eraserhead komentáře u knih

Jó, tak tahle kniha mi udělala velkou radost. Českého, nejen literárního, horroru je opravdu málo a tak každý nový kus, a ještě k tomu poměrně povedený, velmi potěší. Vojkůvka má horror zřejmě v krvi. Nejen že natáčí horrorvé filmy, ještě k tomu píše horrorové povídky. Které mají jednu výhodu - u filmu můžete mít cit a vlohy pro dobrý horror jak chcete, když na to ale nemáte dost peněz a nějaké obstojné technické zázemí, můžete se snažit jak chcete, ale zpravidla to dopadne tak, jak dopadly právě Vojkůvkovy filmy. Jenže u povídek stačí jen sehnat někoho, kdo to vydá, zbytek už je jen a jen na Vás. A to je k Vojkůvkovu dobru. Ne tedy, že bych jeho 13-ti povídkám neměl co vytknout - některé mě žánrově moc neberou (Muži, ženy a nová auta), některé z nich operují se stejnou záplektou a pointou (Nový život, Téměř jako ve snu), jde pak jen o to, která verze se vám bude jevit lepší a údernější, některé, i přesto, že jsou výborné, jsou trošku podivně odvyprávěny (Jazykověda). Některé jsou poměrně dost odhadnutelné (Zrůdy, Mantis). Ale i přesto, mnohé pointy jsou výborné (Ani kapka krve), mnohé povídky přes to všechno opravdu vynikající a kulervoucí (Zrůdy, Jazykověda, nebo nejlepší povídka sbírky Vrať se mi, lásko....). Vojkůvkova Řezničina obecně je vybroušenou esencí horrorové povídky - krátká, úderná, mířící přímo na komoru. Vojkůvka se s ničím nijak moc nemazlí, jde přesně a rychle za svým cílem, nic neokecává, používá přesně jen tolik slov, kolik je potřeba, aby napsal silný, uchvacující a poutavý příběh. Pere to do čtenáře hlava nehlava a nabízí z horrorového žánru kde co - vrahy, sadisty, sexuální úchláky, kouzelné dědečky, kartářky, svérázné milence, krev, nechutnosti, kouzla, čáry, upíry, ufony... A to se cení. Máte-li dost Kinga a jeho okecávek, už Vám lezou krkem rozsáhlé upírské ságy, sáhněte po tomhle. 96%

5 13.01.2012

Tady už se to bolševické upravování dějin ve svůj prospěch vážně nedá snést. Pokud tedy nepřistoupíme na to, že v jejich slovníku masy pracujících a pracující třída znamená jen a pouze příznivci bolševiků. I pro svůj zájem o Španělskou občanskou válku a sociální revoluci - a tedy spousty načtené literatury z mnoha stran barikád - (která tam podle knihy neproběhla) mohu bez jakýchkoliv skrupulí a výčitek prohlásit, že 85% toho, co je v této knize o Španělsku napsáno, je lež. Kromě obrazových příloh a podrobných mapek tak opět nejpřínosnější částí knihy je ta věnovaná technice, vědě, literatuře a umění (i když ani ty se nevyhnou zaujatosti). Obzvláště část o filmu je zajímavá, stejně tak literatura, která i díky oné sociálně-politické zaujatosti marx-leninistů alespoň odhalí zajímavá a zapomenutá díla a autory, která dneska již nikoho nezajímají (neboť kapitalisté jsou na tom v mnoha ohledech úplně stejně jako bolševici). Z komplexního hlediska, pokud nemáte nic jiného po ruce (a já celé souborné vydání koupil v antikvariátu jen za pár kaček .-), to celé jde, je třeba umět přebrat zrno od plev a trochu zapojovat svůj mozek. Ale základní informace a náhled to poskytne, navíc s tím časovým odstupem to alespoň ukáže, jak byli bolševici hloupí, domýšliví a místy až odtržení od reality (ono ne že by na tom kapitalisti byli jinak). Zajímavé je také vypořádání se knihy se Stalinovým kultem osobnosti :-).

1 10.01.2012

V roce 1946 napsal Bradbury povídku Malý vrah v níž dítě představovalo a ztelěsňovalo zlo. O necelých dvacet let později se k dětem v tomto románu vrátil, jenže je postavil na opačnou stranu spektra. Tudy přijde něco zlého je kniha, v níž forma vysoce převyšuje obsah a je to jedna z mála knih, u níž mi to nevadí. Ba naopak. To propojení formy s obsahem, respektive pozitivní vyznění převahy formy nad obsahem je pro obsahově ne nijak výrazný román, velkým přínosem. Vždyť o podivných pouťových atrakcích, o nebezpečí, které představují různé pouťové strakce s pomyslným panoptikem různých tělesně a jinak postižených "zrůdiček" bylo napsáno a natočeno příběhů až až. Není to tedy samotná zápletka, která vás chytne, ale podivně a neustále jaksi snové, fantaskní forma, jíž je odvyprávěn. Bravurně vykreslený příběh o síle dětské představivosti a víře v ní, o tom, že tato víra a síla dokáže dodat existenční podstatu zdánlive neexistujícím věcem, plný fantazie, čarodějnic, trpaslíků, zrůd, kouzelných kolotočů, jež vám dokáží přibrat či ubrat roky. Takřka dokonalé, obhájitelné a od sebe navzájem neodtrhnutelné spojení fantasy a horroru. Je to fantasy v drsném horrorovém hávu, nebo je to horror se silnou fantasy příměsí ve vyprávěcí formě? Je to obojí, můžete si vybrat. Upřednostňujete-li horror (jako já) zklamáni určitě nebudete a ta fantasy linie nebude na škodu. Máte-li radši fantasy, budete potěšení a ten horrorový nádech jen zhustí atmosféru. Při čtení mě napadla jedna věc, tuhle knihu určitě četl King před tím, než začal psát To.

8 25.12.2011

Já vám nevím, jestli jsem náhodou nečekal trošku něco více. Jako soubor rovné dvoustovky pohádek to vypadá celkem fajn, jenže při aritmetickém čtení (od první k poslední) se nakonec ukáže, že originálních jich je pouhá třetina a zbytek jsou jen různé variace, kombinace a převyprávění pořád se opakujících témat. Má neochota při čtení přeskakovat odstavce, potažmo celé souvislé celky, docela trpěla. Když už jsem asi po desáté četl o slečně, na níž zapomněl její milý, hodlal se oženit s jinou a ona po tři noci výměnou za krásné šaty chodila do jeho pokoje a snažila se ho ukecat, aby si na ni vzpoměl, měl jsem chuť knihu zavřít a zahodit. Ale nakonec jsem to dočetl. Ta třetina originality a náznakové brutality stála za to, stejně tak i závěrečné pojednání (překvapivě na svou dobu jen lehce tendenčně ideologicky zabarvené) o pohádce v moderním věku. Jako celek však kniha trochu pokulhává díky přílišnému opakování a variování několika základních témat pořád dokola. Ale i o tom pohádky byly a jsou. Navíc, ani ty ilustrace nejsou nic moc.

1 17.12.2011

Velmi zajímavá kniha, která i když beletristickou formou napsaná, je v podstatě sociálně-filosofickým dílem, které vás donutí přemýšlet a nakonec pravděpodobně souhlasit. Aneb, abych parafrázoval kultovní hlášku z jednoho neméně kultovního seriálu: "(Některé) Tchyně nejsou tím, čím se zdají být!"

04.12.2011

Městečko v Ohiu ukazuje galerii zotročených lidí, jež spojuje to, že žijí ve stejném městečku. Bez ohledu na to, zda to ukazují, či skrývají, jsou všichni v podstatě zlomeni a odsouzeni k jednotvárné sterilní existenci. Knihu tvoří několik povídek, každá z nich je věnována jednomu hrdinovi či hrdince. Každý/á z nich se snaží provést nějaké gesto ve jménu osvobození se z pasti, nikdo z nich tomu však nevěří. Andersonova kniha má zvláštní podobu - je vyprávěna stylem barového mluvky, někoho, kdo sedí vedle vás u piva a říká: "A víš, ten Roman, ten měl kdysi dívku. Byla z toho dobrá příhoda". Neboť, jak ukazuje Anderson, každý je živou historií.

4 04.12.2011

Já věděl, že ten nápis na obálce o temné fantastice bude pouhý marketingový slint usilující o větší prodejnost. Je obrovská škoda, že takhle u nás dopadl horror, že je třeba psát na knihy podobné kudrlinky. Přitom Joe Hill napsal čistý a svěží horror, který odsýpá, jako když máchnete nožem vzduchem. Na to, že neoplývá originalitou sere nemrtvý Craddock, když je to tak dobře napsané, že je to radost číst. Je to moderní a přitom jsem z toho cítil jakousi horrorovou klasiku. Podobné příběhy mám rád. Hill ho promyslel, procítil a napsal poměrně strhujícím stylem, člověk se do toho až vžije. Nevím proč, ale pokaždé když na scénu nastoupil Craddock, představoval jsem si jej jako reverenda Kanea z filmu Poltergeist II: The Other Side. Což mu dodávalo koule, páč Kane mi nahání hrůzu doteď. Měl-li bych knize něco vytknout, byla by to asi závěrečná část. Věřím tomu, že si spousta lidí, včetně autorů a autorek, myslí, že by to tam mělo být a že to snad čtenáři a čtenářky vyžadují a považují bez toho příběh za neúplný, ale občas je to naprosto zbytečné a nadbytečné, což je případ i Černé krabice.

2 30.11.2011

Vím, že mi za to mnozí mí horroroví přátelé vynadají (viď. Apache :-), ale toto je pro mě nejlepší horrorová antologie co kdy u náš vyšla a kteoru jsem četl. V mých očích překonává i takřka nedostižnou Tichou hrůzu a odsouvá ji až na druhou příčku. Ivanu Adamovičovi patří můj hluboký obdiv a obrovský dík za jeho úchvatnou práci. V mnohých případech opravdu to nejlepší, co si v literárním povídkovém horroru můžete přečíst. Kromě toho ukázka, jak dokáže být horrorový žánr různorodý, rozličný a barvitý. Tato kniha před mnoha lety opět rozvířila a oživila můj tehdy upadající zájem o horrorový žánr. Vděčím jí za mnohé. Dodnes jsem jí četl asi čtyřikrát a už se na ni zase chystám. Čistých 100%, nevybavuji si povídku, které bych dal méně. Povídky jako Loterie, Hlídač, Zapovězené, Kde jsi, rytíři? (její závěr mě fakt dostal!), Hlas ve tmě, Byl to démon či Lakandů patří mezi horrorové klenoty. Stejně jako všechny ostatní :-).

9 28.11.2011

Tahle kniha je zvláštní a zaslouží si pozornost již samotnou svou existencí a podstatou. Vždyť českého horroru (nejen literárního) je jako šafránu a spíše narazíte na nějakého ducha, než kvalitní českou horrorovou povídku. Pak je tu samozřejmě ta historická stránka. Kniha obsahuje povídky autorů o nichž většinou (až na pár vyjímek typu Arbes či Erben) nikdo vůbec nic neví, což je u některých z nich velká škoda. Velkým kladem u mě je ona historišnost, nejstarší a nejmladší povídku od sebe dělí rovných sto let, ani jedna z nich nepřekračuje 50. léta 20. století. Těšil mě těn archaický staročeský jazyk, libuji si v něm. I přesto jsou však některé povídky obecně velmi moderní. Některé z nich však mají s horrorem pramálo společného (Sivooký démon, Kometa, Kam až dojedeme), byť jsou čtivé a dobře napsané. Naopak jsem v knize objevil několik opravdu skvostných klenotů - Genius ohava je ryzí horror, čtivý, strhující, mrazivý, nechutný, byl jsem velmi mile překvapen. Že pod rouškou pohádkovosti Erben shromažďoval v podstatě horrory dneska asi nikoho nepřekvapí, jeho Kosoručka, plná krve a usekaných údů i přesto mile polahodí horrorového ducha a pokud jste si mysleli, že se duchové mrtvých vlasatých dívek mstí jen v moderním japonském horroru, tak vás povídka O-Juva-Inari-Daimiodžin, napsaná Čechem něky v první půli 20. století vyvede z omylu. Neočekávejte mnoho, tato kniha boduje trošku něčím jiným, než by se od ní mělo očekávat.

1 27.11.2011

velmi veselé, zábavné a poučné čtení o něčem, co mnohé z nás ve škole velmi prudilo a nebavilo. Kdybych ve škole dostal tuhle knihu na učení, snad by mě český jazyk a jeho záludnosti ve své době i bavily.

2 20.11.2011

Divím se, že Byronův život dosud ještě nikdo nezfilmoval, to by musel být kasaštyk jak prasátko, neboť je v něm všechno, drama, romantika, intriky, tragédie, neštěstí, radost. Byron byl vskutku zvláštní postavou, primárně snad neoblíbenou a negativní, až snad prototyp Tarantinovského antihrdiny, na druhou stranu musím říct, že jsem mu v mnohém rozuměl, v mnohém s ním souzněl a v mnohém mu rozumím. Jeho povrchně misantropický vztah k lidem a náboženství je mi velmi blízký. Mauroisovi určitě patří dík za to, jak skvěle, čtivě a poutavě život a osudy tohoto básníka zpracoval. Vytvořil jeden z nejčtivějších, nejlepších a nejpohlcujících (ne-li nejčtivější, nejlepší a nejpohlcující) životopisů, co jsem kdy četl.

12 11.11.2011

Když to člověk čte, tak si říká, jó, je to fajn, to takhle dělat, ale když se to pak pokouší zavádět do praxe, už to tak růžové není. Čímž nechci říct, že by to vůbec nefungovalo a že by to byly nějaké žvásty. Nejsou, ale neočekávejte, že se vám podaří aplikovat všechno co si v té knize přečtete. Tak 60-70% lze považovat za úspěch. Některé věci se vám vůbec nepodaří, nebo se pro vás vůbec nebudou hodit (abych to vysvětlil trochu komicky, to by jste si tu knihu museli přečíst vy i vaše děti), v mnohém mi však kniha poradila, pomohla a nastínila, jak řešit různé situace. U některých zklamává i kniha. Ale myslím, si, že se stoprocentním úspěchem nepočítali ani autoři a autorky. Některé situace také nejdou takto řešit hned, chce to trošku nějaký vývoj, výchovu, cvik a pochopení. Rozhodně ale zajímavé počtení a uznání za fakt její existence. Ono rodiče si jen málokdy dobrovolně nechají kecat do výchovy, obzvláště ve vypjatých situacích. Na druhou stranu, v situacích kdy bych toho našeho dvouletého ďábla nejradši přetrhl vejpůl mi některé "poučky" a rady z knihy velmi pomáhají k oboustranné spokojenosti. Udělat z toho kanón, bibli dětské výchovy by asi byla kontraproduktivní chyba, ale po/vy/užít ji jako možného rádce, proč ne.

7 09.11.2011

Každá myšlenka, operující a založená na existenci smrtelně nebezpečného nepřítele, se v okamžiku, kdy jí to bude umožněno, kdy bude mít tu moc, může dostat do pozice, že své nepřátele začne fantasticky nadnášet a jejich nebezpečnost přehánět natolik, že se dav nechá opít a vyděsit natolik, že je pak jejich fyzická eliminace jen statistickou existenční nezbytností. A tak měli své oběti bolševici, nacisté, i Američtí kapitalisté vyděšeni vzestupem komunistického hnutí a měli je i náboženští pomatenci, s křesťany a katolíky v čele. U nich je to o to horší, že tu moc měli snad ze všech nejdéle a za svou éru těch lidí povraždili snad nejvíce. Tahle kniha je jen stručnou historií části jejich smrtícího běsnění.

09.11.2011

Když jsem nastupoval na dráhu, musel jsem projít dlouhým, nudným a ubíjejícím kurzem, část toho korzu mi velmi zpříjemnila tato kniha, kterou jsem četl pod lavicí. Myslím, že podobným knihám se ani nedá dát nižší hodnocení, protože vás seznámí se spoustou zajímavých věcí, odhalí vám nespočet tajemství o nichž jste neměli ani potuchy a překvapí vás mnoha neskutečnými věcmi (fotografie kulky prolétávající kartou je fakt pecka).

1 09.11.2011

Už jen pro ty kresby stojí za to si knihu prohlédnout. A ta, dnes již archaicky znějící, předmluva, radost se začíst.

3 08.11.2011

Ono k tomu není co napsat jiného, než k předcházejícími ročníku, takže: Opravdu nevím jak tehdy (tehdy to asi taková sranda nebyla), ale z dnešního pohledu velice zábavná, zajímavá, místy až komická a humorná (obzvláště ve smyslu tom, že čtete zapálené, idealistické a entuziastické články lidí, kteří dneska dělají mnohdy pravý opak a nebo na druhou stranu dělají přesně to, proč tehdy tak rebelanstky psali) četba. Místy je vám k smíchu, místy stydno, tu se divíte, tu se smějete, tu vás mrazí a nejhorší na tom celém asi je to, že to čtete v dnešní době, to tomu přidává takovou atmosféru a koule, o něž se tehdy mohli snažit jak chtěli a stejně by to nedokázali. Takovéhle věci dokáže až čas. Spousta velmi zajímavých článků.

1 04.11.2011

Opravdu nevím jak tehdy (tehdy to asi taková sranda nebyla), ale z dnešního pohledu velice zábavná, zajímavá, místy až komická a humorná (obzvláště ve smyslu tom, že čtete zapálené, idealistické a entuziastické články lidí, kteří dneska dělají mnohdy pravý opak a nebo na druhou stranu dělají přesně to, proč tehdy tak rebelanstky psali) četba. Místy je vám k smíchu, místy stydno, tu se divíte, tu se smějete, tu vás mrazí a nejhorší na tom celém asi je to, že to čtete v dnešní době, to tomu přiadává takovou atmosféru a koule, o něž se tehdy mohli snažit jak chtěli a stejně by to nedokázali. Takovéhle věci dokáže až čas. Spousta velmi zajímavých článků. Třeba report z pražského koncertu Depeche Mode.

03.11.2011

Tato kniha je kusem mého dětství, kdy jsme celou pětidílnou sérii hltali zapáleněji, než kdejaké dětské dobrodružné romány a pak vyráželi do divočiny na vlastní lovy beze zbraní. O mnoho let později mi kniha pak posloužila jako důkazní materiál při mém sporu s jistým jedincem, který si tvrdošíjně stál na stanovisku, že tučňák není pták. Opravdu mnohdy zvláštní, jaká pouta vás mohou pojit s knihou a jaká různá dobrodružství s ní můžete zažít. Určitě se do ní ještě nejednou začtu.

2 03.11.2011

Slabší i kulervoucí vtipy a glosy. Milovníci absurdna, šíleností, stupidity a bláznivin si určitě své najdou. Např. pro hlášku "Zpil se do nahoty" bych několik lidí, na něž by se dala aplikovat určitě našel.

2 03.11.2011

"V poslední době se rozmohly ve všech časopisech skotské anekdoty. Upozorňujeme, že nejlepší skotská je - whisky." Hodnocení se myslím odvíjí hlavně od toho, zda má čtenář/ka smysl pro humor a zda má humor rád/a. Jak je u podobně zaměřených knih zvykem, najdou se tady jak vtipy velmi suché, tak špeky, které vás na pár minut odrovnají. Výhodou skotských anekdot je, že mají místy absurdní nádech a to já rád. "Setkali se na Vysočině dva skotští houbaři u krásného hříbku. Slovo dalo slovo, a teď jsou tam dva malé pomníčky."

5 01.11.2011