutí, místy až tajemná a strašidelná horrorová atmosféra. Skvělé čtení.


Jedna z mých nejmilejších knih dětství a i po těch třiceti letech to je pořád stejně strhující a napínavé. Až mě překvapilo, jak je to místy drsné. Jen te, z dospělého pohledu mi tam trochu vadila absence nějakého pohlavního pudu a alespoň letmé nastínění sexuality (když už tedy ta kniha příjemně a dobře probírá všechno - od zabíjení dětí, po vraždění a kanibalismus). Ale skvělý návrat. Už to čtu synovi.


Můj historicky první přečtený Palahniuk. Samozřejmě jsem viděl Klub rváčů a po čase i zjistil, že je to adaptace románu jistého autora, který se mezi některými mými známými stal takřka ikonou (a možná právě proto jsem se do něj nijak nehrnul), ale prostě jsem nějak neměl potřebu křížit s ním svou cestu. Pak jsem si ale přečetl anotaci Strašidel, dost mě to zaujalo a knihu si koupil. Pak se do ní začetl a zkoprněl. Strašidla jsou neuvěřitelná kniha - jak formou tak i obsahem. Opravdu povídkový román, kdy je řada samostatných a na sobě naprosto nezávislých povídek a básní propojena krátkou souvislou dějovou linií. A jak mě ta dějová linie skoro vůbec nebavila, jednotlivé povídky to nahrazovaly neskutečně obrovskou měrou. Protože jsou parádní, neskutečné, šílené. Palahniuk je mistr nápaditosti a představivosti. Pokud někdy na něco vymyšleného sedí heslo: "To nevymyslíš" tak právě na tyhle povídky. protože to opravdu nevymyslíš. Šílenost. Bizarnost. NEchutnost. Ale krása. Palahniuk odkrývá veškerá možná zákoutí lidské psychiky, chování a čehokoliv, co je spojeno s člověkem a lidstvím jako takovým, odhaluje veškeré možné jeji/jejich meze a nejednou je dokonce překračuje.


Divím se, že Byronův život dosud ještě nikdo nezfilmoval, to by musel být kasaštyk jak prasátko, neboť je v něm všechno, drama, romantika, intriky, tragédie, neštěstí, radost. Byron byl vskutku zvláštní postavou, primárně snad neoblíbenou a negativní, až snad prototyp Tarantinovského antihrdiny, na druhou stranu musím říct, že jsem mu v mnohém rozuměl, v mnohém s ním souzněl a v mnohém mu rozumím. Jeho povrchně misantropický vztah k lidem a náboženství je mi velmi blízký. Mauroisovi určitě patří dík za to, jak skvěle, čtivě a poutavě život a osudy tohoto básníka zpracoval. Vytvořil jeden z nejčtivějších, nejlepších a nejpohlcujících (ne-li nejčtivější, nejlepší a nejpohlcující) životopisů, co jsem kdy četl.


Je to velmi zvláštní pocit, přistihnete-li se, že se smějete u něčeho (něbo něčemu), co v podstatě vůbec směšné není, ale naopak, mělo by to ve vás vyvolávat pobouření, vztek a zlost. Možná to je na knize to, co jí dělá tak dobrou. Místy až trochu ad absurdum, možná trochu zbytečně dlouhá, na mnoha místech šílená. Ale taková je válka.


U některých knih, obzvláště tedy antologií, je zárukou kvality již to, kdo je edituje, kdo vybírá a sestavuje její obsah. V tomto případě je touto zárukou Tomáš Korbař (1920-1976) [pro mě pak osobním potěšujícím faktem je, že měl narozeniny ve stejný den jako já], i po své smrti vysoce ceněný a uznávaný překladatel z angličtiny a příležitostně i francouzštiny a neúnavný propagátor hororového žánru (v jeho literární podobě) v socialistickém Československu. Korbař za svého života přeložil nejen stěžejní díla hororové literatury jako Stokerova Draculu či Wollstonecraftové Frankensteina, ale sestavil i dvě hororové antologie. Třetí Korbařova antologie Opičí tlapka pak byla sestavena z jeho překladové pozůstalosti, objevily se v ní i tři povídky z této antologie.
Obě samotným Korbařem editované antologie jsou dodnes mnohými považovány za to nejlepší, co v oblasti hororu u nás vyšlo a jeho první antologie Tichá hrůza(1967), je často umísťována na vedoucí příčku tohoto pomyslného žebříčku.
Na samém počátku sedmdesátých let 20. století pak Korbař sestavil tuto, již žánrově a obsahově úžeji zaměřenou, antologii Rej upírů.
Rej upírů, jak již samotný název napovídá, je takřka reprezentativním výběrem strašidelné literatury věnující se upírskému/vampýrskému fenoménu. A je třeba hned z kraje zdůraznit a vyzdvihnout, že na rozdíl od současného, již značně monotematického a stereotypního, upírského trendu (jak v literatuře tak i ve filmu), je Korbařův výběr hodně různorodý a členitý.
Časovým vymezením povídky zapadají do celého 19. století, snad s menším přesahem do počátku století dvacátého (nevím, data vzniku jednotlivých povídek jsem opravdu nevyhledával a v knize jsou uváděna data jen vydání, z nichž bylo překládáno).
Očekávají nás tedy pochmurné a prostorné staré domy a hřbitovy s neskrývaným gotickým a renesančním nádechem, mnohdy aristokratická či buržoazní společnost, okázalá, místy až archaická a květnatá mluva a rozvitá souvětí. Zkrátka takový ten nádherný a atmosférický punc historična, který upírskému žánru sluší asi nejvíce. Takže se nemusíme obávat střetu s latexovými oblečky, kung-fu souboji, pokročilou technikou, akčními přestřelkami a přehnanou romantikou.
Autorsky nahlédneme do několika zemí, což poskytuje možnost srovnání pohledu na upíry jakožto bytosti a mytologii z pohledu různých kultur a společností.
Jan Nerudanám tak ve své jen několikaodstavcové povídečce Vampýrpovypráví o jistém podivínském malíři, který zřejmě dokáže, v jistém směru, předvídat věci příští, neboť maluje zásadně jen osoby, které brzy zemřou. Přesto, že je povídka neuvěřitelně krátká, obsahuje vše, co má, včetně překvapivého rozuzlení na závěr. Mimo to je psána opravdu zvláštním jazykem, který zpočátku sice zarazí, po několika větách se však již necháte v klidu kolébat na vlnách jeho archaičnosti.
V povídce Upírnás William Polidoriseznámí s mladičkým Aubreym, který se spřátelí s tajemným lordem Ruthvenem, jehož předchází (či dobíhá?) nemilá pověst. O její pravdivosti se Aubrey přesvědčí za opravdu vysokou cenu.
Přízraky Ivana Sergejeviče Turgeněvajsou ponejvíce takovou romanticko-duchařskou road movie. Její vypravěč se po nocích setkává s tajemným éterickým duchem(?) jisté ženy, jejímuž kouzlu propadá stále hlouběji a která mu umožňuje cestovat různě po světě. Její podstatu náznakově odhalí až samotný, přiznejme, že trochu zmatený a jen z obtížemi pochopitelný, závěr. Povídka trpí hlavně svou délkou, která ji činí od druhé půle již značně jednotvárnou, nezáživnou a nudnou.
CarmillaJ. Sherdinana Le Fanuje stoprocentním majstrštykem o rodině vypravěčky, která pod svá křídla na jistý čas přijme neznámou dívku jménem Carmilla. V okolí počnou záhadně umírat lidé, mezi Carmillou a vypravěčkou začíná vznikat silné citové pouto (které zaujme a překvapí na svou dobu až neskrývaně náznakovým lesbickým nádechem - není se pak čemu divit, že tato povídka později sloužila jako námět pro několik lesbicky laděných upírských filmů) a postupně se začíná odhalovat pozadí a příčina Carmillina divného chování a její spojitost s již mrtvými osobami se jmény jako Mircalla a Millarca. Carmillaje nejdelší a bezesporu nejlepší povídkou celé antologie. Tajemnou, místy mrazivou, atmosférickou, příjemnou, krásně napsanou.
Mrtvá milenka Theophile Gautieraje pak zajímavou zpovědí kněze, který podlehne pokušení tajemné ženy jménem Clarimonda, jíž se povede na čas jej svést z boží cesty na dráhu požitkáře. Skvělý, dobře odvyprávěný příběh, jež se čte jedním dechem.
Cyprianovo vyprávěníE. T. A. Hoffmannanás seznámí s osudy hraběte Hyppolita, jež se zamiluje do mladé Aurelie a vyžení s ní i starou, ošklivou baronesu. Hyppolit se tak, společně s Aurelií, dostane do víru podivných událostí, z nichž ani jeden nevyvázne bez újmy.
V Neboť krev jest životpřed nás Francis M. Crawfordpo úžasném, atmosférickém a mrazivě děsivém úvodu povídky rozprostře fiktivní (?) příběh založený na jednom neuvěřitelném a nevysvětlitelném jevu. Příběh o nenaplněné lásce, příkoří, jež nese ztráta majetku, lidské špatnosti a možných následcích toho všeho. Povídka má zajímavý nápad, svižný styl vyprávění a jak jsem již podotkl, úchvatný začátek, který by při patřičné atmosféře vyvolené četbou během tiché noci hlučící jen nápory větru, v přítmí lampičky, dokázal vyvolat nepříjemný pohyb chloupků a tělesných útrob. Jen škoda, že se v tomto duchu nenese celá, ovšem jinak dobrá a čtivá, povídka.
Ďáblův dům A. K. Tolstojezaujme hned několika věcmi. Jednak přináší v podstatě dva příběhy v jednom, které sice v závěru najdou jakási spojovací dvířka, ale stejně dobře by každý z nich mohl fungovat zcela samostatně a ani jednomu z nich by to neubralo nic z jeho kvalit, atmosféry a zajímavosti. Mladému Runěvskému na jednom moskevském večírku padne do oka mladičká a hezká Dáša. Na stejném večírku se však setká i s podivínským Rybarenkem, který ho varuje, že většina osazenstva večírku, včetně Dášiny poručnice, jsou upíři. Druhou zajímavostí povídky pak je, že ani po jejím dočtení si nejsme zcela jisti, zda měl Rybarenko pravdu a to, co Runěvskij zažije není jen jakýsi pouhý žert vzniklý nedorozuměním či tak nějak na scestí svedeným vnímáním. Povídka je to zajímavá, rozsáhlá, dalo by se říci, že na svůj omezený prostor až monumentální. Zbývá jen dodat, že v roce 1967 povídku pro Polskou televizi pod názvem Upiórzfilmoval Stanisław Lenartowicz.
Noční návštěvník Luigi Capuanase po většinu času tváří jako klasická duchařská povídka o naštvaném duchu zemřelého, který se mstí svým pozůstalým (zde vdově). Snad i to ji činí dobrou upírskou povídkou, která mimo jiné zaujme i dobře ztvárněným konfliktem mezi racionálně uvažujícím vědcem a nadpřirozenou skutečností. I přes poměrně neoriginální zápletku je třeba uznat a pochválit zajímavé a napínavé zpracování.
Povídkovou antologii věnovanou upírům by zřejmě nemohl zakončit nikdo jiný než nekorunovaný král nejen literárního upírského žánru Bram Stokera jeho Draculův host. Pravdou však je, že, jak se zdá, Stokerův kultovní román Draculazastiňuje veškerou další jeho tvorbu. Draculův host, který na něj jako by odkazuje, je sice čtivou, svým obsahem však ne moc zajímavou povídkou, zcela určitě se neřadí k těm nejlepším v antologii, která i díky svému názvu a Stokerově nejznámějšímu dílu, jaksi ztrácí to kouzlo mrazivě překvapujícího odhalení. Snad by nejlépe působila jako jakýsi dovětek právě k Draculovi, jako samostatný literární útvar však moc neobstojí.
Stejně jako první Korbařova antologie, i tato bezesporu patří k tomu nejlepšímu hororovému, co si v češtině můžete přečíst. Zúžíme-li tento záběr na čistě upírský žánr, vyjma právě Draculyje to to nejlepší, po čem v knihovně nebo knihkupectví/antikvariátu, můžete sáhnout. Pokud jste, stejně jako já, již unaveni a znechuceni obsahovou a atmosférickou vyprázdněností současného upírského žánru, tato antologie by vám mohla zvednout náladu, zlepšit chuť (na krev?) a trochu k lepšímu poupravit váš názor na upírské téma, minimálně v literatuře. Jsem o tom takřka přesvědčen.
Rej upírůje zajímavé a napínavé čtení se zvláštní atmosférou. Je to zároveň také svým způsobem historické dílo, sdružující a navždy (omezené maximálně životností knihy jako takové) uchovávající to nejlepší (hovoříme o povídkové formě, samozřejmě), s čím se v upírské literatuře můžete setkat.
Na závěr zbývá jen dodat, že se kniha v roce 1995 dočkala druhého vydání. Co nejvřeleji bych však doporučoval poohlédnout se po antikvariátech a knihovnách a obstarat si právě toto původní vydání ze sedmdesátých let. Jeho trochu netypický formát, zajímavé ilustrace Aloise Mikulky a v neposlední řadě věkem nasáklé a nažloutlé stránky dodají četbě mnohem silnější atmosféru.


Nejhorší na celé té věci je, že každým mrtvým pamětníkem tohle hnutí získává na síle. Čím dál budeme od doby, kdy se tyto hrůzy děly, tím to oni budou mít jednodušší, protože přesvědčit o něčem lidskou mysl, není zase tak těžké, a lidé jsou mnohdy opravdu jako ovce. To, o čem Lipstadt píše v knize jsou šílenosti, nad nimiž zůstává rozum stát. Doteď Lipstadt obdivuju, že i přes svou snahu bojovat proti těmto lidem, se s nimi odmítá jakkoliv stýkat a diskutovat s nimi, odmítá navštěvovat jakékoliv diskuse (ať už v televizi nebo na vysokých školách), kde tito lidé figurují, neboť přesně jak sama říká, tím, že by přistoupila na dialog s nimi, by legitimizovala jejich názor. Na knize mi vadila jedna věc, předpokládám, že je Lipstadt Židovka (a snad to v té knize i zmiňuje), snad proto se občas nevyhnula takovému tomu (a to nemyslím vůbec nijak zle) židovskému ublíženectví jako že oni přece prošli holocaustem a nic horšího se nikomu nestalo, občas z té knihy prostě zavane jakýsi židovský monopol na utrpení. To ale nic nemění na velice zajímavém obsahu celé knihy. Doufám, že se o ní diskutuje a učí na školách.


Zkrácená verze komentáře: Chci dalšího Hautalu. Rozvinutější verze: Tak nějak asi i chápu, že někomu Hautalovy romány nesednou, protože nepíše přímočaře a polopaticky. Mě se ale naopak právě tento styl zamlouvá, dokáže vytvořit nádhernou atmosféru a vtáhnout mě do ní. Architekt temna je neobyčejně temný román. Skvělý, atmosférický, mrazivý. Jsem rád, že se po pauze u nás začal zase vydávat a to bez nesmyslných a jeho tvorbě a knihám škodlivým přívlastkům označujícím ho za finského Kinga. Hautala je svůj, originální a působivý. To jeho tvorbu činí jedinečnou a skvělou.


Kniha mého mládí, respektive dětství. Vždy jsem miloval její podmanivé a působivé ilustrace. Svým způsobem jedno z mých prvních setkání s horrorovým žánrem, byť ani jeden z příběhů, které bych za horrory označil, nejsou čisté žánrovky. Wilde do nich vždy vždy přidal širší a komplexnější obsah, zpravidla sociálně kritický a lehce provokativní. CANTERVILLSKÉ STRAŠIDLO (*****) Parádní mrazivá groteska. Neprvoplánovitě temná a smutná, ale když se nad tím člověk zamyslí, v podstatě silně tísnivá. SFINGA BEZ ZÁHADY (**) Sice dobře napsané, ale v podstatě jen takový rychlý anekdotický šleh. NEOBYČEJNÝ MODEL (***) Svým způsobem stejný případ jako předcházející příběh. ZLOČIN LORDA ARTURA SAVILA (****) Svým způsobem ryzí realistický psychologický horror. Až ironicky humorný. Mám rád polskou televizní adaptaci. OBRAZ DORIANA GRAYE (*****) Filosofické, kulturně a sociálně kritické dílo s nespočtem silných a citovatelných myšlenek. Silně temné a přemýšlivé dílo.


Televizní seriál mě doprovázel dětstvím, ještě mám v živé paměti, jak jsme spěchali z lesů, ulic a potoků domů, abychom stihli jeho začátek. Ani mi nevadí, že jsem se ke knize dostal až po třiceti letech, tehdy bych si ji určitě neužil jako teď. K jejímu zhodnocení stačí pouhé jedno slovo. Je výborná.


Mám ještě v živé paměti, jak mě rodiče coby dítě odháněli od televize, když dávali seriál natočený podle této knihy. A my se sourozenci bojovně vymýšleli úskoky a skulinky, abysme alespoň nějakou tu erotiku zahlédli. Tehdy jsem neměl vůbec ponětí o románové předloze, ani ještě dlouhá desetiletí poté. Až před pár týdny jsem na knihu narazil při prodeji vyřazených knih v jedné knihovně. No a vzpomínky, levná cena a vidina dobrého čtení udělaly své. Trošku mě zklamalo, že je to přeložené do češtiny, myslel jsem si, že to bude v originále a na slovenštinu jsem se těšil. Ale co už. No a tak jsem se do knihy nedávno začetl. A čuměl. Oni tam pořád souloží! Kam se na to hrabou šedivé odstíny. Román je hrozně krásně napsaný, byť přes pět set stran, četl se hrozně dobře a rychle, až jsem byl překvapen. Človek přímo zapadl do té doby a dějů, doslova cítil vůni čerstvě posekané trávy, čerstvě umíchané malty, slyšel bzučení včel i vzdychání milujících se párů na seně a kdekoliv jinde. I ta lehce propagandistická část se tomu dá prominout, neboť není alfou a omegou díla a na druhou stranu, tehdy se někteří lidé takhle chovali a takhle to cítili, proč to o nich nenapsat, vždyť přeci z něčeho to vzniknout muselo, nějak se k tomu lidi dostat museli. Obecně vzato, i bez ní je to zajímavý náhled do nějakých tří desetiletí života na slovenském venkově. Až by člověk vzal kosu a šel kosit louku.


Opravdu nechápu, proč tenhto román u nás nevychází pravidelně! Určitě jeden z nejlepších, nejduchaplnějších a nejrealističtějších válečných románů, co jsem četl. On totiž není o žádných vlastencích a hrdinech, bojujících ve válce, on je o obyčejných a normálních lidech, kteří se dostali do válečné vřavy a chovají se a přemýšlí přesně tak, jak by asi konala a přemýšlela většina z nás v podobné situaci. Tohle není žádné hrdinské pozlátko o lidech obstávajících v mezních situacích, tohle je prostě syrový realismus za nějž se není třeba stydět. Naprosto chápu, že ten román v USA neměli rádi a obviňovali ho z antivlastenectví. U mě to je jen další plus. Crane má skvělou vyprávěcí formu, bavila mě jeho (doslovná) barvitost výrazů a tu a tam mě doslova složil na lopatky výtěčně vybroušeným slovosledem. Ještě nikdy jsem to u knihy z této mé nejoblíbenější edice co kdy u nás vycházela v komentáři neudělal, ale tady to udělám z radostí - rozhodně stojí za to vyzvdvihnout skvěle napsaný úvod/medailonek z pera Josefa Škvoreckého. Výborná práce, která mě každým svým slovem lákala na čtení románu víc a více (až tak, že jsem pak byl trošičku zklamán, protože jsem čekal trošku více, ale to je detail). Hlavně tento úvod není, jako je tomu u mnohých ostatních v této edici, tolik zatížen dobovou propagandou, úplně naprosto v klidu obstojí i dnes.


Když jsem viděl film (ještě před četbou knihy) málem mě to vystřelilo z křesla a ihned se stal jedním z mých nejoblíbenějších. Když se ke mně dostala kniha, otevíral jsem jí trochu s rozpaky, zda-li náhodou neotřese mou oblibou filmu. Naštěstí se tak nestalo. Číst příběh je samozřejmě lepší, než se na něj dívat, ale kniha i film jsou obojí mistrovské kousky. Vynikající příběh o hledání místa v životě a sebe samotných mladých osiřelých "dětí", jež se ze všech sil snaží udržet pohromadě to, co jediné jim v životě zbylo - rodinu. A v rámci udržení klasických rodinných vzorců nutně musí dojít k tomu šokujícímu. Tento motiv se totiž v knize dá vyložit mnoha způsoby a kniha samotná se dá vyložit např. i jako kritika svazujících rodinných a morálních pout. Protože vezmeme-li rodinu dogmativně, konzervativně jako neotřesitelný status, znamená to co - máma, táta, dítě (pes) a fakt, že máma a táta se spolu intimně stýkají. Ale také to může být jen prostý a naplněný fyzický stav sourozenecké lásky. Nebo fakt, že když se začnou hormony bouřit hledá se tam, kde je to nejblíže. To už musí člověk posoudit sám. Strašně se mi líbila dějová linie nejmladšího syna, který se sám hledá a občas se obleče do ženských šatů. Jedna z nejlepších knih, co jsem četl.


Možná se vám nemusí líbit obsah knihy, ale ten styl, jakým je napsaná je naprosto uchvatný. Při první četbě jsem vždycky nadšeně objevoval, že to, co již dvě stránky čtu je vlastně popis pohlavního styku. Nádherná hra se slovy, výrazy, pojmy, obrazností, představivostí, fantazií. Šílený příběh odehrávající se v šílené době (a možná, že právě toto šílenství bylo jedinou možností, jak tuto dobu přežít a vyrovnat se s ní), spousta skvělých scén - babiččiny sukně, lov úhořů na koňskou hlavu, hudební sabotáž nacistického mítinku apod., apod. Skvělý román, nadčasový příběh, úchvatná četba.


Parádní pohádky místy se silně horrorovým (respektive strašidelným) nádechem (vařené děti atd.) a úchvatnými ilustracemi. Doufám, že ji má matka ještě někde má schovanou, abych ji, až bude čas, předal svému synovi. Tahle kniha prostě k dětství patří. A já bych si ji strašně rád přečetl i jako dospělý.


Inspirační pouta Draculy jsou v románu očividné, na druhou stranu je Prokletí Salemu ukázkou, jak se i z inspirace dá vykřesat působivý, strhující a originální příběh. Tady se King ještě horrorové rozjížděl, snad proto se žánru věnoval pečlivě a dokázal vystavět spousty skvělých scén. Syrový, mrazivý a atmosférický horror, jako když drápneš špičákem. Jedna z moderních upírských klasik.


"... většina z vás už zapomněla, jak si povídku správně vychutnat."
Po "Noční směně" druhá nejlepší Kingova povídková sbírka (z těch, co jsem dosud četl, a pár jich už bylo). Tématicky i (sub)žánrově pestrá, od dramatických thrillerů (pravda, ty jsou slabší), přes psychologické horrory, duchařiny, až po syrové drsárny. Obsahuje hned několik povídek, které se probojovaly do mého osobního žebříčku deseti Kingových nejlepších povídek (úchvatný PRÁM, neskutečně syrový NEZMAR, jakousi obecnou etiku bortící TEXTOVÝ PROCESOR BOHŮ). Výborné jsou i povídky OPICE, ZKRATKA PANÍ TODDOVÉ či nádherná balada o umírání ÚŽINA. Zaujaly BALADA O PRUŽNÉ KULCE a BABIČKA. Titulní MLHA mě, stejně jako její filmová adaptace, nijak zvlášť nezaujala. King je skvělý povídkář. Někdy se, pravda, trochu zakecá, ale umí příběh chytit za koule. Regulérně to úplně na plný počet nebude, ale pocitově, za obecný pocit a dojem z těch několika neskutečných šlehů (PRÁM je prostě geniální), to s klidným srdcem napálím.
"Všechny rozdíly na světě pocházejí z rozdílu mezi chtít a mít."
"Miluješ?"


S Pechem máme společné dvě věci. Oba děláme na dráze a oba píšeme. Vždycky, když od něj něco čtu, mám chuť se na vlastní psaní vykašlat. S Pechovou tvorbou jsem se setkal až v její horrorové podobě a jeho styl me zaujal natolik, že jsem si už pořídil několik jeho nehorrorových knih. Jsem ale hrozně rád, že se nakonec odhodlal horrory psát a jít s nimi na trh. Protože patří k našim nejvýraznějším současným horrorovým autorům. Dítě tmy je pechova pocta horroru. Je "jednodušší", přímočarejší, žánrově kompatibilnější a oddechovější než Mainstream. Prostě svižný béčkový nářez, který si však drží jeho autorské prvky - průnik do nitra postav a tvorba zajímavých charakterů. I to retro pozadí potěší. Dítě tmy je výborná oddechová záležitost (přečteno za půl dne), která pohltí a hladí žánrové srdce. Zaujala mě poměrně nápaditá a překvapivá temná "řetezová reakce", naopak trošičku zrozpačitěl závěr a u něktetých věcí bych rád trochu větší rozvedení/odhalení. Suma sumárum ale horrorové béčko jako Freddyho cumel.
