eraserhead komentáře u knih

Ellisův styl psaní je opravdu zvláštní. U každé jeho knihy mi strašně dlouho trvá, než se chytnu, než mi to začne dávat alespoň trochu smysl, než mě to začne alespoň trochu bavit. Nejinak je tomu i u Informátorů. Ellis totiž často vypráví jaksi vyprázdněně, o věcech, které zdánlivě nemají žádný význam a nijak spolu nesouvisí. Až po čase se dá vyhledat a vycítit, že tím vlastně docela trefně a poutavě pojednává o jaksi vyprázdněném, bezvýznamném, bezobsažném, neúčelném a nesmyslném odcizení a přežívání určité sorty lidí. A že se to vlastně stává jejich kritikou, respektive kritikou jejich životního stylu. Ten styl je opravdu zvláštní, jakoby poplatný právě probíranému tématu, stejně bezvýznamný, prázdný a nesmyslný jako popisované postavy a jejich životy. Proto se zdá a jeví (a vlastně tomu tak opravdu je), že Ellisova tvorba nemá žádnou dějovou linii, zápletku a je spíše jen seskupením několika útržků z běžného života. Stejně tak tomu je i u Informátorů, ty jsou hlavně především spíše shlukem samostatných povídek (byť propojených určitými postavami, ne už tak dějem), než románem o několika kapitolách. Největší problém jsem měl s identifikací postav. Nedokázal jsem se s nimi nijak sžít, vůbec je nějak identifikovat, podchytit jejich charaktery a na jejich základech je dále v textu identifikovat. Mnohdy jsem vůbec nevěděl, o kom vlastně jednotlivá kapitola pojednává, kdo z těch několika postav je jejím vypravěčem (každá kapitola je vyprávěna ich formou, ovšem pokaždé jinou postavou) a když jsem na tu postavu narazil v jiné kapitole, ani jsem jí nepoznal a nedokázal si vybavit, jak a kde jsem se s ní v textu již setkal. A bylo mi to v podstatě jedno, protože jednotlivé postavy zažívají tak podivné situace a vedou tak podivné rozhovory, že jsem se koncentroval spíše na daný aktuální děj, než na cokoliv jiného. A tak trochu Ellise podezřívám z toho, že to bylo jeho záměrem. Vůbec se nedivím, pokud někomu Informátoři nesednou a nebaví je. Jak jsem již napsal, mě vždycky trvá, než se naladím na Ellisovu vlnu a prvních pár kapitol mě vůbec nebavilo, šly doslova jedním okem tam a druhým ven. Pak ale Ellis škubl za vlasec, háček se zahákl a bylo to, sedmá až jedenáctá kapitola mě (samy o sobě, ne jako souvislejší celek) docela bavily a zaujaly, hlavně zavedením docela nepředpokládaného prvku, který celý román hodil trochu někam jinam, než by čtenář/ka předpokládal/a. Musím zdůraznit, že k mé potěše, protože mě to docela mile překvapilo a vlastně i potěšilo. Stejně jako ostatní Ellisova tvorba, s níž jsem měl tu čest, i Informátoři jsou poměrně netypickým a snad i těžce stravitelným dílem. Ani vlastně nevím, čím přesně si mě Ellis získal, ale nakonec mě pokaždé dostane. Informátoři jsou sice zatím tím nejslabším, co jsem od něj četl (a hodnotím to teď jako celek, některé ty kapitoly jsou hodně fajn), přesto mě to ale nakonec bavilo a jsem spokojený. Dostal jsem, co jsem tak nějak očekával. Možná jsem trošku zklamaný, že mě Ellis nepřekvapil a nedal mi trochu více.

4 03.01.2013

Z dnešní doby snad již zbytečně moc záměrně tendenčně usměrněný pohled na život a dílo jedné z nejznámějších a nejčtenějších (snad ještě pořád?) českých autorek. Na druhou stranu, dnes se na podobné pohledy a náhledy na myšlení a dílo starých autorů moc nenarazí. Takže tradiční věechno zlé, je k něčemu dobré. Rozbor autorčina života z pohledu vlivu na její tvorbu a jejího díla je možná až moc technický, literárně-vědně chladný. Chtělo by to trochu více života. Ale přináší spoustu zajímavých informací. Citatce z autorčina díla a korespondence o ní samotné vypovídají možná mnohem více, než cokoliv jiného z této knihy. A závěrečné hlasy známých osobností snad nejen literatury, už jsou snad jen povinnou onanií. Tuto část jsem dost přeskakoval, protože je to buď nudné a nezajímavé, nebo se to neustále opakuje.Z obecného hlediska ale jako někoho, kdo má ve znalostech tvorby Boženy Němcové (jen jedny slovenské pohádky) hluboké nedostatky, pro mě kniha byla v mnoha ohledech přínosem. Třeba popudem k tomu, tyto nedostatky doplnit.

23.12.2012

Ta kniha je poměrně strašná. A to teď nemluvím vyloženě o obsahu. První věcí snad je, nechat před vydáním rukopis zkorekturovat. To se patrně u této knihy nestalo. Pravopis místy šílený, kostrbatý, překlepů plno (pak je zábavné, když Nakonečný cituje nějaké bolševické prohlášení a ještě upozorňuje na to, že ho přepisuje doslova i s překlepy - kterých tam je méně, než v jeho knize). Ač to tak na první pohled vypadá, kniha nemá moc jasnou chronologickou strukturu, Nakonečný skáče z jednoho roku do druhého a pak zase zpátky a strašně se opakuje, Některou věc zmíní a pak zopakuje dále v knize i třikrát čtyřikrát. Kdyby se opakované informace zredukovaly, kniha by byla snad i o čtvrtinu užší. Teď tedy k obsahu. Ano, organizace jako je Vlajka si určitě nějakou knihu zasloužila. Možná ji ale neměl psát člověk, který s ní (byť v prvorepublikové verzi) sympatizuje. Anebo možná jo, ale ať pak nečeká, že s ním bude soudný člověk souhlasit a společně s ním některé Vlajkaře polituje. Dochází tak v knize často k takovému podivnému faktu, který bych přirovnal k: "Lenin byl v pohodě, všechno to pokazil až Stalin". A nebo k docela nepochiopitelnému fňukání nad výší jejich pozdějších trestů brané a vycházející se srovnáním ještě pozdějších spáchaných zločinů někoho jiného (samozřejmě bolševiků, protože je autor nesnáší). Tohle by si historik (ať už sympatizující s popisovanými jedinci nebo ne) dovolit neměl a není divu, že mu knihu pár vydavatelství odmítlo vydat a jeho rukopis mu byl odmítnut (samozřejmě si alibistickou výmluvu našel). Vlajka byla snůškou a seskupením momentálně zaostalých a pomatených idealistů naprosto odtržených od reality, na nichž byla pozitivní (a že se mi to slovo psát vůbec nechtělo) snad jen kritika Beneše a Masaryka. Jinak to byla prostě verbež. Ano odhalí to různé historické šediny na historii Československa a z jistého pohledu je dobře, že kniha vyšla. Odhalí také ale dost o samotném autorovi, což je vzhledem ke knize a jejímu vyznění spíše negativum, neboť až příliš poutá pozornost k němu a ne k samotné Vlajce a popisovaným skutečnostem.

1 10.12.2012

K téhle knize se dá přistoupit různými způsoby. Buď tomu, co je v ní psáno uvěříte, čtení si užijete, uspokojí vás a obohatí. Nebo tomu nevěříte a celou četbu se budete usmívat a nevřícně kroutit hlavou, co to ti autoři píšou za bláboly. A nebo tomu věřit nebudete, ale četbu si i tak užijete. Sžil jsem se nějak s třetí variantou, protože již po pár stránkách jsem se rozhodl k tomu přistoupit jako k tomu nejmonumentálnější české fantasy horrorové sáze plné mnohých kouzel a postav. Minimálně první díl a část druhého je v tomto ohldu velmi záživné a poutavé čtení. Třetí část už je trošku slabší. Ano, jsem v podstatě materialisticky založený člověk, nechci říci, že v podobné věci nevěřím, spíše pochybuji (a mezi nevěřím a pochybuji dělám docela rozdíl), respektive vůbec se o ně nestarám. Nedá mi to však a zmíním, že často se autoři podle mě uchylují k praxi - přání otcem myšlenky a z kdejaké náhody dělají bůh ví co. V rané historii to jde, nabývá to právě podoby chytlavého fantasy horrorového příběhu, v nedaleké historii je však tento přístup až do oči bijící. Vypadá to asi takhle: Pracuji ve vedlejší obci, část té obce, v níž pracuji se jmenuje Český Heršlák. Včera, když jsem jel na noční, jsem náhodně hrábl do svých CDr s mp3, jedno bez přemýšlení vytáhl a v autě, když jsem ho pustil ke své radosti zjistil, že je na něm má oblíbená německá electronic body music kapela jménem Herzschlag. Takže jsem cestou do Českého Heršláku a při příjezdu do něj (a ještě upozorňuji, že ta obec leží v Sudetech), poslouchal německou kapelu Herzschlag. Náhoda? Jenom náhoda? Autoři knihy by o tom nepochybně napsali celou jednu několikastránkovou kapitolu. Já to však považuji jen za logickou náhodu - pracuji v té obci 15 let, hudbu v autě poslouchám pravidelně a vybírám si ji celkem automaticky setrvačně - c je na ředě, to beru a poslouchám. A Herzschlag jsou jednak má oblíbená kapela hrající druhak můj asi nejoblíbenější žánr, který poslouchám hodně a často. Takže je jen logické, že k tomuto soubehu náhod jednou dojít muselo. A to již opomíjím fakt, že cestou do práce určitě míjím několik křížů u cesty a pravděpodobně nějaká historická místa. Na tomhle se podle mě zakládá tak minimálně půlka knihy. Na druhou stranu musím velmi ocenit, že je kniha napsaná poutavým a strhujícím stylem. nemusíte tomu věřit, nemusíte o tom dokonce ani přemýšlet a přesto se to čte hodně dobře a těch skoro 700 stran jsem přečetl docela rychle. Faktem taky je, že jsem se i přes svůj skeptický přístup z knihy dozvědlě dost zajímavých informací, hlavně o různých osobnostech (Mácha není tím, čím se zdá být). Takže i přesto, že teorii autorů nesdílím a hlavně nechápu nějaký její smysl, respektive vývody a důvod, proč by mě to mělo zajímat (jsem jen obyčejný člověk, jehož se jejich teorie vlastně prakticky nijak netýká - podle toho, co píšou, kniha je hrozně fajn a stojí za přečtení. Bavila mě. Poučila. Chytla. A to se nepovede každé.

2 01.12.2012

Z této knihy mám hodně rozporuplné pocity. Pár pohádek mě fakt chytlo, jsou skvělé, hloubavé, citlivé, prostě mě vtáhly a zasáhly. Většina pohádek je však buď tak nějak obyčejná, nebo přímo zbytečná, jen chumel rádoby dětsky krásných pohádkově vyznívajících slov. Je asi třeba zdůraznit, že na to nahlížím z pohledu dospělého člověka, tomu, komu je věkově kniha určena, to možná něco řekne, možná je to napsané přesně tak, aby jej to zasáhlo, něco mu to dalo. Ale mě, teď, v pětatřiceti, to, až na těch pár výjimek, to celkově moc nevzalo.

24.11.2012

Miluju stará vydání různých knih. Čím nejstarší, tím lepší. Toto je z roku 1912. Když jsem chtěl knihu začít číst, jen asi 15 minut jsem se kochal jí samotnou. Voněl k ní, listoval, hladil zašlé stránky, poslouchal jak šustí při jejich otáčení a opět se ujišťoval v tom, že tohle žádná čtečka nikdy nenahradí, že tohle je minimálně 50 % toho, proč mám rád knihy, ne jako formu psaného sdělení, ale jako médium, které toto sdělení nese. Venuši Illskou jsem prvně viděl jako polskou televizní adaptaci, když jsem pak měl možnost ji velmi levně zakoupit, nerozpakoval jsem se ani vteřinu. A udělal jsem dobře. Mérimée se ve svém životě hodně zabýval archeologií a dějinami umění a tento svůj (profesní) koníček tu a tam vtělil do svého díla. Ve Venuši Illské vrchovatou měrou, nijak to ovšem nevadí, naopak, skvěle to navozuje hutnou atmosféru. Po celou dobu čtení jste chyceni, víte, že se něco stane a nebude to určitě nic příjemného, Mérimée tohle skvěle dokáže navodit. Víte to. Myslíte si, že dokonce i víte odkud úder přijde a jak asi zhruba proběhne. Nejkrásnější na tom je, že i když tohle všechno víte, a ono to pak i tak skoro proběhne, dychtíte po tom, chcete to už konečně vědět, mrazí vás při tom neustálém přibližování se k tomu a pak bác. Je to tady a vy nejste nijak zklamáni, že jste to předvídali. V tom se skrývá opravdová a skutečná hrůza - ne v litrech krve, nepřetržité bolesti a žaludku převráceném naruby znechucením. proto mám strašně rád staré horrorové příběhy, které z dnešního pohledu možná horrorové nejsou, ale to by si pomyslel jen ignorant. Tohle je prapočátek horroru, strašidelné literatury a ne nadarmo se v literatuře 19. století stalo jeho zlatým věkem. Věkem schopnosti a umění ukecat vás ke strachu, ne vás jím zahltit, ale nechat jej pomalu ve vás klíčit až ani nezpozorujete, že už ovládl celou vaši duši, celé tělo. Jo, pokud vám to ještě nedošlo, jsem z téhle knihy fakt nadšený. Je to prostě krása, krása, krása. Tohle vydání z roku 1912, byť ho co nejvroucněji doporučuji, již pro ten nádherný překlad otokara Šimka a staročeštinu, asi nebude jen tak lehce k mání, příběh byl ale zařazen i do antologie Půlnoční povídky (Albatros, 1989), která je určitě sehnatelnější. Vřele doporučuji.

10 14.11.2012

Je opravdu zajímavý pocit číst Knuta Hansuma sedě na pomníku obětem fašistického teroru :-). Z čistě literárního hlediska tedy mě Hlad docela příjemně překvapil, navzdory všem možným anotacím, co jsem si o něm přečetl. Čekal jsem trošku něco jiného, zdůrazňuji, že horšího, nakonec mě životní osudy hlavního hrdiny nakolik pohltily, že jsem knihu dal takřka na jeden zátah v jeden den během cesty do Prahy a zpět (necelých cca 6 hodin?). Velmi vysoce hodnotím Hansumovu práci s jakýmsi až sebedestruktivním stydlínstvím a "uraženou ješitností" hlavního hrdiny, který si v záchvatu bezmoci jde k někomu půjčit peníze, ale v okamžiku, kdy ten dotazovaný sám zjistí, proč hrdina přišel a sám od sebe pomoc nabídne, hrdina ji rezolutně odmítne, tohle Hansum propracoval naprosto geniálně, až jsem měl chuť na toho hrdinu do knihy řvát, jestli není idiot. Druhou věcí co mě velmi mile zaujala a překvapila (a potěšila), je Hansumova na svou dobu poměrně neotřele otevřená sexualita a to i ze strany žen. Velmi příjemné, pohlcující a zajímavé čtení, byť ke konci možná již trošku stereotypní, čtvrtá část dle mého názoru mohla být zcela vypuštěna, závěrem třetí to mohlo v klidu skončit.

2 08.11.2012

Kratičká, pětipovídková, knížečka dánského autora mě již od prvních řádků rozsekala jedním výrazným faktem - Hansenovy příběhy postrádají jakýkoliv náznak radosti, štěstí, krásy lidského života. Zabývají se a oplývají hlavně jeho pravým opakem. Již první povídka Koroptev, byť jako jediná z otištěných má něco, co by se dalo nazvat šťastným koncem , nás zplna hodí do kruté a mnohými lidmi mnohdy vědomě zastírané skutečnosti lidského života. A nevybředneme z něj až do stránky poslední. Hansen, tento severský existencialista, to však podává neskutečně krásně, poutavě a barvitým jazykem. Byť tedy ne všechny povídky mě zcela zaujaly. Koroptev je takřka "oslavou" lidské beznaděje, navzdory tomu světélku na konci tunelu. Dožínková slavnost nás seznamuje s vnitřním bojem a krizí protestantského pastora a pokouší se nalézt rozkvetlý voňavý kvítek ve smradlavé a hnijící hromadě hnoje. Oběť je takřka syrovým horrorem, mrazivým, nepříjemným, hnusným a bezvýchodným natolik, že až dokáže dojmout pláči. Výtečná variace na mnohem známější (a možná i pozdější???) klenot horrorové povídky jménem Loterie. Nejlepší povídka knihy. Titulní Čekárna o "souboji" dvou žen v čekárně, je sice plánovaně o ničem, je na tom založena, a ono to má i své kouzlo, ale velice jí ubližuje její délka. Ke konci už jsem dost ztrácel zájem. Poslední povídka Voják a dívka jen tak nějak proběhla kolem mě. Přečetl jsem to, ale ani zaboha si nevybavím, o čem to vlastně bylo. Takže vlastně tři z pěti povídek mě hodně bavily, což není špatné skóre, ony mě totiž bavily natolik (s Obětí v čele), že dost zvyšují hodnocení celé knize.

3 06.11.2012

Už jsem tu psal, že tuhle ediční řadu mám hrozně rád? Nevybuvuji si její svazek, který by mně zklamal. Tenhle to rozhodně nebude. Dáma v lišku je opravdu skvělý příběh, skvěle napsaný, skvěle vyprávějící v podstatě svým způsobem banální příběh (byť se manželky v lišky neproměňují každý den). Jedním slovem nádhera, krása, neskutečná poetika jednoho vztahu a změn, k nímž nedobrovolně dochází. Člověk v Zoologické zahradě je novela trošku slabší, zápletkou však stejně zajímavá. Neboť i přes svou šílenost v podstatě zcela realistická a myslím, že asi každého při štení napadne, že by to tak mohlo být a že by to rád viděl. Oproti první novele je tohle trochu do komična. Jeden z mála hrdinů, který mi nebyl moc sympatický.

3 05.11.2012

Faktem je, že T. M. A. postrádá jakoukoliv stopu originality, vše, co obsahuje, je jakýmsi prefabrikátem, který jste již mnohdy mnohokrát ve filmovém či literárním horroru ochutnali. Faktem však také je, že mi to vůbec nevadilo. Četlo se to příjemně, plynule, nic mě při čtení nebrzdilo, nerušilo, neprudilo, nevadilo. Obsahově to totiž není nijak špatné (na český horror tím tuplem), ono to je totiž docela dobře napsané. Němec si místy docela dobře hrál se slovy, významy a spojeními. Zaujaly mě poslední ukončovací věty jednotlivých kapitol a částí. Tak jasné, ultimativní a mrazivé. Věta: "Přestali se usmívat každý sám a usmáli se dohromady," mě naprosto rozsekala. Tolik toho nacpat do jedné jediné věty!!!! Co mi naopak vadilo byl malý rozsah. Ano, kniha je psaná podle scénáře, respektive filmu, takže příběh je krátký, úderný, nic moc neokecává, kdyby to ale (Němec) udělal, tu a tam se trochu rozepsal o okolí, postavách, situacích, bylo by to jaksi krásnější, pravděpodobně bych se do příběhu ponořil ještě hloubš a těšilo by mě strávit s ním více, než ty tři hodiny, za které jsem knihu přečetl. Lepší průměr, v tom nejlepším významu toho slova. Z obecného horrorového hlediska. Kdybych to měl brát jen na české horrorové poměry, možná bych šel i více. Každopádně, chci vidět ten film.

2 05.11.2012

Zjišťuji, že mě komentovat podobné staré dětské knihy baví, neboť se při tom vždycky trochu ponořím do minulosti. Tato kniha je v naší rodině už hodně dlouho. Zajímavé je, že si ji vybavuji, vybavuji si její velmi povedené a zajímavé kresby, vybavuji si, jak je počmáraná a dokreslována mými staršími sourozenci, vybavuji si, jak jsem touto knihou jako dítě často listoval, prohlížel si ony obrázky, nevybavuji si však, že bych jí jako dítě četl, nebo že by mi byla čtena. Vůbec jsem si nedokázal vybavit o čem ten příběh je a vlastně když jsem jí teď četl, bylo to v podastatě poprvé. Což je velké plu. Zpočátku mě to sice moc nebavilo (možná proto, že jsem skočil již do rozjetého příběhu? Naší knize totiž chybí prvních pár stránek), ale pak se to fakt rozjelo a já už se i těšil, až si k tomu večer lehnu a budu číst. Vodník je naprosto skvělá postava, Hudlibud taky občas ujde, hlavně jeho klení mě bavilo. Prostě velmi příjemná dětšká kniha, která sice možná přehnaně vrší jednu zápletku na druhou a zbytečně mockrát kazí již skoro happy end, ale je to velmi příjemný příběh, který nezkazí ani povinná závěrečná katarze :-).

1 02.11.2012

Mé vůbec první setkání s antickou literaturou, s podobným žánrem. A musím říci, že poněkud rozpačité setkání. Hodně dlouho jsem si na to zvykal, hledal uličku, skulinku, jak se dostat dovnitř, odhadnout, prohlédnout ten smysl, tu krásu. Nakonec se mi to u některých věcí podařilo. Pravdou je, že vybraní autoři byli opravdu tribuni výmluvnosti. Jejich práce je barvitá, komplexní a místy až velmi obrazná. Z těch mnoha otištěných řečí mě zaujala hlavně Pseudodémosthénova řeč "Proti Neaiře", což je svým způsobem jednak nádherný náhled do "běžného" života tehdejší doby, druhak zajímavě vyložený životopis jedné neobyčejné ženy. Až se divím, že se toho ještě nechytl Hollywood a neudělal z toho výpravný velkofilm, byl by to docela trhák. Skoro až antická Pretty Woman :-). K povedeným, zajímavým a čtivým dále patří Lúkianova "Chvála mouchy" a "Před soudem samohlásek", Libaniova velmi nadčasová "K císaři o vězních" a naprosto mě rozsekala Dión Chrysostomova chvála prostého života a komunismu (komunismu - ne marxismu-leninismu a jiných jeho patvarů, ostatně, v antice podobné úchylky ještě neexistovaly) "O Euboii neboli Lovec", její začátek je naprosto úchvatný, opět nadčasový a mnohdy i nepříjemně komický.

01.11.2012

První ze tří Haškových Dekameronů, vybírající z více než tisícovky jeho povídek prvních sto a snažící se nějak zmapovat a nastínit různé Haškovy polohy. Daří se to. Jsou tu povídky výborné, nadčasové, velmi humorné (naprosto výtečná "Podezřelý sud dědečka Chovance", "Nemravné kalendáře" nebo "Rady pro život", "Jak jsem se setkal s autorem svého nekrologu"), ale i trochu slabší (některé "cestopisné"). Jak již je u Haška, respektive jeho (povídkových, posmrtně vydaných) knih zvykem, četli jste-li již nějaké jeho povídky, na některé z nich zde určitě narazíte znovu. Ono to ale není na škodu, si je zase připoměnout, osvěžit, opět se u nich zasmát.

24.10.2012

Možná svým hodnocením knize uškodím více, než by si zasloužila, ale na plné čtyři fakt nevyleze. Možná proto, že jsem od ní (pravděpodobně vlastní vinou) čekal trošku něco jiného. Kniha má vlastně tři části. Ta první je taková faktografická. Jako pramen informací dobrý, k běžnému čtení takřke naprosto nevhodné. Zabírá to sto stran a stálo mě hodně úsilí se přes to překousat. Pokud studejte právo a jeho historii nebo se tím hlouběji zabýváte, má to svou cenu, ale pokud o tom jenom rádi čtete, snad by se to dalo i přeskočit. Druhá nejrozsáhlejší část se nejvíce přiblížila tomu, co jsem od knihy čekal. Jednotlivé příběhy od prapočátku až takřka k současnosti. Zábavné, poučné (zjistíte, kde se vzalo slovo Grázl, o některých lidech se dozvíte zajímavé informace), některé příběhy jsou až smutné. Prostě radost číst. Třetí část, paměti československého kata jsou zajímavé. Tak první půlku. Pak už je to pořád to samé dokola a u jednotlivých případů zaujmou jen úzké úseky. Čekal jsem taky mnohem obšírjnější obrázkovou a foto dokumentaci. Kniha to v žádném případě není špatná, jen mi na svůj rozsah přišla trošku slabší než bych čekal,

1 16.10.2012

A pak ať mi někdo řekne, že český horror stojí za hovno. Tahle výborná antologie, sborník vítězných ročníků chvályhodných soutěží svědčí o pravém opaku. Jen je trošku škoda, že povídky mají sestupnou tendenci. Povídky prvního ročníku jsou hodně dobré. I ostatní nezaostávají, ale některé z toho horrorového hlediska trochu kulhají. Mnohé však oplývají originalitou (o smrti Stalina a Gottwalda vám lhali!!!!!) i zajímavou atmosférou. Obzvláště Anna Šochová dokáže ve svých povídkách vytvářet svébytný vesmír plný velmi zajímavých a dobře vykreslených postav z okraje lidské spodiny, lumpenproletariátu, zlodějů, kurev, vykradačů hrobů, pasáků a převaděčů a do toho jejich již tak podivného světa zanést ještě podivnější jevy a skutky (obzvláště poslední povídka Sladké tajemství je hodně dobře vy(pro)myšlená a ještě lépe napsaná. Tato niha by se dala označit za unikát českého literárního horroru, je škoda, že o jejích autorech není moc slyšet. Neboť i když nedávám plný počet a z některých povídek (Zbraň) jsem byl trochu rozpačitý, byla radost se s tou knihou a jejím obsahem seznámit, radost ji číst a vlastně i poznaná radost ji vlastnit.

2 05.10.2012

Biografické knihy jsou ohledně hodnocení trochu zvláštní tím, že se ve mě vždycky trochu bije hodnocení podobné knihy jako literárního díla, tedy její formy, nebo hodnocení života a skutků popisované osoby, tedy její obsah. Tato kniha není napsána špatně. Autor vhodně kombinuje krátké či obsáhlejší citace jak z díla, tak hlavně z deníků tohoto dánského filosofa, tak trefnými komentáři a vývody k daným citacím, či situacím, během nichž vznikly. S dílem Kierkegaarda jsem dosud neměl tu čest se blížeji setkat, snad jen v mnohých filosofických úvodech nebo výcucech jsem tu a tam na něj narazil. Proto mě tahle kniha docela překvapila v jednom faktu. Kierkegaard jako myslitel by mi v mnoha (ne všech) ohledech docela seděl a dost často bych se s ním i shodnul (možná ne zcela přesně dle jeho vyjádření, ale rámcově s obsahem jeho myšlenek). Kierkegaard mi však nesedl jako člověk. Opravdu nechápu muže, kteří si vlastním přičinením zlomí srdce sebou samotným zpackaným vztahem se ženou a díky ní/tomu zavrhnou všechny ženy obecně. Nejen pro tohle mi Kierkegaard jako člověk vůbec nesedl. Jako myslitel i ano. V tomhle ohledu jsou, opět, podobné životopisné knihy velmi zajímavé a mnohdy překvapivé, protože nám odhalí osudy, pohnutky, a lidský úděl různých lidí v různých podmínkách a různých dobách. Někdy rásná odhalení, někdy překvapivá, někdy dost šílená. Dle této knihy z mého pohledu stál Kierkegaardův život doslova za prd a jediné, co po něm zůstalo, jsou jen ty jeho myšlenky. Historické osobnosti holt někdy takové bývají. Možná proto se o nich píší knihy a vyučuje na školách :-). Možná proto, nás ty knihy baví.

1 02.10.2012

Ech, tohle je hodně slabý, tendenční a neoriginální příběh. Hlavně jaksi nevyrovnaný, autor jako by nevěděl, co chce psát - zombie horror nebo gansterskou romanci? V každém případě, ani jedno z toho neoplývá originalitou ani zájmem. Je to jednoduché, prosté a moc všední. Tři hlavní dějové linie (zombíci, vyloupnuvší se z trosek paneláků a prahnoucí po pomstě, skupinka Mansonových následovníků, která vraždí bohaté a prostý gangster, který píchá kočku svého bosse) se slijou v jeden tím nejhloupějším, nejvědnějším a nejvyčpělejším způsobem. Horror? Takřka ani náhodou. Asi jako kdyby se v Pravidvé romanci Tonyho Scotta na pár minut zčista jasna objevilo pár zombíků, někoho sežrali a pak zase stejně rychle zmizeli. Tady se objeví snad jen proto, aby to mělo horrorový nádech. Gangsterka ať už akční nebo romantická, Asi jo, ovšem ta nejvšednější, jaká vás napadne. Všechno je strašně uhlazené, předvídatelné a přesně takojé, jak by jste od podobného příběhu čekali. A to evidentně není dobře.
V jednom jediném případě by na této knize mohlo být něco vysoce kladného. Pokud by jste jeli vlakem dejme tomu z Chebu do Ostravy a na nádraží v Chebu by jste zjistili, že jste si nevzali nic na čtení, ale ve stánku narazili a koupili tuhle knihu. Těch přes deset hodin cesty by vám kniha docela zpříjemnila, Čte se totiž rychle, lehce a nemusíte u ní moc namáhat mozek. Tak je jednoduchá. To je jeden jediný případ, kdy bych byl ochoten ji nějak vysoce ocenit.

3 25.09.2012

Až mě skoro mrzí, že musím hodnotit knihu jako celek. Těch 11 věcí, co obsahuje, totiž kvalitativně kolísá od takřka nudného skoro odpadu, po výborné, stoprocentní věci. Potěšujícím faktem trochu je, že se vydavatelé rozhodli jedním výtiskem zabít hned několik much najednou. Kniha totiž obsahuje práce, které by vydaly na samostatné knihy. LEZE, LEZE PO OBLOZE (Frederick Brown) je docela úsměvná sci-fi komedie o jednom podnikateli, který se rozhodne pro dosud nevídanou reklamní kampaň. (****) HOMO DIVISUS (Konrad Fiałkowski) je takřka schizofrenním sci-fi psycholigkcým dramatem, jehož přeskakování z jedné postavy do druhé je dost zmatečné. Povídka je poměrně rozvláčná a dost nudná. Trvá strašně dlouho, než se trochu zorientujete. Po dlouhé době věc, u níž jsem přemýšlel, že to nedočtu a přeskočím. Nakonec jsem dočetl, ale možná to byla špatná volba. (*) MLHA NA GLYDER-FACHU (Oyvind Myhre) koliduje na pomezí sci-fi, patriotického dobrodružství a silné fantasy. Nic pro mě. (*) EXPERIMENT ŹENA (Gilda Musová) se konečně trochu dotýká tématického zadání antologie, respektive jejího názvu. Nekompromisní pohled na člověka jako takového v mocenské pozici, respektive pozici uzurpátora, kolonisty, bytosti, která se nedokáže (a ani nechce) srovnat a vyrovnat s naprosto odlišnou kulturou a hodlá ji vypudit a nahradit svou vlastní. První kriticky nastavené zrcadlo, v němž se člověk jakožto rozumná a inteligentní bytost nezrcadlí ve zrovna příjemném a přívětivém odraze. (***) AUTOSEN (Gaku Kosuki) Krátká sonda do temnýh zákoutí vědeckého pokroku a systému fungování jeho původců. Vzhledem k roku vydání by se to dalo pojímat i jako kritika kapitalistického způsobu fungování společnosti. (***) POKUS O ÚTĚK (Arkadij a Boris Strugačtí) Takové průměrné, až se mi chce napsat nic. Tato povídka mi trochu symbolizuje občas klasické a tradiční scifistické: Mnoho povyku pro nic. Spousta formy, obsah nic moc. (**) MALÝ ČERNÝ KUFŘÍK (C. M. Kornbluth) je další z mnoha parafrází časoprostorového přesunování, chtělo se mi napsat cestování, ale tady vlastně čas a prostor změní jen pouhopouhý lékařský kufřík. Kolik toho tento čin dokáže, je podáno docela čtivě a zajímavě. (***) COPAK NOHY SE KRADOU? KRIMINÁLNÍ PŘÍBĚHY Z 21. STOLETÍ (Gert Prokop) Pominu-li první povídku, tak mě kniha začala pořádně bavit až tady. Několik povídek na sebe nějak moc nenavazujících ale přesto vytvářejících jedn komplexní a ucelený svět, jejichž hlavním hrdinou je trpasličí soukromý detektiv (samozřejmě nejlepší z nejlepších) v blízké vzdálené budoucnosti velmi povedeně kombinuje kriminální žánr s tím vědecko-fantastickým. Celé to zabírá skoro tři sta stran, stejěn tak dobře by to mohlo vyjít jako samostatná kniha. Výtku bych měl jen k posledním dvěma povídkám, které na můj vkus zbytečně staví hlavního hrdinu do role protisystémového bojovníka, tyto dvě povídky se nevěnují ničemu jinému, i proto, a navíc pro až nechutný hrdinský kult, jsou nejslabší. (****) RŮŽE PRO KAZATELE (Roger Zelazny). Tohle je až poezie sci-fi žánru, plná humanity, lidství a toho dobra, které se snad v těchto pojmech ještě pořád vyskytuje. (***) SVĚT JE LES, LES JE SVĚT (Ursula K. Le Guin) Tvorbu Le Guin miluju, již pro její přístup k člověku, jeho temným i světlým stránkám, nekritický a otevřený přístup k jeho sexualitě a mnohým jejím příběh o mutaci podobám. Tohle mi trochu asociovalo Star Wars: Návrat Jediho. Zdejší chlupaté mimozemšťany jsem si představoval jako ty malé, tuším, že Ewoky. Le Guin si nebrala servítky a lidstvo, člověk, to u ní schytává bez jakýchkoliv skrupulí. Ano, člověk je občas sobecká, egoistická svině. Trochu mě pobavilo to, že by se dalo říci, že tahle novela inspirovala Camerona k Avataru. (*****). VZPOURA GENŮ (Brian Aldiss) je skoro klasický sci-fi/horrorový příběh o genové monstermutaci, které se, hlavně ve filmu, vedlo na přelomu osmdesátých a sedmdesátých let. Na obrazovkách jste podobnou věc viděli snad stokrát. Na papíře je to však i posté první snesitelné a čitelné. (****)

6 20.09.2012

Čtvrtá nejlepší kniha Stephena Kinga, co jsem četl a jeho jediná, která mě rozbrečela.

5 19.09.2012

Opravdu krásně a lehce napsaný příběh doplněný krásnými a trefnými ilustracemi. Psané slovo se s kresbami vzájemně doplňuje. Nevím, co víc bych k tomu napsal. Vybavuji si,že jsem se jako dítě ke knize často a rád vracel a stejně tak jsem se k ní rád vrátil i teď po mnoha letech. Jen abych se ujistil v tom, že je to výborná práce. A to lehké, nenápadné a nenásilné poselství o kráse, výhodách a pozitivech čtení....

2 16.09.2012