eraserhead komentáře u knih

Jakkoli mě Hamlet přivedl k tomuto jednomu ze zřejmě nejznámějších a nejuznávanějších spisovatelů všech dob, tak cokoliv dalšího jsem od něj přečetl mě spíše utvrzuje v názoru, že jde zároveň o jednoho z nejpřeceňovanějších autorů. Tyto dvě hry jsou toho důkazem. Humorné to (díky hře se slovy) občas je, ale zároveň je to jaksi nabubřelé, suché a místy dost nudné. Připadá mi to jako jakýsi historický ekvivalent současným rádoby "existenčním" a mainstreamově dramatickým příběhům typu Bestiář, Román pro ženy apod. Abych použil název jiné jeho hry, Shakespearovo dílo (tedy to, co jsem měl zatím možnost si přečíst a i díky tomu se do hlubšího objevování jeho dalšího díla moc neženu) mi, až na pár ojedinělých vyjímek (určitě Hamlet, trochu Romeo a Julie) přijde jako Mnoho povyku pro nic.

1 09.10.2011

Zábavné, úsměvné, mnohé odhalující a vrhající zajímavý pohled na svou dobu. Sauer nám v podobě zdánlivě fiktivného příběhu odhaluje spoustu autobiografických faktů nejen ze svého života, ale i ze života okolní společnosti a umožňuje nám, např., nahlédnout do pozadí českého anarchistického hnutí.

1 09.10.2011

Nádherný, strhující, poutavý, silný, dojemný, erotikou jiskřící příběh. Jedna z nejlepších knih, co jsem četl. Jedna z mála knih, kterou jsem po dočtení chtěl okamžitě začíst znovu číst. Mám podobné příběhy hrozně rád. Čtené je samozřejmě vždycky lepší (na pár výjimek) lepší než viděné, ale ani filmová verze mě moc nezklamala.

5 08.10.2011

Dámy a pánové, je mi naprosto a úplně jedno, jestli se svým komentářem někoho dotknu, případně ho urazím, ale toto byl opravdu hnus. Ta nejhorší, nejnechutnější a nejneuvěřitelnější katolická propaganda, která vás jen napadne a za níž by se vůbec nemuseli stydět ti nejtužší propagandisté třetí říše či bolševického Sovětského svazu. Jantausch ve svých časopiseckých článcích sdružil vše, pro což katolíky doslova nesnáším, vše po což jsem zarytý ateista, vše, co na křesťanském náboženství zavání šovinismem, nesnášenlivostí, antisemitismem a nesnášenlivostí a odporem ke všemu, co je jiné, než to, co jsme a co říkáme my. Jantausch jednoduše a zkráceně tvrdí, že pokud nejsi katolík jsi v podstatě v prdeli a shoříš v pekle. Vyzývá k pálení knih, upravuje historii a mnohdy přímo lže. Původně jsem k tomuhle nechtěl nic napsat a jen vypsat pár citací, takže, přeji příjemné čtení: "švindlerstvo politické ničí iba bázeň božia a nadzemské zásady (...) Zostal si slepým len preto, že si nečítal katolícke, dobré noviny. (...) Ako by to ináč bolo s nami, keby sme všetci čítavali katolické spisy? Stáli by sme neklítivo, silno na vlastných nohách. (...)Pohanské organizácie treba znemožniť, alebo premeniť na kresťanské, vymaniť z otroctva Antikristov a pokrstiť! Kto by zostával tvrdošijne v protikresťanskej organizácii, považuje sa za prašivů ovcu a ako verejný hriešnik a odpadlík nemá miesta a práva v ovčinci Kristovom. (...) Keď nás bude viac zorganizovaných v kresťanskom spolku, tak budú musieť včetci tancovať, ako my budeme hvízdať. (...) V ktorej katolíckej slovenskej rodine čítajú beznáboženské a protináboženské noviny, letáky a knihy, tam sa už zahniezdila duševná cholera. Nepúšťajte si hada do rukáva! Najťažšie len raz-dva vezmeš do ruky medovů otravu, už si kandidátom mravnej smrti. (...) Azda nie je to obmedzovaním a degradováním náboženstva, keď sa otcovi, matke alebo tútorovi zachce, može si začiatkom školského roka žiaka vyhlásiť z náuky náboženskej, a na praktické vykonávanie povinností náboženských, ako je sv. spoveď a počutie sv. omše nikoho nesmie katecheta nútiť? (...) Čo osoží dieťaťu, keď sa i naučí čítať, rátať, zemepis, dejepis, prírodovedu a čo ja viem čo - ale sa nenaučí modliť, Boha sa báť a čnostne žiť? (...) Bez náboženstva može škola vychovať vycibrených zlodejov, kmínov, smilníkov, vrahov, ale nie statočných a poriadnych ľudí, na ktorých by sa mohla Církev a štát opierať. (...) Jedine náboženská výchova vykreše z dieťaťa opravdivého člověka. Bez nej sa stávajů děti najnebezpečnejšími zvermi a svet svorkou divých šeliem. (...) Bezbožník nie je charakterom, ba ani člověkom. (...) Neuzavieraj a nepripusť svoji děťom uzavierať miešané manželstvo so sektármi! (...) Miešané manželstvo je nešťastím i keby úradne a písomne sľúbila nekatolícká stránka všetko možné, co žiada Cirkev. (...) Kto neuznáva práva Božie a Kristove, je rebelantom, buričom a nepriateľom, spoločenského blahobytu ľudstva; takýto si zasluhuje trest časný a večný. (...) Tak napríklad proti spravodlivosti sa previňuje, kto svoje občianske právo a hlas dáva protikresťanskej strane. (...) Ani ty si nesmieš dovoliť ani v pohľadoch, ani v rečiach a spevoch, ani v pohyboch, ani v šatstve, ani v inom, čo ti na um príde a čo sa zapáči tvojej prirodzenosti." Shrnu to citací z jednoho známého českého filmu: "Jdu blejt, Velebnosti."

Pět let od Velké pohromy, při níž krvežíznivé útočné krysy napadly britskou metropoli, se zdá být vše vráceno opět k relativnímu normálu. Nad bezpečností bdí vládou pověřené firmy zabývající se „regulací a likvidací biologických škůdců“, veškeré příznaky výskytu těchto hlodavců se musí hlásit a jsou včas eliminovány. Život jde dál, obchod kvete, společnost Ratkill vytváří zisk. Její zaměstnanec, Lucas Pender, je pověřován, aby podobné projevy vyhodnocoval, analyzoval a vyvozoval potřebné závěry. A tato jeho práce jej zavede do Střediska ochrany přírody v Eppingském lese nedaleko Londýna. Neuplyne mnoho času, aby Pender zjistil, že se ve zdejších lesích a stokách zřejmě podařilo přežít potomkům prvotních zmutovaných krys a začínají být stále drzejší.
Doupě shromažďuje veškeré atributy pokračování. Dalo by se prohlásit za jakýsi prototyp, normu pokračování úspěšného díla. Se všemi jeho chybami a výhodami.
Předně, i když již od prvních slov (prologem Doupěte je epilog Krys – což je povedená záležitost, pokud Doupě čtete ještě před Krysami, jako se to kdysi stalo mě) moc dobře víte o co jde, rozjezd románu je nádherně pozvolně napínavý a vytváří dobrou atmosféru tajemna, napětí a mrazení, která se sice tradičně a zdá se, že nevyhnutelně, trochu rozmělní, když dojde na otevřený boj mezi dvounožci a čtyřnožci, ale není to tak ultimativní a nezvratné rozplynutí jako u předchozích Krys, kde se při nástupu k otevřenému střetu mezi člověkem a hlodavcem veškerá atmosféra takřka vytratila. Zde tomu velice pomáhá prostředí, v němž se děj odehrává. Je totiž jaksi uzavřenější, menší, přirozenější a tedy na rozdíl od londýnských ulic představitelnější. I když jsou krysy synantropní živočichové, tedy již takřka bezvýhradně spojily svůj život s člověkem a jeho životním prostředím, mě osobně více mrazí a obával bych se střetu s podobným zvířetem spíše ve volné přírodě, než v urbanistickém prostředí (velko)města, kde bych jaksi přirozeně cítil převahu. Tedy – více by mě zaskočilo, kdyby na mě krysa skočila se stromu (výborná scéna) někde v lese, než kdyby na mě vyběhla z poza skříně někde ve sklepě. Současný městský člověk je již tak odtržen od přirozeného přírodního prostoru, že se cítí svůj a v bezpečí jen v okolí betonu a městské prostory jsou jeho teritorium, jeho životní prostor, jeho relativní bezpečí.
Příběh je akčnější, po pomalejším rozjezdu svižnější a postupně nabírá na tempu. Což je pravým opakem předchozího dílu, který měl výborný začátek, ale pak postupně slábl a kolísalo mu tempo.
Nebezpečí je jaksi hmatatelnější, nebezpečnější, prohnanější, inteligentnější. Nahání mnohem větší hrůzu než tomu bylo prve. Také se o něm dozvíme trochu více, např. v docela dobře a zajímavě napsaných částech o vnitřním boji mezi krysami nebo skvělá scéna s prasaty.
Nechybí samozřejmě klasické atributy podobných příběhů, kdy si hlavní hrdina jasně uvědomuje nebezpečí, ale všichni ostatní, ať už z jakýchkoliv pohnutek, mu nevěří, snaží se ho brzdit a házejí mu klacky pod nohy, aby tím způsobily katastrofu větších či menších rozměrů (dobře to známe ze všech těch Čelistí, Piraní a podobně laděných filmů). Prostě naprostá klasika, kterou snad už ani nebudete vnímat a nebude vás překvapovat, jako vás nepřekvapuje, že má chleba kůrku a dvě patky.
Negativem budiž fakt, že Doupě obsahuje to, čehož absence pro mě byla velkým pozitivem Krys. Tím je romantická linie. Lucas Pender totiž kromě toho, že se vyrovná se svým vnitřním smutkem, vztekem a nenávistí, dá krysám co proto, zachrání pár lidí, také v jedné ze zaměstnankyň Střediska ochrany najde zdá se, že osudovou a „dokud nás smrt nerozdělí“ lásku a spřízněnou duši. A Herbert to do nás pere klišé neklišé. A vy se holedbáte ješitností jak je to všechno (v této romantické linii) předvídatelné, jak jste to všechno moc dobře věděli a užijete si zajímavou erotickou scénu plnou masturbace a orálního sexu.
Doupě je tedy, na základě všech žánrových pokračovacích pravidel, pouček a nezbytností, obsáhlejší, dravější, svižnější, akčnější, jedním slovem lepší, čtivější a zajímavější. Až jsem rád, že jsem se k Herbertově Krysí sérii dostal touto částí, neboť číst jako první Krysy, nevím nevím, jestli by se mi do dalších dílů chtělo (samozřejmě že ano, ale nevím, jak jinak to podat). Přesto, není to (pro mě) žádný evegreenový bestseller, jen trošičku lepší průměr.

3 08.10.2011

Z téhle knihy mám trošku rozporuplné pocity. Na jednu stranu výborné a poučné příběhy z přírody, jež evidentně vychází z vlastních autorových zkušeností a zážitků, výborné pohádky - naprosto nejlepší z celé knihy je pohádkový příběh o Myšáčkovi Pikovi, to bych strašně rád viděl jako animovaný film nebo seriál. Na druhou stranu se mi části o lovu zvířat, respektive o tom, jak někdo střílí po zvířatech ne z existenční nutnosti, ale jen čistě pro zábavu (vím, že je to prostě realita, se kterou by mělo být dítě obeznámeno, ale mě to moc příjemné nebylo) dost špatně četly. Ale je/byla to zřejmě součást tehdejšího života. Nevím, asi má dlouhá léta vegetariánství a veganství ve mě zakotvila hodně hluboko. Až na tento malý šrám na kráse opravdu velmi hezká kniha. Až zamrzí, že jsem se k ní dostal až v dospělosti. Za zmínku stojí i velmi hezké ilustrace.

1 02.10.2011

Dámy a pánové, seznamte se s mou nejoblíbenější a tou vůbec nejlepší knihou co znám. Dokonalost. I po mnohačetném přečtení mě stále láme v pase, vybuchuj v hlasitý smích a pro intenzivní záchvaty smíchu a slzy vehnané do očí (smíchem, aby nedošlo k mejlce!!!!) mě nutí četbu přerušovat. Tohle je prostě to nejlepší, co jsem kdy četl. O nádhernosti, dokonalosti a promyšlenosti, její kráse a úchvytnosti svědčí především dvě věci: 1) Je to kniha, kterou jsem si koupil nejvícekrát (vždycky jsem udělal tu blbost, že jsem jí v dobré víře půjčil někomu, kdo ji nevrátil, tento můj současný výtisk je již čtvrtý, který jsem si koupil. A klidně si ji koupím znovu). 2) Ta kniha nemohla být do češtiny přeložena, ona musela být kompletně přepsána. A za její dokonalé přepsání, pochopení její podstaty a úžasné převedení jejího humoru, založeného hlavně na jazykových kudrlinkách, dvojsmyslech a magii kdekterého jazyka, do češtiny, patří Antonínu Přidalovi obrovská poklona a velký dík. Šišbardón je naprostá unikátní dokonalost, jíž se se ženou již po léta velice bavíme. A na tom si stojí a v tomto svém náhledu na celou knihu neustoupím "ani o píďu!" Hyman Kaplan je úžasná postava, neohrožený a neotřesitelný Bůh. Pohotový. Snaživý. Podlézavý. A s těmito lidmi zažijete nejvíce srandy, hlavně když skládají básně: "Tumáš chypi, Mitnick, sně jich plnej pytlik. Nátan P. Nátan, proč směješ jak fákan? Blum, Blum, ty ne tady čum! Olga Tarnovska, leze ji šváp do mozka. Paní Moskowitz, neoblíkne nic, jen č. 51 a víc."

14 30.09.2011

Filmovou verzi jsem nikdy neviděl a ani se na ni (i po přečtení knihy) nějak extra nechystám. Mafiánské příběhy mě totiž extra moc nebaví. Snad i proto jsem si myslel, že tento legendární příběh je trochu o něčem jiném. Zbývá jen dodat, že jsem byl mile překvapen. Je to dobře napsané, dobře vymyšlené. Je to poutavé. Ale i když mě to bavilo, můj vztah k žánru se nezměnil. Další kult, který jde trochu mimo mě.

4 29.09.2011

Marně přemýšlím co k tomu vůbec napsat. Potřebuje to snad nějaký komentář? Ano je to silně propagandistické. A co jako? Stejně propagandistický mi dneska připadá každý třetí americký film nebo TV seriál pro mládež (za všechny jmenujme např. Beverly Hills 902 10 - v tom lze objevit tolik propagandy, že by se za to nemuseli stydět ani tvůrci majora Zemana). Vykašle-li se čtenář/divák, obzvláště v dnešní době, ovlivní to snad někoho, když "pravdu" ("Jakou pravdu?" jak tvrdí Honza Zemanů v seriálu), lze odhalit několika kliknutími myši na internetu, na ten ideologický balast a snahu trochu poupravit skutečnost, zbudou na české a tehdejší poměry ucházející detektivní příběhy. Takže se tomu věnujme z čistě literárního a detektivního hlediska. A z tohoto pohledu jde o docela zajímavé, poutavé a odsýpající čtení. Bavilo mě to číst. Není to napsané špatně. Navíc to obsahuje Studnu, kult všech horrorových fandů, takže ty 4* si to zaslouží už jen čistě za ni.

7 29.09.2011

Pecka žil a tvořil v docela svérázné době, i proto snad jeho básnické písně vypúadají tak, jak vypadají - mají lehce propagandistický ráz, silně bojovného ducha a jejím prvotním a nejdůležitějším smyslem bezesporu je zažehnout jiskru v chladném srdci, rozpálit mysl a zahřát takovým tím kolektivním vědomím. Což se z dnešního pohledu může zdát zcestné, trochu mimo a velmi komické. Leč i v této záplavě idealistického odhodlání lze nalézt zajímavé a i v dnešní době platné verše, např. v písni NEVĚŘÍM: "Nevěřím v lidskost, vida vojsko v zbrani, / nevěřím v právo, vida hojnost běd. / Spravedlnost lichou - nevěřím na ni, / obydlené vězení její jest vřed. / Mnich boha vzývaje rouhá se směle. / V pokrytectví vězí kláštěrní slib. / Byrokrat čpí pochlebenstvím cele / hned od drába vzhůru - čím výš tím líp. (...) Nevěřím v nynější společnost katů, / jež svaté myšlenky do smrti rve. / Kde děla a bodáky oltáře států, / tam anděl míru zastřel oči své."

1 29.09.2011

Na Londýn se řítí katastrofa. Začínají se v něm hemžit podivná přerostlá stvoření, jež nahání hrůzu již sama o sobě, ve své nepřirozené velikosti a žravosti jsou však mnohem nebezpečnější. Londýnem se začínají hemžit abnormálně přerostlé krysy, které mají hlad a nezastaví se před ničím. Sežerou kde co a kdekoho. Zachutnala jim totiž krev, lidská krev. Jejich kousnutí je navíc smrtelně nebezpečné. Učitel Harris se v podstatě náhodou dostane k vládnímu týmu, který má s krysami zatočit a na vlastní kůži zjistí, že to nebude vůbec jednoduché.
Je až s podivem, co všechno se stane populární a oblíbené natolik, že si to vyžádá několik pokračování. Herbertův román o těch malých roztomilých chlupatých a velmi inteligentních potvůrkách s nádhernýma očima, jež mnohým nahánějí hrůzu, se stal údajně úspěšným natolik, že se na naléhání fanoušků k tomuto tématu vrátil v několika pokračováních.
Krysy jsou zvláštní román. Aniž bych chtěl Herbertovi nějak křivdit, ze všeho nejvíce jsou spotřebním románem. Vše v něm totiž odpovídá záměru – být přečten, pobavit, zabavit, nějak zvlášť mozek a mysl nezatěžovat. Zjednodušeně řečeno, jedním okem tam, druhým ven. Zpravidla to jsou negativní stránky knihy, Herbert to však dokázal otočit, respektive udržet v přijatelné rovině. Filmy o vraždících zvířatech (ještě navíc o stádních, hejnových a množstevně početných) si jsou mnohdy podobné jako vejce vejci. Obměňují se jen jména/pohlaví hlavních hrdinů a druh zvířete. V podstatě by se dalo říci jedno – viděli jste film Piranha? Četli jste tedy Krysy. A naopak. Což je věc, která mi na zvířecích horrrech trochu vadí a proto mě zrovna moc neberou (i když je samozřejmě coby fanda žánru konzumuji také).
Naštěstí jsou Krysy k přímé konzumaci přímo stvořeny a tudíž je i s chutí přečtete a nezanechá to ve vás žádné výrazné negativní stopy. Naneštěstí ale ani ne žádné pozitivní. Trochu i záleží na tom, jaký přístup máte k hlavním, titulním, představitelům, tedy vlastně představitelkám, románu. S čímž, samozřejmě, Herbert trochu počítá a staví na tom. Většině lidí se totiž myšovití hlodavci a krysy obzvláště (už proto, že krysami nazývají všechno, co je šedivé, má to čtyři nohy, dlouhý lysý ocas, chlupatý čenich a roztomilé černé oči – tedy i potkany, což je docela zvláštní např. v Česku, kde potkani vytlačili takřka veškerou krysí populaci, takže kdokoliv u nás tvrdí, že viděl krysu, byl to zcela jistě potkan, kromě polabí, kde jedině krysy u nás ještě volně žijí. Ale to jen tak na okraj), hnusí a nahánějí jim strach. Pokud k nim patříte, věřím, že vás u některých částí knihy bude i docela mrazit (obzvláště pokud jste si o krysách a potkanech v různých odborných knihách načetli různé pikantní historky jako já), stejně jako mě např. v dobách, kdy jsem měl panický strach ze psů, mrazilo u Kingova Cuja. Což je můj první (dodávám, že opět čistě osobní) problém. Jako dlouholetý chovatel a milovník hlodavců mám ke krysám a potkanům velice vřelý vztah, nijak mě neděsí, naopak, považuji je za velmi inteligentní (i tuto stránku krysího života Herbert dovedně využívá), roztomilé a přítulné tvory, jež si svou reputaci nezaslouží a je jim přiřknuta neoprávněně, z neznalosti a nevědomosti.
Na začátku románu mi vadila jedna výrazná věc. Než román naskočí na souvislý děj, jehož hlavním hrdinou se stane učitel Harris, jednotlivé kapitoly docela skáčou z postavy na postavu. Herbert nás v nich obsáhle a podrobně seznamuje se životem postavy, o níž vzápětí zjistíme, že v reálném čase se v románu vyskytne jen na pár minut, aby skončila jako potrava krysí populace. Jenže čím víc jsem se při četbě blížil ke konci, tím více jsem tento fakt oceňovat a nakonec musím uznat, že patří k nejlepšímu z celé knihy. Herbert v nich totiž prokazuje své umění vtáhnout do života jednotlivých postav, zaujmout jimi a nakonec vlastně i oželet jejich smutný konec.
Dalším pozitivem, které mě mile překvapilo a velice potěšilo je naprostá absence romantické linie. Takový ten klasický formát, kdy hlavní hrdina kromě toho, že bojuje se zlem, ještě stihne najít spřízněnou duši, zamilovat se do ní, několikrát ji zachránit život, pomilovat se s ní a v závěru ji ujistit, že je ta pravá, dokud je smrt (nebo nová roštěnka v další části příběhu) nerozdělí, zde naprosto chybí. Harris nikoho takového nenajde, protože již od samotného začátku přítelkyni má. A to se mi strašně líbilo, protože mi to přišlo originální a nekýčovité.
Jak jsem již naznačil, negativní stránkou je románová prvoplánovitost. Spoustu věcí se v něm děje samoúčelně a cíleně, jaksi silně vnímatelným samospádem, jen pro dramatický efekt. Nejzřetelněji pozorovatelné to je u samotných krys. Jejich kousnutí je totiž smrtelné. Stačí jedno jediné a kousnutá oběť do čtyřiadvaceti hodin zemře velmi nepříjemnou a bolestivou a nepříjemnou smrtí (za její nápad a popis patří Herbertovi velké plus). Což je pro dramatičnost románu výborné. Ovšem jen zpočátku, kdy nás román s útoky krys a jejich nebezpečností, krvelačností a prohnaností seznamuje. Jenže postupem času, když se hlavní hrdinové ke krysám dostávají stále blíže až k přímému kontaktu a v rámci vývoje a dramatičnosti děje nad nimi musí získat jakousi převahu, to začne být překážkou. To se pak stává dokonce brzdou. Uvědomil si to zřejmě i Herbert a tak se s tím pokusil něco udělat a vzniklý problém vyřešit. Naneštěstí ne moc povedeným, do očí bijícím, způsobem. Až jsem se musel zasmát jak prostě, rychle a nekomplikovaně z toho vybruslil.
Herbert svůj román napsal takřka filmovým stylem. Mnohokrát jsem si během čtení připadal, jako bych sledoval film, čtené úseky se mi okamžitě prolínaly do představ jako film odvíjející se na plátně, zcela přesně dle čtených vět, bez jakýchkoliv úprav. S tím se pojí další negativum příběhu a tím je jeho trojkonečnost. Stejně jako u mnohých filmů zažijeme tzv. dvojitý konec, tady se ho dočkáme dokonce třikrát. Dvakrát se zdá, že je problém vyřešen, aby se k němu hrdinové museli (zcela v rámci povrchnosti mocných v podobných příbězích) vrátit potřetí. Když hrdinové oslavují vítězství a vy víte, že je před vámi ještě půlka knihy, dá se to přežít jednou, ale dvakrát? Snad pro tu filmovost je to tak jednoduché čtení, na jehož vlnách se můžete nechat jen volně unášet, nijak moc nepřemýšlet a jen v klidu a spokojeně číst. A snad i proto se Herbert s mnohými věcmi nesral, což nelze než ocenit. Jeho krysy totiž neberou žádné ohledy a napadají a žerou kohokoliv bez rozdílu pohlaví a věku (dneska už samozřejmě ne, ale ve své době – půlka sedmdesátých let – krysami sežrané roční batole zřejmě bylo dost silné kafe).
Baví-li vás příběhy o krvelačných zvířatech útočících na lidi, budete zřejmě spokojeni/y, neboť přesně pro Vás Herbert svůj román napsal. Mě nepřipadá ani vyloženě špatný, ale ani nějak obzvláště výborný. Je to přesně ten obstojný průměr, zlatá střední cesta, podle níž posuzujete ostatní žánrové příběhy (ať už knižní nebo filmové) zda jsou horší nebo lepší. Herbert totiž není nějak extra výborný spisovatel chrlící jeden trhák za druhým. Je to v podstatě rutinér, ale v tom dobrém slova smyslu. Nasadil si svou laťku, naštěstí příjemnou a čtivou, a v té si jede. Patří k těm spisovatelům, kteří vás svou knihou zcela určitě neposadí na prdel, ale píšou a vydávají pravidelně a svým dílem vytváří ty pevné základy žánru, na něž pak své příběhy staví ti výborní a skvělí. A tohle všechno píšu v dobré víře někoho, kdo má doma takřka celé Herbertovo dílo přeložené do češtiny.
Krátce a jasně, není to brak, ale není to ani kult. Znám lepší Herbertovy knihy. Krysy jsou v tom nejlepším možném a nejpozitivnějším smyslu zlatým středem. Pevným, silným a ustavujícím průměrem. Nic více, nic méně.

4 29.09.2011

"Španělská válka a další události let 1936 a 1937 znamenaly pro mě rozhodující obrat v životě a teprve od té doby vím, kde je mé místo. Vše důležité, co jsem po roce 1936 napsal, je přímo či nepřímo namířeno proti totalitarismu a stavé se za demokratický socialismus, tak jak já to chápu," napsal Orwell ve své eseji "Proč píši". V této knize pak, mimo jiné, píše: "Ve Španělsku jsem poprvé v životě uviděl novinové zprávy, jež neměly žádný vztah ke skutečnostem, ba ani vztah, jaký bývá komponentou běžné lži. Viděl jsem zprávy o velkých bitvách tam, kde žádné bitvy neproběhly a naprosté mlčení tam, kde byly zabity stovky lidí..." Kdo ví, zda by vznikly knihy jako "Farma zvířat" nebo "1984", kdyby se Orwell aktivně nezúčastnil Španělské občanské války, respektive sociální revoluce, která zde proběhla, tohoto prvního důraznějšího odporu proti fašismu a jednom z mnoha odporů proti kapitalismu. Ano, v mnoha dějepisných knihách se o tom obzvláště moc nemluví, ale v té době ve Španělsku proběhl silný sociální otřes a po jistou dobu zde panovala sociální rovnost, nebo chcete-li komunismus. Orwel však ve své knize odhaluje mnohem více, odhaluje např. bezohlednost a pokrytečnost bolševických komunistů (respektive stalinistů), kteří než aby nechali zvítězit svobodu, radši revoluci sabotovali a nechali vyhrát Francovy fašisty (a sami popravovali a nechávali zmizet mnohé antifašistické - ovšem rovněž antibolševické- bojovníky), ukazuje obrovské zastoupení a zapojení anarchistů do událostí, jejich sílu a schopnost organizovat masy a zavádět anarchistické principy do fungování společnosti, ukazuje také to, že ne každý socialista a komunista je totalitářský bolševik. Místy je obsah knihy až k neuvěření (pro mě ne, o Španělské sociální revoluci toho mám nastudováno dost a v tomto ohledu je Orwellova kniha sice výborný, ale slabší odvar), výborné na ní je, že Orwell v jednotlivých kapitolách přeskakuje od událostí na frontě k událostem a realitě v "zázemí", k tomu, co se děje ve městech, jak se lidé spojují, jsou solidární a snaží se být k sobě uctiví a chovat se rovnostářsky.

9 29.09.2011

Auto, kára, bourák, žihadlo, ale také stará plechovka, pojízdná popelnice apod. Snad nic jiného tolik nesymbolizuje člověka ve dvacátém století, jako automobil. Pouhá věc, umělý stroj bez života a mysli, který však dokázal zmenšit svět a zcela pozměnit lidské chování a myšlení. Je to zřejmě první věc (nebudeme-li počítat zvířata, ale zvířata dnes za věc považuje jen ten největší zabedněnec, jako např. Cyril Svoboda z KDU-ČSL), která vás napadne, jíž člověk dává jméno (náš pekáč se jmenuje Viktor), často mu přiděluje ve své hierarchii, rodinnému statusu či obecně žebříčku hodnot svého života mnohem větší místo a prostor, než by si zasloužila. Na druhou stranu, vědomě opomíjí zjevná fakta. Tolik se brojí proti zkázonosnosti tvrdých drog (registrovaný počet úmrtí následkem požití drogy za rok 2003 je 124 obětí), ale fakt, že prostřednictvím aut ročně přijde o život mnohem více lidí (749 mrtvých za rok 2010 – a to je ještě nejnižší číslo od roku 1990) a dojde k mnohem větším hmotným škodám (4 924,99 mil. za rok 2010) je přehlížen a nikomu to nestojí ani za myšlenku. Mnoho lidí má plnou hubu životního prostředí, když odhodíte papírek (který se hodně rychle rozloží) vedle odpadkového koše, ale že se kvůli autům plošně ničí životní prostředí, kácí lesy, vysušují a jinak drancují přirozené ekosystémy a půda zalévá asfaltem a betonem, proti tomu se ozve jen málokdo. A to již nemluvě o tom, co automobil dělá s lidskou psychikou. Asi každý/á z nás se jednou stal/a tzv. pirátem silnic, uzavřeni, izolováni v soukromí a „bezpečí“ vlastního vozu jsme pouštěli/y hromy blesky na cyklisty, chodce a vůbec celou tu lidskou pakáž, která by si zasloužila přejet parním válcem.
Budu-li různé antologie duchařských a upírských povídek považovat spíše za žánrové (neboť duchařiny a upířiny je možné považovat hlavně za pod/subžánry horroru) antologie, Smrt má kola je zřejmě první tématická antologie, která se mi dostala do ruky. Vyloženě tématická, protože se v ní mimo jiné odráží např. již zmíněný duchařský žánr.
Peteru Hainingovi se povedl opravdu bravurní kousek. Pouhým výběrem horrorových a sci-fi (horrorových) povídek, jejichž hlavním tématem je automobil a jeho postavení v lidském životě, a to v mnoha jeho aspektech, i těch dotažených zdánlivě ad absurdum, dokázal postihnout, vylíčit a předpovědět mnohé ze společného života lidského jedince a automobilu. Přesně toho automobilu, jež se, jako málo jiná věc, stal nedílnou součástí lidského života a člověk si k němu dokázal vytvořit jakýsi vztah.
Jenže tento vztah má mnohdy jednostranně negativní následky. Ač se to na první pohled příčí zdravému rozumu, není to člověk, kdo ovlivňuje (i když je jeho tvůrcem a stvořitelem) automobil, ale je tomu právě naopak. To automobil ovlivňuje lidskou psychiku, lidské jednání, lidskou mysl a jeho chování. To automobil se v mnohých lidských myslích mění v jakéhosi boha, jež je zbožňován a veleben. To on se pro mnohý lidský život stal alfou a omegou. To automobil se v podstatě stal jakýmsi nástrojem apokalypsy, jež získala nádherné a výstižné pojmenování carmageddon (který je v knize poněkud kostrbatě, a myslím si, že naprosto zbytečně, přeložen jako autogeddon), mnohdy je to právě automobil, co určuje sociální status lidského jedince (ať už se nám to líbí nebo ne).
To vše z různých pohledů a přístupů vystihuje devatenáct povídek žánrových klasiků a klasiček. Takřka grandiózní výběr, což symbolizuje např. fakt, že je to zřejmě antologie, z níž bylo zfilmováno nejvíce povídek, co jsem četl.
Kingovy Kamiony jsou pravděpodobně již hodně známou klasikou, snad i díky filmovému zpracování z roku 1986 v režii samotného Stephena Kinga. V povídkové podobě mnohem méně humornější, ale za to syrovější příběh o tom, když se něco zdánlivého stane skutečností a automobily opravdu začnou ovládat a podmaňovat lidstvo. 70%
Již v úvodu povídky Mračno prachu Haining informuje, že „přízračná vozidla jsou tématem, které se v literatuře pravidelně vyskytovalo dávno před vynálezem automobilu. Tajemné kočáry a podobné povozy už tehdy strašívaly na cestách a silnicích.“ A to je vlastně nejlepším vyjádřením obsahu Bensonovy povídky, jež možná trochu utrpěla svým stářím a poměrně rozšířenou zápletkou, což nedokázal zachránit ani povedený autorův styl. 50%
Cestování v čase prostřednictvím automobilu už budeme mít zřejmě navěky spojené s trilogií Back to the Future, ovšem že to nebyl originální nápad nám odhalí výborná povídka autora literární předlohy Invaze zlodějů těl Jacka Finneyho o jednom mladíkovi, jenž strašně rád restauruje stará auta a prostřednictvím jednoho z nich se dostane do jiné doby a je mu umožněn takřka „božský“ zásah. 80%
Stejně jako domy, i automobily mají někdy svou neblahou a pochmurnou minulost, jež se promítá do současnosti. Vůz z druhé ruky, osmiválec Highway, jež si zakoupí advokát Canning podle všeho kdysi náležel podezřelému individuu, po němž zůstala jen tmavá skvrna na sedadle. Že to není jen ona, Canningova rodina zjistí hodně brzo, respektive takřka ihned, kdy v Highwayi začne jezdit. 60%
Povídka Souboj o řidiči osobního, který se stane obětí terorizování řidičem kamionu, poprvé vyšla roku 1971 v Playboyi, později podle ní její autor Richard Matheson napsal scénář, jehož převedení do filmu se stalo režisérským debutem Stevena Spielberga. Film jsem dosud neviděl, ale povídka má opravdu koule. 80%
Znáte pohádku o té holčičce, která navštíví domeček medvídků, každému ují z talíře a vychrápe se mu v posteli? A tu základní větu celé pohádky „Kdopak to jedl/spal z mého talíře/v mé postýlce.“? Nikdy by mě nenapadlo, že by se podle ní dal napsat tak výborný horrorový klenot. Antonia Fraser to svou povídkou Kdopak to seděl v mém autíčku dokázala. Silný nadpřirozeně (ale opravdu?) psychologický útok přímo na komoru. 100%
O tom že Smrt nepřechčijete ani v tom sebelepším autě vypráví Ten není z Detroitu. Lansdale si v ní u mě, po ne moc příjemném prvním setkání prostřednictvím jeho sbírky Bizarníma rukama, coby horrorový autor trochu poupravil renomé. Smrt je opravdu ultimativní, konečná, neměnná, ať ji honíte a štvete po silnici jak chcete. Ovšem je, jak se ukáže, i milosrdná. Tak bacha na to, až vám před barákem někdo třikrát zatroubí. Ne zrovna originální námět má však typicky Lansdaleovský styl a výbornou mytologii. 70%
Nikdy nezastavujte na dálnici je zřejmě nejpovedenějším vyjádřením toho, jak se okolní civilizace a okolní vjemy, prostě okolí jako takové, bez jakékoliv vlastní snahy či přispění daného jedince dokáže (a v této povídce právě i prostřednictvím automobilu) ovlivnit jeho myšlení, chování a jednání. Asi znáte tu klasickou scénu z mnoha komedií: Policajt: Když jste nevinný, proč jste tedy utíkal? Honěný: Protože jste mně honil. Skvěle napsaná, akční, mrazivá povídka z komickým nádechem a neočekávaným zvratem. 90%
U kratičké „povídky?“ Auto smrt se nemohu zbavit dojmu, že vznikla jen a jen pro to, aby měl v antologii svou povídku i její editor. Haining zřejmě chtěl mít v sebou editované antologii i nějaký svůj výtvor a nic lepšího ho prostě nenapadlo. 40%
Noční soud je klasickým příběhem o mnohdy trefném a platném pořekadlu, že na každého jednou dojde. Velmi letmá variace na Dickensovu Vánoční koledu je příběhem arogantního řidiče, jež po přejetí malé holčičky stane před soudem, pravda, trochu podivným a netypickým soudem, ale trest je drsnější než ten pověstný nejvyšší. Autorka Mary Elizabeth Counselman nechá jednu z postav pronést trefnou větu: „Nic takového jako náhodná smrt neexistuje! Nehody jsou vraždy – protože jim někdo mohl předejít...“ Povídek na podobný námět v horrorovém žánru koluje mnoho, tahle je alespoň slušně napsaná. 60%
Úsek častých nehod mi připomíná přesně ty příběhy, kdy se autorův záměr a čtenářův úsudek naprosto minou. Ostřílený autor Ramsey Campbell asi opravdu chtěl něco říci, jeho nápad a styl napsání povídky mu určitě připadal velmi zajímavý, ale celá povídka jen jako by kolem mě pouze proběhla. Moc mě to nezasáhlo. 40%
Když ten nejlepší závodník už nemá, s kým by závodil, nakonec mu nezbude nic jiného než přijmout výzvu samotné smrti. A to zpravidla bývá jeho Poslední závod. Nic originálního, ale dobře napsané s dobrým nápadem proložit příběh textem zlidovělé písně o hlavním hrdinovi. 70%
„Jedním z nejpozoruhodnějších jevů spojených s motorismem jsou „strašidelní stopaři.““ Stopař Roalda Dahla je nejen pozoruhodný, ale i podivuhodný a tajemný, ale také velmi svérázný a humorný a povídka je další klenot z celé antologie. Zábavné, tajemné, mrazivé. 90%
V roce 1996 natočil David Cronenberg další ze svých kontroverzních filmů Crash o lidech, které sexuálně vzrušují automobilové nehody. Film se, samozřejmě (?), stal terčem ostré kampaně (naštěstí neúspěšné) za jeho zákaz, protože by v divácích mohl probouzet „zvrácenost a morální zkaženost“. Jen by mě zajímalo, kolik z odpůrců filmu vědělo, že povídka J. G. Ballarda Srážka, jež byla předlohou pro Cronengergův film, je ještě mnohem šílenější a morbidnější, než samotný film. Je to opravdu šílenost. Naštěstí. 90%
Hráli jste někdy kontroverzní počítačovou hru Carmaggeddon? Nevíte o co jde? Jste řidičem auta a vaším úkolem je srazit co nejvíce ostatních aut a chodců a získat tak více a více bodů. Ta hra vznikla na základě kasovního trháku Rogera Cormana z roku 1975 s mladým Sylvesterem Stallonem v hlavní roli. A Corman svůj film natočil podle povídky Iba Melchiora Jezdec, poprvé vydané již v roce 1956 (vždycky jsem si myslel, že padesátá léta byla v jistém ohledu ta nejšílenější z celého minulého století). Výborné povídky, při jejímž čtení tuhne krev, mozek odmítá přijímat poselství, jež mu nesou čtená slova, duše odmítá příbuznost k lidskému rodu a čtenář nakonec zjišťuje, že by ho podobná realita možná pobouřila, ale určitě nepřekvapila. 100%
Roztomilá projížďka je moderní automobilovou variací na „gentlemanské“ souboje 19. a počátku 20. století. Moderní v tom, že místo kordů a pistolí se používají automobily. V okamžiku, kdy hlavní hrdina George vyřkl větu: „Ten zmetek urazil mou chlapskou hrdost,“ a vyzval onoho zmetka na souboj, nedomýšlel, že ani vítězství v tomto souboji vlastně není vítězství a že kdyby zchladil svou uraženou ješitnost a dal na rady své ženy, udělal by nejlépe. 100%
Autodafé Rogera Zelaznyho svým způsobem již funguje. Gladiátorské demoliční souboje/závody aut jsou minimálně ve Spojených státech oblíbenou zábavou, při níž spousta starých vraků odchází do automobilového nebe. Z tohoto ohledu povídka ztrácí na síle, i když je navlečena do silně futuristického oblečku a dle slov samotného autora je „pronikavou extrapolací naší „mobilní kultury““. 70%
Masivní, zřejmě nezastavitelný, nárůst překračování zákona a kriminality (jedno jestli drobné či velké) jednou zcela jistě povede ke zostření represivních zákroků a nemilosrdným trestním postihům. Třikrát a dost zřejmě přestane stačit. A tak dojde k nejtvrdšímu postihu bez ohledu na to, zda spácháte hrozný zločin, nebo jen pouhý Přestupek. Autorem originální a zajímavé povídky je někdejší automobilový závodník William F. Nolan, který o jejím vzniku napsal: „Faktem je, že jsem často mimo závod jel stejně rychle jako při něm. Výsledkem byla hotová sbírka přestupkových bloků. Nevzali mi řidičák, ale určitě bych si to byl zasloužil. Silničáře jsem považoval za své nepřátele. Začal jsem si myslet, že si mě vybrali za svou osobní oběť – a jelikož jsem si od svého znechucení z neustálých postihů a pokut nemohl ulevit jinak, sedl jsem jednou odpoledně k psacímu stroji a rozhodl jsem se mu svoji frustraci svěřit.“ 100%
Tvá krev jest jako mléko vás bude bavit, máte-li rádi temné futuristické postapokalyptické fantasy s pohanskými prvky. V tomto rozvleklém a utahaném duchu se nese valná většina povídky, čímž u mě ztrácela na kvalitách, než došlo k překvapivému a povedenému závěru při němž ukazatele mé spokojenosti najednou povyskočily do příjemných hodnot. V daleké budoucnosti, kdy člověk, který řídí auto manuálně a stíhá sluneční paprsky, jež ve smogu a kouři na zemi proniknou jen tu a tam, je považován za renegáta, se pro něj slunce a auto stanou bohy, jež je třeba uctívat a přinášet jim..... 70%.
Hainingova antologie mě hodně potěšila. Stala se čtvrtou nejlepší a nejpovedenější česky vydanou antologií horrorových povídek. Což je již samo o sobě co říct. Přesto jsem našel i jisté negativum, tím jsou názvy filmů podle povídek. V předmluvách k jednotlivým povídkám, podle nichž byly natočeny filmy, nebo jež se staly inspirací k filmům, totiž někdy dojde k tomu, že je v nich jeden jediný film zmíněný dvakrát pokaždé pod jiným (asi je třeba zdůraznit, že českým) názvem. U povídky Jezdec je tak např. film Rogera Cormana z roku 1975 jednou zmíněn jako Cesta gladiátorů, podruhé pak jako Závod smrti 2000. A čtenáři, vyznej se v tom jak chceš. Přitom by stačilo uvést původní název filmu (alespoň v závorce). Mimo nízkou kvalitu některých (minima) povídek je to tak nejvýraznější a zřejmě jedinou vadou na jinak skvělé antologii.
Čistý průměr jednotlivých povídek vychází přesně na 75%. Jenže celek jako takový je mnohdy více než součet jednotlivých částí celku. Za ten dojem, který ve mně kniha celkově vyvolala, se nijak nebojím jít mnohem výše, až na 90%.

5 17.09.2011

Vždycky mě štvalo, jak je tato kniha mnohdy brána jako kritika bolševické totality. Ono ne že by tomu tak nebylo a že by to Orwell, po vlastních zkušenostech ze Španělska s tím, co bolševici dokážou, I TAKTO nemyslel a neviděl, ale takto jednostranný a omezující pohled není moc dobrý. Kniha totiž odhaluje a do naha svléká mocenskou totalitu, ať už jakéhokoliv politického, společenského či jiného zaměření. A to až nechutně realistickým a pod kůži se zavrtávajícím stylem. Je to živoucí paranoia, deprese, hnus, bezmoc, odevzdání, a kdo ví co ještě, co deptá lidského jedince a co chvatně a geniálně využívají mocní k podpoření a uchování své moci. Určitě jedna z nejpozoruhodnějších knih, co kdy byla napsána. Varování před pozlátkem, našeptávání a chutí moci, ne specificky bolševické nebo nacistické, ale prostě moci, neboť je to moc, která korumpuje a absolutní moc, jež korumpuje absolutně a postupně smývá jakékoliv pohnutky. Neboť pokud má absolutní moc kdokoliv - křesťan, katolík, marx-leninista, nacista, kapitalista, dřívě či později se začnou chovat (a během dějin chovali) všichni stejně. Neboť jak se tvrdí v románu "Cílem moci je Moc". To Orwell vystihl a rozhodl se to popsat, vybarvit, načrtnout, dát tomu jakousi, opravdu ošklivou, nechutnou a děsivou, tvář. Není to lehké čtení a to jak ve smyslu vyvolávaných emocí, tak i ve smyslu samotného čtení. Některé pasáže jsou trochu těžší, o to ale působivější. Strašně se mi líbí Winstonovo výstižné hloubání o proletářích: "Dokud nebudou uvědomělí, nebudou se bouřit, a dokud se nevzbouří, nemohou se stát uvědomělými."

36 15.09.2011

Už hodně dlouho se mnou nějaká kniha obsahově tak nezamávala a naprosto mě myšlenkově nerozhodila. Maska, pouhé slovo, pouhý předmět o kterém tento, zdá se, geniální Japonec dokázal napsat celou knihu. Ta kniha o ničem jiném není, jen o Masce. A to je na ní to výborné. Zpočátku by se zdálo, že to nemá žádnou dějovou linii, ucelený příběh, ale ten nakonec z hromady filosofických a sociálních rozvah nejen o lidském těle, ale o mezilidských vztazích, rasismu, údělu a postavení různých věcí a činů v lidském životě, vykoukne. A to je možná to jediné negativní. Že ten příběh přeroste a zašlape do země to výbosné filosoficko-hloubavě-bádavé přemýšlení, jež tvoří značnou část knihy. Ono negativum (lehká šmouha na kráse celé knihy, jež ji však připravila o pátou hvězdičku) vygraduje v poslední část knihy, jakýsi dodatek po přečtení tří barevných deníků/záznamníků, která je dle mého názoru (vyjma popisu děje jistého filmu) naprosto zbytečná a v kontextu celé knihy kontraproduktivní. Připravilo to celý dojem z knihy o tu sílu po přečtení posledního deníku. Ta nejistota, široce otevřené dveře mnoha různým možnostem, by byla strašně krásná. Škoda.

1 15.09.2011

K téhle knize jsem se před lety dostal úplně náhodou, nechal ji doma starší bratr a tak jsem ji vzal a začetl se. Ač nemám rád fantasy a aristokratické (rozuměj plné princezen, princů, králů a různých království) tím tuplem, tak mě Brinova kniha, která je snad více fantasy než sci-fi, docela zaujala, natolik, že jsem si ji později sám koupil a tak jednou za dva roky se k ní vždycky vrátím (už asi 4x). Obecně vzato to není nic originálního, i přesto to má spoustu dobrých a zajímavých nápadů (např. fakt, že čím více nástroj používáš, tím se zdokonaluje, tzv. felteš apod), hlavně se to strašně dobře čte, pohlcuje to. Je to prostě výborná odpočinková kniha, taková pohádka pro dospělé, plná akce, romantiky, neuvěřitelných příhod, která má sílu zaujmout i čtenáře, které sci-fi a fantasy nějak extra moc nebere nebo se o něj nezajímají (což byl přesně můj případ v době, kdy jsem se ke knize dostal).

3 14.09.2011

Neumann v mnoha svých básních projevuje to, co mnohému dnešnímu modernímu člověku dost chybí. Taková ta lehce idealistická, až malinko naivní oduševnělost, lehounce infantilní radost ze souznění s přírodou. Při čtení básní Neumanna coby tuláka krajinou, toho "lajdáka trochu otlučeného, nemytého a nekrmeného" jež "brousí po lesích a lukách, lidem se vyhne", jak o sobě sám píše, jako bych se procházel s ním a jsou naplněním mého introvertního misantropismu. Sdílím s ním tyto pocity, prostřednictvím jeho básní mě naplňují, souzním s nimi. A pak je zde samozřejmě ještě Neumann buřič (i když v této knize ne moc), a s ním souzním také. "Největší radost najít ve velikém zápasu doby / a přáti každému, by radost si kdekoli našel, / jen kráčet nechce-li přes úmyslné hroby / a není-li dost zlý, by cizí plaménky zhášel..."

1 09.09.2011

Průřez, výběr, sborník Neumannových básní je přesně takový, jakou Neumannova poezie byla, je jakousi esencí jeho poetické mysli - setkáme se s poezií lyrickou, romantickou, politickou, satirickou, buřičskou, rebelantskou, erotickou, bojovnou, přírodní, idealistickou, estetickou. Tento sborník totiž ani nemůže být jiný. Máte-li rádi poezii a alespoň trochu dílo S. K. Neumanna, určitě si v této knize to své najdete.

1 09.09.2011

Trochu jiný, než Haškovský, přesto svým způsobem ze stejného soudku, pohled na nesmyslnost, absurdnost a šílenost militaristického běsnění a hnání obyčejných lidí do krvavého, bratrovražedného boje. Nejkrásnější na celé knize je, že v podstatě vůbec není o válce jako takové, o bojích, bitvách, střílení, krvi, raněných a umírání se v ní takřka vůbec nepíše. Neumann to celé pojal po svém, oduševněle, vnitřně a zcela v souladu se svým rozhodnutím jaksi onu válku ignorovat či ji myšlenkově sabotovat. A tak se před námi rozvinou záznamy jednoho nedobrovolného výletu na exotický balkán, na němž je nejhorší to, že to ve skutečnosti žádný výlet nebyl. Zajímavé čtení, zajímavý a trochu netypický pohled na válečné běsi, na válečnou dobu. Až mě mrazilo z toho, jak na mě z četby lehce padal takový pocit, že to vlastně mohla být docela dobrá švanda.

1 09.09.2011

Tuhle knihu prostě miluju, už nějakých 20 let. Pro její chytrý, inteligentní, moudrý a lidský humor. Nádherný lyrický výsměch vší lidské nenasytnosti, nabubřelosti, namyšlenosti, nadřazenosti, povrchnosti a hlouposti. Krásná schopnost, plasticita, dvojsmyslnost a košatost jazyka. Jední slovem - nádhera.

3 07.09.2011