eraserhead komentáře u knih

Jednou z výhod vlastních dětí je i fakt, že díky nim člověk dožene a nalezne spoustu krásných knih, které jemu samotnému v dětských letech utekly. Až žasnu, kolik skvělých knížek pro děti s pohádkama a říkačkama již v době mého dětství existovalo a já je prostě minul. Tahle knížka je fakt parádní, jednak díky povedeným ladovským ilustracím, ale i díky skvěle napsaným krátkým pohádkám, které jsou na tom málo prostoru (jedna pohádka jedna stránka) fakt záživné. Hodně mě bavila pohádka o pulcích, kteří se chtěly stát jeleny, přečetl jsem si ji hned třikrát. Ale i většina ostatních jsou parádní.

5 06.05.2012

Na jednu stranu je fakt obrovská škoda, že se k nám tento román dostal až po třiceti letech, v době, kdy se na nás podobně laděné brutální příběhy valí z obrazovek a monitorů takřka nepřetržitě. Dnes už to, ač je to pořád hodně silné kafe, nebude působit tak silně, jako v době vzniku. Na druhou stranu to má ale i pozitivní stránku - dostala se k nám necenzurovaná verze a tak jsme nebyli ochuzeni o původní (na nátlak původního vydavatele změněný) závěr. Začátek mě teda moc nebavil a párkrát mě napadlo, co by se stalo, kdybych to odložil, ale pak to do nás Ketchum napálí v plné rychlosti a nepřibrzdí až do konce. Krev, bolest, mučení, nechutnost, krásná nechutnost. Je to syrové, překvapivé (první oběť mě fakt překvapila, ne že k ní došlo, ale kdo se jí stal, samotný závěr). Je to fakt jízda. Mohu jen vřele doporučit. Chci další ketchumovy překlady!!!!!

5 05.05.2012

Literární sci-fi mám docela rád, i když to není něco, po čem bych sahal příliš často. Abych pravdu řekl, od antologie současných českých sci-fi povídek, ještě k tomu tématicky naladěných na roboty a lidi, jsem nečekal vůbec nic. Možná proto taky nejsem nějak extra zklamaný, ale ani nadšený. Musím říci, že první dvě povídky se mi líbily asi nejvíce. SVÍČKOVÝ BÁBY pro svůj krásně horrorový závěr, BAUDELAIRE, VERZE 2.0 pro dobrý nápad a styl, jakým je napsána. Pak už mě vlastně trochu svým stylem zaujala ANDROIDKÁM PROZAC NEPOMŮŽE. Zbytek ne že by byl vyloženě špatný (i když např. ŽE BY CHYBKA? je mé zatím druhé setkání s tvorbou O. Neffa a jemu na chuť asi nepřijdu), ale nijak uchvacující taky zrovna nebyl. CRASH TEST má dobrý začátek a tu a tam dobrý humor, ale někde po druhém zabití autor překročí únosnou mez, urve se ze řetězu a zavede děj do smradlavých vod, které mi vůbec nevoní. Celkově vzato, jsem rád, že jsem tu knihu četl, dokonce mi ani nijak nevadí, že jsem si ji pořídil a investoval do ní finance, na druhou stranu mě jen utvrdila v tom, že si nepídění se po české sci-fi tvorbě nemusím nějak vyčítat.

1 28.04.2012

Jeden docela neveselý příběh o vyhrané bitvě v prohrané válce. Vždycky když jsem narazil na pomnichovské postupování pohraničí nacistickému Německu, odbylo se to tak nějak obecně a zjednodušeně. Prostě po velmi zlém, zrádcovském a srabáckém Mnichově (což je velmi trefné označení) přišli Němci a zabrali podstatnou část Československa. NIkdy jsem se o tom nedozvěděl trochu podrobněji. Až v této knize. Ta doba byla opravdu strašná a lidská bezvýchodnost až hmatatelná. Ano, Češi měli armádu vždycky k hovnu. Politické srabáctví nejvíce odsírají obyčejní lidé. Ti stejní obyčejní však dokáží všemu navzdory přežít, napnout své síly a dokázat, že s sebou nenechají jen tak orat. I v tak bezvýchodné situaci, jakým obsazování českého "pohraničí" (do uvozovek dávám jen proto, že zdaleka nešlo jen o pohraničí) cizí armádou bylo. Kniha podrobně zprvu objasňuje obecnou situaci na Svitavsku a pak se dopodrobna věnuje nezdařenému (neboť odraženému) pokusu nacistů nelegálně obsadit a k nacistickému Německu připojit Moravskou Chrastovou a blízké okolí. Z jedné strany to není veselé čtení, na druhou stranu odhaluje myšlení mnoha složek českého národa v dané situaci a odhodlání některých jedinců. V každém případě je to zajímavé a poučné čtení, i navzdory tu a tam lehkému zásmradu propagandistického žvatlání (přeci jen kniha vyšla v roce 1988), kterého však není tolik, aby to zkazilo knihu jako celek.

2 20.04.2012

Již během pár stránek jsem nabýval silného dojmu, že jsem to snad kdysi viděl jako televizní adaptaci. Hezky, svěže a realistickým humorem (ve smyslu, že to primárně snad ani není psané jako komedie s přehršlí vtipu, ale celá ta komediálnost vyplývá tak nějak z plynulého ubíhání děje v daných prostorách s danými postavami za daných situací) napsaný krátký komický příběh. Pohled do vyšších sfér, ne že by hnaný ad absurdum, ale je jakýmsi shrunutím, ztělesněním a kompilací všeho prohnilého, trapného a komického z těchto vyšších sfér (ovšem, ne že by to bylo průvodním jevem jen těchto sfér - jak se říká, nic lidského lidstvu není cizí). Stručná a výstižná "kritika" lidského pokrytectví, morální prohnilosti a humanitní degenerace. Aneb co všechno dokáže vidina milionového dědictví. Je to příjemné čtení, příběh se čte strašně rychle, Maupassant se s ničím nezdržuje. Je to zábavné, nenáročné. prostě dobré. Jen je to jaksi předvídatelné a jak postupné odvíjení příběhu tak ani jeho závěr v žádném případě nepřekvapí, neboť se to odvíjí a skončí přesně tak, jak si myslíte. Ale ono to jaksi nevadí a na čtivosti to nijak neubírá.

15.04.2012

Zatím nejlepší Zola, co jsem četl. Něco takového jsem opravdu nečekal a četba pro mě byla doslova šokem. Ta syrovost, přirozenost, ryzost, žádná snaha to literárně nadlehčit. Jedním slovem masakr. Četba Terezy Raquinové byla ze čtenářského hlediska jedním z nejlepších a nejzajímavějších zážitků v mém životě. Kdybych měl vypsat dvacítku nejlepších knih, určitě tam bude, možná i v první desítce.

9 14.04.2012

Srovnávat Frankensteina s Drákulou? To je asi jako srovnávat sex s osobou jiného pohlaví a sex s osobou stejného pohlaví. V obou případech jde o sex, ale vzájemně je to asi nesrovnatelné. Frankenstein má totiž s Drákulou společné jen tři věci, a ty ještě na vzájemné kvality, či srovnávací rozdíly obou děl, nemají takřka žádný vliv: 1) Oba romány vznikly v 19. století 2) Oba romány se (nejen) ve svém žánru staly klasikou a snad i kultem a 3) Oba romány do češtiny přeložil Tomáš Korbař. To jsou jediné tři věci, které mají tyto dva romány společné a sami uznáte, že na těchto základech se srovnávat nedají. Ale to jen tak na okraj. Frankenstein je velmi zajímavé dílo, již samotným svým vznikem. Mou osobní hanbou je, že ač velký horrorový fanda, jsem se k jeho přečtení dostal až teď. Na druhou stranu to je ale možná i dobře, neboť jakožto nevyzrálý pubescent bych ho zřejmě odzíval a napsal zde, že Dracula je mnohem lepší :-). Frankenstein je opravdu dílo své doby a své autorky. Filosofické dílo. Sociální dílo. Hloubavé dílo o strachu a děsu uvnitř spíše, než o strachu a děsu vně. Dokážu si živě představit, jak mnohé určitě při čtení zklame fakt, nakolik se tato literární prvotina liší od všeobecného pojímání Frankensteina a jeho monstra, nakolik se liší od všech pozdějších převyprávění a adapatací a jak věci, které jsou v těchto adaptacích a převyprávěních stěžejní a je jim v nich věnováno hodně prostoru, v tomto původním příběhu nejsou buď vůbec, nebo jsou odbyty jen na jedné stránce (a schválně ani trochu nenapovím). Mě to naopak velmi potěšilo, protože to poskytlo mnoho prostoru právě věcem, které naopak v těchto adaptacích a převyprávěních chybí. Ano, Frankenstein Mary W. Shelley je opravdu v mnohém hodně jiný, než jak ho znáte z filmů, seriálů, komedií a parodií. A je to jeho obrovským plus. Mary W. Shelley prostřednictvím Frankensteina hloubá a přemýšlí, tu a tam sice o tehdejších "dobových" věcech (pobavila mě např. tím, jak si jako Angličanka pobývající v době vzniku ve Švýcarsku neodpustila zapět chválu na republikánské Švýcarsko), často ale o nadčasových věcech, které díky pokroku opět, nebo jestě stále více, nabývají na významu. Potěšila mě na jednu knihu enormní sklizeň opravdu moudrých myšlenek a citátů, jimiž mě román oblažil a které si musím poznamenat, např. "Jestliže se lež může tolik podobat pravdě, kdo si potom může být jist, že je opravdu šťasten, Viktore?" nebo "Proč se jen člověk vychloubá tím, že má vyšší vnímavost než zvířata, vždyť právě jen proto má větší požadavky. Kdyby naše cítění bylo omezeno na hlad, žízeň a smysly, mohli bychom být takřka svobodní." či až takřka alegorické vyjádření dnešního přístupu jistých většin k menšinám "Jsem zlý, protože jsem nešťastný. Nestraní se mě snad všichni lidé? Necítí snad ke mně nenávist? I ty, můj stvořiteli, bys mě nejraději zničil. Uvědom si to a pak mi řekni, proč bych já měl mít s člověkem větší soucit, než on má se mnou." A v neposlední řadě, i mě, coby misantropa, dokázala Shelley potěšit: "Jen já jsem v sobě jako Satan nesl peklo a při pomyšlení na lidskou zlobu jsem si přál vyrvat stromy z kořenů, šířit kolem zhoubu a zmar a pak se posadit a s uspokojením pohlížet na dílo zkázy." Mnou čtené vydání z roku 1966 je doplněno jednoduchými, přesto výstižnými a trefnými ilustracemi, které jsou hezké a v souladu s psaným slovem lahodí oku. Mají jen jeden problém, u obrázků vystihujících stěžejní okamžiky románu dochází občas k nepříjemnému spoilerování, neboť jsou umístěny o jednu až dve stránky před částí textu, kterou zobrazují. Jinak jde samozřejmě o jedno z nejvrcholnějších děl stojící u zrodu sci-fi a horrorového žánru.

14 13.04.2012

Valná většina literárních příběhů, které jste kdy četli, je něčím zajímavá, respektive obsahuje něco, pro co je Vám okamžitě a naprosto jasné, že si právě pro to zasloužili být napsáni a že právě proto je čtete. Velký Gatsby to nemá. Nebo jsem to v něm neobjevil. Přesto je to zajímavý a čtivý příběh o strastech (mezi)lidských vztahů, o jejich povrchnosti, prchlivosti a podivnosti. Plejáda rozličných charakterů se svými klady i zápory se střetne v prostém a jednoduchém příběhu plynoucím jako voda a zdánlivě se bezúčelně pohybujícím z nejasného bodu A do ještě nejasnějšího bodu B, který je vyprávěn stejně lehce, jednoduše a jakoby ležérně. Na první pohled to prostě není strhující četba, vaše pozornost je poutána na tady a teď a moc jsem dopředu nepřemýšlel jak to asi skončí, protože to teď bylo aktuálně zajímavé a nevyvolávalo to ve mně neodolatelnou chuť dozvědět se, jak to skončí. Tohle všechno by mohlo být negativním hodnocením knihy. Jenže jejím velkým pozitivem a krásou je, že tomu tak prostě není. Zvláštní příběh. Neobyčejný, přitom poměrně všední, lidský a na první pohled nezajímavý. Ale jen na ten první.

1 03.04.2012

Opravdu nechápu, proč tenhto román u nás nevychází pravidelně! Určitě jeden z nejlepších, nejduchaplnějších a nejrealističtějších válečných románů, co jsem četl. On totiž není o žádných vlastencích a hrdinech, bojujících ve válce, on je o obyčejných a normálních lidech, kteří se dostali do válečné vřavy a chovají se a přemýšlí přesně tak, jak by asi konala a přemýšlela většina z nás v podobné situaci. Tohle není žádné hrdinské pozlátko o lidech obstávajících v mezních situacích, tohle je prostě syrový realismus za nějž se není třeba stydět. Naprosto chápu, že ten román v USA neměli rádi a obviňovali ho z antivlastenectví. U mě to je jen další plus. Crane má skvělou vyprávěcí formu, bavila mě jeho (doslovná) barvitost výrazů a tu a tam mě doslova složil na lopatky výtěčně vybroušeným slovosledem. Ještě nikdy jsem to u knihy z této mé nejoblíbenější edice co kdy u nás vycházela v komentáři neudělal, ale tady to udělám z radostí - rozhodně stojí za to vyzvdvihnout skvěle napsaný úvod/medailonek z pera Josefa Škvoreckého. Výborná práce, která mě každým svým slovem lákala na čtení románu víc a více (až tak, že jsem pak byl trošičku zklamán, protože jsem čekal trošku více, ale to je detail). Hlavně tento úvod není, jako je tomu u mnohých ostatních v této edici, tolik zatížen dobovou propagandou, úplně naprosto v klidu obstojí i dnes.

11 02.04.2012

Cikánečka - kdo by si myslel, že telenovela je výtvorem konce dvacátého století, toho tato úsměvná romantická novela vyvede z omylu. Je ukázkou toho, odkud televizní tvůrci čerpali. Již ze sedmnáctého století. Je mi záhadou, že z tohohle díla ještě v jižní Americe nevznikl třistadílný seriál dolující slzy z romancechctivých duší. Asby jste mě špatně nepochopili, nijak Cikánečku nehaním, naopak, není to vůbec špatné čtení, na rozdíl od televizních nesmyslů to má hloubku, duši i obsah. Je tam humor, je tam nápad, počítá se samozřejmě tehdejší dobovost, hodně dělá (což se týká vlastně celé knihy) samotný překlad a rok vydání knihy u nás, já tu staročeštinu prostě zbožnuji. Celé je to v pohodě, jen když dojde na závěrečné rozuzlení, asi se nikdo nevyhne pousmání. (***). Roháčka a Střízka je opravdu zajímavé číst v době, kdy médii zrovna sviští aféra Roman Janoušek. Nedivil bych se, kdyby tato Cervantesova hodně realistická, zároveň však hodně humorná novela byla předobrazem Brechtova Krejcarového románu. Aneb Tarantino není jediný a ani ne první, kdo gangstery představuje jako obyčejné lidi s obyčejnými problémy (****). Žárlivý Estremadurec je hodně dobrý až takřka ad absurdum pohled na žárlivost jako špatnou lidskou vlastnost. Měl by si to přečíst každý, kdo tvrdí, že kdo nežárlí ten nemiluje. Naopak, podle mě je pravdou, a i tato novela to trochu odhaluje, že nemiluje ten, kdo žárlí. Je to stejně smutný, jako humorný příběh. Jen by mě zajímalo, jestli to je tak nadsazováno schválně, nebo se tehdy tak lidi opravdu chovali nebo mysleli. (*****) Je prostě skvělé číst příběhy napsané počátkem sedmnáctého století, přeložené mluvou přesné půlky dvacátého století. Asi to každého bavit nebude, ale já podobné věci hodně rád. Hlavně to je také skvělý důkaz přesvědčit se, že Cervantes není jen Don Quijote. Tohle mi např. připadá mnohem vyzrálejí.

1 27.03.2012

Nejhorší Kingova kniha, co jsem měl v ruce. Dočíst ji, pro mě bylo skoro utrpení. Nezáživná nuda, která mě nedokázala zaujmout naprosto ničím. Tohle považuji za autorův obrovský omyl.

Zde jsem z hodnocením hodně váhal. Nakonec jsem se rozhodl, že zůstanu při zemi. První dvě části knihy mě totiž vůbec nebavily a docela mi i vadilo, že jsou zařazeny hned za sebou. Ten jejich jednoduchý protiklad hodně zkazil požitek z jejich četby. Naopak následující dvě kapitoly, v nichž autor dost nastavuje zrcadlo nejen tehdejší, ale zcela nadčasově i současné době, lidstvu a společnosti, mě i přes hodně nezvyklou formu a jazyk vyprávění docela zaujaly. Neboť nastavené zrcadlo odráží odraz zcela jasně a zřetelně a tepe a odhaluje spoustu lidského zla. Nemohu si odpustit krátkou, přesto výstižnou a úchvatnou citaci: "Dokázals jasně, že nevzdělanost, lenost a neřest jsou vlastně nezbytnými vlastnostmi pro zákonodárce. Že nejlépe zákony vysvětlují, vykládají a uplatňují ti, jimž záleží na tom, převrátit je, zamotat a obejít, a kteří to také dovedou. Pozoruji u vás slabé obrysy zřízení, které snad bylo v původní podobě snesitelné, jenže ty obrysy jsou zpola vyhlazeny a nadobro zatemněny a potřísněny rozkladem." Docela trefný komentář ke Gulliverovi napsal v závěru knihy překladatel A. Skoumal: "Někteří kritikové si poučení, které pro ně vyplývá z Gullivera, vykládají takto: Člověk sám o sobě, odkázaný jen na své sobectví, na svou dravost a špatnost, je ubohý, směšný, odporný tvor. Proti takovým Hvajninimům je horší než zvíře. Takovému názoru se říká misantropie neboli nenávist k lidstvu." A mě, jakožto misantropa přesně podobné závěry při čtení knihy napadaly. A z tohoto hlediska mě kniha i těšila. Nebýt prvních dvou nezáživných a poměrně nudných částí, z radostí byl přidal další hvězdičku.

9 14.03.2012

dangerita to vystihl/a naprosto trefně. Ten román vůbec není špatný a pokud to bude první Merleův román, i by ve vás mohl vyvolat touhu číst jeho romány. Jenže pokud znáte většinu Merleho ostatního díla, v jejich stínu je Víkend na Zuydcoote nutně a ne vlastní vinou prostě trošku slabší. Postavy jsou dobré, snad je v toho útlém románu nacpáno na malém prostoru až neuvěřitelně mnoho, ale některé části jsou typicky Merleovské :-). Zase trochu jiný pohled na válku, kde tentokrát lidi nebojují proti sobě ale jaksi sami se sebou.

07.03.2012

No, o druhé světové válce, které je věnován celý tento svazek, je možné najít spoustu podrobnějších a lepších informací jinde. A určitě jste na ně již narazili. Zde je to sice všechno stručně a globálně v jednom, do očí bijící propagandičnost celého díla však na kvalitách ubírá opravdu mnoho. Různé mapky a fotky, tak jako v předchozích svazcích mají svou nezastupitelnou hodnotu, ale psaný text tu a tam zabrousí do zasmrádlé propagandistické nechutnosti. Což je případ hlavně poslední kapitoly, to je ztělesnění té nejtužší bolševické propagandy a upravování skutečnosti. Na druhou stranu, on ten pohled ze druhé strany taky není vždycky jen a jen špatný, takže ani o té "druhé straně" nemám nějak přehnaně pozitivní představy. Na to, jak je to obsáhlé dílo a jak krátký časový úsek to zabírá, je to mnohdy jen mlácení prázdné slámy a honění si vlastního (čti bolševického) ega. Jak já je nesnáším za to, že slovu komunismus vtiskli tak negativní vyznění. Prostě komunisté (respektive marx-leninští bolševici) jsou bezchybní bohové, kteří zachránili celý svět před zlem fašismu a každé jejich váítězství mělo světodějný, strategický a politickovýchovný význam (můj nejoblíbenější slovní obrat z knihy, když už jsem to četl asi po páté (a to jsem ještě nebyl ani v půlce knihy), bral jsem to již jako komickou vložku.

1 03.03.2012

Díky mě zcela nepochopitelné absenci většího počtu děl (dva romány a 3-4 povídky v antologiích) tohoto anglického autora přeložených do českého jazyka je až zbytečně jednoduché prohlásit, že je to to nejlepší co jsem od Mastertona četl. Jednoduché proto, že ze dvou knih se ta lepší vybírá snadno. Hymnus je ale pohodová horrorová jízda se vším všudy, co k ní patří - kouzla, tajemno, erotika, mrtvoly, bolest, krev + několik věcí jako bonus - upalování, indiánská magie, okultismus nacistické třetí říše a možná přijde i strejda Adolf. Lehké bezproblémové čtení, ovšem s notnou dávkou té správné horrorové atmosféry. Dobře promyšlený příběh, jdoucí trochu do hloubky jak historické, tak i etnografické (náckové, amíci a indiáni v jednom), využívající zajímavých komponent a zápletek či velmi příjemný humor. Fakt nechápu, proč nikdo Mastertonovo rozsáhlé dílo nepřekládá, když podle mých informací je např. v sousedním Polsku oblíbenější a prodávanější než S. King.

3 13.02.2012

Až se mi chce napsat konečně nějaký válečný román, který není o válce, ale hlavně o lidech. Tedy svým způsobem více sociální, než válečný román. Docela trefně na to poukázal Jaroslav Hornát v doslovu k mému vydání: "V takovém interpretačním schématu představuje pak - se všemi důsledky, jež z toho vyplývají - generál Cummings oficiální politickou autoritu, poručík Hearn radikální opozici a vojáci Croftova průzkumného oddílu dezorientované lidové masy." V dílčích úsecích, pasážích a částech má kniha neopakovatelné a velmi zajímavé kousky. Velmi se mi líbilo Mailerovo kašlání, co na to asi řeknou čtenáři a čtenářky, prostě se s ničím nepáral a nastavoval zrcadlo realitě (mnohdy i nepředstavitelné), jak nejlépe mohl. Škubal oponou seč mu síly stačily a já jen doufám, že se mu povedlo odhalit co nejvíce, o čemž by svědčila i změna pohledu na samotný román v americké společnosti někdy v šedesátých letech. Líbila se mi ta prostota jazyka, s jakým je román napsán. Nejde o žádnou květnatou mluvu o dokonale vytvářené celky a důkladně slepované věty. Možná je to i překladem, který ovšem v takovém případě lze považovat za velmi povedený, ale autor si s nějakou slovní zásobou nijak nezavdal, psal prostě jak mu "huba" narostla a to v tomto typu příběhu nelze než neocenit. Hodí se to k němu. Velmi zajímavé mi přišlo, že jsem si během čtení nedokázal k tělu připustit žádnou postavu. On ten příběh v podstatě neobsahuje žádnou kladnou, příjemnou či nějak blízkou postavu. Každá z nich, stejně jako skutečný, reálný a opravdový člověk, obsahuje něco, co čtenáři je nepříjemné, protivné, nebo s tím nemůže souhlasit. Ať už jde o politické přesvědčení, okázale vystavované náboženské přesvědčení, vztah k ženám apod. Za nejúžasnější pasáž knihy považuji rozhovor vojáků o tom, že zabíjet Japonce je v pohodě, protože to jsou pohani a jeden z nich nadhodí, že v Japonsku je na sto tisíc křesťanů. Úžasná ukázka nejen lidského, ale i křesťanského pokrytectví: "Věřím, že mě Bůh nenechá zastřelit křesťana." Postupné flashbacky do "civilního" života hlavních hrdinů jsou mnohem zajímavější, poutavější, hodnotnější a já nevím co ještě, než celá válečná linie. Román má jednu závažnou chybu, která ho u mě připravila o čtvrtou hvězdičku. Tím je její konec, který je strašně natahovaný, ukecaný, zbytečný, zdlouhavý, nudný a nepochopitelně rozdělený do liní několika skupin či osob. Posledních tak 100 stránek oproti předcházející 450 nemá takřka žádnou výpovědní hodnotu, četl jsem je jen z vlastní upjaté neústupné rozhodnosti dočítat rozečtené knihy. Bylo to docela utrpení. Čekal jsem nějakou pointu, nějaké vyvrcholení, ale žádné se nedostavilo.

2 01.02.2012

Jó, tak tahle kniha mi udělala velkou radost. Českého, nejen literárního, horroru je opravdu málo a tak každý nový kus, a ještě k tomu poměrně povedený, velmi potěší. Vojkůvka má horror zřejmě v krvi. Nejen že natáčí horrorvé filmy, ještě k tomu píše horrorové povídky. Které mají jednu výhodu - u filmu můžete mít cit a vlohy pro dobrý horror jak chcete, když na to ale nemáte dost peněz a nějaké obstojné technické zázemí, můžete se snažit jak chcete, ale zpravidla to dopadne tak, jak dopadly právě Vojkůvkovy filmy. Jenže u povídek stačí jen sehnat někoho, kdo to vydá, zbytek už je jen a jen na Vás. A to je k Vojkůvkovu dobru. Ne tedy, že bych jeho 13-ti povídkám neměl co vytknout - některé mě žánrově moc neberou (Muži, ženy a nová auta), některé z nich operují se stejnou záplektou a pointou (Nový život, Téměř jako ve snu), jde pak jen o to, která verze se vám bude jevit lepší a údernější, některé, i přesto, že jsou výborné, jsou trošku podivně odvyprávěny (Jazykověda). Některé jsou poměrně dost odhadnutelné (Zrůdy, Mantis). Ale i přesto, mnohé pointy jsou výborné (Ani kapka krve), mnohé povídky přes to všechno opravdu vynikající a kulervoucí (Zrůdy, Jazykověda, nebo nejlepší povídka sbírky Vrať se mi, lásko....). Vojkůvkova Řezničina obecně je vybroušenou esencí horrorové povídky - krátká, úderná, mířící přímo na komoru. Vojkůvka se s ničím nijak moc nemazlí, jde přesně a rychle za svým cílem, nic neokecává, používá přesně jen tolik slov, kolik je potřeba, aby napsal silný, uchvacující a poutavý příběh. Pere to do čtenáře hlava nehlava a nabízí z horrorového žánru kde co - vrahy, sadisty, sexuální úchláky, kouzelné dědečky, kartářky, svérázné milence, krev, nechutnosti, kouzla, čáry, upíry, ufony... A to se cení. Máte-li dost Kinga a jeho okecávek, už Vám lezou krkem rozsáhlé upírské ságy, sáhněte po tomhle. 96%

5 13.01.2012

Tady už se to bolševické upravování dějin ve svůj prospěch vážně nedá snést. Pokud tedy nepřistoupíme na to, že v jejich slovníku masy pracujících a pracující třída znamená jen a pouze příznivci bolševiků. I pro svůj zájem o Španělskou občanskou válku a sociální revoluci - a tedy spousty načtené literatury z mnoha stran barikád - (která tam podle knihy neproběhla) mohu bez jakýchkoliv skrupulí a výčitek prohlásit, že 85% toho, co je v této knize o Španělsku napsáno, je lež. Kromě obrazových příloh a podrobných mapek tak opět nejpřínosnější částí knihy je ta věnovaná technice, vědě, literatuře a umění (i když ani ty se nevyhnou zaujatosti). Obzvláště část o filmu je zajímavá, stejně tak literatura, která i díky oné sociálně-politické zaujatosti marx-leninistů alespoň odhalí zajímavá a zapomenutá díla a autory, která dneska již nikoho nezajímají (neboť kapitalisté jsou na tom v mnoha ohledech úplně stejně jako bolševici). Z komplexního hlediska, pokud nemáte nic jiného po ruce (a já celé souborné vydání koupil v antikvariátu jen za pár kaček .-), to celé jde, je třeba umět přebrat zrno od plev a trochu zapojovat svůj mozek. Ale základní informace a náhled to poskytne, navíc s tím časovým odstupem to alespoň ukáže, jak byli bolševici hloupí, domýšliví a místy až odtržení od reality (ono ne že by na tom kapitalisti byli jinak). Zajímavé je také vypořádání se knihy se Stalinovým kultem osobnosti :-).

1 10.01.2012

V roce 1946 napsal Bradbury povídku Malý vrah v níž dítě představovalo a ztelěsňovalo zlo. O necelých dvacet let později se k dětem v tomto románu vrátil, jenže je postavil na opačnou stranu spektra. Tudy přijde něco zlého je kniha, v níž forma vysoce převyšuje obsah a je to jedna z mála knih, u níž mi to nevadí. Ba naopak. To propojení formy s obsahem, respektive pozitivní vyznění převahy formy nad obsahem je pro obsahově ne nijak výrazný román, velkým přínosem. Vždyť o podivných pouťových atrakcích, o nebezpečí, které představují různé pouťové strakce s pomyslným panoptikem různých tělesně a jinak postižených "zrůdiček" bylo napsáno a natočeno příběhů až až. Není to tedy samotná zápletka, která vás chytne, ale podivně a neustále jaksi snové, fantaskní forma, jíž je odvyprávěn. Bravurně vykreslený příběh o síle dětské představivosti a víře v ní, o tom, že tato víra a síla dokáže dodat existenční podstatu zdánlive neexistujícím věcem, plný fantazie, čarodějnic, trpaslíků, zrůd, kouzelných kolotočů, jež vám dokáží přibrat či ubrat roky. Takřka dokonalé, obhájitelné a od sebe navzájem neodtrhnutelné spojení fantasy a horroru. Je to fantasy v drsném horrorovém hávu, nebo je to horror se silnou fantasy příměsí ve vyprávěcí formě? Je to obojí, můžete si vybrat. Upřednostňujete-li horror (jako já) zklamáni určitě nebudete a ta fantasy linie nebude na škodu. Máte-li radši fantasy, budete potěšení a ten horrorový nádech jen zhustí atmosféru. Při čtení mě napadla jedna věc, tuhle knihu určitě četl King před tím, než začal psát To.

7 25.12.2011

Já vám nevím, jestli jsem náhodou nečekal trošku něco více. Jako soubor rovné dvoustovky pohádek to vypadá celkem fajn, jenže při aritmetickém čtení (od první k poslední) se nakonec ukáže, že originálních jich je pouhá třetina a zbytek jsou jen různé variace, kombinace a převyprávění pořád se opakujících témat. Má neochota při čtení přeskakovat odstavce, potažmo celé souvislé celky, docela trpěla. Když už jsem asi po desáté četl o slečně, na níž zapomněl její milý, hodlal se oženit s jinou a ona po tři noci výměnou za krásné šaty chodila do jeho pokoje a snažila se ho ukecat, aby si na ni vzpoměl, měl jsem chuť knihu zavřít a zahodit. Ale nakonec jsem to dočetl. Ta třetina originality a náznakové brutality stála za to, stejně tak i závěrečné pojednání (překvapivě na svou dobu jen lehce tendenčně ideologicky zabarvené) o pohádce v moderním věku. Jako celek však kniha trochu pokulhává díky přílišnému opakování a variování několika základních témat pořád dokola. Ale i o tom pohádky byly a jsou. Navíc, ani ty ilustrace nejsou nic moc.

1 17.12.2011